V úterý odpoledne začal svět sledovat mývalův horolezecký výkon na sociálních sítích. Lidé se obávali, zda zvíře strastiplnou cestu na vrchol zvládne. James Gunn, režisér filmu Strážci galaxie, ve kterém jednu z hlavních rolí hraje mýval, dokonce nabídl 1000 dolarů na záchrannou akci.

Novináři Evan Frost a Tim Nelson z minnesotského rádia MPR komentovali horolezecký výkon na Twitteru. Před konečným výstupem na střechu se zvíře chvíli pokoušelo dostat dolů, což sledovali diváci s notnou dávkou úzkosti. „Bylo to srdcervoucí,“ řekl Nelson BBC. „Nedokázali jsme si představit, jak to pro něj nakonec skončí.“  Mrakodrap nemá žádné balkóny a jeho okna nejdou otevírat. Pracovníci v kancelářích tak mohli jedině sledovat snahu zvířete uniknout z mrakodrapu.

Ve středu v půl třetí ráno mýval budovu konečně zdolal. Pracovníci odchytu nastražili na střeše mrakodrapu pasti a do jedné z nich se zvíře chytilo. Podle BBC zatím není jasné, jestli jde o samici, nebo o samce. Mývalové se vyskytují v USA běžně, často v uličkách prohrabávají odpadky.

Uchazeči o službu Maxmiliánu Habsburskému v Mexiku museli mít splněnou brannou povinnost v Rakousku, být svobodní, ne starší čtyřiceti let, fyzicky zdatní a křesťanského náboženství. Zavazovali se k šestileté službě, služné platil mexických stát, stejně jako případné invalidní, vdovské a sirotčí penze. Dobrovolnický sbor nemělo tvořit jen mužstvo a důstojníci, ale také početný zdravotnický korpus.

První skupina dobrovolníků odjížděla z Rakouska 19. listopadu 1864 a v prosinci už opouštěla paluby lodí ve Veracruzu. Další pak přijížděly do hlavního mexického přístavu na březích Atlantiku v následujících měsících. 

V Maxmiliánových službách

Mezi téměř sedmi tisíci příslušníky sboru figurovalo přes tisíc lidí z českých zemí, a mezi nimi také rodák z jihočeských Horažďovic František Kaska. Narodil se 12. února 1834 do měšťanské rodiny, studoval farmacii ve Vídni a za války v severní Itálii v roce 1859 se stal kadetem v 49. pěším pluku. Zachovaná vojenská dokumentace jej představuje jako muže vyšší postavy, protáhlého obličeje, plavých vlasů a šedých očí, katolíka mluvícího česky a německy. 

Válka netrvala dlouho a Kasku ve studiích nijak nezdržela. Už v roce 1860 složil zkoušky předepsané pro lékárníka, ale jeho studijní úsilí neochabovalo. V červenci 1863 dosáhl doktorátu z chemie a o rok později se stal členem Spolku rakouských lékárníků, stále jako příslušník pěšího regimentu. Když začali Maxmiliánovi verbíři hledat v Rakousku muže pro mexický dobrovolnický sbor, Kaska se dlouho nerozmýšlel. Požádal Ministerstvo války o souhlas s opuštěním armády a žádost zdůvodnil zájmem přihlásit se jako lékárník a chemik k Maxmiliánovým dobrovolníkům. Po několika týdnech ho velitel regimentu informoval o příznivém vyřízení žádosti. Přesně za měsíc, 19. ledna 1865, už skládal doktor Kaska přísahu věrnosti mexickému císaři. Brzy se stal i jeho osobním lékárníkem.

K Maxmiliánovi Kasku nepoutala jen profese a osobní obdiv (císař si dokázal získat sympatie okolí neokázalým chováním a charismatickým vystupováním), ale také společný zájem o přírodní vědy. Na rozdíl od mužstva a důstojníků dobrovolnického sboru se Kaska až na naprosté výjimky nesetkával s vojáky republikánských oddílů. Už proto, že se většinou pohyboval mezi hlavním městem, pevně kontrolovaným císařskými silami, a Pueblou, další baštou císařství. 

