Westerová se studiem bércounů kapských (Elephantulus edwardii) zabývala v severní oblasti pohoří Cederberg, kde se vyskytuje hyacintovitá rostlina s latinským názvem Whiteheadia bifolia. Po čtyři noci kladla pasti s návnadami z ovsa a arašídového másla v blízkosti rostlin. Na druhý den z pastí, kam bércouni přišli mlsat, odebrala vzorky trusu a nechala je analyzovat. Současně odchytila dva jedince, které umístila do terária spolu s několika rostlinami Whiteheadia bifolia. Během čtyř dní navštívili malí zajatci květy víc než padesátkrát. Dlouhými, ohebnými čumáky se bez potíží dostali skrz okvětní tyčinky a tenkým jazykem olizovali nektar. Přitom se dotýkali blizny i pylových váčků, takže jim pyl ulpěl na čumáku.

TIP: Řeka modrookých želv aneb Překvapivý život na Sahaře

Bércouni samotný pyl nepojídali, živili se pouze nektarem. Dávali mu přednost dokonce před arašídovým máslem s ovesnými vločkami, jablky či vodou, které měli v teráriu k dispozici. Výsledky analýzy jejich trusu potvrdily přítomnost pylu, který se do zažívacího traktu dostal pravděpodobně při čištění srsti. Bércouni se tak zařadili do poněkud neobvyklé skupiny opylovačů tvořené některými hlodavci, primáty a vačnatci.

Jak sladká může být pomsta už zjišťují čínští zákazníci, kteří houfně nakupují zařízení, jež po připevní ke stropu vrací zpět stejně otravné vibrace, jaké sousedi posílají dolů. Toto stropní „dusátko“ zahrnuje motorek, dálkové ovládání a prodlužovací šňůru k zapojení do zásuvky.

Jeden z prodejců se čínskému tisku svěřil, že poptávka je tak velká, že má problém uspokojit všechny zákazníky a musel začít místo prodeje zařízení jen pronajímat. „Jakmile dosáhnete se sousedy dohody o vzájemném nerušení, můžete nám ho vrátit. Cenu za pronájem počítáme po dnech.“

Přístroj dusající do stropu není jediným podobným zařízením, které vzniklo v Asii s cílem oplatit sousedům nepříjemný hluk. V roce 2014 obdobně propadli Jihokorejci speciálně upraveným reproduktorům, které přes strop posílaly sousedům řvavě hlučnou hudbu, zatímco v místnosti dole zněla podstatně tlumeněji a příjemněji.

Podle právních expertů jsou podobné prostředky legální a žádný zákon je neomezuje, na rozdíl od neustálého zvonění na domovní zvonek nebo bušení a křik za sousedovými dveřmi. Inženýři nicméně varují, že by dlouhodobé používání motorků připevněných ke stropu mohlo vést k praskání zdí a dalším škodám.

Plameny šlehají vysoko do vzduchu, jako by vybuchovala sopka. Rozlehlé části irácké krajiny se ztrácejí v mračnech černého kouře a tonou v odporném puchu. Poté co vítr v poledne změnil směr a pořádně zesílil, dosáhlo ohnivé inferno výšky sta metrů a natlačilo stěnu plamenů proti mužům z irácké Severní ropné společnosti. Během několika sekund se žhavý oblak valí přes ropná pole, zakrývá slunce a nutí dělníky utéct do bezpečí. Někteří muži běží ke svým autům, jiní se schovávají v boudách z vlnitého plechu, kde pak trpělivě čekají, až se vítr otočí a oni se budou moct vrátit k práci bez rizika, že uhoří zaživa. 

Prostě jen další den v životě hasiče na iráckých ropných polích. „Jestli je peklo stvořené z ohně, tak tohle je peklo na Zemi,“ říká Ajád Al Džabúrí, dvaačtyřicetiletý asistent hlavního geologa ze Severní ropné společnosti. „Vypadá to jako konec světa.“

Pole číslo 77

Tady, osmdesát kilometrů jižně od Mosulu, ztratili bojovníci Islámského státu (IS) poslední pozice a stáhli se do své mosulské bašty, jediného velkého města, které v Iráku ještě kontrolují: Jak dlouho, to se uvidí – irácká armáda metropoli obklíčila a nyní postupuje směrem k jejímu středu. 

Alespoň pět z pětadvaceti ropných věží, jež za sebou ustupující teroristé zanechali, je však podle agentury Reuters stále v plamenech. Tvoří tak jakousi druhou frontu ve válce o Irák, která není pro zasahující hasiče o nic méně nebezpečná. Každá z věží představuje bitvu sama o sobě a dobře ilustruje ochotu IS použít chaotickou destrukci jako zbraň. 

