Smutná bilance obětí dobývání vesmíru zahrnuje 18 osob – počítáme-li všechna úmrtí v době mezi startem a přistáním. Shodně dvě havárie postihly ruské lodě Sojuz a americké raketoplány.

Nejprve se při návratu z kosmu nerozevřel špatně zkonstruovaný padák Sojuzu 1: V dubnu 1967 tak zahynul Vladimir Komarov. Sojuzu 11 se pak ještě při pohybu ve vakuu otevřel vyrovnávací ventil, jehož úkolem je srovnat tlak uvnitř a vně kabiny v závěrečné fázi přistání. V červnu 1971 to stálo život další tři sovětské kosmonauty.

TIP: Jaké největší nebezpečí číhá na kosmonauty ve vesmíru?

V lednu 1986 podlehl raketoplán Challenger při startu aerodynamickým silám a následné explozi. Na vině byla špatná konstrukce spoje na jednom z pomocných motorů. Zahynula tehdy celá sedmičlenná posádka. V únoru 2003 se při návratu na Zemi rozpadl a shořel raketoplán Columbia. Katastrofu zavinil odtržený kus pěnové izolace. I tentokrát zemřelo všech sedm lidí na palubě.

Někdy bývá jako příčina označována už biblická kniha Genesis a prvotní sexuální hřích. Banálně řečeno prý Eva svedla Adama a lidstvu tak uzavřela brány ráje. To je ale velká chyba. Prvotním hříchem byly totiž zvědavost a pýcha a to, že byl tento delikt později ztotožněn se sexuálním proviněním je až druhotná interpretace. Bohaté a mnohovýznamové biblické texty lze totiž vykládat nejrůznějšími způsoby.

Je pravda, že určitá neláska k opačnému pohlaví je patrná už u Pavla z Tarsu coby autora listů obsažených v Novém zákoně. Co svatý Pavel začal, svatý Augustin završil. Jinak inteligentní, chápavý a cituplný autor ve svém Vyznání rozsáhle rozebírá, jak mu jeho milující a oddaná družka překážela na cestě ke spasení. Na této ose pak vzniklo přesvědčení, že za vším zlým je nutno hledat ženu. 

Všichni jsme příbuzní

S rozvojem šlechtictví se začala výběru vhodné životní partnerky věnovat větší pozornost. Nesměla již například patřit k nižším vrstvám, což bylo dříve běžné. Především však neměla být příbuzná. V klasickém římském právu se tento zákaz vztahuje jen na nejbližší rodinu, ale již biblická kniha Leviticus doplňuje řadu i o sešvagřené příbuzné. V 8. století už byli vyloučeni všichni jakkoli pokrevně spříznění včetně kmotrů. Vzhledem k mimořádně obšírné definici incestu a skutečnosti, že rozvod nebyl možný, bylo toto ustanovení značně zneužíváno. Máloco totiž bylo tak snadné jako zvolat „Jsme příbuzní!“ a odhalit jakoukoliv, byť nejvzdálenější rodinnou vazbu. Manželství pak právně nikdy neexistovalo a problém byl vyřešen. 

Podobně bylo rozděleno i nešťastné manželství francouzského krále Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské, ale nejznámějším případem je asi Kateřina Aragonská. Učebnice dějepisu tvrdí, že se s ní Jindřich VIII. rozvedl, což udělalo z Marie I. Tudorovny nemanželskou dceru. Kdo však kdy slyšel o tom, aby rozvod z někoho udělal levobočka? Jindřich dal prokázat příbuzenství, a manželství tudíž vůbec neexistovalo. Z Kateřiny se tak stala cizoložnice a z jejího dítěte levoboček. 

Pokorná světice

Další z povinných rolí královny plyne z těch předchozích. Nepostačovalo být ženou a manželkou, královna především musela zajistit dědice. Z historie známe hned několik případů, kdy se panovník zbavil své choti kvůli její neplodnosti. Například „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. zapudil Markétu Babenberskou po osmiletém bezdětném manželství. Tento tlak pociťovaly téměř všechny středověké ženy a jeho dozvuk jasně vidíme v písních, legendách a lidové slovesnosti. I Bible má v tomto ohledu jasno: chce-li Hospodin nějakou ženu potrestat, zamkne její lůno. Strach z bezdětnosti sužoval všechny, ale u královen byl téměř extrémní.

Ani úspěch na porodním lůžku, který je variantou mužova úspěchu na bitevním poli, však neznamenal nějakou idylu. Mnohé královny trpěly odloučením od svých potomků, když se rozhodlo, že se budou vzdělávat mimo domov. Například svatá Anežka byla svěřena třeboňským cisterciačkám v pouhých třech letech, zatímco kněžna Drahomíra musela strpět, že její syny vychovávala nemilovaná tchyně. Kroniky nám dochovaly, jak se s takovou ztrátou vyrovnávala ideální královna. Korunovaná matka při odchodu dítěte truchlila, což obzvláště sugestivně zaznamenal Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice. Popisuje, jak královna Markéta, žena císaře Jindřicha Lucemburského, naříkala nad odchodem Jana Lucemburského: „Světlo mateřských očí, ó ty, můj milený synu / sladké děťátko mé, to věru je krutější než smrt, / že se tak s tebou mám loučit a že snad tě v budoucnu nikdy / nespatří oko mé! Ach, smrt to znamená pro mne!“ 

Matky z dobrého kovu

Markéta prý po synově odchodu přímo zemřela žalem. Tomu se však dá uvěřit jen stěží. Předchozí řádky nám jasně ukázaly, že odloučení od dítěte bylo u urozených žen téměř pravidlem. Navíc naše prabáby byly ulity ze zatraceně dobrého kovu, a tak by sotva na odchod milovaného potomka reagovaly skonem. Ze žalu může umřít Poeova Lenora, která beztak šustí papírem, ale sotva žena z masa a krve.

