Film a divadlo tvořily pro dvojici Jiřího Voskovce a Jana Wericha propojené a rovnocenné světy. Z prken Osvobozeného divadla pronikala před kameru řadu citací či parafrází a naopak divadelní inscenace V+W měly úzký vztah ke kinematografii. Ostatně divadelní kritik a někdejší inspicient slavné Vest pocket revue Josef Träger o meziválečné umělecké scéně napsal, že zatímco čapkovská generace si k divadlu našla cestu přes literaturu, pro Voskovce s Werichem byl tím iniciačním momentem film.

První pokusy

Voskovec s Werichem byli stříbrným plátnem okouzlení už jako mladí neznámí studenti a s troškou nadsázky je možné se ptát, zda by bez lásky k „pohyblivým obrázkům“ vůbec někdy začali vystupovat v divadle. Inspirace, které k nim proudily ze světa amerických grotesek nebo francouzské filmové avantgardy, do značné míry udávaly směr, kudy se v tvorbě vydávali. Jiří Voskovec svou hereckou kariéru zahájil před kamerou, ale jeho působení za němé éry mu neposkytlo kromě tří drobných rolí v rozličně žánrových titulech, z nichž nejznámější je Pohádka máje (1926), dostatečný prostor pro tvůrčí realizaci. Dvojice V+W totiž vyznávala kombinaci situačního a slovního humoru, a tak ji filmová technologie bez zvuku výrazně omezovala. 

Skutečným vstupem do filmového světa se tak stala až příležitost v podobě krátkých scének pro velkolepou americkou podívanou Paramount Revue (1930). Pro domácí distribuci byly natočeny skeče a písničky Voskovce a Wericha a posléze střihem vloženy do již hotového muzikálu. V+W do snímku vybrali mimo jiné i píseň Tři strážníci z představení Ostrov Dynamit odkazující ne náhodou na hollywoodskou grotesku. Toto nezvyklé účinkování v americkém velkofilmu a také další vývoj filmové technologie je motivoval k tomu, aby se na plátna pokusili dostat častěji a konečně naplno využili potenciál komiky, která v nich dřímala.

Zkraje roku 1931 podepsali smlouvu s Karlem Lamačem na natočení snímku Ona a Oni, role měli dostat i v adaptaci Čapkova Loupežníka. Ani jeden z filmů však nikdy nevznikl, což dost možná oba herce vedlo k finálnímu rozhodnutí založit si vlastní filmovou produkční společnost. Ještě roku 1931 se na tomto záměru domluvili s obchodním ředitelem Osvobozeného divadla Josefem Hášou. Ambice propojit divadelní zkušenosti s těmi filmovými nebyly malé, vždyť nová „výrobna“ pod názvem VAW měla být vázána na francouzskou filiálku konsorcia Gaumont-Francofilm-Aubert. VAW v tisku zveřejnila, že vyrobí čtyři filmy ročně, dva přímo s V+W, dva s jejich uměleckým dohledem. Filmy měl režírovat Jindřich Honzl, dvorní režisér Osvobozeného divadla, za asistence Gustava Machatého, jenž předtím natočil dva oceňované tituly, Kreutzerovu sonátu (1926) a Erotikon (1929). 

Rozpačitý Pudr a benzín

Již v polovině roku 1931 padla první klapka komedie Pudr a benzín. Spolupráce s Gaumontem se rozběhla, francouzská společnost zajistila technickou výbavu, natáčení v pařížských ateliérech i zahraniční distribuci ve svém řetězci kin. Voskovec s Werichem vykročení před kamery vnímali jako novou etapu své kariéry a v případě velkého úspěchu filmu chtěli údajně od divadla odejít. Takové úmysly však nelibě nesl Jaroslav Ježek a tehdy se tak svým způsobem rozhodovalo o budoucnosti Osvobozeného divadla. Pudr a benzín však nedopadl zrovna dobře. Námět, který si V+W sepsali na základě motivů dřívějších her, sice skýtal hned několik momentů pro rozehrání typické klauniády, kde se mísí pohyb s dialogem, struktura vyprávění ale byla příliš roztříštěná.

