Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie
Bývalí příslušníci čs. letectva v rámci RAF patřili po únoru 1948 mezi nejvíce pronásledované skupiny obyvatel. Tento proces však měl své kořeny již před komunistickým převratem.
Těsně před návratem do Československa v létě 1945 mělo čs. letectvo ve svazku britské RAF celkem 1 602 příslušníků. Z nich bylo později 444 aktivováno a nadále sloužilo v obnovené armádě. Letci ze Západu měli v následujících několika letech po skončení války do jisté míry privilegované postavení – stali se páteří vojenského letectva i znovu se rodících civilních aerolinií.
Privilegovaní letci
Důvod k tomu byl prostý. Na východní frontě vznikla čs. letecká jednotka až v roce 1944 a její jádro stejně tvořili bývalí veteráni z RAF. Slovenští letci, ze kterých se v posledních měsících války skládala většina tehdejší 1. čs. smíšené letecké divize, jim svojí odbojovou minulostí nemohli dost dobře konkurovat. Jednalo se totiž buď o nováčky, nebo naopak o veterány, jež byli nositeli vysokých německých vyznamenání z východní fronty.
Čeští letci, kteří se účastnili domácího odboje, za nimi po skončení války zaostávali naopak z hlediska profesní způsobilosti. Tři ze čtyř leteckých divizí čs. poválečné armády měly základ v bývalých čs. stíhacích perutích RAF a páteří jejich výzbroje byly britské letouny. Důsledkem toho byla mimo jiné zvýšená pozornost ze strany komunisty ovládané armádní kontrarozvědky, tzv. Obranného zpravodajství (OBZ), v jehož čele stál Bedřich Reicin. Na jeho zásah se zdržovala povyšování západních letců známých svými protikomunistickými postoji, jejich jmenování do vyšších funkcí, ale například také jejich přijetí ke studiu na Vojenské akademii nebo na Vysoké škole válečné.
Aféra Nepolapitelného Jana
OBZ se před únorem 1948 neomezovalo jen na činnost v armádě, ale při podpoře komunistů aktivně zasahovalo i do vnitropolitických záležitostí. Důkazem toho může být například případ legendárního odbojáře Jana Smudka. Po svém dobrodružném útěku z vlasti, při němž si vysloužil přezdívku „Nepolapitelný Jan“, se v roce 1940 dostal do čs. zahraniční armády.
Od února 1942 sloužil u RAF, prodělal výcvik leteckých operátorů a operačně létal u 68. noční stíhací peruti RAF. Po návratu z války se stal národním správcem továrny v Aši. Ve volbách roku 1946 kandidoval za Čs. lidovou stranu v Karlovarském kraji, nicméně do parlamentu nebyl zvolen. Otevřeně však vystupoval proti KSČ.
OBZ spolu s dalšími komunisty ovládanými bezpečnostními složkami se proto v únoru 1947 rozhodlo využít zatčení bezvýznamného uprchlíka, snažícího se dostat do „Prchalovy armády“ (údajné protibenešovsky zaměřené jednotky shromažďující se v Německu), a zorganizovat proti Smudkovi provokaci, jež by jej umožnila očernit jako „reakcionáře“ a stoupence imaginárního prchalovského podzemního hnutí v republice.
Vážné varování
Kvůli amatérismu zúčastněných Smudek úmysly provokatérů prohlédl. Přesto byl zatčen a napaden v komunistickém tisku. V ještě relativně svobodné atmosféře třetí republiky však akce skončila naprostou blamáží a měla pro komunisty nepříjemnou dohru mimo jiné i na půdě parlamentu. Pro Smudka však představovala vážné varování. Zřejmě ještě během únorového převratu odešel znovu za hranice a zpátky do vlasti se vrátil až v 90. letech.
Řada dalších letců cítila podobný tlak a nebrala jej na lehkou váhu. Britská vláda po skončení války nabídla bývalým příslušníkům RAF ze spojeneckých zemí, kteří se nechtěli vrátit do svých domovů, možnost rychlé naturalizace. Využilo jí i několik desítek čs. letců. Britským občanem se tak již v roce 1947 stal například nejúspěšnější noční stíhač Karel Kuttelwascher. Ten se, stejně jako řada jiných, vrátil po válce do vlasti, ale v důsledku vývoje politických poměrů se rozhodl ještě před únorovým převratem vystěhovat do Velké Británie.