Vzestup v předvečer pádu

Právě v Pueble se pak ovšem Kaska setkal s předním představitelem Juárezovy partyzánské armády, s nímž posléze navázal přátelský kontakt. Během kampaně v Oaxace totiž padl v červnu 1865 do francouzského zajetí patrně nejznámější z Juárezových generálů Porfírio Díaz. Velitel francouzských sil maršál Bazaine sice původně vydal rozkaz, aby zajatce okamžitě popravili, ale po intervenci mexického monarchisty Justa Beníteze svoje rozhodnutí změnil. Díaz stráví zbytek zajetí v klášteře karmelitánek v Pueble, který předtím mexičtí liberálové přeměnili ve vězení.

Za císařství ho spravoval rakouský dobrovolnický sbor a republikánský generál zde navázal kontakty s některými vysokými důstojníky: velitelem věznice baronem Louisem de Salignac, plukovníkem Karlem Johannem Khevenhüllerem a Františkem Kaskou, sloužícím v té době v místní vojenské nemocnici. Právě dobré vztahy s důstojníky rakouského sboru umožnily Díazovi v září 1865 útěk a návrat k Juárezovi. Přestože mu pak Francouzi i Maxmilián nabízeli pardon a vysoké funkce v císařské armádě, Díaz zůstal na straně republikánů a podstatným způsobem přispěl k jejich úspěšné obraně v kritických měsících ofenzívy francouzského intervenčního sboru. 

Kaska si zatím počínal velmi zdatně ve své zdravotnické profesi v armádě a v září 1866 tak dosáhl pracovního zařazení lékárníka první kategorie. K růstu Kaskovy prestiže ve vojenské nemocnici i u dvora docházelo v době stále větších potíží Maxmiliánova státu. V USA skončila v dubnu 1865 občanská válka a americká politická elita kritizovala stále hlasitěji intervenci evropské mocnosti na hranicích Spojených států. Ještě hůř se však vyvíjela situace pro Maxmiliánova patrona Napoleona III. v Evropě. Vítězství Pruska ve válce s Rakouskem v roce 1866 předznamenalo konflikt mezi Francií a Pruskem, proto začal Napoleon francouzské oddíly z Mexika rychle stahovat.

V říjnu 1866 navíc Maxmilián rozpustil rakouský dobrovolnický sbor. Větší část dobrovolníků se vrátila do Evropy, část jich využila příležitosti a cestou přes New Orleans zůstala ve Spojených státech. Nejmenší skupina, v níž vynikali Khevenhüllerovi rudí husaři, zůstala v císařových službách. 

Zdomácnělý Mexičan

Začátkem února 1867 opustili hlavní město Mexiko poslední francouzští vojáci a z přístavu Veracruz odpluli do Evropy. O osudu Mexického císařství i samotného Maxmiliána tak bylo rozhodnuto. Zůstali mu věrní jen ti nejbližší, mezi nimi i Kaska, osobní lékař Samuel Basch a plukovník Khevenhüller se svým regimentem. Ani ti jej však nemohli zachránit. Maxmilián byl zajat, postaven před soud a 19. června 1867 na pahorku nad Queretarem popraven. 

Zatímco Basch zajištoval s pruskými diplomaty převoz Maxmiliánova těla do Rakouska, část Středoevropanů, kteří přišli do Mexika s císařem, využila amnestie vyhlášené Juárezem. President chtěl využít znalostí bývalých nepřátel, v řadě případů absolventů kvalitních evropských škol, ve prospěch země. Kaska se tak stal osobním Juárezovým lékařem a po jeho smrti získal v roce 1874 koncesi na provozování lékárny v hlavním městě. Patřil také k významným představitelům a popularizátorům přírodních věd v Mexiku a za svou činnost dostal několik vyznamenání, která mohl přidat k řádům, jež dostal ještě od Maxmiliána.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Nakonec Kaska působil i jako osobní lékař Porfiria Díaze s tomu odpovídající klientelou. Mohl si tedy dovolit sbírat nejen památky na Maxmiliánovo císařství (jeho řády, stolní náčiní včetně českého skla a porcelánu), ale také obrazy známých malířů José Maríi Velasca a Santiaga Rebulla. Kromě toho oceňoval v duchu středoevropské tradice úcty vůči lidovému umění artefakty mexických řemeslníků a lidových umělců a inspiroval zájem mexické kulturní elity o tuto dosud opomíjenou oblast. 

