Mluvčí FBI Jillian Stickelsová vysvětlila, že 27 opětovně zveřejněných snímků bylo vystaveno na webu v roce 2011, tedy deset let po útoku, ale kvůli technickým problémům fotky z portálu zmizely. Nyní byly znovu zpřístupněny pro veřejnost poté, co FBI byla upozorněna na to, že na webu již nebyly dostupné. Na snímcích jsou vidět trosky letadla, poškozená budova Pentagonu a příslušníci FBI při vyšetřování.

TIP: 11. září: Datum, které změnilo svět

Útok na Pentagon se stal 11. září 2001, což bylo shodou okolností 60. výročí stavby sídla ministerstva obrany, jedním z terčů teroristických útoků unesenými letadly, při nichž byly zničeny mrakodrapy Světového obchodního střediska v New Yorku. V Pentagonu tehdy zahynulo 189 lidí - 64 na palubě letadla včetně pěti únosců a 125 uvnitř budovy.

Vědci existenci „kosmických hamburgerů“ předpověděli již před časem, ukázalo se ale, že není snadné takové struktury nalézt. Nakonec se to povedlo týmu astronomů, který vedl Chin-Fei Lee z tchajwanského institutu Academia Sinica Institute of Astronomy and Astrophysics. Vědci přitom využili možnosti, které nabízí výkonná chilská soustava radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array).

Štavnatý kosmický hamburger

Vědci prozkoumali disk kosmického materiálu, který obklopuje velice mladou protohvězdu HH 212, vzdálenou od nás 1 300 světelných let. Hvězdě je teprve 40 tisíc let a do okolního vesmíru vyvrhuje úctyhodný výtrysk hmoty. Disk hmoty v této soustavě skutečně připomíná pěkně tlustý hamburger. Pozorujeme ho téměř z boku a jeho poloměr činí asi 60 AU, což představuje zhruba dvojnásobek vzdálenosti mezi Sluncem a Neptunem.

TIP: Astronomové poprvé pozorovali prachový disk mladé soustavy s více hvězdami

Objev kosmického hamburgeru je velmi důležitý pro pochopení vzniku a vývoje planetárních systémů. Podle některých teorií brání vzniku podobných disků magnetická pole hvězdy, HH 212 se ale nezdá být tento případ. Pokud se ukáže, že nejde o výjimku ale pravidlo, čekají nás pravděpodobně změny v modelech vzniku planetárních systémů.

Během posledních desetiletí jsme svědky zvláštního a zároveň dost nebezpečného úkazu, který už nejednou skončil smrtí postižených. Jde o takzvané bouřkové astma. Některé bouřky totiž vyvolávají masový výskyt astmatických záchvatů.

Jeden z nejvíce extrémních případů bouřkového astmatu se odehrál loni v říjnu během bouřky v australském Melbourne. Tehdy skončilo v nemocnici 8 500 lidí a šest z nich zemřelo. Kolem bouřkového astmatu se vyrojila řada hypotéz, pravá příčina ale zůstávala záhadou.

Vlhkost, výboje, silný vítr a hlavně pyl

Definitivní odpověď teď podle všeho nalezli australští vědci, kteří detailně analyzovali bouřkové astma v Melbourne i další případy. Dospěli k závěru, že ke spuštění bouřkového astmatu zásadně přispívá vysoká vzdušná vlhkost v kombinaci se silnými větry, elektrickými výboji a pylem trav, především jílku.

TIP: Jak snížit riziko astmatu v pozdějším věku? Pusťte malé děti ke psům

Pyl se za normálních okolností vyskytuje v kapičkách takzvaného bioaerosolu, které obsahují i spory hub a prach. Když se přižene silná bouře, tak se může stát, že působením vysoké vlhkosti a silného deště dojde k rozstříknutí těchto kapiček do ovzduší, čemuž ještě napomohou elektrické výboje. Silný vítr směřující k zemi pak nesčíslná zrnka pylu a prachu vžene mnoha lidem přímo do tváře.

Možná jsme nalezli bájnou fontánu mládí. Mohla by jí být pupečníková krev, která je na počátku života každého z nás. Nasvědčují tomu výsledky výzkumu, který uskutečnili vědci z amerického Stanfordu.

Omlazení pupečníkovou krví

Experiment byl z pohledu laika vlastně poměrně jednoduchý. Vědci vpichovali injekční stříkačkou do starých myší dávky krevní plazmy získané z lidské pupečníkové krve. Ve skutečnosti to zase tak jednoduché samozřejmě nebylo. Například myši použité v experimentu musely mít oslabenou imunitu, jinak by jejich tělo plazmu z lidské pupečníkové krve odmítlo.

