Každý z nás má nějaké fyzické nedostatky a většina z nás se s nimi naučila žít. Pro některé je řešením plastická chirurgie a pro jiné zase soutěže v ošklivosti. Tak jako pro Williama Masvinu z Epworthu v Zimbabwe, který je letošním šampionem soutěže Mr. Ugly 2017. 

Jde již o jeho čtvrtou korunu krále oškliváků. Na své letošní vítězství je tento třiačtyřicetiletý nezaměstnaný muž obzvláště pyšný – získal jej totiž zpět od předloňského vítěze Maisona Sereho. Soutěž o nejošklivějšího muže se v Zimbabwe koná každoročně od roku 2010 a těší se podobnému zájmu jako soutěže miss. Vítězové si odnáší prémii 500 dolarů (přibližně 10 tisíc korun) a věcné dary. Letošní vítěz získal kromě finanční odměny i krávu.

V roce 2015 soutěž doprovázely kontroverze, které ji vynesly až do titulků velkých světových médií. Část veřejnosti a někteří soutěžící pochybovali o oprávněnosti volby vítěze. Kromě chybějících zubů prý nebyl Maison Sere dostatečně ošklivý. Ročník 2016 byl proto zrušený a příležitost předvést své nedostatky tak dostali soutěžící až letos.

TIP: Keňský právník žaluje Izrael a Itálii pro vraždu Ježíše Krista

„Nikdo nemůže zpochybnit, že jsem nejošklivější osoba v Zimbabwe. Teď se chci poprat o krále oškliváků i za hranicemi,“ prohlašuje letošní vítěz.

Příležitost dost možná dostane již příští rok. Organizátor soutěže David Machowa totiž hodlá v příštím roce uspořádat světové klání Mr. Ugly World. Hostitelskou zemí se má stát Jihoafrická republika. „Pokud se soutěže zúčastním, věřím, že získám korunu krále oškliváků pro Zimbabwe,“ říká odhodlaně William Masvinu.

U křečíků džungarských (Phodopus sungorus) se při dočasném snížení metabolizmu a tělesné teploty prokazatelně zastavily či dokonce zvrátily přirozené pochody vedoucí ke stárnutí provázené rozpadem chromozomů. Malí savci, kteří se v zimě ukládají ke spánku, si tedy nejen pořádně odpočinou, ale současně si prodlouží i život.

TIP: Park medvídků k pomazlení aneb Ohrožení australští spáči

Christopher Turbill z Institutu ekologie divoké zvěře ve Vídni vytvořil umělé prostředí pro 25 dospělých samiček, které se ještě nikdy nepářily. Tyto samičky měly k dispozici pouze 8 hodin světla denně, aby u nich byl vyvolán stav hibernace podobně jako v zimním období. Po dobu 180 dní žila polovina křečíků při teplotě vzduchu 20 °C, druhá polovina musela snášet pouhých 9 °C. Obě skupiny měly neustálý přístup k vyvážené potravě a u všech jedinců byly zaznamenávány tělesné změny pomocí mikrozařízení zavedeného pod kůži.

Ukázalo se, že křečíci, kteří upadali díky nižší teplotě vzduchu do hlubšího stavu hibernace, si nejen uchovali důležité části chromozomů neporušené, ale dokázali je i opravit. Po probuzení měli více energie, a mohli proto zkonzumovat větší množství potravy než křečíci z teplejších ubikací.

„Toto zjištění lze pravděpodobně aplikovat na všechna zvířata, která používají nějakou formu hibernace,“ říká Turbill. „Výsledky studie se však bohužel nedají vztáhnout na člověka a jeho spánek. Ve spánku totiž nedochází ani ke zpomalení metabolizmu ani ke snížení tělesné teploty a věda zatím nedokázala vymyslet způsob, jakým u člověka stav hibernace navodit.“

Brandon Johnson z americké Brownovy univerzity na Rhode Islandu a jeho spolupracovníci získali nové doklady o tom, že v ledovém příkrovu Europy fungují podobné procesy, jakými procházejí tektonické desky na Zemi.

Ledová tektonika Europy

Vědci na počítačích simulovali pochody v ledovém obalu měsíce Europa a zjišťovali, zda tam může docházet k subdukci. V deskové tektonice je subdukce jevem, při němž se jedna z desek zasouvá pod jinou.

