Paulus se obával zimy strávené v troskách, na nic nečekal a rychle přeskupoval síly ke konečnému úderu. Opět měla pomoci osvědčená taktika úderu na dvou křídlech – v oblasti Mamajovy mohyly a Stalingradského traktorového závodu. Severní rameno kleští by pak postupovalo podél řeky k jihu a odřízlo obránce od posil stále proudících přes Volhu. Čujkovovi přinášeli zvědové přesné informace o německých přípravách, a tak posílil své jednotky u traktorového závodu, aby zabránil obchvatu.

Předchozí část: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 (1)

Konečně zastaveni

Jako první zaútočili 27. září Sověti, ale Luftwaffe bleskurychle zareagovala a přinutila rudoarmějce zastavit. Další na tahu bylo 11 německých divizí včetně tří tankových, jež se z několika stran tlačily na stále se zmenšující sovětské území. Rudoarmějce zachránil zmíněný přesun části jednotek na sever, které zastavily nebezpečný postup Němců podél řeky od severu. Čujkov přisunoval přes Volhu posily – jen od 25. září do 5. října šlo asi o 160 000 mužů. Luftwaffe se snažila životně důležitou zásobovací trasu přes Volhu přerušit, ale když se na tento úkol soustředila, postrádala síly potřebné k přímé podpoře bojujících jednotek.

Paulus se na konci září zaměřil na likvidaci výběžku fronty, který vedl od předměstí Rynok na severozápad. To se postupně dařilo a Němci pak mohli na stalingradské průmyslové podniky útočit z více stran. Sověti krok za krokem ustupovali, i když v centru města stále drželi pozice poblíž Mamajovy mohyly. Paulus vystupňoval úsilí a na zbrojovku Barikády a traktorový závod útočilo naráz několik divizí natěsnaných na úzké frontě. Dne 7. října museli Němci zastavit útok kvůli všeobecnému vyčerpání svých jednotek. V druhém kole stalingradské bitvy zvítězil Čujkov a Paulus žádal o posily v podobě tří pěších divizí. Dostal ale jen čtyři prapory pionýrů a tíha bitvy nadále ležela na jeho oslabených formacích. 

Do třetice všeho zlého 

Dne 14. října začala třetí fáze bitvy o město. Němci soustředili na několik kilometrů dlouhém úseku asi 90 000 mužů, jež podporovalo asi 300 tanků. Po silném leteckém bombardování a dělostřelecké přípravě přešly úderné jednotky do akce, přičemž v čele postupovaly čtyři zmíněné pionýrské prapory.

Paulus koncentroval nápor na střed nepřátelské linie a tamější nejsilnější opěrný bod – traktorový závod. Němci, věrni své taktické doktríně, útočili na místa, kde se stýkaly sektory bráněné jednotlivými sovětskými formacemi. Díky přesile a velké palebné síle je pak od sebe oddělovali a tlačili se do vzniklých průlomů.

Vítězství na dosah 

Wehrmacht utrpěl těžké ztráty, ale zdálo se, že konečně uspěje. Prvního dne útoku se 14. tanková divize prodrala mezi dvěma střeleckými divizemi a mezi Rynkem a Stalingradem dorazila k Volze, čímž rozdělila již tak malé území bráněné Čujkovovými vojáky. Ti cítili, že se blíží rozhodující okamžik bitvy, a byli vysoce namotivováni. Mezi mužstvem se rozšířilo heslo Za Volhou už pro nás není země.

Šedesáté druhé armádě hrozilo úplné zničení. Sovětské jednotky tály jako jarní sníh. Jen 15. října Němci zničili tři střelecké pluky a čtvrtý izolovali. Během dvou dnů padlo 75 % sovětských vojáků držících Stalingradský traktorový závod. Němci se navzdory vlastním těžkým ztrátám (například jeden prapor 305. divize přišel o šest z osmi důstojníků) ocitli pouhých 300 m od Čujkovova bunkru, a aby ho obsadili, posílili útočníky o 94. pěší a 14. tankovou divizi, která si mezitím krátce odpočinula v záloze.