Ve své době však Markéta skutečně byla nevšedním zjevem. Se svou tchyní totiž přímo zasahovaly do výchovy Jana Lucemburského, což bylo značně neobvyklé. Správná královna dítě povila a o zbytek se více méně starala armáda kojných a služebného personálu. V pozdějším věku pak někdy nastupovala klášterní výchova nebo vzdělání na jiném panovnickém dvoře. To však neznamená, že ideální královna neměla k dítěti (a zejména k synům) vřelý vztah. 

Kronikář Petr Žitavský opěvovanou Markétu pravděpodobně nikdy neviděl, neznal ji, a její slova si sám vymyslel. Když o ní tedy napsal, že v její mysli vždy zářila perla ctnosti, že byla prosta vší lsti a byla ozdobou a zrcadlem všech paní, prezentuje svůj názor. Předestírá nám, jak by podle něho královna měla vypadat, a nikoliv jak vypadala ve skutečnosti.

Krásná, ctnostná, vzdělaná

Jak by tedy měla královna vypadat? Měla být především krásná a dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnice a světice. I v tom jasně vidíme protikladnost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Hříšná pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie není předmětem obdivu tělo, ale tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie. Pramáti hřích spáchala a bohorodička ho vykoupila.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochoval širokou škálu středověkých nadávek a je nesmírně zajímavé, že muži se navzájem uráželi tím, že napadaly ctnost žen (matek nebo manželek). Zcela překvapivě je však správná panovnice i vzdělaná. To nenápadně naznačují i obrazy Zvěstování, kde anděl Marii vyruší v četbě. Mnohé také naznačí i samozřejmost, se kterou je Eleonora na svém náhrobku spodobněna s knihou v ruce.

Krále Jana Lucemburského potkala smrt krátce po padesátých narozeninách v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie. Zrovna tam se odehrávala bitva mezi Angličany a Francouzy. Český král, jenž stál na straně Francouzů, byl slepý, ale trval na tom, že do bitvy pojede. Dva rytíři z královy družiny si ho proto vzali mezi sebe, jeho koně přivázali ke svým a český panovník, máchaje naslepo mečem kolem sebe, vyjel do boje. Až zemdlený ranami spadl z koně mezi své druhy.

Legendární smrt bojovníka

Na sklonku 14. století př. n. l. projížděl oblastí dnešní Gízy jistý egyptský princ. Znaven spalujícím žárem ulehl ve stínu obří kamenné hlavy, nedaleko trojice velkých pyramid. Zdál se mu živý sen, v němž ho nejvyšší bůh slunce Aton nabádal, aby z písku vysvobodil celou sochu. Výměnou mu prý přislíbil královskou vládu. 

Princ přání splnil a obrovská kamenná skulptura se zanedlouho hřála ve slunečních paprscích v celé své kráse. Tehdy ovšem ještě nenesla svůj dnešní název „sfinga“ a nikdo jí neřekl jinak než „Hor-em-Akhet“, tedy „Hór na obzoru“ (viz Egyptský král slunce). Slovo dodržel i bůh: Princ později usedl na trůn jako Thutmose IV. a vládl zemi v letech 1401–1391 př. n. l. Mezi tlapami monumentální lvice nechal přitom z vděčnosti zbudovat 3,6 m vysokou stélu, jež ji popsala jako vtělení „veliké magické síly, která v místě existovala od počátku věků“.

Pod vrstvami písku

Největší monolit, jaký kdy člověk vytesal do kamene, zavál pouštní písek od dob Thutmoseho ještě mnohokrát. Slavný antický historik Herodotos jej například ve svém díle vůbec nezmiňuje, což napovídá, že se o něm tehdy nevědělo. Pro moderní éru sochu znovuobjevil až roku 1818 italský pionýr egyptologie Giovanni Battista Caviglia a kompletně odkryta byla teprve v letech 1925–1936, kdy vydala i další tajemství: V její bezprostřední blízkosti se našly zbytky dvou svatostánků – chrámu Sfingy a Údolního chrámu. Přímo pod mohutným tělem lvice se navíc podařilo odhalit síť chodeb, jež kdysi zřejmě vedly přímo k pyramidám. 

Zmíněné nálezy znovu rozvířily hladinu tajemství okolo kamenného obra: Kdo, kdy a proč jej nechal zbudovat? Proč má šelma lidskou tvář a koho znázorňuje? A především – jak dokázali dávní stavitelé víc než 70 metrů dlouhou, 19 metrů širokou a přes 20 metrů vysokou strážkyni pyramid vytvořit? 

Rachef, nebo někdo jiný? 

Uplynula další desetiletí a většina egyptologů se shodla, že sfingu nechal v polovině 3. tisíciletí př. n. l. vybudovat Rachef, syn faraona Chufua, stavitele Velkých pyramid v Gíze. Podle této hypotézy navíc staří Egypťané vytesali do vápence právě Rachefovu tvář – socha se koneckonců nachází před jeho pyramidou. Jenže zmíněná představa měla od počátku i v odborných kruzích nejednoho odpůrce. 

Například francouzský egyptolog Gaston Maspero už kolem roku 1900 tvrdil, že „sfingu zasypal písek již za vlády Rachefova otce Chufua a jeho předchůdců“. Také jeho kolega Selim Hassan ve své studii z roku 1949 napsal, že „až na poškozenou řádku na granitové stéle Thutmoseho IV., která nic nedokazuje, neexistuje jediná starověká inskripce, jež by sfingu spojovala s Rachefem“. Faktem zůstává, že z doby před 4 500 lety se dochovalo množství egyptských písemných záznamů. Proč tedy žádný z nich stavbu tak významného monumentu nezmiňuje? 

Pravda v nedohlednu

Hypotéz existuje mnoho a podle nejodvážnější z nich vznikl monument celá tisíciletí před Rachefovou érou: Na kameni jsou prý viditelné známky eroze, kterou nezpůsobil vítr ani písek, nýbrž voda. Déšť přitom oblast naposledy skrápěl zhruba kolem roku 7000 př. n. l. Zmíněnou teorii razí zejména americký profesor geologie a paleontologie Robert Schoch, ale egyptologové ji neuznávají. V roce 1992 na sjezdu Americké geologické společnosti však jeho závěry podpořily tři stovky geologů. 

