První doloženou barvu na rty známe z Mezopotámie. Objevena byla ve městě Ur a je stará přibližně pět tisíc let. Jako ozdoba rtů sloužily rozdrcené drahé kameny smíchané s rudou barvou. Ve zvýraznění rtů se přímo vyžívali starověcí Egypťané. Nejen ženy, ale i muži. A složení rtěnek?

Vyráběly se z čistě přírodních sloučenin, ze kterých by však dnešní vyznavači přírodní kosmetiky nadšení nebyli. Sytých červenofialových barev se docílilo sloučením jódu a jedovatého bromu, který způsoboval četné zdravotní komplikace. Není se co divit, že rtěnka získala název „Polibek smrti“. Dalšími oblíbenými barvami byla oranžová a červená. Sytě rudými rty proslula zvláště královna Kleopatra. Docílila jich kombinací drcených karmínových brouků, mravenčích vajíček a vosku. Lesk pak dodávaly rybí šupiny. Rtěnky provázely Egypťany i do říše mrtvých. Dva kelímky barev na rty byly běžnou součástí pohřební výbavy.

Víno na rtech

Ve starověkém Řecku své rty zvýrazňovaly zvláště prostitutky. Jejich polibek byl skutečně omamný. Barva na rty se totiž vyráběla ze směsi rudého barviva a silného vína. Ve starověkém Římě si ženy i muži líčili rty směsí rostlinné a rtuťnaté purpurové barvy. Pečlivou snahou o dokonalý zevnějšek proslula zvláště manželka šíleného římského císaře Nerona Poppea. O její tělesnou schránku pečovala stovka sloužících. Bez nalíčených rtů by nevyšla ani z ložnice. V módě byly kromě rudých rtů také světlé paruky a obočí „namalovaná“ do jediné dlouhé linie.

Rtěnka v tyčince

Na rozvoji rtěnky se podíleli i arabští mudrcové během Zlatého věku islámu, tedy od poloviny 8. do poloviny 13. století. V 10. století vynalezl fyzik, chemik a lékař z Andalusie Abu al-Qasim al-Zahrawi, známý také jako Abulcasis, rtěnku v pevné podobě. Šlo o tyčinku ze směsi parfému a barev, která se lisovala do speciálních forem. Postup popsal ve své encyklopedii medicíny a chirurgie Al-Tasrif. 

Středověká a novověká Evropa 

Ve středověku byly výrazně rudé rty prohlášeny za ďáblovo znamení. Zvýrazňování nebylo právě v kurzu. Když se žena líčila, spíše se snažila svou přirozenou barvu potlačit. Až renesance vnesla do oblasti líčení nový rozměr. Například královna Alžběta proslula alabastrově bílou pletí a rudými rty. Tohoto trendu se chopily i ženy z vyšších společenských vrstev. K malování rtů se používaly směsi včelího vosku a rostlinných barviv.

O pár století později se ovšem zvýrazňování ženské krásy opět dostalo do křížku s mravokárci. V roce 1770 uzákonil anglický parlament, že manželství může být zrušeno, pokud ho žena dosáhla za pomoci „make-upu“. V roce 1837 dokonce královna Victorie rtěnku oficiálně zakázala! Až téměř do konce 19. století se tak rtěnka stala doménou herců a prostitutek.

Naproti tomu Francouzi se až do velké revoluce ve rtěnkách, líčení a zkrášlování přímo vyžívali. Vášní pro módu proslula zvláště královna Marie Antoinetta. Pod mohutnými parukami se v 18. století obličej přímo ztrácel a tak bylo nutností rty patřičně zdůraznit.

Z jeviště do ulic 

První průmyslově vyráběná rtěnka dorazila na francouzský trh v roce 1884 a odtud se postupně rozšířila i do dalších koutů Evropy a Severní Ameriky. Šlo o ruličku obalenou hedvábným papírem vyrobenou z jeleního loje, ricinového oleje a včelího vosku. To vše bylo obarvené karmínovým barvivem, které mělo nepřirozeně sytě rudý odstín. Francouzská firma Guerlain tak rtěnku přenesla ze světa divadla do světa módy. Notně jim v tom pomohly i tehdejší herečky, které líčení praktikovaly nejen na jevišti. Například populární Sarah Bernhardtová, která se malovala i na veřejnosti. V devadesátých letech 19. století se karmínové barvivo ještě více zředilo s olejem a získalo přirozenější odstín.

