Koncem září 1944 se rytmistr Erich Schroedter (1919–1994) stal velitelem průzkumného praporu divize Grossdeutschland a hned o dva týdny později si vysloužil Rytířský kříž Železného kříže. GD se tehdy snažila v Litvě zabránit Sovětům v dosažení Baltského moře a odříznutí skupiny armád Sever.

Předchozí část: Nositelé Rytířského kříže (1): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland (vyšlo 30. listopadu)

Bez těžkých zbraní proti tankům

Velení divize vyslalo Schroedterovu jednotku hlídat jeden most, který potřebovaly německé jednotky k ústupu. Rudoarmějci již útočili silou přibližně jednoho pluku, ale průzkumníci Grossdeutschland bleskurychlou akcí získali moment překvapení a během chvilky Sověty rozehnali, přičemž 80 mužů zabili a 120 zajali.

Schroedter sice neměl žádné těžké zbraně, ale pronásledoval prchající protivníky i ve chvíli, kdy se schovali pod ochranu tanků a protitankových děl. I tyto síly dokázali vojáci GD donutit k ústupu a dokonce vyprostili obklíčenou bojovou skupinu od 551. divize lidových granátníků. Průzkumný prapor držel získané pozice hluboko do noci a ustoupil až tehdy, když jej Sověti obchvátili na obou křídlech o víc jak 15 km.

Erich Schroedter získal Rytířský kříž a akce jej utvrdila v tom, že nejefektivnější je vést boj i průzkum agresivně. Takto si počínal až do konce války a v březnu 1945 dokonce obdržel k Rytířskému kříži i Dubovou ratolest. Za své troufalé akce však také několikrát zaplatil těžkým zraněním.

Dokončení: Nositelé Rytířského kříže (3): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland (vychází v úterý 5. prosince)

Na masové kuličky potřebujete pouze maso, koření a pár další ingrediencí, přičemž ze vzniklé hmoty se pak jednoduše vytvarují koule. Účastníci soutěže o nejlepší zmíněný pokrm, jež se koná ve Filadelfii, také o receptuře nepochybovali – až do letošního ročníku, kdy Jennifer Zavala pracovala místo masa s cizrnou a italským pečivem panelle.

TIP: Masožroutům vstup zakázán: V Rusku vzniká první ryze vegetariánské sídliště

Zatímco některým rozhodčím její výtvor velmi chutnal, od jiných sklidila kritiku za absenci masa. Posměšků a jedovatých poznámek se dočkala i ze strany protivníků. Jakmile se pak rozšířilo, že Zavala údajně vyhrála, změnily se úšklebky v ostré nadávky, a žena prý dostala i několik výhrůžek smrtí. V soutěži nakonec nezvítězila a podle vlastních slov při ní zažila „nejdivnější dva dny svého života“.

Templáři prý ve Svaté zemi objevili kámen mudrců a jeho pomocí dovedli každý kov proměnit ve zlato. Ve skutečnosti jmění řádu zřejmě pramenilo především z podnikatelské zdatnosti. Templáři vytvořili první bankovní systém v Evropě a brzy si od nich půjčovali i ti nejmocnější. Patřil k nim také francouzský král, jemuž se ovšem do splácení nijak nechtělo, a tak raději templáře obvinil z kacířství. 

Uklizené bohatství 

Poslední velmistr templářského řádu Jacques de Molay věděl, že ho král Filip IV. nepropustí, dokud mu neprozradí, kde spočívají hromady blyštivého zlata. Vždyť především kvůli tomu si francouzský panovník usmyslel, že rytíře zničí. Jeho vojáci však na shromaždištích templářů, tzv. komendách, našli jen zlomek toho, v co doufali. Proto král na Molaye stále znovu naléhal – jenže nejvyšší představitel mocného řádu zatvrzele mlčel. 

TIP: Tajemný hrad Veveří: Byl zde ukrytý templářský poklad?