O technologii stavby víme jen málo. S jistotou můžeme pouze říct, že sfinga představuje monolit vytesaný do skalního podloží, jež zřejmě sloužilo i jako lom pro okolní pyramidy. Tamní vápenec sestával z několika vrstev, tudíž socha v různých částech podléhá erozi s odlišnou intenzitou: Zatímco tělo vzniklo z měkčího materiálu, který trpí značným rozpadem, hlava byla vytesána z mnohem pevnějšího základu. Jednou z největších záhad architektury i historie však nadále zůstává, jaké nástroje sfingu stvořily a kolik lidské síly i času si monumentální počin vyžádal.

Vznik Československa v říjnu 1918 byl provázen demonstracemi, namířenými proti římskokatolické církvi, jejichž symbolem se stalo stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. listopadu téhož roku. První prezident Tomáš G. Masaryk vydal programové heslo „odrakouštit“ a česká veřejnost, která velmi negativně vnímala skutečnost, že katolická církev podporovala existenci habsburské monarchie až do posledních dnů, obracela své protirakouské cítění proti Vatikánu. Ostatně sám Masaryk se netajil souhlasem se zničením Mariánského sloupu: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“

Husův národ?

Dalším projevem sílícího protikatolicismu české společnosti byl vznik nových církví. Velký dosah mělo založení Církve československé v lednu 1920. Ovšem veřejné útoky na katolíky stejně jako ustavení nové národní církve nebyly ani tak projevem rozšířeného protestantismu jako spíše snahou o nalezení nové identity rodícího se československého státu. 

Češi se k husitským tradicím vraceli již od 2. poloviny 19. století. S náboženským cítěním to mělo společného jen pramálo, spíš se jednalo o demonstraci politických postojů. Byli to především sociální demokraté a národní sociálové, k nimž se připojovali někteří intelektuálové včetně Masaryka. Většina z nich zaujala v nové republice důležité pozice a snažili se svůj nacionálně motivovaný antikatolicismus učinit součástí státní ideologie.

Nuncius Marmaggi

Proto zůstal vztah mladého státu a katolické církve napjatý poměrně dlouho. Vatikán uznal nezávislé Československo až rok po jeho vzniku a diplomatické styky byly navázány v březnu 1920. Vatikánské zájmy v Praze hájili apoštolští nunciové. Prvním se stal Clemente Micara a jeho nástupcem pak Francesco Marmaggi (1870–1949), který do Prahy přicestoval 23. srpna 1923. Možnost předat pověřovací listiny hlavě státu dostal o měsíc později – prezident Masaryk jej přijal až 20. září. Marmaggi patřil mezi zkušené diplomaty, před odjezdem do Prahy působil jako nuncius v Rumunsku a pak v Cařihradě (Istanbul). O vývoji v Československu podával do Vatikánu podrobné zprávy a je zajímavé, že se mimo jiné účastnil i prvního řádného sjezdu Církve československé v srpnu 1924. 

Francesco Marmaggi byl údajně v katolických kruzích oblíben pro svoji štědrost a upřímnost. Proto se mu také jeho práce dařila: úspěšně pracoval na přípravě mezinárodní dohody mezi Československem a Svatým stolcem a již v květnu 1925 odevzdal čs. úřadům návrh jejího znění. Vše se však začalo komplikovat, když slovenští biskupové zveřejnili 26. listopadu 1924 pastýřský list, který zakazoval katolíkům členství v socialistických, komunistických a anarchistických stranách a spolcích. Mezi ně byly zařazeny například společnosti svobodných zednářů, ale také Sokol. Předáci těchto stran, avšak i obyčejní občané se cítili zněním pastýřského listu dotčeni. Apoštolský nuncius Francesco Marmaggi však list společně s českými biskupy podpořil. Nemohl jinak, protože pozitivně jej přijal i sám papež Pius XI. (v úřadě 1922–1939). 

Oslava heretika

K tomu všemu na jaře 1925 schválilo Národní shromáždění zákon o svátcích a památných dnech, jímž byl zrušen svátek sv. Jana Nepomuckého, ale naopak byl mezi svátky zařazen 5. červenec jako svátek sv. Cyrila a Metoděje, 6. červenec jako památný den upálení Mistra Jana Husa a 28. září jako svátek sv. Václava. Iniciátorem Husova svátku byli národní socialisté, nejvíce se v tomto směru angažoval jejich předák Jiří Stříbrný, který ve vládě sice zastával funkci ministra železnic, ale často řídil její jednání místo postonávajícího premiéra Antonína Švehly. Při tom dával průchod svému radikálnímu antikatolicismu.

Vatikán byl vyhlášením dne Husova upálení za svátek pobouřen, přestože důvodová zpráva uváděla, že se tak stalo k poctě Husa coby myslitele, jenž se zasloužil o pražskou univerzitu, český národ, jazyk a literaturu. O jeho činnosti náboženského reformátora v zákonu zmínka nebyla. Svatému stolci ovšem vadilo, že Hus byl postaven na roveň tradičním světcům, jako svatý Václav a sv. Cyril a Metoděj. Protestní nóta vydaná Vatikánem zdůrazňovala, že Hus byl heretikem. 

Prezident Masaryk celý vývoj bedlivě sledoval a samozřejmě, sám evangelík, s přijetím nového zákona sympatizoval. Katolické iniciativy mu byly protivné. V dopisech se svěřoval Edvardu Benešovi, že nadešel čas k udělení tvrdé lekce politickému katolicismu a sázel na manifestační vystoupení české veřejnosti u příležitosti Husova svátku. Vatikán „je malý, zastaralý, života již neschopný,“ napsal Benešovi a netajil se názorem, že jeho vliv v Československu by měl být radikálně omezen. Šel až tak daleko, že dokonce uvažoval o rozpuštění vlády a o jejím nahrazení kabinetem úřednickým, v němž by lidovci své zástupce neměli. Ministr zahraničí Beneš na zhoršení vztahů s Vatikánem zájem neměl a snažil se o smířlivější tón. 

