Kolibříci mají domovinu v Severní a Jižní Americe. V Evropě a samozřejmě ani v Česku se v přírodě nevyskytují. V červenci se vám ale může stát, že kolem vás prolétne tvoreček, který cizokrajného ptáčka nápadně připomíná. Záhadným létavcem je dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum).

Letní „kolibříci“

Dlouhozobka svízelová je motýl náležející k drobným lišajům. Jeho přední křídla měří 20 až 25 mm, základní zbarvení je šedavé nebo hnědošedé. Zadní křídla jsou okrově žlutá a spodní část těla je zbarvena světle. Na konci zadečku má motýlek patrný chvostek z prodloužených černých šupin s bílými okraji, které přispívají k jeho úžasným letovým schopnostem. Určitě nepřehlédnete ani mimořádně dlouhý sosák.

Dlouhozobka nepřipomíná ptáky jen vzezřením, ale také chováním. Patří totiž mezi tažné druhy a k nám přilétá především ze Středomoří. První vlna se v Česku objevuje během května, ale nejvíce je tohoto zajímavého motýla možné pozorovat koncem června a v červenci. Další generace se líhne v srpnu a poslední motýly lze zastihnout ještě během teplého září. Dlouhozobky ovšem z jihu nezalétají jen do střední Evropy, ale i do severních oblastí. Tah ze severu zpět na jih však prozatím nebyl doložen.

Rychlé jako blesk

Dlouhozobky létají především ve dne – zejména kolem poledne a v časných odpoledních hodinách. S oblibou vyhledávají lokality stepního charakteru, ale často je zastihnete i v parcích, zahradách, na hřbitovech nebo v městských zahradních čtvrtích.

Jejich bzučivý let až neuvěřitelně připomíná kolibříky. Ve vzduchu dokážou „stát“, kmitavě přelétávají od jednoho květu ke druhému a zvládají dokonce létat pozpátku. Mimořádné letové schopnosti jim umožňuje bleskurychlá frekvence úderů křídel, která se pohybuje v rozmezí 70–90 kmitů za sekundu. Díky tomu mohou dosáhnout nejvyšší rychlosti až 80 km/h! Během pouhých pěti minut dokáže dlouhozobka prozkoumat i sto květů.

Mezi sáním kladou samičky zelená, hladká a kulovitá vajíčka na svízel, na ptačinec atd. Po čtyřech až šesti dnech se z vajíček líhnou zelené housenky. Ty před kuklením zhnědnou a v pozemním kokonu se přemění v okrově zbarvenou kuklu s tmavším žilkováním. Motýli se líhnou uprostřed nejteplejší části dne v „pravé poledne“ a záhy po ztuhnutí křídel odlétají.

Kovový milovník exkrementů

Červenec je pohanskou slavností lesních motýlů, a to zejména v listnatých a smíšených lesích a na jejich mýtinách. Obecně je známo, že motýli sají nektar z květů rostlin nebo mízu vytékající z poraněných kmenů stromů. Méně už se ví o tom, že některé druhy milují odporně páchnoucí látky – exkrementy a mršiny, z nichž sají tekutiny.

Na exkrementech s oblibou mlsá například stále vzácnější, plachý a nádherný batolec duhový (Apatura iris), který patří mezi evropské motýlí klenoty. Dokonce je možné přivábit jej v místech jeho výskytu silně aromatickými druhy sýrů. Překrásný černohnědý motýl s intenzivním modrým kovovým leskem, který se na křídlech pyšní i bílými skvrnami, nemá rád krajiny s civilizačními vlivy a při vyrušení prchá vysoko do korun stromů.

Noční bludičky a žabí déšť

V červenci si ještě můžete naposledy vychutnat rej nočních bludiček – světlušek, respektive svítilek třpytivých (Lamprohiza splendidula). Nelze to již srovnat s jejich červnovým „ohňostrojem“, ale přesto ještě i v červenci protančí mnohá světýlka samečků na okrajích lesů a mýtin teplé noci.

Při potulkách letní přírodou je konec července nejvhodnějším obdobím k pozorování zázračné přeměny obojživelníků. V tůních a rybníčcích se v průběhu metamorfózy vytvářejí pulcům nejprve zadní a posléze přední nohy a nakonec jim odpadne ocásek, který na souši nebudou potřebovat. Současně se mění jejich dýchání z žábrového na plicní.

Koncem července můžete v okolí žabích biotopů pozorovat jev, který kdysi naši předkové nazývali „deštěm žab“ – spoustu maličkých žabiček o velikosti 1–2 cm. Dříve si lidé skutečně mysleli, že drobní obojživelníci napadali z nebe. Mladé žabky zůstávají ještě asi po dva další měsíce v blízkosti svých mateřských vod a koncem září i ony zamíří do zimovišť.

Pomalu, ale jistě

Pro toho, kdo se umí dívat, nejsou bez zajímavosti ani naši hlemýždi zahradní (Helix pomatia), naši největší plži. Pohybují se rychlostí pouhých 5 m/h, ale dožívají se (pro někoho asi překvapivě) pěti až sedmi let. Na přelomu července a srpna můžete pozorovat hlemýždí hry lásky šálivé. Hlemýždi jsou sice hermafrodité, přesto však k rozmnožování potřebují partnera.

