Jahodu odrůdy Ilan, která měří po obvodu 34 centimetrů, objevili na své plantáži bratři Arielové minulý pátek. Hned v sobotu večer poslali žádost přes stránky Guinnessovy knihy rekordů a následující den za přítomnosti notáře provedli vážení, dokud byla jahoda ještě v plné zralosti. S hmotností 289 gramů a délkou 18 centimetrů překonala o 39 gramů dosud největší jahodu vypěstovanou v roce 2015 v japonském městě Fukuoka. Japonská rekordmanka pocházela z odrůdy Amaou.

TIP: Nejluxusnější pochoutka: Nizozemský restauratér vytvořil nejdražší hamburger na světě

„Rekordní jahoda rostla pomalu přes 45 dní od květu,“ uvedl Dr. Nir Dai, který odrůdu Ilan vyšlechtil a který se vážení osobně účastnil. Podle něj chladné počasí v této sezoně způsobilo, že jahody zrály pomaleji a některé tak srostly do jednoho obřího plodu. Na farmě bratří Arielových letos uzrály dokonce čtyři obří jahody, ale jen jedna z nich překonala stávající rekord. „Je to úžasný pocit a celá naše obec se z něj raduje s námi,“ řekl posléze izraelským médiím jeden z bratrů. Zda už rekordní jahodu ochutnali, ale neprozradil.

Odděleně se žilo rovněž v Indii, a to v muslimských i v hinduistických domácnostech. V konzervativním muslimském prostředí pak prvky separování žen přetrvávají dodnes. Příslušnice něžného pohlaví v izolaci obývaly části domu nazývané „zenana“, zatímco mužům a hostům náležela „mardana“.

Nejvlivnější z vlivných

Všechny čtyři palácové komplexy vládců Mughalské říše v Dillí, Fatehpuru Sikrí, Láhauru a Ágře měly oddělená ženská křídla s bránami, vysokými zdmi a dřevěnými mřížemi v oknech. Nechyběla jezírka, fontány a zahrady. V okolí harému se nacházely trhy, bazary, prádelny, kuchyně, dětská hřiště, školy a lázně. V zenaně císaře Akbara ve Fatehpuru Sikrí žilo až pět tisíc žen, což kladlo vysoké nároky na správu, spočívající opět výhradně v ženských rukou. I zde panovala hierarchie, přičemž hlavní autority představovaly manželky a příbuzní panovníka. Ochranu pak zajištovaly válečnice habešského, tatarského, tureckého a kašmírského původu.

Stejně jako u Osmanů mohly ženy z mughalské zenany disponovat obrovskou politickou mocí, zvlášť v době, kdy se říše ocitla na vrcholu. Nejvlivnější dámou u dvora se stala Núr Džahán, hlavní manželka císaře Džahángíra. Projevovala větší rozhodnost i aktivitu než její choť a přes patnáct let držela skutečnou moc ve svých rukou. Získala vyznamenání a privilegia, jimž se nikdy předtím ani potom nikdo z vladařova okruhu netěšil. Jako jediná císařovna razila pod svým jménem mince, měla k dispozici císařskou pečeť a právní platnost jakéhokoliv dokumentu či příkazu vyžadovala její souhlas. Džahángír si před vydáním rozhodnutí ve většině záležitostí vyžádal její názor. Oddanosti manžela se těšila i její neteř Mumtáz Mahal, pro kterou nechal císař Šáhdžahán postavit mauzoleum Tádž Mahal. Nezajímala se však o státní záležitosti tak jako její teta.

Ruské panny ve věži

Instituce s podobnými prvky jako harém a jejich odraz v architektuře nalezneme i v křesťanském prostředí středověké a raně novověké Evropy, zejména v královských a šlechtických rodinách. Asi nejvýraznější odloučení aristokratek do oddělených prostor nazývaných „těrem“ se praktikovalo v Rusku 16. a 17. století. Jednalo se o izolovanou část v sídle šlechtice, obvykle ve věži, kam neměli cizí muži přístup. Ženské ubikace spojovala s mužskými prostory pouze venkovní cesta. V carském paláci tvořilo součást těremu samostatné nádvoří, jídelna a dětské pokoje. Dcery aristokratů se rodily a byly vychovávány pouze v jeho zdech.

