Následky nepoměru pohlaví jsou nedozírné: Vedle epidemie osamělosti a depresí ovlivňuje nerovnováha také pracovní trh. V Číně vede obyvatele k vyšší spořivosti, kvůli níž trpí místní ekonomika a roste cena pozemků. V Indii zase vzrůstá kriminalita a množí se prostituce. „V budoucnu čeká miliony mužů život bez manželství, což může pro společnost znamenat velké riziko,“ varuje Li Šu-čuo, přední demograf na sianské univerzitě Ťiao-tchung. 

Čínská populace čítá 1,4 miliardy lidí, ale zahrnuje zhruba o 34 milionů víc mužů než žen – což téměř odpovídá počtu obyvatel Kalifornie či Polska. Tito pánové mají jen mizivou šanci, že se v životě ožení nebo budou mít alespoň sex. Do nešťastné situace je uvrhla hlavně politika jednoho dítěte, kterou vláda prosazovala v letech 1979–2015. Muži totiž mají v čínské společnosti vyšší postavení, a tak se mnohé rodiny rozhodly „ponechat si“ pouze syny.  

Zakázané praktiky

V Indii, kde má „silnější“ pohlaví snad ještě větší přednost než v Číně, je podle posledního sčítání o 37 milionů víc mužů než žen. Nerovnováha vnikla navzdory rozvoji země a ekonomické prosperitě, a vláda ji kromě společenského tlaku připisuje na vrub lékařské technologii: Páry se totiž na základě vyšetření ultrazvukem uchylovaly k potratu, pokud se ukázalo, že nečekají syna. 

Tyto praktiky se přehlížely třicet let, než byly konečně zakázány. Škody však již napáchaly, a ve státě tak žije stále víc starých mládenců. V obou zemích je dohromady zhruba padesát milionů „přebývajících“ mužů, kterým ještě nebylo dvacet let. Podle demografů bude ovšem návrat k normálu trvat desetiletí. 

Nemám peníze ani šanci

Li Wej-pin nikdy neměl přítelkyni. V odlehlé horské vesnici, kde vyrůstal, v továrnách, kde pracoval, i na staveništích, kde si vydělává dnes – tam všude bylo a je víc mužů. Ve svých třiceti letech žije v přecpané ubytovně na jihu Tung-kuanu a o místnost se dělí s dalšími pěti dělníky. U zdí se tísní patrové postele a podlaha je posetá nedopalky. „Chtěl bych si najít přítelkyni, ale nemám peníze ani příležitost scházet se s dívkami,“ vysvětluje Li. „Dnešní ženy mají vysoké nároky, chtějí domy a auta. Vůbec se se mnou nebaví.“ 

Jeho problém netkví pouze v tom, že si nemůže dovolit vlastní domov. V Číně dnes zkrátka žije daleko víc mužů než žen, tudíž je boj o něžné pohlaví mnohem náročnější, než býval. Navíc manželství představuje významný ukazatel společenského statusu a v zemi panuje extrémně silný tlak na plození potomků. Staří mládenci jako Li jsou proto považováni za „selhání“, která nemají budoucnost, a tudíž se od něj ženy dál odvracejí. V Tung-kuanu připadá 118 mužů na 100 dívek a Li údajně nemá šanci najít si přítelkyni. Proto tráví volný čas hraním na smartphonu nebo chodí s kolegy po večerech na karaoke. „Jsem prostě sám,“ dodává, „můj život je osamělý a nudný.“ 

Bez domu si ženu nenajdu

Staré mládence na vesnici najdete nejsnáz tak, že se porozhlédnete po muži, který si staví dům. Li Te-fu patří k typickým „přebývajícím“. Když mu bylo sedm, odešel za lepším životem do Kuej-jangu. Do 21 let šetřil, aby si v rodné vesnici Pchaj-feng mohl postavit vlastní dům. Důvod je jednoduchý – bez příbytku si nenajde družku. 

„Dnes nežijí v okolí žádné dívky mého věku,“ vysvětluje. „Stejně si ale stavím dům, kdybych náhodou nějakou našel.“ Vychovala ho babička, zatímco rodiče pracovali ve vzdálených továrnách a snažili se naspořit, aby mu pomohli s budoucností. „Nezadaných dívek je málo, a když už na nějakou natrefíte, obvykle se do vesnice nechce vdát, protože se tu žije chudě,“ vysvětluje pětadvacetiletý Čou Chaj- ťiang, zatímco pokládá kachličky v jedné z mnoha koupelen domu, který se stane znakem prosperity. „Pokud si chci v naší vesnici najít dívku a oženit se s ní, musím si postavit dům,“ uzavírá.

Koupil jsem si manželství

Liou Chua si nedokázal najít ženu v Číně, a tak si jednu „objednal“ ze zahraničí, konkrétně z Kambodže. S výběrem družky mu pomohly matka a sestra – z přehledu kambodžských manželek „na objednávku“ společně vybrali štíhlou dívku s krásným úsměvem. „Lidé ve vesnici si mysleli, že mi manželka uteče. Tvrdili, že žena z Kambodže nikdy nebude tak dobrá jako Číňanka,“ vzpomíná Liou, který žije v Le-pchingu na jihovýchodě provincie Ťiang-si. „Ta moje ale neutekla, je velmi přátelská a uctivá k sousedům. Všichni ji mají rádi.“

Jeho manželka Lili byla jednou z desítek tisíc dívek ze zahraničí, jež se chtějí vdát do Číny. Vede je k tomu chudoba ruku v ruce s příležitostí, kterou skýtá genderový nepoměr v lidové republice. Konkrétně vesnice Le-pching se stala pomyslným centrem „dovozu“ kambodžských žen. Narazíte na ně všude: Vyzvedávají děti ze škol, dohlížejí na potomky na hřišti nebo zaujatě sledují, jak jejich manželé soupeří v mahjongu. 