Ačkoliv Honzl patřil k milovníkům filmu stejně jako V+W, Pudr a benzín ukázal slabiny špatného režisérského vedení. Scénky při sobě drží jen stěží, žánry se nefunkčně promíchávaly, a ačkoliv má snímek ze čtveřice filmových projektů Voskovce a Wericha nejkratší stopáž, působí rozvlekle. 

Produkční společnost VAW rychle ztrácela dech, Josef Háša z jejího vedení i Osvobozeného divadla odešel a smělé plány V+W se začaly hroutit. Přesto by bylo zbrklé první filmový titul Voskovce a Wericha odepsat. Díky propojení se světem Osvobozeného divadla se v něm dochovalo pár autentických střípků, jako třeba slavná scénka s lanem a jeho „napnelismem“ ze hry Sever proti Jihu či parodie klasického baletu ze Smoking Revue. Ve filmu také zazněly nové Ježkovy písně Ezop a brabenec nebo Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní a v kontextu tehdejší domácí kinematografie je snímek vlastně docela svěží. Málokde totiž můžeme cítit tak velký vliv avantgardy a zahraničních vzorů a máloco je natolik roztomile bezprostřední (a v tom nejlepším slova smyslu amatérské) jako některé kreace v Pudru a benzínu, kde jako by šlo spíše o záznam společného „blbnutí“, nikoliv o filmové záběry.

Jen další průměr?

Po necelém roce od premiéry svého prvního filmu stáli Voskovec s Werichem před kamerou znovu. V komedii Peníze, nebo život se poučili z chyb předešlého projektu – dějová linie je mnohem jednodušší a kompaktnější. Snímek ještě víc využívá brakové žánry a postupy, v nichž si V+W libovali, což filmový štáb v čele s režisérem Honzlem o poznání více vtiskl do práce s kamerou, svícení, choreografie, kostýmů i prostředí. 

Peníze nebo život neměly jednoduchý zrod. Námět se totiž až příliš podobal francouzské satirické komedii Ať žije svoboda! (1931), a protože film šel do kin později, stěží by se ubránil nařčení z vykrádání příběhu uznávaného režiséra Reného Claira o dvou odsouzencích, z nichž jeden uprchl z vězení a potom to dotáhl až na majitele továrny. Voskovec s Werichem raději upravili charaktery hlavních postav a na Claira jenom odkazovali, což ve výsledku vypadá jako pocta.

Dokončení: Fascinováni stříbrným plátnem: Filmová tvorba V+W vyvolávala nadšení i kritiku (2)

Také tentokrát využili několik postupů z Osvobozeného divadla a naopak do pozdějších her vstoupila řada scének či písní a melodií původně složených pro Peníze nebo život – kupříkladu proslulé blues Život je jen náhoda se dostalo do představení Svět za mřížemi a honičku za ukradeným šperkem doprovázela skladba Biguine Hydroplan, která měsíc před premiérou filmu zahajovala divadelní revue Robin Zbojník. V kinech si nový film V+W vedl lépe než Pudr a benzín a v programech se držel několik týdnů. Přesto dobová kritika konstatovala, že ani tentokrát se nepodařilo s plným zdarem přenést humor Osvobozeného na stříbrné plátno. Částečně nadšené přijetí, částečně odsouzení, někdy jenom opět rozpaky. Vše ale měl změnit nový režisér Martin „Mac“ Frič (1902–1968), jehož filmografie je unikátní nejen co do množství snímků. 

Někde znamenalo vysazení gambusie komáří (Gambusia affinis) úspěšný krok, ale často se ukázalo, že gambusie dokáže stejně dobře likvidovat komáry, jako populace původních sladkovodních ryb. Dnes je považována za jeden z nejagresivnějších invazivních druhů. Snahy omezit populace gambusií vedly k použití jedů a různých pastí, ale ukázaly se být buď neúčinné, nebo stejnou měrou jako gambusie poškozovaly i další organismy. 

