Archeologové objevili v Sinajské poušti dávnou pevnost starověkých Egypťanů
Na severu Sinajské pouště odkryli archeologové mimořádně zachovalou pevnost z doby faraona Thutmose I., která kdysi střežila strategickou cestu do Sýrie.
Archeologové v Egyptě se nedávno blýskli skvělým objevem. Na severu Sinajské pouště v těsné blízkosti pobřeží Středozemního moře objevili pozoruhodnou starověkou pevnost s prolamovanými zdmi. Zachovala se v úžasně zachovalém stavu, přestože pochází z doby před 3 500 let. Archeologové na místě objevili dokonce i pozůstatky pecí a kus zkamenělého těsta, které už vojenská posádka pevnosti neměla možnost sníst.
Pevnost u strategické vojenské cesty
Artefakty, které vědci objevili na ploše asi 0,8 hektarů, ukazují, že pevnost mohla být vybudovaná v době vlády Thutmose I., třetího faraona 18. dynastie, který panoval přibližně v letech 1504 až 1492 př. n. l.
Thutmose I. byl vládcem, který rozšířil území Egypta až do oblasti dnešní Sýrie. To vysvětluje umístění této pevnosti, která by v takovém případě strážila strategicky významnou oblast na cestě do Sýrie. Pevnost se nachází na archeologické lokalitě Tell el-Kharouba poblíž dávné vojenské cesty známé jako „Cesta Hora“ nebo „Horova vojenská cesta.“
Tato cesta nese jméno egyptského boha nebes a války Hora, který byl zobrazován s hlavou sokola. Prochází severem Sinajské pouště a spojuje deltu Nilu s dalšími významnými oblastmi východního Středomoří. Šlo o velkou a dobře bráněnou pevnost. Archeologové doposud narazili na 11 obranných věží a zjistili, že v základech některých z nich jsou rituální obětiny, které nesou nápisy se jménem zmíněného faraona.
Posádka takto významné pevnosti byla nepochybně početná. Hesham Hussein, náměstek ministra pro archeologii Dolního Egypta a Sinaje na egyptském ministerstvu cestovního ruchu a památek, který vedl vykopávky, odhaduje na základě vnitřní struktury pevnosti, že posádku tvořilo zhruba 500 vojáků.
Další články v sekci
Poslední z chrámů starých sil: Nigerijský posvátný háj Osun-Osogbo
Ačkoliv v současné Nigérii dominují islám a křesťanství, mnozí nezapomínají ani na bohy svých předků. Uctívat je chodí do přírodních svatyň – a tou nejdůležitější je posvátný háj, poslední svého druhu.
Na předměstí Osogba, hlavního města státu Osun na jihozápadě Nigérie, se nachází posvátný háj Osun-Osogbo. Hustý les o rozloze 75 hektarů se rozkládá podél břehů meandrující řeky Osun. Útočiště tam nachází přes 400 druhů rostlin, ale také opice, netopýři či řada menších savců. Lidé přitom místo uctívají jako duchovní domov jorubské bohyně Osun. Prastarým božstvům se totiž v africké zemi stále daří, a dokonce i oddaní křesťané se běžně účastní oslav jejich svátků.
Sto tisíc návštěvníků
Osun-Osogbo se na seznam UNESCO zařadil v roce 2005 a symbolizuje identitu Jorubů a jejich diaspory po celém světě. Ještě před sto lety mívalo vlastní posvátný háj každé větší osídlení. Ačkoliv Portugalci přinesli křesťanství do Nigérie už v 15. století, systematická misijní činnost započala teprve roku 1842, kdy si anglikánská církev vytvořila základnu v příbřežním Badagry. Od té doby posvátné háje téměř vymizely, a ten poblíž Osogba tak představuje poslední svého druhu. Jednou ročně, na přelomu července a srpna, se tam odehrává dvoutýdenní festival, jehož kořeny sahají 700 let do minulosti. Dnes přitahuje na 60 tisíc lidí a typická scéna zahrnuje bíle oděné kněžky, bubnující mladíky i návštěvníky vlnící se do rytmu.
