Snahu zaplnit bílá místa na mapě světa projevoval Percy Fawcett již od mládí. Ještě neoslavil ani dvacáté narozeniny, a už v britské armádě dosáhl hodnosti poručíka. Ve třiceti se stal kapitánem a krátce nato se přihlásil do Královské zeměpisné společnosti, aby dal prostor své celoživotní vášni pro geografii. Jako zeměměřič a kartograf objížděl exotické destinace a v roce 1906 poprvé zamířil do Jižní Ameriky, pověřen úkolem vytyčit hranice mezi Brazílií a Bolívií. Pro odvážného britského badatele, později nazývaného „amazonským Livingstonem“, se jihoamerický kontinent změnil doslova v posedlost. 

V archivech knihovny v brazilském Rio de Janeiru narazil na dokument označovaný jako Rukopis 512, který líčil portugalskou expedici do nitra Amazonie z roku 1743. Spis se detailně věnoval ruinám města, ukrytého kdesi v džungli a postaveného dávnými civilizacemi. Myšlenka „ztraceného města Z“, jak jej dobrodruh nazval, od té doby Fawcetta neopustila: Odhadoval, že by mělo ležet v oblasti Mato Grosso, na území dnešního stejnojmenného brazilského státu. 

Do měsíce v cíli

Předpokládal však, že jeho staviteli nebyli amazonští indiáni, nýbrž Evropané – patrně Féničané nebo někdejší obyvatelé Izraele, kteří se posléze smísili s domorodci. Odvážnější teorie z té doby dokonce hovořila o tom, že uprostřed pralesa leží bájná Atlantida. Doba ovšem přála poměrně fantastickým objevitelským teoriím a Fawcett pro ně jevil velké nadšení. Hned po první světové válce, v níž byl jakožto příslušník armády povolán i přes pokročilejší věk, se vrátil do Brazílie a začal plánovat další expedici. 

V únoru 1925 se u brazilských břehů vylodili osmapadesátiletý Fawcett, jeho syn Jack a blízký rodinný přítel Raleigh Rimell. Expedice vyrážela o dva měsíce později z vnitrozemského města Cuiabá a její tři členy doprovázela dvojice místních nosičů, pár koní, osm mul a dva psi. Doma v Anglii zanechal dobrodruh manželku Ninu a další dva potomky, jimž pravidelně posílal zprávy: Na konci května obdržela žena optimistický dopis, že se výzkumníci nacházejí v Táboře mrtvého koně a během měsíce patrně dosáhnou cíle. Fawcett ji rovněž ujistil, že není důvod dělat si o ně starosti. Tehdy Nina o svém manželovi slyšela naposled. 

Ztracený mýtus

Osud zmizelého dobrodruha a jeho souputníků zaujal celou Británii. Fawcett totiž platil za známou a respektovanou osobnost, a jeho životní příběh dokonce inspiroval mnohé umělce: Například autor Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle napsal na základě podrobných reportů z Amazonie román Ztracený svět. Nejpravděpodobnější se zdálo, že Fawcettovu skupinu zabili indiáni. Přesto se našlo několik odvážlivců, kteří se rozhodli vydat ve stopách výzkumníků a zjistit, jaký osud je potkal.

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

„Záchranných výprav“ se odehrálo minimálně třináct, ani jedna však nebyla úspěšná. Řada pátračů se podobně jako Fawcett nikdy nevrátila. Jiní sice přinesli střípky informací, ale nakonec se vždy ukázalo, že jsou zcestné: Dva roky po zmizení dobrodruha nalezl například britský horolezec George Dyott v jedné domorodé vesnici talíře a kompasy, které prý prokazatelně patřily Fawcettovi. Záhy se ovšem zjistilo, že šlo o předměty z dřívější expedice… 

Osud odvážného Brita dodnes neznáme. Současní badatelé se pouze shodnou, že ztracené město Z představuje zřejmě pouhý mýtus. Pokud by totiž tak rozsáhlé ruiny existovaly, dávno by je odhalily satelitní snímky. 