Film a válka

V masovém rozšíření rtěnky má prsty Američan Maurice Levy, který ji umístil v roce 1915 do praktického kovového pouzdra. A mohly si ji dovolit i běžné ženy. S rozvojem kinematografie se rtěnky staly čím dál víc populární. První „neslíbatelná“ dorazila na trh už v roce 1930!

TIP: Krém, pudr nebo muška: Jak se pěstovala krása napříč staletími?

Vzestup popularity rtěnek nezastavila ani druhá světová válka. Spíš naopak. I když panoval všeobecný nedostatek, prodej rtěnek stoupal. Jak je to možné? Pro ženy, které chtěly vypadat dobře, byla právě v době omezených možností rtěnka tou nejjednodušší cestou, jak se rychle zkrášlit. Totéž se projevilo i v době ekonomické krize v roce 2009. I když prodej jiné kosmetiky klesal, červené rtěnky šly dobře na odbyt. Na mnohém se zkrátka dalo ušetřit. Na rtěnkách však ne. Tento trend dostal dokonce název „lipstick effect“.

Dne 6. června 1944 seskočila trojice pluků 101. výsadkové divize – 501., 502. a 506. – na poloostrov Cotentin. Měly vytvořit obrannou linii proti německým protiútokům do boku amerického VII. sboru, který usiloval o dobytí Cherbourgu. Parašutisté se při seskoku rozptýlili po rozlehlém území, což mělo za důsledek výrazné ztráty jak padlých, tak nezvěstných. Čtvrtá složka divize, 327. pluk kluzákové pěchoty, dorazil do Normandie ve dvou vlnách. Zatímco část pluku vyskákala v den D z vyloďovacích plavidel na pláž Utah, zbytek následujícího dne dopravily kluzáky.

Strategicky významné město

Výsadkáři v době výsadku ještě netušili, jaký jim připadne úkol. Plány operace Overlord počítaly s tím, že se Spojencům v průběhu dne D podaří propojit předmostí navazující na pláže Omaha a Utah. Tuhý odpor německých obránců na Omaze v tom Američanům zabránil, což generál Dwight Eisenhower nesl s nelibostí. Sedmého června nařídil podřízeným velitelům, aby obě sestavy propojili tak rychle, jak to jen půjde. Jako nejpříhodnější místo se jevilo město Carentan u paty poloostrova Cotentin. A protože nejblíže tomuto městu operovala 101. divize, dostala úkol obsadit město právě ona.

Obrana Carentanu spočívala na bedrech dvou praporů 6. výsadkového pluku, jemuž velel podplukovník Friedrich von der Heydte. I pro Němce Carentan představoval důležitý bod. Plukovník potřeboval udržet město, než dorazí posily z jihu, s nimiž by mohl bránit americké 1. armádě v odříznutí Cotentinu od zbytku Francie. Oslabený pluk však byl jen stínem své někdejší síly. Německý LXXXIV. sbor sice posílil von der Heydteho zbytkem 914. granátnického pluku 352. pěší divize, šlo ale jen o symbolickou pomoc. 

Vypadá to dobře

Silám útočícím na Carentan velel brigádní generál Anthony  McAuliffe, který později v Ardenách proslul obranou Bastogne. Pochopil, že předpokladem pro úspěšný úder je obsazení vesnice Saint Côme-du-Mont, z níž Němci ovládali severní silnici do Carentanu. Ačkoliv se 101. divize ještě nevzpamatovala ze zmatků prvního dne vylodění, začal plánovat útok. Ráno 8. června paragáni na vesnici udeřili.

Obrana se brzy zhroutila a Němci ustoupili na jih, kde narazili na 3. prapor 501. pluku. V sérii potyček byli úspěšnější Američané a prvního dne bojů McAuliffe ovládl severní konec silnice do Carentanu, překlenuté čtveřicí mostů přes řeky Douve a Madeleine. Neúspěšní obránci Saint Côme-du-Mont – torzo 1058. granátnického pluku 91. pěší divize se připojili k von der Heydtemu v Carentanu.

Nepřítel: Fallschirmjäger i terén 

Další posilou se staly dva prapory „dobrovolníků“ naverbovaných z národů SSSR, které von der Heydte rozmístil na východním okraji města. Byl si však vědom jejich pochybné hodnoty. Teprve po dobytí Saint Côme-du-Mont mohla 101. divize zkonsolidovat síly, posbírat muže bloudící po Cotentinu a přeskupit se. Dne 9. června 502. pluk držel pravé křídlo podél řeky Douve, 506. pluk obsadil silnici na Carentan a kluzáková pěchota měla na starosti levé křídlo u Brévands.