Kalich nad Hradem

Nicméně zákon o svátcích byl přijat, Husův památný den uzákoněn a u příležitosti 510. výročí jeho upálení se měly konat oficiální slavnosti. Prezident Masaryk, aby dal průchod svým citům, oznámil, že nad slavností převezme osobní záštitu, a předseda vlády Švehla, že se stane předsedou výboru pro pořádání těchto oslav. Vatikán se cítil tímto postupem dotčen a kardinál Gasparri, který byl jakýmsi vatikánským ministrem zahraničí, oznámil československému vyslanci, že pokud skutečně k Husovým oslavám dojde pod záštitou prezidenta republiky a předsedy vlády, vatikánský zástupce v Praze z hlavního města odjede. 

TIP: Muž stera tváří: Jak se měnil obraz Jana Husa v průběhu staletí?

Pro prezidenta Masaryka však tato hrozba nic neznamenala, dokonce si roztržku se Svatým stolcem přál zřejmě maximálně vyhrotit, protože v den oslav, 6. července 1925, nechal nad pražským Hradem místo státní vlajky vyvěsit černý prapor s rudým husitským kalichem. Osobně se pak zúčastnil slavnosti u Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Podobná shromáždění se konala i na jiných místech republiky. Papežský nuncius Francesco Marmaggi nemohl na situaci reagovat jinak, než že téhož dne večer z Prahy skutečně odjel do Říma a již se nevrátil. 

Mezi Prahou a Vatikánem však byla záhy zahájena jednání o nové úpravě vzájemných vztahů, která vyvrcholila v roce 1927, kdy došlo k uzavření takzvaného modu vivendi, jenž obě strany usmiřoval. 

Po světě momentálně pobíhá okolo 1,5 miliardy krav, jejichž produkce metanu se nesmazatelně podepisuje za zrychlujícím globálním oteplováním. Nechovají se přitom výhradně kvůli masu, ale také pro mléko. Hledání jeho dostupné alternativy je proto jednou ze zásadních otázek současnosti a odpověď by se podle všeho mohla skrývat v těle švábů.

TIP: Laktózová intolerance: Co je příčinou alergie na mléčné výrobky?

V jejich zažívacím ústrojí se nacházejí „mléčné“ krystaly, které jsou bohaté na aminokyseliny a proteiny. Dle indického Ústavu pro biologii kmenových buněk a regenerační medicínu je „krystalový“ nápoj dokonce výživnější než kterékoliv jiné mléko na Zemi, a chuťově je přitom nerozeznatelné od kravského.

Mrholí a ráno je sychravé. Zkřehlou rukou přidržuji pod bundou foťák schovaný před všudypřítomnými kapkami. Mlčky našlapuji na mokrou cestu vinoucí se lesem a navzdory lehkému deštíku se snažím vnímat neobyčejnou atmosféru. Svítání přechází v plné denní světlo a příroda kolem mne se halí do mlžného oparu. Naslouchám zvukům probouzejícího se hvozdu a představuji si emoce, které by mě zaplavily, kdybych teď zaslechla pukání tetřevího kohouta.

Hluchý „brusič“

Pukání neboli klepání v myslivecké mluvě označuje součást tetřevího toku. Tato část zní jako mlaskání jazykem o patro. Zprvu volné tempo se postupně zrychluje, až přejde v trylek a končí takzvaným výluskem. Jde o zvuk velmi podobný bouchnutí zátky prudce vytažené z hrdla láhve.

Po výlusku následuje třívteřinová sekvence, která zní jako broušení kosy. Při této části toku jinak plachý kohout ztrácí ostražitost, přestává vnímat okolí a prakticky neslyší. Odtud pochází i přívlastek pojmenování tetřeva „hlušec“. Dočasná hluchota je způsobena tím, že při broušení dojde k překrvení výstelky zvukovodu a při otevření zobáku násadec spodní čelisti zvukovod úplně uzavře.

Damoklův meč na Šumavě

Říkám si, že naslouchat tokajícímu tetřevovi musí být nezapomenutelný zážitek. Zahloubaná do vlastních úvah přicházím k cíli a přes dvě brány vcházím do prostoru mezi výběhy jeřábka lesního (Bonasa bonasia) a tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Jsem v Národním parku Bavorský les v pohraničním Německu a konečně se ocitám tváří v tvář tajemnému lesnímu kurovi. Jeho osud je pohnutý, vždyť je vedený na červeném seznamu jako kriticky ohrožený druh ve většině zemí Evropy. Na Šumavě žije 95 % tetřeví populace České republiky. Jinde v republice tetřevi v podstatě nejsou, můžete se setkat pouze s jednotlivci.

Nároční lesní nájemníci

Domovinou tetřevů je tajga a pásmo jehličnatých lesů Evropy a Asie. V Evropě se vyskytuje ještě stále silná populace ve Skandinávii, Pobaltí a Rusku, ovšem i tato území se postupně zmenšují. V řadě zemí, jako např. v Irsku, Anglii či v Dánsku, tetřevi již vyhynuli. Na mnoha lokalitách přežívají jen zbytkové populace blízké vyhynutí. Přitom dříve byli tetřevi běžným druhem a oblíbenou lovnou zvěří. Dr. Josef Jirsík v Přírodopise živočišstva zmiňuje, že za rok 1933 bylo podle statistiky zastřeleno jen v naší republice 1 200 kohoutů. Dnes podle monitoringu České společnosti ornitologické žije na Šumavě zhruba tři sta tetřevích kohoutů a slepic. Občas se několik tetřevů vyskytuje v Beskydech, ale rozhodně zde nehnízdí.

