Potřeba nového silně pancéřovaného a kvalitně vyzbrojeného obrněnce dala po válce vzniknout specifikaci A45, jež roku 1946 změnila označení na FV 200, což měl být univerzální tank. Na jeho základě by vznikla další vozidla, samohybná děla, vyprošťovací stroje a další typy. V roce 1949 byl koncept univerzálního tanku opuštěn a páteří britských obrněných jednotek na dlouhou dobu zůstal střední tank Centurion.

Úctyhodný pancíř

Britští generálové (podobně jako jejich francouzští a američtí kolegové) si uvědomovali, že nemají k dispozici adekvátní protějšek k sovětským IS-3, a tak se rozeběhl vývojový program těžkého tanku. Po prototypu FV 221 Caernarvon z roku 1950 vznikl dalším vývojem těžký tank FV 214 Conqueror. Po zkouškách prototypu v polovině roku 1952 byla dodána dvacetikusová pokusná řada.

Conqueror měl na každém boku osm pojezdových kol, zavěšených po dvou se společnými tlumícími a pružícími jednotkami. Vrchní část pásu byla opět vedena přes podpůrné kladky. Na svařovanou korbu konstruktéři umístili zcela nově vyvinutou masivní věž nesoucí výzbroj. Pancéřování dosahovalo na čelních partiích až 178 mm a v poměru s tehdejšími středními tanky se jednalo o značnou tloušťku.

Motor a výzbroj

Pohonnou jednotkou se stal benzinový vidlicový dvanáctiválec Rolls Royce M120 o výkonu 604 kW při 2 800 otáčkách za minutu. Tento motor o rozvodu OHV vycházel z koncepce jednotky Rolls Royce Meteor a velmi hmotnému vozidlu Conqueror umožňoval dosáhnout na rovné silnici rychlosti 34 km/h. Chlazení motoru zajišťovaly dva chladiče a ventilátory přivádějící k nim vzduch a zajišťující jeho cirkulaci. Palivovou nádrž z lehkých slitin konstruktéři instalovali po straně motorového prostoru. Elektrické systémy vozidla používaly jako zdroj energie generátoru o 350 ampérhodinách, poháněného vlastním spalovacím motorem s výkonem 21,6 kW (instalovaným vpravo od motoru tanku).

Výzbroj představoval kanon L11 ráže 120 mm s drážkovaným vývrtem hlavně a opatřený ejektorem spalin. Samotná hlaveň měla délku 55 ráží. Používalo se protipancéřové a tříštivotrhavé střelivo, avšak zásoba munice nebyla nijak vysoká, celkem 35 granátů. Kanon doplňovaly dva 7,62mm kulomety, jeden spřažený s dělem a druhý instalovaný vedle poklopu velitele na vrchním pancíři věže. Výzbroj doplňovaly zadýmovací granátomety na bocích věže. Osádku tanku tvořili čtyři muži, řidič seděl v pravé polovině trupu, ve věži velitel, střelec a nabíječ.

Jen 185 tanků

Sériová výroba conqueroru začala roku 1956 a pokračovala následující tři léta, během kterých britská armáda převzala pouze 185 tanků. Stroje se přidělovaly po devíti kusech ke každému britskému tankovému pluku ve Spolkové republice Německo. Měly dávat palebnou podporu středním centurionům, tvořícím páteř výzbroje královských tankových sil. V praxi si osádky toto vozidlo nikdy příliš neoblíbily, a to především pro značnou poruchovost.

TIP: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel britského Chieftainu a sovětské T-62

Celkově nebyla tato koncepce nijak progresivní a typ rychle zastarával, což vedlo k jeho nečekaně brzkému vyřazování z výzbroje. Poslední conquerory Britové od bojových jednotek stáhli již roku 1966. Moderní střední tanky totiž dokázaly jejich roli zastoupit, a to za cenu podstatně nižších provozních nákladů. Podvozek tanku byl využit pro stavbu vyprošťovacích vozidel ARV Mk I, zařazovaných k jednotkám vyzbrojeným conquerory. ARV neměly otočnou věž a jen jednoduchou nízkou nástavbu a disponovaly silným navijákem. 