Baron Kaska se už do Evropy trvale nevrátil a zemřel v Mexiku v květnu roku 1907. Své bohaté sbírky odkázal muzeu ve Vídni a Národnímu muzeu v Praze. Rozhojnil tak kolekci předmětů, jež posílal do Prahy už od devadesátých let. Faleristé vysoko cení zejména téměř úplnou sbírku řádů a vyznamenání druhého mexického císařství, historici výtvarného umění potom údajně největší zahraniční sbírku obrazů nejcennějšího mexického malíře 19. století, krajináře José Maríi Velasca.

Rostliny tabáku se samy velmi dobře chrání před hmyzem tím, že jejich listy obsahují látku zvanou cembratrienol (CBTol). CBTol funguje jako repelent, který úspěšně odpuzuje hmyz. Je přitom biologicky rozložitelný, netoxický a šetrný vůči životnímu prostředí. 

TIP: Smíření s tabákem? Květy tabáku obsahují slibné antibiotikum

Vědcům se teď podařilo geneticky upravit bakterie E. coli tak, že produkují velké množství této látky. Postřik s CBTolem či podobnými látkami je možné použít na všechny možné typy plodin a chránit je tak před hmyzími škůdci bez velkých vedlejších ztrát.

Mýty o ploché Zemi se objevily již v civilizacích doby bronzové a železné na Blízkém východě. V Indii věřili v zemskou placatost až do období Guptovské říše, která existovala přibližně mezi lety 320 a 550. Stejně tak tuto představu přijaly i předkolumbovské americké civilizace: například podle mayských mýtů byla Země plochá placka se čtyřmi rohy, přičemž v každém rohu, který reprezentoval jeden ze zemských směrů, se nacházel jinak zbarvený jaguár zvaný bacab. Podle starověkých Číňanů měla Země tvořit čtverec zasazený v okrouhlých oblacích. Právě v Číně se mýtus placaté Země udržel vůbec nejdéle – až do 17. století. 

Placka v oblacích

Myšlenka ploché Země byla poprvé vyvrácena v antickém Řecku: už v 6. století př. n. l. vypočítal řecký matematik Pythagoras ze Samu, že Země musí být kulatá. Další řecký matematik, Eratosthenes z Kyrény, pak ve 2. století př. n. l. teoreticky vyměřil její obvod. Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, i v „době temna“ byla teorie o kulatosti naší planety všeobecně přijímána a například největší teolog středověku Tomáš Akvinský patřil k jejím pevným zastáncům. Přesto i v Evropě byla řada lidí přesvědčena, že Země je placka.

Definitivní konec tomuto názoru přinesly až zámořské objevy a zejména výprava Fernãa de Magalhãese, který v letech 1519–1522 obeplul celý svět. I přes bezpočet exaktních důkazů o kulatosti modré planety se však dodnes najdou lidé, kteří zarytě věří v její plochost – od roku 1956 se sdružují ve společnosti s příhodným názvem Flat Earth Society (Společnost ploché Země) se sídlem v Londýně.  

Zrozena před 6 000 lety

„Vody na Zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory.“ (Gen 7, 19–20.)

Podle Bible seslal Bůh na Zemi potopu, při které masy vody zcela překryly pevninu, načež se z nekonečného oceánu vynořila pevnina nová. Právě na biblickém popisu potopy a stvoření světa staví teorie, která byla až do počátku 19. století všeobecně přijímána jako základní výklad dějin Země.