TIP: Nemužní muži v pozadí: Kterak eunuši ovládali celé říše

Těrem měl primárně chránit hodnotu ženy, tedy její panenství, na „trhu sňatků“. Podobně jako v orientálních harémech se tam šlechtičny učily, jak se stát manželkami. Většinu času trávily v modlitbách, spřádáním a vyšíváním. S výjimkou krátkých výletů a občasných návštěv kostela neopustily tamní stěny až do svatby, mohly však přijímat hosty a opouštět své pokoje kvůli zajištění domácnosti. Chlapci se obvykle odebírali z péče matek jako sedmiletí a dostalo se jim zvláštní výuky. Volnějšímu zacházení se těšily manželky obchodníků a nižších šlechticů, kteří si nemohli dovolit těremy vydržovat. Nakonec je v roce 1717 zrušil reformátor Petr Veliký. 

Bojové vozidlo pěchoty FV 510 Warrior bylo zkonstruováno v době, kdy se úloha obrněného transportéru měnila v roli bojového podpůrného vozidla. Jeho vývoj začal již v roce 1972, britská armáda se ale prvních warriorů dočkala až v roce 1984. Vozidla měla v praporech mechanizované pěchoty dislokovaných ve Spolkové republice Německo nahradit obrněný transportér FV 432. Přezbrojování probíhalo v letech 1988–1994.

Odolný bojovník

Warrior byl konstruován tak, aby mu rychlost a průchodnost terénem umožnily držet krok s hlavním bojovým tankem Challenger 2. Dále mělo být získáno vozidlo přímé podpory, které bude v útoku spolupracovat s pěchotou a dalšími obrněnými jednotkami.

Hliníkový a ocelový pancíř dokáže odolat střelám z ručních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Obrněnec také slouží jako platforma pro komplet protitankových střel LAW nebo protitankových řízených střel TOW. Velitel a střelec sedí v obrněné věži, řidič má místo v přední části korby. Vozidlo v základní verzi přepravuje až sedm vojáků, kteří sedí v zadním prostoru proti sobě. Kromě základní vznikla i velitelská, vyprošťovací, opravárenská či dělostřelecká pozorovací varianta.

Kuvajtská armáda nakoupila 254 kusů verze Desert Warrior. Britské stroje se dočkaly nasazení v Perském zálivu, na Balkáně, v Iráku i v Afghánistánu. V současnosti probíhá modernizační program (například nová věž se 40mm kanonem), který má prodloužit životnost stroje nejméně do roku 2040.  

Co mají k dispozici?

Stroj na snímku je vyzbrojen jedním 30mm kanonem Rarden L21A1 s dostřelem 1 500 metrů, jenž dokáže probít pancíř nepřátelských BVP. Hliníkový pancíř odolá střepinám 155mm granátů vybuchlých ve vzdálenosti 10 metrů a palbě z ručních zbraní do ráže 14,5 mm. Osádka má k dispozici vrhače 66mm zadýmovacích granátů (2×4). Pásy o šířce 490 mm umožňují dobrou průchodivost terénem, přičemž stroj pohání motor Perkins V-8 Condor o výkonu 410 kW, který dává warrioru rychlost až 75 km/h.

TIP: Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90

Dno korby je zesílené, aby odolalo výbuchu nástražných výbušných zařízení. Pojezdová kola s gumovou obručí jsou odpružena pomocí torzních tyčí. Věžička velitele se sedmi periskopy umožňuje 360° rozhled. Prostor pro výsadek opouštějí vojáci elektricky otvíranými dveřmi v zádi. Poklop průlezu řidiče s periskopem je otevřený v mezilehlé poloze.

Normální hvězdy bývají pokryté vodíkem a heliem. Nově objevené hvězdy s označením PG 1654+322 a PG 1528+025 mají ale povrch pokrytý uhlíkem a kyslíkem. Tyto chemické prvky přitom představují „popel“, který vzniká po spálení helia. Odborníci jsou přesvědčeni, že zmíněné hvězdy vznikly v důsledku výjimečných srážek a následného splynutí dříve samostatných hvězd.

Německý tým astronomů, které vedl Klaus Werner z univerzity v Tübingenu zjistil, že kromě exotického složení, mají tyto hvězdy teplotu a velikost naznačující, že ve svém jádru spalují hélium. To je přitom vlastnost, kterou bychom očekávali u více vyvinutých hvězd pokročilého věku.

