Elitní jednotka americké armády nese komplikovaný název 1st Special Forces Operational Detachment-Delta, nicméně proslula pod zkráceným jménem Delta Force. Spolu se svým námořním protějškem SEAL Team Six tvoří dvojici nejlepších a nejčastěji nasazovaných protiteroristických oddílů zaoceánské velmoci.

Na rodném listě Delta Force stojí datum 19. listopadu 1977 a za jejího otce můžeme označit plukovníka Charlese Beckwitha – příslušníka zelených baretů s bojovými zkušenostmi z Vietnamu.

Fiasko v Íránu

Po absolvování kursu u britského 22. pluku SAS začal usilovat o vznik podobné jednotky i v USA a přes mnoho překážek svůj záměr prosadil. Z dobrovolníků vybral prvních pět desítek mužů, které podrobil náročné fyzické i psychické přípravě či zkouškám odhodlání a vytrvalosti. Za schopnou nasazení prohlásili nadřízení jednotku na podzim 1979, tedy těsně před islámskou revolucí v Íránu. V listopadu tamější studenti zajali na americké ambasádě v Teheránu 66 rukojmích, k jejichž záchraně Washington v dubnu 1980 vyslal právě Delta Force.

Akce však skončila fiaskem, když se v písečné bouři porouchaly dvě helikoptéry a další se srazila se zásobovacím letounem – zemřelo osm operativců, aniž se oddíl přiblížil k cíli. Pentagon reagoval jednak ustavením speciálních přepravních oddílů pro protiteroristické jednotky, jednak zřízením zmíněného námořního komanda.

Útvar se z počátečního nezdaru vzpamatoval a také v 21. století setrvává v pohotovosti kupříkladu pro zásahy vůči únoscům. Zapojuje se též do válečných konfliktů, kdy chrání americké armádní velitele i vrcholné představitele spojenců – mimo jiné v Panamě (1989) nebo za operace Pouštní bouře (1991). Na Haiti v roce 1994 příslušníci Delta Force působili v roli bodyguardů pro vyslance OSN, zúčastnili se i bojů v Iráku a Afghánistánu. Většina operací oddílu podléhá přísnému utajení, mezi výjimky patří dlouholetý úkol chránit americké sportovce a funkcionáře při cestách na olympijské hry či ochrana prezidenta během pobytu v rizikových zemích.

Z našich luhů a hájů

Tuzemský protiteroristický útvar známý pod zkratkami ÚRN či URNA se zrodil roku 1981 v rámci tehdejšího Sboru národní bezpečnosti – jako reakce na vlnu terorismu a únosů letadel ve světě i u nás. Už o tři léta později se policisté blýskli záchranou dvou rukojmích zadržovaných v lesní chatě. Po roce 1989 mohlo dojít k modernizaci oddílu, jenž se postupně zařadil mezi elitní jednotky na evropské úrovni.

Dnes podléhá přímo policejnímu prezidentovi, který o vyslání speciálů do akce rozhoduje se souhlasem ministra vnitra. Do služeb útvaru se může přihlásit i řadový policista, který absolvoval nejméně šest let služby, nicméně musí projít přísnou střeleckou prověrkou i řadou fyzických a psychických testů. Jednotka má celorepublikovou působnost a její specializaci tvoří krizové situace, které vyžadují nasazení nejlepších dostupných operativců vybavených a vycvičených k neutralizaci vyššího počtu ozbrojenců.

Urna v akci

Jde především o záchranu unesených osob a dopravních prostředků či zásahy proti zvlášť rizikovým pachatelům – to vše převážně v souvislosti s organizovaným zločinem. Mezi nejznámější akce ÚRN patří osvobození rukojmích zadržovaných v nemocnici pachatelem s ručním granátem (1990), zatčení šéfa ruské mafie v pražském nočním klubu (1995), rozprášení bulharského gangu obchodujícího s drogami, zbraněmi a prostitucí (1998) nebo zatčení bosse albánské mafie hledaného Interpolem a norskou policií (1999).

Do hledáčku médií se oddíl dostal i v souvislosti s dopadením u prchlého vězně Jiřího Kajínka. Jednotka se účastní cvičení se svými evropskými protějšky včetně britské SAS, francouzské GIGN, belgické SIE nebo švédské CTU. Dodejme, že kromě ÚRN fungují v ČR též zásahové jednotky krajských ředitelství policie s regionální působností. Slouží mimo jiné k neutralizaci nebezpečných pachatelů, likvidaci zabarikádovaných ozbrojenců nebo transportu VIP.