TIP: Vzácný motýlí klenot: Návrat jasoně červenookého

Zamilovaná dvojice se k sobě přitiskne spodními ploskami a napřímí se do vztyčené polohy. Spojení trvá dlouhé hodiny, které by nezvládl ani legendární Casanova. Po páření kladou hlemýždi zahradní z pohlavního otvoru, který se nachází pod pravým tykadlem, až padesát vajíček do malé dutiny v zemi, kterou předtím sami vyhrabou. Po měsíci se líhnou malinkatí hlemýždi, kteří dosahují pohlavní zralosti teprve až po třech nebo čtyřech letech. Před zimou se hlemýždi zahrabávají do zeminy a svou ulitu uzavřou vápenitým víčkem. 

V posledních dvou týdnech se rudá planeta zahalila do globální písečné bouře. Vířící písek a prach přinutil starší robotický rover NASA Opportunity přerušit činnost. Využívá totiž solární pohon, který je závislý na dopadajícím sluneční záření.

Větší a novější rover Curiosity je na tom lépe. Pohání ho radioizotopový termoelektrický generátor, který spolehlivě pracuje ve dne i v noci. Měl by dodávat energii pro Curiosity nejméně 14 let. Rover Curiosity se tedy, na rozdíl od Opportunity, mohl stát aktivním účastníkem monumentální písečné bouře. Stále pracuje a pořizuje unikátní snímky.

Rovery v písečné bouři

NASA díky tomu dostala unikátní příležitost důkladně prozkoumat fenomén písečných bouří na rudé planetě. Máme v tomto směru řadu nezodpovězených otázek, například, proč některé písečné bouře na Marsu zůstávají jen malé a trvají sotva týden, zatímco jiné jsou gigantické a řádí dlouhé měsíce.

TIP: NASA ztratila spojení s roverem Opportunity: Ochromila ho písečná bouře?

Písečné bouře jsou na Marsu běžné, hlavně na jižní polokouli během jara a léta. Obvykle ale zůstávají jenom na malém území. Aktuální bouře je ovšem tak obrovská, že kdyby se odehrála na Zemi, pokryla by severní Ameriku a Rusko dohromady.

Když v roce 1925 stanuli archeolog Frans Blom a etnolog Oliver La Farge v bažinách dnešního severozápadního Tabasca v Mexiku u města La Venta, čekal je šokující nález: gigantické hlavy vytesané do čediče, dosahující velikosti až 2,5 metru. Představa o vývoji dějin i nadřazenosti evropské civilizace utrpěla další ránu – což ještě umocnilo pozdější zjištění, že obři v La Ventě zdaleka nebyli jediní: Starobylá civilizace ozdobila podobnými monumenty i další mexické oblasti a jednu guatemalskou. Ještě větší úžas ovšem vzbudilo jejich úctyhodné stáří: Sochy nalezené v Mexiku vznikly minimálně okolo roku 700 př. n. l., zatímco hlavy ze San Lorenza v Guatemale byly pohřbeny do země už kolem roku 900 př. n. l., a musely tak být podstatně starší. 

V kolébce lidstva

Vědci nakonec nalezený „poklad“ datovali do let 1500–400 př. n. l.: Tehdy v regionu vládli Olmékové, jež se považují za první kulturu ve Střední Americe a jednu z šesti kolébek lidstva (vedle civilizace Norte Chico v Peru, Er-li-tchou u čínské Žluté řeky, kultury v údolí Indu, starověkého Egypta a říše Sumerů). Olmékové jako první na americkém kontinentu ovládli matematiku i astronomii a budovali města s pyramidami. Mezi jejich nejvýraznější umělecká díla patřily právě kamenné sochy, jež později získaly přízvisko „olmécké hlavy“.

Dochovalo se jich celkem sedmnáct, jejich výška sahá od 1,5 do 3,4 metru a jejich hmotnost se pohybuje od 6 do 50 tun. Zobrazují zralé muže s plochými nosy a masitými lícemi, jejichž tváře mají podle některých badatelů negroidní charakter. Senzační – a dnes překonanou – teorii o „etiopských rysech“ olméckých hlav razil už na sklonku 19. století José Melgar y Serrano a někteří badatelé ji propagovali ještě v 70. letech minulého století.

TIP: V mexickém údolí Oaxaca objevili archeologové dávný palácový komplex

Dodnes nevíme, jak záhadní Olmékové monolity vytvářeli. Jejich stavba se každopádně musela pečlivě naplánovat a vyžádala si početnou lidskou sílu. Celý projekt byl nepochybně velmi nákladný, a mohli si jej tak zřejmě dovolit pouze movitější vládci. 

Silnice obrům na míru 

Všechny hlavy byly vytesány do čediče pocházejícího z pohoří Sierra de los Tuxtlas. Na tamních jihovýchodních svazích rozdělily vulkanické sesuvy horninu do velkých bloků, a stavitelé je tak nemuseli ze skály dolovat. Z kulovitých balvanů zkrátka vybrali ty, jež se co nejvíc blížily tvaru lidské hlavy. Tajemstvím zůstává, jak poté obří kusy přepravili na místo určení. Sochy byly totiž vztyčeny až 150 km od zmíněného pohoří! 

