Tým mexických a amerických archeologů rozluštil jméno dosud neznámé mayské panovnice, která žila před více než čtrnácti stoletími. V hieroglyfech vytesaných do kamenného schodiště starobylého města Cobá na poloostrově Yucatán se podařilo identifikovat jméno královny Ix Ch’ak Ch’een, která zde vládla v 6. století. Objev představuje vzácný pohled do politické moci žen ve starověké mayské civilizaci, kde vládkyně byly spíše výjimkou než pravidlem.

Město na březích „rozbouřené vody“

Cobá, v překladu „město rozbouřené vody“, patřilo mezi největší metropole mayského světa. Bylo osídleno zhruba od 4. století př. n. l. až do 14. století n. l. Jeho jádro tvořily paláce a obřadní stavby obklopené čtyřmi jezery, tisíci obytnými domy a síť bílých kamenných cest – tzv. sacbeob, které spojovaly Cobá s okolními oblastmi. Mezi dominanty metropole patřilo několik pyramid, z nichž některé dosahovaly výšky až 42 metrů. V době největšího rozkvětu mohlo v Cobá na území o rozloze přes 80 kilometrů čtverečních žít více než 50 tisíc lidí.

V roce 2024 objevili archeologové z Mexického národního institutu antropologie a historie (INAH) na schodišti jedné z monumentálních staveb rozsáhlý nápis, který pojmenovali „Základní kámen“ (Foundation Rock).

Do kamene bylo vytesáno 123 hieroglyfických polí, z nichž většinu poškodila eroze, takže jejich rozluštění bylo nesmírně náročné. Pomohly až další objevy – 23 stél, tedy samostatně stojících kamenných pilířů s nápisy, které archeologové nalezli v okolí.

Díky nim se odborníkům na mayské písmo Davidu Stuartovi z Texaské univerzity v Austinu a Octaviu Esparzovi Olguínovi z Mexické národní autonomní univerzity podařilo porovnat jednotlivé texty. Badatelé v nich našli shodu mezi hieroglyfy na Základním kameni a dvěma stélami z Cobá. Všechny tři zmínky odkazovaly na stejnou osobu – královnu Ix Ch’ak Ch’een.

Mocná panovnice z 6. století

Záznamy naznačují, že Základní kámen popisuje korunovaci Ix Ch’ak Ch’een, i když přesné datum její vlády zůstává nejasné. V textech je spojována se stavbou mayského míčového hřiště, jejíž založení je v kalendáři zaznamenáno jako 9.7.0.0.0, což odpovídá 8. prosinci roku 573 n. l.

Podle výzkumníků mohla být tato panovnice výjimečně vlivná – její jméno se totiž objevuje v souvislosti s vládcem Testigo Cielo, který patřil ke královské linii dynastie Kaan, známého a mocného království, jehož centrem byl Calakmul. To naznačuje, že Cobá mohlo být politicky či dynasticky propojené s tímto mocným mayským královstvím.

Žena mezi mayskými králi

Ženské vladařky byly v mayské společnosti vzácné – známe jich jen několik desítek, zatímco mužských králů stovky. Teprve v období pozdní klasické éry (550–830 n. l.) se některé ženy dostaly na trůn, například slavná „Rudá královna“ z Palenque, která vládla zhruba o století později než Ix Ch’ak Ch’een.

Objev z Cobá tak přidává další dílek do mozaiky mayské historie – potvrzuje, že i ženy mohly zastávat významnou politickou roli, podílet se na stavebních projektech a být nositelkami dynastické moci.

Podle Octavia Esparzy poskytl výzkum Základního kamene už nyní zásadní informace o dynastiích a historických událostech města Cobá. Archeologové však zdůrazňují, že práce zdaleka nekončí – z poškozených nápisů zbývá rozluštit velkou část textu, která může přinést další jména vládců, detaily o válkách či náboženských obřadech.

Image

Čtěte také

Archeologové v Yucatánu odkryli mayský chrám zasvěcený páchnoucímu bohu podsvětí

Pátrání po obyvatelných exoplanetách je velmi vzrušující, i když jsme zatím mnoho takových světů, které by mohly být příznivé pro život pozemského typu, nenašli. Astronomové to ale nevzdávají a světy, které by mohly být alespoň teoreticky obyvatelné, neustále přibývají. Početný tým astronomů si nedávno připsal objev velmi zajímavé a slibné superzemě.

Exoplaneta GJ 251 c obíhá červeného trpaslíka spektrální třídy M, který je od nás shodou okolností vzdálený pouhých 18 světelných let. To je v astronomickém měřítku velmi blízko, téměř jako bychom mluvili o planetě v sousední ulici. Jde o superzemi, která je asi čtyřikrát hmotnější než Země a velmi pravděpodobně je to terestrická, Zemi podobná planeta. Podrobnosti jejího objevu nedávno uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Superzemě v obyvatelné zóně

Objev exoplanety GJ 251 c byl možný díky 20 letům pečlivých měření změn v pohybu hvězdy, kterou způsobují planety obíhající kolem ní. Tato metoda, známá jako radiální rychlost, sleduje jemné změny v barvě světla, které hvězda vyzařuje, když na ni působí gravitace planet. Přestože samotné změny jsou extrémně malé, pomocí pokročilých spektrografů a observatoří jako je Penn State’s Habitable Zone Planet Finder (HPF) a NEID spectrometer se podařilo odfiltrovat šum, způsobený činností samotné hvězdy, a detekovat planetu GJ 251 c.

Pozorování ukázala, že se GJ 251 c nachází v obyvatelné zóně svého trpaslíka, což znamená, že by se na povrchu této exoplanety měla nacházet kapalná voda, pokud má vhodnou atmosféru. V systému červeného trpaslíka se nachází ještě exoplaneta, GJ 251 b. Podle astronomů jde rovněž o superzemi, která ale obíhá příliš blízko hvězdě na to, aby byla obyvatelná.

„Nalezli jsme už tolik exoplanet, že další takový objev už na první pohled nevypadá tak oslnivě,“ přiznává Paul Robertson z Kalifornské univerzity v Irvinu. „Na téhle je ale velmi cenná její blízkost. 18 světelných let, to je prakticky za dveřmi.“ Společně s orbitou v obyvatelné zóně to dělá z této exoplanety velmi zajímavý objekt pro další výzkum.

Pátrání po exoplanetách systému GJ 251 nebylo úplně jednoduché. Nejprve v roce 2019 byla u hvězdy GJ 251 detekována dvojice exoplanet. Záhy poté byl jejich objev odvolán s tím, že detekce exoplanet byla ve skutečnosti jen projevem aktivity hvězdy. Za nějakou dobu ale byla potvrzena existence exoplanety GJ 251 b, která poté pomohla s objevem exoplanety GJ 251 c.

Výzvy a možnosti pro budoucí technologie

K dnešnímu dni máme technologii, která nám umožňuje detekovat exoplanety, ale dosud nejsme schopni je plně zachytit detailně jako na fotografiích. Přímé snímání exoplanet je obrovskou výzvou, protože hvězdy jsou milionkrát jasnější než planety, což dělá jejich zobrazení extrémně těžkým úkolem. Pomocí pokročilých zařízení jako je koronograf, který blokuje světlo hvězdy, je možné získat obraz planety, ale stále je to velká výzva.

Budoucnost v přímém zobrazování exoplanet však vypadá slibně. NASA se chystá spustit nový teleskop Nancy Grace Romanové, který bude mít schopnost zachytit exoplanety s tisíckrát většími detaily než současné teleskopy. Také se plánují nové pozemní teleskopy, které budou schopny pořizovat mnohem lepší snímky exoplanet. Velká očekávání vědci vkládají například do Extrémně velkého dalekohledu (ELT), který roste v Chile nebo do plánovaného Třicetimetrového dalekohledu na Havaji (TMT) a Velkého Magellanova dalekohledu (GMT), který by měl vzniknout na chilské observatoři Las Campanas.

Image

Čtěte také

Kdy vyrazíme? U blízké hvězdy obíhá superzemě v obyvatelné zóně

Vědci odhalili překvapivé tajemství mant obrovských (Mobula birostris). Tyto „okřídlené“ paryby se běžně potápějí do hloubek přes 1 200 metrů. Jenže v jejich případě nejde o lov ani o útěk před predátory, jak by se možná mohlo zdát. Podle nové studie si manty při těchto extrémních ponorech kalibrují svůj vnitřní navigační systém.

Hlubokomořští průzkumníci

Na výzkumu spolupracoval mezinárodní tým vědců z Peru, Indonésie a Nového Zélandu, kteří sledovali chování 24 mant obrovských – největšího zástupce rejnoků, jejichž rozpětí „křídel“ dosahuje až 4,5 metru. Tyto majestátní paryby nemají plynový měchýř, takže zvládají prudké změny tlaku a mohou se ponořit mnohem hlouběji než většina mořských tvorů. Přesto i zkušené biology šokovalo, jak hluboko dokážou manty sestoupit.