Už nějaký čas víme, že měsíce Io a Ganymed mohou působit na polární záři planety Jupiter. Mají totiž svá magnetická pole, kterými ovlivňují magnetické pole Jupiteru. Detailní pohled na polární záři Jupiteru ukázal, že magnetická pole měsíců vytvářejí v polární záři planety pozoruhodné vzory.

Alessandro Mura z italského institutu Institute for Space Astrophysics and Planetology se svým týmem analyzoval infračervené snímky polární záře z Jupiteru, které získala meziplanetární sonda NASA Juno během posledních dvou let při přeletech nad póly plynného obra. Snímky pocházejí ze zařízení Jovian InfraRed Auroral Mapper (JIRAM).

Vědci zjistili, že magnetické pole měsíce Io vytváří v polární záři Jupiteru několikanásobné stíny, zatímco magnetické pole Ganymedu je zodpovědné za dvojité stíny. Působením měsíců vznikají v polární záři Jupiteru nápadné jasné skvrny, které mohou mít průměr až stovky kilometrů.

TIP: Naprostá záhada: Sonda Juno objevila na Jupiteru nevysvětlitelnou polární záři

Příjemným bonusem k objevu je i to, že na polární záři Jupiteru teď vlastně můžeme zkoumat měsíce tohoto plynného obra na dálku. Z pozorované polární záře lze například odvodit sílu magnetického pole Ganymedu a další jeho vlastnosti.

Věda má odpovědi na stále více otázek. Na zkoumaných ostatcích nebožtíků jsou mnohdy patrné zranění kostí, nejčastěji pak zlomeniny. Naopak úrazy měkkých tkání a orgánů se na kostře většinou neprojevují a můžeme na ně usuzovat jen nepřímo. Při takovém výkumu spolupracují fyzičtí antropologové s paleopatology, tedy odborníky zabývajícími se zkoumáním nemocí a zranění dávných lidí i zvířat. Prozkoumejte s námi některé příklady zranění čili traumat dochovaných na kosterních ostatcích nebožtíků ze starověku a středověku – ať už jde o následky nehod, zranění z boje i smrtelných poranění při výkonu práva…

Řekni mi, kde bydlíš…

Výskyt určitých typů poranění na kostře může být charakteristický pro některé populace a může nás i do jisté míry informovat o jejich způsobu, případě místě života. Jiné typy zranění totiž nalézáme u lovecko-sběračských skupin, u kterých můžeme očekávat poranění  způsobená při lovu, a jiné u usedlých komunit, zabývajících se zemědělstvím. Zde se častěji objevují běžné úrazy nebo např. únavové zlomeniny. Podobně u obyvatel vesnice, situované na vrcholku a v kopcovité či horské krajině, je větší pravděpodobnost, že si při chůzi poraní nohy. 

Také frekvence výskytu a různé druhy zranění u žen se zpravidla liší od těch u mužů, což souvisí s větším zapojením mužské části populace do těžké fyzické práce, např. na stavbách, v dolech či lomech, i občasným rizikem bojových úrazů. Některé nálezy koster se stopami zranění je možné dokonce spojit s historickými událostmi nebo osobnostmi. Nejtypičtějším příkladem jsou v tomto ohledu masové hroby padlých v bitvách.

Sroste, či nesroste?

Mezi nejčastější traumata patří zlomeniny, tedy fraktury. Jde o typický následek pádů a jiných úrazů. Lékaři i paleopatologové rozeznávají více typů fraktur. Mezi ty nejčastější nalézané na kostrách minulých populací patří např. tzv. obranná zlomenina, což je izolovaná zlomenina loketní kosti, vznikající při nastavení předloktí oproti dopadajícímu úderu. Takzvaná Collesova fraktura předloktí zase vzniká při pádu na dlaň. 

S léčením různých zlomenin se nějak museli vypořádat už lidé v dávné minulosti. Jejich léčba znehybňováním postiženého místa byla známa již ve starém Egyptě ve 3. tisíciletí př. n. l. K fixaci se používaly jako dlahy žebra z palmových listů, proužky kůry, rákos nebo dřevo obalené plátnem. Jiné techniky doporučovaly srovnání zlomených kostí a znehybnění místa zlomeniny bez dlahy - pomocí tvrdého obvazu. 