Odpověď na otázku, proč tetřevi z ČR téměř vymizeli a přežívají pouze na Šumavě, je jednoduchá. Jsou nároční na kvalitu vhodného biotopu a právem jsou považováni za ukazatele zdravého, málo dotčeného lesního prostředí. Ke svému životu potřebují rozsáhlé, hluboké lesy, co nejméně narušené činností člověka. Navíc vyžadují les se všemi jeho vývojovými stádii, od mladých porostů s hustým podrostem brusnicovitých rostlin až po světliny, které vznikly přírodní cestou, tedy po větrných či kůrovcových kalamitách.

Jen někteří jsou „železní“

Problémem, který vyvolal úbytek lokalit ideálních pro život tetřevů, je nevhodné lesnické hospodaření. Právě to je bohužel nejvýznamnější negativní činitel, který ovlivňuje životaschopnost tetřeví populace. Nejde jen o fragmentaci rozsáhlých lesních komplexů, nýbrž o jakékoli nepatřičné zásahy do přirozené evoluce lesa. Tetřevi jsou například vysoce náchylní na hlukové znečistění. Ruší je lesnické práce, ale i rozvinutý turismus, v zimě pak vysoké počty běžkařů.

Vyplašení tetřeví kohouti přerušují tok, což samozřejmě následně ovlivňuje úspěšnost zahnízdění. Zasedlé slepice opouštějí hnízda, jež jsou pak vystavena predátorům a zbytečné energetické výdaje v mrazivých měsících přímo ovlivňují zdravotní stav ptáků. Chemický rozbor bezmála dvou tisíc vzorků trusu tetřevů žijících na Šumavě sebraných z obou stran hranice potvrdil vysoké stresové zatížení ptáků žijících v území se zvýšenou lidskou aktivitou. Výjimkou byli tzv. „železní tetřevi“ žijící například na Třístoličníku, z jejichž trusu se dala „vyčíst“ jistá odolnost i při vysoké intenzitě turismu. Je to však zanedbatelná část (zhruba 1 %), jejíž vliv na celou populaci je mizivý. Budoucnost tetřevů tedy záleží jen na (ne)zodpovědném přístupu lidí.

Noc z nadhledu

Pozoruji makově šedočerného kohouta, od kterého mě dělí jen svislé dráty výběhu. Tetřev si důstojně vykračuje, jeho černozelená hruď se kovově leskne. Občas se zastaví a změří si mě nadřazeným pohledem. Tady je pánem on. Prohlížím si bradavkovité, rudě zbarvené výrůstky (poušky) nad samcovýma očima. A když se ke mně víc natočí přední částí těla, zazáří na mě z loketního ohybu hnědého křídla bílá skvrna zvaná „hvězdička“.

Dvě rezavě hnědé slepice ještě hřadují na suchých větvích naaranžovaného stromu. Noc tráví tetřevi v korunách stromů. Zde také ve volné přírodě začíná časně zrána tokat tetřeví kohout. Zpravidla ještě za tmy se probouzí, hlučně se otřepe, několikrát „zakrká“ a po kratší přestávce začne své čtyři verše. Po východu slunce slétá z výšky stromu a pokračuje v toku na zemi. Tetřeví slepice jsou v tu dobu již shromážděny na tokaništi a vábí kohouta něžným „gak, gak“.

Výbava do extrémních zim

Scéna z výběhu v Bavorském lese bohužel není tak poetická, jako tetřeví tok, jenž mám možnost pozorovat pouze ve své hlavě. Pro znalého člověka ovšem není bez zajímavosti. Slepice, na které se dívám, klidně odpočívají. Jedna se načepýří a z řitního otvoru upustí na zem hnědý váleček. Jde o zvláštní výměšek slepého střeva, kterému se říká „smola“. V párovém slepém střevě tetřevů totiž působí mikroflóra, která ptákům pomáhá strávit i tuhou a málo výživnou potravu, jako je jehličí nebo větvičky. V letním období hojnosti se tetřevi živí lesními plody, pupeny, hmyzem či larvami. K lepšímu rozmělnění potravy v žaludku ještě polykají drobné kamínky. Jejich počet může být i několik set a celková váha kolem 40 gramů. Tetřevi se do značné míry obejdou bez vody a většinu tekutin dokáží vstřebat z potravin.

Tetřeví kohout se zastavuje, zvedá silnou opeřenou nohu a rázně se drbe u kořene žlutošedého zobáku. Dává si na čas, a tak si mohu prohlédnout i třásničky, které lemují každý prst po obou stranách. Třásničky ulehčují chůzi po sněhu a také umožňují bezpečnější pohyb po namrzlých větvích.

Nezapomínejme, že domovem tetřevů je tajga a horské lesy, takže ptáci musí být přizpůsobeni extrémním podmínkám. Aby tetřevi tuhé severské zimy přečkali, vybavila je příroda do zimních měsíců dokonce opeřenými nosními dírkami. Komfortní zimní výbavu ztrácí ptáci při jarním pelichání. Zvláštností je, že při přepeřování vyměňují i rohovinu zobáku. Starou rohovinu shazují ve velkých plátech a někdy svléknou celý klovec najednou. V této době, kdy měkký zobák nekryje rohovina, se tetřevi živí převážně poddajným listím. Pak jim zobák zase ztvrdne a oni přejdou na normální jídelníček.

Neúspěchy umělých vysazování

Sedám si na dřevěnou lavici na prostranství mezi výběhy. Chci ještě s tetřevy strávit nějakou chvíli v tichosti. Pozoruji kohouta i slepice, které slétly z hřadu a teď rozvážně oždibují dlouhé jehlice zakrslých borovic. Neubráním se myšlence na budoucnost těchto majestátních ptáků.

TIP: Skrytí ptačí akrobati: Křivky obecné jsou papoušci našich smrčin

Pokud vím, všechny reintrodukční pokusy byly neúspěšné, ať se odehrály v minulosti či teprve nedávno. Nejnákladnější pokus s vysazováním tetřevů proběhl na konci 19. století. Kníže Pless dal tehdy ve svých rozsáhlých revírech vysadit přes 200 tetřevů, přivezených ze Švédska. Ačkoli lesníci o „přistěhovalce“ všemožně pečovali, do několika let tetřevi vymřeli.

