V dnešní době není čokoláda pro mnohé lidi jen pochoutkou. Pomáhá jim zvládat návaly úzkosti, které nebývají vzácností. Je to vlastně ironie, protože chuť čokolády vzrůstá se stresem, který působí na kakaovníky, z jejichž plodů se čokoláda vyrábí.

Je to pochopitelně jiný stres, než jakým trpí lidé. Odborníci zjistili, že kvalitu čokolády zvyšuje stres z nedostatku vody. Když jsou kakaovníky vystaveny suchu, tak jejich plody obsahují více antioxidantů a méně tuku.

TIP: Ruby: Nová čokoláda vypadá a chutná jako žádná jiná

Z takových plodů je pak možné vyrobit excelentní čokoládu. Pěstitelé kakaovníků se dnes obávají následků globálního oteplování, které zřejmě povede ke snížení produkce kakaových bobů. Teď jim může být útěchou, že sklidí sice méně kakaových bobů, ale jejich kvalita bude obdivuhodná.

V severské tajze hnízdí brkoslavové severní (Bombycilla garrulus) nejčastěji v koloniích. Hnízda si staví vysoko v korunách stromů – z větviček, lišejníků a travin – a hnízdní kotlinky spoře vystýlají peřím a srstí zvířat. Samička snáší 4–6 šedých vajec, řídce posetých tmavohnědými skvrnami.

Voskové křídlo z tajgy

Na hnízdě pak sedí pouze samice čtrnáct dní, mláďata však krmí oba rodiče. Brkoslavové jsou převážně hmyzožraví ptáci a na jejich jídelníčku převažují komáři; v zimě se však krmí zejména bobulemi a dužnatými plody.

TIP: Poslední žijící hrůzopták aneb Jihoamerická seriema rudozobá

Poprvé jsem tyhle atraktivní severní hosty s nápadnou chocholkou viděl kdysi dávno v Jeseníku. Čeští ptáčníci jim říkávali brkoslav čečka. V angličtině si vysloužili pojmenování waxwing (voskové křídlo) a v němčině Seidenachwanz (hedvábný ocas), za což vděčí žluté barvě na ocasech a křídlech, která je na některých perech zvýrazněna červenými rohovinovými štítky. Let brkoslavů se nápadně podobá letu špačků a během něj se ozývají tichým, zvonivým „sirrr“.

Štvanci vlastního žaludku

Do našich končin, ale také až do severní Afriky, přivádějí brkoslavovy spanilé lety za potravou. Pokud budete mít velké štěstí, můžete je vidět, jak se slétají na stromy a keře jako kobylky. U nás hodují převážně na jeřabinách (dávají přednost sladkoplodým), na šípcích, plodech hlohu a kaliny. Mají ovšem rádi i jablka, která zbyla na stromech, pochutnávají si na bobulích jmelí, ochmetu, ptačího zobu a v nouzi i na pámelníku.

Brkoslavové jsou velmi žraví a právě jejich nenasytnost je v zimě nutí ke stálému nomádskému hledání vhodných bobulovin. Jde ovšem o relativní nenasytnost, protože velké množství potravy jim proběhne žaludkem a střevy nestrávené. Například šípek prosviští zažívacím traktem brkoslavů za pouhých 20–40 minut a když vyjde ven, je natráven jen na povrchu.

Čekání na Godota

V některých zimách brkoslavové téměř unikají lidské pozornosti, jindy se s nimi naopak můžeme setkat v několikasethlavých či dokonce několikatisícihlavých hejnech. (Dosud nejvyšší počet brkoslavů byl zaznamenán v zimách 1963/64 a 1965/66.) Za starých časů si lidé nedokázali občasný invazní výskyt severských opeřenců logicky vysvětlit a jejich objevení považovali za špatná znamení. Hojní brkoslavové pro ně byli předzvěstí válek, morových nákaz a drahoty.