Zvířata byla opatřena elektronickými značkami ve třech oblastech – v indonéském Raja Ampat, u peruánského města Tumbes a u pobřeží severního ostrova Nového Zélandu. Získaná data pokryla přes 2 700 „značkovacích dnů“. Osm vysílaček se podařilo získat zpět, takže vědci mohli analyzovat detailní údaje o pohybu mant, zbylou část dat vědci získali ze satelitního sledování. 

Výsledky vědce překvapily: během 79 dnů zaznamenali badatelé ponory do extrémních hloubek, nejhlouběji až 1 250 metrů. Většina z těchto hlubokých sestupů probíhala u novozélandských břehů – tedy v místech, kde se kontinentální šelf prudce propadá do hlubokého oceánu.

Potápění kvůli orientaci

Každá manta provedla svůj první hluboký ponor krátce poté, co opustila kontinentální šelf a vplula do otevřeného oceánu. Způsob potápění navíc naznačoval, že nešlo o lov – manty neklesaly přímo dolů, ale sestupovaly v krocích, na dně zůstávaly jen velmi krátce a opět se po „stupíncích“ vracely zpět na hladinu. Po takovém ponoru následoval zpravidla delší přesun – až 200 kilometrů během několika dní.

Podle hlavního autora studie Calvina Bealea z Murdochovy univerzity manty během ponorů sbírají informace o okolním prostředí – vnímají změny magnetického pole, koncentrace kyslíku, teploty a světla. Tím si vytvářejí mentální mapu oceánu, která jim umožňuje přesněji se orientovat při migraci. Jinými slovy: manty si při každém hlubokém ponoru aktualizují své „přírodní GPS“.

Navigace podle magnetických linií

Zvlášť u novozélandských mant vědci zaznamenali, že hluboké ponory prováděly při zahájení své severní migrace. Jak vysvětluje spoluautor Mark Erdmann z organizace Re:wild, manty tak pravděpodobně „odečítají“ magnetické linie dna oceánu, aby získaly přesnější směr pohybu. Po ponoru strávily delší čas zahříváním u hladiny – studené vody v hloubce mohou způsobovat značný tepelný stres – a poté se vydaly na dlouhou, přímou cestu severním směrem.

Důvod, proč se manty noří právě tak hluboko, souvisí i s tím, že hlubší vrstvy oceánu jsou stabilnější a předvídatelnější než proměnlivé proudy blíže u hladiny. Pro tvora, který se orientuje bez vizuálních orientačních bodů, může být právě tato stabilita hlubin klíčová pro přesnou navigaci.

Podle Bealea přináší studie nové poznatky o tom, jak se velcí mořští migranti dokážou orientovat v oceánských pustinách a propojují tak ekosystémy vzdálené tisíce kilometrů. Přestože šlo o relativně malý vzorek, výsledky mohou být základem pro širší výzkum mořské navigace u dalších druhů. Výzkum navíc připomíná, jak zásadní jsou pro tyto živočichy zdravé oceánské ekosystémy – a jak málo toho o oceánských hlubinách víme. Oceánské manty jsou ohroženým druhem, závislým jak na pobřežních, tak na otevřených vodách. Jejich ochrana proto vyžaduje mezinárodní spolupráci.

Image

Čtěte také

Po magnetických stezkách: Zvířata, která se chovají jako živé kompasy

Alespoň v očích českých obrozeneckých historiků má Maxmilián Lamminger tuto roli jasně určenou. Vždyť to byl cizák, přivandrovalec z Němec, utiskovatel českého lidu a pobělohorský konfiskátor. I čeští spisovatelé pak značně přispěli k šíření tohoto negativního obrazu. Jasně ho popsala Božena Němcová ve svých chodských pověstech a tvrdil to i Alois Jirásek v Psohlavcích. Až teprve v poslední době, kdy trochu opadá nacionální hysterie, přestává mít rod pověst pobělohorských přistěhovalců, protože k nim prostě nepatřil. Přistěhoval se prý už kdysi, snad v 15. století, z Bavorska.

Jenže ani to není pravda. Rod Lammingerů z Albenreuthu pocházel z Chebska, které bylo dlouhou dobu součástí Svaté říše římské a k českým zemím je definitivně připojili až ve 14. století Jan Lucemburský a jeho syn Karel IV. Z jazykového hlediska se tedy jednalo o Němce, ovšem středověk, ani raný novověk jazyková hlediska neuznával. Čechem byl ten, kdo měl v Českém království inkolát (potvrzení, že je „usedlý“ v Čechách) a kdo se v Českém království narodil. Obě podmínky Lammingerové bezezbytku splňovali. 

Bílá hora: počátek vzestupu

Lammingerové se cítili jako příslušníci české stavovské obce i po stránce náboženské. Byli horlivými luterány, měli v Újezdě u Svatého kříže i vlastního luteránského kněze. Co se majetku týče, nepatřili k nijak zámožným rodům. K jejich svatokřížskému manskému statku patřily jen vesnice Újezd a Babice. Teprve Wolf Jáchym Lamminger vykoupil po roce 1596 Újezd z manství a získal i další vesnice. Zakoupením Rybníka a Korytan se rod stal bezprostředním sousedem chodských obcí.

Do stavovského povstání od roku 1618 se velmi agilně zapojili tři synové Wolfa Jáchyma – Wolf Fridrich, Wolf Josef a Wolf Jáchym spojili své osudy s povstalci, sloužili v krajské hotovosti a po porážce povstání na Bílé hoře museli emigrovat. Nad lammingerovským panstvím se stahovaly mraky a hrozila mu konfiskace. Jen zásluhou čtvrtého z bratrů Wolfa Viléma k ní nedošlo. Ten prokázal lepší odhad situace než jeho sourozenci, konvertoval ke katolickému náboženství a naplno se zapojil do služeb císaři. Sloužil jako diplomat, vyjednával v Uhrách s Bethlénem a v nouzi neváhal poskytnout císaři i půjčku. Na to věčně zadlužený Habsburk nezapomněl a Wolf Vilém se stal rázem jeho oblíbencem. 

Podařilo se mu zachovat rodový majetek a uchránit ho před zabavením. Jednal okamžitě a vychytrale. Dostavil se na statek Újezd u Svatého kříže a bez jakéhokoliv pověření se ujal správy, přičemž tvrdil, že mu dosud nebyl vyplacen dědičný podíl. Objevilo se sice vážné podezření, že lže, protože svůj podíl dostal a také utratil. Ale kdo by si dovolil osočovat člena mimořádného soudního tribunálu? Jak se říká, drzé čelo i zeď prorazí a v tomto případě měl úspěch měl i pan Wolf Vilém Lamminger, protože císař mu nakonec celé panství velmi levně podstoupil.

Dalším krokem v jeho kariéře se stalo členství v mimořádném tribunálu, který měl posoudit zločiny stavovské opozice. Je známo, že tribunál postupoval neúprosně. Na Staroměstském náměstí zaplatilo povstání životem 27 českých šlechticů a měšťanů, přičemž jejich popravě přihlížel i pan Wolf Vilém. Jako chytrému a podnikavému člověku mu bylo jasné, že se mu otvírá krásná příležitost ke zbohatnutí a tak se rozhodl popadnout ji za pačesy.

Chodská zástava

Za chodské vsi a pohraniční lesy zaplatily kdysi Domažlice 37 142 kop míšeňských grošů. Lammingerovi na to stačilo pouhých 7 500 zlatých, dalších 500 zlatých ho stála zástava blízkého Eisendorfu neboli Železné. Získal chodské sedláky, jejich vesnice, chodský hrad se všemi lesy, pozemky a důchody z nich plynoucí. Majetek rodu se tím značně navýšil.

Laciná koupě se mu podařila díky dobrým vztahům s Karlem z Lichtenštejna, který odůvodňoval podstoupení majetku Wolfu Vilémovi jeho zásluhami o císařský trůn a také tím, že se dal vždy „snaživě, ochotně a neúnavně potřebovat“. Problémem ovšem bylo, že to byla pouze zástava, nikoliv dědičná držba, po které Wolf Vilém toužil. 

Měl ale i odpůrce. Česká komora neustále poukazovala na to, že zástava je nevýhodná a zpochybňovala i právo Lammingera na hraniční les a „německé“ vesnice na Chodsku. Podle ní bylo pro císaře výhodnější Chody vyplatit a statky si ponechat, či celé příslušenství Chodského hradu rozprodat po částech. Lamminger se ale bránil. Lhal, když tvrdil, že panství je chudé a celý roční výnos nestačí ani na pokrytí úroků z oněch 8 000, které zaplatil. Proto, dodával, by pro císaře bylo naopak nejvýhodnější celou zástavu odprodat Lammingerům do dědičné držby.