Takových bezúspěšných pokusů je celá řada a evidentně nemají valný smysl. Jestliže tedy stojíme o zachování života tetřeví populace i v naší republice, nezbývá nám než chránit vhodné biotopy o dostatečné rozloze. Takový ekosystém se dnes už nachází zřejmě jen na Šumavě a v Beskydech. I kvůli tetřevům, kteří do naší přírody odjakživa patřili, je myslím naší povinností tyto regiony zachránit.

V nejednom sci-fi filmu jsme viděli scénu, kdy hrdina přichází domů a vchodové dveře se automaticky otevírají, protože ho dům poznal. Z důmyslně ukrytých reproduktorů jej vítá hlasový asistent a počítač, který řídí chytrou domácnost, pak podle vysloveného přání začíná vařit kávu nebo napouštět bublinkovou koupel. Nic z toho dnes již není nereálné, přesto podobných domovů nenajdeme mnoho. 

Na veletrzích se pravidelně prezentuje řada revolučních technologií a zařízení. Jen část z nich se však dostane do nabídky obchodů a do domácností. Ne každý nápad lze totiž ve velkém měřítku technicky realizovat a ne každá myšlenka, jež vypadá skvěle na papíře, je nakonec v praxi užitečná. 

Skvělý nápad? 

Samsung například letos v lednu představil druhou generaci svého Family Hubu: Obří lednice amerického typu má integrovaný počítač s velkým 10" displejem, který slouží jako domácí mediální centrum s kalendářem a hlasovým ovládáním, umí posuzovat stáří potravin a automaticky objednávat nové. Dokonce se díky třem vnitřním kamerám můžete přímo během nákupu na svém chytrém telefonu podívat, zda smetana v přihrádce je, nebo ji ráno někdo spotřeboval. 

V praxi je ovšem hodně složité napojit takovou lednici na lokální obchodní sítě, nehledě na to, že by cena spotřebiče začínala zhruba na osmdesáti tisících korun. Proto v českých obchodech nenajdete ani předchozí, rok a čtvrt starou první generaci. 

Druhým a možná větším problémem jsou však naše zvyky. Lidé totiž s gustem nakupují a rádi kontrolují obsah své chlazené spižírny: Jen málokdo považuje nákupy za přílišné obtěžování. Popsaná lednice je tedy spíš známkou statusu než zásadním pomocníkem. Daleko větší šanci uspět mají produkty, které nás zbavují činností, jež tolik v oblibě nemáme. Proto dnes každý obchod s elektronikou nabízí padesát druhů robotických vysavačů, z nichž některé lze dokonce propojit se sítí a na dálku sledovat i ovládat. Obdobný boom zažívají robotické sekačky na trávu a za pár let přijdou do módy autonomní čističe bazénů. Jde zkrátka o úkony, jež za rozumné peníze zastane stroj a nám zbude víc času na věci, které opravdu dělat chceme.

Pusťte na to počítač

Chytré technologie už také částečně uspěly v činnostech, jež dnes počítače zvládají lépe než lidé. Mezi nejrozšířenější typy produktů, které najdete i v mnoha českých domácnostech, patří inteligentní termostaty a jejich příslušenství. Termostat připojíte k síti, takže ho můžete sledovat a ovládat na dálku. Pokud však zrovna nemáte čas se mu věnovat, jeho chytré algoritmy se postarají o optimální vytápění samy. 

Vše můžete ještě zefektivnit zakoupením kompatibilních chytrých hlavic pro jednotlivé radiátory, specializované meteostanice pro zpřesnění předpovědí nebo nového regulátoru pro starší, ale stále dostačující kotel. Taková kombinace pak nabízí bezkonkurenční pohodlí i úsporu energie. A přestože to mnohý český táta – absolutistický vládce domácího termostatu – nerad uslyší, spojení miniaturního počítače, dobře naprogramovaných algoritmů a vhodných senzorů dnes zkrátka udělá lepší službu.

Můj dům, můj hrad

Samostatnou kapitolu představuje zabezpečení domácnosti. Velké popularitě se těší chytré zámky, které můžete odemykat pomocí kódu nebo i na dálku prostřednictvím aplikace v telefonu. Řekněme, že vám v pátek odpoledne zavolá dopravní služba, že vám konečně veze novou televizi, ale vy zrovna trčíte v zácpě. Za normálních okolností může zásilka nanejvýš zůstat přede dveřmi (což není zrovna dobrý nápad), nebo si ji necháte znovu doručit v pondělí, i když jste o víkendu chtěli sledovat mistrovství světa. S chytrým zámkem však máte ještě jednu možnost: Jednoduše odemknete na dálku a pošťák dá televizi za dveře. 

A pokud se bojíte pustit do bytu cizího člověka, stačí si pořídit ještě kameru: Buď může jít o jednu chytrou ve vstupní místnosti, která zvládne monitorovat pohyb a otáčet se za cílem, nebo o celý zabezpečovací systém se sadou venkovních a vnitřních kamer se záznamem. V obou případech se automaticky dozvíte, pokud se začne dít něco neobvyklého. Můžete tak s klidným srdcem odjet na dovolenou a v nejhorším případě vám přijde SMS – rychle pak otevřete aplikaci, podíváte se na živý přenos z kuchyně a v případě nutnosti zavoláte policii. 

Nezapomeňte na léky

Vzestup zažívají i doplňky, které můžeme označit jako medicínské. Populární jsou inteligentní váhy, bezdrátové teploměry a rukávy na měření tlaku. Nefandíte-li chytrým hodinkám, ale rádi byste monitorovali svůj spánek a nechali se budit ve vhodné fázi, můžete použít speciální senzor do polštáře. V prodeji jsou také láhve na vodu a nádoby na léky, jež vám automaticky připomenou, že je čas se napít nebo spolknout pilulku. Díky senzorům v uzávěru navíc zkontrolují, zda jste tak opravdu učinili. 