Háj však netvoří pouze duchovní centrum, ale také venkovní galerii posvátného umění. Čtyřicet tamních svatyní, soch a artefaktů vzdává hold zmíněné Osun coby bohyni plodnosti, lásky a vody i dalším jorubským božstvům. V 50. letech 20. století přitom háj čelil vážné krizi a hrozil mu zánik, ale rakouská umělkyně a zároveň jorubská kněžka Susanne Wengerová spolu s místními autory pomohla vytvořit působivé sochy z hlíny a cementu, díky nimž se místo proměnilo v jedinečnou fúzi umění 20. století a jorubské spirituality. V roce 1956 pak nigerijská vláda prohlásila Osun-Osogbo za kulturní památku.
Další články v sekci
Sto let pod hladinou: Expedice objevila vrak prokleté americké ponorky
Ponorka F-1 sloužila v americkém námořnictvu sotva pět let, když se v prosinci 1917 potopila při děsivé havárii. Více než století zůstávali jedinými návštěvníky jejího vraku mořští živočichové. Vše se změnilo až začátkem roku 2025 při společné expedici civilních vědců a expertů US Navy.
Třída amerických podmořských člunů F zahrnovala pouhé čtyři jednotky, jejichž vývoj započal v roce 1909. Celkovým provedením se podobaly třídám C a D, byly ale o něco větší (vykazovaly výtlak 400 tun oproti 337 tunám u předchůdkyň). Délka činila 43,4 m, maximální šířka asi 4,7 m. Trup se dělil na tři sekce oddělené vodotěsnými přepážkami. Torpédová část zahrnovala čtyři torpédomety ráže 450 mm, v řídicím prostoru se nacházel kapitánský můstek s periskopem, ventily pro manipulaci s balastními nádržemi a akumulátorovna. Nechyběla strojovna se dvěma dieselovými motory, které se však ukázaly jako nespolehlivé, a už roku 1915 je nahradil jiný typ. Posádku tvořilo 22 mužů, nejvyšší rychlost dosahovala 13,5 uzlu (25 km/h) na hladině a 11,5 uzlu (21,3 km/h) po ponoření.
Prokletá třída
Námořnictvo zadalo stavbu loděnicím Union Iron Works v San Franciscu a Moran Company v Seattlu. Hotové ponorky US Navy převzala v letech 1912–1913 a čekala je služba v pacifické flotile – jejich působení ale rozhodně nemůžeme vnímat jako úspěšné. Zatímco F-2 a F-3 přežily první světovou válku a do šrotu zamířily teprve roku 1922, zbývající dva čluny klesly ke dnu při nehodách.
F-4 se potopila už v březnu 1915 během cvičení, když se nevrátila do přístavu v Honolulu. Úřady vyvinuly značné úsilí, aby vrak lokalizovaly a zjistily příčinu katastrofy – jednalo se o vůbec první ponorku US Navy ztracenou na moři. Lví podíl na nalezení nešťastného člunu měl potápěč z posádky sesterské F-1 John Agraz, který při pátrání absolvoval mnoho nebezpečných ponorů bez speciálního obleku i zátěže. Nakonec Američané F-4 našli asi 2,4 km od břehu v hloubce 93 m. Podle expertů došlo k zaplavení interiéru a celá posádka zahynula. Vyšetřování odhalilo, že postupný únik kyseliny z akumulátoru oslabil trup a nýty, které držely člun pohromadě. To umožnilo vniknutí mořské vody do bateriového prostoru, načež kapitán ztratil kontrolu nad vztlakem, F-4 začala klesat a tlak vody způsobil implozi.
Začátek kariéry člunu F-1 však vypadal poměrně slibně. Jeho domovskou základnou se stalo kalifornské San Diego a posádce se záhy podařil husarský kousek, neboť výkonem 86 metrů stanovila světový rekord v hloubce ponoru. Koncem roku 1912 však došlo k neblahé události – ponorka se vysmekla z kotviště v přístavu Watsonville a neovladatelně zamířila ke břehu. Uvízla na nedaleké pláži a během incidentu zahynuli dva námořníci. Po opravě F-1 několik dalších let vyplouvala z Honolulu k hlídkovým plavbám kolem Havaje. Přes rozsáhlou modernizaci se člun nikdy nezapojil do bojů a k dennímu chlebu posádky patřily cvičné mise s cílem dalšího vývoje ponorkové taktiky.