Pokračování: Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944 (2)

Pětistý první sloužil jako rezerva a nacházel se východně od pozic 327. pluku. Vzhledem k tomu, že průzkum hlásil, že v Carentanu je jen nepočetná německá posádka, představovaly čtyři pluky výsadkářů podle mnoha mužů až příliš početnou sestavu. Brzy se měli přesvědčit o svém omylu. Vedle Němců je navíc čekal i další nepřítel – boje na přístupech ke Carentanu snad více než kdekoliv jinde v Normandii ovlivňoval terén. Neprůchodné bažiny a zaplavená pole umožňovaly pohyb pouze po úzkých silnicích a mostech.

Aby ve vesmíru mohl existovat život podobný našemu, musí v něm existovat organické látky, tedy molekuly bohaté na atomy uhlíku. Otázkou ale je, v jaké podobě se uhlík ve vesmíru vyskytuje. Asi jen polovina uhlíku v mezihvězdném materiálu představuje volné atomy uhlíku, zbytek jsou rozmanité sloučeniny.

Astronomové australské University of New South Wales a turecké Ege University se pokusili odhadnout, jak to s uhlíkem ve vesmíru je. V důmyslných laboratorních experimentech napodobovali vznik materiálu, který by odpovídal kosmického prachu, a přitom sledovali, v jaké podobě vznikají sloučeniny uhlíku.

Tuk v Mléčné dráze

Tim Schmidt z University of New South Wales a jeho kolegové určovali množství takzvaných alifatických sloučenin uhlíku, organických sloučenin, které jsou tvořeny atomy uhlíku propojenými do větvených nebo nevětvených řetězců a nejsou aromatické (ve smyslu organické chemie). Řada těchto látek náleží do příbuzenstva tuků, mazadel nebo vazelín.

TIP: Organické látky na trpaslíkovi Ceres vznikly přímo na trpasličí planetě

Vědci nakonec dospěli k tomu, že na každý 1 milion atomů vodíků v mezihvězdném materiálu připadá asi 100 uhlíků alifatických molekul. Na první pohled to nevypadá jako mnoho, ale zdání klame.

Ve skutečnosti jde o čtvrtinu až polovinu dostupného uhlíku v kosmickém prostoru. V samotné Mléčné dráze to představuje zhruba 40 bilionů bilionů bilionů balení „másla“. K namazání na toast se ale tahle nejspíš dost nevábná hmota příliš nedoporučuje.

Česká společnost nezadržitelně stárne. Už dnes je v republice 1,5 milionu lidí starších 65 let. Nicméně časům, kdy celý den seděli doma a maximálně si zašli na nákup, v mnoha případech odzvonilo. Podle průzkumů vede aktivní život většina českých seniorů a situace se dál zlepšuje. Zejména ve velkých městech totiž přibývá možností, jak mohou dříve narození trávit čas. Na stará kolena se tak mnozí z nich věnují boxu, učí se cizí jazyky, žonglují nebo jezdí po hudebních festivalech s pěveckým sborem. 

Kondička i adrenalin 

Ačkoliv seniorským amatérským boxerům už dávno není dvacet ani čtyřicet, mnohdy mají víc elánu než jejich děti. „Vůbec jsem si nemyslela, že bych něco takového mohla někdy dělat,“ vysvětluje důchodkyně Helena Černíková, která se nedávno začala věnovat boxu. Docházení seniorů do kolektivu představuje podle ní nejlepší recept, jak se ve stáří vyhnout nespokojenosti. 

„Musím říct, že když jsem odešla do důchodu, přestala jsem se smát. A tady jsem znova začala,“ vysvětluje jiná účastnice boxerského kurzu, Jana Nováková. Do tělocvičny se chodí unavit a vyčistit si hlavu už pátým rokem: „Manželovi se to nejdřív moc nelíbilo. Vždycky, když jsem měla jít na box, tak si jen povzdechl. Teď už je ale rád, protože se sportem zklidním a doma jsem pak jako beránek.“

Tomáš Hrdina má 72 let a trápí ho artróza. Přesto je ve formě, v jaké už dlouho nebyl. Jako přínosy nového koníčku vyjmenovává: „Určitě kondička. Když jsem pak na lyžích, vůbec mě nebolí nohy. Dýchání perfektní. Adrenalin, čistá hlava.“ 

Žonglérské překvapení 

Jaroslava Dvořáková zas celý život cvičí jógu. Nedávno se však doslechla, že se v Holešovicích otevírá kurz žonglování. Přihlásila se a během první lekce se pro cirkusové umění nadchla natolik, že si tři míčky rovnou odnesla domů, aby měla s čím trénovat. Na lekce vedené profesionálním učitelem dochází pravidelně. 