Dělníci rádi říkají, že tím nejlepším ochranným oděvem pro boj se strašným žárem je dostatečná vzdálenost. Na ropném poli číslo 77 nedaleko severoiráckého města Kvajarah riskuje život stovka mužů. Jsou k ohni tak blízko, že by i v zimním počasí mohli klidně chodit nazí. Jejich úkol je na první pohled jednoduchý: dostat plameny pod kontrolu, věž zaplombovat a přesunout se k další. Jenže realita je mnohem složitější. 

Pro rodinu, přátele – a Irák

Ponechme stranou nepředvídatelné plameny, toxické látky a neustále se měnící prostředí. Muži ze Severní ropné společnosti (většina z nich pochází z Kirkúku a Irbílu) se dlouhé hodiny lopotí s vybavením, jež se často přehřívá a rozbíjí. Navíc stále čelí nebezpečí nástražných výbušných systémů, kterými jsou mnohé věže zaminovány. Dělníci – v montérkách od téru, v ochranných helmách a někdy pouze s šátky nataženými přes ústa – si tyto podomácku vyrobené bomby fotí mobilem a snímky pak posílají rodině a přátelům. 

Mohamed Marúf, čtyřicetiletý hasič z Kirkúku a otec čtyř dětí, vysvětluje. „Moje žena a děti vědí, že tohle je těžká a riskantní práce, a manželka se mě ptala, proč už toho nenechám. Řekl jsem jí, že to dělám pro dobro země. Irák tohle potřebuje.“

Poté co Islámský stát zabral ropná pole v Sýrii a v Iráku, vydělal prodejem ropy na černém trhu „stovky milionů dolarů“, jak tvrdí dokumenty americké vlády, které cituje agentura Reuters. Než ovšem irácké bezpečnostní složky loni v srpnu celou oblast osvobodily, umístili bojovníci IS asi na dvacítku věží bomby a odstřelovači je potom na dálku odpálili. 

Plamen, který se nevyčerpá

Úředník z iráckého Ministerstva ropy Hamza Al-Džawáhirí potvrzuje, že už dělníci opravili asi polovinu z ropných věží odpálených teroristy. Podle něj dokážou věže každý den vyprodukovat padesát až šedesát tisíc barelů černého zlata, přičemž většinu tvoří živice – velmi hustý a mazlavý typ ropy, který se využívá na výrobu asfaltu a dehtu vhodného pro stavební práce. 

Muži tu riskují život v přepočtu asi za třináct set korun denně. „Největší výzvou je pro ně nutnost pracovat tak blízko místa, kde se válčí a které je plné nástražných výbušných systémů,“ vysvětluje Al-Džawáhirí. „A pak jsou tady přírodní podmínky. Prudké a nepředvídatelné větry mohou být smrtelné.“

Nejsložitější práce je zatím podle dělníků právě na poli číslo 77, jež se pokoušejí uhasit už několik měsíců. Když tam dorazili poprvé, bojovníci Islámského státu byli stále nedaleko a pálili do oblasti minomety. Nyní vyvstal další problém: Věž byla velmi těžce poškozena do hloubky, její potrubí se rozpadlo a do vzduchu unikají toxické zplodiny. Především z ní ovšem stoupá tak masivní ohnivý sloup, že dokáže spálit kůži i na vzdálenost třiceti metrů. Inženýři odhadují, že věž každý den vypálí mezi pěti sty a tisíci barely. 

Nekonečná bitva

Bitva je to pomalá a vyčerpávající. Hasiči míří proudem na propustný ventil věže, který se nachází nízko u země; bagr mezitím odstraňuje kamení, tér a hořící písek, jenž se mužům hromadí pod nohama. Cílem je kontrolovat oheň natolik, aby bylo možné se k němu přiblížit, zaplavit ventil vodou a později ho trvale zaplombovat betonem. 

Jakýkoliv pokrok se však okamžitě vytrácí ve chvíli, kdy se bagr přehřeje a dělníci jej musejí odvézt stranou a zchladit proudem vody. Přitom je polovina února, zhruba deset stupňů. Muži vzpomínají, jak bojovali s plameny loni v létě, zatímco se teplota držela kolem padesátky. Všichni se lopotí od východu do západu slunce. V poledne si dávají pauzu a modlí se, pod clonou ohně a dýmu. Během několika posledních měsíců došlo na spáleniny i zranění, nikdo však naštěstí nezemřel. Mezi náklaďáky a bagry zůstává neustále připravena sanitka. 

