Část veřejnosti přitom automaticky předpokládá, že za nezvyklými jevy na nebi stojí UFO, útok mimozemšťanů, či dokonce nová nebezpečná zbraň, která má za úkol zničit celé lidstvo. Jen málokdo si hned uvědomí, že onu povětšinou velice efektní podívanou dokáže způsobit raketa – a někteří takové vysvětlení ani nepřipouštějí. Realita totiž není tak vzrušující jako představa invaze mimozemské civilizace z „galaxie Gama“. 

Rakety SpaceX: Mlhovina Falcon

Náš první případ se odehrál poměrně nedávno, konkrétně před třemi roky: 8. října 2018 vzlétla z Vandenbergovy základny v USA raketa Falcon 9 soukromé firmy SpaceX s argentinskou družicí SAOCOM 1A, jež má za úkol průzkum Země – na palubě nese například radar se syntetickou aperturou (viz Vybavení argentinské družice SAOCOM 1A). Pro SpaceX šlo o zásadní start, protože se vůbec poprvé podařilo přistání prvního stupně na pevnině. Tehdy dosedl na plošinu LZ-4 v blízkosti rampy SLC-4E.

Falcon 9 zamířil vzhůru před východem Slunce, takže na kalifornské obloze vykouzlil velmi atraktivní podívanou. Jenže mnoho lidí také vyděsil a zavdal jim záminku ke spekulacím o mimozemských invazích i jiných teoriích. Na rampě ještě vládla tma, ale ve výšce, kam raketa stoupala, nasvítilo Slunce zpoza horizontu vypouštěné spaliny a plyny z manévrovacích trysek. O nebeské divadlo se postaral tzv. soumrakový jev, dnes však řada fotografů podobným úkazům přezdívá „mlhovina Falcon“ či „raketová mlhovina“ (Falcon Nebula, respektive Rocket Nebula).

Kromě startu také přistání

Nebylo to ovšem poprvé ani naposled, kdy nosiče SpaceX vytvořily podobnou show. Například 20. června 2019, během třetího startu nejsilnější rakety současnosti Falconu Heavy, došlo na další působivou symfonii světla, stínů a plynů na plátně tmavé floridské oblohy. Obzvlášť oddělení postranních bloků vyráželo dech. Povedené snímky pořídil především Erik Kuna, který po předešlých zkušenostech ze startů SpaceX zmíněný jev očekával a náležitě se na něj vybavil. Díky ultracitlivým senzorům ve svém fotoaparátu a speciálním čočkám sbírajícím světlo dokázal ohromující podívanou zachytit. Přístroj s teleobjektivem měl nastavený na vysoké ISO a nízkou světelnost i rychlost závěrky. Výsledkem se stal působivý snímek „mlhoviny Falcon“.

Podobné efekty pak na nebi vytvořil i Falcon 9 v rámci zásobovacích misí CRS-15, 17 či 20 k Mezinárodní vesmírné stanici. Vzhledem k velké popularitě startů SpaceX existuje fotografii i videí o něco víc než u jiných nosičů. Na působivosti vzletů raket Falcon se kromě toho podílejí vracející se první stupně: Zatímco ten druhý (v případě Falconu 9) pokračuje na oběžnou dráhu a zanechává za sebou rozšiřující se kouřovou stopu, centrální část (dva boční stupně u Falconu Heavy) se stabilizuje, obrací a provádí vstupní zážeh. Jelikož SpaceX dokáže něco podobného jako dosud jediná společnost, umějí podobné efekty vykouzlit pouze její nosiče.

Auroville a především ideály, na nichž stojí, označil William M. Sullivan ve své knize The Dawning of Auroville (Úsvit Auroville) jako „psychologickou revoluci“, kde se „socialismus potkává s anarchií“. Zmíněné označení však postrádá jeden podstatný prvek – město totiž mělo od počátku fungovat především jako duchovní středisko. A poselství, které má nést, hlásá zakládací listina zdobící hlavní svatostánek v centru: „Auroville nepatří nikomu. Náleží lidstvu jako celku. Pro život v Auroville musí být člověk ochoten stát se služebníkem božského vědomí. Auroville bude místem nekonečného vzdělání, neustálého pokroku a nikdy nekončícího mládí. Auroville chce být mostem mezi minulostí a budoucností. S využitím všech objevů zvenčí i zevnitř bude odvážně hledět do budoucnosti.“

Idea „univerzálního města“, v němž neexistuje jednotné náboženství, politika ani peníze a kde všichni žijí v míru, se zrodila již v 30. letech minulého století v hlavě Mirry Alfassy, které přezdívali „Matka“. Alfassa působila jako duchovní vůdkyně v jihoindickém Puduččéri a její následovníci věřili, že prošla transformací ve vyšší spirituální bytost. 

