Na jaře roku 2019 zamíří do vesmíru dalekohled Jamese Webba, který se stane vlajkovou lodí astronomie příštího desetiletí. Než se ale podívá do vesmíru, je potřeba jej velmi pečlivě otestovat. 10. července se proto zavřely 40 tun těžké dveře vakuové komory a na Johnsonově středisku v Houstonu a pro Webbův teleskop tak začala několik týdnů dlouhá fáze kriticky důležitých zkoušek.

Více než týden trvalo, než se podařilo z celé komory odčerpat vzduch na úroveň vakua. Postupné ochlazování začalo o deset dnů později. Teplota klesla až téměř k minus 250 stupňům Celsia, přičemž chování konstrukce a vědeckých přístrojů kontrolovala celá řada senzorů.

Velmi důležitou zkouškou bylo extrémně jemné ladění a posouvání 18 šestiúhelníkových segmentů, ze kterých je tvořeno primární zrcadlo teleskopu. Díky těmto korekcím se jednotlivé segmenty srovnají tak, že zrcadlo funguje, jako kdyby bylo vyrobené z jednoho kusu. Stejný manévr proběhne i ve vesmíru.

V kryokomoře použili inženýři laserové paprsky, které imitovaly světlo hvězd. Komora se začala opět pomalu ohřívat 27. září a po dosažení pokojové teploty mohl dovnitř přes jemné filtry začít proudit vzduch.

Testy v kryokomoře se týkaly jen optické soustavy s vědeckými přístroji. Druhá klíčová část, tedy sluneční štít, který bude chránit optickou část před teplem ze Slunce, je zatím v Kalifornii, kam v příštích měsících zamíří i optická část teleskopu.

V kalifornském Redondo Beach se oba hlavní díly spojí a začne několik měsíců dlouhá fáze testování všech systémů. Následně zamíří celý náklad do Jižní Ameriky na Guyanské kosmické centrum v Kourou. Právě odtud bude teleskop na jaře roku 2019 startovat. O jeho dopravu do vesmíru se postará nejsilnější evropská raketa Ariane 5.

Klíčovou událostí, jež ovlivnila vztahy evropského a arabského světa na dalších devět století, se stal koncil, který v roce 1095 svolal do francouzského Clermontu papež Urban II. Šlo o významné náboženské a politické setkání, ale jen těžko mohl někdo předvídat, jak radikálně promění mapu světa. Desetidenní zasedání mělo za cíl řešit – kromě náboženských otázek – i žádost byzantského císaře Alexia I. Kommena o vojenskou pomoc. 

A bylo jí třeba: Kdysi mocná Byzantská říše ustupovala náporu muslimů. Na počátku 7. století ztratila během pouhých třiceti let své nejbohatší provincie – Egypt a Sýrii – při útoku arabských kmenů sjednocených pod novým náboženstvím. O dalších pár dekád později se zhroutila obrana byzantské provincie Palestina a s ní i kontrola křesťanů na svatým Kristovým hrobem. Rána, kterou křesťanský svět po tři staletí vnímal jako nenapravitelnou křivdu, se opět otevřela: Seldžučtí Turkové ukusovali ze zmenšujícího se křesťanského impéria v Anatolii (dnešním Turecku) jedno území za druhým. 

Svěží závan příležitosti

Doby největšího muslimského tlaku dávno pominuly, ale Evropa nyní cítila, že může s upadající křesťanskou mocí na východě něco udělat. Na kontinentu po pěti staletích „temného věku“, který přišel s pádem Římské říše, nastala obroda kultury a populační exploze. Rozvíjel se obchod, farmáři klučili lesy a proměňovali je v polnosti, hluboké hvozdy křižoval nespočet obchodních stezek. Evropa, která za tehdejším muslimským světem plným lékařů, astrologů, stavitelů, objevitelů a obratných obchodníků civilizačně hluboce zaostávala, pocítila svěží závan příležitosti. A co víc: Papeži konečně vystoupili ze stínu římských císařů a začali razit vlastní zahraniční politiku. 

