Poslední dobou se objevila celá řada podvodních dronů, které je možné vyslat do vody a přitom zůstat na břehu s dálkovým ovládáním. Dron Allec dánské společnosti Supportive Robotics je ale jiný.

Allec může být ovládán na dálku, prostřednictvím bóje vybavené WiFi, která je připojená k 30 metrů dlouhému kabelu. To ale není vše. Allec se může ponořit a zkoumat podvodní svět autonomně. Uživatel naprogramuje jeho trasu a Allec si už pak musí nějak poradit. Potopí se do hloubky 50 metrů a jeho baterie vydrží na 1,5 hodiny.

TIP: iBubble je podvodní dron, který následuje majitele při potápění

Umělá inteligence dronu dovede rozpoznat zajímavé objekty a pořídit jejich záznam na video, s uložením detailních souřadnic o poloze objektu. Pokud by se něco zvrtlo, může uživatel kdykoliv převzít manuální kontrolu nad dronem. Pokud vše půjde dobře, tak by dron Allec měl být na trhu příští podzim.

Vybudovat stálou základnu na Měsíci či dokonce na Marsu nebude nic jednoduchého. Když NASA realizovala koncem šedesátých let program Apollo, dokázala během několika let poslat celkem šest úspěšných misí, které přistály na povrchu Měsíce. Nejdelší pobyt ale trval jen několik dní a NASA tehdy ani neměla žádný hlubší cíl, proč na Měsíci přistávají lidé. Šlo jen o důsledek studené války mezi USA a SSSR. I proto bylo Apollo po čase zrušeno a o Měsíc ztratily obě mocnosti zájem.

Multiplanetární člověk

V posledních letech se ale karta obrací a Měsíc a do jisté míry i Mars se opět stávají středobodem zájmu vesmírných misí. Plány na vybudování mimozemské základny se netají NASA, evropská ESA, Rusko nebo nejnověji Čína. Vedle národních vesmírných agentur se o slovo hlásí také soukromé společnosti. Vše přitom nasvědčuje, že základem pro výstavbu základny (ať už na Měsíci, nebo na Marsu) budou hrát technologie 3D tisku.

TIP: Kolonie na Měsíci prý může být až o 90% levnější

Podle podnikatele, ekologa a technologického vizionáře Henka Rogerse si nemůžeme dovolit cestovat k Měsíci či Marsu bez toho, aniž bychom plánované technologie nevyzkoušeli v co největší míře na Zemi.

Na Mezinárodním měsíčním summitu, který se konal letos v říjnu na Havaji za účasti zástupců akademické obce, vládních agentur a soukromého sektoru, proto padlo rozhodnutí o výstavbě prototypu měsíční základny na Zemi. Místem, kde má základna vzniknout, má být Havaj. Plány na výstavbu by měly být hotové již na jaře příštího roku. 

Ještě v roce 1961 šlo o čtvrté největší slané jezero světa a přezdívalo se mu „Aralské moře“ – pro jeho monumentální rozlohu okolo 66 500 km² a hloubku dosahující až 68 m. V jeho vodách se proháněly desítky druhů ryb, které představovaly zdroj obživy pro tisíce lidí z přilehlých vesnic. Pak ale do jeho existence zasáhla lidská ruka, a to opravdu silně: Ještě nedávno se tak zdálo, že někdejší vodní obr nepřežije. V posledních dvou letech to však vypadá, že se jednu z největších ekologických katastrof způsobených člověkem přece jen podaří zvrátit – do Aralského jezera se totiž vrací život. 

Poručíme řekám, vodě 

Aralské jezero, s původní rozlohou jen o něco menší než Česko, zasahovalo ještě počátkem minulého století na území dvou států: Kazachstánu na severu a Uzbekistánu na jihu. Jeho název pochází z turečtiny a lze jej přeložit jako „moře ostrovů“ – kdysi totiž z jeho vod čnělo víc než 1 100 ploch pevniny.

Dřív se do něj vlévaly dvě mohutné řeky, Amudarja a Syrdarja. Jenže Sověti přišli už v první třetině minulého století se smělou vizí: proměnit okolní nehostinnou poušť v úrodná pole, kde se bude dařit nejen rýži, ale i bavlně. Součástí plánu se stalo odklonění obou toků tak, aby mohly vyschlou půdu zavlažovat. Odvážná a z hlediska ekologů přinejmenším nepochopitelná myšlenka se bohužel ve 40. letech začala realizovat, což nakonec znamenalo úplný odklon obou řek od jezera.  

