Krvavé nebe nad Stalinovou říší (2): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

12.09.2021 - Lukáš Visingr

Vzdušné boje nad východní frontou jsou v západní literatuře často podávány více či méně zavádějícím způsobem. Mezi obvyklá tvrzení se řadí třeba špatná technická úroveň sovětských letounů, avšak srovnání letadel značky Jakovlev s proslulou německou „stodevítkou“ nabízí odlišný obrázek

<p>Tato stíhačka Jakovlev je k vidění ve Státním leteckém muzeu Olega Antonova na Ukrajině.</p>

Tato stíhačka Jakovlev je k vidění ve Státním leteckém muzeu Olega Antonova na Ukrajině.


Reklama

Kvalit Messerschmittu Bf-109 si byli vědomi i činitelé v SSSR, protože sovětští letci se s prvními sériovými Bf 109 utkali už nad Španělskem. Tyto střety přitom nepřinesly zrovna povzbudivé výsledky, neboť se jasně ukázalo, že potenciál stíhacích jednoplošníků Polikarpov I-16 se dostal blízko svým limitům, o starších dvouplošnících I-15 nemluvě. Navíc sílil názor, že není daleko doba, kdy se německé a sovětské letouny střetnou nad Evropou znovu, takže Stalinovo letectvo požádalo konstruktéry o stroje nové generace.

Předchozí část: Krvavé nebe nad Stalinovou říší (1): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Zareagoval mimo jiné Alexandr Jakovlev, který už navrhl rychlý průzkumný a bombardovací letoun BB-22 (později přeznačený na Jak-4). Ten zaujal také sovětského diktátora, který si proto osobně promluvil s Jakovlevem a pověřil jej vývojem nové stíhačky s řadovým motorem, která ponese kanonovou výzbroj.

Nová Jakovlevova stíhačka

Na základě rozhodnutí sovětské vlády začaly vznikat dvě verze tohoto letadla s odlišnými motory M-105 a M-106 a rovněž dvoumístný cvičný stroj, jenž měl pomoci pilotům při přechodu na novou konstrukci. Druhý ze zmíněných motorů se ale nedostal do sériové výroby, a proto byly do všech prototypů stíhačky nazvané I-26 montovány agregáty M-105P, v nichž se nacházel i 20mm kanon ŠVAK pálící dutou hřídelí vrtule. Počítalo se také se čtyřmi 7,62mm kulomety, ale potíže s montáží zásobníků donutily konstruktéry snížit počet na dva.

Letoun, který se poprvé vznesl 13. ledna 1940, měl smíšenou konstrukci, ve které se rozsáhle uplatňovalo i dřevo, překližka a plátno, takže například křídlo obsahovalo jen minimum kovu. Stíhačka byla poté přejmenována na Jak-1 a na podzim 1940 se rozběhla sériová výroba. K té se připojily i dodávky dvoumístných cvičných letounů, značených původně UTI-26 a následně Jak-7UTI. Jakovlevův tým ale přišel i s návrhem přestavět cvičný stroj zpátky na stíhačku, protože jeho pevnější konstrukce mohla pro bojový letoun představovat významnou výhodu.

Dvě evoluční řady letounů

Tento stíhací letoun obdržel označení Jak-7 a zachovával si linii trupu cvičné verze, takže se na první pohled jevil jako dvoumístný. Jeho pevnější konstrukce umožňovala i náročnější manévry ve vzduchu či operace z nekvalitních letišť. Pod křídlo se navíc daly zavěsit raketové střely RS-82. Výroba začala na podzim 1941 a následně se přešlo na dále vylepšenou variantu Jak-7A, u které se zvýšila ovladatelnost. Další velké změny přinesla varianta Jak-7B, jež byla dodávána od jara 1942 nejprve s motorem M-105PA a posléze M-105PF.

Především se mohla chlubit větší palebnou silou, neboť namísto 7,62mm kulometů ŠVAK přišly zbraně UBS ráže 12,7 mm. Vždy ale zůstal zachován kanon a také možnost nosit rakety, popřípadě i bomby. Od 22. výrobní série se změnil tvar trupu za kabinou, takže stroj přestal svým vzhledem odpovídat onomu počátečnímu „cvičnému“ vzezření. Nový kapkovitý překryt kabiny dramaticky zlepšil rozhled pilota a tyto série strojů Jak-7B tedy nakonec vypadaly téměř stejně jako Jak-1, ačkoli v konstrukcích zůstávaly značné rozdíly.