Urban II. vyzval k akci tři stovky vybraných šlechticů, kteří se koncilu účastnili. Snad doufal, že svou pomocí zahojí schizma, jež se událo o čtyřicet let dřív a rozštěpilo církev na západní katolickou a východní ortodoxní. Možná jej skutečně hnala touha osvobodit Boží hrob. Tak či onak, jeho řeč byla inspirativní, plamenná a promlouvala do duše. Svatý otec vyzval k cestě do byzantské Anatolie a jedním dechem zmínil Palestinu a Jeruzalém. Šlo o dobře připravená slova: Papež totiž celý podnik dopředu v soukromí probral s nejmocnějšími muži Francie a ti souhlasili. Nyní bylo třeba vzbudit všeobecné nadšení. 

Svatá země čeká

Urban vylíčil zvěrstva, jichž se na poutnících do Svaté země dopouštějí muslimové, a útisk, kterému čelí tamní křesťané. Jeho přesná slova neznáme – zachovalo se pět různých verzí promluvy. Nejblíž pravdě však bude věta, jež se papeži připisuje: „Bůh to chce!“ 

Poselství o výpravě proti Turkům a následně do Svaté země se zásluhou poučených kazatelů bleskově rozšířilo po Francii i za její hranice. Kázání o čekajícím území, které je třeba vyrvat z rukou pohanů, vyvolávalo nadšení všude, kam dorazilo. K papežovu překvapení se příprav okamžitě ujaly chudé masy, ačkoliv poselství na koncilu směřovalo především k uším mocných šlechticů. Svatý otec sice výslovně zakázal, aby se výpravy účastnily ženy, nemocní nebo mniši, nicméně ve všeobecném výbuchu náboženské extáze se nařízení nikomu nepodařilo prosadit. 

K nejfanatičtějším kazatelům patřil Petr Poustevník, mnoho let nemytý, zato nesmírně charismatický muž, jehož slova uváděla posluchače do vytržení. V severní Francii se mu dokonce podařilo shromáždit až třicetitisícové vojsko chudých, které nakonec skutečně vyrazilo na cestu. 

Na počátku byly konflikty

V obrovské a neorganizované mase však od počátku propukaly konflikty, především kvůli nedostatku zásob. Tisíce hladových krků se vrhaly do plenění ještě v křesťanských oblastech a na území dnešního Maďarska a Balkánu došlo k mnoha krveprolitím, zejména k pogromům na židy. Problémy neskončily ani s příchodem do Konstantinopole. Císař Alexios proto raději dav urychleně vybavil zásobami a obratem ho nechal převést přes Bosporskou úžinu na seldžucké území. Jenže pustošící horda nepředstavovala pro zkušené turecké vojáky žádnou hrozbu: Během několika týdnů celou výpravu zmasakrovali. 

Vedle chudiny se na cestu vydali i šlechtici se svými družinami. Poháněla je vidina slávy a majetku – především mladé aristokraty, kteří přišli na svět jako druzí či třetí bratři v pořadí. Podle práva prvorozeného totiž velká panství tradičně dědili nejstarší synové, zatímco na ostatní sourozence zbývaly jen málo výnosné statky a často odcházeli z rodného domu zcela s prázdnou. Mladí muži tak najednou dostali šanci vydobýt si vlastní životní prostor v oblasti Levanty, jež zahrnovala dnešní Sýrii, Libanon, Izrael a Palestinu. 

Největší motivací se však bezesporu opět stala víra – konkrétně papežův slib, že cestou do Svaté země budou rytířům odpuštěny všechny hříchy předchozího života, jakkoliv by byly těžké. „Přímá jízdenka do nebe“ lákala každého. 

Střet profesionálů

Rytířské vojsko v počtu asi 35 tisíc mužů se chovalo značně disciplinovaněji – už proto, že se byzantský císař tentokrát dopředu postaral, aby mužům nic nechybělo. Jakmile bojovníci dorazili do hlavního města Byzance, nervózní Alexios je nechal opět urychleně převést k Turkům, protože nudící se vojáci znamenají větší problém než hladoví vesničané. Profesionálním válečníkům se v porovnání s lidovou výpravou dařilo proti nepříteli podstatně lépe. V několika bitvách odrazili první turecké pokusy je zastavit a tvrdě postupovali do hloubi seldžuckého území k Antiochii. 