Dochované egyptské lékařské texty nás informují o užívání jakéhosi předchůdce moderního sádrového obvazu. Šlo o pruhy plátna namáčeného do směsi mouky zadělané medem, která v teplém a suchém podnebí Egypta rychle ztvrdla. Známý papyrus Edwina Smitha z doby kolem roku 1550 př. n. l. kromě předpisů o tom, co má být přiloženo na ránu, výslovně v některých případech zakazuje její uzavření pevným obvazem - např. u hnisající rány na hrudi.

Z turnaje přímo k felčarovi

Několik zranění bylo zjištěno i kostře našeho „otce vlasti“, císaře a krále Karla IV. (1316–1378). První šrámy utržil již jako šestnáctiletý v bitvě u San Felice, další pak v bitvě u Kresčaku. Utrpěl např. sečné zranění kořene nosu, které výrazně ovlivnilo i jeho podobu. V rekonstrukcích Karlovy tváře se však tato jizva uplatnila až na poštovní známce z roku 1996. Pokud se tedy podíváte na o něco dříve vydanou a dosud používanou stokorunovou bankovku, panovníkova tvář zde není příliš věrně zachycena. 

TIP: Otec vlasti málem v pasti: Kterak Karel IV. unikal smrti

Velmi závažné zranění hlavy a krku Karel inkasoval asi v říjnu 1350. V několika tehdejších kronikách se dočteme, že jej dokonce na několik měsíců postihla quadruparéza, čili ochrnutí všech čtyř končetin. Pravděpodobně šlo o následek tupého poranění obličeje a pádu z koně při rytířském turnaji. Po masivním úderu na bradu došlo ke dvěma zlomeninám v přední části dolní čelisti a poškození levých výběžků několika krčních obratlů. Velká síla, která zapůsobila na levou polovinu krku, vznikla nejspíš pádem jezdce na tvrdou zem a páčením krku o okraj okruží brnění. Zlomenina na bradě způsobila uvolnění části dolní čelisti se špičáky a řezáky. Karel tento těžký úraz přežil jen díky své výborné kondici a také umu královských lékařů, kteří mu poranění dobře ošetřili a čelist při hojení zafixovali.

Našeho ledňáčka říčního (Alcedo atthis) zná asi každý. Zejména od dob, kdy vyšla kniha Karla Nového Rybaříci na modré zátoce. Je to opravdový klenot našich potoků a rybníčků a jediný z ledňáčků žijící v Evropě. Na ostatních světadílech je jejich zastoupení četnější, jak dokumentují i snímky na těchto stránkách. Pořídili jsme je při minulých cestách do Afriky a zejména během poslední výpravy do Ugandy, kde byla koncentrace těchto ptáků opravdu ohromující. Celkově jsme tak na svých cestách po Africe potkali, pozorovali a fotili celkem osm pozoruhodných druhů.

Ledňáčci lesů, řek a vod

Ledňáček je v našich zeměpisných šířkách neoddělitelně spojen s vodním živlem, a tak vás možná překvapí, že tomu tak zdaleka není všude. Na celém světě žije podle různých zdrojů od 87 po 93 druhů v 17 rodech. Jejich prapůvodní domov je tam, kde doposud žije nejvíc druhů – v tropických pralesích severní Australasie (Nový Zéland, Papua Nová Guinea a přilehlé ostrovy). Odtud se před 40 až 50 miliony let rozšířili dále do západní, jižní a jihovýchodní Asie, kde se postupně přizpůsobili různým druhům prostředí.

Postupně se tak objevili lesní a savanoví ledňáčci (Dacelonidae), kteří loví hmyz, pavoukovce a drobné obratlovce na savanách a v lesích tropického pásu. Tam se ze svých prapředků vyvinuli také tzv. říční neboli praví ledňáčci (Alcedininae), kteří postupně od lovu v mělké pobřežní vodě přešli k prostředí s hlubší vodou a vyvinuli se z nich výborní rybáři. Lesní ledňáčci se dále šířili západním směrem až do Afriky a také do Austrálie a východního Pacifiku. Praví ledňáčci zamířili západně a zhruba před 5–10 miliony let obsadili přes Beringovu úžinu Nový svět. Tady se vyvinula podčeleď Cerylidae – rybaříci, známí i jako vodní ledňáčci.