Poslední rána by sice mohla být stále aktuální i pro nás, ale ornitologové u brkoslavů severních už rozlišují trojí typ migrace. Jednak invazi, kdy ptáci hromadně opouštějí hnízdiště poměrně časně a jejich počty na dočasných stanovištích jsou nepřehlédnutelné. K ní dochází jen zřídka. Druhým typem je meziinvaze – častější jev, který probíhá nepravidelně a méně nápadně. Nejčastější je pak pravidelný každoroční tah, který probíhá postupně a často uniká lidské pozornosti. Napjaté čekání na přílet brkoslavů se mnohdy podobá „Čekání na Godota“: někdy se objeví již v listopadu, jindy v prosinci nebo v lednu. V některých letech je nespatříte vůbec…

Četba v bílé knize

Jestliže se vydáte do terénu vyhlížet vzácné zimní hosty, můžete si zkrátit čas četbou v „bílé knize“, tedy stopách zvěře na bílé sněhové pokrývce. Tento zápis, který pro nás nevědomky pořizují naši zvířecí sousedé, je neocenitelnou pomůckou terénních zoologů. Pomocí zjišťování stop a pobytových znaků (trusu, zbytků kořisti atd.) se například již po řadu let realizuje mapování velkých karpatských šelem v CHKO Beskydy.

I vám může zápis na sněhu přinést spoustu informací. Budete překvapeni, kolik zvířat žije v bezprostřední blízkosti lidských příbytků, kam se až odváží liška, kudy běhá kuna skalní a jakého ptáka ulovil na zahradě krahujec. Samozřejmě, že čtení stop není jednoduchou disciplínou a vyžaduje praxi a zkušenost. Začít můžete s pomocí mnoha populárně naučných knih. Například – Karel Dolejš: Stopařství, Miroslav Bouchner: Poznáme je podle stop, Stopy zvěře, Stopy nebo z knihy Karla Brandta, Hanse Behnkeho a Davida Andrease: Stopařství.

Fuerteventura je druhým největším ostrovem Kanárských ostrovů. Pochlubit se může dlouhým pobřežím, na kterém je více než 150 přírodních širokých pláží. V posledních letech se ostrov stal hitem sociálních sítí – může za to zvláštní zdejší atrakce – pláž, která vypadá, jako by byla celá pokrytá popcornem. Ve skutečnosti pochopitelně nejde o oblíbenou pochoutku z kukuřice. Bílý povrch tvoří schránky mořských korálů, obroušené působením mořské vody a písku na pobřeží. Zvláštní popcornovou pláž najdete v letovisku Corralejo, původní rybářské vesničce, která se během posledních let rozrostla v moderní a oblíbené turistické centrum.

1. Využíváme jen 10 % mozku

Je sice pravda, že rozhodně nevíme o všech částech mozku, k čemu přesně slouží, stejně jako to, že nevyužíváme celý mozek najednou. Avšak to nic nemění na tom, že rozhodně neposíláme 20 % kyslíku a energie do něčeho, co jen tak leží ladem.

2. Existuje temná strana Měsíce

Ze Země vidíme jen polovinu (přesně 59 %) Měsíce, zbytek tedy musí být ve věčné tmě a zimě. Nebo ne? Určitě ne! Kteroukoli chvíli (pokud tedy nepočítáme výjimečná zatmění) je osvícena přesně polovina Měsíce – i ta část, kterou ze Země nevidíme.

3. Úplněk ovlivňuje chování

Na moc úplňku se vymlouvají mnozí, existují nejrůznější statistiky, naznačující větší míru výskytu zločinů. Přesto však vliv úplňku na lidské chování prokázán nebyl – například korelace se zločinností se obvykle vysvětlili zahrnutím víkendů či svátků do statistiky.