Hvězdy jsou obrovské koule rozžhavených plynů vyrábějící energii díky termojaderným procesům ve svém nitru. Jakmile hvězda palivo spotřebuje, rovnováha se poruší, převládne gravitace a hvězda se začne smršťovat. Další vývoj pak závisí na její okamžité hmotnosti: když nepřesáhne 1,44 hmotnosti Slunce, zastaví se hroucení hvězdy ve stadiu tělesa planetárních rozměrů s povrchovou teplotou 10–100 tisíc stupňů (v závislosti na hmotnosti), jež se označuje jako bílý trpaslík. Průměrná hustota bílého trpaslíka převyšuje zhruba milionkrát hustotu Slunce.

Hvězdy s hmotností v rozmezí 1,44 až 8 Sluncí se smršťují rychleji. Přeskočí stadium bílého trpaslíka a svou existenci ukončí v podobě neutronových hvězd s rozměry v desítkách kilometrů, avšak s extrémní hustotou. Vznik neutronové hvězdy je provázen uvolněním obrovského množství energie – v atmosféře hvězdy se začne spalovat vodík a dojde k masivnímu nukleárnímu výbuchu. Většina její hmoty je doslova rozmetána po okolí, přičemž se od místa exploze vzdaluje rychlostí kolem 30 000 km/s. Popisovaný proces pozorují astronomové jako výbuch supernovy.

Co se děje při zhroucení hvězdy?

Termín supernova se vztahuje k několika typům hvězdných explozí. Jejich důsledkem je výskyt extrémně zářících objektů, jejichž jasnost posléze v průběhu týdnů či měsíců opět mnohonásobně poklesne.

K prvnímu typu explozí dochází, když masivní hvězda vyčerpá ve svém nitru zásoby paliva pro termojaderné reakce a začne se hroutit silou vlastní gravitace. Uvnitř tělesa tak dojde k prudkému nárůstu teploty.

Druhý typ exploze nastává v případě, že na bílého trpaslíka dopadá materiál z jeho hvězdného průvodce – druhé složky dvojhvězdy; po nahromadění dostatečné zásoby hmoty dojde k termonukleární explozi. V obou případech rozmetá výsledná exploze obrovskou silou do okolí téměř všechnu hmotu hvězdy (nebo její velkou část).

Zabití obří hvězdy

Při explozi supernovy se velká část hmotnosti hvězdy přemění na energii a zbytek se zhroutí vlastní hmotností. Pokud je hmotnost hvězdy dostatečně vysoká, smrští se její materiál do malého rozměru (průměr několika kilometrů) a vznikne černá díra. Právě poslední popsaný scénář se rozhodli ověřit vědci z australského výzkumného centra při univerzitě v Melbourne‎ (Swinburne University of Technology). 

TIP: Gravitační astronomie: Jak přesně změřit velikost neutronové hvězdy?

S pomocí superpočítače OzSTAR, s maximálním výkonem přes 1 000 teraFLOPS (10¹̶²), simulovali exploze tří supernov 39×, 20× a 18× hmotnějších než naše Slunce. Počítačové modely vědci hodlají využít k návrhům citlivějších detektorů gravitačních vln – především pak Einsteinova dalekohledu, který by měl svoji činnost zahájit v roce 2025.

Počítačové simulace ale přinesly i zajímavé praktické poznatky. Zatímco dvě větší hvězdy generovaly energetické exploze poháněné neutriny, u nejmenší z hvězd se toto vědcům nepodařilo. Nejmenší hvězda sice vygenerovala gravitační vlny s nižší amplitudou, ale v nejlépe detekovatelném spektru. Ukázalo se také, že zásadní vliv na podobu gravitačních vln má rotace nově vznikající neutronové hvězdy.

Není nic horšího, než když se proti vám postaví vlastní tělo a začne vás systematicky ničit. Přesně to se děje nemocným s diabetem I. typu. Diabetes mellitus I. typu je autoimunitní onemocnění jehož příčinou je absolutní nedostatek inzulinu způsobený zánětem – inzulitidou.