Podle pověsti nechal před svým zatčením zlato, šperky i spisy o zapomenutém umění Orientu a Dálného východu převézt na svůj hrádek v Čechách. Tento úkol mimořádné důležitosti svěřil svému synovci, který se tak stal posledním strážcem templářského pokladu. 

Strážci biblických zákonů 

Pověsti připisují templářům vlastnictví různých tajuplných předmětů. Ve Svaté zemi sídlili Chudí rytíři Krista na úpatí Chrámové hory a kousek odtud prý nalezli trosky slavného Šalomounova chrámu. Právě tam pak údajně objevili pověstnou archu úmluvy – truhlici obsahující desky zákonů, jež podle Bible dostal prorok Mojžíš od samotného Boha. Podle jiné verze vypátrali templáři vzácnou schránu v Etiopii, kam ji kdysi odvezl Šalomounův syn Menelik. O tom, kam rytíři archu ukryli, však legendy mlčí. 

Existuje zato nepřeberné množství domněnek, kam schovali další významný předmět z dávných pověstí – svatý grál. Tradičně se tak označuje pohár, z nějž Kristus pil při poslední večeři a do kterého po ukřižování zachytil Josef z Arimatie jeho krev. Legendy připisují grálu zázračnou moc: Přináší prý uzdravení i nesmrtelnost. Právě tento kalich údajně templáři získali a podle nejpopulárnější pověsti spočívá v tzv. učedníkově sloupu v Rosslynské kapli. 

Po pronásledování ve Francii prý část rytířů uprchla do Skotska, kde pak působili jako rytíři svatého Jana. Jeden z nich, William de Saint Clair, nechal v 15. století vystavět v Rosslynu kapli a údajně v ní ukryl grál, který s sebou členové zrušeného řádu přivezli. 

Možná však kalich i ostatní cennosti čekají na svého objevitele na ostrově Bornholm v Baltském moři, kdesi na Kypru, v Portugalsku či ve Španělsku. Máme-li totiž věřit pověstem, může se templářský poklad nacházet prakticky kdekoliv. 

Prokletí královské rodiny 

Filip IV. Sličný jede v listopadu roku 1314 na lov. Vtom sebou prudce škubne, pustí otěže a padá z koně raněn mrtvicí… Když poddaní uslyšeli o smrti vladaře, hned věděli, kolik uhodilo: „Nejdřív zesnul papež, teď král. Templářská kletba se naplňuje.“ Právě v té době se zřejmě zrodila legenda, že Jacques de Molay na hranici proklel nejen papeže Klementa V., který templářský řád zrušil, a krále Filipa IV., jenž templáře zničil, ale i vladařovy potomky až do třináctého pokolení. Ať už poslední představený rytířů Templu řekl v hodině své smrti cokoliv, zdá se, jako by na jeho soudce skutečně dopadl trest vyšší moci. 

Klement V. odešel na věčnost necelý měsíc po velmistrovi, v témže roce zemřel také chamtivý král Filip a smůla pronásledovala i jeho syny. Po krátké vládě postupně skonali Ludvík X. Svárlivý, Filip V. Dlouhý i Karel IV. Sličný. Žádný z nich přitom nezanechal mužského potomka. Hlavní linie francouzské královské dynastie Kapetovců tak vymřela po meči a na trůn nastoupili jejich příbuzní z rodu Valois. Jenže nárok si na něj činil i anglický král Eduard III., syn Filipovy dcery Izabely. Mezi Anglií a Francií se tak rozhořely boje, jež vešly do dějin jako stoletá válka. 

Milost od papeže

V roce 2001 studovala italská historička Barbara Fraleová dokumenty z proslulého Vatikánského tajného archivu. Tuto sbírku písemností obestírá snad ještě víc mýtů než templáře. Má ukrývat nepříjemné pravdy o samotném základu křesťanské víry, o zapletení církve do nejrůznějších spiknutí, popisy vymítání ďábla, kacířské spisy a také záznamy významných církevních procesů. Badatelka nejprve objevila dokumenty z roku 1308, které detailně líčí, k čemu všemu se souzení rytíři přiznali; většina těchto přiznání však byla známa již dřív. Zlom přinesl až Chinonský pergamen z roku 1314. 

