Před pár dny začal další světový šampionát ve fotbalu a nejrůznější odborníci, vědmy i zvířata se jeden přes druhého snaží předpovědět, kdo se stane jeho vítězem. Pustila se do toho i umělá inteligence, kterou si vycvičili němečtí vědci a inženýři.

Lidští sázkaři v první den mistrovství světa předpovídali, že se vítězem stane Brazílie, na jejíž výhru stanovili nejnižší kurz. Umělá inteligence ale jejich úsudku nevěří. Autoři poskytli této inteligenci statistiky z předchozích šampionátů a nechali umělou inteligenci spustit a zpracovat více než 100 tisíc simulací průběhu šampionátu. Do simulací přitom zapojili i nezbytný prvek náhody.

TIP: Předpověď budoucnosti? Umělá inteligence předpovídá zpoždění letu

Podle umělé inteligence to sice není vyloženě jednoznačné, ale nejvyšší šanci na pohár prý má tým Německa. Zároveň mu ale přisuzuje problémy ve vyřazovacích bojích, zejména ve čtvrtfinále. Pokud by Německo neprošlo, tak by se šampionem mělo s největší pravděpodobností stát Španělsko. Zatím ale není nic jisté, takže jak vědci, tak i umělé inteligence budou jistě s napětím sledovat zápasy šampionátu, které nás ještě čekají.

Roku 1916 byl arcivévodovi Karlovi svěřen XX. armádní sbor na italské frontě, který úspěšně vedl do boje, byť celá akce i v důsledkuruské Brusilovovy ofenzivy a nutnosti přesunout vojska na východ skončila ziskem pouze asi pěti kilometrů území a stotisícovými ztrátami. Karel se však dostal mnohem blíž ke skutečné podobě kruté války než většina panovníků jeho doby a když 21. listopadu 1916 v Schönnbrunu naposledy vydechl císař František Josef I. a Karel převzal vládu, ihned zahájil jednání o míru. 

Je Franz Josef nahraditelný?

Nový císař Karel I. byl vystaven obrovskému tlaku plynoucímu z neustálého srovnávání s předchůdci. Nešťastný strýc František Ferdinand d'Este (1863–1914) roku 1906 vypracoval smělé plány na federalizaci říše, což byla jedna z možností, jak řešit situaci „dvoustátí“, kde jen asi 45 % obyvatelstva bylo německé (rakouské) či maďarské (tedy de facto vládnoucí) národnosti. A co teprve stín Františka Josefa I. (1830–1916)! Mocnář vládl neuvěřitelných 67 let a 355 dní a bezesporu se stal symbolem monarchie. Panoval v době ekonomického boomu druhé poloviny devatenáctého století, kdy od roku 1867 rostl HDP na hlavu v monarchii v průměru o 1,76 % procenta ročně, což znamenalo nejrychleji mezi velkými národy Evropy.  

Samozřejmě, ekonomika habsburské říše byla stále výrazně menší než třeba britská, ale prosperita byla v řadě regionů zcela hmatatelná a posledních několik generací vyrostlo v míru a rychlém vzestupu technologií. Jak se s tím mohl srovnat sotva třicetiletý mladík, se kterým nikdo až do atentátu na Františka Ferdinanda v Sarajevu nepočítal jako s vládcem?

Vzdálený trůn

Karel se narodil roku 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku a císař František Josef I. byl jeho prastrýc. Když roku 1889 spáchal sebevraždu korunní princ Rudolf, stal se následníkem trůnu starší bratr Karlova otce František Ferdinand. Následnictví se tak přesunulo do Karlovy rodiny, ale pro něj se toho zatím příliš nezměnilo. 

Karlův otec, Ota František Josef (1865–1906), byl často pracovně pryč a ještě častěji na záletech. Karel zatím od matky Marie Josefy Saské i vychovatelů (z velké části skotských františkánů) obdržel katolickou výchovu, ale docházel i na veřejné gymnázium, kde se mu dostalo všeobecného vzdělání. Zbožný a klidný Karel si pravděpodobně neměl s výstředním otcem příliš co si říct (viz Císařův pobočník a Blahoslavený císař).Ostatně jednou nechal sám František Josef I. kvůli stížnosti britského velvyslance Otu na krátkou dobu zavřít do kláštera. Velvyslancova manželka totiž potkala arcivévodu v hotelu Sacher. Velmi opilého, opásaného šavlí a jinak zcela nahého. 