Vzácný případ splynutí trpaslíků

Možné vysvětlení nabízí druhý tým astronomů, v jehož čele stál Miller Bertolami z argentinského Astrofyzikálního institutu v La Plata. Badatelé se domnívají, že jsme v tomto případě narazili na stopy výjimečných splynutí bílých trpaslíků. Sloučení dvojice bílých trpaslíků není ve vesmíru úplně výjimečnou událostí. V případě hvězd objevených německými vědci jde ale o něco jiného než je důsledek běžné kolize. „Při splynutí dvou bílých trpaslíků obvykle nedojde ke vzniku hvězd, jejichž povrch je bohatý na uhlík a kyslík,“ upozorňuje Miller Bertolami.

TIP: Astronom vystopoval hvězdnou raritu: Extrémní heliovou hvězdu

„V případě dvojhvězdných systémů s velmi specifickými hmotnostmi bílých trpaslíků může dojít k tomu, že se naruší struktura trpaslíka, obsahujícího velké množství uhlíku a kyslíku a hmota tohoto trpaslíka skončí na druhém z trpaslíků, který by měl být bohatý na helium. To by mohlo vést ke vzniku zmíněných zvláštních hvězd,“ nastiňuje možný mechanismus Bertolami. Žádné současné modely ale vznik takových hvězd nevysvětlují. Odpovědi tak budou vědci hledat v počítačových modelech, které by jim měly ukázat, zda jsou podobné fúze vůbec možné.

Říká se jim „rogue wave“, tedy „darebné“, nebo též „ničemné vlny“, případně „ghost waves“ – „vlny duchů“. Přicházejí znenadání a mají schopnost smést obří lodě, ropné plošiny nebo mořské větrné parky. Svou výškou přesahují vše, co na moři známe, snad s výjimkou přívalových vln způsobených tsunami. Ty ale dosahují velkých výšek až u pobřeží a na širém oceánu jsou takřka neviditelné.

Vědci dlouho považovali „ničemné vlny“ za námořnický folklor, obrat nastal až v roce 1995, kdy extrémní vlna poškodila ropnou plošinu Draupner v Severním moři. Podle dat z radarů dosahovala „rogue wave“ výšky 25,6 metru.

Neviditelná rekordmanka

„Ničemná vlna“ se podle vědců prohnala v roce 2020 také severním Pacifikem. V listopadu 2020 se zde jedna bóje u poloostrova Ucluelet v kanadské Britské Kolumbii vznesla do výšky 17,6 metrů. Vědci měli v tomto případě velké štěstí – bóje byla součástí výzkumného projektu Marine Environmental Data Section, a pokud by ji vlna minula, zřejmě by se o její existenci nikdo nedozvěděl.

Uclueletská vlna není rekordmankou, pokud jde o absolutní výšku. Výjimečnou ji podle vědců činí něco jiného – její proporce vzhledem k okolním vlnám. Zatímco vlna, která poškodila plošinu Draupner, měřila 25 metrů, její okolní vlny dosahovaly maximální výšky okolo 12 metrů.  Uclueletská vlna byla v tomto směru mnohem mohutnější – svůj doprovod převýšila trojnásobně. Podle oceánografa Johannese Gemmriche z kanadské Univerzity Viktorie se podobná vlna objeví zhruba jednou za 1 300 let.

TIP: Jižním oceánem se prohnala rekordní vlna vysoká 24 metrů

Dobrou zprávou je, že uclueletská vlna nezpůsobila žádné škody na majetku ani na životech. Horší zprávou podle vědců je, že její rekordní zápis nemusí vydržet příliš dlouho. Odborníci předpovídají, že s postupujícím globálním oteplováním planety a změnou klimatu bude přízračných vln přibývat a podobná vlna by se mohla objevit mnohem dříve než za 1 300 let.

Data, která vědci v souvislosti s uclueletskou vlnou získali, nyní poslouží při vývoji předpovědních modelů. Ty by mohly ovlivnit podobu námořních tras nebo třeba plánování a výstavbu projektů na otevřeném moři. 

První let s kompletní šestičlennou posádkou úspěšně absolvoval kosmický raketoplán společnosti Virgin Galactic v červenci loňského roku. Jejich VSS Unity se i se zakladatelem firmy Richardem Bransonem dostal na hranici vesmíru. Další lety by mohly brzy následovat – Virgin Galactic oznámila, že počínaje dnešním dnem otevírá prodej letenek.

Vesmírná turistika

Letenky budou k mání ve třech verzích – jednomístná, dvojmístná a k dispozici bude i možnost zarezervovat si celý let. Cena letenky činí 450 tisíc dolarů (v přepočtu přibližně 9,5 milionu korun) a zákazníci za ni získají 1,5hodinový let, při němž kosmická loď stráví několik minut v prostředí snížené gravitace. Pro rezervaci letenek je vyžadována nevratná záloha ve výši 150 tisíc dolarů.