K procesu s rytíři Templu by nikdy nemohlo dojít bez papežova posvěcení. Filip IV. získal pro své tažení proti templářům souhlas tehdejšího Svatého otce Klementa V. a ten roku 1312 řád zrušil. Historikové však dlouho nevěděli, zda důkazům proti rytířům věřil, nebo se jen podvolil královu nátlaku. Chinonský pergamen jim konečně poskytl odpověď: Klement V. v něm totiž velmistra Jacquese de Molay i další významné představitele řádu tajně omilostnil! Proč tedy nehnul ani prstem, aby nevinné zachránil před popravou? 

Již od počátku svého působení v úřadu se Klement V. podřizoval zájmům francouzského panovníka. Filip IV. prý totiž sehrál klíčovou úlohu při jeho zvolení, a získal tak od papeže vždy to, co chtěl: Ať už se jednalo o zničení templářů, nebo o přesídlení hlavy křesťanské církve do Avignonu. Vše tedy nasvědčuje, že měl Klement strach se vladaři otevřeně vzepřít. Za jeho slabost bohužel zaplatily životem desítky lidí. 

Byli templáři kacíři?

„Bratr Humbert přinesl bronzový kříž, kde byl zobrazen Ukřižovaný, a nařídil mi zříci se Krista. Proti své vůli jsem tak učinil,“ popsal údajný přijímací obřad do řádu mučený Jacques de Molay. Svá slova i další hrozná přiznání o několik let později odvolal, což ho stálo život, stejně jako dalšího vysoce postaveného templáře Geoffroye de Charnay. Na smrt šli přitom zcela zbytečně, neboť cejch kacířů zůstal templářům i po další staletí. 

Král Filip IV. během procesu s rytíři chytře využil zvěstí, které o nich kolovaly už od založení řádu. Lidé je podezírali z uzavírání tajných dohod s muslimy, ze záliby v orientálním učení i z praktikování magie. V krutých mukách také kdysi mocní rytíři vypověděli, že se klaněli modle jménem Bafomet a uctívali jakousi hlavu. Historikové se dodnes přou, jaký původ uvedená nařčení mají.

TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských

Někteří se domnívají, že slovo „Bafomet“ vzniklo zkomolením jména proroka Mohameda, podle jiných jde o spojení dvou řeckých slov, která značí rozplynutí se v moudrosti. Původně byl Bafomet zobrazován jako vousatá hlava s třemi obličeji. Podle některých badatelů se jednalo o alchymisticko-kabalistický symbol, což opět potvrzuje pověsti, že se templáři věnovali tajným vědám. V 19. století se však vynořila představa Bafometa jako démona s kozlí hlavou, ženskými prsy a pentagramem na čele. 

Pokud jde o uctívání oné záhadné hlavy, dějepisci a záhadologové se dohadují, zda šlo o ostatky sv. Eufemie, o hlavu Jana Křtitele, či dokonce o plátno s otiskem Kristova těla a tváře.

Stroje Harley-Davidson zná celý svět. Kdo na nich jezdí, s oblibou říká: „Jezdi si, na čem chceš, ale stejně skončíš na Harleyi.“ Osedlat bezmála čtyřmetrákového krasavce je opravdu nezapomenutelný zážitek a není divu, že srdce fanoušků těchto motorek bije v Čechách už skutečně dlouho. Registrace Harley-Davidson klubu Praha se totiž datuje do roku 1928. „V současnosti jsme nejstarším klubem na světě, a to od roku 1976, kdy zanikl ten v San Francisku,“ doplňuje prezident pražského uskupení Martin Novák. 