Na dno za pár vteřin
Osudový okamžik přišel 17. prosince 1917 při manévrech u kalifornského Point Loma. Do cvičení se zapojilo několik ponorek a kapitáni F-1 a F-3 se dostali do mlhy, v níž se jejich čluny srazily. Zatímco F-3 utrpěla pouze menší škody, levý bok F-1 se před strojovnou roztrhl a během pouhých deseti vteřin ponorka klesla pod hladinu. Ostatním lodím se podařilo zachránit jen tři námořníky, zatímco 19 nešťastníků našlo v chladné temnotě smrt.
Vrak se potopil do hloubky přes 400 metrů a po válce se na tragédii pozapomnělo. Teprve v 70. letech jej Američané zřejmě náhodou objevili (podle některých zdrojů přitom pomohly vzpomínky přeživší trojice námořníků). Ať už jsou okolnosti nálezu jakékoliv, padlo rozhodnutí polohu F-1 nezveřejnit, protože US Navy neměla prostředky na to vrak podrobněji prostudovat.
Situace se změnila teprve letos a na průzkum se po více než sto letech od havárie vydali vědci z Oceánografického institutu ve Woods Hole (Woods Hole Oceanographic Institution, WHOI) ve spolupráci s americkým námořnictvem. Expedice měla vůbec poprvé prozkoumat zbytky nešťastného člunu pomocí snímků s vysokým rozlišením.
Hloubka 400 metrů činí vrak nedostupným pro potápěče, takže ke slovu musela přijít speciální technika. K F-1 se vydali operátoři v miniponorce neboli řízeném podmořském vozidle (human-occupied underwater vehicle, HOV) Alvin následovaní autonomním podmořským vozidlem (autonomous underwater vehicle, AUV) Sentry, které na místo přivezla výzkumná loď WHOI Atlantis. Vedoucí týmu shromážděného kolem Alvinu Bruce Strickrott uvedl: „Tyto dva důležité oceánografické nástroje spolu velmi dobře spolupracují. Jejich kombinované schopnosti od základu změnily hlubokomořský výzkum.“ Na své HOV je patřičně hrdý – Alvin se dokáže ponořit až do hloubky 6 500 metrů a vydrží pod hladinou nepřetržitě 30 dnů, po nichž musí následovat jediný den údržby.
Špičková technika v akci
Za US Navy se výpravy zúčastnil mimo jiné Bradley Krueger, podmořský archeolog Velitelství námořní historie a dědictví (NHHC). Právě díky záznamům námořnictva mohli vědci zjistit přibližnou polohu vraku a vyslat na průzkum oblasti sondu Sentry, která F-1 lokalizovala hned během prvního odpoledne pátrání. Podmořští archeologové nejprve použili vícepaprskové sonarové systémy na palubě Atlantis a Sentry k vytvoření mapy okolí ponorky. Následně se v Alvinu ponořili k F-1 celkem sedmkrát a zmíněnými kamerami se snažili pořídit co nejdetailnější fotografie a videa vraku. Tyto snímky pak spojili dohromady a vytvořili trojrozměrné fotogrammetrické modely.
Při jejich prohlížení s úžasem zjistili, že člun – ležící na pravém boku obrácený přídí k severozápadu – se nachází v překvapivě zachovalém stavu, přestože ho přes sto let rozežírala mořská voda. Strickrott okomentoval činnost badatelů následovně: „Hlavní roli při pořizování nových snímků hrála nejen pokročilá oceánská technologie, ale i prostá týmová práce. Jakmile jsme vrak identifikovali a zjistili, že je bezpečné se k němu ponořit, mohli jsme získat dosud nevídané pohledy na nešťastnou ponorku.“
Vědci a zástupci US Navy se dohodli, že nebudou z vraku nic vyzvedávat ani odebírat vzorky. Oficiálně se jedná o válečný hrob 19 členů posádky, který má z pietních důvodů zůstat navždy nedotčen. Krueger pro novináře vysvětlil, že expedice se ani nepokoušela torza ponorky dotknout, „aby zůstal zachován stav vraku a respektován jeho odkaz“.