Ledňáčci lesní – střemhlav do trávy

Část ledňáčků se tedy adaptovala na život v savanách, akáciových, mopanových a miombových lesích. Tito opeřenci žijí v suchých oblastech, většinou daleko od vodních toků. Způsob lovu je ale velmi podobný tomu, na nějž jsme zvyklí u ledňáčka říčního. Pták posedává na vyvýšeném místě, typicky na vrcholku keře nebo konci suché větve a sleduje pohyb pod sebou. Jakmile spatří vhodnou kořist, střemhlav se ponoří do trávy, listí nebo jiného podrostu a s chycenou kořistí se vrací na oblíbené místo. Několika údery o větev (podobně jako např. vlhy nebo ťuhýci) kořist zabije a pozře.

Z lesních krasavců je poměrně rozšířený Ledňáček senegalský (Halcyon senegalensis), který se vyskytuje v celé subsaharské Africe. Hnízdí ve stromových dutinách po vousácích nebo strakapoudech a urputně si brání rozsáhlé teritorium.

Dalším blízce příbuzným druhem, který jsme měli možnost vidět, je až na barvu zobáku zbarvením velmi podobný Ledňáček pobřežní (Halcyon senegaloides). Ten se adaptoval na život v pobřežních lesích a vyskytuje se v pásu do cca 20 km od pobřeží. Jako potravu využívá vše, co mu přímořské, přílivem poznamenané území a vodní toky nabízí: ryby, krevety a korýše, všudypřítomné kraby a drobné obratlovce. Často hnízdí v opuštěných dutinách stromů, v zemních hnízdních norách jen výjimečně.

V jihoafrickém Entabeni se nám podařilo vyfotit i Lednáčka žíhaného (Halcyon chelicuti), který se spolu s ledňáčkem senegalským a šedohlavým vyskytuje na stejném typu biotopu – v savanách a lesích subsaharské Afriky.

Atraktivního Ledňáčka šedohlavého (Halcyon leucocephala) jsme často potkávali na savanách rovníkové Ugandy. Patřil k těm méně plachým objektům našeho zájmu. Hnízdí v písčitých svazích a březích, jak se na správného ledňáčka sluší a to nejenom v savaně, ale i u řek, čehož jsme byli svědky v Murchison Falls.

Lovci a odvážlivci

Oproti lesním ledňáčkům jsou ledňáčci říční (Alcedininae) mnohem menší. I když patří mezi pravé ledňáčky, ne všichni jsou vášnivými rybáři. Druhy rodu Alcedo, jako je např. náš Ledňáček říční (Alcedo atthis) sice ryby loví, ale jiné druhy se živí drobnými obratlovci a hmyzem často daleko od vodních toků. Všichni zástupci skoro dvou tuctů druhů jsou pestře zbarveni, běžné jsou zářivé kombinace oranžové, tyrkysově a kobaltově modré s jasně červeným zobákem.

Nejmenším z těchto druhů, kterého se nám podařilo vyfotografovat, je Ledňáček trpasličí (Ispidina picta). Často bývá zaměněn za ledňáčka malachitového, který je ale vázán na vodní zdroje a živí se vodními organismy. Velikostí patří mezi nejmenší ledňáčky. Ledňáčka trpasličího jsme pozorovali v malém NP Entabeni ležícím v nádherném pohoří Waterberg v jihoafrické provincii Limpopo v březnu 2010. Lovil typickým ledňáčkovským způsobem. Z vyvýšeného místa, obvykle na konci větve asi tak dva metry nad zemí, pozorně sledoval, co se kde v dosahu šustne a jakmile se objevila kořist, bleskově slétnul a ponořil se do trávy a listí jako pod vodní hladinu. Za okamžik z ní vystartoval s kořistí často stejně velkou, jako byl on sám.

