Muž stera tváří: Jak se měnil obraz Jana Husa v průběhu staletí?

06.07.2017 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Svébytnou kapitolou příběhu historických osobností bývá jejich druhý život, který začíná v okamžiku jejich smrti. Podobně tomu bylo v případě Jana Husa, který byl upálen před 602 lety

Jan Hus v Kostnici -<p>Hus byl mučedníkem, světcem, národním buditelem či sociálním revolucionářem</p>
Jan Hus v Kostnici -

Hus byl mučedníkem, světcem, národním buditelem či sociálním revolucionářem


Reklama

V měnící se historické paměti se Hus stal osobností vpravdě renesanční. Byl reformátorem, mučedníkem, světcem, národním buditelem a vlastencem, sociálním revolucionářem, lidovým tribunem a komunistou. Ale vedle toho také samozřejmě kacířem, odpadlíkem, buřičem, fanatikem a náboženským tmářem. Počínaje 6. červencem 1415 se začala utvářet památka neobyčejného muže, jehož pravá tvář se postupem času a vlivem vzbouřených dob, chápajících předmět svého obdivu po svém, měnila k nepoznání.

Světec, či zatracenec?

Petr z Mladoňovic hned po návratu do Čech zpracoval svoje dílo, jež se v češtině vžilo pod názvem Relace o mistru Janu Husovi. Zvláštního vydání se dočkal jeho závěr věnovaný posledním dnům a hodinám kostnického mučedníka. Ty s odkazem na novozákonní Kristovo utrpení dostaly název Pašije a Husa tak stavěly do pozice světce, jenž položil život za víru.

Takový obraz se samozřejmě vytvářel jen v utrakvistickém prostředí, zatímco katolický svět Husa kladně přijímat z logiky věci nemohl. Příkladem díla pozdně středověkého katolického oponenta pohlížejícího na Husa kriticky byla Historie česká Eneáše Silvia Piccolominiho, jenž záhy poté nastoupil na papežský stolec jako Pius II. Husitské hnutí odsoudil, ale Husově postavě přece jen přiznal některé klady.

Byl to podle něj mužvýmluvný a proslul bezúhonným životem.“  Dal se však svést na scestí, aby jej pak „následovali skoro všichni kněží, obtížení dluhy, pověstní zločiny a buřičstvím, kteří se domnívali, že pomocí novoty uniknou trestům.“ Piccolomini ještě více upevnil převládající představu o českých zemích coby semeništi kacířů, Čech byl zkrátka prototypem heretika.

Vzor pro Luthera

Vzpruhu časem poněkud blednoucí památce dodal příchod německé reformace 16. století s Martinem Lutherem v čele, jenž v Husovi objevil svůj velký vzor. Po seznámení s jeho dílem se prohlásil za završitele Husových snah a v Německu podnítil vydání jeho stěžejního díla O církvi, dokonce ještě dřív, než vyšlo v Čechách. Zde se začaly Husovy spisy ve větší míře publikovat až po sto letech od jeho skonu.

Poměrně pozitivní obraz Husa i Jeronýma Pražského podává ještě katolík Václav Hájek z Libočan, jenž je jako dobré a učené muže staví do kontrastu se Žižkou a jeho „mordéři“. Pobělohorská rekatolizace se již samozřejmě snažila památku středověkého reformátora potlačit, zejména proto, aby napravila pošramocenou reputaci českých zemí a změnila stereotypní náhled na ně coby semeniště kacířství.

Osvícenský ideál

Novou etapu ve vnímání Husa a husitského hnutí vůbec znamenalo osvícenství. Pro rozumářské učence sklonku 18. století představoval středověký náboženský myslitel na jedné straně zaslepeného tmáře, na straně druhé však i kladnou postavu, protože stejně jako císař Josef II. a jeho stoupenci usiloval o reformování církve. V této době vymyslel František Martin Pelcl pozoruhodnou slovní hříčku: Joannes Hus I./JosepHus II. Nic nevadilo, že Husovy myšlenky a spisy již nikdo doopravdy neznal. Kdo by také ztrácel čas čtením nesmyslných náboženských traktátů...