Na Chodsko se tedy vydala českou komorou vyslaná komise, která měla na věc zcela jiný názor. Podle ní činila hodnota chodských vsí bez lesů, rybníků a mlýnů 37 005 kop míšeňských a hodnota „německých“ vsí pak dalších 10 458 kop míšeňských!

Wolf Vilém měl však u dvora pevné postavení. Nejprve zpochybnil nezaujatost komise a později v roce 1623 poskytl císaři další půjčku, tentokrát ve výši 20 000 zlatých, s podmínkou, že mu bude nahrazena jeho zastavenými statky na Plzeňsku. Přes odpor české komory mu roku 1628 císař Chodsko pojistil na dalších deset let a v roce 1630 mu byly obce prodány do dědičného držení za částku 56 000 zlatých, což nebylo mnoho. Česká komora protestovala a spor se táhl až do roku 1635, kdy Wolf Vilém zemřel. Jeho vdova Barbora z Mörsbergu si vymohla osobní audienci u císaře a slavila úspěch. Dekret dvorské kanceláře z 15. května 1635 definitivně rozhodl, že chodské zboží patří dědičně do držení rodu Lammingerů.

Image

Čtěte také

Hrdina chodské rebelie: Byl Jan Sladký Kozina nebezpečný rebel, nebo nevinná oběť?

Od Mendělejevových časů se periodická tabulka rozrůstá spolu s naším poznáním vesmíru. Každý nový prvek je důkazem, že lidská zvědavost nezná hranic – a že ani tabulka prvků ještě zdaleka nemusí být úplná.

Poslední aktualizace periodické tabulky se odehrála v roce 2016, kdy přibyly hned čtyři prvky, takže je sedmá perioda kompletní. Tři z „nováčků“ dostali názvy podle míst, kde se je podařilo objevit: Jedná se o nihonium s atomovým číslem 113, moscovium (115) a tennessin (117). Prozatím nejvyšší číslo, konkrétně 118, nese oganesson – pojmenovaný na počest ruského jaderného fyzika Jurije Oganesjana. 

Všechny čtyři nejnovější prvky představují vysoce nestabilní supertěžké kovy, v přírodě se tedy nevyskytují a byly „vyrobeny“ v laboratořích. Ke spojování iontů, jež může vést ke vzniku nového prvku, slouží urychlovače částic. Tyto uměle vytvořené elementy však existují jen zlomek sekundy, než se rozpadnou.

Někteří odborníci se přitom domnívají, že vlastně neexistuje žádné omezení počtu prvků, které může tabulka obsahovat. Předpovídají tudíž vznik osmé řady a jejím prvním členem by se mohlo stát dosud neobjevené hypotetické ununennium (119). Nechme se proto překvapit, zda a kdy se periodické tabulky na stěnách školních učeben chemie začnou znovu přepisovat.

Image

Čtěte také

Většina nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla v discích kolem zhroucených hvězd

Kolonialismus od 16. století z tradičně periferní Evropy učinil bohatý a mocný region světa. Třebaže v současnosti se může zdát, že evropské éře definitivně odzvonilo, tak staletí kořistění přírodních a lidských zdrojů stále ekonomicky, sociálně a kulturně zvýhodňuje Evropany. Zkrátka, radši se i v současnosti narodíte jako Nizozemec než jako jihoafrický Xhosa, což před vyloděním nizozemského námořníka Jana van Riebeecka v roce 1652 v místě zvaném později Kapské Město neplatilo.

Afrika Afričanům, Afričani nám!

Hluboké kořeny apartheidu tedy leží v kolonialismu, jejž charakterizovalo majetkové vyvlastňování, rasová segregace či násilná christianizace. Kromě Búrů, většinou nizozemských, vlámských či německých luteránů hovořících afrikánsky, na strategický a klimaticky příhodný jih Afriky připlouvali všeteční Britové, kteří proti vzdorujícím černošským státům a říším používali strategii spálené země. Bělochů se zde však nikdy neusadilo dost, aby vznikla další osadnická kolonie, respektive něco jako další Austrálie. Ale právě v těchto afrických koloniích s dominancí původního obyvatelstva, jako byly Alžírsko nebo právě Jižní Afrika, se vyvinula panská mentalita silně rasistického ražení. Většina kolonizátorů smýšlela v duchu hesla: „Afrika Afričanům, ale Afričani nám!“ Jeho realizace nabývala podobu daně z chýše ve formě nucené práce či kontroly pohybu pomocí pracovních průkazů.

Objev diamantů (1867) a hlavně největšího ložiska zlata na světě v Transvaalu (1886) poptávku po levné pracovní síle zmnohonásobil. Zlatá horečka rozvrátila již tak rozkolísaný region. Johannesburg, založený roku 1886 pod zlatonosným pohořím Witwatersrand jako osada skládající se ze stanů a hornických chatrčí, se během jednoho desetiletí změnil v aglomeraci čítající milion obyvatel! Pro majitele bylo klíčové udržet nízké mzdy, což řešili náborem černošských dělníků z široka daleka. Ani to nestačilo, a tak díky globálnímu britskému impériu přišli na řadu Indové, kteří zde už dříve dřeli na cukrových, akáciových či banánových plantážích, a jimž byly kvalifikované obory stejně jako černochům zakazovány, protože by po absolvování škol mohli požadovat vyšší plat.

Situaci statisíců smluvních dělníků, ale ve skutečnosti spíše nevolníků (otroctví bylo zakázáno roku 1834), se snažil zlepšit jistý mladý právník jménem Gándhí, který připlul do Jižní Afriky v roce 1891. Nenásilným bojem za desegregaci strávil více než dvacet let, ale když odjížděl, situace se začala ještě zhoršovat.

Ideologie afrikánského nacionalismu

Po búrských válkách (1880–1881 a 1899–1902) mezi búrskými osadníky a Britským impériem Londýn přiměl britské a poražené búrské osadníky k jednání o společném svazu, a roku 1910 byla založena Jihoafrická unie, která podobně jako Kanada získala samosprávné postavení. Posílení běloši bez dozoru shora rasové zákonodárství ještě zpřísnili. Například roku 1913 bylo nabývání pozemkového vlastnictví v případě černochů (67 % obyvatelstva) omezeno jen na rezervace (7 % celkového území). Zkrátka panství domorodých bělochů se ukázalo jako ještě horší než to evropské.

Jihoafrická unie tedy vstoupila do 20. století jako etnicky velmi různá a pro bělochy, kteří se vnímali jako drsní šiřitelé civilizace ztracení mezi přírodními a „negerskými“ živly, celkem perspektivní země. Mezi Búry se v meziválečné éře rozvíjela ideologie afrikánského nacionalismu, namířená i proti Angličanům a míšencům. Stal se programem opoziční búrské Národní strany, která v květnu 1948 vyhrála parlamentní volby pod vedením Daniela Françoise Malana (1874–1959), duchovního a administrátora holandské reformované církve s doktorátem z Utrechtu.

Roky 1948–1954, kdy Malan předsedal čistě afrikánské vládě, lze označit za zakladatelské období apartheidu, který Búrové prosadili bez ohledu na domácí i zahraniční opozici, a to i ve svévolně připojené Jihozápadní Africe (Namibii). Někteří ministři byli za druhé světové války obdivovateli nacistického Německa a odpůrci války po boku západních spojenců, a tak nyní chtěli zemi co nejdříve „vyvázat z britského područí“. 

Druhým cílem bylo zavedení důsledné, tedy i územní rasové segregace (aparte ontwikkeling nebo apartheid) na základě čtyř „vědecky“ vymezených skupin podle míry „negerského vzhledu“ a barvy pleti v tomto hierarchickém pořadí: běloši, Indové, míšenci a černí Afričané.

Následovala smršť nacionalistických a rasistických zákonů (viz Jihoafrický apartheid v praxi), které navazovaly na starší rasistickou legislativu, jež nutila černé Afričany žít v rezervacích nebo privatizovala kmenovou půdu. 