Jako každý jiný voják

Navzdory nebezpečí se na tuto práci všichni přihlásili dobrovolně. Jejich hlavní motivací je národní hrdost, ale také opovržení Islámským státem, jak vysvětluje Al Džabúrí. Když se ho zeptám, jaké to bude, až prokletou věž konečně uhasí, odpovídá: „Jako Vánoce.“

„Tito muži obětují všechno, aby svou práci dokončili – tak jako každý jiný voják,“ říká. „Tohle je naše fronta, náš způsob, jakým bojujeme s IS. Nenávidíme je. A každý den, který trávíme pod tímhle ohněm a kouřem, je nenávidíme o kousek víc.“ 

V útrobách speciálního skladu na ostrovech uprostřed Severního ledového oceánu se přechovává víc než 880 000 semen rostlin: Díky nim bychom byli v případě katastrofy schopni obnovit alespoň část pozemského ekosystému.

Jedná se tedy o jakousi přípravu na globální pohromu – a ta se podle správců skladu pravděpodobně blíží. Postupující oteplování a politické konflikty vedly úložiště k rozhodnutí naskladnit 50 000 nových vzorků rostlin: obzvlášť brambor, čočky, rýže a jiných poživatin. Doufejme, že se jedná pouze o přehnanou opatrnost a semena nakonec nebudou potřeba.

Společnost Lockheed Martin odtajnila video s modelem připravované futuristické bojové helikoptéry, kterou pro ně vyvíjejí dceřiné společnosti Sikorsky Helikopters a Boeing.

Stroj prozatím nese jméno Sikorsky-Boeing Future Vertical Lift a navazuje na demonstrační model X2, který v roce 2010 ustanovil neoficiální rychlostní rekord pro helikoptéry.

Nová helikoptéra by měla dosahovat rychlosti 464 km/h a bez problémů letět ve výšce až 1 800 metrů. Oproti stávajícím helikoptérám by měla lépe manévrovat v nízkých rychlostech a také pohotově zrychlovat a zpomalovat v horizontálním letu.

TIP: Autonomní zásobování: Vrtulníky UH-1H se učí létat bez pilota

Podstatnou výhodou by mělo být pohodlnější a méně hlučné létaní, což jistě ocení vojáci, které bude tato helikoptéra vysazovat uprostřed noci za nepřátelskými liniemi. Kromě čtyřčlenné posádky uveze až 12 plně vybavených vojáků nebo 8 zdravotnických lůžek.

Mezi nejzajímavější zahraniční deriváty systému Kalašnikov patří izraelská puška Galil. Do Izraele doputoval princip Kalašnikov z Finska, které vyrábělo pušku Valmet Rk 62. Izraelci oceňovali jednoduchost a spolehlivost sovětského systému, který ukořistili od arabských vojáků, ale pro svou armádu chtěli vyspělejší zbraň. Při vývoji pušky Galil, jež nese jméno svého konstruktéra Israela Galila, proto použili pokročilejší materiály a technologie.

Předchozí části:

Pušky z rodiny AK: Kopie ze zemí východního bloku (1)

Pušky z rodiny AK: Přechod na střelivo menší ráže (2)

Dalším důležitým rozdílem je ráže, neboť Galil se standardně vyráběl pro munici ráže 5,56×45 mm a také pro munici 7,62×51 mm NATO. Objevilo se několik provedení, mezi něž se řadí základní AR, zkrácené SAR a MAR, lehký kulomet ARM nebo puška pro přesnou střelbu Galil Sniper.

Izraelci poskytli licenci mimo jiné Kolumbii, Ukrajině a Jihoafrické republice. V první z nich se vyrábí zdokonalená podoba Galil ACE, ukrajinský průmysl produkuje kopii Fort-301. Zřejmě nejznámější modifikaci izraelské pušky představuje zbraň jihoafrické společnosti Denel, jejíž puška Vektor existuje v několika verzích (základní R4, krátká R5 a velice krátká R6), které se od izraelského vzoru liší například větší délkou (kvůli vyšší průměrné výšce Jihoafričanů). Zbraně řady Galil a jejich deriváty zavedlo kolem čtyřiceti zemí, a ačkoli je v Izraeli postupně nahrazují nové pušky Tavor, zřejmě zůstanou ve službě ještě řadu let.

Nezničitelná a jednoduchá

Ve více než 80 zemích světa byly zbraně systému Kalašnikov zavedeny do výzbroje a v řadě dalších se používají neoficiálně. Tvoří pravděpodobně více než jednu desetinu všech střelných zbraní na planetě. Na této zbrani vlastně není nic tak zvláštního – není příliš přesná, ovládání je běžné. Klíčem k úspěchu je její jednoduchost. Ve srovnání s jinými útočnými puškami má kalašnikov velkorysou vůli mezi pohyblivými součástmi. To sice nepřispívá k přesnosti, ale současně to znamená, že je nepravděpodobné, aby se zbraň zasekla kvůli zanesení bahnem či pískem.