Druhá míza

„V naší vesnici žije zhruba padesát či šedesát starých mládenců a připadá na ně jedna nebo dvě svobodné ženy,“ vysvětluje Liou. „Pro muže, kterému je čtyřicet a víc, představují Kambodžanky druhou šanci.“ Nicméně ženy, jež se nechávají od Číňanů kupovat, podstupují velké riziko. Hodlají se totiž odstěhovat do země, kde snachy zaujímají nejnižší společenskou příčku – zvlášť pokud se jedná o cizinku, kterou si muž koupil. 

Lili dostala za provdání do Číny v přepočtu necelých deset tisíc korun. V novém domově jí navíc slíbili relativně dobře placenou práci v továrně. „Potřebovala jsem peníze pro svou matku,“ vysvětluje. Liou vzpomíná, že aby získal od rodin čínských dívek svolení s nimi chodit, musel platit „zálohy“ v rozmezí 100–850 tisíc korun. A když nakonec námluvy nevyšly, vrátila se mu jen část peněz. Nakonec ho přehnaně nároční Číňané znechutili natolik, že dal překupníkovi za Lili 322 tisíc korun. 

Po příjezdu do Číny si dívka zvolila nové jméno a oba trvají na tom, že jejich manželství staví na skutečné lásce. „Můj manžel je dobrý člověk a chová se ke mně hezky,“ vysvětluje Lili. „Vrátit se nechci, už tu mám děti.“ Ne všechny Kambodžanky však mají takové štěstí (viz Domácí vězení). 

Matka sta synů

Když Om Patiová, žena farmáře v indické vesnici Bass, čekala první dítě, údajně se modlila, aby se jí narodila holčička. Nakonec však měla syna a posléze dalších šest. Na oslavu každého se bušilo do ocelových plechů, aby se hromobití neslo jako znamení po celé vesnici. Ostatně chlapci se narodili do kultury, v níž jsou mužští potomci nadřazenější – dědí majetek, starají se o rodiče a zapalují pohřební hranice. 

Dokonce i sanskrtské požehnání pro rodičky zní: „Nechť se ti narodí sto synů.“ A Om si občas skutečně přišla jako matka sta potomků. Aby rodinu uživila, musela pracovat od úsvitu do soumraku. Utěšovala se myšlenkou, že jednoho dne přivedou chlapci domů manželky, s nimiž si bude moct vyprávět příběhy a které pro ni budou mít pochopení. Těšila se také na vnoučata. 

Plný dům na ocet

Jejímu nejstaršímu synovi je dnes 38 let a živí se jako pomocný kuchař. Když ovšem dosáhl věku na ženění, ilegální potraty již v zemi napáchaly drastické škody. Takže jakmile se Om s manželem pokusili najít vhodnou nevěstu, narazili na problém – nebylo z čeho vybírat. Všechny mladé dámy ve vesnici již byly vdané nebo odešly za lepším životem. 

TIP: Studie objevila 25 milionů oficiálně neexistujících čínských dívek

Dnes tráví šedesátiletá Om celé dny péčí o domácnost a manžela se syny, z nichž nejmladšímu je 22 let. Rodina sní tolik chlebových placek roti, že na ně denně padne několik kilogramů mouky. „Nedá se nic dělat, je to mimo naši kontrolu,“ uzavírá odevzdaně žena. 

V údělu osamělosti však nejsou její potomci sami. V této konzervativní části severní Indie se nachází na sedm tisíc vesnic a v každé žije 150–200 „přebytečných“ mužů. V zemi, kde je násilí na ženách běžné, tak dochází k ošklivým scénám: Muži se opijí levnou kořalkou, načež se často vydávají do ulic a obtěžují tam mladé dívky. 

Malé vítězství

Školačky z vesnice Gothra Tappa Dahina vzbudily nedávno veřejné pobouření svým protestem: Nejdřív nechtěly usednout do lavic, a později dokonce odmítly jídlo a vodu, přičemž obsadily centrum obce. Dívky si především stěžovaly, že kolem nich při každé cestě do školy v sousední vesnici krouží muži na motorkách, troubí, osahávají je a provokují. Upozornily tak na problém, který prorůstá celou indickou společností. Ta, ačkoliv bohatne, zůstává velmi patriarchální a nedostatek žen v ní vyvolává napětí.

Poté, co se místní škola několik dní objevovala v národních zprávách, povolili nakonec úředníci otevření tříd v budově, která je blíž domovům školaček. Šlo alespoň o malé vítězství, ale problém s frustrovanými muži to nevyřeší. 

Evropský satelit CryoSat-2 musel na počátku tohoto týdne podniknout neplánovaný úhybný manévr. Podle operátorů mise jej ohrožoval blíže neurčený kus odpadu na oběžné dráze.

CryoSat-2 obíhá Zemi ve výšce 700 kilometrů a pohybuje se přitom rychlostí 27 tisíc kilometrů za hodinu. Operátoři mise zjistili, že satelitu hrozí srážka s vesmírným odpadem s pravděpodobností 1 : 10 000. Aby se CryoSat-2 srážce vyhnul, zažehli operátoři motory satelitu a přesunuli ho na novou dráhu. Nebezpečný objekt tak minul evropský satelit o 120 metrů.

Manévr satelitu CryoSat-2

Satelit CryoSat-2 uskutečnil tento manévr, označovaný jako CAM (z anglického Collision Avoidance Manoeuvre), letos již podruhé a od startu mise v roce 2010 již počtrnácté. Po několika dnech strávených na nové oběžné dráze jej operátoři opět navedli na původní trajektorii. 

TIP: Země pod dohledem družic: Co prozrazují vědecké satelity o stavu klimatu?