4. Cukr způsobuje u dětí hyperaktivitu

Bujaré chování dětí na narozeninových oslavách, spojených s konzumací zmrzliny, zákusků a dalších na cukr bohatých potravin vedlo některé lidi k myšlence, že cukr (a energie v něm obsažená) u dětí vzbuzuje hyperaktivní chování. Vysvětlení však bude spíše v něčem jiném, než v cukru. Každopádně však dnes jíme několinásobně více cukru, než spořádali naši předkové – průměrný Američan spořádá okolo 70 kg cukru za rok, zatímco před 200 lety to bylo jen okolo dvou a půl kilogramu.

5. Blesk nikdy neuhodí dvakrát do stejného místa

Toto přísloví s realitou bohužel nemá nic společného. Například Empire State Building, převyšující výrazně své okolí, je cílem blesku zhruba stokrát do roka. A navíc: studie NASA zkoumající necelé čtyři stovky blesků jedné bouře ukázala, že třetina blesků se rozvětvila a dokonce najednou zasáhla dvě místa.

6. I mince může zabít

Když pustíte minci byť z obří výšky, rozhodně tím nikomu neublížíte. Příliš lehký (a hlavně placatý) předmět dosáhne rychlosti sotva 100 km/h. Ale třeba svazek klíčů už by pořádnou škodu udělat mohl.

7. Vlasy a nehty rostou i po smrti

Aby cokoli rostlo, musely by v těle probíhat procesy přeměny energie a buněčné procesy, což se vylučuje s definicí smrti. Avšak nehty mohou vypadat, že rostou: na rozdíl od kůže se totiž nesvrašťují, takže po určitém čase vypadají relativně větší a delší, než v čase úmrtí.

8. Prokřupávání kloubů způsobuje artritidu

I když to vypadá logicky, žádná z vědeckých studií to nepotvrdila. A za jednu kuriózní na toto téma dostal dokonce Donald Unger Ig-Nobelovu cenu (jakousi parodii na skutečnou „nobelovku“ za zbytečný výzkum). Šedesát let si protahoval klouby jen na levé ruce, ale žádný rozdíl v jejich zdravotním stavu nenastal.

9. Strávit žvýkačku trvá sedm let

Ve skutečnosti žvýkačka neobsahuje prakticky žádné využitelné látky, a tak ji tělo nestráví nikdy. Po čase ji v podstatě vcelku vyloučí. Polykat žvýkačku však není dobrý nápad – v trávícím ústrojí se na ni mohou nabalit další nestravitelné kusy a společně způsobit mnohé problémy.

10. Antibiotika zabíjí viry

I když mnozí lékaři na chřipku „pro jistotu“ předepisují antibiotika, jak již z názvu vyplývá, na viry jsou tyto léky krátké. Naopak předepisování antibiotik na virová onemocnění snižuje jejich účinnost. Odhaduje se, že jen v USA je ročně takto zbytečně napsáno na deset milionu předpisů.

Pro úspěch první křížové výpravy bylo klíčové získání Antiochie. Obléhání dobře opevněného sídla na břehu řeky Orontes trvalo téměř osm měsíců. Znavení křižáci na místo dorazili koncem října 1097 po náročném přechodu horských průsmyků a několik týdnů jen sbírali síly. Nicméně ani nemalé vojsko nestačilo na obklíčení rozlehlého města, takže obležení představovalo spíš formální záležitost – zásoby a zprávy nerušeně proudily dovnitř i ven. Velitel sídla se nehodlal vzdát.

Image

Čtěte také

Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Pak nadešel prosinec, udeřila zima a s ní se vrátily hlad a nouze. Našlo se mnoho dezertérů a výpravu otevřeně opustilo i dost velitelů. Křesťané už spíš doufali v zázrak. Podařilo se jim však odolat několika útokům okolních emírů a díky vítězství získali zásoby i koně. Pak dostali posily, uzavřeli dokonce přísun potravin do města, ale nic nepomáhalo.