Sen o ráji na zemi 

Trvalo ovšem víc než tři dekády, než „Matka“ v roce 1964 navrhla, aby se projekt uskutečnil. Nové experimentální město mělo podle ní přispět k „pokroku lidstva směrem k lepší budoucnosti tím, že spojí lidi dobré vůle a bude usilovat o lepší svět“. Zároveň se mělo stát místem uplatnění nejnovějších ekologických technologií a testovacím polem nových výukových metod či léčby na základě holistického přístupu. 

Nešlo v žádném případě o nějaký zastrčený projekt několika nadšenců. Své požehnání mu totiž dala také indická vláda, která nápad představila na konferenci UNESCO – a světová organizace obratem vyjádřila nadšení. Vznik města podpořila i pozdější předsedkyně vlády Indira Gándhíová. Na dvaceti čtverečních kilometrech pustiny v jihoindickém státě Tamilnádu se tak shromáždili dělníci, aby nové dokonalé sídlo vybudovali – vše na základě návrhu architekta Rogera Angera, který jej koncipoval celkem pro padesát tisíc obyvatel. Základním tvarem je kruh a při pohledu shora má město připomínat galaxii. 

Osmadvacátého února 1968 se na místě sešlo na pět tisíc lidí ze 124 států: S sebou si přinesli národní vlajky, trochu půdy z rodných zemí a především chuť naplňovat vzletné ideály. Každý z nich se osobně setkal s „Matkou“ a jakožto nově vysvěcený Aurovillan pak v rodícím se „univerzálním městě“ – jak jej zakladatelka nazývala – zasadil strom. 

Uplynulo téměř pět dekád a stromy se dnes tyčí do výšky mnoha metrů. Auroville coby „první a jediný mezinárodně uznávaný a stále probíhající experiment mapující možnosti lidského soužití“ dosud žije. Přesto se od dob jeho založení mnohé změnilo… 

Zlatá koule uprostřed spirály 

Očekávaný nápor nových obyvatel se nekonal: Dnes jich v Auroville trvale žije okolo 2 500, nepočítáme-li návštěvníky. Ze středu města spirálovitě vybíhají čtyři hlavní zóny: obytná, průmyslová, kulturní a mezinárodní. Podél okraje obce se pak táhne tzv. zelený pás, jenž zahrnuje farmy, lesní hospodářství, botanickou zahradu či banky semen, rostlin a bylin. Poskytuje obyvatelům přírodní zdroje, ale zároveň slouží jako výzkumné centrum a představuje i jakousi „zelenou hranici“. Z našeho pohledu je střed Auroville pravým opakem toho, na co jsme zvyklí – čím hlouběji do centra města jdete, tím je okolí opuštěnější. Obchody s potravinami, kávou i oblečením se nacházejí na okraji sídla, přímo v „zelené zóně“. 

Centrum plné jezírek a zahrad je vyhrazeno duchovnímu životu a zasvěceno tichu a klidu. Uprostřed stojí netradiční svatostánek v podobě obří zlaté koule zvaný Matrimandir. Slovy Matky zakladatelky jde o „symbol božské odpovědi na lidské usilování o dokonalost“. Uvnitř vede spirálovité schodiště vzhůru do klimatizované místnosti z leštěného bílého mramoru, jež pojme asi sto lidí – a právě tam má během nerušených meditací docházet ke kýženému „spojení s vědomím“. Nedaleko najdete také Urnu lidské jednoty obsahující půdu celkem ze 121 států a všech koutů Indie. 

Na čekací listině 

Stát se oficiálně Aurovillanem vyžaduje minimálně dvouletou přípravu, kdy zájemce zůstává zapsán na čekací listině a v rámci přijímacího procesu prokazuje svoji soběstačnost i oddanost myšlence města. Zároveň nesmí Auroville opustit a naopak tam musí pracovat bez nároku na finanční odměnu. Po dvou letech pak městská komise rozhodne, zda se z něj stane právoplatný občan. Ačkoliv se tedy oficiálně uvádí, že ve městě trvale žije asi 2 500 obyvatel, ve skutečnosti jde pravděpodobně až o deset tisíc lidí, což zahrnuje i čekatele a dočasné návštěvníky. 

Obyvatelé Auroville jsou všech věkových skupin (průměrný věk se pohybuje okolo 30 let), náležejí ke 59 národnostem a pocházejí z různých sociálních tříd a kultur. Zhruba třetinu z nich tvoří Indové. Mezi stálými občany města byste našli převážně umělce, dobrodruhy, ekofarmáře nebo prostě jedince unavené normálním světem. Život v Auroville plyne o poznání pomaleji než za „zeleným pásem“: Zhruba pět hodin denně musejí Aurovillané věnovat činnosti ve prospěch obce, jako je práce na farmách, v místních centrech či v turistických službách. Se zbytkem času mohou naložit po svém. Předpokládá se ovšem, že jej využijí k meditacím a jinému povznášení ducha nebo k nejrůznějším kulturním a vzdělávacím aktivitám. 