Dobře se s ní manipuluje v tlustých zimních rukavicích a její ovládání zvládnou i malé děti. V některých oblastech, kam nesahal vliv Sovětského svazu, se zbraním AK proniknout nepodařilo. Například na Filipínách používají povstalci americké M16. Ovšem ukázalo se, že jakmile se kalašnikov někde prosadil, je obtížné ho vytlačit. Například v Sýrii se občas objevily pušky FN FAL. Ty ale používají munici o délce 51 mm, které je v této oblasti jako šafránu oproti 39mm nábojům do kalašnikova.

Příchod techniky nové generace

Právě zmíněná puška AN-94 byla oficiálně zařazena do výzbroje, jenže se vyrobil pouze malý počet sériových kusů. Přesto se zdálo, že éra pušek Kalašnikov končí, což kulminovalo v roce 2011, kdy ruská armáda zastavila nákupy zbraní řady AK s tím, že jsou zastaralé. V té době se ale již intenzivně pracovalo na pušce nové generace, která se poprvé objevila v roce 2010, kdy se jí říkalo AK-200, ale (zdánlivě) definitivní verze byla v roce 2012 představena jako AK-12.

Na pohled nezapře příbuznost s legendární konstrukcí Michaila Kalašnikova, jenž se přes svůj vysoký věk podílel na jejím vývoji, přestože na pozici hlavního konstruktéra jej vystřídal jeho dlouholetý kolega Vladimir Zlobin. Puška AK-12 má moderní design a mechanismus byl upraven tak, aby klesl zpětný ráz a aby se zbraň dala lépe ovládat při střelbě dávkou, jejíž maximální rychlost činí až 1 000 ran za minutu (základní podoba AK dosahuje 600 ran za minutu).

AK-12 si získala velkou pozornost a přiměla ruskou armádu ke změně názoru, takže podle upravených plánů by měl ruský „voják budoucnosti“ vybírat ze čtveřice typů, a to AK-12 (5,45 mm), AK-103-4 (7,62 mm) a zbraní A-545 a A-762, jež představují zdokonalené verze konkurenčního principu AEK. V září 2016 se představila zřejmě již opravdu finální forma pušky AK-12 a současně příbuzná zbraň AK-15 pro střelivo ráže 7,62×39 mm.

Kromě toho se mají prvky AK-12 využít k omlazení původního designu pušek, aby tak vznikaly zbraně levné a současně technologicky pokročilé. Jde mimo jiné o program Obvěs, jak se nazývají modernizované zbraně AK-74M s různými doplňky, jež se poprvé objevily na loňské přehlídce v Moskvě. Do výzbroje ruských zvláštních jednotek se v letošním roce dostala kompaktní puška AK-400, jež kombinuje některá řešení z AK-74M a AK-12. Firma Kalašnikov nedávno představila i novou přesnou pušku SK-16 (čili SVK) a velice lehký kulomet RPK-16. V kaž- dém případě se nezdá, že by legendární kalašnikov směřoval do výslužby.

Messenger je zkratka z anglického MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry and Ranging, což by se dalo volně přeložit jako Povrch, kosmické prostředí, geochemie a parametry [planety] Merkur (dále budeme uvádět jen jako Messenger).

Sonda je součástí programu Discovery, který naplňuje heslo „rychleji, lépe, levněji“. Cílem programu je výroba většího množství menších meziplanetárních sond, které jsou následně směřovány do všech končin slunečního systému. Sondy už zamířily k planetám, kometám, asteroidům či sbíraly částice slunečního větru – realizovány přitom byly za poměrně nízké částky (bráno „kosmickými“ měřítky). Třeba rozpočet Messengeru je 286 milionů dolarů.

Sonda Messenger byla vypuštěna do vesmíru v srpnu 2004. Na oběžnou dráhu kolem Merkuru však byla navedena až v březnu 2011, kdy už byla rychlost sondy dostatečně snížená. Dřívější navedení by si totiž vyžádalo neúměrně velké množství pohonných látek spotřebovaných na brzdicí manévr. Nejprve tedy bylo zapotřebí dostat sondu na takovou meziplanetární dráhu, která vyžadovala pro přechod na oběžnou dráhu Merkuru co nejmenší spotřebu energie.

