Reklama


Mlčení kamenných obrů: Kdo postavil sochy moai na Velikonočním ostrově?

20.06.2018 - Kateřina Helán Vašků

Sochy moai, olmécké hlavy nebo sfinga představují na první pohled zcela odlišné monumenty. Přesto mají mnoho společného - dosud přesně nevíme, proč a jak je dávní stavitelé vztyčili ani čí tváře na ohromných monolitech vyobrazili

<p>Pokrývky hlavy na sochách moai možná nejsou klobouky – mohlo jít o zvláštní účesy.</p>

Pokrývky hlavy na sochách moai možná nejsou klobouky – mohlo jít o zvláštní účesy.


Reklama

Velikonočnímu ostrovu říkají domorodci „Rapa Nui“ čili „velká země“, nebo též „Te Pito o Te Henua“, tedy „pupek světa“, a do historie se zapsal nesmazatelným písmem. Pevnina o rozloze pouhých 163 km² přitom zůstávala po dlouhá staletí v úplné izolaci. Leží „utopená“ v jihovýchodním Pacifiku, od dalšího obydleného ostrova ji dělí 2 000 km a nejbližší kontinent – břehy jihoamerického Chile – se nacházejí 3 500 km daleko. 

Krajina ostrova vulkanického původu je dnes převážně pustá a nehostinná. Cestovatele, badatele i záhadology však přitahuje jako magnet: Téměř celé Rapa Nui totiž zdobí gigantické sochy, jež v některých případech ční až do desetimetrové výšky a váží desítky tun. Kdo a kdy je vytvořil? Jak je dokázal přemístit? A co měly znázorňovat? 

Po krk v zemi 

Unikátní monolity moai pocházejí z let 1250–1500 a na ostrově a v muzeích jich celkově napočítáme asi 900. Nejvyšší z obrů, zvaný Paro, se tyčil bezmála do 10 metrů a vážil přes 80 tun. Jedna z nedokončených soch jej však měla se svými 21 metry a 180 tunami překonat víc než dvojnásobně. Ačkoliv se skulptury dřív často označovaly jako „hlavy“, ve skutečnosti zpodobňovaly celé postavy: Obvykle končily v půli stehen, a některé až u kotníků. Působením vnějších vlivů se však časem propadaly do země. 

Ještě v době příchodu Evropanů v roce 1722 se mnohé z nich vyjímaly na posvátných kamenných podstavcích zvaných „ahu“. Koncem 18. a počátkem 19. století byly ovšem bez výjimky svrženy – snad kvůli neblahému kontaktu s bílým mužem, který na místo zavlekl choroby i otroctví. Nebo šlo možná o důsledek fatální války mezi domorodci. 

V čem se mýlil Heyerdahl

Prastaré legendy a mýty vysvětlují vznik moai zázrakem: Stavitelé prý měli k dispozici látku „manu“, která sochy „donutila chodit“. Její kouzlo však ovládali pouze kněží, a když později ostrov opustili, přestali domorodci monumenty vytvářet. 

V souvislosti s pohybem soch se ovšem objevila také řada vědeckých či pseudovědeckých mýtů. Roli sehrály i příspěvky Thora Heyerdahla, podle nějž pocházeli původní lidé Rapa Nui až z Jižní Ameriky. Dnes již vyvrácenou domněnku (genetické analýzy ukázaly, že jejich předkové byli Polynésané) podpořil norský cestovatel v roce 1947 legendární plavbou na voru Kon-Tiki. Dostal se na něm z Peru až na 8 000 km vzdálený ostrov v Polynésii. 

Podle Heyerdahla lidé Rapa Nui „nestavěli zámky ani paláce, ani přehrady a přístaviště, ale vytesávali z kamene obrovité sochy s lidskou podobou, vysoké jako dům, těžké jako železniční vagony, přetahovali je přes hory a doly a pak je vztyčovali na mohutné terasy ve všech částech ostrova“. Nastíněná hypotéza přímo vybízí k nejrůznějším fantastickým teoriím. Jenže Heyerdahl byl ve své vizi v ledasčem přinejmenším nepřesný. 