Když chybí inzulin

Onemocnění je charakteristické pro mladší věkové kategorie a objevuje se již u dětí, může se ale rozvinout v každém věku. Současná medicína nemoc přičítá faktorům genetickým i vnějším. Spouštěcím mechanismem jsou pravděpodobně virové infekce, zejména pak infekce virů skupiny Coxsackie B. Tyto viry obvykle způsobují rýmu, někdy ale mohou vyvolat i mnohem závažnější komplikace.

Vztah virů Coxsackie B a diabetu I. typu sice ještě není stoprocentně potvrzený, švédští a finští odborníci již ale mají k dispozici vakcínu, která by mohla ohroženým lidem poskytnout ochranu. Jejich nová hexavakcína brání virům Coxsackie B, kterých je šest různých kmenů, aby v těle očkovaného člověka spustily infekci, vedoucí k diabetu I. typu.

Pozoruhodná vakcína již prošla prvním kolem testů. Badatelé potvrdili, že chrání před Coxsackie B viry myši i makaky rhesus. Teď přijdou na řadu testy na lidech.

TIP: Nová vakcína proti alergii na buráky: Odvádí pozornost imunitního systému

Jak uvádí vedoucí týmu tvůrců vakcíny Malin Flodström-Tullberg, bylo by skvělé, kdyby se potvrdilo, že vakcína ochrání děti s genetickou predispozicí k diabetu I. typu před tímto onemocněním. Stejně tak může poskytnout ochranu před myokarditidou a dalšími komplikacemi infekcí Coxsackie B viry.

Uzavřená sportoviště a vynucené omezení pohybu včetně sportovních aktivit, to vše se významným způsobem podepsalo také na tom, jakým způsobem trávili Evropané svůj volný čas. Ukazují to data, která zveřejnil americký výrobce sporttesterů a chytrých hodinek Garmin.

Pandemie COVID-19 ovlivnila pohybové aktivity obyvatel celé Evropy. Markantní změnu ukazují data z nejzasaženějších regionů – Itálie, Španělska, Francie, Německa a Velké Británie, ale i například Švédska, které zvolilo méně restriktivní cestu.

Z anonymizovaných dat milionů uživatelů vyplývá, že například ve Francii se zvýšil objem cyklistiky na trenažérech o 157 %. Také Španělsko a Itálie vykazují rekordně vysoké nárůsty na úrovni 273 % v Itálii a dokonce 309 % na území Španělska.

Kromě většího počtu zaznamenaných indoor cyklistických aktivit, grafy ukazují také nárůst průměrné vzdálenosti na jednu jízdu. Španělsko zaznamenává nárůst průměrné délky jízdy o 41 %, Německo o 12 %. Zajímavostí je křivka Švédska s extrémní hodnotou zaznamenanou 1. března. Tento datum se ve Švédsku kryje s termínem slavného Vasova běhu. Podle analytiků Garminu je možné, že část lidí, kteří se nemohli Vasova běhu zúčastnit, zvolila indoor cyklistiku jako náhražku. Nesportovalo se ale jen na trenažérech, data venkovní cyklistiky v Německu, Velké Británii a Švédsku, ukazují zvýšený pohyb i na kole venku. Jen v Německu jde o nárůst o 153 %.

Mezi nejoblíbenější sportovní aktivity během jara patří bezesporu běh. Ve Španělsku a Itálii, kde byla omezení ze sledovaných zemí nejtvrdší, klesl počet venkovních výběhů o 68 % a 42 %. O desítky procent se naopak zvýšil objem aktivit na běžeckých pásech. Měnily se ale zvyklosti běžců – ti, kteří zůstali u běhání venku, zkrátili uběhnuté vzdálenosti.

DNA fascinuje vědce i laiky, neboť nám umí životem pořádně zamíchat. Díky ní se formují naše rysy, a jejím prostřednictvím lze dokonce rekonstruovat, jak vypadali dávní předchůdci člověka. Loni například izraelští badatelé pomocí vzorků DNA sestavili podobu tváře ženy žijící před 75 tisíci lety: Patřila mezi denisovany, kteří vyhynuli podobně jako neandertálci a jejichž podobu jsme do té doby neznali. Znovu „stvořit“ obličeje lidí pomohl nově vyvinutý způsob získávání informací z genomu. „Ukázalo se, že můžeme odebrat DNA ze starých vzorků a rekonstruovat anatomii těla s přesností na osmdesát pět procent. Nabízíme tak vůbec první podobnou rekonstrukci denisovanů,“ vysvětlil vedoucí výzkumu Liran Carmel z Hebrew University v Jeruzalémě.