Nepodařená hra na bohy 

Zhruba od 60. let pak hladina rezervoáru povážlivě klesala a bylo jasné, že se hra na boha tak úplně nepovedla. Nejdřív šlo o roční úbytek asi 20 cm, postupně se však hodnota vyšplhala až na 90 cm za rok. Pozdější výzkumy ukázaly, že v letech 1966–2003 klesla úroveň vody v průměru o 22 m a břehy ustoupily o 80 km. V roce 1997 z jezera zbývalo jen 10 % jeho původní rozlohy.

Už kolem roku 1989 bylo zcela zjevné, že máme co do činění s jednou z největších ekologických katastrof novodobé historie. Plochu jezera tehdy tvořilo několik oddělených částí, přičemž dvě největší ležely na severu a na jihu (Severní, respektive Jižní Aralské jezero) a jedna menší se nacházela ve středu někdejšího „moře“.

Rychlý úbytek však nezadržitelně postupoval: Jihovýchodní torzo do roku 2009 úplně zmizelo a jihozápadní část se smrskla na pouhý úzký pás. Satelitní snímky NASA z roku 2014 ukázaly, že východní oblast Aralského jezera vyschla a proměnila se v pustinu, dnes označovanou jako poušť Aralkum. 

Jedovatá solná poušť 

Změny se tragicky promítly do ekosystému – život z jezera a okolí téměř vymizel. Hlavním důvodem byla nadměrná slanost vody: Do roku 2000 se zhruba z 80 % vodní plochy stala jedovatá solná poušť a zbytek obsahoval až dvojnásobek soli oproti oceánům. Například v Jižním Aralském jezeře vystoupala místy slanost z původních 10 g/l na desetinásobek. 

Na devastaci tamního života se ovšem podílely i další faktory. Ustupující jezero odkrylo rozlehlé oblasti zamořené chemikáliemi, jež se na místo dostaly při někdejším testování biologických zbraní, ale i z nadužívaných pesticidů a hnojiv. Toxický koktejl pak vítr pravidelně odnáší v písečných bouřích na velké vzdálenosti. 

Jedovatý prach nejvíc postihuje oblasti v okruhu 150–300 km, někdy však pronikne až 500 km daleko a všude proměňuje zem v nehostinnou poušť. Necitlivý zásah do přírody si ovšem nevybírá daň jen na fauně a flóře, ale i na lidech, kteří tak trpí řadou zdravotních potíží: od respiračních chorob přes nemoci očí až po rakovinu hrtanu a jícnu. 

Od rybolovu k velbloudům 

S kolapsem ekosystémů se zhroutil i rybolov, který býval hlavním zdrojem obživy místních. Zaměstnával na 40 tisíc osob a představoval až šestinu sovětské produkce ryb. Lidé tak náhle zůstali bez práce a vesnice i města ležící dřív u vody se ocitly desítky kilometrů od pobřeží. Okolí pak začaly pokrývat hřbitovy lodí, jež „kotví“ na souši dodnes. 

Ještě začátkem 60. let zpracovávaly konzervárny v uzbeckém přístavu Mujnak tisíce tun ryb – dnes tam bárky rezivějí a občas mezi nimi projdou velbloudi. Jejich chov se stal jednou z posledních možností, jak se v bývalém království ryb uživit. Lidé se pokoušeli přeorientovat i na zemědělství, ale v půdě pokryté slanou bílou krustou se plodinám nedařilo. Zanikl rovněž kožedělný průmysl, který kdysi prosperoval v deltách Amudarji a Syrdarji a produkoval až půl milionu ondatřích kůží ročně. Mnohým obyvatelům nezbylo než oblast vysychajícího jezera opustit.  

Tragický koloběh 

Postupný zánik gigantické vodní plochy se nepříznivě odrazil také ve změně podnebí. S klesající hladinou se snižovala i tepelná kapacita jezera, takže se zahřívalo a ochlazovalo rychleji. A to byl problém: Slaná voda totiž sloužila jako významný regulátor klimatu, který v zimě tišil sibiřské větry a v létě ochlazoval okolí. V letech 1960–2000 se však průměrné letní teploty vzduchu v okolí „moře“ zvýšily o 2–6 ˚C a zimní naopak klesly. Kratší a teplejší léta i výrazně chladnější zimy pak vedly k celkovému poklesu srážek a k dalšímu vysychání: Déšť dřív pokrýval až pětinu zdrojů jezera. 

