Dvouocasý upír z britských ostrovů: Proudová stíhačka de Havilland DH.100 Vampire jako bojovník a lamač rekordů

Velká Británie patřila k průkopnickým zemím vyvíjejícím proudové motory. Tento trend pečlivě sledovali rovněž u společnosti de Havilland, která už počátkem roku 1942 zareagovala na žádost letectva o jednomotorový stíhač. Na rýsovacích prknech začal vznikat projekt neobvykle vyhlížejícího stroje s trupovou gondolou a ocasními plochami na konci dvou úzkých nosníků. Koncepce připomínala americký Lockheed P-38 Lightning, neměla ale dva motory v předních částech nosníků, ale pouze jeden proudový Halford H.1 (zpočátku s tahem 12 kN) na konci trupové gondoly.

Další novinku představoval moderní příďový podvozek umožňující lepší výhled při startu a pojíždění po zemi. Ministerstvu letectví se stroj zamlouval, takže v dubnu 1942 objednalo dva prototypy a vzápětí třetí.

Přední část gondoly tvořila vrstvená lisovaná překližka stejně jako u druhoválečného vrtulového mosquita. Zadní část s motorem vznikla z duralu, křídla a ocasní plochy měly rovněž celokovovou konstrukci. Počítalo se se čtveřicí 20mm kanonů ve spodní části přídě. V továrních manuálech se stroj označoval jako DH.100, neoficiálně pak Spider Crab.

V dubnu 1945, tedy pozdě

První prototyp vznikl v létě 1943 a 20. září 1943 se za jeho řízení usadil Geoffrey de Havilland junior, syn zakladatele společnosti. Po přistání byl spokojen, upozornil jen na tendenci stroje se za letu mírně vlnit a také řízení označil za příliš jemné. Druhý prototyp po úpravách ovládání odstartoval 17. března 1944, tou dobou už ale běžela sériová výroba konkurenčního Glosteru Meteor, poháněného dvěma proudovými motory.

Třetí prototyp DH.100 už disponoval spolehlivějším agregátem Halford H.1A, jenž se začal později vyrábět pod označením de Havilland Goblin 1. Stejné jméno ale nesly tehdy populární vysavače, což se stalo námětem častých vtipů pilotů i mechaniků. V květnu 1944 velení RAF podepsalo smlouva na 120 sériových kusů, označených jako Vampire Mk.I, později Vampire F.1.

V srpnu vstoupily do služby konkurenční meteory a jejich piloti začali sestřelovat německé letounové střely V-1. Jejich maximální rychlost 660 km/h ale zdaleka nedosahovala výkonů Messerschmittů Me 262 a RAF doufalo, že vampiry budou výkonnější. Testy plně vyzbrojeného a vybaveného prototypu totiž ukázaly jeho maximální rychlost 869 km/h. 

Firmu de Havilland ale přetěžovaly objednávky na víceúčelová mosquita a sériová produkce vampirů měla proto probíhat v licenci u společnosti English Electric. K jejímu zahájení však došlo až v úvodu roku 1945 a první sériový stroj se na nebi objevil až 20. dubna 1945. Bylo jasné, že proti Luftwaffe už typ nezasáhne.

Lamač rekordů

Vampiry dlouho sloužily především k testům, které ukázaly, že přechod na ně nečiní pilotům vrtulových strojů větší potíže. Jeden z nich uvedl: „Bylo to takové příjemné letadélko, jakoby určené pro děti.“ Zásadní problém však nastával při prudkém přidání či ubrání plynu – motor „tryskáče“ měl tendenci zhasnout.

Vampire zaujal též námořnictvo a 3. prosince 1945 s ním zkušební pilot Eric Brown přistál a odstartoval z paluby letadlové lodě Ocean. Jako první se na Vampiry F.1 v dubnu 1946 přezbrojila 247. peruť RAF sídlící v Chilboltonu, přičemž je poprvé prezentovala při přehlídce k prvnímu výročí ukončení války. Brzy na ně začaly přecházet i další perutě, z nichž mnohé sloužily v okupovaném Německu. Když tam začalo koncem 40. let houstnout napětí, představovaly hlavního protivníka pro sovětské letectvo. Další vampiry se ve službách arabských států zapojily do konfliktů s Izraelem.