(Ne)šťastná třináctka
S velkým zápalem se badatelé během dobrodružné výpravy pustili také do průzkumu vraku torpédového bombardéru Grumman TBF Avenger. Ten se zřítil nedaleko místa potopení F-1 v roce 1950, kdy už námořnictvo tento zastaralý vrtulový typ pamatující druhou světovou válku používalo jen k výcviku. Podle Stickrotta experti WHOI znali polohu letadla několik let, během nichž opakovaně posloužil jako cíl technických a cvičných ponorů miniponorky Alvin. Netušili však, že zástupcům US Navy zůstává místo jeho nárazu do mořské hladiny neznámé. Jakmile to zjistili, rozhodli se námořníky k vraku dovést a umožnit jim získat cenné informace do oficiálních záznamů.
Ponory k avengeru umožnily historikům NHHC jednoznačně identifikovat daný stroj a potvrdit, že jeho osádka byla před 75 lety z oceánu zachráněna bez zranění. Stickrottův tým kolegům od US Navy také sdělil, že vědce vždy fascinovalo číslo 13 na motoru potopeného letadla: „Říkali jsme si, zda letci nebyli kvůli němu pověrčiví. Ukázalo se, že číslo odkazuje na výcvikovou letku, k níž stroj v době havárie patřil. I tak často uvažuji o tom, co si personál jednotky – obzvláště po havárii tohoto TBF – o takové imatrikulaci myslel.“
Další články v sekci
Íránský stratovulkán Taftan se po 700 tisících letech možná opět probouzí
Íránská sopka Taftan, považovaná po staletí za vyhaslou, vykazuje známky probouzející se aktivity – země pod jejím vrcholem se zvedá a vědci varují před možným návratem erupcí.
Majestátní Taftan je sopka v jihovýchodním Íránu, poblíž hranic s Pákistánem. Tyčí se do výšky 3 941 metrů nad mořem a je nejvyšší horou v oblasti. Geologové považovali Taftan za neaktivní vulkán, protože od jeho poslední erupce uběhlo již více než 700 tisíc let. Na jeho vulkanický původ upozorňovaly v podstatě jen fumaroly sirných plynů v obou kráterech vulkánu.
Situace Taftanu by se ale brzy mohla změnit. Vědci mají podezření, že se opět probouzí k aktivní vulkanické činnosti. Vulkanolog Pablo González z výzkumné organizace Španělské národní rady pro výzkum a jeho kolegové zjistili, že na vulkánu došlo k závažným změnám, které představují varování.
Vulkán se probouzí
Jak vyplývá z výsledků výzkumu, které nedávno publikoval odborný časopis Geophysical Research Letters, v oblasti poblíž vrcholku vulkánu došlo během 10 měsíců mezi červencem 2023 a květnem 2024 ke zdvižení povrchu země o zhruba 9 centimetrů. Tento zdvih stále trvá, což ukazuje na hromadění tlaku pod povrchem sopky. Změny potvrzují i snímky evropského satelitu Sentinel-1.
Podle Gonzáleze, tato zjištění ukazují na nutnost detailního monitorování sopky, která doposud nebyla považována za vážné riziko pro obyvatele, kteří žijí v jejím okolí. González ve vyjádření pro platformu Live Science varuje, že nahromaděný tlak bude muset časem ven, ať už divokou erupcí nebo nějakým méně nápadným způsobem.
Ještě na satelitních snímcích z roku 2020 se nedělo nic zvláštního. Ale v roce 2023, kdy započal zmíněný zdvih terénu na vrcholu sopky, hlásili lidé na sociálních médiích, že cítí z Taftanu sirný zápach až do vzdálenosti asi 50 kilometrů. Podle Gonzáleze ale zatím není důvod k panice. S kolegy se teď snaží apelovat na místní úřady, aby poskytly zdroje na sledování sopky.