Scénář ekologické katastrofy tím bohužel nekončí. S rostoucí teplotou vzduchu se zvýšil i počet písečných bouří, solné nánosy pokryly okolní horské ledovce a vyvolaly jejich tání. Od dob, kdy Sověti začali poroučet přírodě, se zmíněný proces zrychlil dvanáctkrát a podle některých předpovědí zmizí časem tamní ledovce docela. I kdyby se Aralské jezero nakonec podařilo zachránit, jedno je jisté – původní klima už se v oblasti nikdy neobnoví. 

Moře se vrací? 

Tento rok ovšem přinesl v tragickém příběhu nečekaný zvrat: Do severního jezera se pomalu začíná vracet voda a s ní i ryby. Radostný okamžik však rozhodně není dílem náhody – jde o výsledek úporné a mnohaleté snahy Kazachstánu, na jehož území severní část vodní plochy leží.  

S finanční podporou Světové banky vybudoval stát v roce 2005 ohromnou hráz, která definitivně oddělila severní a jižní část Aralského moře. Navíc se podařilo obnovit přítok Syrdarji. Třináct kilometrů dlouhá přehrada Kok-Aral se navzdory opakovaným protržením osvědčila a hladina severního jezera začala opět stoupat. Už v roce 2006 se tam rovněž vrátilo několik druhů ryb, a rybolov tak mírně ožívá. Podle druhé fáze plánu kazašské vlády by se měl někdejší přístav Aralsk ocitnout znovu na pobřeží. V nejhorších dobách se totiž nacházel až 100 km od břehů a nyní jde asi o 25 km. Kazachstán počítá s tím, že cíl naplní do roku 2020. A paradoxně mu možná pomůže i globální oteplování, způsobující tání ledovců v sousedním Kyrgyzstánu. 

Ztracený jih

Záchrana jižního jezera závisí z velké míry na postoji Uzbekistánu, který se však k obnově neměl a nemá. Jeho pohnutky jsou prosté: Odkloněná Amudarja stále zavlažuje četná pole s bavlnou, kterou stát produkuje ve velkém a jíž se nehodlá vzdát. I kdyby se podařilo nasměrovat řeku v plné síle zpět do Jižního jezera, trvalo by minimálně 75 let, než by se znovu naplnilo. Většina odborníků tak nad jižní částí zlomila hůl – podle nich definitivně zmizí z atlasů do 20 let. Nezbývá než doufat, že se tragický příběh Aralského moře nakonec stane i příběhem šťastné záchrany alespoň jeho severní části. 

Během druhé světové války prý skončilo v rukou německých vojáků asi 650 000 uměleckých předmětů. Kromě proslulé jantarové komnaty se jejich kořistí nakrátko stala i da Vinciho Dáma s hranostajem. Nacisté dokonce vytvořili organizaci EER (Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg), která měla shromáždit veškeré cenné předměty ze všech dobytých území. Kromě kulturních památek plnili nacističtí pohlaváři své kapsy zlatem a bankovkami. Kde všechno toto bohatství skončilo?

Skrýš plná cenností u vesnice Merkers 

Když se američtí vojáci v dubnu roku 1945 přiblíží k vesnici Merkers ležící v oblasti západního Durynska v Německu, ještě netuší, že stanou tváří v tvář pokladu, který jako by vypadl z pověstí o bájném zlatém městě Eldorádu.

Američané skrýš v bývalém solném dole objeví po čtyřech dnech usilovného hledání. Jejich píle se vyplatí. V temnotě se lesknou tisíce prutů zlata a stříbra. Pytle jsou napěchované říšskými markami i americkými dolary. Nechybějí ani vzácná umělecká díla či knihy významných spisovatelů. „Je tohle vůbec možné?” ptají se vojáci stále dokola. Jejich objev zůstává největším z nacistických pokladů, které se podařilo nalézt.

Umělecká díla v solné dole u Altaussee

„Vyhoďte to do povětří!“ nařídí nacistický pohlavár August Eigruber svým podřízeným. Jeho rozkaz se týká solného dolu u obce Altaussee v Rakousku. Zde nacisté shromažďují stovky uměleckých předmětů, mezi nimiž nechybí obrazy Rembrandta, Vermeera a cennosti z kostelů a klášterů, včetně českého vyšebrodského oltáře. To vše musí navždy zmizet, protože Německo prohrává válku. Nelze dopustit, aby se skvosty dostaly do rukou nepřátel!