TIP: Jupiterův měsíc Europa je pravděpodobně tektonicky aktivní. Stejně jako Země

Johnsonův tým dospěl k závěru, že to možné je. Povrchový ledový příkrov Europy je podle nich tvořený dvěma vrstvami. Jednou z nich je vnější tenká vrstva velmi chladného ledu, pod kterou se nachází druhá vrstva, tvořená o něco teplejším ledem. Pokud jsou ve vnější vrstvě ledového příkrovu místa s různou slaností ledu, tak podle vědců na Europě pravděpodobně dochází k subdukci. Pokud tomu tak skutečně je, tak by tektonické pohyby mohly zajišťovat přísun živin pro případné organismy v podpovrchovém oceánu Europy.

Dinosauři období druhohor byli hodně pestrou čeládkou. Od gigantických titanosaurů jižní Ameriky, až po maličké mikroraptory v Číně, žili téměř ve všech možných prostředích. Jedinou výjimkou byla voda. Kromě proslulého spinosaura jsme doposud neznali žádného dalšího spolehlivě vodního dinosaura.

Až teď vědci přicházejí s novou fosilií, která by to mohla změnit. Dinosaurus Halszkaraptor escuilliei, přezdívaný Halszka, pochází z Mongolska, kde žil v období křídy, asi před 75 miliony let. Odborníky zaskočil tím, že jde o směsku znaků, která je u dinosaurů velmi neobvyklá. Vědci si nejprve mysleli, že jde o nepodařený podvrh padělatelů fosilií.

TIP: Přízrak z Gobi: Honba za devítitunovou hrbatou kachnou

Halszkaraptoři měli komické tělo s dlouhým labutím krkem, krátkými křídly a dlouhýma nohama. Jejich podivný vzhled by mohlo vysvětlit to, že žili ve vodním prostředí. Tito příbuzní slavných velociraptorů jsou velmi vzácným dokladem toho, že i dinosauři dokázali pronikat do vody.

Dne 7. prosince 1995 v 17:45:44 UT sonda prolétla ve vzdálenosti 892 km od povrchu měsíce Io. Šlo o kritický okamžik celé výpravy, protože gravitační manévr u tohoto měsíce byl nutný pro zbrzdění asi o pětinu potřebné změny rychlosti (175 m/s). Velmi záleželo na přesnosti průletu, protože při větší vzdálenosti by bylo zapotřebí příliš velké množství pohonných látek, které by při pozdější činnosti družicového modulu chybělo. Výsledek byl perfektní.

TIP: Trnitá cesta k Jupiteru: Kosmická sonda Galileo

Ve 21:53 UT sonda prolétla perijovem dráhy ve vzdálenosti 214 570 km nad horní hranicí oblačnosti Jupiteru, 285 590 km od středu planety. Ve 22:06 UT sonda přijala první signály z atmosférického pouzdra. Signál, předaný dále, letěl k Zemi 52 min.

Bonnie Parkerová a Clyde Barrow si byli souzeni. Děti velké hospodářské krize, které prožily dětství v bídě a chudobě, spojily své životy, aby byly silnější. Jejich láska byla intenzivní, ale oba s ní naložili prachbídně. Jak se jedenadvacetiletý Clyde a o dva roky mladší Bonnie ve skutečnosti seznámili, nikdo neví. Psal se rok 1930 a Bonnie byla ještě stále vdaná. To ale nebyla největší překážka, kterou museli kvůli svému vztahu překonat. 

Zlost, která nutila vraždit

Clyde už měl za sebou polepšovnu, tresty za krádeže i loupežná přepadení. Při opakovaných pobytech za mřížemi prošel těžkou školou života. Svůj život přitom považoval za nešťastný, nenáviděl chudobu, ve které vyrostl a v níž musela žít celá jeho rodina. V nejtěžších chvílích se svými bratry i matkou musel dokonce přespávat pod mostem. Zlost, která se v něm hromadila, tu a tam vyplavala na povrch – to když Clyde někoho zabil. Pokaždé, když s Bonnie prchali, prostříleli si cestu ven. Clyde tvrdil, že jeho vraždy nejsou osobní, že za všechny problémy v Americe, může vláda. Ale nic naplat, z Bonnie a Clydea se stali psanci.