První úder
Čistky v armádě začaly jen několik hodin po komunistickém převratu 25. února 1948. Již k poslednímu dni téhož měsíce byl postaven mimo službu například divizní generál Karel Janoušek, za války generální inspektor (tedy faktický velitel) čs. letectva ve Velké Británii. Přitom již v polovině února 1947 byl odvolán z relativně vlivného místa podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly a „odklizen“ do funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu.
Ve stejný den, kdy musel gen. Janoušek opustit svoji funkci byl na hrázi rybníka mezi obcemi Litvínovice a Šindlovy Dvory na dohled od českobudějovického letiště nalezen 44letý podplukovník Václav Martínek, který krátce předtím spáchal sebevraždu. Za války sloužil u 311. bombardovací perutě a později na Inspektorátu čs. letectva. Martínek byl o tři dny dříve doslova vyhozen ze své kanceláře na velitelství letectva 2. vojenské oblasti. Byl totiž znám jako důsledný odpůrce KSČ a již před únorem byl na popud OBZ stíhán za protistátní (ve skutečnosti protikomunistické) výroky. Stal se prvním z řady obětí.
Druhá emigrace
Pro opětovný odchod za hranice se rozhodla řada bývalých letců. Jestliže až do převratu mohli ze své staré vlasti odjet legálně vycestovat, od února 1948 již tato možnost neexistovala. Jedním z takto postižených byl například major Viktor Kašlík, bývalý stíhač, naposledy zastávající funkci velitele leteckého dopravního pluku na kbelském letišti. Dne 12. dubna 1948 byl postaven mimo službu a 1. prosince téhož roku propuštěn do civilu. V následujících dnech se mu podařilo letadlem odeslat z Prahy svoji britskou manželku a dvě malé děti. Sám však musel přes „zelenou hranici“. První pokus o přechod se mu nepodařil a teprve podruhé, počátkem roku 1949, byl úspěšný.
V uprchlickém táboře nepobyl dlouho. RAF totiž zorganizovala akci na pomoc svým bývalým čs. kolegům. Během několika týdnů byl Kašlík u své rodiny ve Velké Británii a 1. července 1949 mohl dokonce znovu obléknout leteckou uniformu. Stal se tak jedním z nejméně 105 znovu přijatých příslušníků RAF, kteří před únorem 1948 sloužili jako vojáci z povolání, a po komunistickém převratu odešli do exilu.
Komunistická odplata
Britské letectvo přijalo zpět do svých řad celkem asi 300 čs. letců (včetně po válce demobilizovaných), kteří uprchli po komunistickém převratu. Řada z nich zde pak sloužila dlouhé roky až do odchodu do výslužby. Nový režim se mstil alespoň na jejich bližních. V Roztokách u Prahy, kde Viktor Kašlík před svým odchodem za hranice žil, byl následně pozatýkán a odsouzen větší počet jeho přátel, kteří mu pomáhali. Z dalších tajné služby sestavily „ilegální protistátní skupinu“, kterou údajně před odchodem založil.
K 18 rokům odnětí svobody byla odsouzena Kašlíkova sestra, kterou již nacisté uvěznili v rámci akce „E“ (příbuzní emigrantů) na tři roky v internačním táboře Svatobořice. V komunistickém vězení strávila nakonec více, než deset let…
Také generál Karel Janoušek se rozhodl pro odchod za hranice. Měl však smůlu. Mladík, který jej kontaktoval s nabídkou bezpečného přechodu hranic a představil se jako Jan Hrubý, vyakčněný student ČVUT, byl ve skutečnosti Ing. Jaroslav Doubravský, placený agent-provokatér OBZ.
Legenda za mřížemi
Na cestě k západním hranicím byl dne 30. dubna 1948 Janoušek spolu s plukovníkem Vlastimilem Chrástkem (také bývalým příslušníkem RAF) a podplukovníkem Janem Štěpánem zatčen a následně 17. června 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let do vězení. Při odvolacím líčení mu tribunál zvýšil trest ještě o další rok.