Na meziplanetární dráhu se ovšem Messenger nedostal sám od sebe. Neúprosné zákony nebeské mechaniky vyžadují, aby mu některá tělesa ve Sluneční soustavě svými gravitačními poli pomohla. Tím byl postupně upravován vektor rychlosti sondy tak, že v březnu 2011 už měly její motory relativně jednoduchý úkol: zbrzdit automat o zhruba 900 m/s. I tak Messenger spotřeboval sedmdesát procent svých pohonných látek. Celkem sonda při startu vážila 1 130 kg, z čehož na pohonné látky připadalo 618 kg. Kdyby sonda letěla po nejkratší dráze a měla se stát oběžnicí planety již v roce 2005, potřebovala by na brzdicí manévr asi 2,5 t paliva!

Plodné průlety

První zajímavé informace začaly z Messengeru proudit na Zemi už během průletů sondy kolem Merkuru. Získali jsme tak třeba jasnější představu o magnetosféře planety. Dosud jsme měli možnost studovat jen východní hemisféru, nyní máme i komplexní pozorování ze západní polokoule. Víme tak například, že místní magnetické pole je silně symetrické. Možná se to zdá jako jednoduché zjištění, ale není to tak docela pravda. Nyní totiž víme, že dipól magnetického pole je prakticky totožný s osou rotace planety. Což potvrzuje či vyvrací některé dosavadní hypotézy, týkající se právě magnetického pole.

Stejně tak byla monitorována řídká atmosféra Merkuru (tedy exosféra). Spektrometr se zaměřil na emise sodíku, vápníku, magnézia a atomy vodíku. Zajímavé bylo zjištění, že jejich šíření v prostoru se liší od předchozích pozorování. Jedná se tedy o jev, který bude vyžadovat ještě další zkoumání.

Stejně tak jsme se dozvěděli, že Merkur – na rozdíl třeba od Měsíce nebo Marsu – nemá výrazné geologické rozdíly mezi svými hemisférami. Třeba na Měsíci jsou na straně přivrácené k Zemi tmavé vulkanické planiny, které téměř chybí na straně odvrácené. Na Marsu je zase jižní hemisféra starší a tvoří ji převážně vrchoviny, naopak severní je mladší a tvořená nížinami. Merkur je naproti tomu zcela homogenní. Ovšem pouze geologicky: barevné snímky ukazují pestrost hornin.

První mapa

Pravé vědecké žně ovšem nastaly po navedení sondy na oběžnou dráhu. „Teď můžeme prohlásit, že jsme nasnímali každý čtvereční metr povrchu Merkuru z oběžné dráhy,“ uvedl Sean Solomon z Columbijské univerzity. „Samozřejmě, některé oblasti jsou ve věčném stínu, ale my jsme dokázali nahlédnout i do těchto částí, a to díky našim pokročilým přístrojům.“

Zpráva o dokončení mapování planety, která je Slunci nejblíže, se objevila na konci února 2013 – dva roky poté, co se Messenger stal Merkurovou umělou družicí. Nadšený komentář Seana Solomona ovšem nebyl úplně přesný, protože zmapováno bylo „jen“ 99,99 % povrchu planety. Zbývající setinu procenta není možné z dráhy Messengeru zachytit, a zůstává nám tak i nadále skryta. Což ale nic nemění na skutečnosti, že jde o úctyhodný výkon. Vždyť za první (pozemský) rok práce získala sonda téměř 90 tisíc snímků, za druhý pak o necelých deset tisíc méně.

„Když jsme připravovali misi Messenger, vůbec jsme netušili, jestli celá planeta vypadá stejně jako první polovina, kterou jsme měli možnost pozorovat už v sedmdesátých letech [minulého století],“ pokračuje Solomon. „Proběhla například velká debata o tom, jak významnou roli hrála vulkanická činnost v historii Merkuru.“

Díky vytvořené mapě víme, že sopečná činnost hrála významnou roli – a že šlo o celoplanetární fenomén, nikoliv o izolované události. Ovšem stejně tak zajímavé bylo odhalení prohlubní, které vznikly, když se nestabilní materiál v průběhu statisíců či milionů let odpařil z povrchu planety. Vzniklé prohlubně jsou pozorovatelné dodnes. Jde přitom o jev, který z jiných kosmických těles neznáme.

Rozdíl hledejte uvnitř

Slogan výrobců limonád překvapivě platí i pro první planetu naší Sluneční soustavy. Messenger nám totiž ukázal, že železné jádro Merkuru je větší, než jsme se domnívali. Jádro zabírá 85 % z celkového průměru planety, zatímco třeba u Země je to zhruba polovina. A navíc je obaleno vrstvou sloučenin železa a síry, což na dalších srovnatelných planetách vůbec neznáme.