Na to, aby Bonnie a Clyde mohli přepadávat banky a čerpací stanice, byli sami příliš slabí. Dvojice se proto záhy rozrostla o několik dalších gangsterů. Mezi nimi byl i Ray Hamilton, o němž se tvrdí, že byl Clydeův sexuální partner po dobu jejich pobytu ve vězení. Do party pak přibrali i bratra Clydea Barrowa – Ivana, kterému všichni přezdívali Buck. Bonnie obvykle sloužila jako hlídač a tu a tam si připadala nevyužitá. Měla pocit, že o ni zbytek skupiny příliš nestojí, protože je žena. 

Přestože je lidé zpočátku líčili jako romantické hrdiny bojující s kapitalismem, svůj obrázek si zločinecká banda brzy pokazila. Postupem času jim bylo jedno, jestli zastřelí policistu, úředníka nebo chudého farmáře, který byl ve chvíli jejich útěku před zákonem zrovna na špatném místě. Kdo jim vstoupil do cesty, toho zabili, v lepším případě unesli.

Když noviny přehánějí

Pověst, která se s gangem Bonnie a Clydea nesla médii i mezi lidmi, předcházela činy skupiny. Ve skutečnosti gang, který působil na území šesti amerických států, přepadal jen malé banky a čerpací stanice a odnášel si jen pár stovek dolarů. Jejich největším úlovkem pak byl lup ve výši dvou a půl tisíce dolarů. 

Zásadním okamžikem bylo přepadení vězeňského transportu převážejícího Raye Hamiltona. Kromě něj banda unesla i několik dalších trestanců. Ti se následně stali členy gangsterské party. Způsobilo to ale první neshody ve skupině. Všichni členové gangu se neustále dohadovali o tom, kam příště vyrazí, a především, jak si rozdělí kořist. Ray Hamilton měl brzy rozepří dost a rozhodl se gang opustit. 

Bonnie a Clyde nedokázali zachovat chladnou hlavu a zpanikařili. Vždyť jeden z jejich hlavních spolupachatelů mohl komukoliv cokoliv vyzradit. Clyde udělal osudovou chybu – rozhodl se, že Hamiltona zabije. Domluvil si s ním schůzku na opuštěném místě, kde si povídali, popíjeli alkohol a chvílemi vystřelili na ptáky v okolí. Střelby si však brzy všimla kolemjedoucí hlídka dopravních policistů, kteří se rozhodli na místo zajet. Šlo jen o rutinní kontrolu, ale Clyde a Ray na nic nečekali a oba policisty zastřelili. 

Tehdy se veřejnost otočila k Bonnie a Clydeovi zády. Mýtus o romantickém příběhu dvou rebelů z chudých rodin byl ten tam. Lidé konečně spatřili zločinecký gang tak, jak měli – jako chladnokrevné vrahy nevinných lidí. Na jejich hlavy byla vypsána odměna a do jejich hledání se pustila speciální jednotka v čele s tehdejším texaským rangerem Frankem Hamerem.

Smyčka se stahuje

Speciální jednotka měla dostatek času i prostředků, aby si s gangem Bonnie a Clydea poradila. V dubnu roku 1934 se dostal ranger Hamer na stopu Raye Hamiltona, jehož nakonec sám dopadl. Ray byl záhy poté odsouzen k 362 letům vězení. Přestože mohl za mřížemi bez problémů dožít, pokusil se o útěk, za který si nakonec vysloužil elektrické křeslo. 

V červnu roku 1934 si policisté posvítili na Cyldeova bratra Bucka a smrtelně ho postřelili. Jeho ženu Blanche, která po celou dobu nesouhlasila s tím, čím se její muž živí, při potyčce oslepili a zajali. Dalších deset let strávila Blanche v ženském vězení pro ženy. Zbytek rozpadajícího se gangu odjel na farmu k městu Arcadia, kde je objevila pátrací jednotka. Mnoho dnů se kriminalisté schovávali na dohled. V prachu i vlhku trávili dny a noci, aby trefili ten správný moment, kdy zločineckou bandu dopadnou. Tím se nakonec stal 23. květen roku 1934.