V říjnu 1097 se od hlavního křižáckého voje oddělil Balduin z Boulogne, mladší bratr jednoho z předních vůdců výpravy Godefroye. Ukázal se jako mimořádně ctižádostivý chlapík, jemuž řadové velení v početné armádě nestačilo. Proto sebral oddíl svých věrných a vyrazil na východ, prý aby křižákům kryl bok. Ve skutečnosti měl od počátku v úmyslu získat pro sebe nějaké území, jemuž by mohl nerušeně vládnout.

První křižácký panovník

V Levantě tehdy vedle muslimů sídlila i početná populace arménských křesťanů: Neuznávali sice nadřazenost papeže, ale s křižáky leckdy ochotně spolupracovali. Jenže příchozí rytíři z Evropy na ně často pohlíželi jako na méněcenné. Jeden z arménských panovníků, Thoros, ovládal v té době Edessu (dnešní tureckou Şanlıurfu) a pochopitelně se cítil pod silným tlakem muslimských Turků. Coby již starší muž bez potomků vyhlašoval, že hledá schopného ochránce, kterého učiní i svým následníkem.

Pokračování: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Když se tato zvěst donesla k Balduinovi, okamžitě se rozjel do Edessy, kde ho pak Thoros s manželkou přijali za svého. Jak popsal kronikář Foulcher z Chartres: „Stařec jej nechá vklouznout zcela nahého pod lněný oděv, jejž má na sobě a kterému my říkáme košile, sevře jej v náruči a stvrdí onen závazek polibkem; jeho žena učiní po něm totéž.“ Když potom Thorose smetlo povstání ve městě, stal se z Balduina první křižácký panovník v Levantě.

Blízcí příbuzní dnešních ptáků v období jury byli opeření a podle nové rekonstrukce také pořádně načechraní. Známý malý dinosaurus Anchiornis huxleyi, který žil asi před 160 miliony let, zřejmě připomínal spíše měkkou plyšovou hračku než hladového dravce. Podle jeho opeření se zdá, že Anchiornis nebyl příliš elegantním letcem. Měkké a načechrané peří ho spíše chránilo před nepříznivými podmínkami v prostředí.

TIP: Zbarvení dinosaurů: Sinosauropteryx byl opeřeným dravcem s maskou lupiče

Tento výzkum, při němž vědci použili nové metody zobrazování, také ukazuje, že dinosauři v období jury měli stále velmi jednoduché typy peří. Peří se složitou strukturou, jaké mají dnešní ptáci, se v rámci evoluce objevilo až mnohem později.

Nově otevřená restaurace O'naturel je určena lidem, kteří si chtějí vychutnat lanýže, foie gras a další speciality tradiční francouzské kuchyně. Vedle jídla a pití ale restaurace nabízí i další specialitu – je totiž určena výhradně naháčům. Po vstupu do restaurace vás personál požádá abyste si své oblečení uložili v šatně a poté se v rouše Adamově či Evině můžete vydat ke stolům.

TIP: Nahý úklid: Potřebujeme vyžehlit a umýt okna a přijeďte prosím nahá!

Inspirací pro O'naturel se stala v loňském roce otevřená londýnská Bunyadi. Na rozdíl od vyhlášeného londýnského podniku ale strávníky v pařížské restauraci neoddělují zástěny. 

Provozovatelé slibují „bistronomický zážitek“, tedy kvalitní jídla připravená špičkovými kuchaři za přijatelné ceny. Základní menu v O'naturel pořídíte za přijatelných 39 euro (990 korun), večeře včetně desertu pak vyjde o 10 euro dráž. V nabídce pochopitelně nechybí ani jídla pro vegetariány a vegany.

Astronomové poprvé v historii detailně zmapovali 3D pohyb hvězd v jiné galaxii. Jde sice o blízkou trpasličí galaxii, i tak jde ale o ohromující úspěch, který by nám mohl prozradit mnoho zajímavého o formování galaxií ve vesmíru.