Proti tankům

„Jedničky“ se pokládaly za takzvané lehké jaky, kdežto „sedmičky“ obdržely přízvisko „těžké“. Zkušenosti ale přesvědčivě prokazovaly, že Jak-7 představuje lepší design, takže některá vylepšení ze „sedmiček“ (například kulomety UBS) se posléze objevily i u „jedniček“, jež dostaly označení Jak-1B. V rámci evoluce „sedmičky“ vznikla též malá série letadel Jak-7-37, která nesla 37mm kanon proti tankům, ale hlavní směr vývoje tvořil výškový stíhač Jak-7DI, který poprvé zasáhl do bojů nad Stalingradem, a to pod novým jménem Jak-9.

Projevily se i změny ve výcviku pilotů, jenž se odpoutával od chyb z předválečných časů, kdy se preferovala kvantita před kvalitou. Sovětští letci se totiž za války velice rychle učili, sbírali zkušenosti a osvojovali si nové taktické postupy. Počáteční přezíravost německých pilotů se tak sice pozvolna, ale nevyhnutelně měnila v respekt.

Jakovlev Jak-7B

  • ROZPĚTÍ KŘÍDLA: 10 m
  • DÉLKA: 8,48 m
  • VÝŠKA: 2,75 m
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 2 522 kg
  • VZLETOVÁ HMOTNOST: 3 005 kg
  • BOJOVÝ DOLET: 640 km
  • BOJOVÝ DOSTUP: 10 000 m
  • MOTOR: vidlicový Klimov M-105PF o výkonu 900 kW (1 210 koní)
  • MAX. RYCHLOST: 573 km/h
  • VÝZBROJ: 20mm kanon ŠVAK, 2× 12,7mm kulomet UBS

Měření sil

Vznik Messerschmittu Bf 109 i Jaku-1/7 spojoval důraz na rychlost a obratnost, ale jejich konstrukce se přesto lišily, protože Němci chtěli od počátku celokovový stroj, kdežto v SSSR se preferovalo levnější smíšené (tedy částečně dřevěné a plátěné) provedení. Sovětský svaz navíc oproti Německu disponoval motory o nižším výkonu, a proto parametry Jakovlevových stíhaček většinou za stroji Willyho Messerschmitta mírně zaostávaly. „Stodevítka“ byla obvykle rychlejší, nabízela větší stoupavost a lepší vertikální obratnost, avšak jaky si vedly o něco lépe při horizontálních manévrech a chovaly se stabilněji.

Jejich pilotáž byla celkově méně náročná než u německých strojů, což korelovalo s předválečnou koncepcí sovětského letectva. To sázelo na kvantitu, a tudíž upřednostňovalo laciná a jednoduše ovladatelná letadla, do kterých si mohli sednout i rychle vycvičení piloti. Právě dramatický rozdíl v úrovni výcviku představuje základní důvod oněch gigantických ztrát sovětského letectva v počáteční fázi bojů na východní frontě.

Němci vítězí

Celkově se dá konstatovat, že Bf 109 E/F byl o něco lepší stroj než Jak-1/7, avšak nejednalo se o nějak dramatický rozdíl, který by kvalitní pilot v kokpitu sovětské stíhačky nedokázal vyrovnat. Problém ovšem spočíval v tom, že kvalitních pilotů se Stalinovu letectvu v roce 1941 zoufale nedostávalo a že i ona menšina schopných postrádala zkušenosti s novými konstrukcemi letadel.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

To všechno se tedy zákonitě projevovalo i v poměrech ztrát. Situace se začala pozvolna měnit až od poloviny roku 1942, kdy nastupovaly do výzbroje též nové varianty stíhaček Jak-7. Zlom představovala stalingradská bitva, kde poprvé bojovaly stroje Jak-9. Sovětská technika sice za tou německou pořád o něco zaostávala, zlepšovala se ale úroveň pilotů, kteří nad Volhou dokázali, že mohou být důstojnými protivníky i pro leckterá německá esa.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti
Revue

Kuiperův pás původně 30krát překonával hmotnost naší planety, dnes je však 99 % této hmoty „nezvěstných“.

Vesmír

Britští sapéři stavějí most na západní frontě, 1917

Válka
Věda

Návrat Johannese a Friedricha, synů hraběte ze Stadionu z kavalírské cesty. 

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907