TIP: Charles Manson: Šílený příběh šíleného zločince

Bonnie a Clyde nastoupili do ukradeného Forda a chtěli odjet. V tu chvíli na ně zamířilo celé komando policistů, kteří vůz rozstříleli na cucky. Podle oficiálních záznamů provrtalo vůz během chvíle přes dvě stě kulek, mnoho desítek z nich skončilo v tělech „nepolapitelné“ dvojice Bonnie a Clydea. Policejní zákrok, který nedovolil, aby se pár vzdal, později kritizovala média i veřejnost. A to zejména proto, že se Bonnie Parkerová údajně nepodílela ani na jedné z dvanácti vražd, jež gang spáchal. 

Bonnie a Clyde sice věděli, že zemřou, ale necelé dva roky, které věnovali svým zločinům, vždy označovali za ty nejkrásnější v životě. V texaském Dallasu mají na hrobce i báseň, kterou krátce před svou smrtí napsala Bonnie.

„Jednoho dne zemřou společně a budou si přát být bok po boku. Jen málo bude slzí v oku. I policie řekne si: Konečně! Avšak Bonnie a Clyde se mrtví budou držet za ruku…“

V dnešní době se objevuje spousta aplikací nositelné elektroniky. Pro nositelná zařízení jsou v tomto ohledu slibná elektronická tetování i technologie chytrých inkoustů. Tým MIT si pro vývoj nositelného materiálu zvolil bakteriální buňky

Bioinženýři Massachusettského technologického institutu nejprve geneticky upravili bakterie, a pak z nich pomocí nového postupu při 3D tisku vytvořili „živé tetování“.

TIP: Umělé srdce vyrobené pomocí 3D tiskárny bije, jako kdyby bylo živé

Právě bakterie jsou natolik odolné, že vydrží působení sil při tisku tryskou 3D tiskárny. Stejně tak se potvrdilo, že se bakterie cítí jako doma v hydrogelech, které jsou nezbytné pro přesný 3D tisk.

3D tetování vytvořené v MIT má podobu stromu, přičemž každá „větev“ stromu dokáže jiným způsobem reagovat na vnější podněty - chemické nebo molekulární sloučeniny. Techniku lze podle inženýrů MIT využít například k výrobě aktivních materiálů pro nositelná čidla a interaktivní displeje.

1331: Jak otrávit Otce vlasti

Karel IV. se dostal smrtce na dosah hned několikrát, přičemž většinou stála v pozadí jeho rytířská vášeň. Jako mladík byl zraněn v bitvě u San Felice, nebýt otcova naléhání, patrně by padl při zhoubném útoku francouzského rytířstva na Angličany u Kresčaku, při jednom turnaji si zase vážně poranil páteř. Cizí rukou však mohl sejít ze světa ještě před těmito incidenty. Málem k tomu došlo o velikonoční neděli roku 1331 ve slunné Itálii. Prostředkem zhouby tentokrát neměl být meč nebo šíp, nýbrž jed.

Onoho jara poslal Jan Lucemburský mladého Karla do neklidné italské signorie, kde bylo potřeba srovnat poměry. O tom, že situace je mimořádně vážná, se princ přesvědčil záhy po příjezdu do Pavie. Ve Vita Caroli napsal: „O velikonoční neděli, to jest třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina a já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jísti před mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli.“

Zatímco jed v tělech jeho společníků začal účinkovat, Karel seděl za stolem a obával se cokoliv sníst. V tu chvíli zaznamenal přítomnost neznámého pohledného muže, který „chodil kolem stolu a tvářil se němým“. Okamžitě ho nechal zajmout a vydat útrpnému právu. Zadržený promluvil teprve po třech dnech na mučidlech, kdy přiznal, že „on v kuchyni namíchal do jídel jed z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána“. Nitky spiknutí tedy vedly k jednomu z úhlavních odpůrců vlády Jana Lucemburského nad italskými městy.

1598: Likvidace prostřednictvím soudní poroty

Vhodným nástrojem k odstranění protivníka nemusí být jen dýka a jed, ale také někdy až příliš ohebná řeč zákona. Dokládá to případ Karla staršího ze Žerotína (1564–1636), urozeného intelektuála a protestantského stavovského vůdce na Moravě. Jak se blížil konec 16. století, tolerantní atmosféra v zemi ustupovala vlivu protireformační strany, s níž se Karel dostával do čím dál ostřejšího střetu. A navíc se stal solí v očích císaře Rudolfa II.