Gangy z džungle 

Na otázku, proč v posledních několika letech došlo v Auroville k nárůstu kriminality, neexistuje jednoznačná odpověď. Faktem zůstává, že se dnes návštěvníkům ani místním nedoporučuje vycházet večer ven bez doprovodu. V minulosti se totiž objevilo několik případů přepadení a zejména znásilnění. Problém představují i nejasné hranice města, které má 32 vstupů a prakticky žádné oplocení. Na jeho území se tak lze dostat téměř bez povšimnutí. 

K jednomu z nejbrutálnějších zločinů došlo v Auroville v roce 2010, kdy místního občana zavraždili příslušníci gangu ze sousedního Kuilapalayamu, a to kvůli nedořešenému sporu. Vesničané mu usekli hlavu a zanechali ji na tamní radnici. Podobně brutálně přišel o život i další Aurovillan, který měl ve městě na starosti zvýšení bezpečnostních standardů. Poté co se podařilo členy gangu dopadnout, masakry sice ustaly, ulicemi Auroville se však šíří nejistota – přestože po setmění začala na některých místech fungovat noční ostraha. 

Peníze ve společnosti bez peněz 

Poněkud nedořešenou kapitolou Auroville zůstávají peníze. Navzdory původní vizi i faktu, že město oficiálně nemá samostatnou ekonomiku, tam totiž klasické peníze – vedle směnného obchodu – běžně fungují. Koneckonců, chcete-li v Auroville žít, musíte si v místě nejprve pořídit vlastní bydlení, respektive se stát „správcem“ některého z domků. V praxi to znamená, že obci výměnou za dům, jejž budete obývat, věnujete finanční dar – a ten šplhá až k padesáti tisícům dolarů, tedy asi 1,2 milionu korun. Anebo si domek na své náklady postavíte, pak ovšem musíte akceptovat, že se stává majetkem města a vy máte pouze přednostní právo jej užívat. 

Ačkoliv Auroville klasickou soběstačnou ekonomiku nemá, většina obyvatel tam přichází s úsporami nebo se na několik měsíců vrací vydělávat do svých rodných zemí. Také krátkodobí návštěvníci platí za ubytování a v restauracích či kavárnách hotovostí. Další peníze plynou od soukromých dárců a rovněž od indické vlády, která městu poskytuje v přepočtu 4,2 milionu korun ročně. 

Majitel neznámý 

Vše nasvědčuje, že je Auroville ve skutečnosti bohatou obcí, kterou však kvůli podpoře zvenčí rozhodně nelze považovat za soběstačnou. Kam zmíněné zdroje mizí, když ve městě neexistuje jednotná správa a jeho řízení se tříští do spontánně vytvořených výborů, zůstává zahaleno tajemstvím. Podle názorů některých nejmenovaných občanů se zdá, že Auroville funguje jako dobře prosperující podnik s neznámým majitelem.

Navzdory všem pochybnostem je myšlenka na vytvoření bezpeněžního sídla do určité míry stále živá. Peníze totiž Aurovillané údajně používají pouze pro styk se „starým světem“ – jídlo, oblečení a služby by měli mít zdarma. Například středisko Pour Tous Distribution Centre („distribuční centrum pro všechny“) funguje ve městě jako bezplatná výdejna řady potravin, hotových jídel a dalšího zboží. Pro potřebné suroviny si přitom mohou přijít jak místní, tak návštěvníci či dobrovolníci. Na oplátku lidé do centra přinášejí domácí suroviny či přebytky ze svých zahrad a farem. Členství je ovšem opět podmíněno pravidelným měsíčním poplatkem a míra konzumace se navíc monitoruje, takže k čistě bezpeněžní směně je i v tomto případě stále ještě daleko. 

Nejasné vyhlídky 

Auroville se dnes potýká s řadou dalších problémů, například s omezeným zásobováním vodou nebo s častými výpadky energií. Na druhou stranu celá polovina obce využívá energii ze solárních panelů, funguje tam výhradně ekologické zemědělství, nabízí se bezplatné vzdělávání či kulturní a sportovní akce pro všechny a především prostor věnovat se svému duchovnímu růstu.

TIP: V okovech tradice a víry: Život v komunitě ultrakonzervativních Amišů

Ani jinak izolovaná komunita není zcela imunní vůči problémům způsobených koronavirem SARS-CoV-2 a pro návštěvníky tak v současné době platí podobná pravidla, jaká známe i z jiných částí světa – povinnost nošení roušek, používání dezinfekce a dodržování sociálního odstupu.

„Univerzální“ a – coby sociologický experiment – zcela unikátní město funguje již 53 let. Nezbývá než počkat, jak se myšlenka soužití v míru a při zachování trvale udržitelného rozvoje bude vyvíjet dál. 