Mise CryoSat-2 se věnuje měření polárního mořského ledu a ledových příkrovů, jak na severním, tak i na jižním pólu. K měření používá speciální radar SIRAL (Synthetic Aperture Interferometric Radar Altimeter), který umí detekovat změny o velikosti menší než 1 centimetr.

Komáři na nás často útočí v ohromných počtech a obrana proti nim tak bývá velmi složitá. V posledních letech se ale objevují technologie, které nám umožňují bojovat s milionovými populacemi komárů najednou. Jednu takovou nedávno vyzkoušeli v Austrálii. Šlo o první podobný experiment prováděný v tropickém prostředí. 

V severním Queenslandu vědci uskutečnili velkorysý experiment, během něhož vypustili miliony sterilních komárů. Výsledkem experimentu bylo, že populace komára tropického, který přenáší infekční choroby, jako je horečka dengue, žlutá zimnice nebo třeba zika, v dané oblasti poklesla o více než 80 procent. Experiment proběhl mezi listopadem 2017 a červnem 2018.

TIP: V Číně vzniká obří továrna na komáry: Týdně vyprodukuje 20 milionů jedinců

Vědci využili novou technologii chovu komárů společnosti Verily, která je postavená na automatizovaném systému masového množení a vypouštění komárů. Systém nejprve vychová komáry, následně je rozdělí podle pohlaví a samečky nakazí bakteriemi rodu Wolbachia. Vypuštění samečci se poté páří s volně žijícími samičkami. Ty sice následně snesou vajíčka, ze kterých se ale nic nevylíhne. Výhodou zmíněného řešení je i fakt, že uměle vypouštění samečci komárů nesají krev a nepředstavují tak riziko pro lidi.

Felice Benuzzi působil před druhou světovou válkou jako koloniální úředník v Itálií okupované Etiopii. Poté, co v roce 1941 zemi obsadili Britové, poslali jej spolu se stovkami dalších Italů do zajateckého tábora v Keni blízko horského masivu Mount Kenya, tyčícího se do výše přes pět kilometrů. Uprostřed divočiny, na kontinentu kontrolovaném nepřáteli, se zdálo nemožné dostat se na svobodu.

Výlet na Mount Kenya

Tábor ale Britové střežili jen nedbale a Benuzzi, který byl zkušeným horolezcem, začal být posedlý myšlenkou zdolat horu, která se tyčila na dohled. Získal pro tento nápad dva společníky, s nimiž více než půl roku sháněli teplé oblečení, jídlo a vyráběli cepíny a horolezecké mačky ze starého železa, jež našli v táboře.

„Opouštíme tábor a počítáme s návratem do 14 dnů,“ napsal ve zdvořilém dopise italskému důstojníkovi zodpovědnému Britům za zajatce dne 24. ledna 1942. V odhadu se zmýlil jen o čtyři dny. Aby se vůbec dostali k hoře, museli se Italové především vyhnout všem Keňanům, kteří měli za chycení uprchlíků slíbenou odměnu. Pro tři neozbrojené muže také vůbec nebylo snadné projít pralesem plným nástrah.

V ostrém mrazu stoupali na horu, ale kvůli náhlé vánici se museli vrátit a nepodařilo se jim tak dosáhnout nejvyššího ze tří vrcholů, na dalších dvou však dokázali vztyčit italskou vlajku. Pak se vrátili do tábora, kde je čekal trest – čtyři týdny na samotce. Benuzzi své zážitky po válce sepsal a vydal v roce 1953 v knize No Picnic on Mount Kenya, která nesmí chybět v knihovně žádného horolezce.

Zájem o bitevní letouny

Dieter Dengler se narodil v roce 1938 v Německu. Jako šestiletý zažil útok stíhacích bombardérů na svoji vesnici. V devatenácti letech se přestěhoval do USA, získal americké občanství a přijali ho k námořnímu letectvu. Po absolvování výcviku si nevybral žádný proudový letoun, ale vrtulový Douglas A-1 Skyraider, protože mu připomínal P-47 Thunderbolt, který o dvacet let dříve vzbudil jeho zájem o letectví.

Dengler se už během výcviku proslavil mezi námořními letci tím, že vynikal při všech třech týdenních cvičeních „escape and evasion“ (útěk ze zajetí), při kterých vždy dokázal jako jediný instruktory námořní pěchoty obelstít. Všechny naučené dovednosti pak využil poté, co byl během svého prvního bojového letu v roce 1966 sestřelen. Nezraněn přistál s poškozeným letounem v Laosu, kde jej zadrželi příslušníci Phatet Lao, ale rychle se mu podařilo utéct.

Zelené peklo

Znovu jej ale chytili a dokonce mučili, než ho poslali spolu s pilotem vrtulníku Duane Martinem a dalšími pěti letci z Air America do zajateckého tábora ve Vietnamu. Všech sedm uprchlo, když vzali strážným zbraně a několik z nich zabili. Dengler s Martinem se ocitli v džungli uprostřed území nepřítele. Doufali však, že se dostanou do Thajska. Brzy jim však začaly docházet síly, měli jen jedny tenisky, o které se dělili, jedli hmyz a ovoce a klopýtali drsným terénem.

Jedné noci se jim podařilo rozdělat oheň a z pochodní vytvořili písmena S a O, kterými chtěli dát znamení prolétajícímu letounu C-130. Ten vypustil několik světlic a oba muži věřili, že byli spatřeni. Druhého dne ráno však padla mlha a žádné záchranné vrtulníky nepřiletěly. Když se Martin trpící hladem a malárií pokusil dostat do vesnice a ukrást tam jídlo, jeden z vesničanů jej spatřil a sekl ho mačetou do hlavy. Pak běžel do vesnice pro ostatní. Dengler zul mrtvému druhovi tenisky a rychle zmizel.