Jenže genetika nerozhoduje jen o vnější podobě: Předurčuje také naši náchylnost k nemocem a umožňuje odkrýt vrozené vady či choroby. Genetická vyšetření u těhotných mohou odhalit, zda bude dítě trpět například Downovým syndromem. A slouží i při léčbě onkologických onemocnění – lékaři díky nim třeba zjistí, jaké buňky by mohly způsobit rakovinu krve nebo zda se u člověka teoreticky vyvine nádor tlustého střeva.

Gen záletnosti

Podle posledních zjištění navíc DNA vděčíme i za svůj charakter: za své vlohy, způsob, jakým vnímáme svět, a za vlastní silné či slabé stránky. Kupříkladu nedávný výzkum německých genetiků z Ruhr-Universität Bochum odhalil, že v kódu genu TH stačí „změnit jedno písmenko“, aby lidé získali silnější sklony k prokrastinaci. Gen TH se totiž podílí na produkci látek zodpovědných za přenosy nervových vzruchů v mozku. Pokud v něm dojde ke změně, pracuje na vyšší výkon a vyvolává větší míru uspokojení. Takže jeho nositelé nemají důvod se za něčím hnát a nepřekypují touhou plnit včas své povinnosti. 

Dědičnost se promítá i do dalších oblastí života – včetně nevěry. Lidé, kteří alespoň po jednom z rodičů zdědí delší variantu genu DRD4, mohou prožít až o polovinu víc letmých známostí a románků než ti, kdo dostali do výbavy jeho kratší verzi. Uvedené zjištění pak koresponduje s výsledky posledních studií, podle nichž se genové predispozice nedají „překonat“ výchovou.  

Rodina nic nezmůže?

Tvrdí to mimo jiné Robert Plomin, který svůj život zasvětil behaviorální genetice, vědní disciplíně zkoumající vliv genetických faktorů na chování. Ve své nejnovější knize Kód života (Blueprint: How DNA Makes Us Who We Are), jež vzbudila celosvětový rozruch, například tvrdí, že rodiče toho na nás příliš změnit nedokážou. Stejně málo se prý na osobnosti člověka projeví škola. Publikace, které rodičům radí, jak z potomka vychovat dokonalého jedince, vědec označuje za šarlatánství. Podle něj se totiž rodíme takoví, jací jsme. 

Roli rodiny však Plomin nepodceňuje – tvrdí dokonce, že s ní děti navazují vůbec nejdůležitější vztah. Zároveň ovšem dodává: „Děti nejsou hroudy keramické hlíny, které si rodiče mohou vytvarovat tak, jak se jim zachce.“ Podle jeho výzkumu mají zkrátka rodiče na výsledky svých dětí jen mizivý vliv, pokud tedy pomineme roli genetického kódu. Jinými slovy, předání genů je zásadnější než pečlivá a úzkostlivá výchova. 

DNA zůstává

Poznatek, že je genetika mocná i během utváření charakteru, přitom není nový. Už 50 let před objevem DNA bylo jasné, že se příbuzní prvního stupně – rodiče a jejich děti i sourozenci – navzájem z 50 % podobají. Předávání psychologických znaků v rodině ovlivňuje genetika i prostředí. Jenže druhé zmíněné hraje podle některých vědců v čele s Plominem marginální roli. Zděděné rozdíly v DNA dle něj představují největší sílu při formování naší osobnosti a s věkem jejich projevy narůstají. 

Podle posledních studií tedy posbíráme osobnostní rysy hlavně od těch nejbližších. „Geny tvoří startovací bod pro naši osobnost a v průběhu života s námi zůstávají,“ tvrdí psycholog Christopher Soto z Colby College v americkém státě Maine. Na rozdíl od Plomina ovšem dodává, že se s přibývajícími životními zkušenostmi od svých genetických predispozic odkláníme.