Nadoblačný blesk představuje rozsáhlý elektrický výboj, k němuž dochází nad mohutnými bouřkovými mraky. Někdy se stane, že se více bouří „propojí“ a vytvoří tzv. mezoškálový konvektivní systém. Pak vzniká celý bouřkový komplex, jednotlivé bouře se vzájemně podporují v růstu a objevuje se značné množství výbojů mezi oblaky. Uvedené samozřejmě nevylučuje výskyt blesků typu mrak–země. 

TIP: Za jakých podmínek vznikají světelné sloupy v atmosféře?

Nadoblačné blesky pak obvykle spouštějí „kladné“ blesky typu mrak–mrak. Na rozdíl od svých známějších bratříčků jsou blesky nadoblačné tvořeny chladným plazmatem, podobají se tak spíše výboji v zářivce. Objevují se ve výškách 50-80 km. 

Obvykle mají nadoblačné blesky červenou barvu a jsou jen obtížně spatřitelné, takže jejich seriózní výzkum umožnil teprve objev vysokorychlostní fotografie. Kvůli prchavosti si vysloužily přezdívku „skřítci“, i když záblesky mohou trvat až dvě sekundy. Podle tvarů rozlišujeme skřítky medúzovité a sloupcovité, další skupinu tvoří elfové či modré výtrysky. 

Ve druhé polovině 8. století vládl v Mercii, na území dnešní Anglie, anglosaský král Offa z Mercie. V tehdejší neklidné a násilné době se na jeho vládě podílela královna Cynethryth, která byla podle všeho mocná, vlivná a v mnoha ohledech výjimečná. Dokládá to například skutečnost, že některé mince z období Offovy vlády nezobrazují jen Offu, ale i Cynethryth.

Podle Gabora Thomase z britské University of Reading byla Cynethryth fascinující osobností. V té době bylo zcela výjimečné, že by žena dosáhla tak vysokého postavení a vlivu. Když například Karel Veliký psal dopis panovníkovi Mercie, adresoval jej Offovi i Cynethryth současně, což bylo zcela nevídané. Původ Cynethryth není úplně jasný, ale zřejmě pocházela ze širší mercijské královské rodiny. 

TIP: Nefalšovaná archeologická záhada: Kdo je pohřbený na Sutton Hoo?

Podle dochovaných historických záznamů král Offa zemřel v červenci 796. Královna Cynethryth poté složila řeholní slib a stala se představenou kláštera, který se ale vytratil z historie. Thomas a jeho tým věří, že klášter královny Cynethryth konečně našli – v Cookhamu, hrabství Berkshire, vedle soudobého kostela. Dávný klášter tvořilo několik dřevěných budov. Archeologové tam našli celou řadu artefaktů, včetně šperků a okenního skla. To podle badatelů ukazuje na to, že klášter vedl někdo vysoce postavený, zřejmě zmíněná královna Cynethryth.

Lišek u nás žije poměrně hodně, podle mysliveckých hlášení jde o 60–70 tisíc jedinců. Dnes už však jejich výskyt není vázán pouze na hluboké lesy, lesíky a meze. Stále častěji se usidlují v lánech obilí nebo kukuřičných polích a také v lidmi obydlených oblastech. Podle přírodopisných dokumentů žijí též v mnoha evropských velkoměstech a přiživují se na odpadcích. V mém okolí bývají v noci pozorovány v ulicích plzeňských sídlišť a každoročně dělají problémy i v plzeňské zoologické zahradě.

V roli filmových hvězd

S liškou jsem se poprvé setkala na hájovně u Václava Chaloupka. První, co jsem viděla, byla liška sedící na karoserii zaparkovaného auta. Od cizích lidí si udržovala určitý odstup, ale zcela plachá nebyla. Václav Chaloupka mi prozradil, že lišky mívá téměř každý rok. Obvykle pocházejí z mláďat vynorovaných myslivci a když mají vhodné vlastnosti, rád s nimi natáčí. 

Každá liška se prý projevuje úplně jinak, i když se k nim chová ke všem stejně. Záleží i na tom, jak staré lišče získá. Pokud je lišče ještě slepé nebo má modré oči a tmavou srst, snáze si zvykne. Liščata, která jsou už zrzavá a mají žlutozelené oči, jsou už příliš velká.

Chování všech liščat je v průběhu roku podobné. Ve věku kolem čtyř měsíců se po návratu z procházek již nechtějí nechávat zavřít a v pěti měsících zůstávají v lese, ráno a odpoledne si však stále přicházejí pro krmení a dá se s nimi natáčet a fotografovat. Zlom nastává v listopadu, obvykle v období prvního sněhu. V té době se liščata ztrácí a přestávají se vracet domů. Václav Chaloupka to vysvětluje tím, že se s nimi v této době ve volné přírodě jejich matka přestává stýkat a vyhání je ze svého teritoria. Václav Chaloupka se občas o mláďatech dozví od nějakého známého, který je pozoroval nebo mu odnesly slepice.