Zcela nový přístup k redukci přemnožených rybek zvolil interdisciplinární (spojující vědce z více oborů) tým vedený profesorem Mauriziem Porfirim z newyorské NYU Tandon School of Engineering. Vědci vyvinuli robotickou rybu, která svou podobou i způsobem pohybu věrně napodobuje okounka pstruhového (Micropterus salmoides), jenž je hlavním predátorem gambusií. Po dobu šestí týdnů výzkumníci vypouštěli rybího robota do nádrže s gambusiemi. „Setkání“ trvala vždy 15 minut a opakovala se pouze jednou za týden.

TIP: Ryby pod napětím: Paúhoř elektrický dokáže vygenerovat až tisíc voltů

Vědci sledovali chování gambusií v přítomnosti domnělého predátora a zaznamenali zvýšené stresové reakce. Navíc zkoumané rybky každý týden vážili a měřili a zjistili u nich úbytek na váze. Zdá se být tedy prokazatelné, že robotický okounek vyvolal v gambusiích takový stres, jenž by mohl vést k jejich oslabení, potažmo větší zranitelnosti a tím pádem i redukci populací. Mohlo by jít o krok správným směrem, ale zatím není vůbec jasné, jak budou na robotickou rybu reagovat volně žijící gambusie a zda u nich dlouhodobě vyvolá stejnou reakci jako u rybek v experimentálním prostředí.

Pozoruhodná galaxie Centaurus A je jednou z nejbližších gigantických eliptických galaxií. Někdy se též označuje jako čočková galaxie. Díky své relativní blízkosti a velké jasnosti je jedním z nejlépe prozkoumaných objektů tohoto typu na jižní obloze. Od svého objevu v roce 1826 byla galaxie studována nejrůznějšími teleskopy a přístroji. Mimo jiné jsme zjistili, že její centrální supermasivní černá díra pohání velkolepý výtrysk hmoty, díky němuž je Centaurus A jedním z nejvýraznějších rádiových zdrojů na obloze.

Astronomové nedávno získali spektakulární portrét galaxie Centaurus A se zařízením Dark Energy Camera (DECam), které je nainstalované na teleskopu Víctor M. Blanco 4-meter Telescope chilské observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory. Monika Soraisam z americké University of Illinois, Urbana-Champaign, a její kolegové tento snímek pořídili jako součást dlouhodobého projektu, v němž pátrají po zajímavých objektech v galaxiích jižní oblohy.

Galaxie protkaná prachem

Na snímku galaxie, vzdálené od nás asi 12 milionů světelných let, je patrná záře jejích nesčetných hvězd, kterou protínají temná vlákna kosmického prachu a plynu. Ta jsou zodpovědná za výjimečné vzezření galaxie Centaurus A. Vznikla při dávné galaktické srážce s menší spirální galaxií a dnes se v nich rodí mnoho nových hvězd.

TIP: Umírající galaxie: NGC 1947 ze souhvězdí Mečouna přišla o většinu plynu a prachu

Dark Energy Camera je jednou z nejvýkonnějších širokoúhlých CCD kamer na světě. Vznikla pro účely projektu Dark Energy Survey, který zahrnoval rozmanitý pozorování objektů ve vzdáleném vesmíru v souvislosti s výzkumem temné energie. Tento projekt probíhal v letech 2013 až 2019. Od jeho ukončení se Dark Energy Camera uplatňuje v řadě dalších výzkumných projektů.

Kuchyňská sůl je látka, která na nás nastražila past. V kuchyni je velmi užitečná a používáme ji k přípravě mnoha pokrmů. Zároveň se ukázalo, že je pro nás ve větším množství nebezpečná, přesněji řečeno je pro nás nebezpečný sodík z kuchyňské soli, tedy alkalický kov, jehož zvýšené množství v potravě souvisí s větším rizikem kardiovaskulárních potíží.

Aby to nebylo moc jednoduché, odborníci zjistili, že další alkalický kov, draslík, je pro nás zdravotně naopak významný. Nedostatek draslíku v potravě vede k problémům s krevním tlakem. Naštěstí existuje elegantní řešení, které řeší oba dva zmíněné problémy, jak se sodíkem, tak i s draslíkem, najednou. Stačí nahradit kuchyňskou sůl při přípravě jídel některou z náhražek soli. Jde o minerály s podobnou chutí jako sůl, které ale neobsahují sodík nýbrž draslík. Příkladem může být karnalit, kainit nebo sylvín. Takové náhražky jsou jen o něco málo něco dražší než tradiční sůl.

