Zní to poněkud zvláštně, ale starověcí Egypťané opravdu měli polštáře ze dřeva a kamene. Výrobky staré přes čtyři tisíce let se ovšem od těch dnešních velmi lišily tvarem: Šlo spíš o jakousi podpěrku, přičemž hlava ležela na horní půlkruhové části, jež spočívala na jednom či více podstavcích. Podložka zajišťovala poměrně pohodlnou polohu při spánku, navíc mohl kolem hlavy proudit vzduch, což v teplém klimatu znamenalo velkou výhodu.

Nutno však dodat, že se tyto „polštáře“ dochovaly v hrobkách, kde podpíraly lebky nebožtíků. Nevíme proto jistě, zda sloužily i v domácnostech při spaní. Každopádně by tam měly pragmatický důvod: V noci by mohly zabránit nežádoucímu kontaktu s hmyzem. 

Vůbec nejstarší objevený egyptský polštář se datuje do let 2055–1985 př. n. l. a pochází z naleziště Herakleopolis na západním břehu Nilu, asi 110 km od Káhiry. Překvapivě ovšem vznikl z rostlinných vláken a podobá se současným polštářům. Má rozměry 50 × 25 × 20 cm a pokrývá ho voskovitý povlak z pryskyřice.

Podle studie nadace Thomson Reuters Foundation je pro ženy nejnebezpečnější zemí Indie. Do rozsáhlého průzkumu, který probíhal od letošního března do května, se zapojilo 550 odborníků z Evropy, Afriky, Ameriky, jihovýchodní Asie, jižní Asie a Tichomoří.

Bývalá britská kolonie z průzkumu vychází jako země s velkým počtem kyselinových útoků, tradice mrzačení ženských pohlavních orgánů, fyzického týrání a sňatků uzavíraných s nedospělými dívkami. Jen za posledních deset let v zemi stoupl počet nahlášených útoků vůči ženám o 83 procent. Každou hodinu jsou v Indii hlášené čtyři případy znásilnění.

Mezi deseti nejnebezpečnějšími zeměmi světa je devět z Asie, Afriky a Středního východu. Desítku nelichotivého žebříčku uzavírají Spojené státy, což výzkumníci připisují kampani #MeToo, poukazující právě na sexuální obtěžování a násilí na ženách.

Australská fauna i flóra se dlouho vyvíjely v izolaci od okolního světa. Díky tomu v Austrálii přežilo mnoho archaických rostlin a živočichů, kteří jinde na světě neodolali evolučně pokročilejší konkurenci.

Kuriozity australské fauny

Australská příroda nabízela velmi podobné evoluční příležitosti jako jiné kontinenty. V podmínkách izolace však větší prostor dostávaly organismy, které jinde podobnou šanci nedostaly. Austrálie nabídla nespočet příležitostí vačnatcům (Metatheria). Role velkých býložravců, jaká na jiných kontinentech připadá například kopytníkům, se ujal obří vombat Diprotodon optatum, dorůstající výšky kolem dvou metrů a hmotnosti 2,5 tuny. Z australské přírody zmizel před 47 000 let.

Jakousi obdobou jihoamerických a jihoasijských tapírům (Tapiridae) byl v mnoha ohledech vačnatec Palorchestes azael. Svým extrémně dlouhým jazykem, který mu zřejmě sloužil i ke škubání vegetace, tak trochu připomínal dnešním žirafy. Vyhynul asi před 11 000 roky.

Pozici velkých koček zaujal „vačnatý lev“ Thylacoleo carnifex pozoruhodný nejen hmotností kolem metráku, ale také dlouhými předními končetinami se zatažitelnými drápy a čelistmi, které si silou stisku nezadaly s čelistmi velkých afrických lvů. Šplhal po stromech podobně jako levharti a stejně jako tyto kočky si zřejmě vynášel kořist nebo její části do větví vysoko nad zem. Vyhynul zhruba ve stejné době jako diprotodon.

Psovité šelmy v Austrálii kromě několika dalších tvorů nahrazoval vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus). Na rozdíl od jiných masožravých vačnatců přežil až do příchodu novodobých osadníků Austrálie. Vyhuben byl v první polovině 20. století.