Bojkotem proti rasismu

Běžní Afrikánci v apartheidu, vymyšleném mezi válkami jejich akademickými elitami v Jihoafrické lize pro rasová studia, viděli spásu. S obavami sledovali, jak se jejich početní podíl v zemi stále snižuje a jak ekonomicky rostou Angličané. Rezervace už neměly stačit, nebílé obyvatelstvo mělo být podle kmenové či národní příslušnosti drženo v takzvaných bantustanech neboli domovinách, kterým by postupně unie udělila „nezávislost“. Tím by se černoši na územích mimo bantustany stali cizinci a současně vznikala iluze, že vláda jim dává plnou možnost vyžití dle vlastních tradic. Šlo o variantu protektorátu nebo ghetta, kdy nacisté také ukazovali Červenému kříži, že židé mají samosprávu, pěstují vlastní kulturu, děti chodí do školy, a podobně. Ve skutečnosti se však bantustany stávaly synonymem strukturální chudoby, nízkého vzdělání a stupňující se frustrace a agresivity. 

Afrikánci si tím potvrzovali nadřazenost své „vyšší národní kultury“ a svobodomyslnosti, neboť prý „všem rasovým skupinám dávají možnost, aby se vyvíjely podle svých přirozených zvyklostí a zákonů“. 

Černošská většina nezůstala pasivně přihlížet. Ty aktivní zastupovali v první řadě příslušníci a příslušnice Afrického národního kongresu (ANK) složeného z různých politických křídel včetně silných komunistů. V jeho Lize mladých začínal být vidět Nelson Mandela. Vedle indického kongresu pak s bojem proti apartheidu sympatizovala i řada bělochů, v první řadě literátů včetně pozdější nositelky Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerové. Klíčovým však zůstával ANK, který dlouho trval na gándhiovském nenásilném odporu v podobě bojkotu či stávky. Jeho veřejné aktivity jako Národní den protestu a smutku však čelily zvyšující se policejní brutalitě.

Hnízda „rudé neposlušnosti“

Malanova vláda na nepokoje kromě jiného reagovala zákazem rasové nenávisti, rozuměj jakékoliv kritiky bělochů a jejich institucí. Skvěle navíc využívala geopolitiku studené války, když veškeré aktivity opozice označila za komunistické. Strach ze sovětského vlivu, který s narůstajícím angažmá SSSR a jeho satelitů v takzvaném třetím světě spíše sílil, pak pomáhal vládě v hlavním městě Jihoafrické unie Pretorii udržovat klíčovou podporu Washingtonu. K odborům bylo přistupováno jako k dalšímu hnízdu „rudé neposlušnosti“, byly infiltrovány bílými i černými vládním agenty a jejich předáci zatýkáni. Podléhaly rovněž segregaci a stávky černých Afričanů byly rovnou prohlášeny za ilegální.

Vodou na mlýn antikomunistické rétorice se stala Charta svobody, kterou v roce 1955 přijalo 320 Indů, 230 míšenců, 112 bílých a cca dva tisíce černochů na kongresu v Kliptownu nedaleko Johannesburgu. Ta prohlašovala, že „všichni obyvatelé Jihoafrické unie bez rozdílu etnické příslušnosti si jsou rovni“ a jedním dechem požadovala znárodnění některých průmyslových odvětví. Prostá účast stála účastníky kongresu pět let soudních tahanic, na druhou stranu se Charta svobody stala programem ANK a těch umírněných organizací, které nechtěly rovnou vyhnat bělochy ze země, ale prohlašovaly, že by v unii měla vládnout africká většina. 

Vlny zatýkání a represí

Vůči dokumentu se ovšem vymezil nově založený Panafrický kongres (PK), jehož programem se stalo heslo „Afrika Afričanům“. Oproti předpokladům Nelsona Mandely popularita PK rychle stoupala hlavně u mladých černochů, a tak se také ANK počátkem šedesátých let zčásti odkláněl od tradice nenásilných akcí. Oba kongresy spojovala myšlenka, že jejich vůdci musejí jít příkladem, a proto třeba Nelson Mandela spálil v roce 1960 demonstrativně svůj pas. Pálení nenáviděných pasů, které nebílé obyvatele znevolňovaly, se pak stalo častým aktem emancipace od apartheidu. Pasy odporovaly i kmenovým tradicím. Když se měla například žena dát vyfotografovat na doklad, musela si sejmout doek, šál obtočený kolem hlavy. Současně musela do pasu přijmout manželovo příjmení, což nebylo obzvlášť na venkově stále ještě zvykem.

Když na černošském sídlišti Sharpeville u Johannesburgu v březnu 1960 policie zastřelila 69 demonstrantů a 180 jich vážně zranila, vláda hledala řešení jen v represi. Aby zabránila dalším protestům, vyhlásila stanné právo a během nové vlny zatýkání skončilo za mřížemi přes 18 tisíc lidí. ANK i PK byly zakázány, jejich vůdcové pozatýkáni. Včetně Mandely byli ve velkém procesu v roce 1964 odsouzeni na doživotí a odvezeni do věznice na Robben Islandu v Kapské zátoce.

Předseda ANK Alberto Lutuli byl za propagování nenásilného odporu sice oceněn Nobelovou cenou míru, ale aktivisté se museli stáhnout do podzemí či emigrovat. Začali se militarizovat, protože vyjednávání vedlo maximálně k planým slibům. ANK dokonce založil ozbrojenou složku Kopí národa, která měla provádět sabotážní akce proti vojenským a státním cílům. Obě organizace získaly zastoupení v postkoloniální Organizaci africké jednoty, ale měly odlišné názory na spolupráci se Sověty. ANK navazoval těsnější styky se Sovětským svazem a jeho satelity i africkými osvobozeneckými silami Angoly, Mosambiku a Jižní Rhodesie. PK byl naopak silně protikomunistický a nechtěl multirasovou, nýbrž černou Jižní Afriku.

Od slov k realizaci

Zavedení úplného apartheidu nešlo snadno a rychle. Kromě odporu černých Afričanů a liberálně-levicové opozice musela vláda brát ohledy na Britské společenství, kterého byla unie členem. Vedle zdviženého obočí Londýna, jehož politické elity začaly opouštět svou koloniálně-rasistickou minulost, se ozývaly hlasy členských států z Asie i Afriky, které nechtěly sdílet společenství s otevřeně rasistickým státem. A tak v březnu 1961 unie z Commonwealthu vystoupila a byla vyhlášena Jihoafrická republika (JAR). 

Politické a ekonomické sankce (ČSSR uzavřelo svůj generální konzulát v roce 1963) se celkem míjely účinkem, jiné byly už v OSN vetovány západními spojenci v čele s USA, ač naopak skandinávské státy se snažily JAR ostrakizovat. Když ale reprezentace JAR odmítala nastupovat k mezinárodním sportovním utkáním, kde by byl byť jen jediný míšenec, došla trpělivost olympijskému výboru, a zemi z hnutí v roce 1968 vyloučila.

První „samosprávná“ domovina v Transkei byla vyhlášena roku 1963 a do jejího čela byl instalován vládě loajální kmenový náčelník Kaiser Matanzima. Mezitím zemřel „otec zakladatel“ Malan a do čela nacionalistů se postavil Johannes G. Strijdom, který bílým dělníkům a farmářům, nadále nespokojeným se svými životními podmínkami, slíbil reálný apartheid. Ten v praxi znamenal, že centra měst, vzdělání, bohatství a úspěch patřily bílým, ostatní byli trpěni jako levná pracovní síla, která se může vyžít v domovinách. Trvale probíhaly deportace černých Afričanů z center měst, jež měla být od černošských sídlišť oddělena pásem průmyslu. 

Tak například majitelé pozemků v Sophiatownu v Johannesburgu byli vystěhováni mnoho kilometrů za město, čtvrť srovnána se zemí a provokativně přejmenována na Triumph. Bez potřebných dokladů a zajištěné práce se musel dotyčný do tří dnů vrátit do bantustanu. Veřejný prostor od laviček po místa v některých kostelech ovládla pravidla segregace. Jakkoliv tisk si zachovával relativní svobodu, do země nesměly „závadné publikace“ například o soužití různých ras a z důvodu „mravní ochrany“ až do roku 1974 v zemi nevysílala televize.

Tristní situace v domovinách

Národní strana ale vyhrávala všechny volby, protože zemi se ekonomicky dařilo. Výkonnost hospodářství závisela v JAR hlavně na světových cenách zlata a dalších surovin a také na výnosech kukuřice a plodin na export. Zisky plynuly do financování policie, armády, ale i elitní vědy. JAR se vyšvihla mezi atomové mocnosti a kardiolog Christian Barnard provedl jako první na světě roku 1967 v Kapské nemocnici Groote Schuur úspěšnou transplantaci srdce. 

