Za hradbami Tróje: Jak vypadalo skutečné město Homérova eposu
Trója nebyla jen kulisou slavného eposu, ale skutečným městem s mocnými hradbami, bohatým palácem a kosmopolitním životem, které se stalo symbolem odolnosti i tragédie doby bronzové.
Poloha Tróje znamenala její největší přednost. Město se rozkládalo na nízkém pahorku s výhledem na Egejské moře na západě a průliv Dardanely na severu, jímž lze přes Bosporskou úžinu doplout až do Černého moře. Šlo tedy o klíčovou obchodní trasu a Trója se stala pro kupce přirozenou zastávkou.
Perla Malé Asie
Obyčejná obchodní osada, založená okolo roku 3600 př. n. l., se tak brzy proměnila v kvetoucí sídlo. Pláň pod městem, zavlažovaná řekami Skamander a Simoeis, se táhla až k moři, kde Řekové vytahovali své lodě na břeh. Úrodný region luk a hájů poskytoval Tróji zemědělské bohatství, ale sloužil také jako bojiště, kam mířily nepřátelské armády plenit.
Samotné město, pravděpodobně odpovídající archeologické vrstvě VIIa přibližně z let 1250–1180 př. n. l., bylo vcelku kompaktní a zabíralo asi 30 hektarů. Archeologové dokázali identifikovat celkem devět vrstev: Když dávní obyvatelé staré budovy zbořili, zahrnuli jejich základy hlínou a na nich vztyčili nové stavby. Obě krajní vrstvy tak dělí zhruba 15 metrů zeminy a suti. Stavebního vrcholu dosáhla Trója ve vrstvě šest, zatímco číslo sedm nese stopy masivního požáru a boření. Po čase však i na ní vyrostlo nové, nicméně už skromnější město.
Srdce vrstvy VIIa tvořila asi dvouhektarová citadela, jež sloužila coby útočiště elity a zahrnovala nejvýznamnější budovy. Kolem ní se rozkládalo dolní město, méně opevněné, ale pulzující životem v domech a dílnách. Homér zmiňuje i „dva krásné prameny“ poblíž, jeden teplý a druhý studený, jež se nejspíš využívaly k mytí a rituálům. Zmíněné přírodní prvky spolu s blízkostí obchodních cest spojujících Evropu s Asií činily z Tróje prosperující centrum – a tudíž cennou kořist pro obléhatele.
Nedobytná pevnost
Homérova Iliada opakovaně zdůrazňuje „velké hradby“ Tróje, vybudované bohy Poseidonem a Apollonem jako symbol její síly. Nešlo přitom o pouhou básnickou nadsázku. Vykopávky odhalily působivé opevnění Tróje VIIa. Hradby citadely z vápencových bloků dosahovaly výšky pěti metrů, tloušťky čtyř až pěti metrů a nakloněná základna bránila jejich zdolání. Zahrnovaly několik bran, včetně významné Skajské brány, kudy Hektor osudově vyšel vstříc Achillovi. Jednalo se pravděpodobně o masivní dřevěnou konstrukci vyztuženou bronzem a na klíčových místech se pak ještě nacházely strážní věže.
Podoba hradeb odrážela inženýrské umění té doby. Jejich mírný sklon zvyšoval stabilitu a odrážel projektily. Na kamenné základně spočívaly nepálené cihly, dodávající výšku i pružnost během zemětřesení, jež jsou v oblasti běžná. Homérův popis hradeb jako „širokých a dobře postavených“ odpovídá archeologické realitě: Představovaly impozantní překážku v době, kdy obléhací umění prakticky neexistovalo.
Ještě osm století po událostech v Tróji, během války Sparty s Athénami, nedokázali ani početní protivníci překonat relativně skromné improvizované opevnění, vztyčené narychlo posádkou několika invazních galér. Některé archeologické stopy pak naznačují, že dolní město obklopovala dřevěná palisáda či zemní val. Během obléhání tak zůstávalo zranitelné, a obyvatelé se tudíž zřejmě tísnili v citadele.