Velká vymírání

V období před 50 000 až 10 000 roky postihlo vymírání množství velkých tvorů po celém světě. Z asijské tundry zmizeli mamuti, americký kontinent přišel o mastodonty, australská fauna ztratila řadu velkých vačnatců. Částečnou příčinou jistě byly prudké klimatické změny související se závěrem ledových dob. Bez viny však nebyl ani člověk Homo sapiens, který v té době podnikl masivní invazi z Afriky na další kontinenty. Do Austrálie přišli první pravěcí lidé možná už před 60 000 roků. Do doby jejich příchodu spadá celá řada náhlých vymření. Intenzivní lov, při němž se hojně používalo záměrné vypalování vegetace, změnil nejen australskou faunu ale i flóru.

Druhá etapa vymírání původních druhů australských živočichů odstartovala poměrně pozdě – zhruba před 4 000 lety. A opět v tom měl prsty pravěký člověk, který tehdy přivedl do Austrálie z Asie psa dingo (Canis lupus dingo).

Ke zdomácnění vlka na psa došlo podle některých archeologů už před 30 000 roků. Dingové se v jihovýchodní Asii zrodili až asi před 5 000 lety a ze své domoviny pronikli s člověkem do dalších oblastí. Na indickém subkontinentu přispěli významně ke vzniku polodivokých psích populací tzv. páriů. Na Nové Guineji se z nich vyvinul pes novoguinejský známý také jako „novoguinejský zpívající pes“. Tito psi neštěkají, ale umějí výt. To samé platí i o australském dingovi.

Dingo přitom původně nemusel nutně být loveckým psem lidí, kteří chtěli jeho schopností využít i na nejmenším kontinentu. Mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že psi sloužili pravěkým mořeplavcům jako živá konzerva. Do Austrálie se dostala jen ta zvířata, která lidé cestou nesnědli.

Samice k sežrání

Dingo se na australskou pevninu dostal nejpozději před 3 500 roků a rychle ji osídlil. Právě v té době na pevnině vyhynuli mnozí vačnatci, například vakovlk tasmánský nebo ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii). Vakovlci a ďábové přežili jen na Tasmánii, kam se dingové nedostali. Tyto okolnosti jsou považovány za jasnou indicii toho, že vačnatce na pevnině měl na svědomí dingo. Přímé důkazy ale chybí.

Podle některých zoologů není možné, že by měl dingo skutečně na svědomí vyhubení pevninské populace vakovlka. Vakovlci byli výrazně větší, podle některých údajů prý i dvakrát těžší než dingové. Navíc měli mnohem silnější stisk čelistí, takže by při přímém střetu neměl mít dingo šanci. Jenže souboj obou zvířat na vlastní oči nikdo z přírodovědců neviděl, a tak halí okolnosti střetu dinga a vakovlka závoj tajemství.

Australští vědci vedení Mikem Letnicem z University of New South Wales v Sydney prostudovali všechny dostupné kosterní ostatky vakovlků nalezené na australské pevnině. Odhalili překvapivé rozdíly ve velikosti pevninských vakovlků. Vedle skutečně mohutných kusů tu žili i jedinci podstatně drobnější. Mike Letnic je přesvědčen, že velcí vakovlci byli samci, zatímco samice dorůstaly někdy jen poloviční velikosti.

Obecně nebyli pevninští vakovlci tak mohutní jako jejich příbuzní z Tasmánie. Nejmenší kusy dorůstaly na kontinentu asi o čtvrtinu nižších hmotností než nejmenší dingové. Největší exempláře australských dingů pak nejmenší vakovlky asi o polovinu přerůstali. Samci vakovlků tedy snad mohli být dingům vyrovnanými soupeři, ale samice by při střetu s agresivními vetřelci neměly velkou šanci. Zvláště když dingové loví ve smečkách a měli nad samotářskými vakovlky početní převahu. I kdyby se tedy dingové soustředili výhradně na samice svých protivníků, je jasné, že populace vakovlků by se během pár generací stala neschopnou rozmnožování a směřovala by k nevyhnutelnému zániku.