A to není vše. „Mnoho vědců předpokládalo, že Merkur, coby malá planeta jen nepatrně větší než náš Měsíc, se po vzniku rychle ochladil a že je tak po většinu své existence geologicky ‚mrtvý‘,“ vysvětluje Maria Zuberová z Massachusettského technologického institutu. „Teď už ale víme, že Merkur měl zajímavé a aktivní mezidobí. Dokonce nelze vyloučit, že je planeta dodnes geologicky aktivní – ačkoliv to nepovažujeme za pravděpodobné. Žádnou aktivní erupci nebo jiný projev jsme zatím nepozorovali.“

Dalším důležitým zjištěním týkajícím se interiéru planety byl objev masconů (jde o zkratku z „mass concentrations“, nahromadění hmoty). Mascony byly objeveny v roce 1968 na Měsíci a jsou spojovány s velkými dopadovými krátery. V době svého objevu způsobily velké potíže programu Apollo, protože vychylovaly lodě z přesně vypočítané dráhy a způsobovaly navigační problémy. Následně byly mascony objeveny i na Marsu a nyní se tedy jejich přítomnost potvrdila také na Merkuru.

Voda na planetě!

Ačkoliv teplota na povrchu Merkuru překračuje 400°C, v severních oblastech byla objevena voda – byť pod povrchem a smíchaná s dalším materiálem. Velké kapsy s takovouto směsí lze nalézt od 85. stupně severní šířky, menší pak již od 65. stupně. Dráha sondy Messenger prozatím neumožňuje prozkoumat oblast jižního pólu. Vědci proto doufají v pořízení nových dat, jakmile se koncem letošního nebo počátkem příštího roku dráha sondy změní.

Voda na Merkuru je potvrzením již tušeného, nikoliv převratnou novinkou. Už v roce 1991 radarové snímky Merkuru naznačily možnost existence vody na obou pólech planety. Metoda ale není považována za příliš spolehlivou, proto byly výsledky sice brány v potaz, ale nebyly přijaty. A to navzdory skutečnosti, že je o osm let později potvrdila zpřesněná měření.

Až právě sonda Messenger ukázala něco, co vědci znali už několik let z Měsíce: podpovrchové smísení vody s místním materiálem. Pozorování přitom napovídají, že tento materiál by měl být organický, který je základním předpokladem života. Ovšem pozor, není jeho příznakem! Objev organického materiálu automaticky neznamená objev života. Nalezen byl už na vzdálených planetách, kometách nebo planetách u vzdálených hvězd.

Pozorování ukazují, že nad směsí vody a organického materiálu je nejméně deseticentimetrová „izolační vrstva“. Další pozorování by měla přítomnost organického materiálu potvrdit.

Pohled upřený ke Slunci

Kromě Merkuru se pozornost Messengeru upřela i na Slunce – poloha sondy je totiž pro některá pozorování ideální. Například neutrony ze slunečních erupcí mají průměrnou životnost patnáct minut a v závislosti na rychlosti zpravidla vůbec nedoletí až k Zemi – tudíž je nemůžeme pozorovat. Ovšem k třikrát bližšímu Merkuru to zpravidla zvládnou hravě. Sledování všech jevů spojených se slunečními erupcemi je pro nás velmi důležité. Vždyť tyto erupce tvoří tzv. kosmické počasí, které se nás bytostně dotýká.

Dalším pozoruhodným zjištěním bylo, že se Merkur za dobu své existence zmenšil výrazně více, než se předpokládalo. Dosud jsme se domnívali, že se od svého vzniku před miliardami let zmenšil o 0,8 až 3 km. Ovšem podrobná analýza 5 900 útvarů na povrchu Merkuru, velkých 9 až 900 km, ukázala, že ve skutečnosti se planeta zmenšila o 5 až 10 km. Zanedbatelný rozdíl? Teoreticky ano, prakticky to ale znamená, že náš model platný pro Venuši, Zemi a Mars není platný obecně (a musíme jej tedy upravit), nebo že v případě Merkuru vstupují do hry ještě další faktory.

Neodvratný konec

Mise sondy Messenger byla původně plánována na jeden pozemský rok (což je zhruba dva roky místní). Byla opakovaně prodloužena, ovšem nakonec dospěla ke svému neodvratnému konci. Pro udržování správné polohy sondy, stejně jako pro stabilizaci její oběžné dráhy, jsou zapotřebí cenné pohonné látky a ty začaly postupně docházet. Konec mise byl naplánován na 30. duben roku 2015, kdy sonda dopadla na povrch planety.

U příležitosti oslav dne svatého Davida (1. března) navštívila Alžběta II. královský waleský regiment v městečku Tidworth. Kromě vojáků přivítal panovnici také armádní maskot – kozel William Windsor, který slouží coby svobodník u prvního praporu. Královská návštěva vyvrcholila předáním pórku jakožto tradičního symbolu Walesu, jejž si podle legendy vojáci připevňovali na přilby, aby se odlišili od znepřátelených Sasů.