TIP: Rychlost rozhoduje: Nový levný test určí krevní skupinu za pouhých 30 sekund

Vědci vpíchli plazmu myším několikrát v průběhu dvou týdnů. Kromě toho vpichovali dalším myším plazmu z krve mladých lidí, plazmu z krve seniorů a také pro kontrolu slaný roztok. Ukázalo se, že plazma z pupečníkové krve významně omladila mozek starých myší a zlepšila jim paměť i schopnosti učení. Působí hlavně na hipokampus, část mozku, kde se zpracovávají informace z mozkové kůry a ukládají se do paměti.

Podvádění navíc není jen doménou samců. I samičky si rády zpestří život občasným záletem, i když riskují své vlastní zdraví či dobré prospívání mláďat. Nejenže se při páření s více samci mohou nakazit sexuálně přenosnými nemocemi, ale když je otcem mláďat jiný samec, jejich dlouhodobý partner to pozná, a nekrmí mladé tak ochotně jako své vlastní potomstvo.

Jane Reidová z University of Aberdeen zjistila, že téměř 18 % samičí promiskuity je dáno geneticky. „Jestliže matka byla promiskuitní, dcera bude pravděpodobně také,“ vysvětluje.

TIP: Méně atraktivní samičky vrabce se musí spokojit i s šeredou

Záletnické chování musí však mít z evolučního hlediska nějaké výhody, jinak by se postupně vytratilo. U samců se dá snadno pochopit: čím více potomků zplodí, tím více kopií svých vlastních genů si zajistí. U samiček převládá teorie, že se střídáním partnerů snaží získat pro svá mláďata lepší genetickou výbavu.

To platí zejména u těch samiček, které neměly možnost velkého výběru a jejich životním partnerem se stal slabší jedinec. Aby tuto teorii potvrdila, chce se Reidová ve svém dalším výzkumu zaměřit na „nemanželská“ mláďata, jichž je u zkoumaných ptačích druhů 28–50 %. Jejím hlavním cílem je zjistit, zda tito jedinci vykazují schopnost zplodit více potomstva či zda budou žít déle než ostatní.

Dobové americké video (natočené přímo v bojích) pochází z korejské války (1950-1953). Hlavním tématem je přísun tanků na pomoc Jihokorejcům, které pomohly zastavit severokorejské invazní síly (jejichž páteř představovaly T-34), ale také komunistické vojsko vytlačily na sever. V arzenálu Američanů se tehdy nacházely hlavně lehké tanky M24 Chaffee, které postupně doplňovaly střední shermany a těžké M26 Pershing. Až teprve později začaly přicházet novější konstrukce jako M46.

Vskutku nevšední podívaná se během velikonočního víkendu naskytla obyvatelům kanadského městečka Ferrylandu. Nedaleko pobřeží se zde objevil obří ledovec. Přestože jsou plující ledovce u východního pobřeží Newfoundlandu na jaře obvyklé, podle starosty města Adriana Kavanagha jde rozhodně o největší ledovec, jaký kdy v oblasti viděl.

Masa ledu u Ferrylandu bude k vidění ještě několik příštích dnů. Podle místních se nachází v mělké části moře a zřejmě zde uvízla. Výšku ledové kry místní obyvatelé odhadují na 45 až 50 metrů.

Bezpilotní raketoplán amerického letectva Boeing X-37B je stále na oběžné dráze. Dnes je již jasné, že sledujeme jeho rekordně dlouhou misi, jejíž délka překročila 700 dní.

Raketoplán X-37B je na misi Orbital Test Vehicle 4 (OTV-4), kterou zahájil 20. května 2015 startem z floridského kosmodromu Cape Canaveral. Jak již jméno napovídá, jde o v pořadí již čtvrtou misi tohoto stroje. Délka misí se přitom očividně stále prodlužuje. Mise OTV-1 začala v dubnu 2010 a trvala 224 dní, OTV-2 v březnu 2011 a skončila po 468 dnech. Zatím poslední mise OTV-3 odstartovala v prosinci 2012 a probíhala 675 dní.

Jak je již u raketoplánu X-37B zvykem, jeho vybavení, náklad a aktivity na oběžné dráze jsou přísně tajné. Novináři mohou být rádi, když vědí, že X-37B obíhá Zemi. Raketoplán tudíž obklopují četné dohady a tajemství, okořeněné rozmanitými konspiracemi.

Co vlastně dělá bezpilotní raketoplán?