S velmi podobným ledňáčkem malachitovým (Alcedo cristata) se lze setkat skoro v celé subsaharské Africe s výjimkou vyprahlých oblastí. Patří mezi drobné druhy, obvykle dorůstá délky 12 cm a zbarven je opravdu pestře. Je vázaný na vodní plochy a určitě jde o jednoho z nejhezčích afrických ledňáčků. S příslušníky tohoto druhu jsme se setkali hlavně na kanálu Kazinga, spojujícího jezera Edward a George v Ugandě. Udržet na pohybujícím se člunu v záběru teleobjektivem ptáčka velikosti sýkory nebylo úplně snadné, ale jejich trpělivost nám potíže plně vynahradila. Některých odvážlivců jsme se mohli téměř dotknout.

Neposeda s mnoha nepřáteli

Uganda dělá čest své pověsti ornitologického ráje s více jak 1 000 zaznamenanými druhy opeřenců. Viděli jsme jich spousty a mezi nejhojnější patřil málo barevný, nicméně svou akčností velmi atraktivní rybařík jižní (Ceryle rudis), který stejně jako následující rybařík velký patří do podčeledi vodních ledňáčků (Cerylidae). V Ugandě byly počty rybaříků jižních opravdu neuvěřitelné. Snad na každých 15 metrech řeky seděl minimálně jeden. Tento nenápadný černobílý ptáček se ozývá vysokým chřestivým „čik- čik- čik“ a je asi 25–27 cm velký. Samec má na hrudi dva tmavé pruhy, samice jen jeden.

Rybaříci jižní potřebují k životu otevřenou vodní hladinu, lhostejno zda potok, jezero nebo přílivové a pobřežní laguny. Nejčastěji se třepotají nad hladinou jako naše poštolky a pak se střemhlav vrhají do vody. Lovit ovšem umí i ze sedu z větvičky jako náš ledňáček, nebo se do vody vrhají přímo z letu. Jsou aktivní v průběhu celého dne, viděli jsme je lovit ráno, za poledních veder i téměř za soumraku.

Hnízdí v norách vyhloubených do hlinitých a hlinitopísčitých břehů. V obou námi navštívených lokalitách, kde hnízdil ve společnosti vlh zelenočelých, se v jejich okolí vyskytovala spousta přirozených nepřátel. Pod největší stěnou na Nilu jsme během chvilky napočítali dva krokodýli a šest varanů různé velikosti. Někteří z varanů dokonce šplhali po stěnách a pokoušeli se dostat blíž k hnízdním norám.

Král ledňáčků

Rybaříka velkého (Megaceryle maxima), který se díky své velikosti může právem nazývat králem ledňáčků, jsme pozorovali pod vodopády Nilu v Ugandě. Je poměrně tmavý, a když klidně sedí v pobřežní vegetaci, není snadné jej spatřit. Alespoň naše civilizací zakrnělé smysly měly problém objevit to, co nám domorodí průvodci už hodnou chvíli netrpělivě ukazovali. Nikdy by mě nenapadlo, že ptáka, který se velikostí blíží káněti, spatřím až ze vzdálenosti několika metrů. Rybařík ve větvích dlouho neposeděl a slétl na poražený kmen. Mohli jsme si tak důkladně prohlédnout jeho rozčepýřenou hlavu, mohutný tmavý zobák a nádherně kropenaté tělo. Během obou cest pod vodopády jsme se v malé zátoce u rybaříka velkého zastavili na návštěvu. Podle křiku a pohybu v porostu bylo místo součástí teritoria páru těchto opravdu výjimečných opeřenců, kteří si podél vodního toku hájí území o délce až čtyř kilometrů.

TIP: Královny mělkých vod: Úchvatné potravní strategie volavek

Rybařík velký si v říčním břehu vyhrabává tunel adekvátní své velikosti. Rekordní tunel byl dlouhý 8,5 metru a jako všechny ostatní byl zakončen hnízdní dutinou. V Jihoafrické republice podniká nálety na rozšířené pstruží farmy, což se mu často stává osudným. Mezi jeho běžnou potravu ale patří říční krabi a ryby, které loví tak jako většina vodních ledňáčků – střemhlavým letem z větve 2–4 metry nad vodní hladinou. Kraba před pozřením nejdřív pečlivě otluče o podklad a zbaví ho klepet, rybky rovnou slupne hlavou napřed. Po úspěšném ponoru mění lovecké místo. V svém teritoriu má dvě až pět oblíbených stanovišť a nalétá zhruba sedm kilometrů denně. 