Dragounem v Boleslavi

Když bylo Karlovi osmnáct, začala jeho vojenská výchova a s ní i životní etapa, která ho přivedla do Čech. V říjnu 1905 tak zahájil dragounský výcvik v Chudeřicích, v dalším roce přešel do Staré Boleslavi. V listopadu roku 1906 získal hodnost nadporučíka a přerušil vojenskou službu, aby mohl začít studovat vysokou školu. Ocitl se však před první větší politickou výzvou. Pražská univerzita byla tehdy rozdělena na českou a německou část a volba mladého Karla, na kterou z nich bude docházet, se stala politickou otázkou. Strýc František Ferdinand si totiž vzal za manželku Žofii Chotkovou a jejich morganatický (nerovnorodý) sňatek sice přinesl potomky, ale ti neměli žádný nárok na císařský trůn. Když pak 1. listopadu 1906 zemřel Karlův otec, stal se Karel po Františku Ferdinandovi zřejmým budoucím dědicem trůnu. Ostatně arcivévoda d'Este se právě tehdy ujal jeho opatrovnictví.

Jak Karel vyřešil svůj univerzitní problém? Šalamounsky zvolil výuku v domácím prostředí Pražského hradu, kam za ním chodili profesoři z obou částí univerzity. Po skončení dvouletých studiích se vrátil k armádě. Politika šla zatím mimo něj. Neměl žádný podíl na rozhodování, dlouho ani nebyl informován o záměrech svého rodu. Schvaloval prý reformní plány svého strýce, ale také se ostentativně vyhýbal politickým otázkám, čímž si uchoval i přízeň svého prastrýce císaře. 

Manžel, otec a následovník

Najít vhodnou manželku pro následníka trůnu nebylo snadné a další nerovnorodý sňatek si monarchie nemohla dovolit. O pět let mladší příbuznou Zitu Bourbonskou-Parmskou (1882–1989) znal z dětství a roku 1911 se konala svatba. Zita později vzpomínala, že Karla se musela teprve naučit milovat. Měli dost společného, mimo jiné názory na péči o potřebné. U Zity byla její schopnost pomáhat podložena tím, že se musela od dětství starat o fyzicky či mentálně handicapované sourozence.

Celou svatbu na kameru zaznamenal hrabě Alexandr Kolowrat-Krakowskij, držitel světového rekordu v automobilových závodech a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Ze sňatku postupně vzešlo osm dětí, z nichž čtyři se dožily dvacátého prvního století. Karel zatím stoupal na žebříčku vojenských hodností a vše vypadalo v pořádku. Idylu přerušily až osudné výstřely v Sarajevu. Karel tehdy ovšem nebyl přizván k žádným politickým ani vojenským jednáním… Arcivévodu přidělili ke štábu Vrchního velitelství armády rakousko-uherské branné moci v Těšíně.  

Polní podmaršálek císařem

V březnu 1916 byl povýšen na polního podmaršálka a do července velel již zmíněnému dvacátému armádnímu sboru v rakousko-uherských ofenzivách proti Itálii. V listopadu 1916 se stal císařem a válečná Vídeň po mnoha letech zažila zásadní změnu vládnoucího stylu. Pryč byly časy, kdy císař seděl v Hofburgu a vyřizoval většinu agendy sám. Karel I. se obracel na ministerské rady a k jednáním bral i svou manželku, na jejíž názor skutečně dal. Monarchii ale i přes veškerou snahu udržet nedokázel.

Jako symbol USA byl orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) zvolen v roce 1782 pro svoji dlouhověkost, sílu, majestátní vzezření a svobodu, díky níž ještě na začátku minulého století v hojném počtu křižoval oblohu nad jezery a vodními toky americké přírody. Pak si ale začala vybírat svou daň postupná ztráta přirozeného prostředí a střílení orlů jako škodné zvěře, které se stalo koníčkem mnohých samozvaných lovců. Jen na Aljašce bylo takto zabito více než 100 000 jedinců. Místní rybáři považovali orly za hrozbu pro lososy, a tak je systematicky a bez skrupulí vybíjeli.

Chemická pohroma

Vláda reagovala na klesající stav orlí populace vydáním Paktu o ochraně orla bělohlavého, který zakazoval vlastnit, prodávat či zabíjet tento živočišný druh. Přesto se orlům nedařilo o moc lépe a jejich počet se dalších dvacet let neustále snižoval. Hlavní příčinou strádání dravců se stalo rozsáhlé používání DDT a dalších pesticidů, které se z rostlin dostaly do trávicího traktu malých savců. Orli tato zvířata lovili, a chemické látky tak začaly páchat škodu i v jejich organismu.