Ačkoliv byla levná černošská pracovní síla základem hospodářské prosperity, Afrikánce znepokojoval stále se zvyšující demografický rozdíl v jejich neprospěch, a tak chtěli realizaci úplného apartheidu uspíšit. Vznikaly nové a nové bantustany, přičemž území některých z nich byla složena z mnoha nespojitých částí roztroušených po republice. Každý se ubíral svéráznou cestou od rodinných autokracií po pokus vytvořit nadkmenovou federalistickou domovinu KwaZulu, ale žádný se nestal skutečně nezávislým. Rozpad Jižní Afriky na bílou JAR a domorodé „bantustáty“, který by se líbil nacionalistům, nebyl i vzhledem k silnému ekonomickému propojení možný. Současně se černí Afričané v těch funkčnějších domovinách jako KaNgwane učili samosprávě a základním principům demokratické vlády, což se hodilo po konci apartheidu.

Černí Afričané z JAR se inspirovali jak ve zbytku kontinentu, který od Roku Afriky 1960 postupně zaplnily dekolonizované státy, tak ve Spojených státech, kde od šedesátých let úspěšně působilo hnutí za občanská práva. Inteligence, církevní představitelé a studentstvo stálo u vzniku Hnutí za sebeuvědomění černochů, které zdůrazňovalo nutnost zbavit se pocitů méněcennosti, a naopak přijmout svou identitu včetně hrdosti na označení černoch. Ale právě výchova nových elit představovala velký problém, protože školství v domovinách bylo zanedbané, třídy čítaly i sto žáků a učitelé neměli kvalifikaci, ostatně výdaje na bělošské a černošské dítě byly v poměru 10:1. 

Spirála násilí

Protestní pochod proti afrikánštině ve školách v červnu 1976 v Sowetu (zkratka South Western Townships), tedy v černochům vykázaném předměstí Johannesburgu, zastavila policie střelbou do zástupu studentů. Svět obletěla fotka zabitého třináctiletého Hectora Pietersona, kterého jeho spolužák nese v náruči, a předměstí upadala do spirály pouličního násilí. Studenti odmítli chodit do školy pod heslem „Napřed svobodu, potom vzdělání!“. Celá jedna generace vyrůstala na ulici v ganzích a ze Soweta se stal jeden z nejznámější slumů na světě.

Vláda odpovídala zvyšováním pravomocí policie, ale příliš to nepomáhalo, ani když byl od léta 1985 v zemi opět vyhlášen dlouholetý výjimečný stav. Přes protesty lidskoprávních organizací mohli zatčení sedět v celách i roky bez obvinění, soudy končily vysokými tresty či nezřídka tresty smrti. Na popravišti skončil i vůdce ilegální komunistické strany a advokát politických vězňů Bram Fischer (1908–1975), vysokoškolský studentský vůdce Steve Biko byl v roce 1977 ve vězení umučen a stal se symbolem odporu, stejně jako zaťatá pěst s heslem „Amandla awethu“ (moc do rukou lidu).

O policejní brutalitě, nezvěstných a popravách oficiální tisk nesměl psát. Bída, kumulovaná frustrace a mládež bez perspektivy vedly k atentátům, sabotážím, ale i rabování a krutým „uličním soudům“ se stávkokazy či donašeči tajné policii. Na opačném pólu vznikaly extremistické organizace s rasistickým i antisemitským programem zachování čistoty bílé rasy. Polovojenské bojůvky Afrikánské mládeže (stormvalke) používaly při srazech a na oslavách nacistickou symboliku a rétoriku. 

Ačkoliv nový premiér (od roku 1984 i prezident) Pieter Willem Botha tváří v tvář narůstajícímu násilí začal mluvit o postupné demontáži apartheidu, doktrína ještě nebyla mrtvá. Stálo za ní silné konzervativní křídlo Národní strany, které jen nemile neslo, že od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohli černí Afričané vlastnit soukromý majetek, černí dělníci se poprvé nazývali zaměstnanci, nikoliv jen Bantuové, a míšenci s Indy získali dokonce zastoupení v parlamentu.

Nevyhnutelné změny

Pomalé a nejednoznačné oslabování apartheidu urychlila globální ekonomika, politika a klima. Ceny zlata v polovině osmdesátých let náhle poklesly až na polovinu a současně v celém regionu jižní Afriky nastalo pravidelné několikaleté období takzvaného velkého sucha provázené nižšími úrodami. Jenže státní kasa, již tak zatížená stávkami, bojkoty a výdaji na bezpečnost, nyní neměla prostředky na obvyklé dotace ani pro bílé zemědělce, natož pro ostatní. Vládní komise po čtyřiceti letech experimentu musely konstatovat katastrofální stav životní úrovně v bantustanech. Gorbačovovy reformy v SSSR a následné zhroucení bipolárního světa eliminovaly hrozbu sovětského vlivu, kterým byla mimo jiné zdůvodňována potřeba apartheidu.

Po Bothově onemocnění se v roce 1989 stal novým vůdcem Národní strany a později i prezidentem ministr Bothových vlád pragmaticky orientovaný Frederik Willem de Klerk a na jihu Afriky podobně jako ve střední Evropě odstartovaly dříve těžko uvěřitelné změny. V únoru 1990 mohly obnovit činnost ANK, PK a další osvobozenecká hnutí, a dokonce i komunistická strana. Dále byl zrušen trest smrti i jeho výkon u těch již odsouzených. V tom samém roce došlo k ukončení výjimečného stavu, Namibie získala nezávislost a země se pod mezinárodní kontrolou zbavila svého jaderného arzenálu.

Mandela na scéně

Dne 11. února 1990 opustil po 27 letech vězení Nelson Mandela. Symbolizoval jak utrpení politických vězňů, tak smírné řešení soužití v mnohorasovém státě. Již v druhé polovině osmdesátých let mu bylo několikrát jako oblíbenci prezidenta Bothy umožněno zastupovat ANK v jednáních, nyní se měl stát klíčovým vyjednavačem přechodu k demokraticky zvolené vládě na základě pravidla „jeden člověk – jeden hlas“ a úplného zrušení apartheidu.

Mandela se na obou stranách musel potýkat s hlasitými odpůrci usmíření. Extremistické vrstvy černošské většiny chtěly naplnit svůj dávný sen, aby všichni běloši ze země prostě zmizeli. Fundamentální Afrikánci zase v roce 1990 založili Vítězné komando, které se rozrostlo na 15 000 příslušníků. Jeho součástí byla Železná garda, již tvořili vysocí důstojníci chodící v černých uniformách a kuklách, kteří útočili na civilní a vládní cíle. 

Hospodářství zůstávalo závislé na těžbě surovin a vůči globálnímu byznysu setrvávalo v semi-periferním postavení. Tak například snaha o vlastní zhotovování automobilů byla v osmdesátých letech zhmotněna do celkem neefektivní montážní výroby. V následujícím desetiletí se zde hotová auta už prakticky nevyráběla, ale republika se stala předním producentem katalyzátorů, a to v důsledku objevu bohatých ložisek platiny.

Nepřekonatelná nerovnost

První demokratické volby do Národního shromáždění se konaly až v dubnu 1994. ANK v nich získal 63 % hlasů, Národní strana 20 %. O měsíc později pak nový parlament zvolil Nelsona Mandelu prezidentem a de Klerk se stal jedním z jeho viceprezidentů (v roce 1993 spolu převzali Nobelovu cenu za mír). Ve vládě „národní jednoty“ zasedali ministři jak z ANK, tak Národní strany.

Klíčovou institucí pro hledání smíru a vyrovnání se s minulostí se stala Komise pro pravdu a usmíření, které předsedal arcibiskup Desmond Tutu. Nešlo o instituci typu norimberského tribunálu, ale o platformu pro oběti i pachatele, aby se podělili o své příběhy. Ačkoli její činnost nebyla dokonalá, představovala Komise zásadní krok k uzdravení rozděleného národa – vyslechla 22 000 obětí, svědků a pachatelů a mohla udělit amnestii těm z nich, kteří otevřeně a pravdivě doznali svá provinění.

Apartheid v JAR sice formálně skončil, mottem země je „Jednota v různosti“, ale majetkové a příjmové rozdíly mezi bílými a černými Afričany zůstávají ve středně bohatém státu s více než 60 miliony obyvatel propastné. Ačkoli je země nyní demokratickým státem a jednou z největších ekonomik Afriky, přetrvávají zde systémové nerovnosti, zejména v oblasti rozdělování bohatství, vzdělávání a přístupu k příležitostem. Mírový přechod k demokracii je uváděn jako příklad, který má inspirovat svět a ukazovat, že usmíření je možné i tváří v tvář hlubokým rozporům. Ideály Charty svobody – rovnost, důstojnost a spravedlnost – se často připomínají.

Na druhou stranu však zemi i desetiletí po pádu apartheidu sužují vysoká kriminalita, nezaměstnanost a chudoba. Podle nejnovějších dat Světové banky patří Jihoafrická republika do skupiny států s největšími nerovnostmi na světě, někteří dokonce tvrdí, že v tomto smutném žebříčku vede.