V roce 1598 došlo k zdánlivě banálnímu incidentu. Žerotín nechal coby zemský sudí zatknout agresivně se chovajícího Itala, aniž by tušil, že je vybaven císařovým ochranným listem. Jeho protivníci toho jaksepatří využili a interpretovali to jako opovržení císařským majestátem. Takové obvinění mohlo šlechtice zničit hmotně, přivést ho do vězení a v nejhorším případě i na popraviště. Navzdory Žerotínovým skvělým obhajovacím řečem se soudní pře táhla několik let ve snaze zlikvidovat ho.

Potom, co se v roce 1608 rozhořel spor mezi Rudolfem II. jeho bratrem Matyášem, moravští stavové povstali proti Rudolfovi. Odkládaný proces byl definitivně uložen k ledu a Žerotín dokonce stanul v úloze moravského zemského hejtmana.

1853: Mladého císaře zachránil límec

Po potlačení série revolucí v letech 1848–1849 nastolil František Josef I. zpátečnický kurz. Je nasnadě, že si nadělal spoustu nepřátel. Mezi největší patřili Maďaři, jejichž pokus o vyhlášení samostatných Uher pod vedením Lajose Kossutha byl potlačen v regulérní válce. Navzdory tomu zachovával panovníkova značnou bezstarostnost.

Dne 18. února 1853 se vydal na pravidelnou procházku po starých hradbách, oblíbeném korzu Vídeňáků, pouze v doprovodu pobočníka Maximiliana Karla von O'Donnell. Jak odpovídalo císařově zálibě, měl na sobě uniformu, tentokrát hulánskou. Poblíž Korutanské brány se zastavil, aby mohl přes zídku sledovat cvičící vojáky pod hradbami. V tu chvíli vyskočil z řad okolních chodců mladík ozbrojený dlouhým nožem a vrazil císaři čepel do zátylku. František Josef se zapotácel a na jeho uniformu začala prýštit krev. Tuhý límec ale úder zmírnil, takže rána nebyla smrtelná.

O'Donnell tasil šavli a začal s útočníkem zápasit; zabránil mu provést druhý úder, přičemž se oba svalili na zem. Pobočníkovi vzápětí přispěchal na pomoc kolemjdoucí řeznický mistr Ettenreich. Ten začal vyplácet takové rány, že ho zastavil sám František Josef se slovy „Tak už ho nebijte!“ O motivech atentátníka nebylo pochyb, protože útok doprovodil zvoláním „Ať žije Kossuth!“ Vyklubal se z něj krejčovský tovaryš János Libényi, vysloužilec maďarské revoluční armády, který prý císaře chodil pozorovat při jeho procházkách už dva týdny.

Libényi rychle putoval na popraviště, zatímco O'Donnell si vysloužil titul hraběte a pan Ettenreich vyznamenání. Atentát vzbudil ve vládnoucích kruzích zděšení a nesmyslené spekulace o dalekosáhlém spiknutí, ovšem císaři strach nenahnal. Když se po třech týdnech vykurýroval, vyjel si v kočáře na projížďku do Práteru opět bez ozbrojeného doprovodu. Jeho popularita navíc po vražedném útoku prudce stoupla. 

V dějinách námořních bojů se válečné zločiny vyskytují opravdu jen ojediněle. Důvodů pro džentlmenské chování námořníků samozřejmě existuje celá řada. Například na oceánech se jen těžko hledají partyzáni, jejichž vesnice se mohou srovnat se zemí, dále na moři neexistuje politická policie a případný zločin může mít vlastně „jen“ podobu vraždění trosečníků. Do takových akcí se však námořníci nikdy zrovna nehrnuli, a pokud to šlo, snažili se poražené spíš zachraňovat. 

Slušně vychovaní hoši

Však pro to měli řadu důvodů. I nejdrsnější mořští vlci totiž do jisté míry trpí na jakýsi druh kolegiální solidarity, protože i protivník zápasí s oceánem a jeho nástrahami. Druhá pohnutka je praktická a dala by se vystihnout aforismem „co sám nerad, nečiň jinému“. Ve válce si totiž každý dobře uvědomuje vlastní nejistou budoucnost a věří, že když se k poraženému nepříteli zachová slušně, příště se mu to vrátí. Třetí příčinou korektního jednání je radost zpravodajců, kteří i ze zdánlivých banalit dokázali poskládat solidní puzzle hodnotných informací.