Krajina navíc kladla řadu překážek, včetně bažin, záplavových oblastí a zvlněného terénu. Doprava po řekách nebyla pro uvedený účel vhodná, Olmékové neznali kolo a nepoužívali tažná zvířata. Badatelé tak dospěli k vysvětlení, že pro přepravu monumentů budovali tito lidé dočasné silnice – celá staletí před kulturou Mayů. 

Vládci, hráči, nebo horníci? 

Všechny hlavy se pyšní výraznými helmami, přičemž část z nich zdobí vzadu uzel a u jiných jsou naznačena ptačí pera. Někteří badatelé došli k závěru, že sochy znázorňovaly panovníky jedné dynastie, čemuž by odpovídal i zajímavý detail: Zadní strana většiny hlav je totiž plochá, a možná je tedy stavitelé později přepracovali do podoby trůnů pro olmécké vládce. 

Podle jiných hypotéz ovšem sochaři nezachytili do kamene tváře vladařů, nýbrž hráčů rituální míčové hry. Další teorie v hlavách spatřuje horníky těžící vzácné kovy. Podobné závěry každopádně nevysvětlují účel soch ani proč je Olmékové později zasypali hlínou a pohřbili pod zem. Snad je chtěli uchránit před nepřáteli nebo šlo o součást rituálního obřadu. 

Přechod v barvách duhy se v australském Sydney poprvé objevil v roce 2013 u příležitosti 35. výročí Mardi Gras – tradičního pochodu hrdosti gayů a leseb. Přestože šlo z počátku o dočasný projekt, duhový přechod pro chodce se rychle stal místní atrakcí přitahující turisty z celého světa a svého druhu i symbolem LGBT komunity. O to větším překvapením bylo, když jej tehdy nechaly úřady přes noc „z bezpečnostních důvodů“ přetřít.

Na podporu zrušené „sydneyské duhy“ následně vznikaly obdobné přechody po celém světě – v Paříži, Šanghaji, Pretorii, Thajsku nebo třeba v Kambodži.

Nyní se duha do australské metropole vrací a s velkou pravděpodobností natrvalo. Duhový přechod má vzniknout na rozhraní ulic Bourke a Campbell u Taylorského náměstí. Plány radnice počítají se šestiměsíční zkušební lhůtou, během které se mají vyhodnocovat dopravní bezpečnostní rizika. Pokud duhový přechod v této otázce obstojí, má se stát trvalou součástí města.

První čínská vesmírná stanice řady Nebeský palác (Tchien-kung), tedy Nebeský palác 1, se na jaře 2016 stala neovladatelnou a začala klesat k Zemi. Nakonec v noci na 2. dubna do značné míry shořela v atmosféře a zbytky stanice bezpečně dopadly do jižního Pacifiku.

Podle amerických odborníků a Strategického velení USSTRATCOM je teď ale v potížích i Nebeský palác 2, který je prakticky stejné konstrukce. Ten hostil čínské astronauty během podzimu 2016 a od té doby obíhal Zemi nevyužitý.

Jaký bude osud Nebeského paláce 2?

Podle dostupných údajů Nebeský palác 2 neočekávaně klesl se svoji oběžnou dráhou o zhruba 90 kilometrů, takže teď obíhá planetu přibližně 290 kilometrů nad povrchem. Čínská agentura China Manned Space Engineering Office (CMSE) prozatím mlčí a nijak snížení oběžné dráhy Nebeského paláce 2 nekomentuje.

TIP: Žádné drama: Zbytky čínské stanice skončily bezpečně v Tichém oceánu

Odborníci jsou přesvědčeni, že se Čína snaží vyhnout ostudě a nepříznivé medializaci, která doprovázela zkázu Nebeského paláce 1. Je tedy možné, že sestup Nebeského paláce 2 plánovali a chystají se stanici nechat zaniknout v atmosféře kontrolovaným způsobem. Jak je to ve skutečnosti, to ukáží další týdny a měsíce.

Felix hrabě von Luckner pocházel ze staré vojenské rodiny – k jeho předkům patřil i francouzský maršál a velitel Rýnské armády Nikolaus von Luckner, popravený za revolučního teroru roku 1794. Felixův otec věřil, že syn dostojí rodinné tradici a vstoupí do vojenské služby u kavalerie, mladík však toužil stát se námořníkem. Ve třinácti letech proto utekl z domu a odplul jako stevard na ruské lodi Niobe z Hamburku do Austrálie. 

Bouřlivé mládí

Po příjezdu do Austrálie se protloukal všelijak: živil se jako pomocník strážce majáku, lovec klokanů, barman a díky velké fyzické síle i jako boxer v ringu. Dobrodružná povaha ho ale brzy znovu zavála na moře. Dostal se až na jihoamerický kontinent, kde strávil nějaký čas v chilském vězení. Později vstoupil do mexické armády a stal se členem gardy prezidenta Díaze. Roku 1903 se Felix vrátil do vlasti.