Janouškův příběh tím však nekončí – během pobytu ve věznici v Plzni na Borech se měl zúčastnit útěku, který údajně plánovali někteří s odsouzenými sympatizující dozorci. V novém procesu, který se konal u Státního soudu, byl dne 28. března 1950 odsouzen na doživotí. Z věznice jej propustili až v rámci velké amnestie v květnu 1960. Za mřížemi strávil více než 12 let. Bývalý generál pak dalších sedm let pracoval v dělnických profesích, než mohl odejít do důchodu. Roku 1968 byl rehabilitován, avšak již v roce 1971 zemřel.
Smutná statistika
Ze 444 vojáků z povolání s minulostí bývalých příslušníků RAF jich do konce dubna 1948 bylo z čs. armády vyhozeno 106, tedy téměř čtvrtina. Čistka se však nezastavila. K 20. říjnu 1950 v armádě sloužilo již jen 96 západních letců a zanedlouho zbývalo posledních 13, tedy pouhá 3 % původního stavu. Podobná byla situace i v Československých aeroliniích. V březnu 1950 došlo k synchronnímu úletu tří linkových dakot (z Ostravy, Brna a Bratislavy do Prahy) do bavorského Erdingu, kterou zorganizovalo osm členů jejich posádek – výhradně bývalých letců RAF.
Bývalí příslušníci Královského letectva v té době představovali u aerolinií 53 % létajícího personálu. Mezi piloty to pak byly téměř dvě třetiny. Po erdinském incidentu však i mezi nimi následovala nemilosrdná čistka, bez ohledu na omezení letecké dopravy. Desítky bývalých letců byly v této době zatčeny a souzeny ve vykonstruovaných procesech. Některé z nich držely bezpečnostní složky protizákonně ve vyšetřovací vazbě celé měsíce, jiné poslal režim do táborů nucené práce, v nichž se poměry od vězení téměř nelišily.
Nenávist až za hrob
Důstojníky posílali komunisté na Mírov, kde byl internován například autor knihy Sestřelen! Podplukovník František Fajtl. Někteří přišli v komunistických věznicích a lágrech dokonce o život. Zřejmě nejznámějším je v této souvislosti případ majora Josefa Brykse. Ten byl v roce 1941 jako příslušník 242. stíhací perutě sestřelen a zajat Němci. Do konce války se pokusil celkem pětkrát o útěk.
Po roce 1945 sloužil jako důstojník z povolání, ale patřil k prvním postiženým poúnorovými čistkami. Počátkem května 1948 byl zatčen a následně ve stejném procesu jako generál Janoušek odsouzen k 10 rokům vězení za přípravu odchodu do zahraničí. V roce 1950 mu komunistický soud za údajnou přípravu útěku z vězení zvýšil trest na 20 let odnětí svobody. V jáchymovských uranových dolech se brzy výrazně zhoršil jeho zdravotní stav. Josef Bryks zemřel v noci z 11. na 12. srpna 1957 v důsledku vězniteli úmyslně zanedbané lékařské péči.
Pozdní satisfakce
Existují však i případy dodnes téměř neznámé. Jaroslav Kocmánek patřil k nemnohým, kterým se v roce 1942 podařil nebezpečný útěk z obsazené vlasti přes Německo, jižní Francii, Španělsko a Gibraltar do Velké Británie. Poté sloužil u pozemního personálu 312. čs. stíhací peruti RAF. Po válce demobilizoval, ale v září 1949 byl zatčen a později souzen spolu s bývalým členem výsadkové skupiny CALCIUM Františkem Širokým. Mělo jít o jednu ze skupin, které údajně v součinnosti s americkou zpravodajskou službou založil major Jaromír Nechanský. Ve skutečnosti se zřejmě jednalo o zcela vykonstruované obvinění. Odsouzen byl ke 12 rokům vězení. Zemřel 4. dubna 1953 ve věku pouhých 35 let.
K mužům, kteří pomohli vybojovat jeho osvobození a samostatnost, se Československo zachovalo velmi nevděčně. První snahy o nápravu se v podobě částečných soudních i mimosoudních rehabilitací objevily poprvé v 60. letech minulého století. Většina bývalých čs. letců v RAF však byla zcela občansky, profesně i soudně očištěna teprve po změně státoprávních poměrů v roce 1989.