V dole jsou již připraveny bomby, naštěstí se několik statečných horníků proplíží do podzemí a výbušniny odstraní. Svým činem zachrání poklad nedozírné hodnoty, který v květnu 1945 naleznou američtí vojáci. Postupně z podzemí vynesou na 6 500 uměleckých předmětů! Lze po tak ohromujícím nálezu očekávat ještě nějaké významné objevy nacistických skrýší?

Poklad v Toplitzsee

Bedny zlata, kilogramy briliantů, kolekce známek neblaze proslulého zakladatele gestapa Hermanna Göringa, sejfy plné zlatnických výrobků… to vše se prý má skrývat pod hladinou rakouského jezera Toplitzsee ležícího asi 60 kilometrů od Salzburgu. Legendy hovoří o tom, že nacisté na sklonku války narychlo házeli ukořistěný majetek do jezera. Nejeden potápěč se ponořil do studených vod, aby vytoužené poklady spatřil na vlastní oči. Jenže Toplitzsee dosud vydalo jen málo z toho, co slibovalo.

Koncem padesátých let 20. století z jezera tým německého časopisu Stern vylovil bedny plné bankovek, především britských liber. Bohužel se však ukázalo, že jsou falešné. Jsou padělané peníze jediným pokladem, který jezero ukrývalo?

Nález zlatých mincí u Lüneburgu

Německý obchodník Florian Bautsch se ve svém volném čase věnuje neobvyklému koníčku. Hledá poklady! Vypadá to jako trochu nedůstojná zábava pro dospělého muže, avšak roku 2014 se Bautschovi jeho záliba více než vyplatí.

Při průzkumu pohřební mohyly u města Lüneburg narazí na zlatou minci. Na místo zavolá archeology a ti společnými silami pod starou borovicí vykopou 217 zlaťáků z let 1831 až 1910. Pytle, v nichž byly uloženy, naznačují, že patřily říšské bance. Kdosi je zřejmě na konci války ukradl, schoval “na později” a potom patrně zemřel či se k nim už nedokázal dostat.

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Hodnota mincí činí dnes asi 45 tisíc eur. Stal se z Bautsche boháč? Ale kdepak, poklad připadl spolkové zemi Dolní Sasko. Za svůj nález lovec pokladů obdržel odměnu 2 500 eur. Nadšenec však necítí zklamání. „Nepořídil jsem si detektor kovů, abych zbohatl. Nejdůležitější je pocit, že jsem našel něco tak významného,“ tvrdí. Ale ostatní hledači pokladů své nálezy možná tak poctivě nehlásí. Vypátrali už dávno další nacistické skrýše?

Paleontologové v Estonsku objevili výjimečnou fosilii z počátku prvohor. Schmidtiellus reetae byl primitivním trilobitem, který lezl po dně mělkého moře asi před 530 miliony let, tedy v období kambria.

Když tuto fosilii vědci studovali, že trilobit měl na hlavě primitivní oči, složené asi ze stovky malých oček. Byly vlastně dost podobné očím dnešních členovců, jen neměly čočky. Podle všeho jde o nález doposud nejstarších očí ve fosilním záznamu.

TIP: Nevelký, ale děsivý: Druhohorní korýš Dollocaris udivuje obrovskýma očima

Tito trilobiti v porovnání s dnešními členovci neviděli nijak zvlášť dobře. Ale i tak byl pro ně zrak jistě velmi užitečný. Mohli rozeznávat překážky, které jim ležely v cestě, a také zřejmě rozpoznávali dravce, kteří je mohli ohrozit.

Protože se vzduchem začala míhat letadla, Morton prohlásil průzkum za ukončený a Wahoo se vrátila na otevřené moře. Čekala ji ještě druhá část rozkazu – hlídka u Palauských ostrovů. Už druhý den ale ponorka narazila na konvoj čtyř lodí mířících ze Singapuru na Novou Guineu. Morton zamířil salvu na tři lodě současně a všechny aspoň jedním torpédem zasáhl.