Žonglování je samozřejmě velmi náročné na koordinaci těla a koncentraci. Nasazení důchodců ovšem překvapilo i vedoucího lekcí akrobata Daniela Komarova, člena legendárního souboru La Putyka: „Dva lidé mi na konci hodiny žonglovali s třemi míčky, tak jsem si říkal, co s nimi budu dělat dál – protože to měl být původně vrchol kurzu.“ 

Senioři na festivalech 

Důchodců pochopitelně každoročně přibývá a do roku 2050 jich bude o milion víc než dnes. Vyššího věku se kromě toho zřejmě dožijí v mnohem lepší fyzické i psychické kondici než jejich současníci.

S penzí přichází spousta volného času a podle odborníků je dobré si smysluplnou náplň rozmyslet dopředu. „Není nic horšího, než když vás důchod překvapí – a vy se jednou probudíte, na stole máte kytky od kolegů z práce a nevíte, co s tím dnem dělat. Nejhorší potom je zapadnout do stereotypu: chodit na nákup a maximálně si přes plot něco říct se sousedkou,“ uvádí Jiří Hrabě, ředitel občanského sdružení Elpida.

TIP: Na věku nesejde: I v devadesáti jí to jde se skalpelem jako za mlada

Právě zmíněná společnost povzbuzuje důchodce, aby neseděli doma, ale žili aktivně. Kromě žonglování pro ně pořádá třeba i počítačové nebo jazykové kurzy a velký úspěch slaví také jejich pěvecký sbor. „Máme sbor, který zpívá s mladými hudebníky. A když potom vystoupí na akci typu Colours of Ostrava, vůbec se nemusíte ptát, jací ti senioři jsou. Zkrátka mají chuť do života a chtějí začínat i s věcmi, které nikdy předtím nedělali,“ uzavírá Jiří Hrabě. 

Většinu povrchu Země tvoří oceány. Voda je ale i na souši a není ji tam málo. Podle nové vědecké studie, která vycházela ze satelitních snímků, je naše planeta mnohem více protkaná vodními toky, než jsme si doposud mysleli. Výzkum hydrologů z Univerzity v Severní Karolíně a z texaské univerzity ukazuje, že celková plocha řek na Zemi je až o 45 % vyšší než jsme doposud předpokládali. 

Výsledky výzkumu mají velký význam pro naše pochopení klimatu a klimatických změn. Vodní toky jsou totiž překvapivě významným zdrojem skleníkových plynů. Mikrobi v nich rozkládají organickou hmotu, přičemž vytvářejí množství oxidu uhličitého a metanu. A hustší síť toků představuje větší plochu, kde dochází ke kontaktu mezi vodou a ovzduším.

TIP: Řeka nebo moře: Jak vznikala pozoruhodná tropická Amazonie?

Dosavadní představy o množství řek a potoků vycházely z modelů postavených na malém množství reálných dat. Nový odhad je založený na tisícovkách satelitních snímků poskytnutých NASA, společně s 58 miliony pozemních pozorování.

O potřeby malých princů a princezen pečovaly stovky sloužících. Žili obklopeni nesmírným přepychem, jenže za tuto výsadu platili krutou daň. Své rodiče obvykle spatřili na pouhou hodinu, a to ještě museli sedět tiše jako pěny a zdvořile čekat, zda se je jejich matka či otec uráčí oslovit. Už od útlého věku po nich jejich chůvy, vychovatelé a guvernantky vyžadovali disciplínu a železné sebeovládání. 

Princezny na hanbě

Děti, které měly jednou usednout na trůn, mnohdy zažily nejedno ponížení. Například rumunská královna Marie, která se dočkala korunovace roku 1914, vzpomínala, jak démonický pár vychovatelů dělal vše pro to, aby rodičům ukázal jejich potomky v nejhorším světle. V tom obzvláště vynikala princeznina guvernantka. „Dvojznačnou konverzací nás stále znovu sváděla k tomu, abychom se vyptávaly na skrytá tajemství života, a potom matku informovala o tom, jaké jsme neslušné dívky,“ svěřila se v dospělosti královna. 

