Zdraví astronautů je při letech do vesmíru naprosto klíčové. Nemělo by žádný smysl vyslat astronauty například k Marsu s vědomím, že během letu vážně onemocní nebo dokonce zemřou. Problémy spojené se svalovou atrofií, změněným viděním nebo například genetickými změnami je třeba brát v potaz a vědci se jimi zabývají se vší vážností.

Zvýšení teploty na oběžné dráze

Horkou novinkou v této oblasti je zpráva, že astronauty na oběžné dráze, tedy v prostředí mikrogravitace, podle všeho postihuje setrvalé zvýšení teploty. Během dlouhodobých kosmických letů mají těla astronautů teplotu vyšší zhruba o 1 stupeň Celsia. Ukázala to studie analyzující data 11 různých astronautů, kteří ve vesmíru strávili déle než dva a půl měsíce. Odborníci tomuto stavu přezdívají vesmírná horečka. Ukazuje se navíc, že tento stav přetrvává ještě nějaký čas po návratu astronauta na Zemi.

TIP: Překvapivé výsledky: Co prozradil výzkum slavných dvojčat NASA?

Není to úplně příznivá zpráva, protože termoregulace lidského těla bývá složitě vyladěná a jakékoli dlouhodobé zvýšení (nebo i snížení) teploty může mít celou řadu zdravotních následků. Mechanismus vzniku vesmírné horečky přitom ještě není zcela jasný.

Majestátním tygrům sumaterským pomalu dochází čas. Jejich počty neustále klesají. Sumatra je pod stále větším tlakem plantáží s palmou olejovou, které přetvářejí celou zdejší krajinu. S budoucností tygrů na Sumatře to nevypadá moc dobře.

Kvůli pěstování palmy olejové, a také kácení lesů při těžbě dřeva, jsou teď tygři sumaterští v ohrožení. A nejde jenom o tygry. Olejové plantáže a tropické lesy ohrožují i množství dalších pozoruhodných druhů, od orangutanů a nosorožců až po leopardy obláčkové a medvědy malajské.

TIP: Pro tygry a levharty: Čína postaví národní park, mnohem větší než Yellowstone

V dnešní době tygři sumaterští ztratili již přes 90 procent prostoru, který ještě nedávno obývali. Problém je navíc v tom, že tito velcí predátoři potřebují rozsáhlé území, každý z nich v průměru o rozloze 390 kilometrů čtverečních.

Každý den projdou rukama pracovníků nizozemského institutu pro studium války, holocaustu a genocidy desítky dopisů, fotografií a deníků, pocházejících z dob druhé světové války. Drtivou většinu těchto artefaktů doby získává institut od pamětníků, soukromých dárců a z pozůstalostí. Občas se ale objeví i něco zcela mimořádného.

Loni na jaře dorazila do budovy amsterdamského institutu NIOD žena s obrazem podepsaným samotným Adolfem Hitlerem. Je všeobecně známé, že Hitler rád maloval a mezi léty 1909 a 1913 se pokoušel živit jako malíř. Dokonce se v této době dvakrát neúspěšně hlásil na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Odhaduje se, že během svého života namaloval dva až tři tisíce obrazů, přičemž známých je přibližně 800 z nich. Drtivá většina se nachází v soukromých sbírkách ve Velké Británii, Německu, Rakousku a Spojených státech.

TIP: Hitlerův telefon, prodaný v aukci za 6 milionů, je prý padělek!

Vedle originálních děl někdejšího nacistického diktátora existuje i nepřeberné množství padělků, neboť zájem o jeho díla je mezi sběrateli značný. Darovaný obraz proto nechali pracovníci NIOD zkontrolovat odborníky a experty na restaurování z University of Amsterdam. Více než rok trvající expertíza vyloučila, že by šlo o padělek. S velkou pravděpodobností tak jde o skutečné dílo Adolfa Hitlera.