Náhražky soli pro zdraví

Bruce Neal z australského George Institute for Global Health a jeho spolupracovníci nedávno uveřejnili závěry první rozsáhlé klinické studie, která hodnotila vliv nahrazení kuchyňské soli její náhražkou na lidské zdraví. Výzkum zahrnoval přes 20 tisíc čínských vesničanů s průměrným věkem 65 let, které badatelé sledovali po několik let.

TIP: Přesolené Česko: Přílišné solení skutečně oslabuje imunitní systém

Výsledky výzkumu přesvědčivě potvrdily, že používání náhražky soli citelně snižuje riziko mrtvice, kardiovaskulárních problémů i úmrtí. Badatelé došli k závěru, že nahrazení kuchyňské soli jejími náhražkami s draslíkem by ročně na celé planetě zachránilo miliony lidských životů.

S nápadem destilovat vodku z jablek rostoucích v zapovězené oblasti Černobylu přišel britský vědec Jim Smith, který se katastrofou zabývá od roku 1990. Ukázalo se totiž, že se při výrobě alkoholu jakákoliv kontaminace neutralizuje a výsledný nápoj nemá – alespoň co se radioaktivity týče – jiné vlastnosti než běžná vodka.

Prvních 1 500 láhví značky Atomik však letos v březnu abavila hlavní ukrajinská civilní kontrarozvědka SBU a jako důvod uvedla, že mají špatné kolky. Smith nicméně obvinění vyvrací, s tím že zásilka mířila na britský trh a kolky byly v pořádku. Celý zátah je zkrátka pochybný a dal by se označit za šikanu. Zatímco tedy Smithova naděje na zajímavý byznys skončila již v zárodku, příslušníci SBU svou akci zřejmě dobře zapili.

TIP: Nový život v Černobylu: Místo jaderné katastrofy dnes žije vlastním životem

Na přípravě vodky Atomik se kromě Smitha spolupodíleli i další vědci, kteří pracují vně 4 000 kilometrů čtverečních velké uzavřené černobylské zóny. Jejich studie mají ukázat, zda by obilí a další potraviny pěstované v této zóně mohly být použity k výrobě produktů, které je bezpečné konzumovat a vrátit tak půdu kolem vyloučené zóny zpět k produktivnímu využití. To je v tuto chvíli nezákonné. 

Tři čtvrtiny zisku z prodeje vodky hodlá společnost Chernobyl Spirit Company věnovat  obyvatelům žijícím v postižené oblasti. „Nyní, 30 let po nehodě, je myslím nejdůležitější zaměřit se na ekonomický rozvoj oblasti. Ten je v tuto chvíli důležitější než radioaktivita,” uvádí Smith a dodává, že míra radiace se od roku 1986 stále snižuje, míra sociální a ekonomické zaostalosti této části země však nikoliv.

Africká ghetta a slumy neznamenají jen špínu, zlocin a mizérii, ale také celkem poklidný život Na vlastní kůži to zažil fotograf David Těšínský.

Co vás vedlo k tomu, odjet fotit do Ghany? 

Do Ghany jsem vyrazil, aniž bych vůbec věděl, co tam budu dělat. Dostal jsem kontakt na Josefa, Čecha, který žije v hlavním městě Akkra a nabídl mi, že u něj můžu tři týdny zůstat. Měl jsem tím pádem čas se jen tak rozhlížet po okolí a najít zajímavé příběhy. 

On je Josef hrozně zajímavá postava. Býval rasista a nácek – jak o sobě říká, „blb, co chodil mlátit cikány“. A ono mu pak přeskočilo, ale hrozně hezky: Úplně otočil, odjel bydlet do Afriky a místní prý naprosto miluje. A jestli by dneska někoho mlátil, tak rasisty. Nejlepší na tom je, že on si tu absurditu moc dobře uvědomuje a má z toho tak trochu legraci (směje se).

Pro focení jste si vybíral běžné části města, nebo spíš okrajové čtvrtě? 