Předchozí část: Za válečný zločin mediální sláva: Mise americké ponorky Wahoo (1)

Masakr u Palauských ostrovů

Kapitán čtvrté lodě se ale rozhodl bojovat a zamířil přímo na ponorku ve zřejmé snaze do ní vrazit. Morton statečnému plavidlu vyslal vstříc dvě torpéda a pak se Wahoo ponořila. Když se po čase vrátila na periskopovou hloubku, jedna napadená loď už byla pod vodou, druhá stála, třetí se pomalu vlekla pryč a ze čtvrté byl vidět jen dým za obzorem. Na stojící cíl zamířila další dvě torpéda a podle Mortonova hlášení parník „vyletěl výš než dětský drak“.

Postižená loď převážela 1 126 vojáků z 26. polního skladu a 491 indických zajatců na hrubou práci. Stovky mužů svorně skákaly do moře a ti šťastnější ukořistili místo v některém z dvaceti záchranných člunů. Wahoo se mezitím pokusila pronásledovat zbývající dvě lodě, jenže pod hladinou byla moc pomalá a vlastně si jen vybila akumulátory. Proto se člun vynořil, a zatímco dva diesely dobíjely baterie, zbývající dva zvolna poháněly ponorku. Trosečníci se ještě nestihli vzdálit, a právě tehdy se z odvážného kapitána Mortona stal válečný zločinec.

Nařídil obsadit palubní dělo a zahájit palbu. Jako první šly ke dnu záchranné čluny, pak se sklopily hlavně automatických protiletadlových zbraní a rozsévaly smrt mezi plavci. Morton neměl slitování, trosečníky chtěl zabít všechny a vůbec neregistroval skutečnost, že mezi nepřáteli plavou i vousatí spojenečtí Indové (Japoncům plnovous neroste). Vraždění trvalo asi 30–45 minut, během nichž se dobily akumulátory a torpédisté naládovali torpédomety. Wahoo zahájila stíhací jízdu, zbylé dvě lodě dohnala a obdařila je svými posledními torpédy. 

Vřelé přivítání

Po návratu do Pearl Harboru vypukl poprask. Šéf ponorkové flotily admirál Charles Lockwood nešetřil chválou a zprávu o úspěšné misi ochotně pustil do tisku. Do té doby se totiž američtí ponorkáři moc nevyznamenali a likvidace kompletního konvoje představovala tu správnou novinářskou bombu. Po analýze údajů nadřízení Mortonovi uznali potopený torpédoborec, dvě nákladní lodě, loď pro přepravu vojska a tanker. Poválečné zkoumání však Mortonův úspěch zredukovalo na loď pro přepravu vojska Bujo Maru, z níž pocházeli vraždění trosečníci, a dále na nákladní lodě Fukuei Maru a Pacific Maru.

Dnes už neznámý tanker sice asi také utrpěl torpédový zásah, nicméně útok přežil – stejně jako u Wewaku torpédoborec Harusame. A jak to dopadlo s trosečníky? Ačkoli se Morton snažil zabít opravdu všechny, druhý den místem incidentu proplouvala nákladní loď Čókó Maru a z oceánu vylovila stovky mužů. Podle japonských pramenů Morton zabil „jen“ 86 japonských vojáků, 269 indických zajatců a jednoho člena posádky lodi.

Padouch i hrdina

Sám Morton se k svým činům hrdě hlásil a pragmaticky tvrdil, že nemohl Japonce nechat v blízkostí nepřátelské pevniny a riskovat jejich zapojení do boje. Na tom samozřejmě něco je, jenže se to těžko vysvětlovalo těm, kteří v podobné situaci – například v bitvách kolem Guadalcanalu – do trosečníků nestříleli, třebaže bylo také jasné, že ke svým snadno doplavou. Proto se nadřízení k incidentu nijak nevyjadřovali, zato ponorkoví kapitáni měli jasno. Mortona považovali za chladnokrevného vraha, nicméně na veřejnou kritiku miláčka médií si netroufli.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Další osudy kapitána Mortona připomínají zrychlený film. Wahoo ještě osm měsíců ničila japonské lodě, a přestože jich potopila dost, do trosečníků už nestřílela. Morton se ve chvílích volna opájel publicitou, než Wahoo 11. října 1943 spatřili pobřežní dělostřelci na ostrově Hokkaidó. Po první ráně se člun ponořil a piloti z vyslaného letadla spatřili na hladině olejovou skvrnu, do níž shodili tři hlubinné nálože.