Z dřívějších zpráv je zřejmé, že o zákazníky nebude mít Virgin Galactic nouzi. Během posledních let si let na hranici vesmíru zarezervovalo okolo 600 zážitku chtivých zákazníků. Další oznámenou novinkou je změna loga společnosti. Dosavadní duhovku Richarda Bransona v něm nahradí obrys raketoplánu VSS Unity.

Dosavadní a nové logo společnosti Virgin Galactic. (foto: Virgin Galactic ©)

„Byla sestrou hodnou svého bratra. Lukrécie měla zhýralou fantazii, krutou povahu, ctižádostivé uvažování, prahla po rozkoších, lichotkách, poctách, klenotech, zlatě, hedvábí a přepychových palácích. Pod světlými vlasy se skrývala Španělka, pod nevinným vzezřením kurtizána; měla tvář Raffaelovy Madony a srdce Messaliny.“ Tak Lukrécii zvěčnil Alexandr Dumas ve své divadelní hře z roku 1833. Rozváděl přitom legendy a pověsti, jimiž byla osobnost Lukrécie opředená od nejútlejších let. 

Urážlivé dary

Když si Lukrécie vzala svého třetího manžela Alfonsa Ferrarského d’Este, musela po bujarých oslavách opět odejít z Říma do nového sídla. Svatební průvod Ferrarou byl jedním z nejskvělejších představení své doby. Moře zlatohlavu, atlasu a reliéfy zdobených zbrojí nebralo konce. Jen sama vévodkyně se postarala o narušení slavnostní chvíle, když ji ušlechtilý bělouš ve zlatozlatých šatech shodil na zem. Zbytek cesty raději jela na mezku.

Nebyl to ale jediný kaz na jinak dokonalém divadle. Veškeré té nádhery se totiž neúčastnil nikdo významný. Nedorazila ani ohlášená Cesareho manželka Charlotta d'Albret, ani příslušníci sousedních spřízněných rodů. Zato si mnozí dali záležet, aby na dálku ještě zlehčili celou událost a vyjádřili prostřednictvím svých poslů, co si o budoucí ferrarské vévodkyni myslí. Vyslanci Benátek Lukrécii předali dva nádherné pláště – ze kterých se chvíli předtím vysvlékli. Některé svatební dary hraničily přímo s urážkou novomanželky. Třeba štít zdobený malbou padlé ženy Marie Magdalény měl jasné poselství.

Také Isabela d'Este, Lukréciina nová švagrová a jedna z nejskvělejších žen italské renesance, jí od počátku dávala najevo své pohrdání. Smysl pro jemné narážky podle všeho projevil i Lukréciin tchán, prohnaný vévoda Ercole d’Este. Muž schopný a bezohledný určil novomanželům k bydlení ponurý ferrarský Castel Vecchio, na jehož nádvoří nechal Niccolo III., předchozí vládce Ferrary, popravit jednu ze svých milenek spolu s vlastním synem za to, že se spolu dopustili nevěry. Ercole byl zřejmě podobného ražení, protože i o něm se povídalo, že se postaral o smrt své ženy, sestry neapolského krále Ferranta.  

Ferrarští ctitelé

Lukrécie už nebyla naivní dívkou. Možná nečekala od života takovou závratnou kariéru a pocty jako její bratři, ale břemeno borgiovského původu jí dlouho bránilo ve snaze žít pohodlný a poklidný život. Pochopila, že ve Ferraře se bude muset stigmat své rodiny zbavit sama a to se vdávala ještě roku 1502, tedy rok před smrtí Alexandra VI. A skutečně. Brzy svou grácií a taktem vzala vítr z plachet mnoha posměváčkům. Přes temné stránky rodiny d'Este, které pomalu vyplouvaly na povrch, se zdálo se, že ferrarské vévodkyni se bude dařit dobře.