Především na Rapa Nui nenajdeme „hory a doly“, respektive údolí, přes která by se monumenty přesouvaly. Zatímco zbytků velkých domů tam existuje mnoho, přehrady skutečně chybějí: Nebylo je totiž kde budovat. Sochy se také netyčí ve všech částech ostrova, nýbrž jen na určitých místech. Vůbec nejvíc – téměř 400 – se jich nachází na úpatí a ve stěnách kráteru Rano Raraku, kde zároveň většina z nich vznikala. Některé giganty tak možná vůbec nebylo nutné přemísťovat – lidé je pouze spouštěli ze svahu dolů. 

Továrna na moai 

Právě kráter Rano Raraku v mnoha ohledech vysvětluje, jak dávní ostrované svá díla vytvářeli. Dosud totiž ukrývá celou řadu moai v různé fázi rozpracování, jež kamennou líheň nikdy neopustily. 

Sochaři nejprve označili celkový obrys skulptury, která se tesala vždy ležící na zádech, přičemž až do dokončení zůstávala ve spodní části zad spojena s horou. Poté se souběžně modelovala kamenná tvář a přední část trupu, načež se tesaly dlouhé uši a ruce složené na břiše. Teprve potom tvůrci dílo uvolnili z horniny, spustili ho na úpatí a tam jej buď nechali, nebo ho přepravovali dál k pobřeží, kde monolity vztyčovali na posvátných plošinách ahu

Některé sochy dostaly i pokrývku hlavy zvanou „pukao“, jež se ovšem vyráběla v jiné části ostrova. Podle jistých teorií se nejednalo o klobouk, nýbrž o zvláštní účes, který se v místě dřív nosil. Na závěr ostrované opatřili vztyčené dílo tím nejdůležitějším – očima. Právě neobvyklý důraz na zrak možná odpovídá na otázku, co monumenty symbolizovaly. V domorodém jazyce totiž výraz „mata“ označuje shodně oči i klany. Na ostrově jich existovalo kolem deseti a soupeřily spolu o moc. Jejich populace – tedy množství pracovní síly potřebné ke vztyčení sochy – se pak mohla odrážet v rozměrech příslušné moai.  

Další otazník se vznáší nad ohromnou hmotností kamenných děl. Je však třeba si uvědomit, že téměř všechna byla vytesána z tufu, tufitů a pemzy, tj. porézních hornin vznikajících ochlazením a stlačením sopečného popela. Takový materiál je například oproti čediči či žule podstatně lehčí, a vyschlý může dokonce plavat. 

Kráčející giganti 

Záhadou bezesporu zůstává, jak domorodci sochy přemísťovali a vztyčovali na podstavce. Podle badatelů je v některých případech skutečně přepravili na vzdálenost přesahující 20 km. Muselo jít o neuvěřitelně náročný úkol, mimo jiné proto, že je terén ostrova velmi nerovný a tvoří ho rozpraskaná láva

Teorie se rozcházejí: Podle některých se moai převážely na kmenech stromů, na velkých dřevěných saních, nebo se pro ně ze dřeva dokonce budovaly ohromné kolejnice. Podle jiných hypotéz opásali stavitelé sochy lany, za něž pak střídavě tahali. Postupným polootáčivým pohybem tak docílili toho, že skulptury „pochodovaly“. 

Přesun monumentů každopádně pokaždé nekončil úspěchem. Mimo rozbitá torza lemující ostrov o tom svědčí i fakt, že se podařilo vztyčit jen 311 z 900 soch. A pouze 78 z nich se nakonec ocitlo na nejprestižnějším místě, vyvýšeném kamenném svahu. Vezmeme-li v úvahu celý proces výroby až po umístění na podstavec, uspěli ostrované jen ve 9 % případů – což už rozhodně nijak zázračně nezní. 

Mlčení kamenných obrů

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vizualizace zachycuje první mezihvězdný objekt pojmenovaný `Oumuamua. Materiál v okolí tělesa je zobrazen jako difúzní oblak na straně přivrácené ke Slunci.

Vesmír

New Orleans zaplavené hurikánem Katrina

Věda

Archeologové často nacházejí dokonale zachovalý a stále jedlý med starý tisíce let například v egyptských hrobkách.

Zajímavosti

Nejpočetnější jednotky na Sibiř vyslali Japonci, na snímku přehlídka ve Vladivostoku 

Válka
Zajímavosti

Oblast nově objeveného vulkánu na měsíci Io

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907