V Lübecku složil kormidelnické zkoušky a o pár let později získal ve škole námořní plavby v Hamburku kapitánský patent. Jako dobrovolník vstoupil do Kaiserliche Marine a na přímluvu prince Jindřicha, císařova bratra a generálního inspektora loďstva, byl zařazen mezi aktivní důstojníky. Dosáhl hodnosti Oberleutnant zur See a od roku 1911 sloužil postup ně na bitevních lodích Preussen, Braunschweig a Kaiser. V letech 1913–1914 se na dělovém člunu Panther plavil do Německé jihozápadní Afriky. Záhy po vypuknutí světové války se stihl ještě po dvouletém manželství rozvést se svou první ženou Petrou a v téže době následovalo jeho přeložení na loď Kronprinz.

První bojové zkušenosti

SMS Kronprinz, náležící k nejmodernější třídě bitevních lodí König, měl maximální výtlak 28 600 tun, dokázal vyvinout rychlost 21 uzlů a jeho hlavní výzbroj tvořilo 10 děl ráže 305 mm v pěti otočných věžích. Luckner se stal velitelem záďové věže „E“. Po skončení zkoušek v lednu 1915 se Kronprinz připojil k III. eskadře Hochseeflotte a zúčastnil se několika výpadů do Severního moře, jimiž se Němci bez většího úspěchu snažili vylákat část sil britské Grand Fleet k boji.

Skutečně velkou bitvu zažil Kronprinz a s ním i Felix von Luckner až u Jutska při největším námořním střetnutí války. Společně se sesterskými loděmi König, Grosser Kurfürst a Markgraf zde Kronprinz tvořil V. divizi III. eskadry hlavních sil admirála Scheera. Prvním cílem jeho palby se staly britské lehké křižníky a poté bitevní loď HMS Malaya. Dělostřelci se v bitvě osvědčili. Podle některých námořních historiků to byla právě jejich palba, která způsobila výbuch křižníku HMS Defence, ačkoliv je tato zásluha obvykle přičítána bitevnímu křižníku Lützow. Kronprinz vypálil u Jutska 144 granátů ráže 305 mm a jako jediná loď své třídy unikl poškození. 

Kapitánem Seeadleru

Německo se v té době všemožně snažilo obnovit činnost svých námořních korzárů, kteří by v odlehlých vodách narušovali dohodové námořní trasy, potápěli lodě a vázali tak síly nepřítele. V roce 1916 byla ale většina z nich již sama potopena, nebo pro nedostatek uhlí internována v neutrálních přístavech. Proto byl pro tento nesnadný úkol zvolen SMS Seeadler, starý trojstěžník s ocelovým trupem a pomocným dieselovým motorem.

A protože jen málokterý důstojník se mohl pochlubit takovými zkušenostmi s plavbou na velkých plachetnicích jako čerstvě povýšený Kapitänleutnant von Luckner, padla při hledání velitele volba právě na něj. Měl se stát posledním korzárem, který kdy na své plachetnici brázdil oceány. Otázkou bylo, zda vůbec prorazí skrz britskou blokádu.

TIP: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (1)

Seeadler se vydal na moře 21. prosince 1916 pod norskou vlajkou a s falešným jménem Irma. Loď proplula podél norského pobřeží a kolem severního Skotska zamířila do Atlantiku. Na Štědrý den ji sice zastavil pomocný křižník HMS Avenger, ale „norská“ identita slavila úspěch a korzár byl propuštěn. Krátce nato se však ocitl uprostřed jednoho z nejhorších hurikánů té zimy. Bouře se však stala pro posádku nakonec požehnáním. Donutila totiž blokádní flotilu k návratu do přístavů a Němci mohli nerušeně zamířit do klidnějších vod. 

Dokončení ve čtvrtek 28. června

Neustále se zvyšující výrobní tempo ve Freemontu, nově příchozí modely a stále rostoucí poptávka, to všechno jsou důvody, proč společnost Tesla hledá nejen v Evropě místa, kde by vybudovala novou Gigafactory.

Podle informací zveřejněných na portálu Teslafan.cz se Tesle v Evropě nejvíce zamlouvá Německo, přesněji příhraniční oblast s Francií, ale také zeměmi Beneluxu (Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem). Musk to naznačil tento týden na svém twitterovém účtu.

Německo, země zaslíbená

Tesla má v plánu vybudovat vlastní výrobu na území Evropy již delší dobu. Náznaky na tento projekt se u společnosti objevují již od roku 2016, poté co společnost oznámila akvizici společnosti Grohman Engineering. Tato společnost nyní působí pod jménem Tesla Grohman Automation a má své sídlo v německém Prümu, což je velice strategické místo pro jakékoliv aktivity Tesly, které leží právě u hranic s Francií.

Pro Teslu by navíc neměl být problém uspokojit celoevropskou poptávku jedinou Gigafactory na území starého kontinentu. Pomůže jí s tím hlavně robotizace, která se procesu výroby zmocňuje čím dál tím více, a která společnosti zajistí rychlost a efektivitu výroby.