Sovětský generál se musel 17. října přesunout. Téhož dne německé tankové jednotky rozdrtily několik nepřátelských formací a vytlačily obránce z většiny předměstí Rynok. Tou dobou se již úsilí celé východní fronty točilo téměř výhradně kolem Stalingradu. Oficiálně sice ještě probíhala ofenziva na Kavkaz, ale protože valná většina posil směřovala k Volze, postupně se zastavila i ta. 

Oboustranné vyčerpání 

Po 20. říjnu už Čujkov držel jen necelý kilometr dlouhý úsek pravého břehu Volhy. Wehrmacht 11. listopadu obsadil většinu továrny Rudý říjen a odřízl závod Barikády. Nedlouho poté již zůstávaly Sovětům ve Stalingradu jen tři malé a oddělené kousky země. V polovině listopadu 1942 vypadala situace obránců bezvýchodně. Sovětské útvary se smrskly jen asi na desetinu tabulkových počtů a Čujkov stručně varoval hlavní stan: „Jednotkám chybí munice i zásoby.“

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

Ve stavu totálního vyčerpání se však nacházelo i mnoho německých oddílů, část z nich přišla v boji o 40 % mužů. Šestá armáda ztratila celkem asi 70 000 mrtvých, raněných, zajatých či nezvěstných a nutně potřebovala odpočinek. Útoky u továrny Barikády se zastavily a o tři dny později situační zpráva vrchního velení pozemních sil hlásila: „Na většině fronty armádní skupiny žádná zvláštní bojová aktivita.“ Ve skutečnosti již Paulus neměl sílu na finální úder, kterým by konečně splnil zadaný úkol. Na řadě byli Sověti, kteří již po dva měsíce v největším utajení chystali svou protiofenzivu.

Studie Mette Lillieové z australské University of Sydney odhalila, jaké přesně nebezpečí ohrožuje populace ptakopysků (Ornithorhynchus anatinus). Důvodem je nízká genetická diverzita genů hlavního histokompatibilního komplexu (MHC), který hraje klíčovou úlohu v obraně organismu proti patogenům a nemocem.

Stav, ve kterém se ostrovní populace nacházejí, je způsoben příbuzenským křížením v rámci dlouhodobě izolované skupiny jedinců. Například na King Islandu je populace ptakopysků izolována od okolí od poslední doby ledové, která tu panovala před 14 000 lety. Na Kangaroo Island se ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století dostalo asi 20 ptakopysků, kteří tu vytvořili malou populaci, jež mohla jen stěží zajistit potřebnou diverzitu.

TIP: Rakovinou stíhaný tasmánský čert: Ďábel u brány pekelné

„Když je v genech MHC velké množství variací, populace lépe prospívá a dokáže odolávat nemocem,“ říká Lillieová. „Malé populace by měly být pečlivě sledovány, aby se zavčas odhalilo případné propuknutí závažného onemocnění. To by totiž mohlo mít na početní stavy katastrofální dopad.“

Podle Lillieové není řešením doplnění populací o jedince z pevniny. Genetická diverzita by sice stoupla, ale současně by izolované populace byly vystaveny riziku zavlečení nemocí, proti kterým se nedokážou bránit. Studie by měla pomoci k lepšímu managementu dalších populací s nízkou genetickou diverzitou, jako je například koala. Zároveň vysvětluje jeden z důvodů decimace ďábla medvědovitého (Sarcophilus harrisii, tasmánský čert), který již od roku 1995 bojuje s nakažlivou formou rakoviny tváře.

Za svého dlouhého dvaašedesátiletého života se Karel IV. několikrát ocitl ve smrtelném ohrožení, z něhož pokaždé úspěšně vyvázl, dokud neutrpěl fatální úraz v pokročilém věku. Zbožný panovník to přisuzoval Boží ochraně a přímluvám svatých. 

Téměř osudná snídaně

Poprvé se Karel ocitl ve smrtelném nebezpečí, když mu ještě nebylo ani patnáct let. V roce 1331 ho otec Jan poslal do Itálie upevňovat lucemburské panství. To se na neklidné italské půdě ovládané množstvím místních rodů a zmítané sílícími ambicemi měst povážlivě drolilo. Při velikonočním pobytu v Pavii došlo k události, na kterou Karel s rozechvěním vzpomínal do konce života.