Se svým manželem vycházela Lukrécie od samého počátku dobře. Alfonso byl velkým milovníkem hudby, zatímco jeho otec zcela propadl divadlu. Alfonsův dvůr se po smrti otce Ercola roku 1505 stal kolébkou „klasické hudby“. Krom toho měl ještě jednu užitečnou zálibu – s nesmírným zaujetím sledoval vývoj v oblasti dělostřelectva a byl v tom oboru uznávaný odborníkem. Možná si tak ani nepovšiml, že nezájem, který vůči Lukrécii projevovala zpočátku její švagrová Isabela d’Este, se pomalu mění v nenávist. Lukrécie totiž rok po svatbě s Alfonsem prožila vášnivý románek s Isabeliným manželem, slavným vojevůdcem Franceskem II. Gonzagou. Jejich vzájemné styky skončily až v okamžiku, kdy Gonzaga zjistil, že se nakazil syfilidou, tedy proslulou francouzskou nemocí. Nemáme ovšem zprávy o tom, že by zhoubnou nemoc chytila také Lukrécie.

Vévodkyně měla ovšem i ušlechtilejší záliby. S podobným zaujetím s jakým Alfonso studoval proces odlévání děl, budovala Lukrécie literární kroužek. Ke dvoru se jí podařilo získat věhlasného básníka Ercola Strozziho. Když však jeho přítel, mladý benátský básník Pietro Bembo, zahořel k Lukrécii hlubokou láskou, ona sama se spíše držela zpátky, i když mu projevovala náklonnost, která se dá nazvat platonickou láskou. Už věděla, jak končívají lidé, na kterých jí začne záležet.

Sám Bembo se raději z ferrarského dvora odklidil do Urbina. Jeho krásné dopisy i důvěrné přátelství s Lukrécií přetrvalo celý zbytek života. Pietro Bembo se stal nejen uznávaným literátem, ale udělal kariéru v církvi a dosáhl až na kardinálský klobouk. 

Zábava i těžké zkoušky

Brzy po svatebních oslavách byla z Ferrary odvolána většina Lukréciina dosavadního dvora. Vévoda Ercole si stěžoval, že mladí romagnští šlechtici z jejího doprovodu působí příliš rozruchu a jsou impertinentní. Tak v blízkosti Lukrécie zůstala pouze její teta a vychovatelka Adriana de Mila a sestřenka Angela Borgia. Ani svého malého syna Rodriga z druhého manželství s nešťastným Alfonsem Aragonským si nesměla vzít s sebou do Ferrary. 

K manželství Alfonsa s Lukrécií papež Alexandr VI. s upokojením konstatoval, že Alfonso se sice chodí bavit s kurtizánami, ale v noci spořádaně navštěvuje svou zákonitou manželku. Velmi brzy po sňatku Lukrécie otěhotněla. Místo následníka však předčasně porodila mrtvou holčičku a z těžkého porodu se ještě dlouho nemohla vzpamatovat. První, kdo za ní po nešťastné události pospíchal, byl Cesare. Už za dva dny stál u lůžka sestry, snažil se jí zvednout náladu a dokonce pomáhal ranhojiči. Lukrécie se zotavila a umlčela pomluvy, které tvrdily, že ji starý vévoda Ercole d’Este nechal otrávit, jako předtím svou ženu. 

Po smrti Alexandra VI. roku 1503 by si mnozí na budoucnost Lukrécie jako ferrarské vévodkyně nevsadili. Smrt otce ji hluboce zasáhla. Předtím si vyměňovali dopisy každý týden a onoho roku 1503 jí napsal, že ji chce navštívit. Měla z toho neskonalou radost, ale jen pár týdnů před plánovanou návštěvou se dozvěděla, že je mrtev. Na nějakou dobu se stáhla do milosrdné samoty, aby v soukromí oplakávala milovanou bytost, kterou velká část Itálie pomlouvala a nenáviděla. Na druhou stranu se však konečně vymanila z otcovy nadvlády a mohla svobodně rozhodnout o svém osudu.

Vévodkyně čeká následníka

Předpokládaný rychlý pád a okázalý rozvod se nekonal. Za tím není třeba hledat vysokou politiku, ale spíše jemné předivo ženských sítí, které se Lukrécie naučila spřádat tak, aby jí osud více vyšel vstříc. Ať už to byla dokonale zahraná role vévodovy manželky, prosté porozumění mezi těmi dvěma nebo lhostejnost muže s mnoha zálibami. Vztah mezi manžely se výrazně změnil.

Čekání na následníka se protahovalo, ale vévoda Alfonso nehodlal na svém dlouho bezdětném manželství nic měnit, zřejmě si jí teprve nyní dokázal opravdu vážit a snad si ji svým způsobem i zamiloval. Teprve v roce 1505 Lukrécie opět otěhotněla a porodila chlapce, který však bohužel také za pár týdnů zemřel. V témže roce zemřel starý vévoda Ercole a Alfonso s Lukrécií se stali ferrarskými vladaři. Ke dvoru se tak konečně směl připojit alespoň její „bratr“ (nebo syn?) Giovanni, narozený v roce 1498 po vraždě Lukréciina komorníka a rozvodovém řízení s „impotentním“ Giovannim Sforzou. 