Podle dárkyně, která si přála zůstat v anonymitě, koupil obraz její otec za pár guldenů na bleším trhu. Teprve doma si všiml, kdo je jeho autorem a obraz raději schoval. „Jde o historický dokument a je dobře, že neskončil na aukci nacistických memorabilií,“ okomentoval cenný dar ředitel institutu NIOD Frank van Vree.

Kouření v budově japonské společnosti Piala znamená vzít si čtvrthodinovou přestávku, sjet výtahem do sklepa se speciálně vyhrazeným prostorem, doplnit zásobu nikotinu a vrátit se na místo. Někteří pracovníci si ovšem užívali tolik „cigaretových výprav“, že si nekuřáci začali stěžovat na neférové podmínky: Vadilo jim, že jsou za svůj zdravý životní styl trestáni delší pracovní dobou.

Ředitel firmy Takao Asuka sám nekouří, takže má pro své podřízené pochopení – a jako kompenzaci přidal každému nekuřákovi šest dní dovolené. Nabídka je údajně tak lákavá, že někteří „hříšníci“ již na svůj zlozvyk zanevřeli.

Zprávy o pijanství přinášejí už nejstarší prameny. Tak např. svatováclavské legendy nás zpravují o tom, že pití, někdy dokonce nadměrné!, nebylo cizí ani svatému Václavovi. Nejenže zakládal vinice, ale v jejich kvašeném produktu také rád smáčel rty. Každopádně nás legendisti ujišťují, že pokud se večer opil, ráno spěchal do kostela poprosit Pána o odpuštění nočních hříchů. 

Přesto kníže opilce nijak netrpěl. „S mírnými rozmlouval vždy laskavě, nemírné však, tuláky a lidi oddané obžerství a opilství, povolával k sobě, aspoň pod záminkou společného stolování, jestliže jich nemohl jinak dostihnouti, a dával je v božské rozhorlenosti mocně bičovati důtkami.”

První česká prohibice?

Zatímco Václav alkoholiky bičoval důtkami, kníže Břetislav se o sto let později rozhodl problém s pijanstvím řešit rozhodněji. V roce 1039 vyhlásil společně s biskupem Šebířem nad hrobem sv. Vojtěcha v Hnězdně dekreta, jež jsou známá jako nejstarší český zákoník. V jednom z nečetných ustanovení se praví: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil, budiž klet! Který krčmář by byl postižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí."   

Prostý fakt, že byl kníže nucen kodifikovat problémy s alkoholismem, prozrazuje, že tato neřest byla v knížecích Čechách rozšířená. Pokuta 300 denárů, kterou se museli provinilci vyplatit, se rovnala ceně otroka na pražském trhu. Jinými slovy, opilec vlastně upadal do otroctví!

Některé badatele zaměstnává záhadné slovní spojení proklatý doušek. Myslel tím Břetislav klasické alkoholické nápoje raného středověku, tedy pivo, víno nebo medovinu? Přední česká odbornice na české stravování Magdalena Beranová se domnívá, že nemohlo jít o pivo ani o víno. První patřilo mezi základní výživu společnosti, druhé byl nápoj posvěcený, který pili i svatí. Navíc oba patřily k postním pokrmům. Pokud to tedy nebyla medovina, mohl to být, jak se Beranová domnívá, nějaký druh pálenky, přestože pálení máme v Evropě bezpečně doloženo až v 15. století! 

Alfa i omega života lidského

Navzdory dekretům knížete Břetislava krčmy samozřejmě nevymizely. Zaznamenaly rozvoj, který nepřetržitě trvá dodnes. A pilo se v nich i mimo ně pořád. V 15. století napsal Aeneus Silvius Piccolomini, budoucí papež Pius II. ve své České kronice, že „lid celého království je oddán opilství.”   

Krčmy, taverny, šenky, jak se ve středověku nazývaly hospody, byly společně s kostelem nejdůležitějšími místy v obci. Coby společenské instituce působily už od nejranějších dob. Však také měšťané nijak nepospíchali s výstavbou radničních budov. Proč taky, když mohli konšelé s purkmistrem pohodlně zasedat za stolem v místní taverně u lahodného moku. Nejstarší radnice u nás je tak doložena až ve 14. století.  