Vrátil se do opuštěné vesnice, kde dříve signalizovali letounu C-130, a když jedné noci znovu uslyšel hluk motorů, zapálil celou vesnici. Osádka nahlásila spatření požáru, ale zpravodajci to nevyhodnotili jako signál sestřelených letců. Denglerovi se pak podařilo najít jeden z padáčků se světlicí a o několik dní později jím na sebe upozornil pilota kolem letícího skyraideru máváním padáčkem. Pilot přesvědčil nadřízené, aby vyslali na místo záchranný vrtulník, ačkoliv v oblasti nebyl hlášen žádný sestřel amerického letadla.

Nečekaně tragické vyvrcholení následníkovy návštěvy Sarajeva bylo pro všechny zúčastněné naprostým šokem. Mrtvé Žofiino tělo leželo v ložnici generála Potiorka, zatímco Františka Ferdinanda přenesli do jednoho z vedlejších pokojů guvernérovy rezidence. Pod rozepnutým límcem bylo dobře vidět smrtelnou ránu a zlatý řetízek se sedmi přívěsky pro štěstí – jako ochranu před zlem.

Když lékaři prohlíželi následníkovo tělo, objevili na levém předloktí vytetovaného barevného čínského draka. Řidič Loyka pak dostal příkaz odvézt na poštovní úřad tři telegramy o nenadálé katastrofě. První byl určen císaři Františku Josefovi, druhý německému císaři Vilémovi II. a třetí nešťastným dětem mrtvého páru na Konopišti. Události pozvolna směřující k vypuknutí světového konfliktu se tak daly nezadržitelně do pohybu.   

Máme vraha! 

Pro vyšetřování atentátu a jeho pozadí se stala klíčovou událostí skutečnost, že Gavrilo Princip byl ihned po střelbě zadržen živý právě tak, jako půlhodinu předtím Nedjelko Čabrinović. Došlo k tomu za velmi podobných okolností. Také Princip ihned po výstřelech spolkl kapsli s jedem, ale ani tentokrát se očekávaný účinek nedostavil. Obsah ampule pouze vyzvracel a poté se pokusil zastřelit svým revolverem. Ten mu však přihlížející policisté společně s civilními diváky vyrazili z ruky a šance na spáchání sebevraždy byla zmařena.

Přítomní důstojníci a policisté se pustili do atentátníka pěstmi, dostal i několik slabších ran šavlí a také mnoho kopanců. Na policejní komisařství pak dovlekli Principa sice zakrváceného a značně vyčerpaného neustálým nutkáním ke zvracení, ale živého. Hned mu nasadili pouta a zavřeli jej do cely. V té vedlejší již seděl zatčený Čabrinović a vyšetřování proto mohlo ihned začít.

Pověřen jím byl soudce sarajevského oblastního soudu Leo Pfeffer, který nařídil ošetřit Principovy rány a už v 11.15 hodin začal první výslech. Nebylo to příliš obtížné. Zkušený vyšetřovatel nedal oběma mladíkům šanci a brzy se dozvěděl podstatné informace, které jej dovedly na stopu dalších účastníků atentátu. Ti byli postupně během několika málo dnů zatčeni. Pouze Mehmedbašićovi se podařilo dostat na území nezávislého království Černá Hora. 

Reakce veřejnosti

Veřejnost v Rakousku-Uhersku reagovala na atentát většinou nesouhlasně. Výjimku tvořila především uherská aristokracie společně s některými rakouskými šlechtici a dvorními hodnostáři. Mezi lidovými vrstvami vyvolávala událost především obavy z budoucnosti, a přestože následník nepatřil zrovna k oblíbeným členům císařské rodiny, takový konec mu přál málokdo. Zavraždění Žofie bylo odsuzováno všeobecně a všichni litovali její tři děti, které rázem ztratily oba rodiče.

Chorvatské i muslimské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny se pak po atentátu otevřeně postavilo proti Srbům. V Sarajevu a dalších městech byly demolovány obchody patřící srbským majitelům a tento osud mimo jiné potkal i cukrárnu Čabrinovićova otce. Rozzuřený dav následně vnikl do mnoha obytných domů a zde se odehrávaly podobné scény. Rabování nakonec dosáhlo takové míry, že velitel sarajevské policie musel požádat o posily. Do ulic napochodovaly vojenské oddíly, aby zabránily hrozícímu masakru místních Srbů. Žádné akce na podporu atentátu tedy neproběhly.

Když pak byly 29. června veřejně vystaveny katafalky s oběma mrtvými, přišly se jim poklonit tisíce lidí. Dojetí většiny z nich určitě nebylo jen hrané. Také v ostatních částech říše lidé vzrušeně diskutovali o tragédii a shodovali se v jednom: tahle událost nepřinese nic dobrého.

Zničte Srbsko!

Události v Sarajevu přišly ve Vídni velmi vhod skupině generálů a politiků, kteří již dlouho toužili rozdrtit Srbsko. K těmto lidem patřili zejména šéf generálního štábu polní zbrojmistr Franz Conrad von Hötzendorf a ministr zahraničí Leopold hrabě Berchtold. František Ferdinand jim už nyní v plánech překážet nemohl, a tak válkychtivá klika znásobila své úsilí. 

Našli se však i jedinci, kteří uvažovali odlišným způsobem. Bojovat nechtěl zejména uherský ministerský předseda István hrabě Tisza a také císař nejevil pro válečné dobrodružství žádné nadšení. Vždyť říše se těšila z dlouhých desetiletí míru (poslední válku s Pruskem a Itálií vedlo Rakousko v roce 1866) a čtyřiaosmdesátiletý panovník neměl chuť hnát své poddané do konfliktu, jehož výsledek mohl být více než nejistý. Hodně ovšem záleželo na tom, jak dopadne vyšetřování pozadí atentátu.