Mladičkému kralevici a jeho družině byla o velikonoční neděli podána snídaně, načež stihly mnohé z členů jeho doprovodu kruté bolesti. Ani přivolaný lékař nešťastníkům nedokázal pomoci a mohl pouze konstatovat smrt. Z Karlova nejbližšího okruhu zahynuli například jeho hofmistr Jan z Bergu či stolník Šimon z Kailu. Ukázalo se, že šlo o nastraženou past, protože k snídani podané jídlo obsahovalo jed.

Samotnému Karlovi se ovšem jakékoliv potíže vyhnuly, protože si z předložených pokrmů nic nevzal, aby mohl jít následně při mši k svatému přijímání. Přistoupení k eucharistii totiž od věřícího vyžaduje předchozí půst, Karla tak doslova zachránila jeho zbožnost. Na místě byl dopaden neznámý podezřelý muž, který na mučidlech vypověděl, že do jídla přimíchal jed z rozkazu Azza Viscontiho, vládce Milána. Ať už se rozhodneme takto vynucenému doznání věřit, nebo ne, Karlovi někdo o život usiloval. Snad jen opravdové řízení shůry jeho smrti zabránilo.

Nebezpečí číhá v boji

Horká italská půda se Karlovi málem stala znovu osudnou již následujícího roku, když se 25. listopadu 1332 účastnil bitvy u hradu San Felice. Šestnáctiletý kralevic tehdy poprvé stanul v bitevní vřavě. V tomto střetu se svými spojenci bojoval s ligou protilucembursky zaměřených italských měst. Že reálně riskuje svůj život, si dobře uvědomoval, pohyboval se totiž v prvních řadách. V tříhodinové bitvě pod Karlem padl jeho kůň a on sám utržil zranění na rameni. Nakonec však vyvázl a lucemburská strana si u San Felice přes neúspěšný začátek připsala vítězství. Karel všechen zdar přisuzoval svaté Kateřině Alexandrijské, neboť vítězná bitva se odehrála v den, kdy církev slaví její svátek. Po celý svůj život pak zůstal ctitelem této světice.

Další obdobné riziko Karel podstoupil už jako římský král, když v roce 1346 následoval svého otce Jana Lucemburského do bitvy u Kresčaku. I zde utrpěl zranění, protože se nacházel v čele oddílu, který přímo zasáhl do bojů. Zatímco Karlovo zranění šípem bylo pouze lehké, Jan Lucemburský a s ním i mnoho přítomných šlechticů, francouzských i českých, našli v bitevní vřavě smrt.

Dobrodružství na moři

Pozoruhodnou událost s nádechem exotického dobrodružství zažil Karel coby moravský markrabě v roce 1337 při své cestě na jih. Se svou družinou se právě plavil lodí do severoitalské Akvileje, když je přepadli benátští piráti, přinutili je přistát v nejbližším přístavu a požadovali výkupné. Spolu s panem Janem z Lipé se ovšem Karlovi podařilo z lodi lstí uniknout v momentě, kdy posádka vyjednávala s Benátčany. Z druhé strany korábu nepozorovaně sestoupili na rybářskou bárku a skryli se pod pytle a sítě. Na tomto plavidle dokázali bez vzbuzení pozornosti uniknout z dosahu únosců a pokračovat dál do Akvileje po souši.

Riziko rytířského života

Zřejmě nejzávažnější zdravotní problém, alespoň co do délky trvání a následků, Karla potkal v jeho 34 letech. K tomuto ne zcela vysvětlenému incidentu, o němž dobové kroniky mlčí a po kterém král ochrnul na ruce i nohy, došlo na podzim roku 1350. Jeho následkem se panovník musel na dlouhé měsíce zcela stáhnout z veřejného života. Dřívější teorie spekulovaly o prudkém záchvatu dny či prodělaném pokusu o otrávení. Výzkumy profesora Emanuela Vlčka a jeho týmu však ukázaly, že český a římský král ve skutečnosti utrpěl těžké poranění páteře v oblasti krku a s ním spojený otřes míchy.