Krčma jako zdroj příjmů

Krčmy byly důležité i z hospodářských důvodů. Vždyť pro vrchnost znamenaly vydatný zdroj příjmů! Navíc se zde často přímo vybíraly celní poplatky určené knížeti. Za své sídlo si je zvolil mincíř, čili úředník, jenž měl na starost obnovu mince. Plnily také funkci jakéhosi tržiště v době, kdy se nekonal oficiální trh. V době konáni trhů a jarmarků naopak sloužily jako místo uskladňování zboží a noclehárna.

Ve středověké Praze máme mnoho krčem doložených právě na náměstích, kde se konávaly trhy či v blízkosti kostelů. Stávaly tak blízko kupců, kteří se v nich scházeli mimo jiné i k provedení tzv. litkupu. To byl symbolický až rituální přípitek pivem či vínem, jímž se potvrzoval právě dohodnutý obchod. 

Atmosféra středověké krčmy

Roku 1397 přicestoval do Prahy jedenapadesátiletý vyslanec vévody orleánského, básník Eustache Deschamps. Trpce rozhořčen… Už v Německu ho okradli, v Praze přišel při sledování turnaje na počest markraběte Jošta dokonce o oko! Ovšem pražské, potažmo české pohostinství se jevilo vznešenému Francouzovi jako učiněné peklo. „Slanou rybu, uzené vepřové, žalostnou polévku dostanete, dvanáct v jedné míse, v lázních bez místnosti s krbem, o pivu a chlebu, uslyšíte jen náramný hluk. A k tomu bude ubrus zle vypraný, mastný a bídný, černý jak vrána, někdy i k stolu přibitý, aniž jej vymění, pokud je na něm znát barvu.” 

Nepostradatelnými návštěvníky středověkých hospod byli žáci a studenti. Takřečení vaganti, kteří se potulovali od jedné univerzity k druhé, dokonce v tavernách nejrůznějšího druhu strávili většinu času. Místo studia raději popíjeli, skládali verše a tu a tam se zúčastnili hospodské rvačky. Satirická skladba Podkoní a žák z konce 14. století je parodií na učené disputace středověkých scholárů.

V této „krčemné příhodě” neznámý autor popisuje návštěvu jedné pražské hospody. U jednoho stolu spatří dvorského sluhu a žáka, kterak se u piva hádají, kdo z nich je důležitější. Přisedne a zaujatě ty dva poslouchá, aniž by do sporu zasahoval. Po jednotlivých argumentech přichází na řadu rozřešení ve formě nefalšované bitky. Vypravěč si neodpustí přidat morální ponaučení, že lepší je v noci zůstat doma a spát než se potulovat po hospodách.  

Krávy produkují nejen maso a mléko, ale také metan, mocný to skleníkový plyn. V roce 2015 to bylo celých 16 procent veškerých skleníkových plynů. Co kdybych ale metan z krav použili ve prospěch životního prostředí?

Společnost Toyota hodlá v Kalifornii vystavět elektrárnu, ve který by byl obnovitelným zdrojem energie metan z kravinců. Projekt nese jméno „Tri-Gen Project“ a představitelé Toyoty ho v těchto dnech ohlásili na letošní přehlídce automobilů 2017 Los Angeles Auto Show.

TIP: Lidské fekálie z rozvojového světa by mohly vyrobit spoustu energie

Elektrárna by měla z kravinců získávat metan, který použije ke tvorbě vody, vodíku a elektřiny. Produkce elektrárny zajistí každodenní energii pro 2 350 domácností a vodík pro 1 500 automobilů. Pokud vše půjde dobře, k síti se nová elektrárna připojí v roce 2020. Podobné projekty již fungují i v jiných koutech světa - například v Nizozemsku. 