Podle vyjádření na webu U. S. Air Force se ale kolem X-37B neděje nic hanebného. Primární cíle misí raketoplánu jsou prý dva: vyzkoušet nové technologie pro opakované lety do vesmíru a provádět experimenty v prostřední mikrogravitace. Letectvo ale zároveň neprozrazuje, proč jsou tedy lety X-37B tak velice tajné a stejné vyjádřené zahrnuje i informaci, že raketoplán X-37B byl navržen pro mise o délce do 270 dní. Už toto zjevně neodpovídá skutečnosti.

TIP: Tajuplný bezpilotní raketoplán X-37B oslavil dalších 600 dní na oběžné dráze

Společnost Boeing ve skutečnosti postavila nikoliv jeden ale dva tyto robotické raketoplány o délce 8,8 metrů. Každý z nich se přitom zatím zřejmě zúčastnil 2 misí. Jak dlouhá bude právě probíhající čtvrtá mise X-37B, bude zřejmě i nadále tajemstvím.

Průmyslová revoluce v 19. století nevratně změnila dosavadní středověkou tvář měst. Na předměstích v té době vznikaly první manufaktury a život se z vesnic přesunul do měst, kde rostl počet obyvatel. Současně do nich byla přiváděna železnice a to vše vytvořilo poptávku po městské dopravě.

Nové technické vymoženosti dávaly dostatek prostředků, jak tuto poptávku uspokojit, přičemž šance se nejdříve chopili soukromí podnikatelé. Nejinak tomu bylo i v případě začátků městské hromadné dopravy v Praze.

Těžké začátky

Tou dobou už Pražané mohli používat omnibusové linky, tedy silniční dopravní prostředek tažený koňmi, který bychom mohli označit za předchůdce dnešních autobusů. První pokusy s omnibusy učinil v letech 1829 a 1830 pražský povozník Jakub Chocenský, ale jeho průkopnický čin skončil pro malý zájem veřejnosti neúspěchem. Později to s omnibusy zkoušeli s přestávkami i další podnikatelé. Na začátku sedmdesátých let 19. století se stala mezi obyvatelstvem nejžádanější trasa z dnešního Karlínského náměstí na Smíchov do blízkosti nádraží, kterou provozovalo několik společností.

Spása z Belgie

Situaci zachránil belgický podnikatel Eduard Otlet, označovaný později za „tramvajového krále“,který se podílel na přípravě i stavbě prvního úseku pražské koněspřežné tramvaje. Ve čtvrtek 23. září 1875, v 15 hodin, zahájila v Praze s velkou slávou provoz koněspřežná tramvaj. Trať začínala v Karlíně v blízkosti Invalidovny, kde byl i pozemek určený pro vozovnu a stáje, a vedla dvoukolejně až na hranice Prahy. Zde se stávala jednokolejnou a v takové podobě vedla celým pražským územím přes Poříčí, Příkopy, Ovocnou (dnes 28. října) a Ferdinandovou (Národní) k rozestavěnému Národnímu divadlu. 

Otto Carius se jako dobrovolník přihlásil k tankovému vojsku, a to i přes to, že šlo o jedinou zbraň, u které mu jeho otec zakázal sloužit. Jak se později ukázalo, rozhodl se správně. Sám později napsal: „Nikdy jsem toho kroku nelitoval, a kdybych se měl znovu stát vojákem, je bez debat, že tankové vojsko by byla moje jediná volba!“

Cesta do armády však nebyla jednoduchá, protože mladíka odvodová komise hned dvakrát odmítla jako neschopného služby pro podvýživu. Napotřetí se mu již podařilo dosáhnout cíle a nastoupil ke 104. pěšímu záložnímu praporu, u kterého začal svůj základní výcvik. Během něj se opět jako dobrovolník přihlásil k tankovému vojsku, znovu se tak stal rekrutem a plnil funkci nabíječe v osádce tanku československé konstrukce PzKpfw 38(t) vedené Unteroffizierem Augustem Dehlerem.

Seznámení s tigerem

Po ukončení výcviku se Carius v rámci 20. tankové divize účastnil útoku na Sovětský svaz. Pro většinu jednotky se jednalo o bojový křest a u všech bylo cítit velké napětí. Po prvních 120 km, během kterých nenarazili na odpor nepřítele, se již však cítili téměř jako veteráni. Až do 8. července se posádce Augusta Dehlera mohlo zdát, že jejich největším nepřítelem je všudypřítomný prach na cestách, avšak toho dne dostal jejich PzKpfw 38(t) přímý zásah od sovětského protitankového kanónu. Carius přitom přišel o několik zubů, nicméně již den nato se hlásil zpět ke své jednotce. Brzy následovalo povýšení na Unteroffiziera a převelení zpět do Říše, kde se stal účastníkem kursu důstojnických čekatelů.