Vrak byl objeven až v roce 2006 a podle zjištění potápěčů se příčinou zkázy stal průstřel trupu u věže a prasklina vedoucí až ke kýlu. Admirál Lockwood ještě chtěl Mortona posmrtně vyznamenat nejvyšším americkým vyznamenáním – Kongresovou medailí cti, jenže nepochodil. V nepsaném kodexu slušných námořníků přece jenom porušil příliš mnoho paragrafů.

Vše podle Ametyst Realmové začalo před 12 lety, kdy se s partnerem přestěhovala do nového bytu. Ametyst tehdy začala pociťovat „přítomnost duchů“. „Zpočátku jsem to vnímala jen jako energii, později se přidaly i fyzické pocity. Cítila jsem jejich horký dech na krku a hlazení na stehnech,“ popisuje své duchařské zážitky sedmadvacetiletá Britka.

Přibližně tři roky prý „podváděla“ svého partnera s duchem. Vše se provalilo poté, co její snoubenec přišel dříve z práce a přistihl Ametyst přímo během jejího duchařského dostaveníčka. Od té doby měla Ametyst podle svých slov sex s nejméně dvaceti duchy.

Jasno má žena i v otázce možného těhotenství. „Věřím, že to možné je a ráda bych v budoucnu měla dítě. Pochopitelně s duchem, o muže nestojím a vracet se k nim už nehodlám,“ odhaluje své budoucí plány. Navzdory posměváčkům je mladá žena se svým životem nadmíru spokojená. Jediné, co ji trápí je, že se jí zatím nepodařilo najít toho pravého. Ráda by si prý našla duchařského společníka na celý život.

I když si většina lidí sny nepamatuje, všichni sníme každou noc. Mnohé studie prokázaly během spánku intenzivní mozkovou činnost. Sny se nám však nezdají po celou noc, ale především v REM (Rapid Eye Movement) fázi spánku, nazvané podle rychlého pohybu bulvy pod zavřenými víčky. Mimo REM existuje i druhá fáze neboli NREM (Non-Rapid Eye Movement), která však slouží spíše s relaxaci svalů a snů se v ní vyskytuje podstatně méně. Obě hlavní spánkové fáze se střídají a opakují několikrát za noc, přičemž celý cyklus složený z NREM a REM trvá asi 90–110 minut.

TIP: Co je příčinou nekontrolovatelných záškubů před spaním a jak se jich vyvarovat?

Obvykle se nám za noc zdá osm až deset snů a celkově sníme přibližně dvě hodiny. Sny si ovšem často nepamatujeme, což má na svědomí řada faktorů: stres, velké vyčerpání, nebo i konzumace alkoholu. Podle vědců mají mnozí lidé rovněž genetické předpoklady, aby své noční vize zapomínali. 

Sny hrají důležitou roli, pokud jde o fyzickou i psychickou stránku člověka – pomáhají tělu relaxovat a zbavují nás napětí, aniž bychom si to uvědomovali. Odrazem stresu či špatného aktuálního psychického stavu jsou pak noční můry, které si bohužel obvykle pamatujeme. Bývají totiž natolik strašidelné a živé, že nás často dokonce probudí. 

V historii mnoho lidí věřilo, stále věří a nejspíš ještě dlouho věřit bude, že svět ovládají Židé. Semitské etnikum, které dnes představuje pouze 0,2 % světové populace, má v evropských i blízkovýchodních dějinách tak neobvyklé místo, že za tím přece musí něco být. Podle spikleneckých teorií narazíme na Židy všude: ovládají soukromé i státní banky, investiční fondy a zpovzdálí řídí dokonce ty nejmocnější vlády na Zemi. Podobnou ideu razil už Adolf Hitler – rozhodně však nepocházela z jeho hlavy. 

Představu o vychytralém, úskočném „židáčkovi“ s bezedným měšcem lze v evropské tradici vystopovat až do hlubokého středověku, kdy bylo finančnictví a půjčování na úrok jako „nečisté“ povolání vyhrazeno Židům, neboť pro křesťany představovalo morální problém. Ale i zde se nit nenávisti táhne dál staletími, až do egyptské Alexandrie, kterou v antických dobách zcela pohltil řecký vliv. Existovala tam velká židovská komunita, jež tvrdohlavě trvala na své „protekční“ smlouvě s jediným Bohem, což jí přineslo mnoho nepřátel – zvláště když okolo přímo bujela kultura mísící četná polyteistická náboženství. 