Tým nizozemských odborníků Kapteynova astronomického institutu a Leidenské observatoře použil k výzkumu data Hubbleova vesmírného teleskopu, a také evropské observatoře Gaia. S jejich pomocí změřili pohyb hvězd v trpasličí galaxii Sochař, vzdálené od nás 290 tisíc světelných let.

Pohyb hvězd ve 3D

Trpasličí galaxii v Sochaři tvoří stovky tisíc hvězd. Nizozemští astronomové zmapovali 3D pohyb desítky z nich. Dokázali to tak přesně, jako kdyby měřili pohyb člověka, který kráčí ve vzdálenosti jednoho světelného roku.

TIP: Miliarda hvězd ve 3D: Tým observatoře Gaia publikoval první katalog hvězd

Tato zajímavá galaxie je podobná primitivním galaxiím z počátku vesmíru. Vědci se domnívají, že obsahuje tolik temné hmoty, že jde o jeden z objektů s nejvyšším obsahem temné hmoty ve známém vesmíru. Je tedy velmi významná pro výzkum temné hmoty. I proto je zmapování pohybu hvězd této galaxie tak přínosné.

V březnu 1943 se německé jednotky blížily k Charkovu a Sověti se zoufalými protiútoky snažili jejich postup zastavit. Kapitán Peter Frantz (1917–2001), velitel praporu samohybných děl Grossdeutschland, dostal od leteckého průzkumu zprávu, že se k jeho jednotce blíží asi 100–120 nepřátelských tanků a dalších vozidel.

Předchozí části: 

• Nositelé Rytířského kříže (1): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland
• Nositelé Rytířského kříže (2): Elitní tankoví granátníci Grossdeutschland

Dokonalá léčka

Zkušený velitel se rozhodl nastražit past. Svou 2. baterii umístil do vhodné obranné pozice, 1. a 3. pak stáhl poněkud bokem a dozadu. Všem osádkám pak přísně zakázal střílet na protivníka dřív, než k tomu dostanou svolení. Osádky samohybných kanónů také urychleně nabraly velké množství munice, když některé stroje překročily standardní palebný průměr 48 nábojů až dvojnásobně.

Peter Frantz později vzpomínal: „Na obzoru byla velká tanková bitva. Objevilo se prvních 10–12 T-34. V široké rojnici postupovaly přímo k našemu kopci. První baterie se ptala, jestli smí pálit, ale svolení bylo zamítnuto: ‚Řekněte osádkám, aby nestřílely na víc jak 500 metrů.‘ Nechtěli jsme dát nepříteli šanci uniknout. Tanky se k nám blížily vlna za vlnou. (…) Jakmile se dostaly na určenou vzdálenost, začala bitva. Prvních pět nebo šest T-34 vzplálo a další vlna zastavila, když ji také zasáhla čelní palba. První baterie znovu nervózně zjišťovala, jestli se smí zapojit. ‚Ještě ne.‘ zněla odpověď. Museli jsme prvně zjistit, jestli jsme chytili v léčce všechny hlášené tanky. Další T-34 postupovaly přímo k naší pozici.

Jakmile bylo jasné, že nás nepřítel z jihu neobchvátil, 3. a 1. baterie se připojily a zaútočily do boku, zatímco 2. baterie útočila čelně. Neviděli jsme ustoupit žádné T-34. Tohle byl jeden z těch vzácných případů, kdy se dají po úspěšné tankové bitvě spočítat všechny úspěchy. Získali jsme celé bojiště a zničili 43 nepřátelských tanků.“

Peter Frantz měl Rytířský kříž již od června minulého roku, ale mimořádně úspěšnou akcí k němu získal i Dubové ratolesti. Této pocty se mu dostalo jako celkově teprve 228. německému vojákovi.

