Zajetím boj nekončí: Odvážné útěky ze zajateckých táborů (1)
Všichni obdivují odvážné útěky z vězení. I když z civilní věznice uprchne obávaný zločinec, lidé se neubrání obdivu nad tím, jak to dokázal. O to větší respekt si získávají uprchlíci z řad válečných zajatců. Skutečný bojovník se totiž nikdy nevzdává
Během americké občanské války věznila konfederační armáda zajaté unionistické důstojníky odděleně od mužstva, neboť se domnívala, že důstojníci by mohli mužstvo podněcovat k nežádoucímu chování. To ale mělo za důsledek, že ve richmondském vězení Libby bylo soustředěno 1 200 důstojníků – od poručíků po plukovníky (a jeden generál) – vysoce vzdělaných a inteligentních lidí.
Tunelem ke svobodě
Většina z nich před válkou působila jako lékaři, právníci, profesoři či inženýři. Šlo zkrátka o velmi pestrou společnost, která měla dost času na vymýšlení způsobu, jak uprchnout ze zajetí. Počátkem roku 1864 se rozpadl dosud fungující systém výměny zajatců mezi Konfederací a Unií a před nimi teď stála místo repatriace vyhlídka na pobyt ve vězení. Důstojníci se rozhodli – teď musí z Libby pryč!
Budovu postavili v roce 1840 jako sklad zboží, který po vypuknutí války zabrala konfederační armáda. Nechala zamřížovat okna a nabílit dolní části vnějších zdí – aby byly v případě pokusu o útěk lépe patrné postavy. Pochopitelně celý objekt střežili ozbrojení vojáci. Během 57 dní kopaly střídající se skupiny důstojníků postupně čtyři tunely – ve třech případech musely přestat, když narazily na překážku. Čtvrtý tunel vedl do skladiště tabáku, jež stálo přes ulici naproti vězení.
Rutina stráží
V noci z 9. na 10. února 1864 jím prolezlo 109 mužů, očistili si hlínu z modrých kabátů a začali po malých skupinkách vycházet na ulici. (Jižanští vojáci běžně nosili kabáty Unie, neboť je upřednostňovali před svrchníky vlastní armády.) Uprchlíkům pomohla k útěku také nevšímavost stráží, které přecházely podél vězení v jednom směru a pak se otočily a vracely. To umožnilo unionistům využít momentu, kdy se stráže obrátily zády. A při každém přejití mizela další skupinka...
Důstojníci také vymysleli systém, jak obelstít stráže při počítání vězňů, tak, aby se mohli někteří z nich hlásit dvakrát – i za muže, kteří právě kopali tunel. Celkem 59 důstojníkům se podařilo dostat k vlastním jednotkám. Šlo tak o jeden z největších útěků ze zajetí za celou válku.
Sir Winston v búrské válce
Těžko si ho lze představit jako protipartyzánského bojovníka se zbraní v ruce. Boubelatý, se sklenkou brandy nebo dlouhým doutníkem v ruce – tak znala veřejnost Winstona Churchilla za druhé světové války. Na konci 19. století byl ale Winston mladým mužem se zkušenostmi z armády, měl za sebou boje v Indii a Súdánu.
Když vypukla válka s Búry, odjel do Jižní Afriky jako válečný dopisovatel novin Morning Post. V listopadu 1899 cestoval s obrněným vlakem se 120 vojáky, když lokomotiva narazila do barikády z balvanů. Na vlak vzápětí zaútočilo několik stovek Búrů. Churchill začal pod palbou organizovat odklízení dráhy a pomáhal s ošetřováním zraněných. Přestřelka brzy utichla a Churchill padl spolu s ostatními Brity do zajetí.
TIP: Mohla nacistická propaganda podlomit morálku amerických vojáků?
Ale už druhou noc ve vězení v Pretorii vylezl na latrínu opřenou o zeď vězení a skočil do sousední zahrady. Svoboda čekala v tři sta kilometrů vzdálené Portugalské východní Africe. Churchill za úsvitu vyskočil na pomalu jedoucí nákladní vlak. Brzy poté stráže odhalily, že uprchl, a byl vyhlášen poplach. Hledal se „Angličan, který mluví nosem a neumí vyslovit hlásku S“. Churchill šel dva dny pěšky, další tři se ukrýval v anglickém uhelném dole a konečně vlezl do nákladního vlaku mířícího na portugalské území. Skryt pod balíky vlny unikl i búrské kontrole na hranicích. Jakmile se ocitl v portugalské kolonii, okamžitě poslal do Anglie tiskovou zprávu o svém útěku.
Pokračování ve čtvrtek 12. července