V předchozí části jsme opustili historii astronomické vědy ve chvíli, kdy Giordano Bruno shořel na hranici za svůj názor, že se Země otáčí kolem Slunce. 

Keplerovy zákony

Dalším z velikánů vědy se stal Johannes Kepler (1571–1630), objevitel tří přírodních zákonů, které dnes nesou jeho jméno. První z nich říká, že planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž společném ohnisku leží Slunce. Jedná se tedy o zpřesnění Kopernikových kružnic. Druhý zákon tvrdí, že obsahy ploch opsaných průvodičem planety (tj. spojnicí planety a Slunce) za stejný čas jsou totožné. Jinými slovy, planeta se v různých úsecích své dráhy pohybuje odlišnou rychlostí. Zmíněný jev souvisí s gravitací, nicméně tajemství této síly odhalil teprve Newton. A konečně třetí zákon říká, že poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet je stejný jako poměr třetích mocnin jejich velkých poloos neboli středních vzdáleností od Slunce. 

Ačkoliv i Kepler propagoval heliocentrický systém, neměl s inkvizicí větší problémy. Nebyl totiž tak radikální, příliš se nepletl do teologických otázek a navíc značnou část své kariéry prožil v poměrně liberální Praze. (Více o jeho životě ve starším článku.)

Dalekohledem proti církvi

Další z významných učenců, rodák z italské Pisy Galileo Galilei (1564–1642), takové štěstí neměl. Ale nepředbíhejme: V roce 1589, v pouhých pětadvaceti letech, se stal univerzitním profesorem matematiky. Největší přínos si však připsal na poli astronomie: Vyrobil totiž vlastní dalekohled a namířil jej na hvězdnou oblohu. A to, co spatřil, změnilo vědu. 

Galileo objevil čtyři největší souputníky Jupitera, dnes zvané Galileovy měsíce, a navždy tak vyvrátil představu, že vše vesmíru krouží kolem Země. Dále se zaměřil na Venuši a zjistil, že prochází stejnými fázemi jako Měsíc – což by v Ptolemaiově geocentrickém systému nebylo dost dobře možné. Pozoroval také lunární krátery, načež vyloučil, že by mohl mít náš přirozený satelit tvar dokonalé koule. V zorném poli jeho dalekohledu se ocitly i sluneční skvrny a s pomocí svého přístroje dokázal rovněž v pásu Mléčné dráhy rozlišit jednotlivé hvězdy. 

Uvedené objevy zveřejnil Galileo v několika dílech a pobouřil jimi mnohé církevní hodnostáře. V následném inkvizičním procesu byl obviněn z kacířství. Nakonec astronom pod hrozbou mučení a upálení své myšlenky odvolal, a vyvázl tak „pouze“ s trestem doživotního žaláře. S ohledem na jeho věk a podlomené zdraví i na touhu inkvizice ukázat lidštější tvář byl později rozsudek změněn na domácí vězení. Slavný učenec zemřel roku 1642 ve své vile v Arcetri. 

Isaac Newton: velikán vědy

Moc církve a inkvizice přesto pomalu, ale jistě slábla a podmínky pro vědeckou práci se postupně uvolňovaly. Na scénu tak mohl vstoupit učenec, kterého právem považujeme za jednu z největších vědeckých osobností v dějinách. 

Isaac Newton se narodil roku 1643 v anglickém městě Woolsthorpe. V roce 1661 nastoupil na univerzitu v Cambridge, jenže o čtyři roky později vypukla morová epidemie a brány školy se uzavřely. Mladík se vydal zpět domů, kde poté za dva roky v nucené izolaci vytvořil svůj diferenciální počet, rozvinul teorii gravitace a formuloval vlastní teze o podstatě světla a barev. Jakmile morová rána v roce 1667 odezněla, vrátil se do Cambridge a získal tam stálé místo. Následujícího roku se stal magistrem svobodných umění a o další rok později převzal po svém učiteli Isaacu Barrowovi lukasiánskou profesuru matematiky.

Od té chvíle jeho kariéra – naprosto zaslouženě – stoupala. V roce 1703 jej zvolili do čela Královské společnosti, která se pod jeho vedením změnila v nejuznávanější vědeckou instituci tehdejšího světa. Roku 1705 byl povýšen do rytířského stavu, později vedl královskou mincovnu a proslul jako neúprosný bojovník proti padělatelům, a stal se také poslancem anglického parlamentu. Zemřel 31. března 1727 v Londýně, pohřben je ve Westminsterském opatství.