Až na jaře předstoupil před ostatní křižácké vůdce velitel normanského šiku Bohemund z Tarentu se zajímavou nabídkou: „Jestliže se vám to zdá dobré a čestné, dejme jednohlasně město do vlastnictví tomu z nás, kdo se jej jakýmkoliv způsobem, šikovností nebo útokem dokáže zmocnit – buď prostřednictvím svým, nebo jiných.“ 

Samozřejmě tím myslel sebe. Byl sebejistý, jelikož se mu předtím podařilo získat kontakt na arménského zbrojíře Firúze, jenž byl ochoten výměnou za pozdější výhody své pány zradit a vpustit křižáky do města. Velitelé však zatím Bohemunda odmítli, protože se prý mají všichni dělit rovným dílem. Muž se jen usmál a odešel. Tušil totiž, že mu čas hraje do karet: Křižáci neměli k dispozici žádné mohutné obléhací stroje a k městu se blížila početná armáda v čele s mosulským atabegem Kerbogou.

Spasil je zázrak

Frankové nakonec pochopili, že nemají na výběr, a přistoupili na předložený návrh. Bohemund v noci s několika muži přelezl přes věž Tří sester, kterou střežil Firúz. Pobili posádku na hradbách a ráno otevřeli brány svým druhům. Křižáci se tak vmžiku zmocnili nedobytného města.

Velitel emír Jaghisjan se raději nechal zabít, ale jeho syn se zbytkem posádky se zabarikádoval ve vnitřní pevnosti. Věděl, že Kerboga není daleko. A skutečně – z křesťanských obléhatelů se během několika dnů stali obléhaní, přičemž zásoby ve městě už byly po tolika měsících téměř vyčerpané.

Turecké vojsko Antiochii neprodyšně uzavřelo a situace se pro Franky zdála znovu beznadějná. Mnoho zbabělců se během pověstné „noci provazolezců“ spustilo na lanech přes hradby a uteklo. Pak ale přišel provensálský mnich Pierre Barthlémy, jemuž se údajně podařilo najít svaté kopí, které kdysi probodlo bok Ježíše Krista. Dodnes není jisté, zda se nejednalo jen o poslední zoufalý pokus, jak dodat křižákům alespoň nějakou naději – v každém případě nápad fungoval.

Kopí a zrada zachraňují

K fanatismu vybičovaní křižáci naplánovali výpad z hradeb, během nějž Turky buď porazí, nebo zemřou s Božím jménem na rtech. A zázrak skutečně přišel – ovšem v podobě zrady v tureckých řadách. 

Podle mnohých emírů, kteří se připojili k obléhání města, měl totiž Kerboga přílišnou moc, jež by navíc po porážce křižáků ještě vzrostla. Závistivci stáli v čele řady jednotek, které se sice atabegovi formálně podřizovaly, ale skutečnou autoritu v nich měli jejich vlastní velitelé. Emírové se proto při hrdinském křižáckém výpadu raději nenápadně vytratili a nechali Kerbogu na holičkách. Křižáci netušili, proč nepřátelé utíkají ještě před bojem – a není divu, že jim to připadalo jako zázrak. Protivníka pak rozdrtili. 

Dokončení: Křížová výprava do Jeruzaléma: Království nebeské vykoupené krví (vychází v pondělí 11. prosince)

Mnozí chtěli okamžitě táhnout dál na Jeruzalém, ale Bohemund se prohlásil knížetem antiochijským a odmítl pokračovat. Dobytí Svatého města tak muselo ještě rok počkat, než křižáci naberou síly.

Použití střelné zbraně za účelem sebeobrany představuje vždy ošemetnou záležitost, zvláště ve chvíli, kdy se střetnou na první pohled fyzicky obdobně zdatní soupeři (typicky muži). K incidentům spojeným se střelbou často dochází beze svědků, kteří by mohli vnést do celé události jasno, navíc v případě obrany proti skupině násilníků se díky jejich výpovědím můžete u  soudu lehce ocitnout v pozici domnělého agresora. V České republice se běžní občané nemusejí „ohánět“ zbraněmi každý den, takže je zde většina takových konfliktů posuzována mimořádně pečlivě – byť s použitím různě přísného „metru“.