Důležitou úlohu hrál také postoj hlavního rakouského spojence – Německa. Císař Vilém II. napsal už 30. června na okraj telegramu zaslaného do Berlína německým vyslancem ve Vídni: „Se Srby je třeba zatočit, a to okamžitě!“ O pár dní později jednal Vilém s rakouskými diplomaty a dal jasně najevo, že případnou vojenskou operaci c. a k. armády proti Srbsku podpoří. Své rakouské spojence přitom nabádal „…neváhat s vystoupením. Stanovisko Ruska bude v každém případě nepřátelské, a pokud dojde k válce mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem, Německo se svou obvyklou spojeneckou věrností splní své závazky.“ 

Cesta k válce

Vyšetřování atentátu pokračovalo rychle kupředu a z výpovědí zatčených atentátníků i jejich spolupracovníků vycházelo najevo, že v pozadí stála srbská tajná služba. Na zasedání ministerské rady ve Vídni 7. července nadhodil Berchtold přítomným otázku, jestli už není čas na Srby zaútočit, když má Rakousko záda krytá Německem. S výjimkou hraběte Tiszy nalezl u ministrů podporu a závěr schůze tedy zněl: „Všichni přítomní, s výjimkou uherského předsedy vlády, se shodují na tom, že čistě diplomatický úspěch, a to i v tom případě, že by měl za následek úplné ponížení Srbska, by neměl cenu. Proto je nutno předložit Srbsku tak dalekosáhle formulované požadavky, aby bylo možno předem očekávat jejich odmítnutí, a následně se tak mohlo přistoupit k radikálnímu řešení otázky vojenskou intervencí.“

Negativní postoj uherského ministerského předsedy byl dán především tím, že si nepřál případné anexe dalších území se slovanským obyvatelstvem, protože by to mohlo oslabit nynější silnou pozici Uher v rámci říše. Také on však nakonec rezignoval a souhlasil s tvrdým postupem. Rakousko-uherský vyslanec v Bělehradu baron Giesl pak 23. července předal srbské vládě ultimátum, jehož text uváděl, že „zbraně a výbušniny, kterými byli vrazi vyzbrojeni, obdrželi od srbských důstojníků a úředníků.“

Už se to nedalo zastavit…

Na odpověď dostala srbská vláda lhůtu 48 hodin. To byl skutečně šibeniční termín a navíc je třeba si uvědomit, že v Srbsku zrovna probíhala předvolební kampaň. Premiéru Pašićovi i dalším politikům v Bělehradě bylo jasné, že splnění všech deseti bodů by výrazným způsobem narušilo suverenitu Srbského království a dostalo by jej do vleku Rakouska-Uherska. Proto se princ regent Alexandr obrátil s prosbou o radu na Rusko a ve svém pateticky znějícím přípisu apeloval na „vznešené slovanské srdce“ cara Mikuláše II. Carská vláda v odpovědi radila, aby se v případě útoku Srbsko samo nebránilo a „vložilo svůj osud do rukou velmocí.“

Odpověď Bělehradu na rakouskou nótu přišla ve stanovené lhůtě a Pašíć se v ní snažil projevit vstřícnost. Srbsko bylo ochotno přijmout všechny body ultimáta s výjimkou požadavku přítomnosti rakouských úředníků na srbském území při vyšetřování atentátu. To však baronu Gieslovi nestačilo, protože ultimátum jako celek tím pádem přijato nebylo. Proto ihned požádal o diplomatický pas a 25. července opustil se svými podřízenými Bělehrad.

TIP: Osudný atentát v Sarajevu: Rozbuška světové katastrofy

V této chvíli do věci zasáhla Velká Británie, která navrhla zprostředkování ze strany evropských mocností a navíc Německu důrazně doporučila, aby přimělo Vídeň spokojit se s odpovědí Bělehradu. Britský ministr zahraničí Sir Edward Grey připojil osobní varování, že by se jeho země mohla ocitnout ve válce s Německem. Zřejmě až nyní si Vilém II. uvědomil rozsah hrozící katastrofy, ale už bylo pozdě.

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a v příštích dnech došlo k řetězové reakci. 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku a o dva dny později Francii, 4. srpna pak Britové vyhlásili válku Německu. Tím začal konflikt dosud nevídaného rozsahu, na jehož konci se zhroutí čtyři monarchie a „staré zlaté časy“ budou již definitivně minulostí.

Hrabě Jean-François de La Pérouse měl 44 let, když se mu přímo od francouzského krále Ludvíka XVI. dostalo mimořádné pocty: Byl pověřen vedením průzkumné výpravy do Tichomoří. Vláda doufala, že se zkušenému námořnímu důstojníkovi podaří najít strategické spojení mezi Atlantským a Tichým oceánem, čímž by země galského kohouta získala náskok na poli mezinárodního vlivu. Panovník i ministr námořnictví Charles de Castries brali expedici velmi vážně – jen samotné přípravy zabraly tři roky. 

Po stopách Jamese Cooka 

La Pérouse, jehož idolem byl James Cook, osobně dohlédl, aby vedoucí lodní inženýr Paul Monneron dovezl z Londýna původní kompasy a sextanty slavného mořeplavce a informoval se o jeho opatřeních proti kurdějím. Během cest hodlal hrabě přesně kopírovat Cookovy vědecké metody. Pro účast v expedici nakonec vybral 114 osob, přičemž deset z nich náleželo k vědeckým kruhům: astronom, geolog, fyzik, botanik, tři přírodovědci a trojice kreslířů. Prvního srpnového dne roku 1785 vypluly z Brestu na severozápadě Francie fregaty Astrolabe a Boussole, každá s 500 tunami nákladu na palubě.