Image

Čtěte také

Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Po desetiletí převládala mezi odborníky představa, že dinosauři byli už dávno před dopadem obřího meteoritu v podstatě odsouzeni k záhubě. Vědci se domnívali, že jejich rozmanitost i početnost klesaly a že katastrofa před 66 miliony lety byla jen definitivní ranou pro už tak skomírající skupinu. Nová studie publikovaná v prestižním časopise Science ale naznačuje, že skutečnost byla nejspíš úplně jiná.

Poslední rozkvět

Tým odborníků z Baylorovy univerzity, Státní univerzity Nového Mexika, Smithsonova institutu a několika dalších institucí analyzoval fosilie z oblasti Naashoibito Member v severozápadním Novém Mexiku. Tyto vrstvy hornin zachycují období těsně před masovým vymíráním dinosaurů – jejich stáří se pohybuje mezi 66,4 a 66 miliony let, tedy jen těsně před okamžikem, kdy Zemi zasáhl ničivý asteroid.

Podle vedoucího výzkumu Daniela Peppeho zde dinosauři žili ve stejnou dobu jako slavní obyvatelé formace Hell Creek v Montaně a rozhodně nevykazovali známky úpadku. Naopak – šlo o rozmanité a životem kypící ekosystémy.

Dinosauři ve vrcholné formě

Nová data ukazují, že dinosaury z pozdní křídy nelze vnímat jako jednotnou „vyčerpanou“ skupinu. Naopak – po celé západní části Severní Ameriky se vyvinuly výrazně odlišné regionální komunity. Ty se nelišily ani tak podle geografických překážek, jako spíš podle teplotních rozdílů mezi oblastmi.

„Naše výsledky jednoznačně ukazují, že dinosauři nebyli v útlumu. Dařilo se jim skvěle až do samého konce,“ vysvětluje spoluautor studie Andrew Flynn. Tento objev tak zpochybňuje dlouho zakořeněnou představu o pomalém úpadku.

Život po dopadu

Když před 66 miliony let zasáhl Zemi ničivý asteroid, dinosauří éra skončila prakticky okamžitě. Ale právě pestré ekosystémy, které po sobě dinosauři zanechali, umožnily rychlý rozvoj savců. Už během 300 000 let po masovém vymírání dinosaurů se savci začali prudce diverzifikovat – měnila se velikost jejich těl, strava i způsob života.

Zajímavé je, že stejné teplotní zóny, které kdysi rozdělovaly dinosauří „bioprovincie“, přetrvaly i po katastrofě. Savci na severu a jihu Severní Ameriky se vyvíjeli rozdílně, což ukazuje, jak zásadní roli hrálo klima i po největším kataklyzmatu v dějinách života. Nová zjištění podle vědců mění příběh dinosaurů: nešlo v jejich případě o pomalé skomírání, ale o náhlý konec období nebývalého rozkvětu. 

Image

Čtěte také

Savci proti dinosaurům: Proč savci přežili a dinosauři vyhynuli?

Od počátku 20. století učinilo lidstvo úctyhodné pokroky v chápání kosmu, který nás obklopuje. Přesto ještě zbývá nemálo neznámých. Jde o koření výzkumu dnešních odborníků na vesmír, i když se někdy zdá, že toho o něm víc nevíme než víme. A z jistého úhlu pohledu je to pravda.

S jakým tělesem se srazil Uran?

Uran patří mezi ledové obry a na první pohled se velmi podobá Neptunu, přičemž má i podobné chemické složení. Ve skutečnosti jde ovšem o unikátní a podivný svět. Na rozdíl od ostatních planet naší soustavy krouží kolem Slunce „na boku“, jeho rotační osa je extrémně skloněná a leží téměř v rovině oběhu. Severní a jižní pól se tudíž nacházejí v oblastech, kde mají zbylé oběžnice rovník. Proto se také Uran se svými slabými prstenci občas v dalekohledu jeví jako terč s planetou uprostřed.

Výjimečnost ledového obra spočívá i v jeho velmi rychlé rotaci – tamní den trvá pouhých 17 hodin. Uvedené zvláštnosti pak možná nějak souvisejí s dalším prvenstvím Uranu. Má totiž nejchladnější atmosféru ze všech planet Sluneční soustavy, přestože od centrální hvězdy nekrouží nejdál: Nejnižší teploty se tam pohybují kolem −224 °C.

Vědci se domnívají, že neobvyklé vlastnosti Uranu pramení z děsivé planetární srážky. Podle uvedené představy do něj před miliardami let narazilo těleso o rozměrech 1–3násobku Země. Když ovšem odborníci popsanou kolizi nasimulovali, ukázalo se, že by podobný impakt vytvořil mnohonásobně víc planetární suti, než by odpovídalo hmotě dnešních měsíců ledového obra. Badatelé proto doufají, že by mohly roušku tajemství Uranu poodhalit vesmírné mise, jež k němu snad zamíří v příští dekádě.

Co se nachází v nitru černé díry?

Černé díry jsou jako magnet na záhady, a v našem přehledu se tedy objevují víc než jednou. Nejde jen o jejich povahu kosmických behemotů s vlastnostmi zcela mimo naši fantazii. Design černých „monster“ totiž znamená záhadu sám o sobě: Podle převládajících představ odděluje vnitřek černé díry od vnějšího světa horizont událostí, skrz který se nemůže ven dostat nic, dokonce ani světlo. Podle rovnic Einsteinovy obecné relativity nabývají běžně známé parametry uvnitř černé díry nekonečných hodnot. Vědci hovoří o gravitační singularitě, tedy nekonečně malé oblasti s nekonečnou hustotou.

Zmíněná nesmírně exotická záležitost však představuje pro odborníky problém. V singularitě se hroutí fyzikální zákony a teorie, a pokud ji fyzikové někde najdou, vlastně tím říkají, že nevědí, co se tam děje. Existence horizontu událostí zas vyvolává nepříjemné paradoxy, s nimiž si věda zatím příliš neporadí. Proto se objevuje celá řada více či méně výstředních teorií a modelů, jež se snaží k tradičnímu modelu černé díry nabídnout alternativu: Jde mimo jiné o hvězdy temné energie, objekty GEODE alias Generic Objects of Dark Energy, gravastary, černé hvězdy, věčně kolabující objekty MECO neboli Magnetospheric Eternally Collapsing Objects, temné hvězdy či fuzzbally coby přízračná klubka superstrun. Obecně se pak věří, že singularita není reálným popisem situace a že vysvětlení časem přinese úplná teorie kvantové gravitace.

Image

Čtěte také

Všechno ven a nic dovnitř: Co říká astrofyzika o bílých dírách?

Během příprav na invazi do Británie si představitelé Luftwaffe uvědomili, že postrádají velkokapacitní letoun. Tato myšlenka experty neopustila ani poté, co Hitler odložil útok na Albion na neurčito. Pozornost plánovačů se zaměřila na východ a nad nekonečnými sovětskými pláněmi vyvstávala potřeba velkoobjemového transportu ještě naléhavěji.

Praotec kluzák

Jako nejvhodnější prostředek Němci vyhodnotili kluzák, jenž by kromě výzbroje mohl přepravovat i mužstvo přímo do ohně bitev – a dobytí belgické pevnosti Eben-Emael s pomocí tichých DFS 230 tuto hypotézu potvrdilo. Luftwaffe se tedy obrátila na podniky Junkers a Messerschmitt s výzvou k vývoji Grossraumlastensegleru neboli velkokapacitního kluzáku. Požadovanou nosnost zadali technici nikoliv suchými čísly, ale praktickým příkladem – stroj měl unést buď protitankový kanon ráže 88 mm s tahačem, nebo střední tank či samohybné dělo.

Tendr obdržel kódové označení Projekt Varšava a vítězně z něj nakonec vzešel Messerschmitt, jehož konstruktéři na rozdíl od těch Junkersových pochopili, že rodící se obr nemůže stavět na zastaralé celodřevěné konstrukci. Vzpěrový hornoplošník Me 321 disponoval kostrou z ocelových trubek, doplněnou o dřevěné profilované části s plátěným potahem. Křídlo smíšené konstrukce s dřevěnými žebry vyztužovaly vzpěry, v přední části trupu se nacházela dvoudílná nákladová vrata.

Při prázdné hmotnosti 12,4 tuny unesl stroj 22 tun nákladu a mohl se pochlubit nevídaným rozpětím 55 metrů (pro srovnání – bombardér B-29, jenž svrhl atomové bomby na Japonsko, ho měl o více než 11,5 metru menší). Kluzák se poprvé vznesl 7. března 1941 ve vleku za čtyřmotorovým Ju 90. Těch však měla Luftwaffe tak málo (celkem 18), že pro praktické nasazení Me 321 musela hledat jiné tahouny. První nákladní „větroně“ dodané k jednotkám v červnu téhož roku tudíž dostávala do vzduchu trojice dvoumotorových stíhaček Bf 110, nicméně ukočírovat toto „trojspřeží“ představovalo pro piloty značně riskantní kousek. Nakonec vznikl speciální vlečný Heinkel He 111Z s pěti motory, jenž vstoupil do služby roku 1942.