Na počátku byla svatba 

Všechno začalo sňatkem nadšence a dealera značky Bohumila Turka v roce 1927. Na jeho svatbu se sjelo mnoho milovníků Harleye a řekli si, že by mohli založit podobný klub, jaký tehdy existoval v Anglii. „Okamžitě do něj vstoupila spousta lidí a začali pořádat různé akce. Oblíbené byly například ginghany, kdy se prováděly akrobatické prvky na motorkách. Jezdily se i závody cross country,“ popisuje archivář klubu Tomáš Čihák. 

Za první republiky se těžká „mašina“ stala spíš doménou movitějších – její cena odpovídala hodnotě menšího domku. Během války bylo nutné stroje „znepojízdnit“, aby je stát nezabavil pro potřeby armády. Klub nicméně přežíval dál, i bez benzinu, a jeho členové se scházeli například na výletech. Přesto jich po válce zůstala asi jen desetina. 

Kovový pozdrav z Ameriky

„Po válce skupina chvíli fungovala pod názvem Harley UNRRA Club. Protože UNRRA byla americká organizace pro pomoc zemím postiženým válečnou vřavou, která dovezla nějakých šest set motocyklů,“ vysvětluje Čihák. Na „unrráckém“ stroji začínal i nejstarší člen klubu, devadesátiletý Jaroslav Řežábek. „Bylo mi sedmnáct a půl, ještě jsem neměl řidičák, a přivezl jsem si domů Harleye. Byly tak od devíti do dvanácti tisíc korun, v době, kdy pérák na poukaz stál dvaadvacet tisíc,“ vzpomíná.

Komunistický režim motorkám příliš nepřál: Harley sice mohl fungovat, ale jen pod Svazarmem neboli Svazem pro spolupráci s armádou. Na srazech se muselo střílet ze vzduchovky či vrhat gumové granáty. Harleyáci však záhy přišli na to, jak vzít svazákům vítr z plachet – začali coby brigádníci pomáhat v jedné žižkovské mateřské školce a brzy se stali těmi nejpilnějšími. 

Po roce 1989 se klub vydal samostatnou cestou, začal budovat vztahy s ostatními organizacemi a vytvářet svoji novodobou image. Dnes pořádá ročně tři velké motosrazy zvané „Míle“, které se těší značné mezinárodní oblibě. 

Na čekací listině

V současnosti má klub necelých tři sta členů, z toho asi třicet žen. Vládne v něm takřka rodinná atmosféra – už proto, že dvě třetiny motorkářů spolu jezdí víc než dvě dekády. Podle prezidenta Nováka představují fanoušci průřez celou společností: „Je to jedna z mála skupin, kde dnes ještě vedle sebe dokážou sedět a povídat si třeba zedník s plastickým chirurgem.“ 

A jak se z fanouška Harleyů stane právoplatný člen? „V první řadě musí vlastnit motocykl Harley-Davidson. Musí s námi chvíli jezdit, získat si kamarády. Dva z nich mu pak dělají ručitele a na valné hromadě ho zařadíme mezi čekatele. Pokud se po dvou letech osvědčí, slavnostně ho přijmeme,“ shrnuje prezident českého klubu, který zanedlouho oslaví devadesáté výročí vzniku. 

Výzkum kostí neolitických žen naznačuje, že dnešní dámy by mezi svými předchůdkyněmi nejspíš neobstály. A platí to i pro ženy, které se věnují silovým sportům.

Herkulové a Amazonky

Když britští odborníci porovnali kosti rukou prehistorických žen s dnešními ženami, zjistili, že ženy před tisícovkami lety měly překvapivě pevné kosti a silné ruce. Výzkum se týkal středoevropských žen, které žily až před 7 400 lety v období neolitu. Podle všeho si budeme muset poopravit mínění o roli žen té doby.

Badatelé až doposud porovnávali kosti žen s kostmi mužů. V takovém srovnání ženy vždy vycházely jako slabší. Tím zřejmě došlo k podcenění jejich role v době počátků evropského zemědělství. Zatím není jasné, díky jakým činnostem měly ženy tehdy tak silné paže. Vědci tipují, že to bylo hlavně kvůli mletí zrn obilí, což musela být častá a namáhavá práce.