Ledňáčci jsou jen velmi malou, zato velmi výraznou částí africké avifauny. Již nyní se těšíme na další setkání v buši nebo u vodní hladiny při fotografování nebo jen pozorování těchto pozoruhodných pestrých lovců.

Lidí na Zemi neustále přibývá. A více lidí potřebuje více jídla. Jednou z technologií, které mohou zajistit dostatek potravin našim potomkům, jsou vertikální farmy. Nová vertikální farma, která vyroste v Dubaji, metropoli Spojených arabských emirátů, se stane největší farmou tohoto druhu na světě.

Společnost Emirates Flight Catering, která zajišťuje pohoštění pro pasažéry prestižní letecké společnosti Emirates Airlines, uzavřela dohodu s americkým startupem Crop One. Společně vybudují vertikální farmu, která bude pokrývat 12 tisíc čtverečních metrů plochy.

TIP: Automatizované zemědělství: V Japonsku připravují první robotickou farmu

Až bude farma v plném provozu, tak by tam měli sklízet asi 3 tuny listové zeleniny denně. Sklizeň farmy se pak dostane na jídelníček pasažérů letů Emirates. Výhodou vertikálních farem je nejen úspora obhospodařované plochy, ale také velice šetří vodou a chemickými přípravky. 

Při příležitosti dvacátého výročí zapsání na seznam světového dědictví UNESCO se francouzský hrad Carcassonne „oblékl“ do moderního umění: Švýcarský výtvarník Felice Varini jej polepil jasně žlutou hliníkovou fólií, která při pohledu ze správného úhlu vytváří soustředné kruhy. Instalace by měla zůstat na místě do září.

Zatímco umělec je na své dílo, které bylo oficiálně odhaleno 4. května, patřičně hrdý, řada místních obyvatel ho s rozhořčením odmítá. Odpůrci díla sepsali i petici, v níž žádají okamžité odstranění kružnic, které podle nich hyzdí historickou památku.

Katolická církev se potýká s vlnou nevole. Roku 2009 papež Benedikt VI. prohlásil jednoho ze svých předchůdců Pia XII. za Ctihodného. Tím učinil další krok, který by mohl vést k Piově blahoslavení, a později dokonce ke svatořečení. Jenže právě tento papež, který se stal hlavou římskokatolické církve roku 1939, rozhodně nemá bezúhonnou pověst. Ba právě naopak.

Navzdory prosbám nejrůznějších mezinárodních organizací i některých biskupů a kněží se Hitlerovi nikdy veřejně nepostavil a nikdy neodsoudil zacházení nacistů s Židy. Nezasáhl ani, když jenom pár kroků od jeho paláce Hitlerovi přisluhovači odvlekli přes tisíc izraelitů do vyhlazovacích táborů. Copak Pius XII. opravdu Židy tolik pohrdal? Nebo snad máme věřit tomu, že nevěděl ani o tom, co se děje přímo pod jeho okny? Pravda bude zřejmě mnohem složitější…

Smlouva s ďáblem

Eugenio Pacelli, pozdější papež Pius XII., přišel na svět roku 1876 v Římě. Narodil se do italského šlechtického rodu, jehož členové působili ve službách Svatého stolce. Eugenio tak už od mládí směřoval k dráze duchovního. První významnou funkci získal roku 1917, když ho tehdejší papež Benedikt XV. jmenoval apoštolským vyslancem v Bavorsku. Tam působil až do svého zvolení kardinálem roku 1929. 