Kromě toho, že cizorodé látky poškozovaly zdraví dospělých jedinců, zhoršovaly i kvalitu kladených vajec. Jejich skořápky byly tenčí a často praskly ještě před ukončením inkubační doby. Ani z neprasklých vajec se mláďata mnohdy nevylíhla. Při zkoumání uhynulých orlů bylo v jejich tukové tkáni a pohlavních žlázách objeveno velké množství DDT, které vysvětlovalo, proč je mnoho dospělců neplodných.

Odraz ode dna

V padesátých a šedesátých letech minulého století si riziko vyhynutí orla bělohlavého uvědomovala již široká veřejnost a mnoho amerických států jej zařadilo na seznam ohrožených druhů. Začaly vznikat skupiny, jejichž cílem byla záchrana symbolu svobody amerického národa. V roce 1963 klesl počet hnízdících párů na pouhých 417. Pro srovnání můžeme uvést, že v době kdy se dravec stal národním symbolem, bylo hnízdících párů asi sto tisíc. Do roku 1967 byl orel bělohlavý prohlášen za ohrožený druh na celém území USA.

TIP: Audience u jeho vzdušné výsosti: Jarní setkání s orly mořskými

O pět let později bylo s konečnou platností zakázáno používání DDT a vládní agentura Fish and Wildlife Service navázala spolupráci se Zoo v San Franciscu, Institutem pro studium divoké zvěře a dalšími organizacemi a společně vypracovali plán návratu orla do volné přírody. Během následujících 22 let bylo vypuštěno 103 jedinců odchovaných v zajetí. Populace se pomalu vzpamatovávala a z chovných stanic přibývali další a další dravci, kteří postupně doplnili počet na dnešních více než 10 tisíc párů hnízdících na území USA. V roce 2007 byl orel bělohlavý vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů.

Stále pod dohledem

Spojené státy tak po mnohaletém boji dokázaly stabilizovat populaci druhu, který před padesáti lety téměř ztratily. Je to skutečně impozantní pohled, když s v zimních měsících na hranici Kalifornie a Oregonu slétnou stovky orlů, aby tu lovili myši a jiné hlodavce. Nádherné dravce s pohnutou historií přijíždějí pozorovat skupiny turistů. Jistě nejsou jediní, kdo ocení, že ještě dalších dvacet let má vláda v úmyslu bedlivě sledovat, jestli populace orlů skutečně prospívá a zda není nutno vrátit orla bělohlavého na seznam národních ohrožených druhů.

Čínský mikrosatelit nafotil Měsíc a také Zemi, jako za starých časů. Jako by se vrátily dny misí Apollo, kdy se lidé poprvé dostávali do blízkosti Měsíce a užasli nad snímky amerických sond. Už je to tak dávno, že většina obyvatel planety tehdy ještě nebyla na světě. 

Mikrosatelity Longjiang-1 a Longjiang-2, každý o váze 47 kilogramů, vyrazily k Měsíci v květnu, jako součást mise Queqiao. To je komunikační satelit, který by měl podporovat budoucí mise na odvrácenou stranu Luny, v rámci Čínského programu výzkumu Měsíce.

Čínský mikrosatelit u Měsíce

Mikrosatelity měly pracovat v tandemu, ale Longjiang-1 byl ztracen záhy po startu. Longjiang-2 nicméně funguje a je na oběžné dráze Měsíce. Od 28. května pracuje kamerový systém mikrosatelitu, který je dílem saúdskoarabského vědeckého institutu KACST (King Abdulaziz City for Science and Technology).

TIP: Čína chce jako první přistát na odvrácené straně Měsíce

Právě tento kamerový systém pořizuje záběry, které zachycují povrch Měsíce, včetně jeho odvrácené strany, a také naši planetu. Snímky potvrdily, že kamerový systém mikrosatelitu funguje podle předpokladů. Longjiang-2 zůstane na oběžné dráze Měsíce a se svou nízkofrekvenční anténou bude k dispozici radioamatérským experimentům.

Protoplanetární disky obklopující mladé hvězdy jsou plynem a prachem naplněné zásobárny hmoty pro tvorbu planet. Prstence a mezery v těchto discích pak představují působivé nepřímé důkazy přítomnosti zárodků planet – protoplanet. Existují však i jiné procesy, které mohou být za vznik těchto útvarů zodpovědné. 

Jak se rodí planety

Dvojici vědeckých týmů se nyní s použitím novátorské metody podařilo nezávisle potvrdit přítomnost charakteristických struktur, za které jsou zodpovědné nově zrozené planety obíhající kolem hvězdy. Postup je založen na identifikaci neobvyklých struktur vznikajících prouděním plynu v disku s rodícími se planetami.