Odtržená dvojčata

Svá odvážná tvrzení opírá Robert Plomin o praxi z dlouholetých studií dvojčat, sourozenců a adoptovaných dětí. Obzvlášť zajímavá jsou pro něj odděleně vychovávaná dvojčata, mezi něž se řadí například „Jimové“ z Ohia narození na konci 30. let. „Ve věku čtyř týdnů je odděleně adoptovaly páry, které nevěděly, že má jejich dítě jednovaječné dvojče. Když se chlapci v roce 1979 ve věku třiceti devíti let poprvé setkali, byli si velmi podobní,“ připomíná badatel. 

Oba byli například dobří v matematice, ale špatní v mluvnici. Bavila je truhlařina a technické kreslení. Pochopitelně se podobali i fyzicky. A také se potýkali s obdobnými potížemi: Od 18 let trpěli bolestí hlavy a ve stejné době přibrali na váze. Plomin sice na známý případ vzpomíná, ale považuje ho spíš za anekdotu. Jenže i takové příběhy, které si rádi vyprávíme, korespondují s tím, co v poslední době odhalují výzkumy. „Přestože jednovaječných dvojčat vychovávaných odděleně neexistuje mnoho, výsledky jejich zkoumání poukazují na významný genetický vliv. Obecně vzato se jednovaječná dvojčata vychovávaná odděleně podobají téměř stejně jako ta dvouvaječná v jedné rodině. Což znamená, že jejich podobnost vychází z genetiky, nikoliv z prostředí,“ dodává vědec. 

Výchova proti genům

Nejpřímější způsob hledání spojitosti mezi rodičovstvím a charakterem dětí nabízí adopce. Plomin si kladl otázku, zda se ovlivnění rodiči liší u vlastních a nevlastních potomků. Na základě série dlouhodobých studií pak došel k závěru, že připomínáme své rodiče a sourozence, protože se jim podobáme geneticky, nikoliv proto, že jsme vyrostli ve stejném prostředí a zažili jsme tytéž příležitosti i traumata. 

„Jinými slovy, vyrůstáním ve stejné rodině se danému člověku nebudete podobat jinak než geneticky. Ohromný význam daného výzkumu tkví v tom, že bychom se svým rodičům a sourozencům podobali úplně stejně, i kdyby nás hned po narození adoptoval a následně vychovával někdo jiný. Přestože zní podobný závěr neuvěřitelně, adoptivní výzkumy dokazují, že je správný,“ konstatuje Plomin. 

Jak naplánovat rodičovství

V souvislosti s tím vědec zároveň apeluje na rodiče i školské systémy, vybízí k větší toleranci rozdílů mezi dětmi a dokazuje, že geny představují hlavní důvod, proč se lidé liší ve schopnostech učení a vnímavosti. Genetika podle něj nabízí příležitost promyslet rodičovství jiným způsobem. „Namísto tvarování dětí podle vlastního obrazu jim můžeme pomoct zjistit, co je baví a v čem vynikají. Zkrátka je podpoříme, aby se mohly stát tím, kým jsou,“ zdůrazňuje. 

Pokud je ratolest velmi aktivní, byli nebo jsou takoví pravděpodobně i její rodiče. Totéž platí třeba o vznětlivosti – a výbušní rodiče by mohli svému vztekajícímu se dítěti lépe porozumět, protože podobné stavy sami prožívají či prožívali. Takové zrcadlení však mnohdy bolí. „Také je užitečné mít na paměti, že naše děti se z padesáti procent liší od nás samotných i mezi sebou jako sourozenci. Každé má svou osobnost. Musíme proto rozpoznávat a respektovat jejich genetické rozdíly,“ upozorňuje Plomin. 