Zachovat chladnou hlavu

Snažili jste se agresora odradit křikem, pohrůžkou použití zbraně či holýma rukama, ale útok přesto pokračoval, takže jste v obavě o život museli vystřelit? Jistě jste prožili nemálo stresu, ale tomu byste měli dokázat alespoň částečně čelit – vlastníte přeci zbrojní průkaz a musíte tak udržet své emoce pod kontrolou. K tomu je ale dobré mít dopředu nachystán alespoň stručný krizový scénář, kterého se budete moci přidržet. Na co tedy klást největší důraz?

Rada číslo jedna zní: Jakmile to bude jen trochu možné, zavolejte 158, tedy přímo na policii, což je efektivnější než hovor s univerzální linkou 112, kde dochází k dalšímu vyhodnocování informací, a teprve poté ke kontaktování záchranných i policejních složek. Operátorovi pak sdělte co nejstručněji, k čemu došlo, kde jste a jak je na tom (zdravotně) postřelená protistrana. Nezapomeňte zdůraznit, že jste poskytli útočníkovi první pomoc, neboť všechny hovory na tísňových linkách bývají ukládány a později mohou být použity jako důkazní materiál u soudu – ať už proti vám, nebo ve váš prospěch.

Neznalost neomlouvá

Pokuste se přitom mírnit své rozhořčení vůči agresorovi, neboť vše bude u soudu pravděpodobně obráceno ve váš neprospěch. „Plusové body“ vám naopak získá fakt, že jste policii informovali jako první vy a v co nejkratší době od skončení celého dramatu – a nikoliv třeba náhodní svědci. Pokud jste stříleli ze samonabíjecí pistole, pak ji zajistěte a uschovejte do pouzdra, ale rozhodně nevybíjejte – to samé proveďte s revolverem. Pokud jste se totiž bránili skupině útočníků a alespoň část jich z místa konfliktu uprchla, hrozí jejich návrat ještě před příjezdem PČR.

„Zmátořit“ se ale může také postřelený agresor, neboť mu v  žilách jistě koluje velké množství adrenalinu. Držet zbraň v ruce ve chvíli příjezdu policie ale není právě nejšťastnější nápad, neboť vás její příslušníci, pracující rovněž pod značným stresem, mohou nechtíce zaměnit za pachatele. Zasahující PČR na svou pistoli proto okamžitě upozorněte, a oni si ji převezmou. S vystřílenými nábojnicemi nijak nemanipulujte a v případě, že agresor použil jakoukoliv zbraň, pak ji nechte rovněž ležet na místě (samozřejmě nikoliv v případě, že by ji mohl ještě dodatečně použít). Nezapomeňte, že budete muset projít testem na přítomnost alkoholu a drog, takže dopředu zapomeňte na cokoliv ostřejšího „pro uklidnění.“ 

Bez právníka ani ránu

Již od prvních chvil strávených ve společnosti policistů si vyžádejte právního zástupce. Byť to v našich končinách nebývá zvykem, je dobré mít uložen kontakt na svého advokáta přímo v mobilu, a tím pádem kdykoliv po ruce. Bez jeho přítomnosti by se neměl obejít žádný z  pozdějších výslechů – policistům tak na místě incidentu sdělte v holých větách to nejpodstatnější: Kdo útočil na koho a čím, jak jste vedli následnou obrannou palbu (a jak jste případně pachatele zadrželi) a jakým způsobem jste mu poskytli první pomoc.

Pokud o nich víte, doveďte policisty k důležitým důkazům – útočníkově zbrani, stopám krve či odhozeným předmětům. Do košatého vyprávění své verze celého konfliktu se určitě nepouštějte, a to ani v případě předběžného výslechu jako zadrženého. I když to nemusí znít lákavě, je lepší se nechat na celý den zadržet a strávit jej v cele čekáním na právníka, než se později na základě nešťastně vyřčených vět ocitnout ve vazbě. 