Pro řadu šlechticů, kteří se významně zapsali do dějin, představoval odrazový můstek k jejich kariéře právě výhodný sňatek. Nalézt partnerku odpovídajícího původu, která by do manželství přinesla velké jmění, se ovšem nepoštěstilo každému. Zcela mimořádná poptávka byla na aristokratickém „sňatkovém trhu“ po nevěstách, s nimiž na jejich muže přecházely rozsáhlé majetky vymírajících slavných rodů. S nabytím takového dědictví se noví majitelé namnoze ujímali rovněž symbolického odkazu svých předchůdců. Někdy nástupnické rodiny vedle výnosných panství přejímaly i osiřelé atributy urozenosti, a to nejen erbovní znamení, ale také honosně znějící jména, která připojovaly ke svým původním.

1603: Majetek šarmantní vdovy

Manželství Polyxeny (1567–1642), dcery Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara, s českým nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic (1568–1628) vstoupilo do dějin jako příkladně harmonický a vroucí láskou naplněný vztah. O jeho hloubce vypovídá i  soukromá korespondence tohoto páru. Samotný sňatek uzavřený 23. listopadu 1603, jímž půvabná poloviční Španělka udělala tečku za svým jedenáctiletým vdovstvím, byl ovšem výsledkem pragmatické rozvahy, v níž hrála klíčovou roli nábožensko-politická a majetková hlediska. Spojení stoupenců římské církve, jejichž rody patřily k výkvětu společnosti, se odbylo na pozadí mobilizace menšinového katolického tábora v nábožensky rozštěpených Čechách.

Polyxena a Zdeněk Vojtěch představovali z hlediska svého původu, postavení a angažovanosti v zájmu katolické víry ideální partnery. Vdovinu hodnotu na „sňatkovém trhu“ ovšem zásadně zvyšoval její majetek. Jeho základem bylo panství Roudnice nad Labem, které si Polyxena odnesla z prvního manželství s Vilémem z Rožmberka (1535–1592). Vzkvétající statek sestával z 29 vesnic a města s honosným zámkem, jehož nákladnou renesanční přestavbu inicioval již vladař červené pětilisté růže. Ovdovělá dáma pak rezidenci velkoryse zařizovala luxusním vybavením včetně obrazů, které převzala z rožmberského majetku. Zároveň dokázala efektivně řídit roudnické hospodaření, takže panství nebývale prosperovalo.

Nikoliv náhodou Zdeněk z Lobkovic po svatbě přesunul své hlavní venkovské sídlo právě do Roudnice. Vedle uznání jejích předností tak symbolicky vyjádřil své ambice převzít roli Viléma z Rožmberka, kterému náleželo vůdčí postavení v řadách české šlechty. Jaký význam byl roudnickému panství přisuzován a jakou závist jeho vlastnictví vyvolávalo, dokládá pomluva šířená roku 1625 Adamem Pavlem Slavatou z Chlumu a Košumberka, o níž Polyxena svého muže znechuceně informovala: „Povídal, že kdyby můj nebožtík manžel, dopřej mu Bůh věčnou slávu, věděl, že Roudnice připadne těm, komu připadla, určitě by mi ji nenechal. To ale lže.“

1609: Sňatek podle horoskopu

Ve společenském vzestupu Albrechta z Valdštejna (1583–1634) sehrály nezastupitelnou roli dvě svatby. Jeho druhé manželství, uzavřené v červnu 1623 s dcerou vlivného císařského rady Izabelou Kateřinou z Harrachu (1601–1655), směřovalo k upevnění zdárně se rozvíjejícího valdštejnsko-harrachovského spojenectví a bylo tedy motivováno především politicky. Když se však chorobně ambiciózní, leč zatím nemajetný pětadvacetiletý Valdštejn ženil v květnu 1609 poprvé, stály v popředí jeho zájmu ekonomické zřetele. Ostatně součástí horoskopu, který mu o rok dříve sestavil Johannes Kepler, byla předpověď sňatku s bohatou nevěstou.