Tiché lesní inkognito

Díky panu Chaloupkovi jsem měla několikrát možnost fotografovat mladé lišče při procházkách do lesa, ale stále víc jsem si přála „ulovit“ i divokou lišku v přírodě. Čas od času jsem maximálně nějakou na zlomek vteřiny zahlédla, když v dálce přeskočila lesní cestu nebo se v noci ve světlech auta mihla na silnici. Určitou naději mi dala zpráva Václava Chaloupky, že našel v lese obsazenou liščí noru. V blízkosti si udělal jednoduchý úkryt, ale liščata ani nezahlédl. Připouštěl, že mláďata možná opouštějí noru jen v noci… Poprvé jsem v úkrytu zasedla ve čtyři hodiny odpoledne. Asi 40 metrů ode mě se nad mělkým údolíčkem vypínala skalka a všude kolem byly roztroušené zvětralé balvany. V okruhu asi desíti metrů mezi mnou a skalkou se nacházely čtyři vchody do podzemního doupěte, na něž však nebylo vidět. 

Přibližně po půl hodině čekání jsem mezi stromy zahlédla pohyb. Zdálo se mi, že pod větvemi proběhlo lišče a přibližně za další dvě minuty jsem ho zahlédla zcela zřetelně. Pak se objevilo na malém volném prostranství mezi stromy a za ním postupně vylézala další. Nevím, kolik jich bylo přesně, ale pohromadě byla k vidění vždy nejvýš tři. Chvíli si spolu hrála, pak na čas zmizela a po chvíli se někde znovu vynořila. Na cvakání závěrky fotoaparátu naštěstí nereagovala a moje inkognito zůstalo zachováno. Všude byl klid, jen v korunách stromů zpívali ptáci. 

Odhalena zkušeným okem

Po asi půl hodině idylických her mláďata najednou zpozorněla a zadívala se mým směrem. Přemýšlela jsem, čím jsem se prozradila, ale to se jen v trávě kousek ode mne pásl srnec. Liščatům nevěnoval žádnou pozornost a po chvíli odešel mezi smrčky. Podobná situace se opakovala, když se mezi mne a liščata přiloudalo několik daněl. Také ony jen poklidně spásaly trávu, zatímco je liščata bedlivě sledovala, neustále připravena zmizet. Když po určité době skvrnité stádečko odešlo, napětí se uvolnilo a já si pomyslela, že už ten den nic úžasnějšího neuvidím. 

Slunce se pomalu nořilo za koruny starých smrků a já uvažovala, jak dlouho mi ještě dovolí fotit. Liščata se stále střídavě ukazovala, hrála si, a co chvíli jakoby v úprku zase mizela za skalkou. Při jednom návratu „na scénu“ ale opět zůstala stát s pohledem upřeným jedním směrem. Na úpatí pahorku mezi stromy stála máma liška. Netuším, odkud přišla, poprvé jsem ji však zaregistrovala, když stála na mechem porostlém balvanu. Byla nehybná jako socha a dívala se směrem ke mně. Za okamžik seskočila a šla naproti svým mláďatům. Jejich vzájemné setkání netrvalo příliš dlouho, liščata svou matku přivítala a jedno jí očichalo čenich. Pak liška vyslala další pohled k mému úkrytu a odcházela. Ještě jednou vyskočila na stejný balvan a její upřený pohled znovu potvrdil, že o mně ví. Pak se otočila a zmizela mezi stromy.

V bezpečí za stébly trávy

Na stejné místo jsem se vrátila i další den a hned jsem položila na liščí hřiště veverku, kterou srazilo auto. Za dvacet minut se liščata objevila. Veverka je sice zaujala, ale opatrnost jim velela, nic si s ní nezačínat. Přiskakovala k ní a zase se párkrát vzdálila, až se nakonec jedno osmělilo, chytilo veverku do zubů a odneslo ji. Na nějaký čas pak liščata zmizela.

Když se vrátila a začala si znovu hrát, rozhodla jsem se vyjít z úkrytu. Nechtěla jsem je plašit, pouze si vyzkoušet, zda by mě nechala udělat pár snímků z větší blízkosti. Mláďata se přede mnou snažila ukrývat a já vždy popošla o kousek blíž. Bylo legrační, jakým způsobem se přede mnou chtěla schovat. Krčila se za malou větvičkou nebo chomáčem trávy, ale nejspíš jim to dodávalo pocit většího bezpečí. Jejich strach byl ovšem viditelně smíšený s upřímnou zvědavostí. Už dřív jsem měla možnost fotografovat ochočené lišče, výraz divokých liščat byl ale trochu jiný, plný soustředění i pozornosti. Celkový dojem z nich se mým předchozím setkáním úplně vymykal. 

Po chvíli jsem se vrátila do úkrytu a dál pozorovala liščí mláďata, jak se znovu pustila do přerušených hrátek. Před západem slunce se opakovala situace z předešlého dne. Liščí máma přišla zkontrolovat své potomky. Stála na porostlém balvanu, dívala se na mě a po setkání se svými mláďaty odešla.