Jde o výběr fotek z několika ghett. Narazíte na ně téměř v každém větším africkém městě, takže v daném ohledu to standard je. Ne každý z Akkry je samozřejmě zvyklý na život v ghettu, to by bylo zkreslení, ale já jsem takové kontakty vyhledával schválně, protože je zajímavé je dokumentovat. Navíc ghetto nemusí být nutně na okraji města. Zrovna v Akkře leží chudinské čtvrtě často na pobřeží a navazují na pláže, které by jinde patřily k nejluxusnějším oblastem. Prostě vůbec nejsou připravení na turismus a nějaké resorty tam fakt nenajdete. Seznámil jsem se hlavně s „ghetto omladinou“, tu mám na fotkách hodně. 

Podobných míst jste během svých cest viděl už spoustu. Dají se tyto části ghanské metropole srovnávat s jinými africkými ghetty? Je to horší, nebo vlastně „v pohodě“? 

Vlastně docela normál. Ale lidi jsou tam divočejší, mají velkou svobodu se vyjádřit. V Česku se na ulici prostě nenosí, že bychom na sebe neustále pořvávali, případně troubili z aut, zato v Akkře je to běžné. Ta svoboda je vidět už v řeči těla, v rozjívenosti. My Evropani jsme konzervativní vlastně už v pohybech. A když začnete fotit, tak se vás nikdo nepůjde hezky zeptat, co tam děláte, ale rovnou do vás párkrát strčí. Ale na to jsem zvyklý a moc se jim ani nedivím. Byl jsem jediný běloch široko daleko, a navíc jsem chodil do nejzastrčenějších míst, kde člověk obvykle nevěří vlastním očím.

Vím, že se v ghettech hulí docela dost, ale tam to byl extrém. Jednou jsem narazil na plácek, kde seděla asi stovka mladých kluků a všichni kouřili hašiš, jedno cigáro za druhým, už vlastně bez požitku. Alkohol se tam nepije vůbec, stojí stejně jako u nás a na místní je moc drahý. A tabák vlastně taky. Můžete si vybrat: Dáte si jedno pivko, nebo deset jointů? Takže když vidíte někoho s cigaretou, můžete si být jistý, že je v ní ubalený hašiš nebo tráva. 

Na jedné z fotek kluci zvedají nějakou dívku a vypadá to hodně uvolněně. Jak tam vlastně fungují vztahy? Jsou otevřené? 

Je typické, že lidi mají víc partnerů, všichni to vědí a nikdo to neřeší. Říkali mi: „Vy v Evropě jste zvyklí mít jednoho partnera a být mu věrní, ale tady je to jinak.“ Samozřejmě najdete monogamní lidi, každopádně s opakem nemá nikdo problém. Zajímavé ale je, že jistá separace mezi pohlavími existuje – žádnou holku nenajdete, jak posedává venku a kouří. To dělají jen kluci. 

Z čeho místní žijí? 

Živí se především obchodem, a kdybych to měl říct nahrubo, tak pořád něco šmelí. Není snad nikdo, kdo by aspoň občas něco někam nepřeprodal. Tedy nechci je nějak ponižovat, můžeme tomu říkat třeba podnikání. Najdete například části zaměřené na elektrotechniku, takže jsou na ulicích poházené procesory a bedny od počítačů. Jinde lidi opravují auta a motorky. Vlastně narazíte na všechny služby a nakoupíte nebo vyřídíte cokoliv, co potřebujete. Nestane se vám, že by se něco nedalo sehnat – teda pokud nejste jako já a nejíte v podstatě jen veganské věci jako tofu nebo sóju. To byl fakt problém, dokonce i ve slušném obchoďáku západního stylu v lepší části města. Život je tam nabitý a vidíte ho hodně zblízka: Sprchy jsou někdy přímo na ulici a místní si vystačí jen s nějakou malou plentou. 

Jak navazujete kontakt s lidmi, kteří se třeba nechtějí nechat fotit a jste pro ně podezřelý?