Další články v sekci
Klenot z carského dvora: Fabergého vejce s palácem Gatčina
Fabergého vejce jsou luxusní zdobená vejce, která vytvořil klenotník Peter Carl Fabergé a jeho dílna v letech 1885 až 1917. Nejznámější z nich byla vyrobena pro ruskou carskou rodinu jako velikonoční dárky. Jedno takové věnoval car Mikuláš II. své matce Marii Fjodorovně.
S touto tradicí začal car Alexandr III. a pokračoval v ní i jeho syn Mikuláš II. Každé z 52 vajec patřících carské rodině bylo jedinečným mistrovským dílem z drahých kovů a kamenů, a uvnitř se často skrývalo překvapení.
Miniatura honosného sídla
V roce 1901 vyrobili mistři Peter Carl Fabergé (1846–1920) a Michail Jevlampijevič Perchin (1860–1903) ve Fabergého dílně vejce, které daroval Mikuláš II. o Velikonocích své matce, carevně Marii Fjodorovně. V něm se schovávala miniaturní zlatá replika paláce v Gatčině, carevniny zimní rezidence.
Honosný zámek Gatčina s rozsáhlým anglickým parkem, s jezery a pavilony se nachází 45 kilometrů jihozápadně od Zimního paláce v Petrohradě. Nechala ho postavit Kateřina II. pro svého favorita hraběte Orlova podle návrhu architekta Antonia Rinaldiho ve stylu klasicismu a romantického historismu. Po Orlovově smrti ho odkoupila a darovala synovi, pozdějšímu caru Pavlovi I. Ten Gatčinu upravil na jedno ze svých hlavních sídel. Jeden ze současníků zámek chválil slovy: „Mistrovské umělecké dílo, kterému zdejší krásná příroda pomohla více než kterémukoli jinému sídlu v blízkosti carského hlavního města.“
V majetku panovnické rodiny zůstal až do roku 1917. Po bolševické revoluci sloužil jako muzeum a později jako vojenská škola. Během druhé světové války byl zámek těžce poškozen německou armádou a jeho rekonstrukce probíhá dodnes.
Mistrovské dílo
Vejce je zhotoveno ze zlata, stříbra, briliantů, horského křišťálu, perel a sametové podšívky. Při výrobě bylo využito několika složitých technik smaltování, které byly charakteristické pro Fabergého dílnu. Jednalo se o průsvitný (transparentní) smalt, který vznikl použitím průsvitné smaltové vrstvy nanesené na precizně gravírovaný povrch zlata. A také barevný opakní (neprůhledný) smalt, který vytvořil kontrast mezi různými barvami a materiály.
Dále byly při gilošování (guilloché) vyryty opakující se geometrické vzory do kovového povrchu, na který se následně nanesl průsvitný smalt. Tento proces vytváří krásný efekt hloubky a hry světla.
Na povrchu vejce je namalován jemný vzor zelených a zlatých listů, růžových růží a červených stuh svázaných do mašlí. Miniaturní palác není ve vejci upevněn a lze jej vyjmout. Je vyroben ze zlata technikou quatre-couleur, při níž se používají čtyři odlišné barvy smaltu k vytvoření bohatého a kontrastního designu. Na dokonalé miniatuře paláce lze rozeznat takové detaily, jako jsou děla, vlajka, socha Pavla I. a prvky krajiny včetně zahradních ornamentů a stromů. Pod palácem je malý prostor pravděpodobně pro šperk, který se bohužel dávno ztratil.
Carevna Marie Fjodorovna uchovávala vejce v Aničkovském paláci v Petrohradě. Po revoluci v roce 1917 přešel do vlastnictví pravnuka Pavla I., milionáře Alexandra Alexandroviče Polovcova, který emigroval do Paříže. Poté ho roku 1930 získal americký průmyslník a mecenáš Henry Walters z Baltimoru, který ho o rok později předal do jím založeného Walters Art Museum. Zde se dodnes nachází vedle mistrovských děl El Greca, Raffaela či Maneta.
Další články v sekci
Hrozí vegetariánům nedostatek vitaminu B12? A jak poznat, když vám chybí?
Vitamin B12 je nezbytný pro správnou funkci nervového systému i tvorbu červených krvinek – jeho nedostatek proto představuje riziko nejen pro vegetariány a vegany, ale i pro lidi se zhoršeným vstřebáváním živin či po operacích trávicího traktu.