Společnost de Havilland se pokoušela své dílo využít k překonání několika rekordů a jeden stroj upravila na speciální výškový. Na něm pak 23. března 1948 noční stíhací eso John Cunningham dosáhl nového světového rekordu v dostupu – 18 119 metrů. Velký problém verze F.1 ale představoval krátký dolet, tudíž po dokončení 244 kusů přešla výroba na podzim 1946 na variantu F.3 s přepracovaným křídlem. Mělo menší rozpětí, vhodné pro operace v přízemních výškách, hlavně však ukrývalo větší palivové nádrže. Kvůli nárůstu hmotnosti pak museli konstruktéři výrazně zesílit podvozek. Zachování rychlosti a dalších výkonů zajistilo použití motoru de Havilland Goblin 2 o tahu 13,79 kN.

První za Atlantikem

Dolet nové verze stoupl natolik, že RAF pověřilo známé eso bitvy o Británii Roberta Oxpringa, aby se pokusil o první přelet Atlantiku s proudovým letounem. Ten k úkolu vybral šest pilotů od 54. perutě, kterým se to také 14. července 1948 na trase přes Island, Grónsko, Labrador a Newfoundland povedlo. Cesta jim trvala osm hodin a 18 minut.

Navigaci obstarávala dvě souběžně s ním letící mosquita a jeden z pilotů William Wood o tom napsal: „Neměli jsme žádnou možnost, jak přesně vypočítat množství paliva ztraceného odchylkou od našeho letového plánu. Každý z pilotů našich vampirů musel vědět, že čelí hrozbě, že se zřítíme. V lepším případě v pusté labradorské tundře, v horším případě do moře. Při přeletu pobřeží byla hustá oblačnost pod námi úplná a slyšel jsem, jak velitel vampirů stále volá vedoucí mosquito, zda už spadneme na pevninu.“

Stroje této verze obdrželo několik jednotek operujících také na Maltě a Kypru. Ve stejné době se ale podařilo zvednout výkony dvoumotorových meteorů a ty se staly standardní stíhačkou RAF konce 40. let. Vampir byl ale obratnější, jako jednomotorový stroj levnější a jeho vývoj a výroba proto běžely dál. 

Ze stíhací modifikace F.3 vycházela i podobná verze FB.5 (Fighter-Bomber, stíhací-bombardovací). Dostala ještě více zesílený podvozek pro větší vzletovou hmotnost s pumami a raketami do hmotnosti až 900 kg. Disponovala rovněž kvalitnějším pancéřováním kokpitu a pohonné jednotky. Její první prototyp vzlétl v červnu 1948 a do ukončení produkce v roce 1951 jich vzniklo 1 123.

V jednu chvíli operovalo na variantě FB.5 celkem 19 perutí RAF v Evropě, na Středním a Dálném východě. Tam také zasáhly poprvé do boje. Na konci roku 1950 se z vrtulových spitfirů začala na Vampiry FB.5 přezbrojovat 60. peruť působící ze Singapuru a brzy se zapojila do operace Firedog – potlačování komunistického povstání v Malajsii.

K prvním misím vzlétli piloti této jednotky v dubnu 1951. Často tam spolupracovali s lehkými pozorovacími letouny, které pro ně vyhledávaly tábory povstalců ukryté v džungli. Na ty pak vampiry útočily pumami a neřízenými raketami. Velmi se přitom osvědčily a jeden z pilotů o tom uvedl: „Zajatí komunisté přirovnali naše útoky k tropické bouři s bombami jako hrom, raketami jako blesky a kulkami jako hustý déšť.“

Dvoumístný noční a cvičný

Stále více vampirů sloužilo v tropických podmínkách, proto výroba koncem roku 1951 přešla na variantu FB.9. Od předchozí pětky se lišila úpravami pro akce v pouštním prostředí a piloti ocenili hlavně její klimatizovanou kabinu. Pohon zajišťoval motor Goblin 3. Z výrobních linek jich do ukončení výroby roku 1953 sjelo 348.