Nicméně v té době si jen sotva někdo pomyslel, že by Židé měli vládnout světu. Neuznávali sice jiné bohy a dodržovali své vysmívané svátky, to z nich však ještě nedělalo temné postavy v pozadí. Ve své blízkovýchodní domovině nebyli ani početní, ani bohatí. Šlo prostě o jeden z mnoha semitských kmenů (podobně jako Filištíni, jež známe z bible, nebo také Arabové), který vytvořil vlastní stát. Na otloukánky historie je pasovaly především dvě rebelie proti mocnému Římu, jenž Judeu obsadil. Obě povstání se však podařilo potlačit a Židé byli rozprášeni po celém území impéria, do Egypta, Libye i na Krétu. Židovská samospráva v provincii Judea zanikla a z Židů se přes noc stal národ bez domoviny. 

Finančníci Evropy

Židé dosáhli především v moderní historii obrovských úspěchů. Možná nejbohatší rodinou celého 19. století se stali němečtí Rothschildové, jejichž bankéřská říše obsáhla nejen Evropu, ale posléze i Nový svět. Vlastnili desítky paláců, obrovské pozemky a evropská nobilita si je často předcházela udělováním nejrůznějších titulů. Jejich ohromný úspěch pak přišel s uvolňováním poměrů na královských dvorech. 

Ve vrcholném středověku byli bohatí Židé vítáni v každém šlechtickém domě do chvíle, kdy měli co nabídnout. A jelikož se půjčování peněz věnovali s dlouhou tradicí, mohli si dovolit „založit“ i ty nejvýznamnější panovníky. Jejich pozice však byla velmi nejistá a dlužníci se mnohdy nerozpakovali své závazky ignorovat. Židovští věřitelé mohli být často rádi, pokud vládci nenechali v jejich ghettech na okrajích měst vyvolat pogrom, jak to udělal například míšeňský markrabě Fridrich II. ve městě Nordhausen. V Norimberku zase místní zadlužení patricijové podnítili roku 1349 pogrom s tím, že už dopředu vydali listiny, jež zbavovaly viny všechny budoucí vrahy. 

To vše se však změnilo s osvícenstvím, kdy Židé dostali šanci věnovat se řemeslům, studovat a vystěhovat se z ghett. Zasela se tak semínka vzdělanosti, která měla plně vyklíčit ve 20. století: celou jednu pětinu všech nositelů Nobelovy ceny představují Židé (40 % všech laureátů za ekonomiku, 29 % za medicínu a 26 % za fyziku). Může za to nějaký speciální gen? Nebo jde o spiknutí Židů z vědeckých komisí s těmi, kteří se o ceny ucházejí? 

Židovský génius

Izraelský vědec a politik Noah Efron tvrdí, že nic jako věčný „židovský génius“ neexistuje: „Když se velký židovský folklorista Joseph Jacobs pokusil v roce 1886 porovnat talent Židů s lidmi ze Západu, shledal jejich výkony velmi průměrnými na poli každé vědy kromě medicíny,“ píše Efron v deníku Haaretz. Tajemství obrovského zlomu ve vzdělanosti Židů podle něj leží v možnostech, kterých se jim náhle dostalo.

Svoboda a následná masivní imigrace do USA, Ruska a Palestiny jim daly poprvé šanci zapojit se rovnoprávně do života většinové společnosti. Vrhli se tedy na vědu, která je univerzální, nedělá rozdíly a dává šanci každému, kdo něco dokáže. Současně Efron předpovídá, že tato vlna akademické výjimečnosti opadne prostě proto, že se Židé po obnovení Izraele zařadili mezi „normální“ národy světa.

Rozbití okovů ghett zaválo Židy na nejrůznější strany. Figurovali i v revolučních ruských hnutích (Lev Trockij byl Žid, stejně jako další bolševické špičky, například Zinovjev, Kameněv či Sokolnikov), což dalo nacistické propagandě do ruky mocný nástroj – vytvořila strašáka „židobolševismu“, a vysvětlovala tak ruskou revoluci jako židovské spiknutí. Pouze tím sice navázala na slavné Protokoly sionských mudrců, podvrh, kterým se carská policie snažila vyvolat vlnu antisemitismu (viz Tajemné Protokoly); šlo však o natolik přesvědčivou konstrukci, že jí uvěřila celá řada vlivných lidí. O průmyslníku Henrym Fordovi je například známo, že financoval a nechal distribuovat půl milionu překladů Protokolů a navrch přidal čtyři svazky knihy Mezinárodní Žid: Světový problém, jež sestávala z úvodníků amerických antisemitských novin The Dearborn Independent.