Rychlé rozloučení 

V následujících několika dnech jsem za liščaty nemohla přijet, a tak jsem při další návštěvě byla napnutá, zda je ještě uvidím. Zahlédla jsem ale pouze jedno. Je možné, že má dřívější přítomnost matku zneklidnila natolik, že část rodiny odvedla jinam. Další možností je, že liščata již dorostla do takové velikosti, kdy je matka nenechá pohromadě a ukryje je na různých místech svého revíru. 

Právě v té době mě jeden myslivec upozornil na místo, kde viděl hrající si liščata. Bylo to u starého vyvráceného pařezu na okraji paseky porostlé vysokou trávou a mladými smrčky. Doufala jsem, že při mně bude stát štěstí a dostavilo se, i když jen částečně. Při dvou návštěvách se mi podařilo pozorovat pouze jedno lišče. Jestli to však bylo některé z těch „mých“, nemám ponětí.

Ochočená a stále divoká

Každé setkání s liškou je zážitek, ale podle mého názoru je tento nádherný tvor nejkrásnější v zimě na čerstvé sněhové pokrývce, v chumelenici nebo v mrazivé záři lednového slunce. Měla jsem to štěstí, že i v takové situaci jsem jednu „kmotru“ mohla chvilku pozorovat.

Liška, kterou jsem sledovala, sice vyrostla v blízkosti člověka, ale byla již nezávislá a nedůvěřivá. Stále se vracela do míst, v nichž nacházela potravu od člověka, jenž ji vychoval, ale my za ní museli přijet na brdský hřeben, kde našla svůj nový domov.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma

Na nový sníh jsme čekali několik týdnů. Jako lákadlo pro lišku nám posloužilo tělo srny sražené autem a položené mezi houštinami. Liška se zjevovala mezi větvemi jako duch, náhle mizela a zase se vynořovala v nečekaných místech. Po nějakém čase si zvykla na moji přítomnost, ale do značné míry zůstávala nedůvěřivá. O tom, že pozná člověka, jímž byla vychována, nebylo pochyb; v okamžiku, kdy jsem se ji pokusila obejít, ale hbitě zmizela mezi zasněženými smrčky. Ještě jednou se pak ukázala asi 150 metrů od nás na cestě, po níž jsme odcházeli, a následně odběhla nadobro. V dalších dnech o její přítomnosti svědčily jen přes noc zmizelé kousky kuřat, která měla ráda, ale ona sama se nám už nikdy neukázala.

Roveru Perseverance se nejspíš podařilo odebrat vzorky z povrchu Marsu. Hlavní inženýr projektu Adam Steltzner už na Twitteru vyjádřil své nadšení z úspěšného odběru. NASA je opatrnější a před oficiálním potvrzením úspěšného odběru chce nejprve na dalších fotografiích ověřit, zda je v kapsli dostatečné množství materiálu.

Perseverance nese ve svých útrobách celkem 43 zkumavek, přičemž plán NASA počítá s naplněním alespoň 35 z nich vzorky marsovské horniny. Ty mají být později dopravené na Zemi a podrobené analýze. S definitivním potvrzením úspěšného odběru NASA čeká až na ostřejší snímky, pořízené za lepších světelných podmínek.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Opatrnost NASA je namístě – první odběr na začátku srpna se totiž nezdařil. Zatímco samotný vrt proběhl zcela podle očekávání, data, která později dorazila k operátorům ukázala, že odběrová zkumavka byla prázdná. Nejpravděpodobnější příčinou selhání bylo podle odborníků z NASA nečekané složení odebíraného materiálu. Podle vědců byly shromážděné vzorky zřejmě příliš jemné na to, aby se udržely v mechanismu vrtáku a nepodařilo se je tak přenést do odběrové kapsle. První zveřejněné fotografie ale naznačují, že tentokrát by měl být rover Perseverance úspěšnější.

Snímek krátce po odebrání vzorků (vlevo) a po uložení vzorku do kapsle. (foto: NASA/JPL-Caltech/ASU/MSSS, CC0)

Čchiao-tchou (Qiaotou) v jižní Číně se dost možná stane poutním místem pivařů. Archeologové zde objevili dávné keramické nádoby, ve kterých nalezli stopy po raném pivu. Oblíbený nápoj se zde vařil z rýže před 9 tisíci lety. Jde o jeden z nejstarších nálezů, který dokládá konzumaci alkoholu. V tomto případě bylo pití piva zřejmě součástí pohřebních rituálů. Tyto rituály se podle odborníků zřejmě podílely na vývoji pokročilých společností pěstitelů rýže, které se objevily v Číně asi o 4 tisíce let později.