TIP: Herkulové a Amazonky: Proč už mezi námi nechodí supermani?

Značná tělesná výkonnost našich předků ovšem zdaleka nepředstavovala jen výsledek tvrdých životních podmínek či výcviku. Lidé k ní měli i vrozené předpoklady. Ti, kteří zmíněné vlohy zdědili, byli ve výhodě: snáze přežívali a plodili víc dětí. Predispozice ke zdatnosti se pak šířily celou populací.

V pravěku a starověku o přežití často rozhodovala fyzická zdatnost, a podobné varianty genů proto představovaly výhodu, tudíž byly zřejmě v lidské populaci mnohem rozšířenější než dnes. Když pak význam tělesné výkonnosti upadal, důležitost zmíněných vloh klesala a pomalu se z genofondu vytrácely. 

Astronomové promítli na oblohu spoustu čar a kružnic: Hrají důležitou roli při sestavování souřadnicových systémů, které lze použít pro popis polohy nebeských objektů. Některé souřadnicové čáry představují projekci („prodloužení“) geografických souřadnic na hvězdnou oblohu. Patří mezi ně i nebeský rovník, tedy průsečnice roviny zemského rovníku s myšlenou nebeskou sférou. Je důležitý pro tzv. rovníkové souřadnice, jichž rozlišujeme dokonce dva druhy. 

Naproti tomu ekliptika odpovídá rovině oběhu Země kolem Slunce. Do ní se nám pak na obloze promítá pozice Slunce, takže ekliptika představuje myšlenou čáru, po níž se na nebi pohybuje střed slunečního kotouče. Kružnice nebeského rovníku a ekliptiky se přitom protínají ve dvou bodech. Označujeme je jako vzestupný a sestupný uzel a sluneční kotouč se v nich nachází ve dnech rovnodenností: Průchod vzestupným uzlem předznamenává nástup teplejší poloviny roku, průchod sestupným uzlem naopak té chladnější.  

Delfíni žijící na jihovýchodě Austrálie představují podle nejnovějších poznatků nový, donedávna nepopsaný druh. Vědci se doposud domnívali, že těchto asi 150 jedinců tvořících dvě populace v Port Phillip Bay a v Gippsland Lakes, patří ke známému druhu skákavých delfínů, avšak analýza DNA a studie tvaru jejich lebky je vyvedla z omylu. Novému druhu byl přidělen latinský název Tursiops australis.

TIP: Nespoutaní delfíni kapverdští a jejich anarchie pod mořskou hladinou

„Jde o naprosto úžasný objev, protože od počátku 19. století byly popsány jen tři nové druhy delfínů,“ říká Kate Charlton-Robbová z Monash University v Melbourne. „A ještě úžasnější je, že jsme měli tyto delfíny celou dobu přímo pod nosem a ničeho jsme si nevšimli.“

Ke konečnému stanovení znaků nového druhu bude potřeba ve výzkumu ještě pokračovat. Již nyní je však jasné, že sotva byl nový delfín objeven, už bude zařazen mezi ohrožené australské druhy.

„Formální určení nového druhu je velmi důležité pro další správný postup při jeho ochraně,“ říkají autoři studie, „a to zvlášť v případě jako je tenhle. Jedná se totiž o endemický druh žijící pouze na dvou místech australského kontinentu.“

Ve vzpomínkách našich předků se školní léta posuzují (ať už kladně a s nostalgií nebo kriticky) převážně z hlediska žáků a studentů. Učitelské trápení se obvykle hodnotilo jen podle vztahu k úřadům, s ohledem na nesmyslné direktivy a zastaralé vyučovací postupy nebo na bídné hmotné podmínky kantorů. Problém však představovala i další rizika tohoto povolání. Snad poněkud překvapivě k nim patřily fyzické útoky ze strany dětí a jejich rodičů.