Albrechtovou první chotí se stala zámožná vdova Lukrécie Nekšovna z Landeka, dědička vsetínského panství s výstavným zámkem a statky Lukov a Rymice. V březnu 1614 zemřela, aniž po sobě zanechala děti, a její rozsáhlé državy s více než osmi stovkami poddanských usedlostí přešly do Valdštejnových rukou. Díky tomuto úctyhodnému jmění, které dokázal ubránit před nároky Lukréciiných příbuzných, pronikl potomek zchudlé větve českého panského rodu mezi vlivné moravské šlechtice. Navzdory dosud nevelkým válečnickým zkušenostem pak získal důstojnou pozici ve velení zemského vojska, již za stavovského povstání zneužil k okázalé demonstraci věrnosti habsburské dynastii.

Počátek cesty, která Albrechta po Bílé hoře přivedla k pohádkovému bohatství a učinila z něj jednoho z nejmocnějších mužů Evropy, lze tedy hledat v jeho prvním, z hvězd vyčteném sňatku. Leč astrolog Valdštejnovi nepředpověděl jen lukrativní manželství, ale také kritické období, které mělo podle Keplerova druhého horoskopu nastat na počátku roku 1634...

1849–1857: Čtyři svatby a jedno losování

Když se vdávaly čtyři dcery Josefa Františka knížete z Ditrichštejna (1798–1858), představovaly mimořádně perspektivní partie. Nad existencí Ditrichštejnů, jejichž plné jméno Dietrichstein-Proskau-Leslie vyjadřovalo genealogickou a majetkovou návaznost na jiné, dříve vymřelé aristokratické rodiny, se tehdy stahovala mračna. Vyvstala tudíž otázka převzetí obrovských držav na Moravě, v Čechách, Rakousích i Uhrách s celkovou hodnotou přesahující sedm milionů zlatých. Poslední mužský příslušník rodu, Josefův strýc Mořic Jan Nepomuk (1775–1864), se v roce 1856 zřekl knížecí hodnosti v synovcův prospěch a po jeho smrti připravoval rozdělení ditrichštejnského fideikomisu (majetku zapsaného v zemských deskách) mezi nebožtíkovy dcery.

Ačkoliv se statky roku 1862 rozdělily tak, aby měl každý ze čtyř dílů stejnou tržní hodnotu, Mořic přišel s návrhem, aby o ně jeho praneteře losovaly. Vedle ekonomických parametrů bylo totiž ve hře také finančně těžko vyjádřitelné hledisko prestiže spojené s držbou konkrétních panství. Osud rozhodl tak, že tento symbolický kapitál mohla nejlépe zúročit rodina Josefovy druhorozené dcery Alexandriny (1824–1906), provdané za Alexandra hraběte Mensdorffa-Pouilly. Tato dědička si vylosovala jihomoravský Mikulov. Kontinuita vlastnictví tradičního pilíře ditrichštejnských držav sehrála významnou roli v tom, že byl Alexandrininu choti v březnu 1869 přiznán titul „kníže z Dietrichsteina na Nikolsburgu (Mikulově), hrabě Mensdorff-Pouilly“. 

Jak nejspíš ví každý rodič, vyjít s teenagerem je téměř nemožné. Jejich chování se mnohdy vzpěčuje logickému uvažování dospělých. Obvykle tuší, že závěrečné zkoušky ve škole jsou důležité, ale nic s tím nedělají.

Američtí vědci z Harvardu se domnívají, že to teenageři nedělají schválně. Prý za to mohou jejich mozky. Nejsou totiž ještě dostatečně vyvinuté a propojené, aby poznaly, jak vážná situace je. Teenageři proto nebývají schopni v klíčových chvílích správně reagovat.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Dospělí většinou poznají, že jde skutečně do tuhého, a že situace vyžaduje jejich maximální soustředění a úsilí. Pro teenagery to ale neplatí. Badatelé to zjistili při experimentech na magnetické rezonanci, při nichž sledovali mozky mladých lidí ve věku od 13 do 20 let. Magnetická rezonance v experimentech potvrdila, že schopnosti mozku se zlepšují s věkem. Teenageři prostě musejí dozrát, nic jiného se s nimi dělat nedá.

Pokud se vydáte na severovýchod od Drážďan, asi za hodinu dorazíte k Lužické jezerní krajině. Největší uměle vytvořená vodní oblast Evropy vznikla zatopením hnědouhelné pánve o rozloze zhruba 14 000 hektarů. Pomyslný měsíční terén tak prošel zásadní rekultivací, která mu vtiskla novou tvář – změnila jej v rekreační lokalitu.  