TIP: Jen dvě třetiny mladých Američanů věří, že Země je kulatá

Podle biblické chronologie pak naše planeta údajně vznikla přibližně před šesti tisíci lety a od toho se datoval i vznik jednotlivých geologických vrstev. Ať již na základě údajných důkazů rychlosti eroze, sedimentace či tloušťky usazenin v oceánech – stáří Země vycházelo vědcům kupodivu vždy jen na několik tisíc let. 

Přestože moderní věda tuto teorii vyvrátila a vznik modré planety posunula do doby přibližně před 4,6 miliardy let, stále se jí ještě drží například kreacionistické hnutí. Jeho vyznavači přitom argumentují nálezy mořských zkamenělin na souši i na vrcholcích hor, které se tam podle nich mohly dostat jedině při potopě. 

Tenhle hotel v katalogu cestovních společností nenajdete. Zřídila ho americká Saint Louis University ve státě Missouri, jako novou součást svého Centra pro vývoj vakcín. Účelem hotelu Influenza (česky Chřipka) je, aby se tu 24 hodin denně cítili dobře dobrovolníci ve výzkumu léčby chřipky. A neprchali vědcům z experimentů, které tu na nich provádějí.

Hotel je to vskutku zvláštní. Oficiálně jde o Výzkumnou jednotku s prodlouženým pobytem, která může ubytovat až 24 dobrovolníků. Pro jejich pohodlí je k dispozici občerstvení, tělocvična a dobře vybavené hotelové pokoje s připojením na internet. Každý host si zde navíc přijde na zhruba 3 500 dolarů (přes 75 tisíc Kč). Bonusem je nepřetržitý lékařský dohled na slovo vzatých odborníků.

TIP: Očkování funguje: Austrálie se stane první zemí bez rakoviny děložního čípku

Výměnou za peníze a péči lékařů se dobrovolníci musejí na čas vzdát osobní svobody a nechat se nakazit jedním nebo i více kmeny chřipky. Vědci pak na nich testují experimentální vakcíny, pokud jde o jejich bezpečnost a účinnost. Intenzivní výzkum placených dobrovolníků není zase tak výjimečný. Na své si přijdou jak vědci, tak i jejich lidští pokusní králíci.

Koruna jako symbol panovnické moci má velmi dlouhou a zajímavou historii. Její původ bychom prý našli již v antickém Římě, kde při triumfu držel státní otrok nad vítězným vojevůdcem zlatý vavřínový věnec. Podle historické anekdoty si Gaius Julius Caesar později prosadil, že podobnou snítku bude nosit neustále, aby tak zamaskoval svou postupující pleš.

Údajný módní doplněk se pak změnil v klenot, který se stal symbolem moci a božského mandátu k vládě. V našich dějinách se měla koruna poprvé objevit roku 1085, kdy však připadla pouze Vratislavovi II. (kníže 1061–1085, král 1085–1092). Později ji však Vladislav II. (kníže 1140–1158, král 1158–1172) získal dědičně, a to na dvorském sjezdu v Řezně. Došlo k tomu 11. ledna a z českých knížat se tak jednou provždy stali čeští králové. Bylo to však opravdu tak snadné?

Podivné výsady

Stručně řečeno nebylo. Přesvědčí nás o tom text listiny z 18. ledna roku 1158, kterou vydal císař Friedrich Barbarossa (vládl 1152–1190). Formuloval ji kancléř a budoucí kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu (žil 1120–1167). Právě tento dokument měl potvrdit povýšení knížete na krále. 

Vladislav II. zde však vůbec není označován tímto termínem. A aby toho nebylo málo, tak mu nemá příslušet ani žádná koruna (latinsky corona), ale pouze jakési okruží či obroučka (circulus). Tu si navíc smí nasadit jen tehdy, když si císař nasadí skutečnou korunu (corona et diadema glorie). Úhrnem tedy listina neznamenala nic víc, než že si český vládce ve vybraných dnech smí nasadit čelenku, kterou později může předat svým nástupcům. „Korunován“ kníže smí být jen rukou olomouckého nebo pražského biskupa. 