Rozhodnutí Tesly založit svou výrobu právě v německé příhraniční oblasti s Beneluxem a Francií není vůbec zcestné. Jak víme, tak v této oblasti již funguje prosperující automobilový průmysl, jelikož Bádensko-Württembersko je domovem některých automobilových matadorů, jakými jsou Mercedes-Benz, AMG, Porsche či Audi. Kromě toho je Bádensko-Württembersko třetí největší spolkovou zemí Německa. Zároveň se jedná o region s nejvyšším počtem elektromobilů v celém Německu, s čímž také souvisí nejhustší síť dobíjecích stanic v Německu. Zároveň se zde nachází několik velmi dobrých akademických institucí, které by mohly do budoucna poskytovat Tesle kvalitní zaměstnance.

Vhodná pozice pro Teslu i pro evropského zákazníka

Postavení evropské Gigafactory by mělo také pozitivní přínos pro zákazníky automobilky v evropském regionu. Evropská Gigafactory by mohla přinést evropským zákazníkům atraktivnější ceny svých vozů a zvýšit hustotu sítě elektromobilů po celé Evropě. Navíc příchod nové ryby do Evropského rybníku by mohl rozpohybovat i konkurenci k lepším a především inovativnějším projektům se zajímavější cenovkou.

Evropská Gigafactory tak může být vstupenkou Tesly na evropský trh s konkurenceschopnými vozy, co se ceny týče. Podle odhadů by se v Evropě nejvíce líbily především Model 3 a Model Y. Jak ovšem Elon Musk prohlásil během zveřejňování výsledků prvního čtvrtletí tohoto roku, nová Gigafactory, ať už v Číně nebo v Evropě, bude vyrábět všechny modely z palety společnosti.

Na evropskou Gigafactory si však budeme muset ještě chvilku počkat. Tesla se v současné době zaměřuje na Gigafactory v Číně, která by díky změnám v čínské jurisdikci, týkajících se zahraničních výrobců, měla patřit samotné společnosti. Čínská Gigafactory se bude soustředit především na výrobu nadcházejícího menšího crossoveru Model Y, do kterého začne Tesla investovat v druhé polovině tohoto roku.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Miny jsou dost nebezpečné zbraně. Ale protipěchotní miny sovětského původu PFM-1, známé též jako „motýlí“ miny, jsou obzvláště odporné. Jsou to vlastně plastové váčky s výbušnou kapalinou, které je velmi obtížné odhalit minohledačkou nebo jinými klasickými postupy. Zvláštním tvarem a materiálem připomínají hračku, takže nejčastějšími oběťmi těchto min jsou malé děti, které přijdou o ruce, zrak a často i o život. Motýlí miny bývají shazovány do krajiny z letadel a vrtulníků, kde číhají ve vegetaci či na povrchu země.

Britští vědci vyvinuli technologii, která umožňuje motýlí miny vyhledávat a zneškodňovat pomocí dronů, bez přímého zapojení člověka. Namontovali infračervené kamery na levné komerční drony a pak s drony létali časně zrána nad místy s motýlími minami. Zjistili totiž, že vycházející Slunce v některých případech ohřívá motýlí miny rychleji, než okolní terén, a infračervená kamera je pak snadno odhalí. Experimenty potvrdily, že tímto způsobem je možné vystopovat motýlí miny s velkou přesností.

TIP: SpectroDrone dokáže vypátrat výbušniny pomocí laserového paprsku na 3 kilometry

Badatelé doufají, že nakonec vyvinou plně autonomní systém s několika drony, který bude likvidovat motýlí miny automaticky, s jen minimálními lidskými zásahy. Drony s infračervenými kamerami lokalizuj motýlí miny a předají informaci o jejich poloze dronům specializovaným na ničení min, jako je SpectroDrone nebo Mine Kafon Drone.

Když se řekne „tajná služba“, představíme si agenty s ostře řezanými rysy a perfektně padnoucími obleky – členy organizace, jejíž moc je podle knih či filmů takřka neomezená, zdroje nekonečné a jež má spojence v každém koutě společnosti. Pravda je taková, že tajné služby mají sice zásadní moc i v reálném životě, zároveň však jejich členové – ať už šéfové, či technici instalující „štěnice“ – občas omylem způsobí katastrofy s fatálními následky. Například CIA se dokonce zrodila z úmyslu neopakovat chyby předešlých tajných služeb. 

Varování před válkou

Psal se rok 1941 a japonské stíhačky zaútočily na havajský přístav Pearl Harbor: Americké námořnictvo tehdy zastihly zcela nepřipravené a nálet nakonec donutil „nerozhodné“ Spojené státy, aby se zapojily do bitev druhé světové války. 

Útok si vyžádal přes dva tisíce amerických životů; přesto nemusel být zdaleka tak ničivý, kdyby nedošlo k rozkolu vládních agentur. Američané totiž dávno před náletem prolomili japonské šifrování, a diplomatický atašé na Jávě dokonce o blížícím se útoku informoval Washington. Ani varování týden předem však nezabránilo katastrofě, protože vládní oddělení, jež měla na starosti sběr informací o nepříteli a jejich předávání armádě, mezi sebou místo komunikace soupeřila. V důsledku tak selhala a jejich chyba byla vykoupena krví. 