Nádoby byly objeveny v ploché, přibližně tři metry vysoké a 80 × 30 metrů velké mohyle. Ta byla navíc obehnána širokým příkopem a v okolí nebyly objeveny žádné obytné stavby. V mohyle byly uloženy dvě lidské kostry a větší počet různě velkých kusů keramiky, včetně kompletních nádob. Keramika je zdobená bílou barvou a abstraktními vzory, což z ní dělá jednu z nejstarších malbou zdobených keramik, jakou doposud známe.

TIP: Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

Badatelé prozkoumali mikrobotanické, a také mikrobiální pozůstatky v nádobách. Z těchto nálezů vyplynulo, že nádoby z mohyly ve Čchiao-tchou obsahovaly pivo. Kromě rýže používali tehdejší lidé k jeho přípravě i slzovku obecnou – teplomilnou obilninu, které se přezdívá Jobovy slzy a blíže neurčené hlízy. Podle expertů se takové rané pivo podstatně lišilo od typických dnešních piv. Bylo jen lehce fermentované, sladké a pravděpodobně i zakalené.

V roce 1987 se k Titanicu vydala francouzská výprava a vyzvedla z něj několik set předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení za hrob a památník neštěstí. K tomu ale nedošlo, neboť leží v mezinárodních vodách a nemá majitele.

Předchozí část: Vykradené poklady Titanicu: Kam mizí vzácné předměty z potopené lodi?

Jediným oficiálním držitelem práv na vyzvedávání artefaktů z Titanicu je společnost RMS Titanic, Inc., jejíž pracovníci se k vraku potápějí a zkoumají, jak se vrak od předešlých let změnil. Kongres Spojených států amerických v roce 1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů vyzvednutých z Titanicu na území USA.

Najdu ho a vyzvednu!

Nabízí se samozřejmě otázka, zda by nebylo lepší vrak ze dna vyzvednout a zakonzervovat ho v muzeu. Vedle přirozeného protiargumentu, že by se tím narušilo místo historické tragédie, je rovněž nutné zmínit, že by loď v současném stavu cestu k hladině jednoduše nevydržela. Slaná voda, bakterie a koroze způsobily, že jsou ostatky velmi křehké a pomalu se hroutí samy do sebe. Nejprve by se tudíž musely zpevnit, ovšem vzhledem k hloubce a náročnosti operace by se náklady vyšplhaly do astronomické výše.  

V minulosti však o návrhy na vyzvednutí vraku nebyla nouze. Například Douglas Woolley v polovině 60. let – tedy ještě před lokalizováním Titanicu – nabízel, že jej v batyskafu sám najde a dopraví k hladině pomocí nylonových balonů rozmístěných na trupu. K uskutečnění jeho plánu vznikla společnost Titanic Salvage Company, idea ovšem ztroskotala na otázce, jak balony v hloubce bezmála 4 km nafouknout. 

Mezi voskem a vazelínou

V průběhu 70. let přišla řada nadšenců s dalšími obskurními myšlenkami. Vrak by se prý dal vyzvednout tak, že by se do něj napumpovalo 180 000 tun roztaveného vosku nebo vazelíny. Objevil se dokonce návrh naplnit ho pingpongovými míčky, jenže autor si jaksi nespočítal, že by je tlak vody okamžitě rozdrtil. Křehké sportovní pomůcky proto nahradily skleněné koule, které by tlaku odolaly. Od nich se ovšem upustilo po vyčíslení výrobní ceny, jež se zastavila v přepočtu na pěti miliardách korun.

Brit Arthur Hickey se proslavil myšlenkou jednoduše plavidlo spolu s okolní vodou zmrazit, a tragikomicky z něj tak vytvořit „ledovec“. Jelikož má led nižší hustotu než voda, stoupl by vrak k hladině, kde by ho lodě zachytily a odtáhly k pevnině. Firma The BOC Group však spočítala, že by se do okolí trosek muselo napumpovat půl milionu tun tekutého dusíku, a Titanic tak zůstal na dně…

Každý den rozhoduje

Záchrana ztroskotané lodi z mořského dna obecně patří mezi nejnáročnější námořní operace. V okamžiku, kdy se plavidlo potopí, začíná hra o čas – vrak totiž nedokáže odolávat nástrahám hlubin a rychle chátrá. Jeho vytažení na hladinu navíc komplikuje řada faktorů jako síla proudů či počasí. Akce se zkrátka musí precizně naplánovat a každý promeškaný den, kdy k ní panovaly ideální podmínky, se na stavu trosek podepisuje. 

Titanic se dokonce nachází v natolik špatném stavu, že by možná bylo lepší zbylé artefakty z interiérů vylovit. Často se skloňuje hlavně rádio, jehož pomocí loď volala o pomoc. Okolo cenného předmětu se však strhla právní bitva, a o jeho osudu tak v současnosti není rozhodnuto.