Důležitá listina byla později uložena na Pražském hradě, aby o jejím obsahu nevznikla žádná pochybnost. V tomto případě však rozhodně neplatilo, že co je psáno, to je dáno. V Sázavském klášteře totiž obratem vymysleli historku, že Barbarossa dlouho váhal, jak svého chrabrého spojence z říše oplývající zlatem a stříbrem odměnit. Nakonec se prý poradil se svými knížaty a vyznamenal Vladislava korunou i důstojenstvím královské moci a cti. V Opatovicích zase měli jasno v tom, že diskutovaným šperkem byl královský diadém a že císař rozkázal, aby byl kníže nazýván králem. Obě verze byly samozřejmě přitažlivější než strohá realita a jistě i více odpovídaly panovníkovým ambicím.

Bez vědomí předáků

S trochou nadsázky však můžeme říci, že situace byla přesně opačná. Podle skvěle informovaného kronikáře Vincentia se totiž ještě o Letnicích (pohyblivý svátek vázaný na Velikonoce) roku 1156 kníže zavázal vojensky pomoci císaři. Rozhodl se však sám a bez vědomí Čechů. V lednu roku 1158 se pak ukázalo, že vládce nebyl podivným privilegiem odměněn za věrné služby v minulosti, ale za příslib budoucí pomoci a že celý postup poněkud zapomněl konzultovat se svým „národem“, tedy českými velmoži. To mu předáci nedarovali. Panovník jim proto musel nabídnout, že je zajistí úctou i penězi a že si mohou vybrat, zda se podniku zúčastní či ne. 

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Češi nakonec při trestání odbojného Milána nechyběli a i díky jejich pomoci císař nakonec uspěl. Vladislavovy sliby však z celého italského dobrodružství dělaly výlučně soukromou záležitost. Z oné čelenky se tak stalo jen o něco více než ona Caesarova snítka na zakrytí pleši. Ozdoba dělala z knížete jen povýšence, který slouží slávě císaře a nikoli vlastní zemi.

Když tedy vládce v roce 1176 zemřel, zůstaly po něm denáry, na kterých seděl jako král v majestátu. Jeho následník Soběslav II. (podruhé vládl 1173–1178) se však tradice zřekl a významněji se jí nedomáhal ani Vladislavův vlastní syn Bedřich (1178–1189). Královská hodnost zůstala skoro na tři desetiletí zapomenuta. Císařova listina ostatně vypovídá o tom, že byla méně významná, než by si Vladislav a čeští předáci přáli.

Binární, tedy dvojhvězdné systémy jsou ve vesmíru velmi běžné. Vědci odhadují, že až 70 % stálic tvoří dvojhvězdné a vícenásobné systémy. Binární systém objevený v roce 2006 je přesto výjimečný – jedná se totiž o nejrychlejší rentgenový pulzarový binární systém, jaký byl kdy pozorován. Zmíněný binární systém tvoří pulzar – rychle se otáčející neutronová hvězda, a bílý trpaslík chudý na vodík.

Pro pulzary je typická velmi rychlá rotace a pulzy v oblasti rádiového či rentgenového záření. Platí to i pro pulzar s označením J17062, který se kolem své osy otáčí rychlostí 9 800 otáček za minutu. Rychlost otáčení vědci odvodili z rychlosti rentgenových záblesků – přístroj NICER (Neutron star Interior Composition Explorer), instalovaný vloni v létě na Mezinárodní vesmírnou stanici odhalil, že pulzar vyprodukuje 163 záblesků za sekundu.

TIP: Jaké druhy pulzarů známe? Jaká je jejich podstata?

Rychlost pulzaru ale není jedinou zajímavostí tohoto hvězdného systému. Mnohem zajímavější je orbitální perioda obou těles binárního systému. Pozorování přístroje NICER odhalila, že jeden rok na obou objektech trvá pouhých 38 minut. 

Přestože charakteristika tohoto hvězdného systému představuje z pozemského hlediska opravdový extrém, na vesmírné poměry jde ještě o relativně přijatelné tempo. Například oběžná doba dvojice bílých trpaslíků systému HM Cancri v souhvězdí Raka činí pouhých 5,4 minut. Hvězda VFTS 102, nacházející se v centru mlhoviny Tarantule, zase rotuje rychlostí okolo 600 kilometrů za sekundu.