Na jaře 1507 byla Lukrécie opět těhotná. V dubnu dorazila do Ferrary zpráva o smrti jejího bratra Cesara v Navarrsku, ale kvůli jejímu stavu trvalo déle, než se dozvěděla celou pravdu. Nenašel se svědek, který by potvrdil, že Lukrécie veřejně projevila pohnutí nad bratrovou smrtí. V soukromí o tom svědčí pouze její dopisy s Pietrem Bembem. Teprve 4. dubna 1508, rok po smrti Cesara, přivedla na svět prvního živého a zdravého chlapečka, následníka ferrarského vévody, Ercola II. a po něm ještě dalších pět dětí.

TIP: Nejslavnější travičky historie: Masová vražedkyně Locusta a Lukrécia Borgia

Jako vévodkyně ferrarská se proslavila svou vlídností a obratností, s jakou dokázala řešit mnohé občanské spory mezi svými poddanými. Získala si tak všeobecnou oblibu, avšak od roku 1512, kdy se dozvěděla, že její syn Rodrigo ve Španělsku zemřel, se stále více uzavírala do sebe a vícekrát pobývala v klášteře. Ne zcela dobrý psychický stav komplikovala série potratů a porodů. V devětatřiceti letech se necítila dobře, ale čekal ji další porod. Své poslední dítě v roce 1519 přežila o pouhých deset dní. Spolu se svým posledním mužem a dětmi je pohřbená v klášteře Corpus Domini ve Ferraře.    

Pusté vnitrozemí brazilského státu Bahia ostře kontrastuje s jeho živým pobřežím. Všude kolem je sucho a po západu slunce, které zde – dvanáct stupňů jižně od rovníku – doslova v okamžiku zmizí za horizontem, rychle nastává černá tma. Nyní lze rozlehlost země jen tušit, ale ráno se nám ukáže v plné kráse…

Prastaré slepence s diamanty

Přijet na nové místo pod rouškou noci, jako tomu bylo v případě naší cesty do městečka Lençois, jenž leží přes tři stovky kilometrů vzdušnou čarou od Salvadoru, metropole státu Bahia, má svou výhodu. Nové ráno je ránem překvapení, náhlého ocitnutí se na neznámém místě. V případě parku Chapada Diamantina patří tento pocit mezi výjimečné.

Rozsáhlý národní park byl vyhlášen na ploše přes 150 tisíc hektarů před třemi dekádami. Je to jedinečná oblast náhorních plošin, roklin a vodopádů s čistou, s přirozeně dohněda zbarvenou vodou. Pestrost tohoto kraje uchvátí nejen milovníky drsnější formy turistiky, ale i geology, zoology či botaniky. Skalní formace Chapady, které za svůj název vděčí diamantonosným slepencům, jsou tvořeny velmi starými kontinentálními horninami. Jejich věk určili geologové let na základě argonové metody z muskovitu a uran-olověné metody ze zdejších zirkonů, na 1,5 až 1,7 miliardy let. Velmi starý je i reliéf oblasti: zdejší pískovce a slepence začaly být erodovány ještě v prekambrickém období (které skončilo před 540 miliony let).

Turistika pro připravené

Až na několik hlavních tras, jež vedou například k vodopádům Sossego, nebo k přírodním tobogánům Ribeirao do Meio, jsou chodníčky v Chapadě relativně málo navštěvované, místy nepřehledné a chybí jim turistické značení, na jaké jsme zvyklí z domova. Směr pochodu bývá označen jen malými šipkami sporadicky vyrytými do kamene a mapy parku také nepatří mezi příliš podrobné – několikadenní tvrdý přechod v divočině tak může odpovídat třeba deseti centimetrům jednoduchého schematického nákresu.

Šest dní strávených v hlubokých kaňonech na cestě mezi městečky Lençois a Capão se proto stává opravdovým dobrodružstvím a cestou do jiného světa – takového, kde stále dominuje síla přírody.

Voda je život

„Pít z říček bez problémů můžete, voda je čistá,“ dozvídáme se od Carlose, jednoho z místních lidí u Ribeirao do Meio. Při pohledu na hnědavě zbarvenou tekutinu mu zpočátku moc nevěříme, ale následující dny nás přesvědčí o pravdivosti jeho doporučení. Plynu ve vařiči není nazbyt a vodu musíme pít neustále, byť není převařená.