Osmdesát let pod vodou

Ne všechny lodě, které skončily na dně oceánu, potkal stejný osud jako Titanic. Výjimku představuje třeba plavidlo Maud, postavené pro druhou arktickou expedici Roalda Amundsena. Na rozdíl od dalších lodí dobrodruha pojmenovaných Gjøa a Fram neskončilo v muzeu, nýbrž ve vlastnictví společnosti Hudson’s Bay Company, která ho proměnila v zásobovací dopravní prostředek. Roku 1926 pak Maud během jedné ze svých cest zamrzla v kanadském zálivu Cambridge a o čtyři roky později se tam potopila. Na dně setrvávala až do roku 2016, kdy se po předešlém průzkumu usoudilo, že je i po více než 80 letech reálné ji vyzvednout. Následně se na torzo připevnilo 50 pytlů s plynem, každý o nosnosti 3,6 tuny, a s jejich pomocí vystoupal vrak na hladinu.

TIP: Největší mystérium v dějinách mořeplavby: Proč zmizela posádka lodi Mary Celeste?

Loď se záhy přesunula do Norska a dnes ji lze spatřit v tamním městě Vollen. Vznikala však tak, aby odolala i nejdrsnějším podmínkám v arktických vodách, a její výdrž pod hladinou tomu odpovídala. Titanic na druhou stranu utrpěl poškození před potopením i po klesnutí na dno a víc než sto let v mořské vodě na něm napáchalo škody, kvůli nimž se už zřejmě nikdy v celé kráse na vzduch nedostane. Nezbude nám tak než obdivovat jen artefakty vylovené z jeho útrob. 

Předchozí výzkumy poukázaly na různé adaptace, které těmto ptákům umožňují maximalizovat využití kyslíku ve velkých výškách (jako je například schopnost dopravit kyslík efektivně jednotlivým buňkám), ale nikdo dosud neměřil, jak přesně se chová jejich organismus při letu v prostředí s nízkými koncentracemi kyslíku. Tuto mezeru se rozhodl zacelit výzkumný tým pod vedením Jessicy Meirové z kanadské Univerzity Britské Kolumbie ve Vancouveru. 

Extrémní letci

Vědci podrobili zkouškám hejno hus indických (Anser indicus), které se narodily na úrovni mořské hladiny. Husy, které byly vychovány lidmi a považovaly je tudíž za své rodiče (této vazbě se říká imprinting) opakovaně létaly v aerodynamickém tunelu, kde byla pomocí regulace úrovně kyslíku simulována různá nadmořská výška. Díky tomu vědci zjistili, že šest ze sedmi zkoumaných ptáků dokáže bez problémů létat při hladinách kyslíku, které odpovídají nadmořské výšce 5 500 metrů – to je zároveň výška, ve které divoké husy indické obvykle migrují. Tři ptáci z hejna byli nadto schopni krátce létat i při extrémně nízkých hladinách kyslíku, jež přibližně odpovídaly nadmořské výšce 9 000 metrů.

Měření ukázala, že srdeční rytmus husích letců se při snížení úrovně kyslíku nijak nezvýšil. Teplota krve kolující v jejich žilách během simulovaných letů poklesla, což výrazně zvyšuje množství kyslíku, který mohou v krvi vázat. Díky přístrojům, které husy za letu nesly, tedy zoologové zjistili, že za extrémních podmínek dokážou ptáci uzpůsobit svůj metabolismus.

Evropané chtějí do vesmíru. Evropská kosmická agentura (ESA) před časem opět oslovila veřejnost a vyzvala zájemce, aby se ucházeli o práci astronauta. Naposledy to udělali v roce 2008, kdy se jim ozvalo 8 413 uchazečů. Letos byli podle všeho připraveni na podobné počty.

Situace se ale vyvinula úplně jinak. ESA byla doslova zaplavena žádostmi, kterých se nakonec sešlo přes 23 tisíc. Jak se zdá, stačí jedna pandemie, pár měsíců v lockdownech a z usedlých obyvatel Evropy se stanou dobrodruzi, kteří touží na palubách kosmických lodí dobývat vesmír.

Zpoždění kvůli ohromnému zájmu

Zájemců je tolik, že se ESA musí omlouvat kvůli zdržení v hodnocení přihlášek. Jak se nechal slyšet Guillaume Weerts z vedení centra ESA European Astronaut Centre (EAC), každému zájemci se dostane plné pozornosti. Jen to bude trvat o hodně déle, než původně plánovali. Podle současných odhadů by to měli zvládnout nejdříve koncem listopadu.

TIP: Party na orbitě: Italský astronaut se stal prvním vesmírným dýdžejem

Z uvedených 23 tisíc zájemců ESA vybere 1 500 do druhé fáze výběru astronautů. Její součástí bude i celý den intenzivního testování v některém ze zařízení ESA. Úspěšní uchazeči musí zvládnout celem šest fází – po praktických testech přijdou na řadu i detailní pohovory s uchazeči. Noví astronauté by měli být vybráni zhruba v polovině roku 2022.