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Ovládají tedy Židé svět? V důsledku historického vývoje mají silné slovo ve finančnictví, přičemž zde platí nepřímá úměra k jejich početnímu zastoupení na planetě. Magnát a bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg je Žid, stejně jako finančník George Soros nebo desítky dalších šéfů velkých finančních institucí. Zakladateli slavných značek Max Factor, Calvin Klein či Levi Strauss jsou taktéž Židé. Že by se však ti nejmocnější z nich scházeli na tajných poradách a osnovali, kdy a kde například vyvolají válku? Těžko. Za jejich úspěchem totiž nestojí ani tak spiknutí, jako spíš dobré rodinné kontakty a touha po úspěchu. 

Inteligentní domácnost přemýšlí za vás: Sama si osvojuje vaše návyky, všechno hlídá a ochotně poslouchá na dálku – stačí jen sáhnout po chytrém telefonu. Ještě z kanceláře například jediným dotykem zajistíte, že bude doma po návratu příjemně zatopeno, zatáhnou se žaluzie a bude hrát vaše oblíbená hudba. V ideálním případě by mohlo být také navařeno, přičemž se zdá, že i podobný luxus bude časem možný. 

„Inteligentní domy jsou už dnes takovým autopilotem – podle svého přání si nastavíte režimy, například jak se má topit, jak má fungovat osvětlení, přístup do domu, zabezpečení. A poté již celý dům pracuje autonomně,“ vysvětluje Petr Homolka, majitel firmy Techdot. 

Tajemství zelené krabičky 

„Jádro systému, který využíváme pro řízení chytrých domů, tvoří nevelká zelená krabička. Vejde se do ruky a jde o jeden z nejpokročilejších systémů současnosti,“ vysvětluje Homolka. „Zázračná“ krabička řídí vytápění, ventilaci, klimatizaci, stínění, ohřev vody, zavlažování, zabezpečovací techniku, kamery, osvětlení, provoz spotřebičů či audio a video systémy, telefony, internet – a mnohem víc. Pro řízení domácnosti si ji zvolila i rodina Řežábových. 

„Chtěli jsme vyzkoušet věc, která jde s dobou a zároveň nám usnadní život,“ vysvětluje Jan Řežáb, majitel firmy JRD. Jeho dům má prý vymožeností „tak akorát“ a myslí i na životní prostředí: „Jelikož je celá naše rodina velmi ekologicky zaměřená, snažíme se fungovat jen na obnovitelné zdroje. Máme solární systém, krb se používá pouze od listopadu do února, a to primárně k ohřevu vody. Na vytápění jde jen malá část.“ Ovládat chytrý systém se naučil jeho syn i babička: „Používáme buď přenosný ovladač, nebo programovatelná tlačítka vypínačů, speciální tablet či mobilní telefon.“ 

Robotická ochranka 

Další prvek jako ze sci-fi představují měnící se barvy na dveřích – díky nim například okamžitě víte, je-li záchod obsazený nebo zda se v místnosti nachází kromě vás ještě někdo. Nechybí ani inteligentní sauna či zahrada, kterou systém rozděluje na několik sekcí a podle potřeby je pravidelně zavlažuje. Když nejste doma, sleduje dům okolí: Kamery disponují systémem rozpoznávání obličejů a ihned detekují nezvyklý pohyb. 

Počet inteligentních pasivních domů – tedy takových, jež splňují přísná kritéria energetických úspor při provozu – ve světě i u nás stále roste. Vývojáři ovšem hledí dál: Budoucnost totiž tkví v tzv. aktivních domech. „V rezidenčním sektoru by se měl zvyšovat počet aktivních domů, které budou nejen soběstačné, ale vykážou i přebytky energie a budou je moct dodávat do sítě nebo jiným domům,“ vysvětluje Homolka. 

I na tomto poli však existují jistá úskalí. Opravdový boom u nás brzdí například naše mateřština: Inteligentní technologie totiž ovládají jeden jazyk, maximálně dva, ale čeština je pro ně údajně příliš komplikovaná. Na vyřešení problému se přesto intenzivně pracuje a již teď je jasné, že inteligentní domy budou tvořit běžnou součást života našich dětí. Záleží přitom jen na nás, kam až si necháme moderní technologie vstoupit.