CIA vznikla v roce 1947 v rámci budování státní bezpečnosti a posléze prohlásila, že tehdejší vládní organizace nedokázaly odfiltrovat „informační šum“. Podle jejího vedení bylo navíc potřeba založit centralizovanou zpravodajskou službu, v jejíchž odděleních by nevázla komunikace, a podobné katastrofy by se proto neopakovaly. Nicméně právě CIA si napříč 20. stoletím musela opakovaně sypat popel na hlavu. 

CIA a zátoka Sviní

Poprvé k tomu došlo již v roce 1961, kdy měla tajná služba prsty v tzv. invazi do zátoky Sviní: Kubánští exulanti tehdy pod vedením CIA napadli rodný ostrov ve snaze svrhnout diktátora Fidela Castra a nahradit komunistický režim demokracií. Měli k dispozici zkušenosti z praxe: V roce 1954 se například podařilo odstranit komunisty v Guatemale. 

Mise však byla od počátku problematická. Čerstvě zvolený prezident John F. Kennedy chtěl zapojení USA za každou cenu utajit a vše mělo vypadat jako interní kubánský konflikt. CIA proto vycvičila 1 400 mužů, kteří museli z Kuby uprchnout po Castrově revoluci. Tato exulantská brigáda ovšem nebyla dostatečně silná, aby režim svrhla sama – služba počítala s všelidovým povstáním. Nicméně naprosto neodhadla náladu v zemi ani diktátorovu popularitu: Jak se později ukázalo, propagandistická kampaň se zcela minula účinkem a k žádnému povstání nedošlo.  

CIA navíc musela na Kennedyho příkaz přesunout nástupní bod invaze z poměrně zalidněných oblastí do pusté a bažinaté zátoky Sviní. I kdyby se náhodou chtěl někdo k povstalcům připojit, neměl jak. Zato Castro na místo pravidelně jezdil rybařit a každý kousek pláže znal jako své boty. 

Mezinárodní ostuda 

Celý plán nakonec pohřbila neschopnost CIA udržet exilové bojovníky stranou vnějšího světa během jejich výcviku v Guatemale. Neopatrné povídání v hospodách zapříčinilo, že se informace o chystané invazi brzy dostaly ke Castrovým uším, takže se žádné překvapení nekonalo. 

Nic se nevyvíjelo dobře. Bombardování kubánských letišť se nezdařilo, a protože kvůli změně plánu nikdo místo vylodění pořádně neprozkoumal, několik výsadkových lodí narazilo na skalnaté dno a potopilo se. Zbylé jednotky sice dorazily a zabraly území na pobřeží, ale během tří dnů byly vytlačeny zpět k plážím. Plavidla, jež měla invazním silám doručit léky a vybavení, potopilo kubánské letectvo. Kennedy, tváří v tvář neúspěchům a mezinárodnímu tlaku, jakoukoliv podporu exulantům zastavil. 

Invaze nakonec Spojeným státům a konkrétně americkému prezidentovi vynesla celosvětovou ostudu. Castrova popularita ještě vzrostla a stal se národním hrdinou. Akce také posílila vztahy Kuby a Sovětského svazu – a odtud už zbýval jen krok ke karibské krizi. 

Prezidentovo zklamání

Nebylo to poprvé, ale bohužel ani naposledy, co CIA Kennedyho zklamala. V dalším skandálu však figurovala po boku Federálního úřadu pro vyšetřování neboli FBI a Tajné služby Spojených států amerických (USSS), která má na starosti bezpečí prezidenta. Řeč je samozřejmě o atentátu, jenž se odehrál 22. listopadu 1963 v texaském Dallasu. Útok se zapsal do historie řadou hluchých míst ve vyšetřování a podivných nehod – v čele se zavražděním atentátníka Leeho Harveyho Oswalda. 

Podle tvrzení bývalého člena USSS Abrahama Boldena se agentuře doneslo, že prezidenta hodlá zabít čtyřčlenný tým útočníků již během návštěvy Chicaga. Tehdy ještě byla reakce bezpečnostních složek adekvátní a z cesty do města sešlo. Posléze však vázla komunikace mezi různými odděleními Tajné služby, a informace o akutní hrozbě se tak do Dallasu nedostala. 

Ulice ohňostrojů

FBI byla přitom údajně ohledně blížícího se atentátu „varována“: Majitel dallaského nočního klubu Jack Ruby prý jednomu z jejích informátorů zavolal a zeptal se jej, jestli se chce jít podívat na ohňostroj. Když pak spolu stáli na rohu ulice nedaleko projíždějícího prezidenta, ozvaly se výstřely. Ruby se v tentýž okamžik sebral a beze slova zmizel. O dva dny později se objevil v garážích dallaské policejní stanice, kudy vedli k transportu Oswalda, a střelil jej do břicha. Atentátník zemřel, aniž by vyjevil pozadí útoku, zatímco Ruby později ve vězení podlehl rakovině plic. 