V ponorkové válce se ale trosečníci dali zachraňovat jen málokdy, protože do ponorek se nevešli. Za slušnost se tedy považovala pouhá ignorance, kdy vítěz nechal trosečníky v záchranných člunech žít. I mezi námořníky se však našly černé ovce. Například kapitán německé ponorky U-852 Heinz-Wilhelm Eck nařídil roku 1944 postřílet posádku řeckého parníku Peleus a po válce za to dostal provaz. Spravedlnost však neměří vždy stejným metrem. Když totéž provedl jeden Američan, propaganda jej ozářila aurou národního hrdiny. 

Naštvali nesprávného chlápka

Dudley Walker Morton (1907–1943) pocházel z amerického středozápadu, což možná pistolnickou náturu tak trochu vysvětluje. Po námořní akademii absolvoval běžné služební kolečko na různých postech, následovala ponorková škola a praxe na ponorce S-37. Pak přestoupil na torpédoborec Fairfax, kde si doplnil představy o ponorkové válce ze strany hladinového plavidla. Jenže na sklonku roku 1940 předala Rooseveltova administrativa Fairfax Britům a Morton zůstal bez práce. Požádal o velení ponorky, a protože žádné kapitánské místo momentálně volné nebylo, dostal se do skupiny důstojníků PCO (Prospective Commanding Officer – budoucí velící důstojník).

Jednalo se o mladší důstojníky s kvalifikací kapitána, kteří čekali, až se nějaké místo uvolní. Teprve v srpnu 1940 se Morton dočkal a stal se velitelem malé pobřežní ponorky R-5. Své místo ovšem poměrně právem považoval za nezaslouženou degradaci, takže když japonské letouny přepadly Pearl Harbor, hodně se rozzuřil. Chtěl se Japoncům postavit, a přitom dobře věděl, že jeho stará R-5 už do moderní války nepatří. Jeho tehdejší náladu později vystihl námořník Sterling: „Japonci naštvali nesprávného chlápka.“

Špatný údržbář

Šance získat velení lepšího člunu se dostavila až po několika měsících. V polovině roku 1942 onemocněl bronchitidou velitel ponorky Dolphin poručík Royal Rutter a jeho místo zaujal právě Morton. Jenže ani Dolphin Morton nepovažoval za výhru, protože člun provázely takové potíže s motory, že si od námořníků vysloužil posměšnou přezdívku „poruchová eskadra č. 1“. Jeden z předchozích kapitánů dokonce uprostřed mise ohlásil 18 těžkých závad, 17 menších a pak se psychicky zhroutil. Morton měl dát vlastně ponorku dohromady, jenže nadřízení vybrali špatného údržbáře.

Nový kapitán byl navíc docela drzý, takže jej velitel ponorkové divize po první zkušební plavbě pro neschopnost vyhodil a chystal se jej převelet. Jenže pak zasáhla náhoda. Záležitost se dostala na stůl zástupce velitele ponorkové flotily admirála Johna Browna, který si vzpomněl, že Morton patřil na námořní akademii k hvězdám fotbalového týmu. A protože i Brown v mládí platil za talentovaného hráče, kolegiálně mu dal ještě jednu šanci a vrátil Mortona do sboru čekatelů v PCO.

V listopadu 1942 Morton v rámci praxe nastoupil na moderní ponorku Wahoo. Jenže ani Wahoo neměla moc dobrou pověst. Mohl za to kapitán Marvin Kennedy, který si na první hlídce nechal upláchnout dvě letadlové lodě, aniž se osmělil zaútočit. Morton dost dlouho nic neříkal, ale když u atolu Truk Wahoo potopila z tříčlenného konvoje jen jednu loď a zbytek nechala na pokoji, postavil se na odpor. V hádce Mortona podpořil první důstojník Richard O'Kane, ale vyšší hodnost zvítězila. Ne nadlouho. Když Wahoo přistála v australském Brisbane, nadřízení dali za pravdu Mortonovi s O'Kanem, vzali do úvahy morální rozklad posádky a Kennedy musel jít. Jeho místo zaujal Morton.