Obří kmeny jsou bezpochyby nejvýraznější dominantou kraje nivních luk a lužních lesů při soutoku řek Dyje a Moravy, v pomyslném „véčku“ od Lednice po Lanžhot. I díky nim můžeme toto území, součást soustavy NATURA 2000, hrdě nazývat ohniskem biodiverzity na mapě Evropy. Unikátem je ale bohužel i z jiného důvodu – přes nesporný biologický význam postrádá účinnou zákonnou ochranu.

Když lidé „odpoutali“ vodu

Lužní lesy jižní Moravy nejsou v žádném případě pralesem, rukou člověka nedotčeným. Naopak, lidské hospodaření tuto krajinu dlouhá staletí formovalo. Vždyť i samotný vznik lužních lesů s hojným zastoupením typických vlhkomilných druhů, jako je olše nebo vrba, nepřímo souvisí s člověkem. Středověké osidlování horských oblastí, spjaté s jejich masivním odlesněním, zapůsobilo po celé délce vodních toků. Začaly vznikat povodně, které byly několikanásobně mohutnější než ty, jež přicházely dříve. Jejich rozsah dobře dokumentují nivní sedimenty, tedy materiál, který zde řeka uložila – převážně tzv. povodňové hlíny. Na některých místech jsou jejich vrstvy až čtyři metry mocné!

Jiným důkazem výrazně změněných vodních poměrů jsou pylové analýzy – určení podílu jednotlivých dřevin, které vychází z pylu, uloženého ve vrstvách z období před přelomem letopočtu. Právě dřevin měkkého luhu, tedy těch, které snášejí dlouhodobé zaplavení, zde bylo výrazně méně než dnes; naopak se tady vyskytoval i buk, který zamokření snáší výrazně hůř.

Jak se rodil les

Na změnu vodního režimu reagoval les přirozeně: nástupem druhů, kterým nové podmínky vyhovovaly – především dubu letního, olší, vrb, habru. Voda se rozlévala i několikrát do roka soustavou spletitých ramen, pomalu vysychala v periodických tůních. Vznikl lužní les, království komárů. Z důvodu častých záplav bylo lidské hospodaření v oblasti omezené, vznikaly zde především louky a pastviny, kterým zaplavování nevadilo. Ba naopak – díky vodě bohaté na živiny bylo možné kosit trávu i několikrát do roka. Lidé zde pásli užitková zvířata, o čemž hovoří jak kroniky, tak sama příroda – mohutné duby na loukách byly vysazovány právě jako zdroj žaludů pro prasata. V dnešní době ovšem seno není žádaným artiklem a živočišná výroba se přesunula z krajiny do zemědělských družstev. Travní plochy začaly zarůstat křovinami a následně lesem. Od roku 1938 les pohltil desetinu zdejších travních porostů.

Lidé dříve hospodařili i v lesích, které ovšem na mnoha místech vypadaly úplně jinak, než dnes. Někdejší obyvatelé sem chodili pro topivo, stavební materiál i píci pro dobytek. Podstatné je, že dřevo na otop bylo získáváno osekáváním jednotlivých haluzí, ne porážením celých stromů. Ty zmlazovaly z pařezů, proto se takový les nazýval pařezina, odborně les nízký. Oproti dnešnímu klasickému (vysokému) lesu byl mnohem prosluněnější a řidší, což právě dubu vyhovovalo – stejně jako zmlazování z pařezů. Kombinací obou výše zmíněných typů je les střední: některé ze stromů v pařezině (tzv. výstavky) byly ponechány a dosáhly velkého vzrůstu a věku. S těmi se můžeme v lesních porostech mnohde setkat dodnes.