Oba týmy učinily své objevy na základě zpracování a analýzy dat získaných pomocí teleskopu ALMA. Objektem zájmu byla mladá stálice s označením HD 163296 ležící asi 330 světelných let od Země, která se na obloze nachází v souhvězdí Střelce. Jedná se o hvězdu asi dvakrát hmotnější než Slunce, ale tisíckrát mladší (je pouze asi čtyři miliony let stará).

Místo prachové složky, která byla u tohoto disku podrobně zkoumána již v minulosti, se astronomové tentokrát zaměřili na rozptýlený oxid uhelnatý (CO). Molekuly CO emitují typické elektromagnetické záření milimetrových vlnových délek, přičemž drobné změny vlnové délky tohoto záření v důsledku Dopplerova jevu pak prozrazují pohyby plynu v nitru disku.

Tým pod vedením Richarda Teague tímto způsobem identifikoval dvě planety nacházející se 12 respektive 21 miliard kilometrů od své mateřské hvězdy. Členové druhého týmu pak nalezli stejným způsobem další planetu až ve vzdálenosti 39 miliard kilometrů od hvězdy.

Mít za sousedy lidi, to pro zvířata nejspíš není žádný med. Vědci zjistili, že se savci řady druhů po celém světě snaží uniknout lidem neobvyklým způsobem, namísto ve dne jsou aktivní během noci.

Zjistili to američtí vědci, kteří analyzovali rozmanité studie, zkoumající celkem 62 různých druhů savců ze šesti kontinentů, od lvů v Tanzanii až po kojoty v Kalifornii. Zabývali se přitom velkými savci a zvířata malých velikostí ponechali stranou.

TIP: Drony a umělé inteligence bojují proti pytlákům slonů v jižní Africe

Ukázalo se, že když se zvířata setkávají při různých příležitostech s lidmi, tak raději tráví více aktivního života v noci. Z dříve vyloženě denních savců se teď stávají druhy žijící v noci. Nezáleží přitom příliš na tom, o jaké savce jde. Podle badatelů to platí jak pro šelmy, tak i velké býložravce. Vlastně to je z jistého pohledu dobrá zpráva, protože když se velcí savci vyhýbají lidem, tak se tím zvyšují jejich šance přežít. Na planetě je veliké množství lidí a zvířata si snaží nalézt vhodný prostor a čas, v němž by mohla fungovat dál.

Nejmocnější muž v prastarém městě brázdí tamní ulice na vzácných plnokrevnících nebo v kabrioletech Rolls-Royce. Služebník mu drží nad hlavou slunečník, bez ohledu na počasí. Další ho neustále ovívá vějířem z exotického peří. Jakmile skupinu spatří muži v uniformách, vypálí do vzduchu slavnostní salvu z kanonů. 

Vybledlé dědictví

Mohamed Sanusi II. je emírem nigerijského státu Kano a sídlí ve stejnojmenném městě. Po tisíc let odtud jeho předci vládli jednomu z největších afrických impérií. Nyní zdědil rodinný palác, jenž je ztělesněním pompy a nostalgie po Nigérii, která už dávno neexistuje. 

Sanusi je svým způsobem nejdůležitějším tradičním kmenovým vůdcem v západní Africe. Jenže v zemi plné popových hvězd, ropných baronů a vypočítavých politiků funguje jeho vláda spíš jako pomyslný lakmusový papírek pro posouzení, zda mají kmenoví náčelníci a duchovní vůdci ještě nějaký vliv na budoucnost. Představuje muž sedící na sametovém trůnu Kana jen předražený anachronismus? 

Podobné otázky zaznívají napříč Afrikou. Starostové a ředitelé firem se přetahují o moc s kmenovými staršími a vrchními náčelníky, zatímco mladí lidé se setkávají na facebookových fórech stejně intenzivně, jako se věnují reálným komunitám svých rodných vesnic. Raketově rostoucí města mezitím přitahují další a další rodiny z venkova a mění jejich životy i tradice. 

Únik o vlásek

Šestapadesátiletý Sanusi se do zodpovězení otázky, zda má modernímu světu co říct, pustil s vervou a ukazuje, že nové může v Nigérii existovat bok po boku s tím starým. Pro daný úkol se jeví jako muž na správném místě: Bývalý šéf Nigerijské centrální banky, tvrdý kritik dětských sňatků, jehož knihovnu plní rovným dílem svazky o islámském právu a finanční politice a jehož iPhone o sobě neustále dává vědět. „Lidé mají představu, jak by měl správný emír vypadat – jako tichý postarší pán, který žije v odloučení od ostatních,“ vysvětluje Sanusi. „Jenže já jsem z jiné generace.“

V roce 2014 se ho dokonce pokusilo zavraždit Boko Haram, asi nejvíce zpátečnické islamistické hnutí na světě. Teroristé zaútočili na mešitu, kde se měl ten den emír nacházet – ale shodou okolností cestoval jinam. Víc než sto jiných podobné štěstí nemělo a doplatilo na útok životem. Pokus o atentát ještě zdůraznil Sanusiho prominentní postavení a upozornil na risk, který s sebou volání po reformách přináší. On však nepolevuje. 