Jejich cesta vedla nejprve do Jižní Ameriky, v únoru 1786 obepluly mys Horn a zamířily na severozápad k Havaji. Po krátké návštěvě Aljašky a Kamčatky se La Pérouseova družina konečně vydala k cíli, do srdce Tichomoří. Na cestě už byla tou dobou přes dva roky, čekal ji však ještě jeden úkol: prozkoumat pobřeží Austrálie, kam také úspěšně dorazila na počátku roku 1788. Nedlouho předtím ovšem na souostroví Samoa padlo dvanáct členů výpravy za oběť domorodcům. Zpráva o neštěstí odeslaná z australského Botanického zálivu se dostala do Evropy jako poslední informace o osudu expedice. Od března 1788 o ní už nikdo neslyšel.

Záchrana na dosah

V posledním dopise počítal La Pérouse s tím, že se vrátí v červnu 1789. Když se tak nestalo, začala si vláda pochopitelně dělat starosti. Ve víru francouzské revoluce měl však král jiné starosti, takže trvalo ještě téměř dva roky, než se o expedici začal někdo zajímat hlouběji. 

Záchrannou misi zorganizoval kontradmirál Joseph d’Entrecasteaux a nakonec poblíž tichomořského ostrova Vanikoro zahlédl kouřové signály pravděpodobných trosečníků – nemohl ovšem přistát kvůli nebezpečným útesům. O dva měsíce později podlehl kurdějím a výprava se vrátila bez úspěchu. Vanikoro se však stalo výchozím bodem pro pozdější pátrače a právě tam také irský kapitán Peter Dillon nalezl v roce 1826 vraky obou La Pérouseových fregat.

Že se skutečně jedná o Astrolabe a Boussole, se podařilo s jistotou určit teprve nedávno. Podle expedice francouzských odborníků z roku 2008 narazila zřejmě loď Boussole během ničivé vichřice na útes a potopila se, zatímco Astrolabe dosáhla nedalekého korálového útesu. Někteří členové posádky tak možná ještě několik let žili na přilehlých ostrovech, poslední z nich však nejspíš zemřel už tři roky před připlutím Dillona.

Chráněné území Central Kalahari Game Reserve v jihoafrické Botswaně se stalo místem nálezu prvního úlomku meteoritu, který 2. července 2018 explodoval nad jižní Botswanou. Explozi přitom zaregistrovali lidé v Botswaně i v okolních zemích.

Exploze meteoritu byla posledním dějstvím krátkého příběhu asteroidu 2018 LA z Apollonovy skupiny. Tento několikametrový asteroid o hmotnosti 25 až 35 tun byl objeven při pozorování programu Catalina Sky Survey Arizonské univerzity, pouhých osm hodin předtím, než vletěl do atmosféry Země. Pár sekund po vstupu do atmosféry tento meteorit explodoval.

Pátrání v africké divočině

Podle Petera Jenniskense, experta SETI Institute v Kalifornii bylo obtížné určit, kde přesně vlastně k explozi meteoritu došlo. Vědci museli analyzovat videozáznamy a další údaje z různých míst v Africe. Pak museli vzít v úvahu působení větru, který ovlivnil dopad malých úlomků meteoritu. Podle výpočtů se úlomky o celkové váze několika kilogramů rozptýlily na ploše asi 200 kilometrů čtverečních, v divočině se lvy, slony a hady.

TIP: Lunární meteorit objevený v Africe přináší důkazy o ledu na Měsíci

Jenniskens a místní odborníci objevili první úlomek meteoritu po pěti dnech usilovného pátrání v náročném terénu, plném písku, mohutných trav a pichlavých keřů. Meteority jsou v Botswaně chráněné zákonem a podle všeho zůstanou majetkem této africké země. 

Krajinu mezi městy Nagasaki a Hirošima v jihozápadním Japonsku zasáhly minulý týden neobvykle intenzivní srážky. Jejich důsledkem jsou divoce rozvodněné řeky, dramatické sesuvy půdy, a také nejméně 155 mrtvých, desítky pohřešovaných a stovky zraněných.

Podle japonských úřadů bylo evakuováno asi 2 miliony lidí, přičemž není jasné, kolik z nich se bude moci vrátit do svých domovů. V pondělí 9. července přestalo pršet, ale mnoho míst zůstane dlouho zatopených, takže se záchranáři společně s hasiči, policisty, vojáky a dalšími lidmi pustili do rozsáhlých záchranných operací. Při nich se snaží především zachránit přeživší, kteří uvízli v ruinách, na střechách nebo na neprůjezdných cestách. Stojí řada dálnic a železnic, mnoho domácností je bez elektřiny a pitné vody.

TIP: Japonsko se chce obehnat gigantickou zdí proti tsunami. Pomůže to?

Podle meteorologů šlo o rekordní srážky, v nichž na některých místech napršelo během tří hodin kolem 30 centimetrů vody, což se blíží průměru za celý měsíc červenec. Ten je navíc v jihozápadním Japonsku po červnu druhým nejdeštivějším měsícem roku.

Extrémní srážky nejsou pro odborníky překvapením, neboť klimatické modely takovou situaci předpovídaly. Odborníci navíc varují, že se podobné lijáky stávají v Japonsku pravidlem. V příštích letech by měly být deště celkově častější, a také intenzivnější.

Letce Gunthera Plüschowa zastihl začátek první světové války v německé kolonii Čching-tao. Tento přístav ležící na Šantungském poloostrově oblehla v září 1914 japonská armáda a snažila se pevnost dobýt. Plüschow se svým jednoplošníkem Rumpler Taube podnikal průzkumné lety nad nepřátelskými jednotkami, a dokonce je bombardoval improvizovanými bombami.