Už jsme si zvykli, že Austrálie je spolehlivou zásobárnou pozoruhodných fosilií z raných období vzniku a vývoje života na Zemi. Pěkně to potvrzuje i nedávno objevená fosilie, která dostala odborné pojmenování Ikaria wariootia. Rodové jméno pochází z jazyka Adnyamathanha, kterým mluví Austrálci v oblasti nálezu fosilie. Druhové jméno zase odkazuje na samotnou lokalitu nálezu Warioota Creek.

Ikaria byla červovitým organismem, tvarem a velikostí připomínajícím zrnko rýže. Paleontologové se domnívají, že právě ikaria je původcem četných stop, které se doposud nacházely v příslušných fosilních vrstvách. Ty pocházejí z doby před asi 555 miliony let, tedy z období zvaného ediakara, ještě před začátkem prvohor.

TIP: Nejstarší na světě: Primitivní trilobiti měli oči už před 530 miliony let

Pokud se vědci nepletou, ikaria by mohla být nejstarším známým dvoustraně souměrným živočichem (Bilateria). Tato velká skupina zahrnuje vývojově nejvyspělejší mnohobuněčné živočichy, včetně obratlovců, s výjimkou těch nejpůvodnějších, jako jsou houbovci, žebernatky a žahavci. S podobnými fosiliemi z této takzvané ediakarské fauny je ale problém v tom, že jim stále příliš nerozumíme. Tyto fosilie bohužel nebývají zachovalé v takovém stavu, jako například fosilie z mladších vrstev. Není proto vyloučeno, že se náš pohled na ikarii ještě v budoucnu změní.

Vědci a lékaři v dnešní době stále častěji využívají kmenové buňky. To jsou buňky, které se ještě nespecializovaly do „dospělé“ podoby v nějaké tkáni nebo orgánu. Kmenové buňky hrají klíčovou roli při vývoji embrya a mohou se uplatnit i v regenerativní léčbě při náhradě poškozených tkání či orgánů nebo také v léčbě rakoviny a dalších závažných onemocnění.

Když odborníci získávají kmenové buňky pro výzkum nebo léčbu, často použijí „dospělé“ lidské buňky, například kožní nebo i jiné. Tyto buňky vystaví působení takzvaných Yamanakových proteinů, čímž dojde k „přetočení tachometru“ buněk a stanou se z nich indukované pluripotentní kmenové buňky (iPSC). Není to okamžité, takový zásah obvykle trvá několik týdnů.

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

Odborníky z amerického Stanfordu napadlo, že si tento postup vypůjčí a nepoužijí ho na vytvoření kmenových buněk, ale k výraznému „omlazení“ zestárlých buněk. Zkusili to s buňkami od mladších i starších lidí v buněčné kultuře a také na pokusných myších. Namísto několika týdnů vystavili buňky vlivu Yamanakových proteinů jen na pár dní.

Omlazování lidských i myších buněk dopadlo velice slibně. Tento zákrok způsobil, že buňky podle řady sledovaných parametrů podstatně „omládly“, v případě lidských buněk o řadu let. Došlo například k tomu, že se zlepšila kondice buněk chrupavky získaných od lidí trpících osteoartrózou. Vědci doufají, že tímto postupem bude časem možné „omlazovat“ celé tkáně a orgány.

Tým vědců z univerzity v americkém Madisonu a Lékařské fakulty v Bostonu (Harvard Medical School) tvrdí, že pravidelná meditace může zpomalit stárnutí mozku. Ve studii publikované v časopise Neurocase popisují svá zjištění, která vzešla ze studia buddhistického mnicha Yongey Mingyur Rinpoche.

Jednačtyřicetiletý Rinpoche se meditaci věnuje takřka celý svůj života. Badatele proto zajímalo, zda a jakým způsobem dokáže dlouholetá meditace ovlivnit lidský mozek. Vědci mnicha sledovali dlouhých 14 let, přičemž průběžně snímkovali jeho mozek na magnetické rezonanci.

Během téhož období sledovali kontrolní skupinu 105 dobrovolníků, kteří se rovněž podrobili magnetické rezonanci mozku. Získané snímky nakonec porovnala a vyhodnotila umělá inteligence Brain Age Gap Estimation (BrainAge), která dokáže s 95% přesností odhadnout stáří osoby podle stavu jeho mozku.