Otázky kódu života 

Ne všichni však se závěry a tvrzeními Roberta Plomina souhlasí. Například profesor Steven Mithen, který se věnuje archeologii a kognitivní vědě, ve svém článku pro The Guardian uvedl, že se k Plominovi kloní jako k psychologovi a genetikovi, ale jeho sociologie mu připadá nepochopitelná. Svou kritiku opírá třeba o příklad dítěte z chudé rodiny, jež v sobě objeví hudební talent, ale nemůže jej rozvíjet z finančních důvodů. „Při zmínce o zanedbatelném vlivu rodinného prostředí Plomin správně píše, že nedostatečná péče a zneužívání může mít devastující účinky na emoční a myšlenkový vývoj dětí. Popisuje je ovšem jako vzácné, aniž by si uvědomoval, že zanedbávání a zneužívání, jež vede k depresím a úzkostem, představují spojené faktory, které se v rodinách vyskytují až příliš často,“ uvádí Mithen. 

TIP: Zálety pravěkých předků: Co lidem dala pravěká DNA

Americká psycholožka a behaviorální genetička Kathryn Paige Hardenová zase Plominovu knihu kritizovala za nadhodnocování role genů v rozvoji lidských vlastností. „Trvat na důležitosti DNA je vědecky správné. Ale tvrdit, že jde o jedinou věc, na níž záleží, je zcestné. Zjištění, že je vše dědičné, totiž vyvolává nevyřčené filozofické otázky o lidské svobodě. Plominovy vědecké práce nám ukazují, že jsou dané filozofické a etické problémy důležité, nicméně v Kódu života na ně odpovídá jen málo,“ nechala se slyšet. Ostatně i sám Plomin si slabá místa svých studií, výzkumů a závěrů uvědomuje, když říká: „DNA není jediné, na čem záleží. Ale záleží na ní víc než na všech ostatních vlivech dohromady.“ 

Cestovatelské výpravy pod mořskou hladinu mají velký potenciál a odborníci se shodují, že podmořský turismus čeká v budoucnosti mimořádný rozmach. Není proto divu, že firmy se již dnes předhánějí v konceptech výletních ponorek, nabízejících větší či menší porci luxusu. 

Mezi nejdravější výrobce v tomto oboru patří Triton Submarines, za kterou stojí soukromá cestovní společnost EYOS Expeditions z Velké Británie a potápěčská firma Caladan Oceanic ze Spojených států. Jejich novinkou je futuristická ponorka Triton DeepView určená pro až 24 pasažérů, kteří se mohou vypravit až do stometrové hloubky.

TIP: Tisíce kilometrů pod hladinou: Až 95 % oceánů zůstává zatím neprozkoumaných

Plně klimatizovaná, 15 metrů dlouhá ponorka Triton DeepView nabídne velkorysý prostor s obřími panoramatickými okny slibujícími nerušený výhled na podvodní svět. Podle Bruce Jonese, spoluzakladatele a generálního ředitele společnosti Triton Submarines, představuje Triton DeepView „kvantový skok vpřed v ponorkové technologii“ a cestujícím nabídne plně pohlcující zážitek. Kromě 24místné verze firma plánuje menší – 12místnou a obří 66místnou variantu.

O pohon stroje se stará dvojice hlavních plně elektrických motorů o výkonu 20 kW a čtveřice pomocných motorů (12 kW). Vzhledem k tomu, že ponorka potřebuje zátěž, je osazena olověnou baterií s kapacitou 240 kWh. Ta se postará o dostatek energie na 14 hodin podvodní turistiky při maximální rychlosti 3 uzly za hodinu (zhruba 5,5 km/h).

Severní geomagnetický pól je místo na severu planety, kde osa zemského magnetického pole protíná povrch Země. Magnetické pole naší planety má pochopitelně i jižní magnetický pól, ve středu pozornosti odborníků je ale už delší dobu právě ten severní pól. Oba magnetické póly Země se totiž pohybují. Jižní pól se pohybuje jen zvolna, ten severní ale mnohem rychleji. A jeho pohyb stále zrychluje.

Nejde přitom o nějaké zanedbatelné vzdálenosti. Od roku 1830, kdy jsme severní geomagnetický pól objevili, urazil tento pól po zemském glóbu úctyhodných 2 250 kilometrů. Pohybuje směrem z arktické Kanady k Sibiři. Mezi lety 1990 a 2005 se rychlost pohybu severního magnetického pólu razantně zvýšila, z méně než 15 kilometrů za rok na zhruba 60 kilometrů ročně. Otázkou je, proč se magnetický pól vlastně pohybuje.