Strastiplná cesta

Ještě než Japonci pevnost dobyli, podařilo se mu se svým letounem uletět do Číny. V Šanghaji nastoupil na parník plující do USA, odtud pokračoval do Evropy, přičemž se vydával za občana Švýcarska. Na palubě však měli Britové svého špiona, skutečného Švýcara, který odhalil pilotovu identitu. Když loď plující do Itálie musela kvůli špatnému počasí zakotvit v Gibraltaru, Angličané Plüschowa zatkli a počátkem roku 1915 převezli do Británie.

Předchozí část: Zajetím boj pro někoho nekončí: Útěky ze zajateckých táborů (1)

V zajateckém táboře Donington Hall v Leicestershire ale dlouho nepobyl – 4. července se mu podařilo během bouřky uprchnout a dostat se do Londýna. Scottland Yard ihned vyhlásil pátrání po muži s vytetovaným drakem na paži, ale letec převlečený za dělníka se cítil natolik bezpečně, že se nechal na památku vyfotografovat v londýnských docích a po večerech si chodil do Britského muzea číst knihy o Patagonii.

Z bezpečnostních důvodů se nezveřejňovaly odjezdy lodí, ale po několika týdnech se uprchlíkovi přesto podařilo dostat na loď Princezna Juliana plující do neutrálního Nizozemska. Odtud už nebyl problém dostat se do Německa. Tam jej ihned zatkli jako špiona, ale brzy vyšlo najevo, že je německým důstojníkem, a až do konce války sloužil u námořního letectva. Dodnes je považován za jediného německého vojáka, kterému se podařilo za Velké války uprchnout z Anglie.

Tichomořská odysea

Ani podporučík armádního letectva Damon Gause, ani armádní kapitán William Osborne neměli žádné námořní zkušenosti, přesto dokázali v roce 1942 uprchnout z Filipín a doplout za 52 dnů do pět tisíc kilometrů vzdálené Austrálie. Jejich plavidlem byl šestimetrový děravý rybářský člun s malým naftovým motorem, který museli většinou krmit kokosovým olejem. A navigace? Kapesní kompas a potrhaná mapa Dálného východu z časopisu National Geographic. Potraviny a voda? Cokoliv, co mohli najít či vyžebrat cestou od ostrova k ostrovu. Přistáli totiž během plavby na Sulu a Celebesu.

Když japonská armáda dobyla poloostrov Bataan, musel Gause spolu s tisíci zajatců nastoupit takzvaný bataanský pochod smrti, ale podařilo se mu z něj uprchnout. Nožem zabil japonského strážného a přeplaval mořskou úžinu na pět kilometrů vzdálený ostrov Corregidor. Když padla i zdejší pevnost, odplul na moře s kanoí. Ta se však potopila a Gause vyplavilo moře na pláž, kde právě procházela japonská hlídka.

Ve dvou se to lépe táhne

Naštěstí jej Japonci považovali za mrtvého, když do jeho těla kopli a nepohnul se. Letec se nakonec dostal na ostrov Mindoro, kde se setkal s dalším uprchlíkem z pochodu smrti – Osbornem. Poté, co našli člun, vztyčili uprchlíci stěžeň a z pytlů od mouky vyrobili plachtu. Během plavby jedné noci narazili na japonskou loď, která jim světelnou Morseovou abecedou vysílala nesrozumitelný vzkaz. Gause odpověděl jedinou japonskou větou, kterou znal: „Ať žije Japonsko!“ a rychle zamířili pryč. Pro jistotu pak vytáhli na stěžeň japonskou vlajku.

Když už si mysleli, že se blíží k australským břehům, vyvěsili americkou vlajku, ale byla to chyba – jejich člun zahlédl japonský pilot, který je ostřeloval z palubních zbraní, a jen zázrakem se jim nic nestalo. Když připluli do Austrálie, ohlásili se u generála McArthura, poté následoval návrat do Států, kde se podíleli na vládní kampani vybízející k nákupu válečných dluhopisů. Gause nakonec opět usedl za knipl letounu, ale v březnu 1944 zahynul v Anglii při zkušebním letu s P-47 Thunderbolt. Osborne se připojil k Merrilovým marauderům v Barmě, válku přežil a do výslužby odešel v hodnosti plukovníka.

Dokončení v pátek 13. července

Posedlost zdravým životním stylem není jen výsadou moderní doby. Vaření bez tuku a škodlivin bylo v módě už v Římské říši − a to díky speciálním břidlicovým hrncům. Tradice nejlépe přežila v severoitalské Valtellině. A není se čemu divit. Speciální kámen na výrobu hrnců tu těží za rohem.

Za své výjimečné vlastnosti vděčí toto nádobí speciální mastkové břidlici zvané pietra ollare. Ve světě se nachází jen na několika málo místech a jedním z nich jsou právě skály svírající malebné valtellinské údolí.

Kamenné vzpomínky z dětství

„Tyhle břidlicové hrnce se v našem údolí vyrábějí už téměř čtyři tisíce let,“ ukazuje na své výtvory místní řemeslník Roberto Lucchinetti. „V roce 1866 se ale s jejich výrobou přestalo, s rozvojem průmyslu je totiž vytlačily lehčí a levnější nádoby z hliníku a slitiny,“ vysvětluje Lucchinetti, proč výroba doslova zázračného nádobí upadla v zapomnění. 