Vždycky se obracím na někoho místního, kdo mě dokáže do nějaké komunity dostat. Stojí za to si průvodce zaplatit, což vám ve finále dost ušetří. Jednou mi třeba lidi, které jsem chtěl fotit, řekli, že kdybych nepřišel s někým známým, rovnou by mě obrali. Pro průvodce nejde o snadno vydělané peníze, stráví se mnou spoustu času: Když chci s lidmi před focením navázat kontakt a získat jejich důvěru, musím s nimi pár hodin posedět, dát si pivo a párkrát si potáhnout z jointu. V přepočtu se vejdete třeba do stovky nebo dvou, což se zdá v pohodě, ale když za den obejdete víc skupinek, tak ty dvě „kila“ vyndáte pokaždé a focení se může docela prodražit. 

Bylo focení příjemné? Chtěli být lidé před objektivem? 

Jasně, jsou to strašní pozéři, chtějí dělat kouřové efekty a pak se na ty fotky dívat, jak dobře vypadají. 

Přijel jste do Ghany v době vrcholící epidemie covidu. Na snímcích jsem ale moc roušek neviděl. Nikdo to neřeší? 

Nikdo to moc neřešil v tom ghettu, ale lidi v Ghaně jako celek jo. Na rozdíl od nás se totiž dost bojí, protože nemají pojištění a zdravotnictví tam skoro nefunguje. Takže pokud covid chytí a situace se nějak zkomplikuje, tak umřou. A pokud už se do nemocnice dostanou, nejspíš umřou taky. To se tam obecně říká – do nemocnic se chodí umírat. Navíc se roušky zavedly povinně, takže bez ní riskujete pokutu. Bílých se místní bojí nejvíc, jsme pro ně přenašeči virů. Když jsem si na ulici sundal roušku, abych si zapálil, okamžitě mě požádali, ať si ji zase hezky nasadím. Říkali mi „corona-man“. 

Zavedla Ghana nějaký lockdown?

Vyhlásili ho zrovna po prvním týdnu, co jsem tam byl, a nařídili zavření všech barů. V centru města, kam chodí lepší lidi, to skutečně udělali, ale malé lokální podniky zůstaly prostě otevřené – jen zhasly víc světel a ztlumily hudbu. Tohle zrovna docela procházelo. Ale risk je menší než u nás, většina barů se nachází venku a vlastně ani není důvod chodit dovnitř, kvůli horku je to mnohem příjemnější. Lidi navíc nesedí namačkaní na sebe. 

Věkový průměr lidí na fotkách může být odhadem okolo pětadvaceti let. Je Ghana zemí mladých? 

Jo, mladých je tam spousta. Hrozně podobné focení jsem dělal na Jamajce, kde vedou úplně stejný život. Kdybyste na chvíli zapomněl, kde jste, vůbec nepoznáte rozdíl. Poslouchají hudbu streamovanou z mobilu přes bluetooth do repráku, posedávají venku, hulí trávu a řeší, že nemají peníze. Naštěstí v Ghaně nejsou zbraně, protože je známá extrémně aktivní a funkční policií. Dalo by se říct, že jde skoro o policejní stát. Vedle v Nigérii mají zločinnost obrovskou a otázka zní, jestli bych si tam takové focení vůbec mohl dovolit – a pokud ano, jestli bych se taky vrátil. Ale v Ghaně lidi policii respektují a bojí se jí. Všichni mi říkali: „Chceš vidět zbraně? Jeď se mrknout do Nigérie.“

TIP: Neodvratný konec Amazonie: Původní reportáž Davida Těšínského

Co vás při vytváření ghanské série nejvíc zasáhlo? 

Fotil jsem taky těžce pracující děti. Samozřejmě mě tam místní neviděli rádi, nejdřív chtěli peníze, a když je nedostali, tak to chvilku vypadalo, že dostanu přes hubu. Ale to by se stalo každému bělochovi, který by se ochomýtal na podobném místě (směje se). V Agbogbloshie, jedné z částí Akkry, leží ohromné smetiště, a když se chcete dostat do jeho centra, jdete dvacet minut horami odpadu. Děti tam hledají poklady a sbírají kovy. Oficiálně se jedná o nejtoxičtější místo v celé Africe a ty děcka tam tráví půl dne. Když mají štěstí, vydělají si v přepočtu tak sto korun. Dožívají se běžně třeba třiceti let. Ale nemusí jít jen o ty nejchudší, kteří dělají špinavou práci. Je úplně normální, že šestiletý syn nebo dcera pomáhají otci v obchodě. Prostě jiný svět. 