Zaplavení dolů dalo vzniknout 16 jezerům, kolem nichž vede 186 kilometrů propojených stezek vhodných pro cyklisty, pěší turisty či in-line bruslaře. Na své si pochopitelně přijdou i rybáři, jachtaři a milovníci vodních sportů. Ožilo také okolí jezer, kde vyrostly přístavy, pláže, přírodní amfiteátry a dětská hřiště. 

Přímo nad hladinou

Ideální výchozí bod k prozkoumání jezer představují města Hoyerswerda nebo Senftenberg, kde se lze levně ubytovat. Pokud však raději spíte blíž přírodě, můžete zvolit některý z kempů, jichž je v okolí vodních ploch hned několik. Pak už stačí jen nechat auto na parkovišti a nazout brusle nebo se vyšvihnout do cyklistického sedla. 

Stezky vedou skrz borovicové lesy, slunečnicová pole, rozkvetlé louky i přímo nad hladinou jezer. Nejlepší, 20kilometrový okruh nabízí nejvýchodněji položené Bärwalder See u Boxbergu. Nicméně neprohloupíte, ani když vyjedete od Geierswalder See a díky propojujícím mostům obkroužíte rovnou pět jezer naráz. Po náročném sportovním dni navíc můžete skočit do příjemně chladné vody a následně lenošit na vyhřáté písčité pláži. 

Nebo si půjčte kajak, šlapadlo či paddleboard a dejte si ještě do těla. V místě navíc nezřídka fouká dost silný vítr a dělá radost fanouškům windsurfingu a kitingu. Sledovat je můžete třeba z rozhledny Rostnagel, která vám po zdolání 162 schodů nabídne za odměnu výhled do širého okolí.  

Po zelené do nových časů

Tak jako ožívají turistickým ruchem tovární haly a doly na Ostravsku, můžete i v německé oblasti vyšplhat na těžební věže, které teď slouží jako rozhledny, poučit se o historii v muzeích hornictví a obdivovat nové pestré využití pro rekonstruované budovy. 

Velké lákadlo představuje například „ležící Eiffelovka“ v Lichterfeldu neboli mobilní odklizovací most na kolejích s označením F60. Víc než 70 m vysoká a 500 metrů široká ocelová konstrukce dřív sloužila k přepravě natěžené rudy a hlušiny. Díky nadšencům nakonec neskončila ve šrotu, ale proměnila se v jedinečné muzeum a vyhlídkovou plošinu. 

Další expozice najdete v někdejší elektrárně a továrně na brikety v Knappenrode: Od interiéru monstrózní budovy z červených cihel byste zřejmě čekali mnohé, jenom ne zábavnou a poučnou prohlídku s výstavou – kterou tam ve skutečnosti zažijete. Biověže v Lauchhammeru zas připomínají hradby starobylých pevností: Komplex 24 válcovitých staveb sloužil od konce 50. let coby čistírna odpadních vod z koksovny, zatímco dnes vábí prosklenými terasami ve výšce 20 metrů.

Umělec, zahradník a cestopisec

Na náměstí v nedaleké Chotěbuzi (Cottbus) stojí farmaceutické muzeum, františkánský klášter ze 14. století a majestátní Oberkirche St. Nikolai. Kostel za druhé světové války vyhořel a uvnitř lehly popelem i umělecké předměty nedozírné hodnoty včetně varhan. Za návštěvu stojí také barokní zámek Branitz s expozicí věnovanou knížeti Hermannu von Pückler-Muskauovi: Proslul jako umělecký zahradník a světoběžník, procestoval tři světadíly a dámy z vyšší společnosti s oblibou uchvacoval zkazkami o prožitých nebezpečích. 