Spása i zhouba

Ať už byla minulost jakákoli, je jisté, že dingové ovlivňují složení australské fauny dodnes. Velmi často loví králíky, kteří byli do Austrálie úmyslně dovezeni už na sklonku 18. století. Opravdovou metlou se na pevnině stali po roce 1859, kdy jich jeden z osadníků vypustil asi tucet do volné přírody, aby si na ně mohl ve volných chvílích zastřílet. Králíci se přemnožili a vyvolali v Austrálii opakovanou ekologickou krizi. Dingo se ujal role lovce a regulátora stavů těchto zvířat. V tomto ohledu je pro australskou přírodu bezesporu přínosem, ale při lovu si nevybírá. Žere vše – od hmyzu až po zdivočelé buvoly. Nevyhýbá se bohužel ani ohroženým zástupcům jedinečné australské fauny.

Když se ochránci přírody nedávno pokusili obnovit populaci ohroženého klokánka zemního (Bettongia lesueur) a vysadili tyto vzácné vačnatce do volné přírody, splakali na výdělkem. Vědci sice byli přesvědčeni, že v dané lokalitě žádní dingové nežijí, ale jeden pár unikl jejich pozornosti. Ze stovky zvířat vypuštěných do přírody dvojice dingů během prvních čtyřiadvaceti hodin ulovila a sežrala čtrnáct. Zbývající klokánci padli psům za oběť v následujících měsících.

Kat mizejících druhů

Klokánci nejsou zdaleka jediným vzácným druhem, který dingové s oblibou loví. Na jejich jídelníčku se nachází více než 90 % z australských ohrožených druhů savců, ptáků a plazů. Australští biologové Benjamin Allen a Luke Leung z University of Queensland analyzovali trus dingů. Z několika tisíc rozborů určili, které vzácné živočichy tyto šelmy ohrožují. Zjistili, že dingové loví například klokanomyš šerou (Notomys fuscus), klokanomyš žlutohnědou (Notomys cervinus) či myšku australskou (Pseudomys australis). Nejvzácněji se jejich kořistí stává myška australská. Ani to však není dobrá zpráva. Drobný hlodavec se totiž v oblastech osídlených dingy prakticky nevyskytuje. V přírodě jej vědci nacházejí vlastně jen tam, kde jsou dingové intenzivně hubeni.

TIP: Cesta endemickým rájem: Jižní ostrov Nového Zélandu

Negativní vliv zavlečeného divokého psa dingo na původní australskou faunu tedy zdaleka neskončil tím, že se šelma podílela na vymření vakovlků a ďáblů. Ještě po 3 500 letech představuje pro některé tvory vážnou hrozbu. Svůj podíl na tom má i člověk, který drastickými zásahy do australské přírody přivedl mnoho tamějších druhů na pokraj vyhubení. Dingo pak může těmto mizejícím tvorům zasadit příslovečnou „ránu z milosti“.

Pro vykonání popravy, která měla často až rituální průběh, byla vybrána vhodná místa na vrších a holinách za městy, která měla takzvané hrdelní právo. Někdy se na takových místech vztyčila dřevěná lešení a podesty, které však nahlodal zub času a do dnešních dnů se nedochovaly. Popraviště na vrchu u Horního Slavkova však bylo kolem roku 1500 zbudováno z poctivého kamene a svou důmyslností a ponurou atmosférou poutá dodnes.

Po dobu popravy zamčeno

Kruhová základna objektu chránila kata před napadením. Co kdyby se někdo rozhodl odsouzence osvobodit, nebo se mstít na vykonavateli spravedlnosti? Od začátku popravy až do jejího skončení bylo popraviště uzavřeno na zámek, aby měl popravčí klid na svou práci. Pilíře, které dříve dosahovaly výšky šest metrů, spojovaly trámy, na něž se zavěsily oprátky. Na popravišti tak bylo možné popravit až tři zločince zaráz. Mrtvoly následně zůstávaly viset napospas ptákům a počasí a každý tak mohl z dálky vidět, jaký osud ho čeká, když zkříží cestu zákonu. Stavba zůstávala zamčená i po vykonání popravy, aby se zamezilo krádežím ostatků těl či provazů z šibenice. Ty platily za mocné talismany přinášející štěstí a nacházely využití v řadě alchymistických kejklí.