Hus byl zkrátka člověk stojící na straně pokroku, ať už si pod ním dobové publikum představovalo cokoliv. Díky tomu mohl sloužit za vzor jak pro procísařské josefinisty, tak pro české národní buditele. V obrozeneckém prostředí se prostě soudilo, že Hus se přece postavil pražským Němcům a dokázal ze země cizáky vypudit. Proto mohl Ján Kollár, známý autor Slávy dcery, vyznat: „Já toto národní snažení a horlení Husovo za jeden z nejkrásnějších skutků v dějinách slovanského národa, obzvláště československého kmene držím.“ 

Palackého favorit

Nové pozornosti se Husovi dostalo zejména díky přelomové knize o českých dějinách z pera Františka Palackého Dějiny národa českého. Výklady otce české historiografie pak nadlouho utvářely obecný pohled na husitství a českou historii vůbec. Hus v jeho podání zahájil slavný věk národní minulosti, v němž český národ sehrál boj svůj hrdinský boj za svobodu, rovnost a pokrok. Jeho hnutí mělo v této interpretaci výrazně protiněmecký charakter, neboť namísto germánského feudalismu usilovalo nastolit pokrokovou slovanskou demokracii. 

Liberál a socialista

K Husovu odkazu se hlásili jak intelektuálové z okruhu T. G. Masaryka, tak i stoupenci dělnického hnutí, pro něž byl bojovníkem za sociální pokrok a uznávali ho čeští i němečtí členové sociální demokracie. Masaryk zase Husa vnímal především jako náboženskou osobnost, která morálně povznesla český národ a podnítila domácí reformaci, jež se svými myšlenkami svobody a tolerance stala hlavním přínosem českých zemí světu.

Jako nikdy předtím byl Hus a jeho hnutí vzpomínán v období první světové války, kdy zcela symbolicky právě v den 500. výročí Husova upálení, 6. července 1915, vyhlásil Masaryk boj habsburské říši. Legionáři bojovali pod prapory s vyobrazením kalicha, jejich oddíly dostávaly jména slavných husitských postav, aby je v jejich zápase motivovala „Husova pravda a ryzí přesvědčení“, stejně jako „Žižkova přímost a neohroženost“.

Ve víru 20. století

Spor o Husa přežil pád monarchie a znovu se rozhořel na pozadí první československé republiky, jež jeho památce velmi přála. Dokonce tak, že z toho vznikl mezinárodní skandál. Při oslavách 510. výročí Husova skonu se pravdymilovnému mistru dostalo tolika ovací ze strany nejvyšších představitelů státu, že papežský nuncius Francesco Marmaggi protestně opustil republiku. Takzvaná Marmaggiho aféra roku 1925 vyústila v dočasné rozvázání diplomatických styků mezi ČSR a vedením římskokatolické církve. A to nemluvíme o tom, že byla záhy po vzniku republiky založena nová Církev československá čerpající přímo z Husova odkazu.

Svébytnou kapitolu své druhé existence si Hus odžil za komunistického režimu, kdy způsob chápání jeho osobnosti a významu monopolně razil tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý, vzděláním historik a muzikolog. Obdivovatel díla Aloise Jiráska velebil Husa už od počátku 20. století a již tehdy potlačil náboženský rozměr jeho osobnosti, aby vyzvedl „sociálně-revoluční“ dimenzi jeho učení. Díky tomu také mohlo v padesátých letech, době, kdy byly jiné kostely odsouzeny k chátrání, dojít z jeho podnětu k znovuvybudování Betlémské kaple.

Po únoru 1948 se z Husa naplno stal revoluční buřič a tribun lidu, čímž režim demonstroval kýženou podobnost mezi cíli Husa (potažmo husitů) a svými. Skutečně je něco spojovalo a tím bylo přesvědčení o absolutní pravdě a povinnosti ji šířit. Jenomže mezi Husovou pravdou Božího zákona a pravdami marxismu ležela hluboká propast.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mezi hlavní úkoly nindžů patřilo pronikat v přestrojení za nepřátelské linie a vynášet informace či zabíjet.

Zajímavosti

Dospělá kareta obecná (Caretta caretta) dorůstá bezmála jednoho metru a běžně váží více než sto kilogramů.

Příroda

Mládí prožila v radovánkách a nicnedělání

Historie

Povrch měsíce Europa

Vesmír

Tradice velí, že muž zajišťuje financování domácnosti. Jinak to pro muže bývá stresující.

Věda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907