Velmi kontroverzně může také působit povinnost poskytnout první pomoc, neboť náš právní řád nutí každého schopného jedince provést alespoň pokus o záchranu člověka, a to i v případě, že se vás ještě před chvílí očividně pokoušel zabít. K aktu (ne)poskytnutí první pomoci však soudy přihlížejí skutečně přísně a vy jím nejste vázáni pouze ve chvíli, kdy zraněný útočník představuje stále hrozbu a může svůj útok obnovit. Je však zřejmé, že projevená snaha o  pomoc z  vás poměrně rychle sundá masku člověka, který rád bere spravedlnost do vlastních rukou či dokonce jedince libujícího si v násilí.

Stůj, nebo střelím!

Častou událost, při které však většinou neteče krev a jež končí pro napadeného i agresora méně fatálně, představuje zadržení útočníka za pomoci pohrůžky palnou zbraní. Náš trestní řád umožňuje každému občanovi omezit na osobní svobodě osoby, které byly přistiženy při trestném činu nebo bezprostředně po něm, pokud je toho třeba k zamezení útěku, zjištění totožnosti či zajištění důkazů. Takto zadržený jedinec ale musí být v co nejkratší době předán do rukou PČR, případně o tom musí být policie co nejrychleji srozuměna.

TIP: Nesmrtící novinka v osobní obraně: Pepřová pistole Salt

Z toho vyplývá i povinnost pro obránce, který by měl jednat co nejrychleji a také s ohledem na zachování důstojnosti protistrany. V praxi můžete agresora třeba spoutat, zalehnout, uzamknout v objektu či zadržet na místě za použití hrozby zbraní, avšak pokud na vás nijak neútočí, nesmíte mu rovněž „v odvetě“ ubližovat, ať se předtím dopouštěl čehokoliv. Výjimku představuje třeba situace, kdy svým tělem zatarasíte únikový prostor a agresor vás proto opět napadne. Tím započne nový útok proti vaší osobě a vy zase můžete zahájit akci v intencích nutné obrany, kterou lze vést dle platných zákonů s mnohem větší razancí, než s jakou přišel samotný útok.

Když vědci loni zjistili, že čepel dýky slavného faraona Tutanchamona vznikla z meteoritického železa, vzbudilo to značný rozruch. Francouzští odborníci teď nově tvrdí, že nešlo o žádnou výjimku.

Jejich výzkum naopak ukazuje, že prakticky všechny železné nástroje, které pocházejí z doby bronzové, vznikly z meteoritického železa. Doba bronzová, která začala na Předním Východě, asi 3 300 let před naším letopočtem, spoléhala na bronz, tedy slitinu mědi a cínu. Tehdejší lidé ale vzácně používali i železné ozdoby, nástroje a zbraně.

TIP: Mimozemská zbraň: Tutanchamonova dýka byla vyrobena z meteoritu

Francouzi prozkoumali chemické složení dávných železných dýk, seker a ozdob, které pocházejí z Egypta, Sýrie, Turecka a Číny doby bronzové. Úplně všechny zkoumané železné předměty obsahovaly takové množství niklu a kobaltu, že podle vědců musely být vykované z meteoritického železa.

Nově objevená supermasivní černá díra vznikla podle vědců jen 690 milionů let po Velkém třesku. Znamená to, že vznikla v časech, kdy existovalo je 5 % současného vesmíru. Současná rekordmanka je tak o 60 milionů let starší než její předchůdce – kvazar s označením ULAS J1120 + 0641, objevený v roce 2011.

TIP: Existuje nějaký rozdíl mezi kvazarem a černou dírou?

Supermasivní monstrum dostalo označení ULAS J1342 + 0928. Podle vědců je 800 000 000× hmotnější než Slunce a nachází se 13,1 miliardy světelných let od Země v souhvězdí Lva.