Na Branitzu strávil svá poslední léta a nechal vybudovat chloubu sídla – park o rozloze 600 hektarů s navršenou porostlou pyramidou, která dominuje hladině jezírka. Jeho vrcholným kouskem ovšem zůstává park v lázeňském městečku Bad Muskau: Šlechtic jej zvelebil natolik, že se místo nakonec zařadilo na seznam světového dědictví UNESCO. Na svém mistrovském díle si dal Pückler-Muskau opravdu záležet a jen terénní úpravy mu zabraly víc než tři desetiletí.

Okurky, kam oko dohlédne

Jakmile opustíte město, rázem se ocitnete v legendárním Sprévském lese (Spreewald). Přírodní rezervace o rozloze bezmála 49 000 hektarů se rozprostírá v bažinaté oblasti protkané říčkami, průplavy a hrázemi. Její objevování má tudíž velké kouzlo například z líně plující pramičky, která vám dovolí zahlédnout hejna vodních ptáků nebo se kochat rovinatou krajinou. 

Dalším bodem na vaší cestě by se mělo stát městečko Lübbenau, kde se nachází unikátní muzeum okurek. Zavítáte-li tam v červenci, stanete se dokonce svědky populárních okurkových slavností: Za vyhrávání dechovky chodí lidé od stánku ke stánku a na misky si nechávají servírovat vyhlášené spreewaldské okurky různých příchutí. Pokud s nimi takto třikrát obejdete náměstí, chuťové pohárky vás buď donutí dychtivě skočit šipku přímo do kádě s lákem, nebo naopak nebudete chtít nakládanou pochoutku pár týdnů ani vidět… 

V zemi hrdých Lužických Srbů

Na zpáteční cestě se nezapomeňte zastavit v historickém Budyšíně (Bautzen): Zaujme vás malebnou polohou na vysoké skále nad údolím Sprévy, hradem Ortenburg, kamenným mostem i faktem, že se jedná o neoficiální hlavní město Horní Lužice. Češi z „nějakého záhadného důvodu“ rádi projíždějí také vískou Geierswalde, v lužické srbštině zvanou Lejno… 

Vedle infantilního humoru vás však turistické informační kanceláře upozorní i na celou řadu zajímavých míst spojených s lužickosrbskou historií. Vybrat si můžete z bezpočtu muzeí, skanzenů, středověkých svatostánků či památníků. Zahrada cisterciáckého kláštera Marienstern se změnila v biofarmu, kde probíhají oblíbené kurzy a dílny pro děti. Ze zvlněné krajiny vystupuje pahorek Drohmberg, odkud podle pověsti vyjede v čase největšího ohrožení sedm králů zachránit svůj lid. Během Velikonoc se tam konají jízdy křižáků, liturgické poutě, jarmarky a slavnosti. 

Umění, jak si získat pozornost médií i veřejnosti, by Elon Musk mohl vyučovat. Na Twitteru nyní zveřejnil dlouho očekávaný termín startu své supertěžké rakety Falcon Heavy. Do vesmíru se má tento nosič podívat již v lednu. Start je příznačně naplánován ze stejného místa, ze kterého startovalo i Apollo 11 – ze startovacího komplexu 39, které je součástí Kennedyho vesmírného střediska.

Oznámení termínu se později ukázalo jako tou méně výbušnou informací. Ústředním tématem se stal oznámený náklad – raketa Falcon Heavy má do vesmíru vynést Muskův starý Roadster Tesla. Elektromobil má prý posloužit jako užitečné zatížení. Tedy pokud prý nedojde při startu k explozi. Na cestu už vizionář Musk vybral i stylový hudební doprovod – píseň Space Oddity od Davida Bowieho.

Payload will be my midnight cherry Tesla Roadster playing Space Oddity. Destination is Mars orbit. Will be in deep space for a billion years or so if it doesn’t blow up on ascent.

— Elon Musk (@elonmusk) December 2, 2017

Další podrobnosti plánovaného startu jsou již méně jasné. Muskovo rudé auto by prý mohlo zamířit i na orbitu rudé planety. Přestože tento plán se zdá poměrně málo pravděpodobný a nejspíše se jedná o vtípek, na definitivní odpověď si budeme muset počkat. Jak známo, u Elona Muska nebývá o překvapení opravdu nouze.