Americká pomořanka Cakile edentula roste prakticky podél celého pobřeží Severní Ameriky – jak u Pacifiku, tak na pobřeží Atlantiku. Navzdory svému jménu se tato brukvovitá rostlina nevyskytuje jen na mořských březích. To nejzajímavější ovšem pomořanka skrývá pod zemí. Některé rostliny se k sobě hustými kořeny těsně vinou, jiné se nedůtklivě odtahují. Proč?

Náruč otevřená pokrevním sourozencům

Hádanku sympatií a antipatií pomořanek pomohly odhalit pokusy v truhlíku se skleněnou stěnou. Když do něj vědci vyseli semena pocházející z jedné a téže mateřské rostliny, vytvořily kořeny pomořanek hustou síť. Bylo v ní obtížné určit, kde končí kořenový systém jedné a začínají kořeny druhé rostliny. Když se však vedle sebe ocitla semena pocházející z různých mateřských rostlin, chovaly se pomořanky krajně odtažitě a jejich kořeny se od sebe držely v uctivé vzdálenosti.

TIP: Drákuly bez touhy po krvi aneb Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Je evidentní, že rostlina nejen pozná své „pokrevní sourozence“ od „cizinců“, ale rovněž se podle toho zařídí. Vůči sourozencům neprovádí žádná opatření. Pokud ale svými kořeny narazí na blízké kořeny cizáka, začne vylučovat látky, kterými ho udrží v uctivé vzdálenosti, aby jí z půdy neubíral živiny.

Zápas o světlo

V hustých lesích, kde rostou severoamerické netýkavky Impatiens pallida, si rostliny nadevše cení vzácný sluneční svit. Dvě sourozenecké netýkavky vyrostlé ze semen jedné a téže mateřské rostliny spolu udržují příměří a o přístup ke slunci se neperou. Úplně jinak se chovají netýkavky vyrostlé ze semen dvou různých rostlin. Omezí růst kořenů a o to bujněji rostou nad zemí. Snaží se jedna druhou zastínit svými listy a urvat na úkor souseda co nejvíc slunečního záření.

I tyto rostliny mimo jakoukoli pochybnost rozeznají blízké příbuzné od cizích příslušníků vlastního druhu a reagují na konkrétní situaci, jak jim velí „rodinné zájmy“. Sourozenci sdílejí geny zděděné po společných rodičích a ve prospěch těchto genů jsou ochotni spolupracovat nebo si aspoň nejít po krku. Pokud se potkají cizí rostliny, není důvod k tomu, aby se navzájem šetřily, a soupeření propukne plnou silou. Pomořanky vylučují prostřednictvím kořenů látky, které brání růstu a vytvoří tak pod zemí mezi sebou jakési „území nikoho“. Netýkavky sice růst větviček a listů v sousedství cizáka nijak přímo neomezují, ale kradou mu světlo.

Když rostlina nezná bratra

Australské blahovičníky (Eucalyptus) se chovají podle úplně jiné logiky. V hustých lesních porostech najdeme v těsném sousedství spíše nepříbuzné stromy stejného druhu než stromy vyrostlé ze semen stejné mateřské rostliny. Chovají se blahovičníky nerozumně a jdou proti zájmům vlastního druhu? Nikoli.

U řady rostlin je soupeření mezi blízkými příbuznými nejúpornější. Stejné nebo velmi podobné geny předurčují rostlinu k prosperitě za velmi podobných podmínek. Na jedné a téže lokalitě reagují blízce příbuzné rostliny velmi podobně nebo totožně. Je pak pro ně těžké se na toto místo vůbec vejít. Nepříbuzné rostliny se geneticky liší a disponují proto každá poněkud odlišnými schopnostmi. To, co je pro jednu optimální, nemusí druhé tak úplně vyhovovat. Dva nepříbuzné blahovičníky tak mohou odlišnými strategiemi najít cestičku ke světlu, aniž by svého konkurenta nutně vytlačily.

Najdou se však i rostliny, kterým je jedno, zda v jejich sousedství roste sourozenec nebo cizák a chovají se ke všem konkurentům stejně. K rostlinám, které doslova neznají bratra, patří například jiná severoamerická netýkavka Impatiens capensis.