Eduardo Bañados, astrofyzik z Carnegie Institution for Science věří, že studium těchto vzdálených monster může přinést odpovědi na klíčové otázky astrofyziky. „Nově objevený kvazar (a jeho černá díra) jsou pro astrofyziku hotovým zlatým dolem. V příštích letech se na ně zaměříme pomocí nejvýkonnějších přístrojů, které jsou k dispozici. Možná se dočkáme i mnoha velkých překvapení,“ neskrývá Bañados nadšení z nového objevu.

Matěj Kozka z Rynárce trávil sklonek své pozemské pouti v neutěšených poměrech jako nemocný muž, v němž by sotva kdo poznal někdejšího výstředního bouřliváka. Když mezi léty 1566 a 1567 zemřel jako duchovní správce chudé farnosti v Suchdole nad Lužnicí, nevzbudilo to u kronikářů žádnou pozornost. Teprve s odstupem se zrodila se legenda o jihočeském Enšpíglovi.

Neslavný začátek

Původ Matěje Kozky z Rynárce je zahalen rouškou tajemství, a tak zůstává sporný i jeho zvažovaný šlechtický původ. Narodil se někdy na přelomu 15. a 16. století. Kolem roku 1520 zakotvil jako světský kněz v kanonii premonstrátek v Dolních Kounicích, v jejímž čele tehdy stál s titulem probošta dr. Martin Göschl. Krátce po Matějově příchodu přestoupil Göschl k luteránství, rozvrátil společenství zbožných panen, s jednou z nich se oženil a později se pravděpodobně připojil k sektě novokřtěnců. Po rozpadu dolnokounického konventu opustil své působiště také Kozka. Zdá se, že zkušenosti, které si odtud odnášel, negativně ovlivnily i jeho vlastní církevní dráhu.

V následujících dvou desetiletích vystřídal Matěj jako duchovní pastýř několik farností v Čechách a na Moravě. Během svých přesunů po nábožensky rozštěpených českých zemích se neváhal pružně přizpůsobovat lokálním poměrům, a tak opakovaně přestupoval od katolicismu k utrakvismu a zpět. Roku 1530 kázal proti kališníkům s takovým zápalem, že tím popudil i samotného krále Ferdinanda I. Habsburského, obávajícího se vypuknutí náboženských nepokojů, ovšem o deset let později poníženě prosil o opětovné přijetí za utrakvistického kněze. Sliboval, že dokud bude živ, „nechce od strany pod obojí způsobou odstoupiti“.

Nejspíše s ohledem na nedostatek utrakvistických duchovních mu nakonec bylo v červnu 1540 vyhověno. Nicméně Kozkův přestup nyní vzbudil značnou nelibost části kališnických kněží. Když proti němu protestoval boleslavský duchovní Řehoř, poukazoval nejen na Matějovu nestálost ve víře, ale také na jeho údajně hříšný a nevázaný pohlavní život. Utrakvistické konzistoři o Kozkovi referoval, „kterak jest již třikráte pod jednou a třikráte pod obojí a že jest neřádný, sodomář hanebný, mládenců mnoho zkazil a že jest v něm satan.“ Zůstává však otázkou, zda se obvinění z opakovaných homosexuálních styků zakládalo na pravdě, či zda v Řehořově podání nešlo o účelové zveličení Matějových poklesků ve snaze zvrátit stanovisko konzistoře.

Muž s vlivnými kontakty

Na příslib definitivního a neochvějného příklonu k utrakvismu Kozka brzy zapomněl. Ještě ve čtyřicátých letech se stal katolickým farářem v Polné, kde postupně dospěl k rozhodnutí vyměnit kariéru světského duchovního za vstup do premonstrátského řádu. Ani tam však dlouho nevydržel, neboť mezi léty 1553–1555 v rozporu s řeholním slibem přestoupil k benediktinům. Díky podpoře spřáteleného člena katolické konzistoře byl dokonce jmenován opatem sázavského kláštera. 