TIP: Šťastné úniky velkých státníků: Těmto mužům dýchala smrt za krk!

S velkou pravděpodobností šlo o následky úrazu při rytířském turnaji. Těch se mladý panovník s oblibou zúčastňoval – papež například Karlovi v jednom listu vyčetl, že až příliš holduje této světské radovánce.

Povaha vladařových zranění, dodnes patrných na jeho kosterních pozůstatcích, skutečně poukazuje na to, že šlo o náraz tupým předmětem, jenž by mohl odpovídat dřevci soupeře. Při něm došlo ke zlomenině dolní čelisti a prudkému zvratu hlavy dozadu, takže došlo k částečnému vykloubení krčních obratlů. Karlova páteř byla od té doby výrazně vychýlená vpřed a prohnutá doleva, což potvrdili i jeho současníci. Podle italského kronikáře Mattea Villaniho „jeho osoba byla střední postavy, poněkud shrbená, s krkem a hlavou stlačenými dopředu“.

Sluneční soustava se zrodila asi před 4,6 miliardami let smrštěním velké mlhoviny. Z materiálu v této dávné mlhovině vzniklo Slunce, planety i další tělesa našeho planetárního systému.

Astronomka Hope Ishii z Havajské univerzity a její spolupracovníci během pozoruhodného výzkumu zjistili, že atmosféra naší planety i po zmíněných miliardách let obsahuje zrnka prachu, která se vší pravděpodobností pocházejí z původní mlhoviny. Tento prach zřejmě přetrval na kometách a během času se s nimi dostal až do naší atmosféry.

Zrnka prachu z pradávné mlhoviny

Vědci těmto částicím přezdívají GEMS, podle anglického „Glass embedded with metal and sulfides“, čili „sklo uspořádané s kovy a sulfidy“. Zrnka GEMS vznikla slepením menších zrnek ještě předtím, než se ve vznikající Sluneční soustavě objevily komety. Ishiiová a spol. zkoumali GEMS s využitím urychlovače částic a speciálního elektronového mikroskopu v kalifornských laboratořích Lawrence Berkeley National Lab (LBNL).

TIP: Sonda Stardust přinesla prachové částice z časů raného vesmíru

Objev tak prastarého materiálu téměř na dosah je pro vědce velkým úspěchem a rovněž velkou příležitostí k dalšímu zajímavému výzkumu. Díky zrnkům GEMS bychom mohli lépe pochopit procesy, které doprovázejí formování planetárního systému.

Ve Spojených státech se téměř 39 procent veškeré sladké vody, odebrané z řek, jezer a nádrží, spotřebuje na chlazení elektráren. A většina této vody opustí elektrárnu chladicími věžemi, v podobně z daleka viditelných oblaků páry.

Inženýři Massachusettského technologického institutu (MIT) nyní vyvinuli systém, se kterým je možné získávat z elektrárenské páry pitnou vodu. Zařízení využívá jemnou síť drátků, kterou prochází vzduch s párou. Kapičky vody ve zpracovávaném vzduchu jsou předtím ještě elektricky nabity pomocí paprsku iontů, takže jsou pak k drátkům sítě přitahovány.

TIP: Nebezpečná infekce: Německá atomová elektrárna zasažena počítačovým virem

Pokud by se taková zařízení namontovala k chladícím věžím elektráren, tak by s malými náklady mohla vyrábět téměř destilovanou vodu. Recyklovaná voda by se klidně mohla pít anebo třeba znovu použít pro chlazení elektrárny.

Mariner 5 byla americká kosmická sonda z programu Mariner, která byla určena pro průzkum atmosféry Venuše. Na svoji cestu odstartovala 14. června 1967 z kosmického střediska Eastern Test Range na Floridě za pomoci rakety Atlas Agena D 2L.

TIP: Program Mariner: První kroky k Merkuru, Venuši a Marsu

Průlet u planety uskutečnila 19. října téhož roku ve vzdálenosti asi 3 990 kilometrů a provedla vědecká měření s přenosem ze záznamu na Zemi. Mezi její úkoly patřilo měřit magnetické pole Venuše, odrazivost radiových vln a emisi UV záření planetární atmosférou. Tyto údaje byly srovnávány s měřeními sovětské sondy Veněra z října téhož roku. Sonda Mariner 5 přestala fungovat v listopadu 1967, od té doby je na heliocentrické dráze.