Messerschmitt Bf 109 nepochybně náleží mezi nejznámější bojové letouny všech dob a zajisté si zaslouží i zařazení mezi nejpovedenější konstrukce. Svědčí o tom zejména skutečnost, že se zrodil podle požadavků ze začátku 30. let, prokázal ale pozoruhodný evoluční potenciál, díky němuž zůstal na bojišti až do samého konce války. Do značné míry se proto stal jakýmsi etalonem, s nímž se měřily stíhačky západních zemí i SSSR, jejichž konstruktéři se stále snažili překonávat další a další verze „stodevítky“. Stejný úkol musel splnit také Alexandr Jakovlev při práci pro letectvo Rudé armády.

Jak se vyvíjela „stodevítka“

Zrození letounu Bf 109 bylo popsána již mnohokrát, a tak se omezíme na stručné shrnutí, že Willy Messerschmitt přihlásil svůj stroj do soutěže na budoucí stíhací jednoplošník i navzdory svým minimálním zkušenostem s touto kategorií. Čelil tvrdé konkurenci, jenže své soupeře dokázal překonat díky skutečně inovativní koncepci nového letounu, která zaručovala mimořádnou rychlost a stoupavost.

Firma Daimler-Benz ale nestihla připravit slíbený motor, a tak musel prototyp „stodevítky“ 29. května 1935 odstartovat s britským agregátem značky Rolls-Royce. Sériová provedení Bf 109 A, B, C a D používala motory série Junkers Jumo 210, což představovalo sice opět náhradní, ovšem dočasně více než dobře vyhovující řešení, a tudíž si Messerschmittův stroj brzy vybojoval značný respekt.

Konečně vlastní motor

Procházel průběžným vývojem, také pokud šlo o výzbroj, protože na samém počátku nesl jen dva kulomety ráže 7,92 mm. Počet těchto zbraní se ale u dalších exemplářů zvýšil na čtyři a začalo se uvažovat také o montáži 20mm kanonu, což by ničivou sílu pozvedlo na zcela jinou úroveň. Kanony se ale reálně objevily až na několika exemplářích provedení Bf 109 C a ve vyšších počtech se s touto výzbrojí dodávaly teprve některé série letounů Bf 109 D. Stále se ovšem čekalo na onen definitivní motor značky Daimler-Benz, která jej dokončilav roce 1938, kdy se tudíž mohla začít vyrábět varianta Bf 109 E.

Výrazně výkonnější agregát DB 601 si však vynutil i úpravu draku, protože vyžadoval větší chladič. Ten se z čela trupu přesunul do křídla, které proto konstruktéři museli zcela přepracovat. První série „Emilů“, jak se Bf 109 E často říkalo, měly opět jen čtyři kulomety ráže 7,92 mm, ale u dalších se palebná síla zvyšovala, takže standardem se staly dva kulomety a dva 20mm kanony. Některé subverze (značené písmenem B, například Bf 109 E-4/B) mohly nést i pumy, takže operovaly jako stíhací bombardéry.

Změny v sestavách zbraní

Další série vznikaly pro nasazení v Africe (označení Trop) či ve velkých výškách, kde se používaly pro průzkum nebo pro stíhání výškových strojů nepřítele. Proto disponovaly přetlakovými kabinami a zařízením GM-1 vstřikujícím oxid dusíku do motoru. Na základě praktických zkušeností z Francie se také zvýšila ochrana pilotního prostoru, jenž obdržel silnější skla a pancéřování. Již od roku 1939 se ale pracovalo na další výrazné úpravě „stodevítky“, což ostatně souviselo i s vývojem nového motoru DB 601N.