TIP: Bizarní projekt americké CIA: Panenka bin Ládina měnící se v démona

V případu je však daleko víc pomyslných děr: Pověsti tajných služeb jistě neprospělo ani tvrzení, že agenti určení k doprovodu prezidenta flámovali až do rána a o to laxnější pak byli při výkonu služby. 

Přestože George Orwell ve svých textech hlasitě brojil proti totalitarismu ve všech jeho podobách, sám rozhodně nepatřil mezi pacifisty – dokonce se mu tento směr myšlení příčil. Jako přesvědčený socialista se netajil odporem k Rusku s jeho stalinistickými metodami, které považoval za obdobu fašismu. 

Jeho život byl plný paradoxů: Miloval zvířata, ale zároveň patřil k náruživým lovcům. V útlém dětství pevně věřil v Boha, stal se však zapřisáhlým ateistou – a nakonec jej pochovali podle obřadů anglikánské církve. Ačkoliv byl potomkem kolonialistů, britský imperialismus se mu hnusil. Celosvětově proslul díky románům Farma zvířat a 1984, ale často se vyzdvihují především jeho eseje. Orwellovský pojem „doublethink“ z druhé zmiňované knihy, tedy schopnost udržet v mysli dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit, zřejmě vycházel z povahy samotného autora…  

Anglická idyla

George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil roku 1903 ve městě Motihari v Britské Indii. Jeho otec tam coby koloniální úředník dohlížel na pěstování opia určeného pro čínský trh. Epidemie moru však donutila paní Blairovou krátce po Ericově narození opustit manžela a odjet i s dětmi do Anglie. Chlapec tak otce do svých osmi let téměř neviděl. Anglie jeho dětství, s Eduardem VII. na trůně, si v jeho vzpomínkách uchovala idylický ráz. 

Eduardovská epocha však zdaleka nebyla jen obdobím technického pokroku, který svými podzemními dráhami, automobily a kinematografy zvyšoval životní standard ostrovního národa. Zároveň formovala i společnost s neproniknutelnou třídní hierarchií. Města se v důsledku industrializace rozrůstala závratným tempem, přičemž se v nich jako houby po dešti objevovaly rozsáhlé dělnické čtvrti a periferie chudých, kde začínal kvasit socialismus. Tento svět však tehdy ještě zůstával Ericovi skryt. Studia na elitní přípravce St. Cyprian a na Eatonu jej naopak od „nižších“ tříd vzdalovala. Na škole projevil nadání pro literaturu a očekávalo se, že postoupí na jednu z prestižních univerzit. Mladík se však rozhodl jinak: 27. října 1922 odplul z liverpoolského přístavu do Britské Indie (Barmy), kde měl strávit pět let ve službách imperiální policie.

Úděl bílého muže

Už brzy po příjezdu do Asie však svého rozhodnutí hořce litoval. Rutinní život policisty spočíval především ve vysedávání v klubech s dalšími úředníky a obchodníky, v popíjení whisky a v neustále se opakujícím opileckém tlachání o „údělu bílého muže“. Běloši přece měli ze své pozice nadřazené rasy povinnost domorodce kultivovat a vládnout jim pevnou rukou… Hodiny otupující zahálky v parných dnech si Eric stejně jako většina jiných zpestřoval častými návštěvami vykřičených domů v zapadlých uličkách, kde si za rozumnou cenu všichni přišli na své. 

Ve zmíněném „údělu bílého muže“ tak bystrý mladík záhy rozpoznal především ekonomické a mocenské pohnutky, které barmský lid odsuzovaly k otroctví. I když se mu povýšený způsob života Evropanů protivil, přece jen se podřizoval jeho pravidlům a občas pozoroval, že se i u něj jako následek „dobré výchovy“ projevují hluboko zakořeněné třídní a rasové předsudky. Mnohdy sám s Barmánci jednal jako s podřadnou rasou, čehož později litoval.

Jeho existence měla tou dobou dvě stránky: vnější, která mu umožňovala mezi povrchními krajany pohodlně vegetovat, a vnitřní, spojenou s pocity osamělého a citově strádajícího člověka. A právě ona niterná existence se o více než dvacet let později stala jedním z hlavních motivů jeho nejslavnější knihy 1984. Když po pěti letech v roce 1927 odjížděl na dovolenou do Evropy, jeho vytáhlá hubená postava s vrásčitým obličejem prozrazovala předčasně zestárlého muže. Do Indie už se nevrátil…

V kůži vandráka 

Jen pár měsíců po příjezdu do Evropy vyměnil uniformu policisty dobrovolně za otrhané šaty tuláka a vyděděnce. Gordon Bowker v biografické knize nazvané prostě George Orwell spatřuje v jeho rozhodnutí pro asketický způsob života touhu po odpykání si hříchů z indického období. Blair chtěl sám sebe potrestat tím, že se ponoří mezi nejchudší a stane se jedním z nich. Pro svoji novou existenci si dokonce zvolil i jiné jméno a vymyslel si falešný příběh, jak se dostal na ulici. 