Zdravotní pomůcky rovněž odešlou data do počítače a podle výsledné statistiky pak může váš lékař lépe stanovit diagnózu nebo alespoň sáhnout k úpravě životosprávy. Jednoúčelových zařízení tohoto typu existuje nepřeberné množství, za všechny zmiňme jedno z nejzajímavějších: Japonská toaleta FKF-20M provede analýzu vaší stolice a pošle vám informace na telefon.

Kdy mi kuchyně udělá snídani?

Dnešní dostupné chytré domácnosti se příliš neliší od představ filmových tvůrců z 90. let. Můžete si užívat automatické ovládání rolet řízené aktuálními světelnými podmínkami, nechat si namlít a uvařit kávu deset minut po probuzení a v Severní Americe také nakupovat či objednávat pizzu z pohodlí gauče jen pomocí hlasových příkazů, načež se počítač asistentů Amazon Echo nebo Google Home postará o zbytek. 

Existují samozřejmě i fantazie, které se ještě pár desítek let nenaplní. Robotika bude muset pořádně pokročit, abychom ráno našli na stole uvařenou snídani nebo po příchodu z práce uklizený byt (ačkoliv prototyp domácího kuchařského robota by se měl letos testovat). Ovšem i to, co nás čeká v příštích letech, je fascinující. 

Jelikož se ceny senzorů a čipů pohybují extrémně nízko, můžeme očekávat záplavu zařízení založených na běžně dostupných technologiích a skvělém nápadu. Už nyní lze koupit senzory, jež umějí automaticky měřit množství slunečního svitu i vláhy v půdě a podle toho ve správný čas pustit zavlažovače. Šetří tak vodou, ale zároveň se optimálně starají o vegetaci na úrovni, jež dosud zůstávala dostupná jen velkým zemědělcům. Do prodeje brzy půjde zrcadlo, které pomocí kamer s vysokým rozlišením automaticky analyzuje stav kůže, či postel, jež upraví tvar matrace, pokud zjistí neklidný spánek či chrápání. Amazon se dokonce pochlubil, že jeho hlasový asistent bude do deseti let překládat zvířecí řeč, takže konečně porozumíme svým mazlíčkům. Nudit se tedy určitě nebudeme. 

Mikołaj Kopernik (1473–1543) patří mezi osobnosti, jež představují jakýsi myšlenkový předěl mezi starověkou naukou o nebeských tělesech a novodobou vědou. Starověká astronomie – pokud ji vůbec můžeme takto nazývat – neustále počítala s různými božstvy a nadpřirozenými silami, které dění na obloze ovládaly. Stala se pouze jakýmsi nástrojem astrologie či teologie. Novodobá astronomie bohy nepotřebuje – opírá se o znalost zákonů přírody a o vědecké metody.

Kopernik se narodil roku 1473 v polské Toruni do rodiny kupce. Brzy však osiřel, načež jej vychovával strýc, který byl roku 1489 zvolen warminským biskupem. Pod jeho dohledem se z mladíka stal vzdělaný muž: na několika univerzitách vystudoval teologii, medicínu a práva. Působil jako kanovník fromborské kapituly, ale také například coby osobní lékař biskupa. Kromě toho vykonával různé další úřady a funkce – byl správcem kapituly, vizitátorem, kancléřem, zajímal se o zeměměřičství a kartografii.

Slunce místo Země

Kopernik však vstoupil do historie jinak než jako církevní učenec. Již roku 1507 začal přemýšlet o pohybu nebeských těles. V té době představovala oficiální teorii na tomto poli Ptolemaiova geocentrická koncepce s předpokladem, že naše planeta leží uprostřed celého vesmíru. Zmíněný fakt vyhovoval církvi, protože ladil s jejím učením o výjimečnosti Země a člověka. Geocentrický systém se tudíž držel na výsluní, ačkoliv byl nesmírně komplikovaný: pohyb planet popisoval různými vnořenými kružnicemi, tzv. deferenty, epicykly či ekvanty. 

Kopernik rozvíjel nový, heliocentrický koncept, jenž by výše uvedené nedostatky odstranil. Snažil se být opatrný, proto svou práci publikoval postupně, psal umírněně a věnoval svá díla tehdejším mocným – papeži či polskému králi, kterému přísahal věrnost. Jeho kompletní spisy nakonec vyšly až v roce 1543, kdy Kopernik zemřel. Vyhnul se tak přímému střetu s inkvizicí, jež dílo De revolutionibus orbium coelesticum libri VI neboli Šest knih o obězích nebeských sfér pochopitelně zakázala jako kacířské. 

Jejich původním produktem totiž bývala jízdní kola, v lepším případě kočáry. Přesto je mezi prvním autem vyrobeným ve světě a u nás časový rozdíl jen několik let, přičemž výroba automobilů se v českých zemích začala slibně rozvíjet jižna přelomu 19. a 20. století, a to zásluhou českých i německých inženýrů. Ostatně celý automobilový průmysl dostal pořádnou šťávu až s počátkem pásové výroby Henryho Forda, který uvedl v roce 1908 na trh první lidový vůz Ford T. Jeho revoluční metodu se jezdil do Ameriky učit nejeden český konstruktér či podnikatel.

Do vzniku samostatné Československé republiky se tady vyrobilo celkem 4748 automobilů,vznikla řada nových značek, z nichž mnohé přetrvaly do dnešní doby, jiné ale zanikly nebo se transformovaly či spojily s jinými. Jaký byl jejich osud?

Präsident a Ledwinka

Pokud vám tato jména nic neříkají, pak vám určitě něco napoví značka Tatra. Tak se totiž později přejmenoval podnik NesselsdorferWagenbau-Fabriks-Gesellschaft, který sídlil v Kopřivnici. Ignác Šustala v něm od poloviny 19. století vyráběl kočáry, bryčky a později dokonce i vagony. Právě zde vznikl první tovární automobil vyrobený nejen na našem území, ale také v celé střední Evropě. Bylo to v roce 1898, jeho hlavním konstruktérem byl Leopold Sviták a vůz dostal jméno Präsident. Na rozdíl od Benzova automobilu se v NW, jak se továrna označovala, soustředili na komfort a luxusní provedení, měli ostatně dostatek zkušeností z výroby kočárů, v nichž se vždy vozili jen zámožní lidé. 