Výpad proti Japoncům

Nový kapitán hned svolal posádku a prohlásil, že od nynějška je jejich úkolem nikoli přežití, ale potápění lodí. Takovou řeč chtěli námořníci slyšet a Wahoo ovládl dosud nepoznaný bojový duch. Změnil se i Morton. Ze zdvořilého džentlmena se vyklubal bodrý chlapík, který celé hodiny vykládal veselé historky, jindy se promenoval po ponorce a jen v trenýrkách a tričku klábosil s námořníky, aby se znenadání zavřel v kajutě, kde o samotě promýšlel a kreslil různé scénáře útoků. První úkol, který Wahoo dostala, byl průzkum japonské základny Wewak na Nové Guineji. Problém byl, že nikdo nevěděl, kde nějaký Wewak je, a teprve strojník Keeter jej našel – v australském školním atlasu! S tím už se ale dalo pracovat.

Dokončení: Za válečný zločin mediální sláva: Mise americké ponorky Wahoo (2)

Dne 24. ledna 1943 se Wahoo objevila před Wewakem a Morton zkoprnělé posádce oznámil, jak si představuje průzkum. Wahoo bez ohledu na možné miny a neznámé mělčiny prostě pronikne dovnitř a potopí vše, na co narazí. Ponorka se pod hladinou opravdu vplížila do zálivu a O'Kane periskopem spatřil torpédoborec. Byl to Harusame, jehož hlídky si ale vystrčeného periskopu všimly. Ze dvou komínů se zakouřilo a loď se vydala plnou parou ke kontaktu.

Morton vypálil tři torpéda, ale Harusame je vymanévroval a stejně úspěšně si počínal při dalším ataku dvou torpéd. Atmosféra v ponorce zhoustla natolik, že námořník Sterling neměl po válce problém s přiznáním, že se strachy málem počural. Morton však s odpalem posledního příďového torpéda počkal, než se protivník přiblížil na půl kilometru a Harusame už nemohl dělat vůbec nic. Těžce poškozené plavidlo se jen s obtížemi doplížilo na mělčinu a do služby se vrátilo až za rok.

„Něco je tady ve vzduchu, stačí jeden závan a hned tvrdneš,“ říká s úsměvem barmanka Debbie O'Grady z vísky Ringaskiddy na jihozápadním pobřeží Irska. Původně rybářské vesnice se posledních desetiletích proměnila na průmyslové a dopravní centrum s klíčovým dopadem na zaměstnanost v celém hrabství Cork.

Továrna na modré štěstí

Ve vesnici s necelými 600 stálými obyvateli sídlí hned několik farmaceutických firem – Centocor, GlaxoSmithKline, Hovione, Novartis nebo třeba Recordati. Ringaskiddy je ale především známé jako největší producent známého léku na erektilní dysfunkci, který pod názvem Viagra ve městě vyrábí společnost Pfizer.

„Mnoho lidí sem k nám přichází ze zvědavosti, málokomu se ale chce odtud,“ prozrazuje barmančina matka Sadie. „Něco tu ve vzduchu rozhodně je,“ dodává přesvědčivě.

Továrna na Viagru prý podle místních přispěla v 90. letech k nevídanému baby boomu. „Děti tehdy byly úplně všude,“ vzpomíná rodačka z Ringaskiddy Rita Rimington. Statistiky ovšem její tvrzení nepotvrzují. V roce 1991 žilo ve vesnici 545 stálých obyvatel a do roku 2002 se jejich počet snížil na 407. Dnes zde trvale žije necelých 600 lidí. Viagra se přitom v Ringaskiddy vyrábí od roku 1989 a v současné době zaměstnává okolo tří tisíc lidí z celého širokého okolí.

TIP: Bolestivá zkušenost muže z Gruzie: Marihuana a dvanáctihodinová erekce

Sedmatřicetiletá Fiona Toomey, která z Ringaskiddy pochází a v továrně Pfizer nějakou dobu pracovala, si myslí, že něco z kouzla modré pilulky muselo uniknout do místní vody. „Dokonce i psi tady chodí permanentně vzrušení,“ přísahá Fiona.

Podle mluvčího firmy Pfizer jsou ale tvrzení o viagře ve vzduchu a ve vodě jen úsměvnými báchorkami. Firma prý používá vysoce sofistikované výrobní postupy s mimořádnou mírou regulativních opatření. „O žádném úniku látek z továrny nemůže být ani řeč,“ dodává rezolutně mluvčí společnosti.