Vysoký les místo mozaiky

Pastva v lesích byla oficiálně zakázána tereziánským lesním patentem v polovině 18. století, ale ve zdejší oblasti se běžně se praktikovala ještě více jak sto let. Dokonce i na leteckých snímcích z roku 1938 jsou dobře patrné velké oblasti řídkého, rozvolněného lesa, který zabíral necelou pětinu z lesních porostů.

Ve 20. století ale nastal radikální obrat v hospodaření. Prakticky jedinou formou je les vysoký, kácený po hektarových holých sečích, které mnohdy tvoří výraznou šachovnici. Z hlediska biodiverzity to znamená, že místo mozaiky různě starých stromů s různým stupněm zapojení a tedy i zastínění máme hustý homogenní les, kde jsou všechny stromy stejně staré. K tomu připočtěme některé kontroverzní praktiky, jako je tzv. frézování pasek. Během tohoto procesu se rozmělní půda a v ní vše živé včetně zbytků pařezů a kořenů až do několika desítek centimetrů hloubky. Cílem je, aby relativně náročný dub vyrostl ze semenáčků. Asi není překvapivé, že za těchto okolností to jde s mnohými organismy s kopce.

Dokud je čas

Poměrně hodně našich brouků vyžaduje pro některou fázi svého života staré stromy, mrtvé nebo osluněné dřevo. Patří mezi ne například naši největší brouci tesařík obrovský a roháč obecný nebo pestrobarevní krasci. Jenže vhodných dřevin ubývá – v roce 1938 bylo solitérních stromů dvojnásobek, z těch dnešních je více jak polovina mrtvých, další jsou proschlé, jen necelá šestina je v dobrém stavu. Rovnice je jednoduchá – i kdybychom okamžitě začali s jejich obnovou, nová generace vyroste až za dlouhá desetiletí. Při současném lesním hospodaření sice vlivem historických okolností mýtního věku dorůstá velké množství porostů, ty jsou však všechny pokáceny. Zatímco v roce 1990 zde staré porosty (nad 90 let) zabíraly téměř polovinu plochy, dnes zabírají pouze necelou třetinu a naopak těch nejmladších, vysázených v uplynulém dvacetiletí, je celá čtvrtina.

TIP: Čekání na Nový prales – Jako dárek můžete někomu věnovat kus pralesa

Snahy o vyhlášení chráněné krajinné oblasti, která by mohla znamenat účinnější ochranu, byly i při posledním pokusu (oblast měla být původně chráněna již od roku 1976, kdy byla vyhlášena CHKO Pálava) marné a kompromisní jednání mezi lesníky a ochranou přírody nedávají vždy nejlepší výsledky. Podařilo se například dohodnout dosáhnout ponechávání výstavků na pasekách, avšak obnovení řídkého lesa aspoň na některých územích nebo výraznější omezení ryze komerční těžby je v nedohlednu.

Pokud budete mít čas, na soutok Moravy a Dyje si – třeba na kole – rozhodně výlet udělejte. Pokochejte se zdejšími velikány, které za nějaký čas dalších minimálně pár set let shlížet na okolní krajinu nebudou. Další informace o krajině soutoku Dyje a Moravy najdete na webu www.mordyje.cz

Vulkány samozřejmě jsou nebezpečné. Erupce havajské sopky Kilauea ale ukazuje, že sopky dovedou i tvořit. Vytéká z ní láva, která před našima očima sice ničí stávající krajinu, zároveň ale vytváří nové pobřeží v oblasti zálivu Kapoho.

V souboji ohně a vody, kdy do moře vtéká žhavá láva, obvykle vítězí voda. Jedině když je proud lávy dost rychlý, a zároveň je lávy velké množství, může vzniknout nová pevnina, na kterou je časem možné si i stoupnout. Jinak lávu rychle spolykají věčně pohyblivé vlny oceánu.

TIP: Aljašský ostrov Bogoslof za poslední měsíc zdvojnásobil svoji rozlohu

Na Havaji teď vítězí oheň a právě vzniká nejmladší země na planetě. Podle odborníků americké agentury United States Geological Survey (USGS) se ale teprve časem ukáže, nakolik je nově vytvořená pevnina v zálivu Kapoho stabilní.