Ajdovi krapi představují starou slovinskou specialitu – zdejší sýr zabalený do těsta. V zimě na horách je skvělý s kysaným zelím, v létě si ho můžete dát jako lehké jídlo třeba se salátem. Každá rodina má přitom vlastní recept. 

„Má být těsto tažené, nebo kynuté?“ tápe pamětník a spisovatel z vísky u Kranjské Gory Stanko Košir a obrací se na hospodyni, která pak popisuje celý recept: „Těsto nejprve necháme vykynout. Pak vezmeme bílý sýr zvaný skuta, podobný měkkému tvarohu. Dáme do něj trochu cibule a jedno vajíčko. Z hmoty uděláme malé kuličky a zabalíme je do těsta. Pak je patnáct až dvacet minut vaříme a nakonec lehce opečeme na pánvi se špekem. Podáváme s kysaným zelím a uzeninou nebo s kysanou řepou.“   

Mléka bývalo málo

Kuchař Sebastian vařil ajdovi krapi v televizní show. „Dva, čtyři, šest – taková je správná porce,“ říká, když krapi vytahuje z vařící vody a aranžuje je na talíř. Každý prý má dnes při vaření svůj vlastní postup, ale ten historický je jen jeden. 

To tvrdí i Stanko Košir. Narodil se v roce 1917 a celý život je zdravý jako řípa. Přisuzuje to kysanému zelí, které se v horách vždycky jedlo, a když byl malý, měli ho na stole snad každý den. „Jedlo se velmi skromně. Mívali jsme například kysané zelí s bramborami, kysané mléko, žganci – což je velmi jednoduchá kaše, vařené brambory, často také bramborovou kaši, ale bez mléka. Mléka bylo málo, smetana nebyla vůbec,“ vzpomíná pan Stanko.

TIP: Odhalená tajemství vídeňské kuchyně: Kde se vzal štrúdl nebo Mozartovy koule?

Místní většinou recepty znají a stará tradiční jídla umějí připravit. Přiznávají však, že mnohé postupy jsou zdlouhavé. Když tedy v Julských Alpách zajdete do některé gostilny (tradičně zařízené restaurace), tato stará jídla vám asi jako minutku nenabídnou. Musí se totiž objednat a navařit dopředu. 

Slovinská kuchyně ale zdaleka nestojí jen na historii. Díky geografické rozmanitosti Slovinska zde najdeme vlivy italské, rakouské, maďarské, chorvatské a obecně balkánské gastronomie. U stánku v Lublani tedy klidně pohrdněte hamburgerem a dejte si raději zdejší klobásu nebo ryze balkánskou pleskavici.  

Dne 14. září německé jednotky zahájily útok na Stalingrad. Velitel 6. armády generál tankových vojsk Friedrich Paulus umístil těžiště náporu do sektoru LI. armádního sboru, jehož tři pěší divize se draly k Mamajově mohyle a jižně od ní umístěnému hlavnímu vlakovému nádraží. Ovládnutí těchto takticky významných pozic by útočníkům umožnilo postoupit dále na východ a dobýt také říční přístaviště na Volze a tím odříznout obránce od posil.

Blietzkrieg v ulicích

Pozice na mohyle pojmenované po mongolském chánovi Zlaté hordy Mamajovi nabyly hned od počátku bitvy obzvlášť velké důležitosti. Kopec o nadmořské výšce 102 m totiž představoval ideální stanoviště pro dělostřelecké pozorovatele. Sověti jej potřebovali ke koordinaci přehradné palby, Němci zase k zesílení útoku na severně ležící dělnické a tovární čtvrti Stalingradu.