Šest řvoucích motorů

Ještě před přijetím kluzáků do výzbroje vznikl nápad modifikovat Me 321 na klasický transportní letoun. Přestavba by zachovala všechny výhody a odstranila problémy se vzletem a vlekáním. Do práce se tak začátkem roku 1941 pustil tým vedený Wolfgangem Degelem, jenž měl obra osadit pohonnými jednotkami BMW 801, BMW 132R, Jumo 211 nebo kořistními francouzskými Gnome-Rhône 14N. Vzhledem k nedostatku motorů německé provenience nakonec Říšské ministerstvo letectví rozhodlo o použití poslední varianty.

Zatímco první prototyp označený Me 323 C (respektive Me 323 V1) dostal čtyři kusy, Me 323 D (Me 323 V2) testoval šestimotorové uspořádání. Ve snaze eliminovat silný točivý moment obdrželo levé křídlo motory s pravotočivými vrtulemi a vrtule pohonných jednotek v pravém křídle se otáčely doleva. Dále museli konstruktéři zesílit nosníky křídla a jeho povrch potáhnout plechem poskytujícím ochranu před zplodinami z výfuků.

Proměnou prošel rovněž podvozek – místo zatahovatelných ližin použitých u Me 321 Němci instalovali dva páry menších a tři páry větších kol, jež tvořily dva pětikolové tandemy. Osádku rozšířili dva mechanici, jejichž pracoviště se nacházela u křídla poblíž náběžné hrany. Testy na jaře 1942 prokázaly, že dostatečný výkon uděluje pouze šest motorů, a ministerstvo objednalo deset předsériových Me 323 D-0 k provozním zkouškám. Po jejich završení začala Luftwaffe v září téhož roku dostávat sériové Me 323 D-1 s bojovým jménem Gigant.

Až 130 vojáků

Do služby vstoupily Me 323 D-1 osazené defenzivní výzbrojí sestávající ze čtyř pohyblivě lafetovaných kulometů MG 15 ráže 7,92 mm. Do oken v trupu mohli převážení vojáci umístit také MG 34 téhož kalibru, které zvýšily počet kulometů na deset. Váha motorů, paliva i zbraní ubrala část původní nosnosti, a tak mohl Me 323 D přepravovat 12 tun nákladu. To v praxi znamenalo 130 vyzbrojených vojáků nebo 60 nosítek s raněnými, případně nákladní vůz s přívěsem, dělo s tahačem nebo až 52 dvěstěpadesátilitrových sudů s benzinem.

Dodejme, že následující verze D-2 a D-6 se lišily mimo jiné tvarem kapotáže motorů (Němci je od společnosti SNCASO přebírali v modifikacích původně určených pro různé typy francouzských letadel) a typem vrtulí. Během října 1942 završila Luftwaffe přezbrojování dvou skupin, které dosud létaly s Ju 52, a následujícího měsíce je spojila do Kampfgeschwader zur besonderer Verwendung 323. Obří stroje začaly působit nad Středomořím, kde pendlovaly mezi Sicílií a severní Afrikou. Do ostré akce poprvé startovaly z Palerma a Trapani, odkud vezly Afrikakorpsu zásoby do Bizerty a Tunisu. Při zpátečních letech evakuovaly raněné a převážely prázdné sudy.

Masakr gigantů

Letouny Messerschmitt Gigant Me 323 se osvědčily i v transportní roli, ovšem nízká rychlost, značné rozměry a neohrabanost je činily zranitelnými. První gigant sestřelili Spojenci nad Tunisem 10. listopadu 1942, další dva britští stíhači zničili při startu. Tyto zkušenosti se Messerschmitt snažil zohlednit u zmíněné verze D-6, kde stanoviště nad kabinou radiotelegrafisty dostalo navíc dvojici MG 131 ráže 13 mm. Zbraně tohoto kalibru postupně nahrazovaly i 7,92mm kulomety s nedostatečným účinkem v ostatních střelištích.

Vzhledem k ložné ploše, nosnosti a levné výrobě se Me 323 stal nejekonomičtějším prostředkem německého leteckého transportu. Vojáci i letci mu pro jednoduchou konstrukci přezdívali Leukoplastbomber (bombardér z leukoplasti) a oceňovali krom jiného rychlost nakládky i vykládky díky praktickým vratům. Jejich umístění nicméně osádkám způsobovalo specifický problém. Piloti přeškolovaní z Ju 52 byli zvyklí před sebou vidět „čumák“ stroje, avšak vrata Me 323 se „svažovala“ tak prudce, že letec před sebou neměl zhola nic – a to méně zkušeným pilotům ztěžovalo odhad vzdálenosti k zemi při přistání.

Jak se situace vojsk Osy na severoafrickém bojišti zhoršovala, museli Němci zintenzivnit jejich zásobování a jen od 23. února do 28. března 1943 podnikly giganty 160 letů. Zároveň tehdy Luftwaffe změnila název jednotky na Transportgeschwader 5. Navzdory převaze nepřítele ve vzduchu zaznamenávaly giganty zprvu překvapivě nízké ztráty – teprve 10. dubna poslaly spojenecké stíhačky do moře severně od Tunisu tři Me 323. Šlo však o pouhou předehru toho, co mělo přijít 22. dubna 1943.

Tehdy odstartovala formace gigantů s nákladem benzinu k dalšímu letu do Afriky, přičemž eskortu dostaly na starost Bf 109 z JG 27. Nedaleko mysu Bon u severovýchodního pobřeží Tuniska si na Němce počíhala početná skupina spitfirů a kittyhawků a rozpoutala bitvu, při níž padal k zemi jeden gigant za druhým. Britští a jihoafričtí letci sestřelili čtrnáct Me 323 ze šestnácti (podle jiných zdrojů 18 z 20 nebo 22 z 27). Mnohé další stroje brzo podlehly náletům na letiště a neutuchajícím útokům stíhaček, načež Transportgeschwader 5 prakticky přestala existovat.

Víc a víc kulometů

Zatímco osádky Me 323 se usilovně snažily udržet vzdušný most, konstruktéři pracovali na nových modernizacích. V leipheimské továrně spatřily světlo světa prototypy V13 a V14 s většími palivovými nádržemi, zesílenou konstrukcí i pozměněnou výzbrojí. Obě přední horní střeliště s kulomety MG 15 zmizela a nahradily je dva MG 131 v okénkách uprostřed nákladových vrat. Do dvou bočních oken v zadní sekci trupu přibyl stejný počet automatů téhož typu.

Cílem úprav se stalo i navýšení rychlosti a doletu, a tak každý z prototypů experimentoval s šesticí výkonnějších motorů. Vzhledem k chronicky nedostačující kapacitě německých továren nakonec opět padla volba na francouzské Gnome-Rhône 14N o výkonu 840 kW. Popsané modifikace daly vzniknout sériové verzi Me 323 E-1, která se na jaře 1943 začala vyrábět v leteckém oddělení závodu Luftschiffbau Zeppelin ve Friedrichshafenu. Modernizace a zkoušky nadále zůstávaly v režii společnosti Messerschmitt, která brzo poté poslala do vzduchu prototyp Me 323 V15 dovybavený otočnou střeleckou věží HDL 151 s 20mm kanonem MG 151 na horní straně každého křídla.

Toto řešení ovšem kladlo tak velký aerodynamický odpor, že ho musela nahradit podstatně nižší věž EDL 151. Letouny vybavené dvojicí těchto střelišť opouštěly montážní linku pod označením Me 323 E-2. Další vývoj se zaměřil na zvýšení nosnosti a prototyp V16 z konce roku 1943 pohánělo šest motorů Jumo 211R o jednotlivém výkonu 1 088 kW. Nové jednotky umožnily stroji, jenž měl být předobrazem sériového Me 323 F, unést až 15 tun. Německá města se však v té době stále častěji stávala terčem náletů spojeneckých bombardérů, takže se výkonné motory místo transportních letounů nakonec montovaly do stíhaček. Neprosadil se ani Me 323 G, který měly pohánět dvouhvězdicové Gnome-Rhône 14R.

Do posledních dnů

Tenčící se průmyslová kapacita Německa vedla v dubnu 1944 k ukončení výroby gigantů. Vznikly asi dvě stovky exemplářů (některé zdroje hovoří o 198 kusech, jiné o 201). Dokončené letouny putovaly opět k Transportgeschwader 5, kterou Němci v říjnu 1943 po těžkých ztrátách ve Středomoří poslali na východní frontu.

