Můžete být opilí, aniž byste pili. Vzácný syndrom totiž dokáže proměnit obyčejné jídlo v alkohol přímo ve vašem těle

Představte si, že vás při řízení auta zastaví policie a při kontrole nadýcháte, přestože jste nepili ani kapku. Přesně to se stalo Marku Mongiardovi, středoškolskému sportovnímu řediteli z New Yorku. Po večeři složené z hot dogu, hranolků a limonády mu přístroj naměřil 1,8 promile alkoholu v krvi. Nešlo o ojedinělý incident – podobné epizody ho provázely roky a postupně ničily jeho pověst, kariéru i rodinné vztahy.

Dlouho Markovi nikdo nevěřil, že za jeho stavem nestojí tajné pití. Kolegové cítili alkohol, zaměstnavatelé ho trestali, rodina pochybovala. Sám Mark si přitom často nepamatoval, co se během „opilých“ epizod dělo. Až po letech přišlo vysvětlení: vzácný stav zvaný syndrom vlastního pivovaru (angl. auto-brewery syndrome).

Tělo jako palírna

V lidském střevě běžně žijí mikroorganismy, které při trávení přeměňují cukry a sacharidy na malé množství ethanolu. Za normálních okolností si s tím játra snadno poradí. U lidí se syndromem vlastního pivovaru ale dochází k přemnožení těchto mikrobů – a produkce alkoholu se vymkne kontrole.

Výsledkem je, že si tělo začne vyrábět tolik ethanolu a člověk skutečně vykazuje příznaky opilosti: zmatenost, poruchy řeči, změny nálad, nekoordinovanou chůzi nebo výpadky paměti. Jinými slovy – biologický proces uvnitř těla napodobí účinek několika skleniček alkoholu.

Ačkoliv jsou první zmínky o tomto syndromu staré desítky let, dlouho byl považován spíše za kuriozitu než seriózní diagnózu. Dnes se ale situace mění: přibývá studií i zdokumentovaných případů a lékaři začínají připouštět, že může být častější, než se myslelo.

Diagnóza na hraně důvěry

Rozpoznat syndrom vlastního pivovaru není jednoduché. Pacienti často obcházejí neurology, psychiatry i praktické lékaře, aniž by dostali jasnou odpověď. Příznaky totiž mohou připomínat psychické poruchy, únavu nebo neurologické problémy.

Další komplikací je nedůvěra. Mnozí lékaři i blízcí automaticky předpokládají, že pacienti pijí a jen to skrývají. Tento skepticismus má i své důvody – tajné pití není (na rozdíl od syndromu vlastního pivovaru) úplně vzácné. Jenže právě kvůli tomu mohou lidé s tímto problémem zůstat roky nevyslyšení a nediagnostikovaní.

Typickým diagnostickým testem je kontrolovaný experiment: pacient vypije sladký nápoj a lékaři sledují, zda se mu bez přístupu k alkoholu začne zvyšovat hladina alkoholu v krvi. Přesně tak byl diagnostikován i Mark Mongiardo – během několika hodin jeho hladina alkoholu vystoupala na hodnoty odpovídající opilosti.

V medicíně existuje pravidlo: když slyšíš dusot kopyt, mysli na koně, ne na zebry. Jinými slovy – nejpravděpodobnější vysvětlení bývá správné. U podezření na opilost je tím „koněm“ prostě alkohol.

Jenže syndrom vlastního pivovaru je právě tou „zebrou“. Příběh zdravotní sestry Barbary Cordellové a jejího manžela ukazuje, jak matoucí může být. Její muž měl opakovaně příznaky těžké opilosti – jednou mu v nemocnici naměřili hodnotu převyšující čtyřnásobek legálního limitu, aniž by pil. Trvalo šest let, než se podařilo přijít na skutečnou příčinu.

Život s neviditelným rizikem

Přesný mechanismus vzniku syndromu vlastního pivovaru stále není zcela objasněn. Tým vedený infektoložkou Elizabeth Hohmannovou z Massachusetts General Hospital a profesorem medicíny Berndem Schnablem z Kalifornské univerzity v San Diegu ale nedávno identifikovali několik hlavních podezřelých:

• přemnožení bakterií, jako jsou E. coli nebo Klebsiella pneumoniae, které produkují ethanol
• přemnožení střevních kvasinek
• narušení střevního mikrobiomu, často po užívání antibiotik

Právě antibiotika mohou sehrát klíčovou roli – zničí totiž část „hodných“ bakterií a umožní těm produkujícím alkohol nekontrolovaně se množit.

Dobrou zprávou je, že léčba syndromu vlastního pivovaru existuje – i když není vždy jednoduchá a omezuje se hlavně na zmírňování příznaků. Základem bývá přísná dieta bez cukrů a sacharidů, které mikroorganismy využívají k výrobě alkoholu, užívání antimykotik nebo antibiotik, podle typu přemnožených organismů a také probiotik, která pomáhají obnovit rovnováhu střevního mikrobiomu.

Někteří pacienti se po léčbě zcela uzdraví, u jiných se potíže vracejí nebo přecházejí do chronické podoby. Experimentuje se také s transplantací střevní mikrobioty. Zajímavým a poněkud paradoxním vedlejším efektem může být i vznik abstinenčních příznaků nebo dokonce chutě na alkohol – tělo si totiž na jeho přítomnost „zvyklo“, i když vznikal interně.

Pro Marka Mongiarda znamenala diagnóza úlevu – byť za cenu velkých škod. Přišel o práci, dům i reputaci. Dnes drží přísnou dietu, nepije alkohol a pravidelně se testuje dechovým analyzátorem, který nosí stále u sebe.

Jeho příběh ale ukazuje, jak zrádný může tento syndrom být. Člověk může být objektivně opilý – a přitom o tom vůbec neví. To představuje reálné riziko nejen pro něj samotného, ale i pro okolí. Syndrom vlastního pivovaru tak není jen medicínskou kuriozitou, ale potenciálně nebezpečným stavem, který může lidem zásadně zasáhnout do jejich života. Důležitá je proto i osvěta. Lidí, kteří o tomto problému vědí, je málo, a to i mezi lékaři.