Pompézní audience

Několikrát do týdne pořádá Sanusi ve svém paláci audience a veřejná slyšení. Sedí na ornamentálním trůnu v čele sálu připomínajícího katedrálu, usazený na poduškách s jeho vyšitým jménem. Návštěvníci se před ním uklánějí a obličejem se dotýkají rudého koberce. 

Na jednu stranu představují tato slyšení čiré divadlo. Emírovi poskoci jej obklopí, kdykoliv si potřebuje upravit oděv nebo posunout čapku, aby tak zakryli „nedůstojné“ pohyby. Jiní služebníci dují na třímetrové trubky, aby oznámili jeho usednutí na trůn. Dokud někoho nenapadne vyndat z kapsy chytrý telefon, vypadá to, že by se mohl celý dvůr nacházet klidně i v 10. století. 

Na druhou stranu je podle řad namačkaných lidí přicházejících pro radu jasné, že je emírova role mnohem víc než jen ceremoniální. Řeší se rozvody, spory o majetek a přijímání vládních úředníků. Během jedné z nedávných audiencí se u trůnu postavil do pozoru šéf nigerijské policie se svými zástupci. Sanusi jim dal krátkou přednášku o důležitosti reformy soudnictví – muž bez formálních pravomocí tak poučoval představitele zákona nejbohatší africké země. „Mnozí lidé mu věří víc než oficiálnímu systému,“ myslí si nejvyšší státní zástupce v Kanu Ibrahim Mukhtar, který přišel Sanusiho navštívit. „To musíme všichni vzít na vědomí.“ 

Vyžaduje to oběti

Tato dualita moci existuje napříč celým kontinentem. V Malawi například neuděluje tresty za krádež stát, nýbrž hlava vesnice – a pokuta obvykle činí dvě slepice. Během epidemie eboly v Sieře Leone to byli kmenoví náčelníci, nikoliv vládní úředníci, kdo dokázal přesvědčit lidi, aby se vzdali tradičních pohřebních rituálů včetně líbání mrtvých, a pomohli tak ukončit vlnu ničivé nemoci. Jenže Sanusiho hřiště je mnohem větší, než o jakém mohou ostatní kmenoví vůdci byť jen snít. Stát Kano má jedenáct milionů obyvatel a emírovy akce či slova rezonují celou západní Afrikou. 

Propagovat modernost a zůstat u kormidla nicméně vyžaduje oběti. Sanusi veřejně kritizuje muže, kteří se ožení víckrát, ačkoliv si další ženu a rodinu nemohou dovolit. Vyzdvihuje antikoncepci a plánované rodičovství, zastává se žen, jež chtějí vystudovat, než se vdají. V konzervativní islámské společnosti se ovšem podobné názory nesetkávají s pochopením. „Spousta lidí si myslí, že emír vychyluje rovnováhu směrem k prozápadní agendě, a to vytváří problémy,“ vysvětluje Tijani Nanyia, profesor historie na Univerzitě Maitamy Suleho. 

Vysněné místo

Království Kano vzniklo v 10. století a vyrostlo v jedno z největších obchodních center na kontinentu díky poloze na subsaharské stezce, která spojovala jih a sever Afriky. Během staletí mnohokrát změnilo vládce, až se v roce 1805 nakonec stalo islámským emirátem. Na důležitosti mu neubrala ani koloniální britská správa: Například v roce 1961 přijela emíra navštívit samotná královna Alžběta. Město vyváželo bavlnu a kůži pro nejlepší návrhářská studia v Evropě. Emír dostával od centrální vlády apanáž. Prezidenti se sjížděli do Kana, aby byli vidět v přítomnosti toho, kdo v severní Nigérii tahá za nitky. 