Jablko padá k zemi

Přes všechny pocty a funkce dával Newton před oficiálními ceremoniemi přednost osamělému bádání. Občas ostatně váhal i s publikováním svých děl. Jeho nejslavnější knihu Philosophiae naturalis principia mathematica neboli Matematické principy přírodní filozofie vydal na vlastní náklady další slavný učenec Edmund Halley (1656–1742), neboť v ní viděl obrovský potenciál. (Ano, tentýž Halley, jehož jméno dnes nese známá kometa.)

Newton představoval skutečnou renesanční osobnost vědy. Vymyslel integrální a diferenciální počet a následně jej využil pro popis nebeských dějů (ve stejné době ho nezávisle a s poněkud jiným přístupem uvedl v život také Gottfried Wilhelm von Leibniz). Planety se již nepohybovaly náhodně, ale na základě přesně popsaných matematických pravidel. Newtonovy tři pohybové zákony –setrvačnosti, síly a akce a reakce – navždy změnily mechaniku.

V astronomii hrál ovšem nejdůležitější roli zákon gravitační. Anglický vědec jako první vyslovil myšlenku, že se jakákoliv dvě tělesa vzájemně přitahují. Přišel na to, že na věci padající k zemi působí stejná síla jako na planety při oběhu kolem Slunce. Na základě všech svých tezí pak mohl přesně vypočítat, co se bude v naší planetární soustavě dít – a také to udělal, čímž definitivně pohřbil geocentrický systém. Newtonův popis odpovídal realitě s neuvěřitelnou přesností. 

Kromě všech zmíněných objevů přispěl ovšem tento velikán i ke zcela nové filozofii vědy. Ctil metody založené na racionálních úvahách, nikoliv na dogmatech. Přestože byl věřící, dokázal vědu a víru velmi dobře oddělit. V podstatě založil fyziku tak, jak ji známe dnes: jako exaktní a ucelený obor, který měl navíc od jeho dob k dispozici moderní matematický aparát. Isaac Newton se proto právem označuje za jednoho z největších fyziků a vědců všech dob.

Zločinná inkvizice?

Pohlížíme-li na události historie, zejména té vzdálenější, neměli bychom tak činit optikou dnešního pojetí světa. A chceme-li kritizovat tehdejší přístup církve k významným osobnostem vědy, měli bychom být spravedliví a zmínit také druhou stranu mince. Ve skutečnosti zastřešovala církev ve středověku veškeré vzdělání a sami církevní hodnostáři patřili k nejerudovanějším mužům své doby.

Koneckonců i někteří ze zmíněných vědců – například Koperník či Bruno – se stali kněžími. Profese přírodovědce, jak ji známe nyní, však ještě neexistovala a většina učenců „fušovala“ i do teologie. A právě to pak vyústilo v mnohé inkviziční spory. Kruté tresty, jako například upalování na hranici, samozřejmě nelze omlouvat. Neměli bychom ovšem ani podlehnout klamné iluzi církve jako nepřítele pokroku.

Mezi Hondurasem a Salvadorem panovalo již před kritickým utkáním v roce 1969 značné napětí kvůli zabírání půdy. Ačkoliv je Honduras pětkrát větší, žilo tehdy na jeho území pouze 2,6 milionu lidí, zatímco menší a chudší soused trpěl s 3,7 milionu obyvatel populačním přetlakem. Mnozí Salvadorci tak přecházeli přes hranice a ilegálně zabírali půdu v málo osídlených příhraničních oblastech. Během několika let se pak jejich komunita rozrostla na tři sta tisíc lidí, což nebylo honduraské vládě po chuti.

Doutnající konflikt se však vyostřil až s trojicí kvalifikačních zápasů na fotbalové mistrovství světa v Mexiku v roce 1969: Z prvního utkání vyšel vítězně Honduras v poměru 1 : 0, zatímco z odvety se radovali hráči Salvadoru, kteří vybojovali skóre 3 : 0. Rozhodující střet se konal 26. června na neutrální půdě v Mexiko City a po prodloužení skončil v poměru 3 : 2 pro salvadorskou reprezentaci. Nepokoje pak vypukly přímo na stadionu a záhy se přelily do ulic. 

Čtrnáctého července potom vytáhla do boje i salvadorská armáda a začala bombardovat letiště většího souseda. Do ozbrojeného konfliktu se zapojily desítky tisíc vojáků, válka však nakonec trvala přibližně pouhých sto hodin. Poté zasáhla Organizace amerických států, kterou požádali o pomoc ztrácející Hondurasané, a pod pohrůžkou vysokých sankcí vyjednala příměří. Na obou stranách bylo zhruba tři tisíce obětí. Situaci následně projednával i Mezinárodní soudní dvůr a přiřkl Hondurasu nové území o rozloze 374,5 km² – úplný sousedský mír však mezi zeměmi nezavládl dodnes.