TIP: Adolf Hitler: Cesta k moci

Právě zde se mohl přesvědčit o neutěšené hospodářské situaci Německa, které Adolf Hitler dovedně využíval. Katolická církev s tímto nebezpečným mužem však roku 1933 uzavřela smlouvu. Za nejpočetnější křesťanskou organizaci ji podepsal právě Pacelli. Úmluva měla zaručit katolíkům v Německu svobodné vyznávání jejich víry, církev se v ní však zároveň zavázala, že se nebude plést do státních záležitostí.

Co papeže Pia XI. a kardinála Pacelliho k dohodě s Hitlerem vedlo? Možná si slibovali, že smlouva zajistí německým katolíkům privilegované postavení. Třeba se také trochu báli, že po Židech by německý diktátor mohl spatřovat nepřítele číslo jedna v katolické církvi a doufali, že dohoda ho na nějaký čas uchlácholí. Jenže tento předpoklad jim nevyšel!

Tajný plán

Už brzy se ukazuje, že papež vložil důvěru v nesprávného člověka. Nacistický diktátor smlouvu s církví okázale ignoruje. Proto roku 1937 vydává papež Pius XI. jednu ze svých nejslavnějších encyklik nazvanou Mit brennender Sorge, tedy S palčivou starostí. V ní – aniž by výslovně jmenoval - odsuzuje rasistické a pohanské základy nacismu. Nemocný Pius XI. však list sám nesepsal. Podílel se na něm právě kardinál Pacelli. Když však o rok později umírají Židé při takzvané Křišťálové noci, papežský stolec mlčí. 

V situaci, kdy na dveře klepe 2. světová válka, Pius XI. umírá. Na jeho místo nastupuje Pacelli, který přijímá jméno Pius XII. Nechce Hitlerovu řádění jen nečinně přihlížet. K jeho činům sice mlčí, ale v tichosti koná. Zapojí se totiž do spiknutí na diktátorovo odstranění. Stane se prostředníkem mezi německými důstojníky, kteří chtějí Vůdce svrhnout, a západními mocnostmi. Bohužel, příprava atentátu stejně jako další pokusy o Hitlerovo zavraždění ztroskotá. Co udělá Svatý otec nyní?

Mlčící papež?

Pius XII. nehne ani brvou, když nacisté na Ukrajině vraždí miliony Židů. Zůstane hluchý k prosbám amerických velvyslanců o odsouzení zvěrstev Hitlerových stoupenců i volání hlavního palestinského rabína, aby papež protestoval proti deportacím španělských Židů. Proč Svatý otec nevystoupí na obranu trpících?

Piovi obhájci často tvrdili, že neměl tušení o rozsahu nacistických útoků na příslušníky pronásledovaného národa. Nalezené dokumenty s prosbami o pomoc však dosvědčují, že papež patřil k nejlépe informovaným osobám za hranicemi Třetí říše.

Jiní zase obviňují hlavu katolické církve za zbabělosti. Prý se Hitlera bál. Proto proti jeho metodám veřejně neprotestoval. Jenže byli to nacisté, kteří měli z papeže prokazatelně strach. Vládl sice jenom malému území, avšak jeho prohlášení měla vliv na životy miliony katolíků z celého světa. Mohl by například oznámit, že každý katolík, jenž bude napomáhat vyvražďování jiného národa, přijde do pekla. Copak si Pius XII. neuvědomoval svou moc? Nebo s vyvražďováním Židů souhlasil?

Někteří historikové označují mlčení Svatého otce za mýtus, který se zrodil zejména v komunistických zemích. Napočítali celkem sedmnáct papežových veřejných protestů proti chování představitelů třetí říše, ačkoliv šlo o obecně formulovaná prohlášení. V roce 1939 například papež podpořil protest holandských biskupů proti deportacím Židů. Tato aktivita však měla za následek ještě urputnější pronásledování izraelitů. Snad proto se Pius XII. k této záležitosti vyjádřil velmi opatrně. Zřejmě nejsilnější slova na toto téma zazněla v jeho vánočním poselství z roku 1942: „Aniž se čímkoliv sebeméně provinily a výhradně pouze z prostého faktu své národnosti či rasy, byly statisíce osob odsouzeny k smrti nebo postupnému vyhlazování,“ upozorňuje hlava katolické církve. Udělal však něco proto, aby tomuto vraždění zamezil?