Ten však nedokončil a byl odeslán zpět na frontu, aby se účastnil mimo jiné těžkých bojů v okolí Vjazmy. Konečně v listopadu roku 1942 přišlo povýšení do důstojnické hodnosti Leutnant der Reserve (poručík v záloze). Jako velitel čety dál bojoval na východní frontě a při jedné z akcí byl raněn do ruky, ale opět zůstal se svými muži.

V lednu roku 1943 Carius trávil dovolenou doma v Německu, kde jej zastihlo převelení k 500. doplňkovému tankovému oddílu v Paderbornu, kam se mimo něj přesunula celá řada zkušených frontových tankistů k seznámení se zcela novým obrněncem, kterým byl PzKpfw VI Tiger.

Po krátkém období výcviku v okolí Bretaně došlo ke zformování nových rot dohromady tvořících 502. těžký tankový oddíl (schwere Panzer-Abteilung 502). Vyzbrojena tigery se „pětsetdvojka“ vypravila na východní frontu, konkrétně na její severní úsek. Již od poloviny roku 1942 tam experimentálně působila první rota a teprve nyní, v polovině roku 1943 měl být oddíl nasazen v plné síle tří rot.

Carius působil jako velitel tanku v rámci druhé roty, která od 22. července osm týdnů nepřetržitě bojovala v takzvané třetí bitvě u Ladožského jezera. Carius si k tomu poznamenal: „Byli jsme zklamaní, že se úspěch, který jsme si slibovali od nových strojů, nedostavoval. Co víc, velitelé našeho oddílu se střídali skoro stejně tak rychle jako to, která strana zrovna ovládala výšiny u Siňavina. Spousta kamarádů padla.“

Následovaly boje u obklíčeného města Nevel severně od Vitebska a pak na začátku roku 1944 ústupové boje, během nichž tigery kryly stahování německé armády od Leningradu na novou obrannou linii.

Bitva evropských SS

Když se 502. těžký tankový oddíl stahoval ke starobylému estonskému městu Narva ležícímu na stejnojmenné řece, dozvěděli se jeho muži o mohutných opevněních a vybudovaných protitankových opěrných bodech, které měly zadržet postup Rudé armády. Jako zkušení frontoví vojáci však byli skeptičtí a jejich očekávání se po příjezdu na místo potvrdilo – linie existovala v podstatě pouze na papíře. Carius, který neoficiálně velel 2. rotě, měl se svými muži za úkol podporovat v boji 11. divizi pancéřových granátníků SS „Nordland“, spadající pod III. tankový sbor SS.

Jejího velitele, SS-Brigadeführera Fritze von Scholtze, nalezl Carius až po delším hledání, a sice na velmi nezvyklém velitelském stanovišti – v autobuse. Tankista se zde dočkal velmi přátelského přijetí a až po skleničce něčeho ostřejšího a familiárním rozhovoru obdržel úkoly pro tigery na frontě u Narvy. Bojovou morálku mu pak ještě více posílilo zcela náhodně setkání s polním maršálem Walterem Modelem, který jej nejprve naoko „zpražil“ za ústup na západní břeh řeky, a posléze jej učinil osobně zodpovědným za to, že se žádný sovětský tank nedostane přes poslední zbývající most přes Narvu.

Carius tedy postupně se třemi obrněnci, nad kterými měl velení, pomáhal odrážet sovětské útoky jižně od města a jeho skóre utěšeně narůstalo o další a další nepřátelské stroje, zejména střední tanky T-34 a lehké T-60. To vše i přes skutečnost, že jeho vlastní stroj byl také několikrát zasažen. Díky těžkému pancéřování však vždy vyvázl bez většího poškození.

Zvláště dobře se osvědčila spolupráce s Feldwebelem Albertem Kerscherem, který velel druhému ze tří tigerů. Pouze mezi 17. a 22. březnem se třem Cariusovým strojům podařilo vyřadit úctyhodných 38 sovětských tanků, čtyři útočná děla a 17 kanónů. Tyto úspěchy nemohly zůstat bez odezvy, a tak byla rota jmenovitě zmíněna v denním hlášení Vrchního velitelství Wehrmachtu a Cariuse jeho nadřízení navrhli na udělení Rytířského kříže, který obdržel 4. května 1944.

Dokončení za týden