Hlavním zdrojem vitaminu B12 v potravě jsou živočišné produkty: vejce, mléko, sýry, maso a vnitřnosti. V rostlinné stravě se tento vitamin téměř nenachází. V případě vegetariánů a striktnějších veganů proto skutečně hrozí, že se odmítáním živočišných bílkovin připraví o zdroj důležitého vitaminu B12. Ten pomáhá zajistit správné fungování nervového systému, podílí se na vzniku červených krvinek a podobně. Bez jeho pravidelného přísunu se tudíž člověk může cítit unavený, bez chuti k jídlu, bledne mu pokožka, buší srdce, může ztrácet cit v končetinách, a dokonce pociťovat zmatenost či nekoordinovanost. Nedostatek zmíněného vitaminu bychom proto v závislosti na svém jídelníčku neměli podceňovat.
Navíc není pravda, že lidé, kteří maso běžně jedí, přípravky s B12 nepotřebují: Ohrožení jsou totiž i dospělí, u nichž byla schopnost vstřebávat vitaminy oslabena například chudokrevností, celiakií či Crohnovou nemocí. A na pozoru by se měli mít rovněž jedinci po operaci zažívacího traktu. Podle některých statistik trpí deficitem vitamínu B12 1,5 až 15 % světové populace.
Doplňkem obsahujícím B12 ovšem nic nepokazíte, ani pokud jste se v uvedeném výčtu nepoznali – předávkovat se jím nelze, a pokud vám nechybí, nanejvýš jen nepocítíte jeho prospěšné účinky.
Další články v sekci
Vědci potvrzují: Známky dávného života by se na Marsu mohly skrývat v ledu
Pozemský experiment potvrdil, že v marťanském ledu je možné nalézt pozůstatky živých organismů i po milionech let.
Jak nalézt mikroorganismy, které se možná před miliony let vyskytovaly na Marsu? Vědci se domnívají, že by mohly být zmrazené v čase – v ledu, který by na Marsu mohly nalézt a prozkoumat budoucí mise – pilotované nebo robotické.
Tým odborníků Goddardova kosmického střediska NASA a Pensylvánské státní univerzity napodobil podmínky Marsu v laboratoři a názorně předvedl, že fragmenty proteinů bakterie jako je E. coli, pokud by byly přítomny v permafrostu a polárních čepičkách Marsu, by zůstaly rozeznatelné déle než 50 milionů let, bez ohledu na nepřetržité vystavení kosmickému záření.
Stopy života v ledu
Výsledky výzkumu, které zveřejnil odborný časopis Astrobiology, povzbuzují budoucí mise, které budou pátrat po životě na Marsu, aby se zaměřily na lokality s ledem anebo s permafrostem, v němž převládá led, namísto toho, aby studovaly kameny, jíl nebo regolit, kde jsou šance na objevení pozůstatků života mizivé.
„Padesát milionů let je mnohem delší doba, než jaký předpokládáme věk u mnoha povrchových uloženin ledu,“ vysvětluje vedoucí týmu Chris House z Pensylvánské státní univerzity. „V jejich případě je to často méně než 2 miliony let. To znamená, že pokud se v tomto ledu vyskytovaly organismy s podobným složením jako ty pozemské, měli bychom je objevit.“
Badatelé zmrazili vzorky bakterií E. coli na teplotu mínus 50 °C, která na Marsu panuje v oblastech s ledem a přenesli je do speciální komory, kde je vystavili gama záření. Vzorky dostaly dávku záření, která odpovídala 20 milionům let působení kosmického záření na povrchu Marsu. V experimentu simulovali celkem 50 milionů let na povrchu Marsu. Ukázalo se, že více než 10 procent aminokyselin, které tvořily proteiny bakterií, takové zacházení přežije.
Další články v sekci
Americký pásovec devítipásý: Obrněný potápěč a skvělý skokan do výšky
Pásovec devítipásý představuje unikátní model adaptace: dokáže hledat potravu pod zemí, přejít řeku po dně a umí i skvěle skákat.