Pokrokové 19. století

Tělesné tresty nebyly jen výchovným nástrojem pedagogů, ale také prostředkem, jak ukázat, kdo je ve škole nebo v obci skutečně pánem. V dobách před zavedením všeobecné školní povinnosti v roce 1774 se lze v učitelských poznámkách dočíst o utrpení, které přináší nutnost předstoupit před žáky a riskovat od nich nebo jejich rodičů výprask. K předpokladům kantorského povolání, které oceňovaly státní úřady, proto patřila fyzická kondice každého zájemce. V roce 1816 například zamítla vídeňská Studijní komise stížnosti týkající se nedostatků v přípravě učitelů s odůvodněním, že jejich znalosti nejsou na prvním místě a že mohou být dokonce škodlivé. Hodnotila se především zbožnost a síla k výkonu tělesných trestů a k vlastní obraně.

Ve druhé polovině 19. století se školský systém zlepšoval. Vzdělání potvrzené vysvědčením se stávalo předpokladem sociálního vzestupu a školou garantovaná kvalifikace se už většinou nepovažovala za zbytečnost. Učitelé postoupili na společenském žebříčku mezi honoraci. Jejich nové sebevědomí souviselo se systémem odměňování. Nemuseli se nadále dožadovat dům od domu své odměny, případně si ji po vzoru místních žebráků odjíst u stolu rodičů svých žáků. Tlak rodičů na učitele sice zcela nezmizel, většinou však nebýval tak přímočarý jako v éře takzvané staré školy. Neústupný učitel mohl být přeložen, škola přišla o podporu městských zastupitelů a podobně.

Skandální případ

O to překvapivější byl incident z roku 1874, ke kterému došlo v jedné z městských škol na Starém Městě pražském. Rozhořčená matka nespokojená s hodnocením svého dítěte zbila učitelku přímo ve třídě a způsobila jí rozsáhlé zranění. Případem se zabývala okresní školní rada, která do budoucna zakázala v době vyučování vstup cizím osobám včetně rodičů do školních budov. Příslušnou vyhlášku nařídila vyvěsit ve všech pražských školách.

Zápisy z tohoto jednání a z pozdější schůze pražského zastupitelstva se tak stal dokladem rizika učitelského povolání, které přežilo i mnohé školské reformy – včetně zákazu tělesných trestů žactva.

28. listopadu 2017 vzlétla z nového ruského kosmodromu Vostočnyj teprve druhá raketa. Soyuz-2.1b v tomto případě vynášel na oběžnou dráhu klimatický satelit Meteor-M a 18 dalších menších satelitů.

První část startu z kosmodromu, který leží v Amurské oblasti na Dálném Východě, probíhala normálně. Raketa se blížila k cílové oběžné dráze, kterou byla polární dráha ve výšce 825 kilometrů nad zemským povrchem.

Neúspěch ruské rakety

Pak se to ale zvrtlo. Ruská kosmická agentura Roskosmos po několika hodinách oznámila, že se jí nepodařilo navázat s klimatickým satelitem kontakt. Ukázalo se totiž, že satelit není tam, kde měl podle plánu být.

TIP: Havárie na Mysu Canaveral: Explodovala raketa Falcon 9 společnosti SpaceX

Podle ruské zpravodajské agentury Interfax mohlo dojít k tomu, že kvůli lidské chybě neskončily vynášené satelity ve vesmíru, nýbrž v Atlantickém oceánu. Ruská média spekulují o tom, že raketový stupeň Fregat-M, jehož ukolem bylo dopravit satelity na oběžnou dráhu, měl pravděpodobně špatnou orientaci. Celá mise pak v důsledku toho skončila naprostým krachem. 

Roskosmos později oznámil, že státní komise jmenovala členy vyšetřovací komise pro havárii startu Sojuzu 2-1b ze dne 28. listopadu. Práce komise by měla být ukončena do 15. prosince.