Podobně se často chovali také vychovatelé z řad duchovenstva. S oblibou poukazovali na zvrhlost svých svěřenců, zejména dívek. Když se jim malé princezny pokoušely vzepřít, vyhrožovali jim, že doporučí rodičům, aby je dali do kláštera.

Budoucí králové a královny se zastání od rodičů nedočkali. Ti v nich viděli především věc, která musí poslouchat na slovo. Svůj postoj jasně vyjádřil například britský král Jiří V.: „Můj otec měl strach ze své matky, já měl strach ze svého otce a budu dbát na to, aby moje děti měly strach ze mě!“ Proto musela například princezna Viktorie Evženie, dcera slavné královny Viktorie, čekat v místnosti se svázanými rukama, přičemž konec šňůry byl přivázán ke klice tak, aby každý, kdo vstoupí, spatřil princezninu hanbu. A takové tresty ještě zdaleka nepředstavují to nejhorší, co mohlo královské potomky potkat. 

Hladovějící princ

V péči sadistické chůvy se ocitli dva budoucí králové Velké Británie Eduard VIII. a Jiří VI. Prvního z chlapců žena zbožňovala. Přála si však, aby jeho náklonnost patřila jenom jí, a tak ho vždy před prezentací rodičům štípala tak, až plakal bolestí. V mladším chlapečkovi zase viděla duševně nevyrovnaná chůva hrozbu pro korunního prince, proto ho týrala hlady. Krmila ho nepravidelně, někdy mu sebrala lahvičku uprostřed pití a jindy mu dávala napít při procházce v parku, přičemž s ním schválně jezdila po obzvlášť hrbolatých cestách. Hladovějící chlapeček musel hltat co nejrychleji, z čehož měl do konce života žaludeční problémy. Na chůvino podivné chování upozornila až pomocná vychovatelka Charlotte Billová, která se po vyhazovu trýznitelky pokusila napravit, co šílená žena napáchala. Později se ukázalo, že trýznitelka nemohla mít vlastní děti a opustil ji manžel. Svou frustraci si pak vybíjela na malých princích: za tři roky si nevzala ani den volna.

Ledová odtažitost

Guvernantka přivádí princezny do salonu za jejich královskými rodiči belgickým králem Leopoldem II. a jeho manželkou Marií Henriettou. Děvčata se způsobně uklánějí. Jejich otec však ani nevzhlédne od novin a matka také dál nerušeně pokračuje v četbě. Po chvíli úmorného čekání konečně král promluví. „Spravte mne o chování princezen,“ nařídí chladně guvernantce. Dívky se zachvějí. Za sebemenší provinění jim hrozí přísný trest. Čeká je výprask, nebo pobyt v temné místnosti. Přitom své rodiče jinak vůbec nezajímají. Matce i otci je jedno, že jsou oblékány jenom do kuten přepásaných provazy a v jejich pokojích je taková zima, že půlku noci drkotají zuby.

Strašlivé dětství prý v polovině 19. století zažívaly i princezny Luisa, Stephanie a Clementina. Jejich rodiče se nemilovali a citově chladní zůstávali i ke svým potomkům. To však nebylo nic neobvyklého. Britská královna Viktorie se o svém prvorozeném synovi Albertu Eduardovi vyjadřovala jako o „objektu výchovy”. 

Nenapravitelné škody

Snad nejhorší dopad měla nemilosrdná výchova na budoucího německého císaře Viléma II. a rakouského následníka trůnu Rudolfa. Malý Vilém se narodil se zakrnělou levou paží. Rodiče okamžitě povolají lékaře. Ti prince podrobují procedurám, které se podobají středověkému mučení. Každý den mu ruku polévají ledovou vodou, později mu druhou paži připoutávají k tělu, aby ho donutili užívat zakrnělou končetinu. A nakonec „poškozený úd” elektrizují! 

Chlapec ještě ke všemu začne naklánět hlavu ke straně. I s tím si lékaři vědí rady. Princ musí nosit na zádech železnou tyč, která je upevněna podél páteře. Oporu nenajde Vilém ani ve vlastní rodině. Jeho matka, dcera královny Viktorie, se za něj stydí. A tak Vilém vyroste v cholerického a ješitného muže, který rozpoutá první světovou válku.