Pásovec devítipásý (Dasypus novemcinctus) je samotářské a převážně noční zvíře, které se živí malými ještěrkami, obojživelníky, mravenci, termity a dalším hmyzem. Při hledání potravy zaboří čumák do hlíny a ryje s ním všemi směry. Hmyz zaznamená až na vzdálenost 20 centimetrů a zachytí jej svým lepkavým jazykem. Tito pásovci jsou většinou 2,5–6,5 kg těžcí a 38–58 cm dlouzí (ocas je dlouhý dalších 26–53 cm).
Jejich vnější schránka je tvořena zkostnatělými kožními šupinami, jež jsou pokryty nepřekrývajícími se zrohovatělými epidermální pláty spojenými pruhy volné kůže. Brnění pokrývá záda, boky, hlavu, ocas a vnější stranu nohou. Na rozdíl od příbuzného pásovce kulovitého (Tolypeutes matacus) a pásovce třípásého (Tolypeutes tricinctus) se pásovec devítipásý nedokáže stočit do klubka a vytvořit neproniknutelný ochranný štít. Proto má ještě jeden obranný manévr. Při napadení dokáže vyskočit až metr vysoko, což někdy predátory vystraší a odežene.
Pásovec devítipásý má ještě jeden pozoruhodný rys. Dokáže dvěma neobvyklými způsoby překonávat vodní toky. Hlubší vodu přeplave podobně jako pes. Udržet se na hladině mu přitom pomáhá schopnost polykat vzduch a „napumpovat“ si vnitřnosti. Na druhou stranu mělčích toků se dostane tak, že přejde po dně. Dokáže totiž až na šest minut zadržet dech – tato adaptace se u něj vyvinula právě díky způsobu hledání potravy, kdy s čumákem zabořeným pod zem hledá něco k snědku.
Další články v sekci
Podivnosti světa automobilů: Šestice legend, na které se nezapomíná
Zatímco některá „divnoauta“ vznikla pouze jako prototypy, jiná se překvapivě ujala a vyrábějí se desítky let. Často jde přitom o rekordmany, kteří svět motorismu posouvali kupředu, nebo mu alespoň určili nějaký zajímavý směr.
Další články v sekci
Odborníci předpovídají: Sahara se do konce století dočká téměř dvojnásobku srážek
Podle nové studie Illinoiské univerzity v Chicagu by mohla Sahara v důsledku klimatické změny v druhé polovině století zažívat výrazně více srážek.
Sahara je jednou z nejsušších oblastí světa. V průměru zde spadne několik centimetrů deště ročně a v některých místech může trvat i roky, než znovu zaprší. Planeta ale prochází změnou klimatu a změnu nejspíš pocítí i Sahara.
Podle předpovědí odborníků Illinoiské univerzity v Chicagu se ale v budoucnu Sahara kupodivu nezmění ve vyprahlou pustinu. Zdá se, že postupující oteplování, které kromě jiného mění i uspořádání dešťových srážek, bude pro saharskou poušť znamenat spoustu vody navíc.
Změna klimatu přinese déšť
Pokud jsou předpovědi, které uveřejnil odborný časopis npj Climate and Atmospheric Science, správné, dočká se Sahara ve 2. polovině 21. století o 75 procent více vody, než kolik činí dosavadní dlouhodobý průměr. V jihovýchodní Africe by to měl být nárůst o 25 procent a na jihu střední Afriky nárůst o 17 procent. Pouze v jihozápadní Africe by měly být průměrné srážky zhruba o 5 procent nižší.
„Proměny uspořádání srážek ovlivní miliardy lidí, jak v Africe, tak i mimo Afriku,“ uvádí vedoucí výzkumu Thierry Ndetatsin Taguela. „Musíme se začít na tyto změny připravovat, abychom jim byli schopní čelit, od zvládání rizik povodní až po zavádění odrůd plodin, které jsou odolné vůči suchu.“
„Množství srážek na Sahaře by se mělo téměř zdvojnásobit, což je pro tak klimaticky suchý region dost překvapující,“ pokračuje Taguela. „Na druhou stranu, zatímco se většina modelů shodne na celkovém trendu vývoje srážek, s reálným množstvím srážek, které v budoucnu spadnou, si už tak jisté nejsou.“