„Asi za hodinu jsem v Lambethu viděl člověka, který vypadal jako zpráskaný pes, určitě to byl tulák. Blížil se ke mně, a když jsem na něho pohlédl, zjistil jsem, že jsem to já, jak se odrážím ve skle výlohy. Na můj obličej se už nalepila špína. Špína si umí lidi moc dobře rozdělit: když jste dobře oblečení, nechá vás na pokoji, ale jakmile se na vás začne rozpadat košile, hrne se ze všech stran,“ napsal později. Úplné proměny však přece jen nedosáhl – mezi tuláky ho prozrazoval přízvuk „dobře vychovaného chlapce“ a také nikdy nepřivykl pachům a špíně levných nocleháren a brlohů. 

Lidské tváře poznamenané strádáním a neutěšené příbytky chudých pozoroval bystrým, leč někdy nemilosrdným okem vědce, který proniká pod povrch věcí. Když se pak pokoušel o podobný způsob existence v levném pařížském hotelu, okradla jej prostitutka o všechny úspory a ze sociologického experimentu se rázem stala skutečnost. Několikadenní hladovění jej donutilo přijmout těžkou práci umývače nádobí v podzemních útrobách velkého hotelu. Zážitky ze zmíněného období mu poskytly látku pro jeho první knihu Na dně v Paříži a Londýně, u níž poprvé zvolil pseudonym George Orwell. Život mezi chudými mu však nepřinesl pouze nové jméno: změnilo se i jeho politické smýšlení a po návratu do Anglie se z něj stal přesvědčený socialista.

Dlouhé okamžiky války

Roku 1935 se Orwell oženil s pohlednou studentkou psychologie Eileen O’Shaughnessy a etabloval se jako jeden z nejnadějnějších spisovatelů své doby. Kromě románu Na dně v Paříži a Londýně mu vyšla v Americe kniha Barmské dny. Psal také recenze a pozoruhodné eseje. Například v textu nazvaném V břiše velryby se jako jeden z prvních zastal „pornografické“ knihy Obratník Raka svého literárního současníka Henryho Millera. I přes obdiv k jeho literárnímu talentu však Američanovi vyčítal jeho politickou pasivitu hraničící až s apatií – v tom představoval jeho pravý opak. 

Když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka mezi levicovými republikány a frankistickými fašisty, Orwell se dlouho nerozmýšlel a i s manželkou odjel do země zmítané nepokoji. Místo původního úmyslu psát válečné reportáže však záhy vstoupil do anarchistické jednotky POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení), první levicové formace, na kterou narazil. Jak měl ovšem později zjistit, nevládla mezi frakcemi levice taková shoda, jakou si představoval.  

Ostatně celá španělská občanská válka znamenala pro Orwella velké překvapení. Udivovali ho špatně vyzbrojení a téměř neorganizovaní muži, mnohdy ještě děti, kteří se často zranili výstřelem z vlastní pušky. Nepřehledné boje se přelévaly z krvavých střetů do dlouhých období nečinnosti, nudy, permanentní zimy a hladu. Orwell sám utrpěl střelné zranění krku, a jakmile se zotavil a byl propuštěn z armády, plánoval návrat do Anglie. Jako bývalý člen anarchistické POUM však musel s Eileen ze Španělska doslova utéct. Vlastní prožitek tamního konfliktu mu umožnil srovnat osobní zkušenost s tím, co později tak odlišně prezentovaly noviny.   

Temná vize budoucnosti

Zážitky ze španělské války a praktiky totalitního Sovětského svazu se staly námětem alegorické knihy Farma zvířat. Její první náčrtky přitom Orwell vytvořil už v roce 1937 na statku ve Wallingtonu, kde si otevřel malý obchůdek s vlastnoručně pěstovanou zeleninou. Příběh o vykořisťovaných zvířatech, která vyhnala svého pána, v něm pak zrál několik dalších let. 

TIP: Oči, které nikdy nespí: Čínský státní dohled připomíná děsivé Orwellovy vize

Špatný zdravotní stav (Orwell byl už od dětství slabý na plíce a potýkal se s častými bronchitidami) mu nedovolil zapojit se do bojů druhé světové války. Přijal tedy práci redaktora v rozhlasové stanici BBC, kde mimo jiné uváděl literární pořady pro indické studenty. Atmosféra bombardovaného Londýna a praktiky v propagačním oddělení rozhlasu, smrt manželky, zhoršující se zdravotní stav – to vše se změnilo v temnou vizi budoucnosti v románu 1984, v němž se Orwell rozešel se svým literárním vzorem z mládí H. G. Wellsem. Svět budoucnosti ovládá na stránkách jeho knihy nemilosrdný totalitní systém: technika se v něm stává nástrojem propagandy, jež probouzí v člověku ten nejprimitivnější strach. 

Poté co své životní dílo dokončil, propukla u vysíleného autora naplno tuberkulóza, kterou se nakazil zřejmě již v dobách svého tuláckého života. V roce 1949 se pak už jako vážně nemocný oženil s mladou nakladatelkou Soniou Brownellovou, ze společného štěstí se však netěšili dlouho. O pár měsíců později, ve věku pouhých 46 let, Orwell zákeřné nemoci podlehl.