Spolu s šedavým kamenem rychle upadla v zapomnění i znalost jeho náročného opracovávání. Tisíciletá valtellinská tradice, která si dokázala podmanit hospodyňky v celé Římské říši, by zřejmě nadobro zmizela, nebýt zvědavosti a tvrdohlavosti Roberta Lucchinettiho. „Příběhy o tomhle kameni a skrytých lomech, ve kterých se těžil, jsem slýchával celé dětství. Nikdo už ale nevěděl, kde přesně jsou. A tak jsem začal trávit víkendy tím, že jsem se vydával do kopců a skal tyto lomy hledat,“ vzpomíná na začátky svého podnikání Roberto. „Postupně jsem jich objevil celé stovky a tím rostla i moje touha s tímhle kamenem pracovat.“

Grál z Valchiavenny

Jak ale tvrdý kámen opracovat? Žádné učebnice ani pamětníci už však neexistovaly, proto si Roberto musel vystačit jen se starými artefakty nalezenými při vykopávkách a vydat se náročnou a dlouhou cestou pokusů i omylů. Nakonec to ale přineslo své kamenné ovoce.

„Tohle je dva tisíce let starý kalich,“ vysvětluje Lucchinetti a ukazuje nám kamenný pohár. „Vidíte na něm, jak museli být tehdejší řemeslníci neuvěřitelně zruční, protože soustruh, jaký používám já, samozřejmě neměli.“ Kalich se dochoval v úžasném stavu. Při dolování ze země ho ale bohužel kus ulomili. Dnes se mu říká Grál z Valchiavenny podle údolí, kde byl nalezen. Právě díky zručnosti Roberta Lucchinettiho si stejný model můžete pořídit také vy. 

Na obchod i do závěti

Nádoby z pietra ollare, jak se mastková břidlice v italštině nazývá, oblast údolí Valtelliny i Valchiavenny ve starověku proslavily po celé Římské říši a staly se velice žádaným obchodním artiklem. Zlom přišel v prvním století po Kristu. Při výrobě hrnců řemeslníkům vždy zbyl poměrně velký kus kamene ze středu hrnce. A právě tehdy přišli řemeslnící na techniku, jak zužitkovat i tento odpad. Začali z něj vyrábět další nádoby – šlo v podstatě o princip podobný matrjoškám. Díky tomu se hrnců začalo vyrábět mnohem více a mohlo se s nimi obchodovat.

Předměty vyrobené z pietra ollare se našly ve vzdálenosti až tisíce kilometrů od místa, kde byly vyrobeny! O jejich důležitosti svědčí i to, že v závětech se běžně objevovaly pokyny, jak s nádobami vyrobenými z tohoto materiálu naložit po smrti majitele. Kromě toho, kteří pozůstalí dostanou domy a kteří pozemky, jste se tak dozvěděli i to, kdo dostane hrnce. Sice to může znít překvapivě, ale není se čemu divit – ve své době totiž měly tyto nádoby ohromnou hodnotu, protože jejich výroba byla časově velmi náročná.

A to se nezměnilo ani dnes v době soustruhů a diamantových vrtáků. Vždyť na jednom hrnci stráví Roberto Lucchinetti i dva dny práce! Hrnec se vyrábí celý z jednoho kusu kamene, který se opracovává na soustruhu a poté částečně i ručně. Roberto se přitom musí maximálně soustředit. Pietra ollare neodpustí ani sebemenší chybičku. Tento materiál je totiž tvrdý, ale zároveň také velice křehký. Kvůli sebemenší chybě tak můžete ve vteřině přijít o celodenní práci.

Práce na celý den

Nádoby z tohoto materiálu se však nehodí pouze k vaření. V době bez elektrické energie, a tudíž i ledniček a mrazáků, se dokonale hodily pro dlouhodobé uchovávání potravin. Nádoby určené k tomuto účelu poznáte podle kamenné obruby, níž které se pak celá nádoba mnohem snáze zvedá. Jejich výroba je i dnes hodně náročná. Vnější část se sice opracuje na soustruhu, ale ta vnitřní, kamenné jádro, se vyjímá pomocí speciálních háků. A to se dělá i dnes ručně. Podle velikosti hrnce to může trvat jen hodinu, anebo i celý den!

I dnes se tak cena těchto hrnců pohybuje kolem 500 eur (najdete však i dražší), v minulosti ale stály doslova celé jmění. Přesto si je bohaté římské hospodyňky zamilovaly − vařené maso totiž v uzavřených kamenných nádobách vydrželo až dva roky. Sádlo dokonce padesát let! V době bez elektrické energie šlo o absolutní luxus, který se zatím nepodařilo překonat ani moderním vědcům.

TIP: V údolí zpívajících stromů: Jak se rodí slavné stradivárky

Ke znovuobjeveným kamenným hrncům se i přes jejich vysokou cenu valtellinské restaurace s chutí znovu vracejí. „Na tomhle hrnci vaříme už téměř třicet let každý den. Patřili jsme k Robertovým prvním zákazníkům. Pokud s nimi dobře zacházíte, jsou prakticky nezničitelné,“ chlubí se valtellinský kuchař Marco. Podle něj se nejlépe hodí pro přípravu masa, které zbaví všech toxinů a nemusíte k němu přidávat ani olej nebo vývar. K povrchu se totiž nepřichytí. Kámen do sebe navíc za roky vaření nasál vůni masa. Chuť pokrmů, které v nich vaříte, tak ještě umocní.

Kapusta, sýr a brambory

A to umějí valtellinští náležitě ocenit − svou kuchyní je totiž tenhle region proslaven, i když na rozdíl od jihu Itálie zde na lehké dietní recepty můžete rovnou zapomenout. To dokazuje i největší krajová specialita, zvaná pizzoccheri. Jde o pohankové těstoviny s brambory, máslem, sýrem a kapustou. Tohle jednoduché jídlo ze surovin, které byly dostupné i pro chudé horaly, přežilo i přeplněné supermarkety 21. století a na dodržování originální receptury ve všech místních restauracích dohlíží speciální akademie. Pro valtellinské totiž pohankové pizzoccheri symbolizuje jejich kořeny, na které rozhodně nehodlají zapomenout. A mlsné jazýčky turistů jsou jim za to náležitě vděčné.