Pokud jde o další verze, společnost de Havilland už roku 1949 z vlastní iniciativy vyvinula dvoumístnou noční NF.10. Disponovala rozšířeným trupem, v němž seděli vedle sebe pilot a operátor, obsluhující palubní radiolokátor SCR-720B. Britské letectvo ale dalo opět přednost dvoumístné verzi meteoru, o typ však projevil zájem Egypt. Po uvalení embarga na tuto zemi pak stroje zabavilo RAF, kde jich nakonec sloužilo 95 kusů. Pozice dvou sedaček umístěných vedle sebe velení zaujala, a proto přišla objednávka na podobně koncipovanou cvičnou variantu T.11 opatřenou dvojím řízením. Instruktor i žák v ní mohli mnohem lépe komunikovat a modifikace zůstávala plně bojeschopná, neboť stále nesla čtveřici kanonů a závěsníky na pumy a rakety. Některým odlehčeným strojům však zůstaly kanony jen dva.

Poslední „jedenáctky“ dolétaly až roku 1962. Jeden z tehdejších žáků na ně vzpomínal: „Nebyly vybaveny vystřelovacími sedadly a ztratil jsem na něm dobrého kamaráda, který se pokusil vyskočit poté, co se mu krátce po startu zaseklo řízení. Instruktor mi jednou za letu navrhl, abychom vypnuli motor a mohli projít procedurou opětovného nahození. Motor znovu nenaskočil, přestože vyzkoušel všechny triky. Provedl ale učebnicové přistání a měli jsme tak akorát dost setrvačnosti, abychom sjeli z ranveje na pojezdovou dráhu. Tam nás čekala uvítací skupina velitele stanice a měli jsme co vysvětlovat.“

Stroj velmi zaujal v zahraničí. Mnoho států jej nakupovalo a firma de Havilland prodala licenční práva Francii, Itálii, Austrálii, Švýcarsku a Indii. míněné země vyráběly řadu verzí i s rozdílnými motory. Značného exportního úspěchu se dočkaly i stroje vyřazované od RAF.

Proti izraelským stíhačům

Velkým uživatelem se stal hlavně Egypt – počátkem 50. let totiž získal mnoho vampirů pocházejících z licenční produkce v Itálii. Šlo hlavně o stíhací bombardéry, označované FB.52. K prvnímu souboji proudových letounů v této části světa došlo 29. srpna 1955. Dvojici vampirů od 31. perutě napadly izraelské meteory a Mordechai Lavon jeden z Násirových strojů sestřelil. 

Následoval souboj z 1. září. Už ráno překročily čtyři egyptské stíhačky hranici, kde na ně zaútočil pilot Meteoru F.8 Aharon Yoeli. Později k tomu napsal: „Vampire je pomalejší než meteor, ale mnohem obratnější. Blížím se na 150 m a spouštím palbu. Zasáhl jsem. Střely začaly ukusovat levé křídlo a směřovaly k jeho kořeni. Vše skončilo strašlivou explozí.“ Yoeli během chvíle získal ještě jedno vítězství a bezpečně se vrátil. Dva vampiry od 31. perutě přelétly hranice Izraele také 12. dubna 1956, kde je ale brzy dohnal pilot proudového Dassaultu M.D.450 Ouragan David Kišon a jeden sestřelil.

Opravdovou zkouškou ohněm prošly vampiry během suezské války na podzim téhož roku. Káhira už tehdy svoje vzdušné síly přezbrojovala na modernější MiG-15bis a MiG-17 s šípovými křídly a vyšší maximální rychlostí, takže během suezské války na podzim téhož roku na vampiry „zbylo“ hlavně napadání pozemních cílů raketami a kanony. 