Tehdy automobil poháněl Benzův dvouválcový motor, již za pár let se ale firma pustila do výroby vlastních agregátů. Konstruktérem v té době nebyl nikdo jiný než Hans Ledwinka, který je podepsán například pod modelem z roku 1906 se čtyřválcovým motorem o objemu 3,3 litru, jenž nesl název Nesselsdorfer S. Ledwinkův systém náprav využívá značka Tatra v konstrukci svých neobyčejně odolných nákladních vozů dodnes.

A odkud se vzal název automobilky? Inspirací pro název značky byly nejvyšší slovenské hory, neboť právě v Tatrách provedl tehdejší ředitel společnosti Novák test vozu TL 4, který bez zaváhání překonal i extrémní podmínky velehor. 

Krásné prvorepublikové linie

V meziválečném Československu se tovární výrobě automobilů dařilo. Na začátku třicátých let sice vypukla světová hospodářská krize, ale přesto se v naší zemi ještě v roce 1938 (tedy před vypuknutím druhé světové války) vyrobilo obdivuhodných 13 900 automobilů. Toto období dalo vzniknout značkám, jako je Aero, Avia, Praga, Laurin & Klement či Jawa, které známe dodnes, ale také Velox, Walter či Wikov, jež skončily prakticky v zapomnění. Příčinou byl většinou neúspěch nebo nerentabilita výroby. Mezi známé modely meziválečných let patřily Tatry 57, přezdívané hadimršky. 

Pozoruhodné byly automobily značky Wikov. Cizokrajně znící název je ve skutečnosti zkratkou jmen Wichterle a Kovařík. Společnost začínala jako mnoho jiných výrobou zemědělských strojů, v roce 1922 však v prostějovské strojírně začali stavět překrásná auta, jak pro běžné cestování, tak i sportovní vozy určené pro závodní dráhu. Vyznačovaly se především výrazně aerodynamickými tvary, a to jak cestovní modely, které dnes ještě občas objevíte na výstavě veteránů, tak závodní vozy, s nimiž prý bylo možno dosáhnout rychlosti až 145 km/h.

Osud těchto mimořádných automobilů byl smutný, ale nevyhnutelný. Modely byly drahé a hospodářská krize si zde vybrala svou krutou daň. I když se značka pokusila zachránit levnějším modelem Wikov Baby z roku 1934, záměr se nepodařil a továrna od výroby osobních vozů upustila.

Plejáda osobních aut

Svou stopu vepsala do historie českého automobilismu také pražská waltrovka. Josef Walter jako mnoho jiných začínal s jízdními koly, v roce 1902 už uvedl první motocykl. Následovaly tříkolky a až v roce 1913 přišel první moderní osobní vůz, který měl úspěch i v zahraničí. Slibně se rozvíjející výrobu přerušila první světová válka, během níž byla budova továrny příliš poškozena na to, aby mohla pokračovat. Po dvouleté rekonstrukci se automobily Walter opět dostaly na trh, výroba osobních aut tu však trvala jen další jednu dekádu. V letech 1931–1933 se v Jinonicích ještě vyráběly licenční Fiaty, ale tím produkce prakticky skončila. Následně tu zůstala výroba leteckých motorů, sláva značky Walter s typickým modrým logem však dávno pohasla a před nedávnem vzal za své i celý opuštěný obrovský výrobní areál, na jehož místě najdete novou obytnou a kancelářskou čtvrť.

Prvotní nadšení mnoha výrobců tak skončilo ještě před druhou světovou válkou a na trhu se udržely jen silné značky, zaštítěné dostatečným kapitálem a pochopitelně i odbytem. Podle Sdružení automobilového průmyslu se v roce 1939 v tehdejším Československu vyrábělo 17 typů osobních vozů. Nejprodávanějším modelem byla Škoda Popular, která zaujímala víc než třetinu trhu s 3 842 prodanými auty. Významný podíl držela také Tatra s „hadimrškou“ (1 707 kusů) a dalšími modely. Skoro dva tisíce kusů prodala i Praga s modely Picolo, Lady, Alfa a Golden.

Přežila jen škodovka 

Původní opravna jízdních kol Václava Klementa a Václava Laurina prošla bouřlivým vývojem a různými transformacemi hned několikrát ve své historii. I to se jistě promítlo do její schopnosti přežít do současnosti. Firma Laurin & Klement po úspěšně rozjeté výrobě bicyklů Slavia už v roce 1898 přepracovala dosavadní motocyklety bratří Wernerů a pustila se do výroby motocyklů, prvních motorek vyráběných na území tehdejšího Rakousko-Uherska.

V roce 1905 byly na světě první prototypy automobilů a o rok později začíná výroba sériového automobilu Voiturette. Laurin a Klement zakládají akciovku a továrna začíná pracovat na dalších modelech automobilů. Nejdřív přichází čtyřválec typu F, ale brzy čítá modelová řada celých devět typů. Je v ní zastoupen malý dvouválcový osobní vůz, závodní čtyřválec, ale také třeba omnibus.

TIP: Příběh německé legendy: 115 let historie automobilky Opel v obrazech

Vítězství v automobilových závodech byla v první polovině 20. století téměř nezbytnou vstupenkou na trh, a tak na nich nechyběl ani závodní vůz Laurin & Klement typu F, který v roce 1908 na rakouském Semmeringu zvítězil ve všech třídách, v nichž startoval. Společnost svou pozici upevnila ještě před první světovou válkou převzetím libereckého automobilového závodu Reichenberger Automobil Fabrik, po válce pak následovalo spojení se Škodovými závody v Plzni a zároveň i změna značky vozů na Škoda. Z té doby pochází také logo s okřídleným šípem v kruhu. Druhá světová válka znamenala zničení výrobního závodu a následovalo znárodnění, toho se už ale Laurin ani Klement nedočkali, zemřeli ještě před začátkem války.