Nenápadný ochránce

Někteří židovští představitelé nemohou Piovi XII. přijít na jméno. Vždyť nezachránil ani tisícovku Židů, kteří žili na dohled Vatikánu. Jiní naopak papeže velebí. Například židovský rabín Pinchas Lapide navrhoval vysázet Svatému otci v Jeruzalémě milion stromů, neboť tolik židovských životů podle jeho názoru papež nepřímo zachránil. Kdo má tedy pravdu? Přehlížel papež Židy, nebo je zachraňoval?

Již v roce 1939 vydává Vatikán Židům 3 000 víz do Brazílie. Jedná se však pouze o ty představitele Mojžíšova národa, kteří přestoupili ke křesťanství. Podobně zajišťuje Svatý stolec bezpečí dalším Židům, kterým pomáhá vycestovat do jiných států Jižní Ameriky. Znamená to, že papež se zasadil o záchranu pouze konvertitů a ostatní nechal s klidem umřít?

TIP: Peníze, které rozpoutaly peklo: Kdo financoval vzestup Adolfa Hitlera?

Pius XII. sice zřejmě jevil zájem především o ty, kteří přijali křest, později však podal pomocnou ruku i ostatním. Vydal povolení, aby kněží vystavovali Židům falešné křestní listy. I pokyn, aby se pronásledovaní mohli skrývat v klášterech a kostelech. Po obsazení Říma nacisty roku 1943 katolická církev ukryla několik set římských Židů ve svých klášterech. Zhruba tři tisíce jich dokonce našlo útočiště přímo v letním sídle papeže Castel Gandolfo. Uvádí se, že z deseti tisíc římských Židů jich tehdy katolická církev zachránila celých sedmdesát procent!

Po skončení války se papež setkává s osmdesáti zástupci židovských uprchlíků, kteří chválí jeho štědrost. Rozhodně nelze tedy tvrdit, že papež všemu násilí ze strany nacistů jenom nečinně přihlížel. Pravděpodobně však mohl pro záchranu Židů udělat více. Stejně jako představitelé dalších světových velmocí…

V současné době závisí velká část světové produkce potravin na opylování včelami. Právě včely ale čelí vážným problémům, jejich populace jsou v ohrožení a budoucnost včel není úplně jistá.

Donedávna to byl prakticky neřešitelný problém. Teď ale nastává doba dronová a specializované drony by mohly zastat práci včel. Některé společnosti věří mikrorobotickým včelám, Dropcopter sází na velké autonomní drony, které opylují hrubou silou.

TIP: Zemědělství budoucnosti: Zastoupí včely robotičtí opylovači od Walmartu?

Dron Drocopteru je naprogramovaný tak, že létá nad řádky pěstovaných rostlin a bombarduje je pylem ve velkém. Jejich opylování je mnohem méně účinné než opylování v režii včel. Drony ale nejsou náchylné na parazity ani patogeny, což z nich dělá solidní náhradníky včel. Dropcopter testuje opylování mandlí, třešní a jabloní po Spojených státech a výsledky jsou prý velice slibné. Vše nasvědčuje tomu, že drony Dropcopteru zvyšují opylení pěstovaných plodin o 25 až 60 procent.

Při určování poloh objektů na obloze přestávají mít běžně užívané jednotky smysl. Nelze například říct, že se hvězda nachází 3 km od horizontu – jediné míry, které můžeme použít, jsou úhlové. Patří sem úhlové stupně, minuty či vteřiny (pozor, neplést se sekundou, což je jednotka času). Celá kružnice má 360 úhlových stupňů (360°), jeden úhlový stupeň je pak úsek odpovídající jedné třistašedesátině kruhu.

Úhlové míry se nejlépe určují úhloměrem, případně jeho sofistikovanější verzí – kvadrantem, sextantem apod. Šikovnou pomůcku představuje délka paže, která činí přibližně 60 cm („normovaná“ ruka má přesněji 57,3 cm). V této vzdálenosti se 1 cm rovná asi 1°: Šířka palce natažené ruky tak odpovídá úhlu kolem 2,5° a pěst zhruba 10°.