K tomu došlo i 31. října. Izraelské pozemní jednotky postupovaly údolím Mitla, na což Egypťané zareagovali vysláním stíhacích bombardérů. Když se nad oblast dostala čtveřice vampirů od 40. perutě, vrhli se na ni izraelští stíhači s mnohem výkonnějšími Dassault MD.454 Mystère IVA. Rozpoutal se boj, o němž pilot vampiru Gabr Ali Gabr uvedl: „Všiml jsem si, že jsme pod útokem, až když dva naši začali hořet. Udělal jsem několik horizontálních úhybných manévrů, protože v tomto ohledu byl vampire lepší než mystère. Můj letoun měl stále všech osm raket. Když jsem hledal své kolegy, uviděl jsem přímo před sebou mystère. Zatáčela doleva a na maximální dostřel jsem zkusil dávku. Mystère se náhle otočila doprava a zmizela. Pak jsem viděl vampire, jak točí a pálí. Další vampire letěl na západ s ohněm vycházejícím z oblasti klapek. Přiblížil jsem se asi na 50 metrů od jeho křídla a jasně jsem viděl pilota, ale jeho hlava se nehýbala. Buď byl zraněný, nebo mrtvý. Ze strachu, že exploduje, jsem odlétnul o kus dál. Letoun se poté přetočil a havaroval.“

Ze čtyř vampirů se na základnu vrátil jediný. Mnoho dalších shořelo na zemi, při úderech francouzského a britského letectva, které následovaly. Když válka skončila, Egypťané se zaměřili na nákup sovětských migů a vampiry odprodali do Jordánska, Libanonu a Saúdské Arábie. Tam dosloužily během 60. let hlavně při výcviku.

Na všech kontinentech

Ještě déle stroje sloužily v Jižní Africe a Rhodesii, která je vyřadila dokonce až v 80. letech. Mnohé pak putovaly do soukromých sbírek. Na americkém kontinentě je od roku 1949 používala Venezuela a od roku 1953 Chile, počínaje rokem 1960 také Mexiko jako svou první proudovou stíhačku. Dominikánské vampiry se roku 1965 také zapojily do tamní občanské války.

Indie převzala první Vampiry F.1 už roku 1948 a do roku 1951 od Británie přebírala stíhací bombardéry FB.52. Pak je firma Hindustan Aircraft Limited začala vyrábět v licenci – první indický vampir vzlétl v únoru 1952. Stroje tvořily páteř tamního letectva, do boje se však dostaly až jako zastaralé. 

První vzdušné střety nad spornou oblastí Kašmíru proběhly 1. září 1965. Indické stroje od 45. perutě podnikly rozsáhlý úder proti postupujícím pákistánským tankovým kolonám. Jejich piloti ohlásili, že zničili mnoho nepřátelských obrněnců, pak se ale přiřítila čtveřice F-86 Sabre s řízenými střelami. Pákistánci využili převahy výšky a rychlosti a major Sarfaraz Rafiqui a kapitán Imtiaz Bhatti v rychlém sledu poslali k zemi každý dva vampiry. Indické zdroje výsledek boje potvrdily v plném rozsahu a velení od té doby zastaralé stroje nasazovalo opatrněji. Indie nakupovala noční stíhací Vampiry NF.54 a hlavně cvičné T.11. Ty v zemi sloužily velmi dlouho a poslední dolétaly až roku 1975.

Řeč čísel

Celkem v Británii a dalších zemích vzniklo 3 268 vampirů všech verzí, operovaly nejméně ve 32 státech a pro naprostou většinu z nich šlo vůbec o první proudový letoun v jejich službách. K přechodu pilotů z vrtulových stíhaček na proudové a jako cvičný se osvědčil, švýcarské vzdušné síly je vyřadily dokonce až roku 1990.

Poněkud hůře vyznívá jejich úspěšnost jako stíhaček. Do vzdušných soubojů se dostaly v Egyptě a v Indii a poměr jejich vítězství ku ztrátám vychází na nelichotivých 0:12. Ve většině případů je ale sestřelily o generaci modernější Mystère IVA nebo F-86F Sabre s šípovým křídlem. De Havilland, výrobce vampirů, na úspěch navázal podobným typem DH.112 Venom s šípovitou náběžnou hranou křídla. Do současnosti se dochovalo dost těchto stíhaček v letuschopném stavu.