Ribeirao do Meio je jedním z posledních míst v okolí Lençois, které láká větší množství výletníků. Brazilští turisté se zde s oblibou sluní, spouštějí se po vodou smáčených skalních plotnách, jež slouží jako přírodní skluzavka, nebo se koupou v horské říčce. To vše probíhá ve zcela domácím duchu – popíjejí při tom pivo a jedí na špejli opékané maso, které od brzkého rána připravují podnikavci z Lençois.

Když navečer ruch utichne, místo se zcela změní – pod kameny číhá na kořist pavouk z rodu Phoneutria a všude kolem koncertují žáby druhu Rhinella jimi (endemické v oblastech severovýchodní Brazílie mezi státy Bahia a Maranhão), které za pár okamžiků navštíví i bezprostřední okolí našich spacáků.

Obloha je plná hvězd, pohled na ně zde neruší žádný světelný smog a lze při něm snít s otevřenýma očima. Takové jsou i následující večery v údolí řeky Capivara, pod vodopádem Palmital, nebo u skalních stěn, kolem nichž se do více než třistametrové hloubky řítí druhý nejvyšší vodopád v Brazílii, Fumaça. Na něj však štěstí nemáme – v nejsušším období před koncem roku je z něj jen malá stružka, kterou po pár metrech pádu dolů rozprašuje vítr na drobounké částečky, mizející v prázdnotě.

Dívat se s otevřenýma očima

Dny jsou o něco méně romantické. Před žárem je nejlepší ukrývat se ve stínu roklí, strmé úseky nám s těžkými batohy dávají pořádně zabrat. Zejména ten s názvem Serra do Macaco, který stoupá z hlubokého dna rokle až do výše tisíc čtyři sta metrů. Chvátat však není kam – někdy je dokonce příjemné prosedět celý den na jediném místě a bedlivě sledovat na první pohled sotva znatelný mikrosvět kolem sebe. Milovníky barev zaujmou zde běžné květiny Calliandra tweediei, krásná ale jedovatá Palicourea marcgravii, která je v Brazílii často zodpovědná i za úhyn koní, či dobytka, nebo množství kapradin.

Příjemnými společníky ze živočišné říše jsou nám drobní plazi rodu Tropidurus, ale také četní motýli, mezi které patří například oku lahodící Siproeta stelenes, pestrý Agraulis vanillae, nebo s kůrou stromů bezchybně splývající Hamadryas feronia.

Zemědělci ve větvích stromů

S fascinací pozorujeme pilné „střihače“ – mravence rodu Atta, které lze považovat za opravdové zemědělce. Tisíce z nich neustále proudí nahoru a dolů po kmenech a větvích, aby do mraveniště přinesli čerstvě ukousnuté fragmenty listů. Jejich kolegové v podzemí listy rozžvýkají a nakrmí jimi houbu, s níž tento hmyz žije v symbióze. Houba by bez mravenců nepřežila, stejně jako oni bez ní – sami se jí totiž živí. V symbióze žijí zároveň i s nitrogenními bakteriemi, které získávají dusík ze vzduchu a pomáhají tak zúrodňovat celý ekosystém. Zároveň tento důležitý prvek zprostředkovávají i samotným mravencům.

V přírodě vše bývá ještě propojenější, než se na první pohled zdá: mravenci totiž houbě nejen přinášejí živiny, ale zároveň ji chrání před škůdci a plísněmi. Při komplexním studiu hnízd mravenců rodu Atta vědci zjistili, že jim v tom pomáhá další symbiotický partner – bakterie ze skupiny aktinobakterií žijící na povrchu jejich těl. Ty vylučují antimikrobiální sekrety, chránící houbu před nemocemi. Zmíněnou symbiózu mravenců a bakterií detailně popsal tým, jenž vede bakteriolog Cameron Currie z Univerzity ve Wisconsinu-Madisonu. Články s výsledky výzkumu pak představilo několik předních vědeckých periodik.

Poklidnost údolí Capão

Když se ocitneme na nejvyšších místech planiny, naše jedinečná a překrásná cesta přes členitý horský masiv se pomalu chýlí ke konci. Přejít na druhou stranu náhorní plošiny znamená vrátit se do civilizace. Ani dobrá večeře však nenahradí pocit klidu v hloubce roklí Chapada Diamantina. Vesničky v dolině Capão přitom žijí vlastním životem, který lze jen těžko nazvat příliš civilizovaným. Snad všechny domy i restaurace jsou zde vyzdobeny ve stylu hippies a obývané lidmi nepříliš bažícími po uspěchaném světě. To, co vydělají na turistech, jim stačí na jednoduché živobytí a nekonečnou pohodu...