Priamova chlouba
Trójská citadela tvořila mikrokosmos městského života doby bronzové, domov královské rodiny, šlechty i hlavních institucí. Homér líčí Priamův palác jako velkolepý komplex s „leštěným sloupořadím a padesáti komnatami“ pro panovníkovy syny a jejich manželky, zatímco v dalších dvanácti místnostech našly útočiště jeho dcery. Sály pak zřejmě zdobily tkané textilie a bronzové nádoby.
Citadela však ukrývala i sklady, jež hrály během obléhání rozhodující roli. Nálezy z Tróje VIIa dokládají, že velké keramické nádoby zvané pithoi zapuštěné do země obsahovaly obilí, olej i víno a umožňovaly obyvatelům přežít, když jim Řekové odřízli přístup k polím. Přeplněnost a ubývající zásoby však město pravděpodobně zatěžovaly, jak napovídají odkazy v samotném eposu.
Dolní město potom představovalo domov řemeslníků, obchodníků a prostých lidí. Vykopávky ukazují na hustě obydlené přízemní domy, se stěnami z nepálených cihel a s doškovými či plochými střechami. Měly rovněž malé dvorky pro vaření či řemeslo a táhly se podél úzkých uliček. Různorodá populace dolního města odrážela roli Tróje coby kulturní křižovatky. Iliada vyjmenovává její spojence z celé Anatolie – Lykijce, Dardany a další – což naznačuje kosmopolitní sídlo plné obchodníků a námořníků.
Obležení? Důkazy chybějí
O podobě samotného obléhání nevíme nic. Řekové tehdy zmíněnou techniku nepilovali. Dokázali by tedy hermeticky uzavřít třicetihektarové město? O osm století později se o něco podobného pokusili Athéňané při invazi na Sicílii, když se snažili odříznout Syrakusy. Během oné dlouhé doby se však metody vedení války výrazně posunuly.
Současně zanikly i tisícileté tradice, jako třeba osobní zápasy „heroického věku“, v nichž se utkávali šampioni. Právě tito dávní hrdinové se vydávali na pláň před Trójou vyzývat řecké protějšky a vyjížděli jim vstříc na válečných vozech. Cesty vedoucí z bran tudíž zřejmě nepřerušovaly příkopy. „Obležení“ tak mohlo ve skutečnosti zahrnovat síť hlídkových stanovišť, jež měla zabránit přísunu zásob – ačkoliv jde o pouhé spekulace. Hlavní řecký tábor se rozkládal nedaleko pobřeží, chránila ho palisáda i příkop a v jeho srdci se kromě stanů nacházely také galéry vytažené na břeh. Z trójských hradeb se daly v noci pozorovat řecké ohně v táboře plném hostin, hádek a příprav na bitvu.
Homérova Trója – ať už plně historická, nebo částečně mytická – byla městem odolnosti i tragédie. Její hradby, paláce a obyvatelé, živě vykreslení v Iliadě, reprezentovali vyspělou společnost na pokraji zhroucení. A jejich příběh nás inspiruje i dnes.
Existoval trójský kůň?
V celé Iliadě se o slavném dřevěném koni paradoxně vůbec nemluví: Její historie končí poté, co Achilles zabije hrdinu Hektora, avšak ještě před pádem města samotného. Velmi stručně jej zmiňuje pouze Odyssea a poté Vergiliova Aeneida. Homérovo dílo přitom tvrdí, že Řekové po postavení koně „na oko“ odpluli, a jelikož Trójané sochu považovali za dar bohům, dobrovolně ji vtáhli za hradby coby trofej. Tehdejší společnost byla totiž notoricky pověrčivá – a historka s koněm se tak může stejně dobře zakládat na pravdě, jako být pouhou uměleckou licencí.