O tom, že se stane emírem, snil Sanusi už jako dítě – jeho prastrýc tuto pozici zastával mezi léty 1963 a 2014. „Když jsme si hráli na hřišti, vždycky dělal emíra,“ vzpomínal na někdejšího spolužáka Ahmed Umar, bývalý nigerisjký ambasador v Saúdské Arábii. Před splněním svého snu ovšem Sanusi zahájil kariéru investičního bankéře a v mezičase v Súdánu studoval islámské právo. Roku 2009 stanul v čele nigerijské Centrální banky, nosil motýlka, vystupoval na stanici CNBC a diskutoval o inflaci i zahraničních rezervách. V roce 2011 zavedl reformy zvané „Sanusiho tsunami“, načež jej odborný časopis Banker vyhlásil Centrálním bankéřem roku. 

Kde se rodí autorita

Když Sanusiho strýc v roce 2014 zemřel, zvolila rada starších jeho synovce novým emírem. A odehrála se téměř šokující proměna: Motýlka vystřídaly ornamentální róby, vyšívané klobouky a hůlky. Sanusi se stal středobodem celého představení – kanony teď pálí na jeho počest a dávní přátelé se mu klanějí. Jenže on ví lépe než kdo jiný v Nigérii, že časy se mění. Čte o tom v novinách, vidí to v televizi. 

„Padesát sedm let po získání samostatnosti stále nevíme, co dělat s našimi tradičními politickými institucemi,“ myslí si Morenike Taireová, sloupkařka v nigerijských novinách Vanguard. „Jsou takové milé, jenže v moderní mašinerii moci nehrají žádnou roli. Představují relikty mrtvé minulosti v novém světě.“

Sanusiho předchůdci kdysi v severní Nigérii zajišťovali veřejné vzdělávání, kontrolovali rozpočet, stanovovali ekonomické priority. Technicky vzato je dnešní emír méně mocný než oficiálně zvolený guvernér státu Kano, který jej může propustit. Jenže Sanusiho autorita je skutečná. V poslední době věnoval spoustu energie reformám, jež si nelze u jeho předchůdců představit. Za svůj liberalismus sklidil spoustu obdivu – i když především v zámoří. Ještě než poskytl interview deníku The Washington Post, četl z ručně psaného dopisu, který dostal od nizozemské královny. 

Nejistá budoucnost

Ovšem způsob, jakým Sanusi komunikuje s poddanými, vyvolal v Kano pozdvižení. Na počátku své vlády se často účastnil poměrně vyhrocených diskusí na internetových fórech, jež se týkaly sladění islámu a moderního života. Některé tradicionalisty to šokovalo. Emír nakonec od svých příspěvků upustil. 

„Lidé říkali: Tohle není emírova role. Nemá se účastnit diskusí na WhatsApp. Takto si nelze získat respekt,“ vysvětluje Tijani Garba, profesor na Severozápadní univerzitě v Kano. Sanusi souhlasí: „Byl to obtížný přerod.“ Dál se snaží dokázat, že neexistuje rozpor mezi funkcí emíra a moderním světem. Občas má však pocit, že se tentýž moderní svět pokouší jeho úsilí zhatit. 

Minulý měsíc přinesly nigerijské noviny zprávu, že policie konečně dopadla muže, který se za Sanusiho vydával a spravoval na Instagramu jeho falešný účet – měl 260 tisíc následovníků. 

Dron MQ-9 Reaper v civilní verzi jménem Ikhana americké kosmické agentury NASA se stal prvním velkým a dálkově řízeným dronem, který letěl veřejným leteckým prostorem, aniž ho doprovázel pilotovaný letoun. Je to velký úspěch v náročném procesu začleňování dronů do běžné letecké dopravy.

Ikhana vzlétla 12. června 2018 z Armstrongova leteckého výzkumného střediska NASA, které se nachází v areálu kalifornské Edwardsovy letecké základny. Dron pak letěl v letové hladině 6 tisíc metrů, kterou využívá komerční letecká doprava, k Fresnu a zase zpět. Během letu dron sdílel letový prostor s komerčními i soukromými piloty.

TIP: Letadlo od kosmické agentury: NASA vyvíjí elektrický stroj X-57

Dron má k dispozici pokročilá zařízení, díky nimž mohl takový let bez problémů zvládnout. Má na palubě radar od General Atomics Aeronautical Systems, zařízení pro vyhýbání se kolizím v dopravě Honeywell Traffic Alert and Collision Avoidance System, a také Automatic Dependent Surveillance-Broadcast System, který určuje pozici drony pomocí satelitů a automaticky ji vysílá okolním letounům.

Podle NASA šlo o první let s dálkově řízeným dronem, který vyhověl přísným pravidlům americké letecké agentury FAA (Federal Aviation Administration) pro tento typ leteckého provozu. 