A čím si prošel princ Rudolf? Syn Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, známé jako Sisi, se od malička projevuje jako velmi nadané dítě. Hovoří plynule několika jazyky a doslova žízní po vědění. Jenže otec chce, aby vynikal ve vojenských dovednostech. Proto ho v šesti letech svěří do péče vojáka Leopolda Gondrecourta. Nyní čeká prince skutečné peklo! Gondrecourt ho trýzní ledovými koupelemi, za každého počasí ho nechá celé hodiny mašírovat. A víte, jak chlapce budí ze spánku? Výstřelem z pistole!

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Jednoho dne si vychovatel s princem vyjde na procházku do obory. Náhle voják zavře za princem vrátka a vykřikne: „Pozor, blíží se divoký kanec!“ Malý Rudolf křičí strachem a buší pěstičkami do železných mříží. Soucitu se však nedočká. S takovým vychovatelem princ chřadne a bledne. Nakonec se ho zželí jednomu z vojáků a ten zalarmuje Rudolfovu stále nepřítomnou matku. Konečně si císařovna vymůže, že od teď se o prince bude starat sama. Jenže zasáhne pozdě. Výchova se neblaze podepsala na Rudolfově psychickém stavu. Možná právě to způsobilo, že následník trůnu spáchal ve třiceti letech se svou sedmnáctiletou milenkou sebevraždu…

Ne všechny starty raket soukromých společností končí zářným úspěchem. Někdy na místo toho přijde oslnivá exploze. Před pár dny to pocítili v Japonsku, když při startu na severu ostrova Hokkaidó explodovala raketa startupu Interstellar Technologies.

Právě tento startup se před 11 měsíci stal první japonskou společností, která vypustila nosnou raketu financovanou ze soukromých peněz. Raketa Momo-1 se tehdy zřítila do oceánu, když asi 70 sekund po startu ztratila spojená s řízením letu.

Katastrofa 10 sekund po startu

Tentokrát to bylo bohužel ještě rychlejší a výbušnější selhání. Raketa Momo-2 sice odstartovala, ale za méně než 10 sekund skončil let katastrofou a raketa dopadla zpět do prostoru odpalovací rampy, kde mohutně explodovala.

Prezident startupu Takahiro Inagawa oznámil, že raketa Momo-2 ztratila tah asi 4 sekundy po startu. Důvodem prý byla závada na hlavním motoru rakety. Odborníci Interstellar Technologies tvrdí, že se s podobným problémem ještě nesetkali, a že budou pracovat na jeho odstranění. Podle dostupných informací nebyl při explozi nikdo zraněn. Nejbližší lidé, kteří pozorovali start ze vzdálenosti 0,6 kilometru, byli po explozi evakuováni.

TIP: Havárie na Mysu Canaveral: Explodovala raketa Falcon 9 společnosti SpaceX

Momo je malá nosná raketa, která je určená pro vynášení satelitů na oběžnou dráhu za relativně nízké ceny. Měří zhruba 10 metrů a váží přibližně tunu. Cena za jeden start rakety Momo činí asi 440 tisíc dolarů (téměř 10 milionů Kč). Pro srovnání - raketa Falcon 9 společnosti SpaceX oproti tomu váží asi 540 tun a jeden její start přijde na 50 milionů dolarů (více než 1 miliardu Kč).

O životě tohoto králíkovi podobného vačnatce se toho ví jen velmi málo a u většiny dochovaných exemplářů dokonce chybí přesnější údaje o původu.

Houževnatý a agresivní

Asi 300–450 gramů vážící živočich měl hebkou srst zbarvenou od světle žlutohnědé po šedohnědou. Nohy, břicho a dlouhý ocas byly bílé či nažloutlé. Bandikut byl výhradně noční živočich. Jako všežravec se živil hmyzem, larvami, kořínky, semínky a malými hlodavci.

V písku si vyhrabával 10 až 15 cm široké a dva až tři metry hluboké, spirálovité nory, které přes den uzavíral nahrnutým pískem. Samice pravděpodobně rodily dvě mláďata. Čestný kurátor savců Jihoaustralského muzea Hedley Herbert Finlayson popisuje bandikuta jako páchnoucího, houževnatého a agresivního tvora, který se brání kousáním a hlasitým syčením.