Willy Messerschmitt se rozhodl upravit aerodynamiku, takže letadlo získalo celkově hladší tvary, což se na první pohled projevilo především na krytu motoru. Další důležitou změnu představovaly zaoblené konce křídla či jiné tvary chladiče, což se spolu se silnějším motorem pozitivně projevilo ve výkonových parametrech. Úpravami prošly i ocasní plochy, jejichž pohyblivé části získaly vyšší efektivitu, takže sériová letadla Bf 109 F se mohla chlubit též lepší obratností.

Friedrich jde do akce

Masová produkce „Friedrichů“, jak se jim nejčastěji přezdívalo, se rozběhla v létě 1940 a na podzim mohly nové stroje zasáhnout do boje. Výzbroj se na počátku skládala ze dvou 7,92mm kulometů a jednoho 20mm kanonu, který střílel dutou hřídelí vrtule. U Bf 109 F-2 Luftwaffe použila místo kanonu MG FF jinou zbraň, a sice 15mm kulomet MG 151/15, který nabízel vyšší kadenci. Varianta Bf 109 F-4, jež se stala nejpočetnější podobou „Friedricha“, se pak vrátila ke kalibru 20 mm, a to v podobě nového kanonu MG 151/20.

Dokončení: Krvavé nebe nad Stalinovou říší (2): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Podobně jako v případě „Emilů“ se do služby dostaly také stroje uzpůsobené pro úlohu stíhacích bombardérů, například Bf 109 F-4/B, ale hlavní poslání „stodevítek“ spočívalo ve vybojování vzdušné nadvlády. Tomu byla přizpůsobena též důkladná příprava pilotů Luftwaffe, kterou sice válka nutila redukovat výcvikové programy, ale i navzdory tomu měl průměrný německý pilot v roce 1942 za sebou podstatně více nalétaných hodin a náročnější trénink než většina jeho soupeřů.

Revmatoidní artritida je autoimunitní onemocnění, při němž imunitní systém útočí na vlastní tkáně v kloubech. Výsledkem jsou obtížně léčitelné záněty, které mohou poškodit chrupavku i kost a vyvolat dlouhodobé poškození zdraví. Jen v USA tato choroba ztrpčuje život asi 1,3 milionu lidí. K léčbě nejčastěji lékaři používají injekce nebo infuze protizánětlivých látek, které ale mohou mít závažné vedlejší účinky, obzvláště při dlouhodobém užívání ve velkých dávkách.

Problémem je, že účinné látky pro léčbu revmatoidní artritidy nezůstávají dostatečně dlouho v místě zánětu. Američtí odborníci z Washington University in St. Louis proto vymysleli implantáty s vylepšenými buňkami, které fungují jako detektory zánětu. Pomocí genetického editoru CRISPR/Cas9 změnili genom buněk chrupavky tak, že v přítomnosti zánětu uvolňují látku, která omezuje zánět v kloubu.

TIP: Léčba štírem: Látka ze štířího jedu pomáhá léčit revmatickou artritidu

Badatelé vytvořili malý implantát, který pak vložili pod kůži myší s uměle vyvolanou revmatoidní artritidou. Geneticky upravené buňky pak byly schopné zůstat v těle myši po dlouhou dobu funkční a produkovat protizánětlivou látku. Taková léčba by podstatně snížila vedlejší účinky dlouhodobě podávaných protizánětlivých léků. Od pokusů na myších ke komerčnímu léku čeká na vědce ještě velmi dlouhá cesta. Jde ale o slibný přístup, který by v budoucnosti mohl pomoci mnoha pacientům.

Vycházíme-li z toho, že jsou šachy staré přibližně 500 let, a z předpokladu, že se jejich hraní za celou dobu věnovalo přibližně 1 % světové populace, lze se dobrat k přibližným odhadům.

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Pokud by každý z těchto potenciálních hráčů absolvoval jednu odlišnou partii denně po dobu 50 let, dohromady už by vzniklo na 10 miliard šachových soubojů. Každý pohyb po šachovnici umožňuje 38 dalších potenciálních tahů, tudíž během jediné partie zahrnující v průměru 40 tahů může teoreticky nastat 38⁸⁰ herních variant. Vezmeme-li v úvahu popsanou matematiku, mohou šachisté hypoteticky odehrát 10¹²⁶ průběhů. A něco takového zatím přes veškerou snahu zcela nepochybně nestihli.