Koordinovaně s Paulusovými jednotkami se do města snažily probojovat i oddíly 4. tankové armády generálplukovníka Hermanna Hotha. Jeden z jeho tankových sborů měl za úkol obchvátit jižní konec Stalingradu a poté postupovat podél řeky na sever, kde by se spojil s jednotkami 6. armády. Němci se tak pokusili i v městské zástavbě použít osvědčenou taktiku blitzkriegu a klešťového manévru. Paulus zatím zůstával optimistou a předpokládal, že bude potřebovat deset dní na dobytí Stalingradu a poté dva týdny na přeskupení a doplnění jednotek. 

Hitlerova posedlost

Hned první den byl pro obránce města jeden z nejkritičtějších. Kolem hlavního vlakového nádraží a u Mamajovy mohyly se rozhořely tvrdé boje, ve kterých obě strany ztrácely mnoho mužů. Severně odtud se ale 71. pěší divize překvapivým a rychlým úderem prodrala až k řece a rozdělila tak město na dvě části. Hlavní nádraží jen 14. září změnilo pětkrát svého majitele, v následujících dnech se to stalo ještě čtrnáctkrát. Dále na jihu si mezitím Němci připsali úspěch, když 14. tanková divize taktéž dosáhla Volhy a odřízla tak sovětskou 62. armádu od jejího souseda na levém křídle.

Velitel této formace generálporučík Vasilij Čujkov musel zareagovat nasazením posil, konkrétně v noci přepravené 13. gardové střelecké divize. Ta připlula přes Volhu téměř v poslední chvíli, protože hrozilo zhroucení odporu v jižní části Stalingradu. Gardisté vyrazili do protiútoku, stabilizovali situaci a vyztužili frontu v místech, kde měl Čujkov k dispozici nekvalitní jednotky městské milice. I když Němci Stalingrad nedobyli z chodu, již po dvou dnech vlastně splnili cíle dané Hitlerovou směrnicí – dosažením břehu Volhy vyřadili tuto řeku coby zásobovací trasu, po které proudily do centrálního Ruska zásoby přivážené západními Spojenci přes Írán a ropa z kavkazských nalezišť, a ostřelováním zastavili výrobu a rozbili stalingradské průmyslové podniky.

Z vojenského hlediska nebylo nutné nákladně dobývat celý Stalingrad, byť likvidace sovětského předmostí na Volze by umožnila zaujmout na zimu pevnější obranné linie. Německému diktátorovi však něco takového nestačilo. Měl na dosah obsazení města pojmenovaného po jeho velkém sokovi a nechtěl si tuto příležitost nechat ujít. Již tak oslabené divize Wehrmachtu měly i nadále krvácet ve stalingradských ruinách. 

Ani krok zpět

Sověti postupně přisouvali do Stalingradu posily, ale pokoušeli se těžce zkoušeným obráncům odlehčit i jinými způsoby. Dne 18. září zahájily severně od města tři armády ofenzivu, kterou ale Němci s přehledem odrazili. Velkou zásluhu na tom měla Luftwaffe, která však po dva dny chyběla nad městem, čehož rudoarmějci využili a aspoň na chvíli si oddechli. Když Paulus obnovil útok, Rudá armáda opět krvácela a mnozí vojáci strašlivý tlak bitvy neunesli.

Navzdory nechvalně proslulému Stalinovu rozkazu z července 1942, který zakazoval vojákům i důstojníkům ústup bez souhlasu nadřízeného, měly jednotky NKVD plné ruce práce s upevňováním morálky. Až 8. října mohlo politické oddělení Stalingradského frontu hlásit, že „poraženecké nálady byly eliminovány a počty případů vlastizrady klesají“. NKVD neměl slitování – během stalingradské bitvy proběhlo 13 500 poprav vlastních vojáků, podstatná část z nich dokonce bez rozsudku tribunálu.

Střelba do vlastních

Podle hlášení šlo o případy svévolného ústupu, sebezohavení, dezerce či dokonce přeběhnutí k nepříteli. Rudoarmějec mohl dostat kulku do týla i za to, že nestřílel po svých kamarádech, kteří utíkali přes zemi nikoho k Němcům. Například v noci ze 17. na 18. října zmizeli dva vojáci 204. střelecké divize. Velitel příslušného pluku nechal popravit velitele jejich čety, i když šlo o devatenáctiletého mladíka, jenž přišel k jednotce teprve před pěti dny a zběhy prakticky ani neznal.