První světová válka nezískala důležité místo v dějinách pouze proto, že znamenala konflikt dosud nevídaných rozměrů. Společně s ním se totiž ruku v ruce měnila společnost, která vybočila ze staletí zajetých kolejí. Práci mužů nasazených na frontách musely vykonávat ženy, jež se tak staly nepostradatelnou pracovní a ekonomickou silou. Přesto se však našly i takové, co tuto úlohu odmítly a za svou vlast se rozhodly bojovat přímo v zákopech po boku mužů. 

Mládí plné utrpení

Takový je i životní příběh Jašky neboli Marije Leonťjevny Bočkarjovové (1889–1920), pro kterou globální konflikt paradoxně znamenal nejslavnější a do jisté míry i nejšťastnější období v životě. Získala si respekt, uznání a slávu přesahující hranice kontinentu.

Pocházela z velice chudé rodiny, už v deseti letech byla zvyklá pracovat a v patnácti se provdala. Manžel Afanasij Bočkarjov však mladou ženu fyzicky týral a zoufalá Marija se v té době poprvé pokusila o sebevraždu. Její zoufalství vzrostlo do takové míry, že se rozhodla svého chotě zabít, v tom jí však v poslední chvíli zabránil její otec. Následující roky se živila podřadnými pracemi a před volbou mezi prostitucí či smrtí ji zachránil až jistý Žid Buk, se kterým uzavřela civilní sňatek.

Zoufalý krok

Kvůli opakovaným krádežím však se svým druhým mužem trávila život převážně ve vyhnanství, a aby ho zachránila před dalším trestem, svolila k prostituci. Nevěru si ale natolik vyčítala, že se opět pokusila o sebevraždu – tentokrát se chtěla otrávit. Svého druhého manžela opustila poté, co se ji rozhodl oběsit kvůli podezření z nevěry. Dosavadní život plný utrpení změnilo až vypuknutí první světové války, v níž Marija viděla svou šanci na únik z dosavadního mizerného života.

V oblasti armády se žena mohla dosud angažovat pouze jako zdravotní sestra, a to ještě zpravidla jen coby řádová sestra. Odvážná Marija se však hodlala uplatnit přímo v poli, což oznámila i během náboru na podzim 1914. Od překvapených důstojníků se však dočkala pouze posměšků. Vojáci pak na závěr dali troufalé a z jejich pohledu bláznivé ženě ještě vtipné doporučení, aby se se svou absurdní žádostí obrátila přímo na cara.

Utrpení z předchozích let pravděpodobně dodalo Bočkarjovové odvahu a vtip úředníků vzala vážně. Car Mikuláš II. k překvapení všech potvrdil, že se Marija skutečně může stát řádnou členkou armády. Přes prvotní posměch a nepochopení se jí podařilo získat respekt svého okolí. Z té doby rovněž pochází i Marijina přezdívka Jaška, odkazující na jejího druhého muže. 

Rodí se legenda 

Od jara 1915 Jaška nastoupila službu u 28. pluku v Polock a záhy se stala hrdinkou a symbolem ruské armády. I přes jistou míru glorifikace a zveličování nelze Mariji upřít skutečné zásluhy a nevídanou odvahu. Strach neznala, bojovala na život a na smrt. Při německém útoku údajně odtáhla z bitevní vřavy několik vojáků a sama utrpěla mnohokrát zranění. Během jednoho z útoků jí střepina z granátů uvízla přímo v páteři a Jaška nemohla několik měsíců učinit sebemenší pohyb.

Odvážná žena se však nevzdala a sama se opět naučila chodit. Za své statečné činy získala celou řadu vyznamenání a ke konci své kariéry sloužila v hodnosti poručice. Dosáhla tak armádních úspěchů jako málokterá žena na světě. Novou ruskou „celebritu“ chtěl každý poznat, všichni znali její jméno; Marija se zkrátka stala legendou. Jaška prožívala nejúspěšnější období svého života. Hodnoty, pro něž bojovala a které se staly jejím životním smyslem, však rozprášila únorová revoluce a pád samoděržaví (březen 1917). 

Ženský batalion smrti 

Jaška v následujících měsících přežívala v Petrohradě, kde se snažila prosadit myšlenku vzniku první ryze ženské armádní jednotky, které by sama velela. Představovala si, že vycvičí dívky plně připravené na válku, jež se v kázni a síle budou zcela rovnat mužům. Zpočátku narážela na konzervativní důstojníky, ti se k jejímu požadavku stavěli zdrženlivě. Myšlenky se však chytil ministr války a námořnictva Alexander Fjodorovič Kerenskij, jenž usoudil, že vznik takové jednotky by se dal využít jako skvělý nástroj k propagandě a posílení morálky, která čím dál více upadala.