Základnami gigantů se tam postupně stala třeba polská Varšava, Kecskemét v Maďarsku nebo rumunské Focșani. Část Me 323 vzlétala též z Oděsy a zásobovala jednotky Wehrmachtu na Krymu. Jen do jara 1944 messerschmitty na východní frontě absolvovaly přes dvě tisícovky letů, a přestože od podzimu činnost transportního letectva slábla, šestimotoráky létaly až do konce války. Za zásoby jejich osádkám vděčili kupříkladu vojáci obklíčení v kuronské kapse.

Image

Čtěte také

Střední bombardér Heinkel He 111: Nejlepší bombardér a tažný kůň Luftwaffe

Divocí, nespoutaní a temperamentní – takovými přívlastky by se dali charakterizovat obyvatelé Surinamu, kteří vzešli z někdejšího mísení afrických černochů, Indů, Indonésanů, bělochů a v neposlední řadě také domorodých indiánů. Za unikátní mix mohou koloniální mocnosti, kterých se v nadvládě nad dnešním jihoamerickým státem vystřídalo hned několik. Jako první se jej zmocnili Portugalci a následovali Britové, od nichž oblast získali Nizozemci výměnou za Nový Amsterodam neboli dnešní New York. Británie region v průběhu historie ještě na pár let převzala, nicméně evropský pevninský stát si tam uchoval dominantní vliv až do roku 1975, kdy se Surinam osamostatnil.

Koloniální velmoci přivážely svou pracovní sílu, čímž mimoděk umožnily vznik tamní unikátní kultury. S uvedenou praktikou začali Britové, kteří ze západu Afriky dovezli tolik otroků, že černé obyvatelstvo státu dodnes převládá. Holanďané zas transportovali dělníky z tehdejšího východu Indie, dnešní Indonésie. Ti všichni se dále mísili s domorodými kmeny Aravaků, Karibů nebo třeba Waraů.

Vzpomínky na domov

Prolínání kultur a příchod nových obyvatel tak daly vzniknout například surinamským Maronům. Jedná se o Afričany, kterým se podařilo z otroctví utéct, načež se usadili ve vnitrozemí státu – zejména podél řeky Maroni, jež jim dala jméno. „Jejich“ oblast pokrývá 1,4 milionu hektarů a útočiště tam našlo na pětadvacet tisíc domorodců obývajících zhruba sedmdesát vesnic. Kultura Maronů tak patří mezi nejlépe uchované dědictví afrických zvyků, jež byly na původním kontinentu poznamenány koloniálními válkami, přírodními katastrofami i migrací. 

Tradiční maronské oblečení hýří barvami a tvoří ideální odraz jejich pestré kultury – zvlášť když příslušníky etnika spatříte, jak své oděvy hromadně perou v řece, jako by se za poslední stovky let nic nezměnilo. Namísto tradičních masek si pak Maroni zhotovují jedinečné dřevěné hole a do jejich rukojetí vyřezávají tváře předků.

Fawaka! Fawaka!

Maronské vesnice sice tvoří jedno z hlavních lákadel Surinamu, přesto domorodci nenesou fotografování zrovna nejlépe. V některých osadách podél řeky se dokonce fotit nesmí a traduje se, že kdo zákaz poruší, toho stihne kletba. Sami Maroni se před objektivy často skrývají, a někdy se vůči příchozím dokonce chovají agresivně: Vyprovokovat je občas může i pouhý aparát zavěšený na krku. Rozhodně se pak nedoporučuje pokoušet se obyvatele zvěčnit při ranní hygieně v řece, kdy se koupou nazí…

Navzdory prolnutí etnik nezanikly v Surinamu původní zvyky a tradice. Pouliční atmosféra je tudíž zejména ve městech naprosto jedinečná, srší temperamentem a často bývá velmi hlučná i bezprostřední. Od zbylých států Jižní Ameriky se Surinam odlišuje také tím, že tam narazíte jen na minimum latinskoamerických obyvatel – a ti, kteří v zemi žijí, přijeli za prací. Na rozdíl takřka od celého zbytku kontinentu tedy nepochodíte se španělštinou ani portugalštinou. Oficiální jazyk představuje nizozemština a vedle ní místní používají ještě kreolské sranantongo, jež nezapře vliv angličtiny. Přátelský pozdrav zní „fawaka“ a dá se přeložit jako „ahoj, jak se máš?“. 

Roztančená země

Pokud byste chtěli Surinam zažít skutečně naplno, rozhodně se tam vypravte v polovině září, kdy se koná tradiční karneval Avondtweedaagse – což by se dalo z nizozemštiny přeložit jako „večerní dvoudenní průvod“. Každý rok se jej účastní na dva a půl tisíce nadšenců, kteří se dělí do mnoha folklorně-tanečních skupin. Jejich zanícenost, dravost, nadšení i pohybové kreace vás uvedou v úžas a neztratily by se ani na mnohem slavnějších akcích téhož druhu, včetně legendárního karnevalu v Riu. Mezi vystupujícími samozřejmě převládají šarmantní dívky, nicméně v průvodu zahlédnete i kapely hrající jakousi tradiční dechovku a zapojují se rovněž podporovatelé různých politických stran.

Trasa se v průběhu dvou dnů mění a vede ulicemi hlavního města Paramaribo. Lidé z okolních domů pak obvykle posedávají venku na židličkách, popíjejí místní rum, baví se s rodinou a tančí s účastníky průvodu. Starší usedlíci nezřídka oblékají klasické surinamské oděvy s historií sahající až do období kolonialismu, jež jsou barevné, nápadité i honosné. Kroje zvané koto tvoří výbavu kreolských žen, zatímco pánská alternativa pangi či pangani představuje barevnou látku přehazovanou přes rameno. 

Raději neriskujte

Surinamské území z 93 % pokrývá deštný prales, a dokonce i v Paramaribu najdete oblasti, kde si budete připadat jako v srdci džungle. Prales se rozkládá v podstatě všude na jih od oceánského pobřeží, a čím hlouběji se vydáte, tím divočejší přírodu méně poznamenanou lidskou rukou naleznete. Na výlet do džungle můžete samozřejmě vyrazit sami, ale ve vlastním zájmu byste tak činit neměli. 

Zákon sice takové výpravy nezakazuje a nikdo vám v nich nemůže zabránit, musíte však brát v potaz, že je prales skutečně divoký: Nevedou tudy asfaltové cesty, k většině území neexistují pořádné mapy, žijí tam nebezpeční predátoři a společnost jim dělají často konzervativní a ne právě civilizované indiánské kmeny. Nemluvě o tom, že počasí v džungli bývá nevyzpytatelné a z minuty na minutu se může změnit. Mnohem lepší je proto využít nabídku jedné z mnoha surinamských cestovních kanceláří, které podobné výlety zajišťují. Obvykle jde o vícedenní výpravu a cena zahrnuje ubytování, dopravu, stravu i služby místních profesionálních průvodců.

Plavba džunglí

Velký zážitek nabízí samozřejmě přelet nad krajinou, kdy se spolu s dalšími pasažéry vznesete v malém pětisedadlovém letadle nad nekonečnou panenskou džungli. Mnohé však nejvíc láká návštěva některého ze vstřícnějších kmenů, s jehož příslušníky lze potom strávit několik dní v nitru pralesa. Takový pobyt znamená vrátit se v čase klidně i o více než století a zažít absolutní zpomalení. Zjistíte přitom, že stejně jako se mnozí moderní lidé dívají na domorodce spatra, oni pohlížejí podobným způsobem na nás. Coby zaostalé nás vnímají například na poli medicíny, přírodního léčitelství a dalších oborů.

V srdci džungle přesto musíte počítat s tím, že ani s profesionálním doprovodem se zmíněné dobrodružství neobejde bez jistých komplikací. Například vysoké teploty a všudypřítomná vlhkost jsou pro našince značně vysilující, a neustále si tak budete otírat pot z tváře. Jakmile ovšem ze zeleného porostu vykouknete, můžete se mimo jiné svézt na kánoích po řece a sledovat exotické ptáky nebo chytat piraně. Místní lovci vám potom třeba dají ochutnat maso z leguána, krokodýla či tapíra. Co je totiž pro nás neuchopitelnou exotikou, to pro ně znamená každodenní realitu. Surinam zkrátka představuje unikátní zemi, turisty stále takřka neobjevenou, jež stojí za pozornost – zvlášť pokud máte rádi zajímavou kulturu a nezaleknete se trošky nepohodlí. 

Image

Čtěte také

Třaskavé barely jihoamerické Guayany Esequiba