Poslední sbohem

V době před svým vyhynutím byl bandikut běloocasý (Macrotis leucura) endemickým druhem v australském Severním Teritoriu, na Gibsonově poušti a na Velké písečné poušti. Drobní vačnatci pravděpodobně doplatili na zavlečení nových nepůvodních druhů, zvláště koček a lišek, které sehrály roli neúprosných predátorů. Svůj podíl na jejich osudu mají ale také domorodí obyvatelé, kteří bandikuty hojně lovili jako zdroj potravy. V neposlední řadě jim uškodilo přemnožení králíků, s nimiž se museli dělit o potravu.

TIP: Park medvídků k pomazlení: Ohrožení australští spáči

Živého jedince se naposledy podařilo ulovit v roce 1931 již zmíněnému Hedleyi Finlaysonovi. Posledním nalezeným pozůstatkem bandikuta pak byla patnáct let stará lebka objevená v hnízdě orla klínoocasého roku 1967 na Simpsonově poušti.

Podivný chrastivý zvuk, linoucí se z prostoru motoru, donutil nejmenovaného muže z Hancocku v americkém Delaware k podrobnější prohlídce auta. K jeho překvapení se pod kapotou vozu nacházel jedovatý chřestýš. Nevyžádaného spolujezdce museli z auta vypoklonkovat až přivolaní strážníci.

TIP: Jedovatí chřestýši: Překrásné i nebezpečné symboly Ameriky

Přestože na lidi útočí jen ve výjimečných případech, jsou chřestýši mimořádně nebezpeční. Dospělý jedinci dorůstají délky až 1,5 metru a váží okolo 1,5 kilogramu. Chřestýši patří mezi jedovaté druhy – toxiny jejich jedu obsahují převážně enzymy, některé druhy disponují i neurotoxickou složkou. Jen v USA a Kanadě je každoročně evidováno 45 000 uštknutí jedovatými hady přičemž 65 % případů uštknutí mají na svědomí právě chřestýši.

Robotický průzkumník Deep Impact dosáhl svého cíle – komety Temple 1 – zhruba půl roku po startu na raketě Delta II. Třetího července 2005, necelých 24 hodin před „dnem D a hodinou H“, se od sondy oddělil menší, samostatný projektil s vlastní přístrojovou výbavou. Penetrátor vážil 370 kg a do povrchu vlasatice o průměru asi 6 km následně narazil rychlostí 37 000 km/h. 

Pórovitá vlasatice

Poslední snímek z bezprostřední blízkosti stihl odeslat pouhé tři sekundy před sebevražedným nárazem, jehož výsledek se rovnal síle exploze zhruba 5 tun dynamitu. Významný okamžik napjatě sledovali astronomové po celém světě: Kometa Tempel 1 v jejich teleskopech v tu chvíli zjasnila až na šestinásobek a vznikl v ní kráter o průměru 150 metrů a hloubce 30 metrů. Data z nárazové sondy putovala na Zemi přes mateřské plavidlo Deep Impact, které v následujících dnech odeslalo na 4 500 záběrů. 

Srážka odkryla podpovrchové vrstvy hornin a umožnila je studovat. Vlasatice se totiž všeobecně považují za jakési časové schránky materiálu z dob, kdy se Sluneční soustava teprve rodila. Mateřská sonda pozorovala následky nárazu z bezpečné vzdálenosti a pomohla vědcům určit, že má Tempel 1 víceméně homogenní složení. Těleso je překvapilo i lehkou konzistencí – podle odhadů tvoří až 75 % objemu jeho jádra dutiny, a hustota komety tak nepřesahuje čerstvý sníh. 

Další návštěvy

Zatímco penetrátor zanikl a práce u Tempel 1 byla hotová, mise za 330 milionů dolarů pokračovala a sonda Deep Impact uskutečnila průzkumné průlety u dalších tří komet. V roce 2010 minula Hartley 2 a vyfotografovala zblízka její neobvyklý tvar, připomínající kuřecí stehýnko. Z větší vzdálenosti poté pozorovala vlasatice Garrard (2012) a ISON (2013). 

TIP: Deep Impact: Sonda, která dopadla na na kometu

To už se ovšem mise blížila ke konci: V srpnu 2013 se vědecké plavidlo Deep Impact naposledy ozvalo Zemi. O měsíc později NASA oficiálně ukončila snahy se s ním znova spojit a prohlásila expedici za definitivně uzavřenou. Data získaná během podobných misí však vědce tradičně zaměstnávají ještě dlouhé roky poté.