V květnu 1917 tak vznikl 1. ženský batalion smrti. Jaška dokázala velmi přesvědčivě apelovat na ženy, vyzývala je, aby v těžké době pomohly zachránit vlast. Do jednotky se přihlásilo na 2 000 dívek snad ze všech společenských vrstev; negramotné, studované i z řad vysoké ruské šlechty. Bočkarjovová požadovala respekt a k původu svých podřízených nepřihlížela, dbala na kázeň i velice tvrdou disciplínu. Stejně tak neváhala nevhodné kandidátky okamžitě vyloučit.

Tuhá kázeň

Vojačky musely počítat s brzkým vstáváním, celodenním cvičením a rovněž se musely naučit číst a psát. Další podmínkou setrvání u batalionu se stalo oholení hlavy, dále Jaška nestrpěla zatahování politiky do výcviku, což však byl vzhledem ke změnám, kterými v té době Rusko procházelo, stále větší problém.

Dívky se podle ní měly učit bojovat, nikoli politikařit, takže se záhy objevily první odpadlice. Vyloučené ženy následně vytvořily První petrohradský ženský batalion. S Marijou nakonec zůstaly pouhé tři stovky věrných, jednotka dosáhla také řady úspěchů na frontě, především během takzvané Kerenského ofenzivy (1.–19. července 1917).

Sláva i hořký konec

Zánik ženského batalionu je spojený s razantními politickými změnami, které v Rusku začaly na podzim 1917 a vedly k nástupu bolševiků k moci. Sama Marija dokonce na nějakou dobu skončila ve vězení. Znesvářené strany se pak všemožně snažily využít její popularitu, kterou měly v plánu uplatnit v občanské válce. Marija se však odmítala přiklonit k jakékoliv straně a v následujících měsících se opakovaně ocitala za mřížemi. Do bezpečí se dostala až v květnu 1918 s pomocí amerického konzulátu.

Statečná bojovnice se stala populární i za velkou louží a v USA, kam odcestovala ve druhé půlce roku 1918, dokonce sepsala své paměti. Navíc se zde setkala s některými významnými osobnostmi, jmenujme například prezidenta Woodrowa Wilsona či Franklina D. Roosevelta. Po třech měsících se vrátila do Evropy, navštívila Anglii a přijala i pozvání na osobní audienci u krále Jiřího V. Panovník ocenil Marijinu statečnost a poděkoval jí za vše, čím Rusku pomohla. Právě on ji nazval ruskou Johankou z Arku.

Tím však Jaščiny dosavadní úspěchy skončily a popularita prakticky utichla. Marija nadále žila pouze ze své předchozí, nyní již doznívající slávy. V srpnu 1918 se v tichosti vrátila do Ruska. Neměla z čeho žít, útočiště našla u jedné ze svých sester v Tomsku. Marijin život se tak scvrkl do cigaret, litrů vodky a líčení svých válečných zásluh. V prosinci 1919 dobyli bolševici Tomsk a koncem měsíce byla přímo během mše Marija zatčena. Po nějaké době se dostala do rukou nechvalně proslulé tajné sovětské policie ČEKA. Po sérii brutálních výslechů stanula 16. května 1920 první ruská vojačka Marija Bočkarjovová za vlastizradu před popravčí četou. 

Image

Čtěte také

Vojáci v sukních? Ženy v Izraelských obranných silách (1)

Vědci dnes nedokážou jednoznačně určit, co způsobilo vznik prstenců okolo velkých planet. Téměř jistě to však přímo souvisí s bohatostí rodiny přirozených satelitů. Velké planety přitom obklopují desítky měsíců, od těles s rozměry srovnatelnými s planetami zemského typu po kilometrové skály. 

TIP: Bizarní megasaturn: Ohromné prstence kolem planety J1407b rotují v protisměru

Obě charakteristiky – existence prstenců i množství satelitů – mají zřejmě společného původce: jednak výskyt planety v oblasti, kde se těkavé prvky nesnadno vypařují (za tzv. sněžnou čárou), a dále dostatek volného materiálu v její bezprostřední blízkosti, který na sebe planeta nabalila svým výrazným gravitačním působením. Prstence pak představují buď zbytek po kondenzaci měsíců v prachoplynném disku v okolí protoplanety, nebo spíš důsledek vzájemných kolizí či rozpadů přirozených satelitů v rozsáhlé rodině. 

S ohledem na nejasnost původu není ani zcela zřejmé, zda jsou prstence pouze přechodným jevem, s životností například několika milionů let, nebo trvalou ozdobou. Změny v prstencích Neptunu pozorované během éry družicové astronomie však hovoří spíš pro první možnost.