Populace velryb žijící u Špicberků, v Ochotském moři a severním Pacifiku nevykazují téměř žádné známky zotavení. Velrybám v západní části severního Pacifiku a v severním Atlantiku stále hrozí vážné riziko vyhynutí. Jiné populace se však začínají vzpamatovávat díky záchranným projektům.

TIP: Gigantický fantom oceánu aneb Tajemný neznámý plejtvák myšok

Zdá se, že velryby žijící ve vodách u pobřeží Jižní Afriky, na východě Jižní Ameriky a u Austrálie již nepociťují dopad lidské činnosti tak palčivě. Podle některých odhadů dosahuje například populace plejtvákovce šedého (Eschrichtius robustus) ve východní části severního Pacifiku stejných čísel jako v dobách, kdy tyto velryby nebyly hromadně loveny. V severním Pacifiku se v současné době nachází také 21 000 keporkaků (Megaptera novaeangliae), což je patnáctkrát víc, než odhady v 50. letech minulého století.

Tato optimistická čísla vyplynula z nejrozsáhlejší velrybí mezinárodní studie nazvané SPLASH. Po dobu tří let na ní pracovalo více než 400 vědců, kteří velryby fotografovali, odebírali jim vzorky DNA, prováděli analýzy a porovnávali kresby na ocasních ploutvích jedinců. Populace keporkaků tedy roste přibližně o 8 % ročně, což pro vědce bojující za jejich záchranu znamená obrovský úspěch. Nezbývá než doufat, že se podobného osudu dočkají i ostatní druhy ohrožených živočichů.

Ve vesmíru teď hledáme světy, které by mohly být obyvatelné pro pozemský život. Některé exoplanety jsou ale jejich pravým opakem. Mezi takové zaručeně neobyvatelné světy patří i WASP-18b.

Exoplaneta WASP-18b ze souhvězdí Fénixe je od nás vzdálená asi 325 světelných let. Jde o horkého plynného obra, jehož hmota asi desetkrát přesahuje naši planetu Jupiter. Svou bílou hvězdu spektrální třídy F oběhne jednou za 23 hodin.

Exoplaneta s oxidem uhelnatým

Když Kyle Sheppard z Goddardova kosmického střediska NASA a jeho tým prozkoumali složení atmosféry planety WASP-18b, tak nevěřili vlastním očím. Ukázalo se, že je to první známá exoplaneta, jejíž svrchní vrstvy atmosféry tvoří oxid uhelnatý a vodní pára tam téměř chybí.

TIP: Exoplaneta WASP-19b: Pekelný svět s titanovou oblohou

Teď víme, že WASP-18b je velmi neobvyklá planeta. Kromě výjimečně dusivé atmosféry také obsahuje asi 300 krát více atomů těžších prvků, nežli ostatní plynní obři. Badatelé se domnívají, že exoplaneta vznikla ve větší vzdálenosti od hvězdy a až časem se dostala do její těsné blízkosti.

Lidské kmenové buňky mají ohromný potenciál pro regenerativní medicínu. Mohly by z nich růst nové tkáně i orgány. Jenomže kde jich vzít dostatečné množství? Odběr z kostní dřeně chce odvahu a schopnost vydržet bolest, odběr z nadbytečných embryí je eticky problematický a z pupečníkové krve jich nebývá mnoho.

Podle švédských odborníků by se cenným zdrojem kmenových buněk mohly stát císařské řezy. Vyvinuli metodu, s jejíž pomocí mohou během císařského řezu odebrat plodovou vodu. Z té je pak možné bezpečně získat velká množství kmenových buněk.

TIP: Transplantace lidských kmenových buněk vrátila zrak pokusným králíkům

S velkými zásobami kmenových buněk bude možné vyvíjet nové typy léčby pro pacienty s kardiovaskulárními chorobami, diabetem, nejrůznějšími nádory, hluchotou, slepotou nebo třeba Alzheimerem.