TIP: Planetární magnetické pole Země se naposled převrátilo v průběhu 22 tisíc let

Geologové jsou přesvědčení, že konečně nalezli vysvětlení. Podle nich jsme na zemském povrchu v tomto případě svědky projevů „války“, která probíhá hluboko v nitru Země. Jde o to, že pod Kanadou a pod Sibiří jsou dvě masy roztavených magnetických hornin, které se v průběhu historie navzájem „přetahují“ o vliv na magnetické pole planety. V minulých stoletích vítězila kanadská masa a svým působením „držela“ severní magnetický pól v Kanadě. Postupně ale její vliv zeslábl a pól teď putuje k Sibiři.

Populární „tajný“ raketoplán Boeing X-37B se připravuje na další let na oběžnou dráhu. Mise označená Orbital Test Vehicle (OTV-6) by měla začít 16. května 2020, kdy by nosná raketa s raketoplánem měla odstartovat z kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station na Floridě. Raketoplán sice stále oficiálně patří americkému letectvu, ale jeho start, akce na oběžné dráze a přistání budou v režii vesmírných sil U. S. Space Force. Minulým startem raketoplán jen těsně unikl hurikánu Irma, tentokrát bude start probíhat v tíživém stínu koronaviru.

Dosavadní starty raketoplánu X-38B byly vždy obestřeny velkými tajnostmi a o programu raketoplánu na oběžné dráze kolovaly jen náznaky a spousta dohadů. Tentokrát je to ale jiné. Americké vesmírné síly vydaly prohlášení, v němž do jisté míry prozrazují, co bude náplní mise OTV-6 na oběžné dráze. Řada věcí kolem mise raketoplánu ale stále zůstává tajemstvím.

Experimenty vojenského raketoplánu

Podle těchto informací by v útrobách 8,8 metrů dlouhého raketoplánu mělo probíhat několik experimentů. Jeden z nich zahrnuje testy „významných materiálů“ v kosmickém prostředí. Další experimenty se budou věnovat vlivu kosmického záření na semena rostlin a přeměně solární energie na mikrovlny, které by mohly přenášet takto získanou energii na Zemi. Součástí mise bude i vypuštění malého satelitu FalconSat-8, který postavili američtí kadeti, a který ponese dalších pět experimentů.

TIP: Americký vojenský raketoplán X-37B unikl hurikánu a úspěšně odstartoval

Předešlá mise raketoplánu OTV-5 skončila v říjnu 2019 po 780. Pokud budou Američané chtít dodržet tradici, tak by mise OTV-6 měla být zase o něco delší, ale takové informace opět nejsou k dispozici. Mise raketoplánu X-38B doposud trvaly dohromady 2865 dní, což je déle než 7 let. Oficiálně je jejich hlavním cílem testování opětovně použitelných technologií pro lety do vesmíru. Podle řady teorií se ale raketoplán věnuje především vývoji nových zpravodajských a vojenských technologií.

Globální oteplování vyvolává mnoho otázek, z nichž velká část se týká života v mořích. Jedna z těch nejzásadnějších zní: „Jak budou na výraznější zvýšení teploty, snížení slanosti oceánské vody, které nutně musí následovat po přísunu množství sladké vody obsažené dnes v ledovcových příkrovech, a další změny reagovat mořské řasy, které poskytují útočiště a potravu nesčetným živočišným druhům?“ 

Alespoň částečně se pokusili na toto otázku odpovědět němečtí mořští biologové z univerzit v Brémách, Innsbrucku a Salzburgu, kteří se zaměřili na čepelatku jedlou (Alaria esculenta), druh kelpu, jenž roste v arktických oblastech. Čepelatce se daří blízko hladiny a je tedy více vystavena klimatickým změnám, které zahrnují posuny salinity, teploty i UV záření. Proto vědci usoudili, že její schopnost adaptace by měla být důležitým indikátorem chování dalších druhů kelpů a snad i jiných mořských rostlin.