Do o něco většího městečka Palmeiras jezdí autobus z údolí nanejvýš dvakrát denně. Po červenavé uježděné hlíně nezpevněné komunikace trvá přibližně třicetikilometrový úsek přes hodinu. Kdo má cestu dál, třeba jen na okraj vlastní vesnice, rád vezme návštěvníky řídce osídleného kraje i stopem… 

Pozvánka na příště

Stopem jsme se svezli i my. V maličkém osobním autě s místní dvojicí – mladou architektkou Sofií a jejím sympatickým šviháckým otcem, kteří mířili do Palmeiras za rodinou. Obyvatelé státu Bahia, jimž se říká „Baianos“, jsou opravdu srdeční lidé. Zejména ti z vnitrozemí. Kromě objetí na rozloučenou nechybí pozvání na čerstvě rozmixovaný džus z goiaby, tropického ovoce stromu Psidium guajava i pochoutku jménem coxinha. Ta má tvar velké kapky, přičemž se ve smaženém obalu skrývá směs kuřecího masa, zeleniny a koření.

„Tady v Palmeiras koupíte sklenku džusu i coxinhu dohromady za čtyři realy,“ dozvídáme se. Taková cena – v přepočtu přibližně třicet korun – je i na brazilské poměry velmi nízká a je jasným důkazem toho, že se již nenacházíme v turistické zóně.

TIP: Vodopády Iguazú: Dokonalá krása uprostřed věčného pádu

Když se Sofia rozpovídala o dalších jedinečných místech v Chapadě – jeskyních, nebo o Poco Azul, podle jejích vlastních slov nejkrásnějším podzemním jezírku, jaké kdy viděla – nesmutníme, že jsme tato místa, rozptýlená v rozlehlém národním parku, nenavštívili. Naopak. Vždyť máme další dobrý důvod se do kraje magické přírody a skvělých lidí někdy vrátit. 

Když si Maribel Soletová koupila na trhu v Limě krásné štěně, netušila, že si zadělala na pořádné komplikace. Mazlíček pojmenovaný Run Run (anglicky „běž, běž“) si zprvu hrál s ostatními psy v sousedství, ale postupně se od nich začal odlišovat, až v sobě nakonec objevil touhu zabíjet a požírat slepice či kačeny. Přivolaní specialisté snadno odhalili, že si žena nepřivezla z obchodu psa, nýbrž lišku patagonskou (Lycalopex culpaeus). Než však stihli Run Runa polapit, utekl z domu – věrný svému jménu. 

TIP: Z podivného štěněte s apetitem se vyklubal ohrožený medvídek

Na útěku strávil Run Run pouhé čtyři dny, než byl zpacifikován pracovnicí Národního úřadu pro ochranu přírody (SERFOR) pomocí uspávací střely. Následně putoval lišák do zoologické zahrady v Limě. 

Úředníkům SERFOR Maribel později sdělila, že ji prodejce ujišťoval, že jde o štěně huskyho. Nelegální obchod se zvířaty je v Peru poměrně běžný. Odhaduje se, že se v zemi nelegálně obchoduje až s 300 druhy volně žijících zvířat. Zhruba padesátka z nich může být ohrožena vyhynutím.

Pořekadlem „za krále Klacka“ odkazujeme k jakési dávné době, kterou snad už ani nikdo nepamatuje. Klackem se zde ovšem nemíní kus dřeva, nýbrž pravděpodobně oblast zvaná Kladsko, jež tvořila součást historického území známého jako Kladské hrabství. To se dnes nachází na jihozápadě Polska a na naší straně jej ohraničují Orlické hory s Králickým Sněžníkem.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Proč se říká „přijít na buben“?

Kladsko původně spadalo pod české země, ale během slezských válek ho pro sebe v roce 1742 ukořistilo Prusko. My jsme si region, tradičně obývaný početnou českou menšinou, nárokovali zpět při vzniku Československa a pak znovu po druhé světové válce, ovšem neúspěšně. Ačkoliv není jasné, kterého kladského panovníka má zmiňované rčení konkrétně na mysli, můžeme šalamounsky soudit, že půjde nejspíš o období před ztrátou Kladska ve prospěch Pruska.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.