Nebezpečné bylo mít u sebe německý leták, který chtěl voják použít třeba jen k ubalení cigarety nebo jiným praktickým způsobem. Političtí pracovníci se neohlíželi na nikoho a na nic. Krutý přístup ale nesl své ovoce a mnohé jednotky vytrvaly na svých pozicích až do úplného zničení.

Německý nápor s blížícím se koncem září vrcholil. Čujkovovo levé křídlo se pod obrovským tlakem hroutilo a příchod posil v podobě sibiřské 284. střelecké divize pomohl jen krátkodobě. Po skončení bojů o obilní silo se zbytky sovětských jednotek z jižní části Stalingradu v noci z 25. na 26. září stáhly přes Volhu. Naloďovaly se pod palbou německých tanků a děl. Odolávaly již pouze průmyslové komplexy a dělnické čtvrti na severu.

Image

Čtěte také

Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 (2)

Astronomové prohlíželi vesmír a přitom na řadě míst objevili mnohem více gigantických hvězd, nežli očekávali. Jejich objev přispěje k pochopení vývoje galaxií i hvězd, které obsahují.

Během tohoto výzkumu odborníci využili soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile. Prohlédli s její pomocí hvězdné porodnice v celkem čtyřech vzdálených galaxiích, v nichž se intenzivně rodí hvězdy. V podobných galaxiích vznikají hvězdy stokrát i vícekrát rychleji, než jak to pozorujeme v Mléčné dráze.

Jepičí život hvězdných obrů

Gigantické hvězdy mají velmi krátký život. Velkou rychlostí spálí a vychrlí zásoby svého hvězdného paliva, a poté explodují jako supernovy, přičemž uvolní do vesmíru velké množství energie a hmoty. Proto mají takové hvězdy zásadní vliv na své okolí.

Fabian Schneider vysvětluje: „Nalezli jsme asi o 30 %  více hvězd s hmotností převyšující 30 Sluncí, než jsme očekávali, a asi o 70 %  více hvězd 60× hmotnějších než Slunce. Naše výsledky tak zpochybňují dříve předpovězený limit počáteční hmotnosti hvězdy, který byl stanoven na asi 150 Sluncí, a naopak naznačují, že ty největší hvězdy by mohly na počátku svého vývoje hmotností převyšovat Slunce až 300×!“

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

V blízkém okolí Mléčné dráhy známe podobnou koncentraci velmi masivních hvězd v mlhovině Tarantule (známé též jako 30 Doradus) v souhvězdí Mečouna, která se nachází v severovýchodní části Velkého Magellanova oblaku, malé satelitní galaxie Mléčné dráhy. Našli jsme tam mnoho gigantických hvězd, včetně těch největších, jaké zatím ve vesmíru známe.

Bakterie Haemophilus influenzae je původcem dětských zánětů mozkových blan a zápalů plic. Streptococcus pneumoniae má na svědomí stejné infekce, záněty středního ucha a celou řadu dalších zánětů. Jen v roce 2000 si tyto dvě bakterie ve světě vybraly daň v podobě 900 tisíc mrtvých a dalších 8 milionů infikovaných dětí. 

Američtí lékaři nedávno zjišťovali, jakou roli v boji proti těmto infekcím hrají vakcíny. Jejich studie ukázala, že jde o roli zcela zásadní. V bohatých zemích se používají zhruba od osmdesátých let, v chudých zemích až v posledních letech.

TIP: Vítězství očkování: V Novém světě lékaři eliminovali spalničky

Badatelé odhadli, že v posledních 15 letech z velké části právě vakcíny proti dvěma zmíněným bakteriím pomohly zachránit více než 1,4 milionu dětských životů. Většina z nich přitom byla zachráněna až v posledních letech, kdy se tyto vakcíny dostaly do chudých zemí.

V současnosti na infekce těmito bakteriemi umírají děti především ve čtyřech zemích – Indii, Nigérii, Pákistánu a v Kongu. Právě v těchto zemích jsou ještě velká území s velmi slabou proočkovaností.