Nechuť ke všem novotám: Proč se císař František Josef bránil pokroku?

Lidé přicházeli na svět a na zdech úřadů a školních tříd visely portréty „mladičkého mocnáře“, jak o něm psaly noviny, a hovořila dobová propaganda. A když po desetiletích odcházeli a na jejich místo nastupovala nová generace, císařův portrét pořád visel na svém místě, snad jen s tím rozdílem, že nyní se už jednalo o „stařičkého mocnáře“.

Progresivní komorník

Většina objevů a výsledků bádání lidského ducha jej v podstatě míjela a nechávala chladným, nebo se o nich ani nedozvěděl, například takovou převratnou věc, jakou byla obecná teorie relativity, publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915, císař pravděpodobně sotva vnímal, uvádění psychoanalýzy, objevené Sigmundem Freudem, do léčby nemocných, jej nepochybně nezajímalo. Na svět však přicházely technické novinky, které převratně zasahovaly do života lidí každý den a ty se nemohly vyhnout ani císařskému paláci a panovníkovi samotnému. 

Nesmírně vážnou roli hrál fakt, že císař byl člověkem mimořádně konzervativním, kterému daný stav věcí vyhovoval a který se novinkám z principu bránil. I takové vymoženosti, jakou byla koupelna s tekoucí vodou, dlouho a zatvrzele odmítal.

Jeho komorník Evžen Ketterl ve svých vzpomínkách uvádí, že když u nejvyššího pána nastoupil službu, ranní hygiena se odehrávala ve skládací kaučukové vaně, kterou musel k tomu zvlášť určený sloužící před čtvrtou hodinou ranní rozložit v předsíni ložnice, naplnit teplou vodou, pak probudil císaře a pomáhal mu s koupáním. Ketterl píše, že koupelnu vlastně nechal vybudovat potají a bez panovníkova souhlasu. Obdobné to bylo i se splachovacím záchodem, který v Hofburgu dlouho neexistoval. Také ten nechal zbudovat proti vůli Františka Josefa I. „Ale i v tom udělal jsem energicky pořádek. Nejdříve zařídil jsem kloset mezi dvojitými dveřmi ložnice, později byl zařízen moderní splachovací kloset v komůrce, oddělené od mých služebních místností,“ uvádí Ketterl.

Odkud císař volal?

Rovněž zavedení elektřiny a elektrickému osvětlení se rakouský císař dlouho bránil. Když například v  roce 1885 – to mu bylo pouhých pětapadesát roků – chtěla městská rada v Kroměříži, při příležitosti jeho setkání s ruským carem Alexandrem, osvítit město elektrickými žárovkami, osobně se proti tomu vyslovil; nedůvěřoval tomuto výstřelku vědy a techniky. Později samozřejmě musel ustoupit a ještě za jeho života byly reprezentační prostory císařského hradu Hofburgu i kupříkladu hradního divadla Burgtheatru osvětleny elektrickými svítilnami. 

Dlouho se bránil zavedení dalšího vynálezu, jakým byl například telefon či telegraf, přestože šlo o praktická zařízení, která mu mohla urychlit práci a zjednodušit vládnutí. Když už se smířil s tím, že bude tuto, jak říkal, „módní novinku“ používat, rozhodně odmítl její umístění na svém psacím stole. Nakonec se pro ni našlo místo – na záchodě.

„Jednou udála se ve spojitosti s telefonem zábavná scéna,“ dosvědčuje Ketterl. „Císař dlel právě na klosetu, když se řinčivým, pronikavým zvukem ozval telefon. Co bude nyní asi dělat, pomyslil jsem si, bude snad mluvit přímo z…? Ale to císaři ani nenapadlo. ‚Počkat,‘ vykřikl do zvonění aparátu, jakoby osoba spojená na druhém konci mohla jej slyšet. ‚Počkat,‘ vykřikl poznovu, když zvonění neustávalo. Pak snad nahlédl marnost svého počínání a zavolal na mne (…) Chtě nechtě musel jsem tedy k císaři do jeho privatissima zeptati se, kdo že to volá…“

Nikdy však údajně nejel výtahem, nedůvěřoval těmto podivným zařízením, a i ve vysokém věku raději vyšlapal několik poschodí pěšky, než by do nich nastoupil. 

„Zapáchající mašiny“

Čím byl císař starší, tím více přibývalo technických vymožeností, kterým nerozuměl a které odmítal do svého života pojmout. Patřily mezi ně i automobily. Panovníkovo odmítání kočárů poháněných motorem bylo všeobecně známo a všichni je respektovali. Když v roce 1907 navštívil Prahu, stěžovaly si Národní listy, že k vojenskému cvičišti v Dejvicích, na němž měla za panovníkovy účasti proběhnout slavnostní přehlídka, byl zakázán příjezd automobilů a motocyklů.

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

O nechuti Františka Josefa I. k autům věděl i britský král Eduard VII. (vládl 1901–1910), který si však umínil, že toho využije k přátelskému žertu. Víme o tom opět z Ketterlových pamětí, kde píše: „Komická historka udála se jednou během pobytu Eduarda v Bad Ischlu, kde navštívil opět jednou Františka Josefa. Touto episodou byl František Josef poněkud zesměšněn a to nemohl nikdy Eduardovi zapomenouti. Císař navštívil krále Eduarda v hotelu Elisabeth a císařská ekvipáž čekala na oba panovníky, kteří se chtěli odebrati na společnou procházku. Eduard nechal odeslati dvorního kočího Waltra pryč, a když oba panovníci přišli před dvéře hotelu, čekal tam na ně místo kočáru automobil a Eduard pozval s lišáckým úsměvem Františka Josefa, aby usedl ve voze. František Josef před tím ale nikdy v automobilu nejel a tyto ‚zapáchající mašiny‘ přímo nenáviděl. (…) Ale dodal si odvahy a usedl v autu. Nic se však nestalo, auto se nikde nesrazilo, ani nevyletělo do povětří, jak se císař obával a po návratu z výletu prohlásil ‚Bylo to docela hezké, ale moji koně jsou mi přece milejší.‘“