Poté, co se těla nebožtíků prakticky rozpadla, byla zahrabána v prostoru popraviště či v blízkém okolí. Není divu, že se pozůstalí často snažili tělo získat zpět a slušným pohřbem dopřát duši mrtvého pokoje. Samo katovské řemeslo obestírala řada pověr a tajemství. Zdaleka ne každé město přitom disponovalo vlastním popravčím. Jeden profesionál katovského řemesla byl k dispozici často několika sídlům v kraji a někdy za prací cestoval i slušnou dálku. 

Poslední případ pro kata

K poslední popravě na slavkovském popravišti, vykonané 10. září 1751, byl povolán kat až z Jáchymova. Jeho úkolem bylo sprovodit ze světa Marii Alžbětu Früchtlovou z Radošova u Verušiček, viněnou z otrávení manžela a vraždy služky. Vražednici příliš nepomohlo ani to, že uprchla z vězení, načež byla opět chycena v Aši a navrácena do Slavkova k potrestání.

Den před popravou navštívil kat odsouzenou a ta odprosila za své skutky. K tomuto dávnému zvyku často patřilo i předání finanční hotovosti popravčímu, která měla zajistit, že poprava proběhne rychle a bez utrpení. Dalšího dne se vypravil velký průvod na Šibeniční vrch, kde mělo být učiněno spravedlnosti zadost.

Uprostřed davu lačného krvavé podívané kat odhalil odsouzené šíji a uťal jí hlavu a pravou ruku. Dle zvyklostí po vykonání svého díla zvolal: „Pane městský soudce, konal jsem spravedlivě?“ A soudce odvětil slavnostně: „Popravil jsi spravedlivě, jak si rozsudek a právo žádaly.“ Za stětí mečem dostal popravčí od města šest zlatých a k tomu sedm zlatých a dvanáct krejcarů na stravu za tři dny, které ve Slavkově strávil.

Když koncem března 1915 padla rakousko-uherská pevnost Přemyšl po téměř čtyřměsíčním obléhání, jednalo se o jednu z nejhorších porážek habsburského mocnářství ve Velké válce. Přestože pokořená pevnost prakticky pozbyla vojenský význam, protože ji posádka před kapitulací zdemolovala, hodlal Petrohrad svého vítězství náležitě využít. Také z toho důvodu ji navštívil sám ruský car Mikuláš II. a z jeho návštěvy vznikl krátký filmový snímek.

Záznam je bez zvuku a zachycuje ruského vladaře, jak si v doprovodu svých důstojníků prohlíží poničené forty. Následuje prohlídka města, kde si zajímavého hosta přišli prohlédnout také místní obyvatelé. Téměř komicky působí skutečnost, že se svému vladaři snaží každý voják i důstojník v každém momentu salutovat. Na videu vynikne mohutnost pevnosti i pancéřových prvků, které zůstaly po destrukci vyrvány a rozházeny po troskách.

Je to dobrá zpráva pro všechny fanoušky astronomie. Právě v těchto dnech je totiž jedna z největších planetek Sluneční soustavy na noční obloze viditelná pouhým okem. Řeč je o planetce Vesta, která obíhá Slunce v hlavním pásu planetek. 

Nejjasnější planetka

Vesta je druhým největším a nejhmotnějším tělesem hlavního pásu planetek, předčí ji pouze trpasličí planeta Ceres. Průměr Vesty dosahuje až 573 km a připadá na ni téměř 10 % hmotnosti všech objektů v hlavním pásu. Představuje také nejjasnější planetku pozemské oblohy – její hvězdná velikost může vystoupat až na 5,7 mag. Zároveň ji jako první planetku navštívila kosmická sonda: V roce 2011 na její oběžné dráze zakotvil satelit Down.