Z vod kolem Špicberků biologové přivezli množství exemplářů čepelatky, které pak v laboratoři vystavili podmínkám, které simulovaly změny vyvolané globální změně klimatu – snížili salinitu vody, v níž kelpy pěstovali a zvýšili jim úroveň UV záření. Sledovali pak citlivost řas na světlo a jejich biochemickou strukturu, aby dokázali posoudit, jak se změnám dokázaly přizpůsobit.

TIP: Změny klimatu mohou vymazat polovinu pláží do konce století

Výzkumníci zjistili, že rostliny změnily svoji buněčnou strukturu a zároveň začaly jinak distribuovat výživné látky, aby buňky lépe chránily před UV zářením. Tato zjištění svědčí o tom, že čepelatka jedlá se dokáže přizpůsobit i dramatickým změnám podmínek a prosperovat i při výrazných klimatických posunech. Nezbývá než doufat, že stejně přizpůsobivé jsou i jiné druhy řas, které jsou pro život v oceánech nezbytné.

Počátky divadla lze hledat v prastarých obřadech, které provázely svátky spojené s bohem plodnosti Dionýsem. Tehdy prý před obecenstvo předstoupili muži odění v kozlích kůžích, aby publiku předali umělecké poselství. Radost z mluveného slova, stejně jako z tance a zpěvu, přerostla na Peloponéském poloostrově doslova ve vášeň.

Za málo peněz hodně muziky

Divadelní představení se stala pravidelnou akcí, jejíž diváci kvůli lepšímu výhledu usedali na stupňovité dřevěné lavice. Z nich měli skvělý výhled na kruhovou orchestru, kde se za pomoci důmyslných technických zařízení odehrával děj. Výjimkou nebyly kladky, propadliště či zdvihala. Právě ta sehrála jedinečnou roli. V určitém okamžiku tragédie totiž k hercům sestupovali bohové, aby zdánlivě nevyřešitelný příběh nasměrovali ke zdárnému konci.

Stavba původní konstrukce sestávající z vyvýšených lavic vzala za své po nehodě v Athénách, kde se lešení pod náporem diváků zhroutilo. Od té doby upřednostňovali Řekové přírodní svah, do něhož bylo divadlo zasazeno. Obliba antických tragédií a komedií neustále rostla, snad i díky tomu, že se jednalo o levnou zábavu. Vstup byl totiž možný za pouhé dva oboly, po jejichž zaplacení mohl divák setrvat v hledišti bezmála deset hodin. 

Římané kopírují Řeky

Na řeckou tradici navázali Římané, přestože jejich zápal pro múzický svět zdaleka nedosahoval řecké náruživosti. Národ Apeninského poloostrova však přece jen dodal divadlu jisté novum, i když jen po stránce architektonické. Římští stavitelé vyňali konstrukci z přírodního terénu a umístily stupňovitá sedadla do robustní stavby. První kamenné divadlo vzniklo již v polovině 1. století př. n. l. a získalo jméno po svém mecenáši Pompeiovo.

TIP: Divadlo ve službách společnosti: Jak se hrálo v době baroka?

Podobně jako v Řecku, ani v Itálii neměli herci na růžích ustláno. Přestože byli hojně zváni do vyšší společnosti a leckdy se jim dostávalo velké pozornosti dam a dívek, ze sociálního hlediska byli stále přijímáni jako lůza. Přitom antický herec musel splňovat hned několik kritérií. Základní dispozicí byl mohutný hlas s dokonalou výslovností. Obličej římského herce se totiž ukrýval za maskou hrdiny, přičemž jeden představitel ztvárnil na jevišti vždy několik rolí najednou. Pro každou novou postavu navlékl novou tvář a změnil hlas. Zkušenější a nadanější herci navíc ztvárňovali i ženské role.

Římanům se hranice divadla nepodařilo posunout za mez stanovenou jejich řeckými předchůdci. Ani s náklonností veřejnosti to nebylo valné. Známe případy, kdy se hlediště vyprázdnilo, neboť publikum dalo přednost mnohem oblíbenějším gladiátorským zápasům.