V této situaci se Kozka roku 1559 seznámil s předním českým velmožem Vilémem z Rožmberka. Ten svéráznému duchovnímu nabídl místo probošta augustiniánské kanonie v jihočeských Borovanech, jejímž byl patronem. Správu borovanského konventu, nedlouho předtím zdecimovaného morem, prozatímně vykonával kněz Jan, který se měl podle všeobecného očekávání stát novým proboštem. Rožmberský vladař však prosazoval Kozku, a to navzdory odporu vyšších instancí církevní správy. Zásadní problém řeholní příslušnosti nakonec Vilém obešel tak, že přiměl opata broumovských benediktinů, aby z Matěje sňal řeholní sliby a ten pak vstoupil do řádu augustiniánů kanovníků.

Nástroj pana Viléma

V důsledku vymření většiny zdejších řeholníků nebyla těžištěm činnosti nového probošta péče o duchovní život konventu, nýbrž právě dohled nad jeho ekonomikou. V tomto ohledu Matěj Kozka naprosto selhal. Na počátku jeho éry fungovalo hospodaření v Borovanech pouze díky mladému Jakubu Krčínovi z Jelčan, který mu stál v letech 1559–1561 po boku jako výkonný úředník. 

Žalostných poměrů ve správě majetku kanonie si byl samozřejmě dobře vědom i Vilém z Rožmberka, který nicméně Kozku nadále podporoval. Matěje zbavil funkce teprve pod stupňujícím se tlakem církevních představitelů roku 1564. Zároveň se sám „ujal“ upadajících augustiniánských statků, k nimž vedle městečka Borovan patřilo 11 vesnic se 111 osedlými, dva dvory, mlýn, rybníky, lesy, louky a dvě vinice na území Rakous. Nemovitosti Vilém bezprostředně začlenil do rožmberského dominia, v jehož rámci se staly dobře prosperující enklávou třeboňského panství. 

Bílá vrána

Po krátkém pobytu v Českém Krumlově byl Kozka na podzim 1564 jmenován farářem v Prachaticích. Na novém působišti se sice uvedl dobře, ale když za blíže neznámých okolností vyvolal rozepři v manželství jedné místní měšťky, předvolal si ho do Prahy arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Matěj se měl zpovídat i ze zanedbávání duchovenské služby a dalších prohřešků. I tentokrát našel zastání u Viléma z Rožmberka. Velmož arcibiskupa požádal, aby byl Kozkův trest co nejmírnější, „však věděti ráčíte, že vrána bílá nebude, by ji každý den myli“. Počátkem roku 1566 však stárnoucí kněz, kterého začaly sužovat nejrůznější neduhy, musel Prachatice opustit. Zakotvil na nevýnosné suchdolské faře, kde se jeho pestrý život po nedlouhé době uzavřel.

Ke vzpomínkám na Kozkovu svéráznou církevní kariéru se koncem 16. a v první polovině 17. století přidružily fiktivní žertovné historky, v nichž se zemřelý kněz proměnil ve figurku nápadně podobnou legendárnímu lidovému šprýmaři Tillu Eulenspiegelovi neboli Enšpíglovi. Tento druhý Matějův život brzy našel i literární odezvu. Zachytíme ji už v Historii rožmberské z pera Václava Březana (1568–1618), ale především v Třeboňských pamětech schwarzenberského archiváře Vavřince Benedikta Mecera (1603–1683).

Z moderních autorů rozvinuli kozkovský mýtus zejména beletristé František Heřmánek a Vladimír Müller. V jejich dílech obraz moudrého šibala zcela převrstvil skutečnou historickou postavu kontroverzního duchovního, který spíše než cokoliv jiného ztělesňoval hluboký úpadek řádového kléru v předbělohorské době.