Na počátku června Vesta dosáhla jasnost 5,7 mag, takže aktuálně je na hranici viditelnosti očima. Pro pozemské pozorovatele se jeví jako velmi světlá - její odrazivost je asi 43 procent, zatímco Měsíc má jen asi 12 procent. Mnohem snáz a rychleji ji ovšem uvidíte s dalekohledem s velkým zorným polem. Začněte u Saturnu a vydejte se od něj 4° na severozápad ke hvězdě Polis ze souhvězdí Střelce. Jedná se o stálici čtvrté velikosti, takže ji určitě nepřehlédnete. Pak stačí přístroj přesunout zhruba 4° směrem na sever a v zorném poli se coby světlý bod objeví i Vesta.

Nic není za vitrínami, vše si návštěvníci mohou vyzkoušet a přicházet tak na věci z oblasti fyziky, chemie, matematiky, biologie i dalších přírodovědných oborů. TOP 5 exponátů: Humanoidní robot Thespian, Simulator vichřice, Ohnivé tornádo, Simulátor kosmického výcviku, Mars Rover. Od února 2018 je zpět oblíbená expozice Sexmisie.

iQLANDIA nabízí i bohatý doprovodný program, který je v ceně vstupenky. Jedná se o velmi populární science show, kdy lektor za pomoci dobrovolníků z řad publika předvádí pokusy z fyziky a chemie, dále pak o tematické hry, laboratorní workshopy (např. Forenzní workshop, Nanovlákna atd.), badatelské aktivity v expozicích (např. Život s bílou holí, Bublinomanie, Symfonie blesků, Ohnivé tornádo atd.) či přednášky. Součástí centra je i Planetárium Ultra HD, kde se promítají i filmy s přírodovědnou tematikou a máme také živě komentované pořady.

Centrum je určeno pro rodiny s dětmi od 8 let. Rodinám doporučujeme vyhradit si na návštěvu iQLANDIE minimálně 4 hodiny, klidně tu ale mohou strávit celý den. Návštěvníci často využívají i kombinaci návštěvy expozic a Planetária, to už opravdu doporučujeme vyhradit si na návštěvu celý den. V areálu je i restaurace s hotovými jídly a rychlé občerstvení.

Vice na www.iqlandia.cz

Hypersonické technologie jsou v dnešní době stále ještě v plenkách. Hypersonických rychlostí dosahují kosmické lodě, a také existuje pár experimentů ve vojenském i civilním výzkumu. Hypersonické stroje jsou ale velmi slibné, takže se o ně zajímají i zavedení výrobci letounů.

Například společnost Boeing vyvíjí základní technologie pro hypersonický letoun a zároveň zkoumá možnosti využití takového stroje. Hypersonické letouny by měly létat rychlostí minimálně Mach 5 a pasažéry by mohly vozit tak za 20 až 30 let.

TIP: Revoluční letoun: Stroje s motory SABRE budou pětkrát rychlejší než zvuk

Z nově představeného konceptu hypersonického letounu je patrné, že by měl vozit 32 pasažérů. Protáhlý tvar letounu s ostrým „nosem“ připomíná slavný nadzvukový letoun Concorde. Délka zadní části letounu ukazuje na to, že by mohl být poháněn kryogenním vodíkem. 

Letušky a stevardi, čili palubní průvodčí v letecké dopravě, mají náročné povolání. Jsou neustále pod velkým psychickým tlakem a musejí se vždy spolehlivě postarat o nejrůznější cestující v několika kilometrech nad zemí.

Kromě toho také často ohrožují svůj spánkový rytmus, dýchají nepříliš kvalitní vzduch a jsou vystavováni ionizujícímu záření, které proniká do vyšších vrstev atmosféry. To všechno jsou rizikové faktory, které souvisejí s výskytem rakoviny.

TIP: Zlovolné klima: Oteplování zdržuje leteckou dopravu

Potvrzují to i čerstvé závěry vědců, které ukazují, že palubní posádky dopravních letadel trpí mnoha různými typy rakoviny častěji, než průměrní lidé. Vyšší prevalenci všech zkoumaných typů rakoviny - zejména pak rakoviny prsu, zhoubné i nezhoubné rakoviny kůže zaznamenali výzkumníci hlavně u žen. Podle výzkumníků sice nelze jednoznačně hovořit o přímém prokázání příčiny a důsledku, souvislost ale podle výzkumníků vyloučit rozhodně nelze. Podle autorů jde o jeden z největších výzkumů, které se zabývají rakovinou stevardů a letušek.

Americká CIA selhala při pokusu o svržení kubánského komunistického režimu a máslo na hlavě mají její agenti také v případu atentátu na prezidenta Kennedyho. Skandály se ovšem netýkaly pouze amerických organizací. Neopatrností nechvalně proslula například britská MI6, která měla dlouhá léta ve svých řadách elitního špiona sovětské zpravodajské služby KGB.

Předchozí část: Průšvihy tajných služeb: Prvotní hřích americké CIA

Harold Adrian Russell Philby, přezdívaný Kim, vystudoval prestižní univerzitu v Cambridgi, kde ho také údajně v 30. letech naverbovaly sovětské síly. Po absolvování školy se chvíli živil jako novinář, ale jeho bystrá a vynalézavá povaha jej nakonec katapultovala až do MI6: Pracoval tam od roku 1939, a později dokonce vedl protisovětské výzvědné oddělení. Po druhé světové válce byl styčným důstojníkem pro americké tajné služby a v jednu chvíli se o něm mluvilo i jako o kandidátovi na řízení celé MI6. 

Philby byl přitom celou dobu dvojitým agentem a obzvlášť po druhé světové válce, kdy díky kontaktům v Americe pronikl pod pokličku přísného utajení, vynášel informace do Moskvy. Sověti se díky němu dozvěděli mimo jiné o chystaném protikomunistickém výsadku do Albánie, na který se tak mohli připravit a následně jej rozdrtili. Philby také odhaloval identity západních špionů a své souputníky naopak varoval, kdykoliv se ocitli v podezření. 

Právě snaha pomáhat kolegům na něj však upozornila a v roce 1955 byl nakonec z MI6 pouze propuštěn – v jeho případě tehdy ještě neexistovala jistota. Před podezřením ze špionáže nakonec utekl do Moskvy, kde se záhy vyšvihl na post plukovníka KGB, a o svém záškodnictví dokonce napsal knihu My Silent War („Moje tichá válka“). Zemřel v roce 1988 – údajně se upil. 

Noční návštěva u královny

Ležérností a nevalnou ostražitostí se v roce 1982 „proslavila“ také speciální policejní jednotka Royalty Protection Command (SO14), která se stará o bezpečnost britské královské rodiny. Alespoň to tvrdí Michael Fagan, jenž údajně hned dvakrát v rozmezí jednoho měsíce pronikl do Buckinghamského paláce: Během první, červnové návštěvy – která nebyla zaznamenána, a tudíž ji nelze ověřit – překonal betonovou zeď ohraničující pozemek, pronikl až k budově a začal šplhat po okapu. Zahlédla jej při tom prý služka a zavolala policistu, ale v době jeho příchodu byl už Fagan pryč. 

Dva průniky

Muž se posléze dostal do paláce otevřeným střešním oknem, uvnitř se údajně půl hodiny procházel, a dokonce spustil několik alarmů – všechny poplachy však byly zřejmě označeny jako falešné. Nakonec se začal nudit a ze sídla odešel. Devátého července se vrátil podobnou cestou, tentokrát ovšem ráno: Opět uvedl do pohotovosti několik alarmů a příslušníci policie znovu zhodnotili poplach jako planý. Fagan tak pronikl až do ložnice královny Alžběty II., která okolo sedmé ranní ještě spala. 

Před dveřmi obvykle stojí stráž, ale muž tam dorazil v okamžiku, kdy odešla venčit psy. Nic mu tedy nebránilo vstoupit do pokoje, probudit panovnici a dát se s ní do řeči. Zjevně nebyl nebezpečný a královna zachovala chladnou hlavu, z jejích komnat však vetřelce vyvedl až policista. Faganova nevyžádaná návštěva se tak stala jedním z nejzásadnějších pochybení královské ochranky ve 20. století.