TIP: Nejen duševní pohoda: Meditace a cvičení působí i na naši DNA

V případě tibetského mnicha počítač vyhodnotil stav mozku na 33 let, i když mu je ve skutečnosti o 8 let více. Zároveň se ukázalo, že ne všechny části mozku stárnou setejně rychle. Podle vědců jde o doklad, že pravidelná meditace může zpomalit stárnutí lidského mozku.

V roce 1987 si astronomové užili nevšední podívanou, když v blízké trpasličí galaxii Velkého Magellanova mračna explodovala supernova. Dostala označení SN 1987A a pro vědce byla od počátku záhadou. Jako supernovy tohoto typu se totiž obvykle odpalují červení veleobři, zatímco v supernově SN 1987A podle všeho explodoval modrý veleobr. Jako modré veleobry označujeme extrémně horké a jasné hvězdy s povrchovou teplotou od 20 000 do 50 000 K a hmotností od 10 do 50 Sluncí.

Následná pozorování v oblasti rentgenového záření a gama záření rovněž ukázala, že hmota, vyvržená explozí supernovy, obsahuje radioaktivní nikl. Ten nepochybně vznikl při zhroucení hvězdy a od té doby se pohybuje vesmírem rychlostí přes 4 tisíce kilometrů za sekundu. Z dosavadních simulací přitom nebylo jasné, proč se pohybuje tak rychle.

Proč explodovala supernova SN 1987A

Masaomi Ono z japonské laboratoře RIKEN Astrophysical Big Bang Laboratory a jeho spolupracovníci simulovali různé scénáře exploze supernovy SN 1987A. Sledovali přitom, jaký z těchto simulovaných scénářů bude nejlépe odpovídat pozorovaným vlastnostem dotyčné supernovy.

TIP: Astronomové objevili hvězdu, která se explodovala jako zvláštní supernova

Z výsledků simulací nakonec vzešel nejpravděpodobnější scénář v němž se srazil červený veleobr s běžnou hvězdou hlavní posloupnosti. Veleobr nejprve připravil menší hvězdu o materiál a postupně ji absorboval, až vznikl rychle rotující modrý veleobr. Ten pak nakonec explodoval jako supernova SN 1987A.

Muž známý pouze jako Gerardo strávil před deseti lety dovolenou v Mexiku a snědl tam nedopečené vepřové maso. Nakazil se tak tasemnicí, jež se mu však velmi neobvykle neusadila ve střevě, nýbrž v lebce. Tam pomalu rostla a mimo jiné Gerardovi způsobovala bolesti hlavy, které jej paralyzovaly a nutily ke zvracení.

TIP: Australský mladík zemřel 8 let po spolknutí slimáka

Letos už nešťastník své utrpení nevydržel, omdlel a skončil v péči lékařů. Ti potom ke svému překvapení odhalili na skenu jeho hlavy parazita. Po následné operaci se pacient naštěstí plně zotavil a dnes už žije bez zničujících bolestí. 

Rod Tis (Taxus) zahrnuje osm druhů stále zelených stromů, které jsou pozůstatkem z období rozhraní triasu a jury (tedy zhruba přes 200 miliony let). Všech osm druhů je v přírodě vzácných a některé jsou chráněné mezinárodní úmluvou o obchodu s chráněnými druhy živočichů a rostlin CITES.

Obavy a export

Tisy se vyskytují po celém mírném pásmu severní polokoule od Střední Ameriky až po Sumatru. V Alpách je můžete vidět do nadmořských výšek až 1 400 metrů. Tis červený (Taxus baccata) patří k původní české flóře a na našem území byl dříve hojně rozšířen. Dnes je zařazen do kategorie ohrožených druhů a najdeme ho v podhorských oblastech.

Příčinou vymizení tisů byla změna v obhospodařování lesních porostů a export do Anglie, když byly vyčerpány tamní zásoby této dřeviny. Tisy byly také kvůli přehnaným obavám z jedovatosti vymycovány preventivně. V současnosti je základním problémem tisů jejich nedostatečná přirozená obnova, způsobená pomalým růstem a pravděpodobně také vysokými stavy spárkaté zvěře.

Jedovatý strašák

Celá rostlina vyjma červených semenných míšků je jedovatá. Hlavní toxickou složkou je směs přibližně deseti pseudoalkaloidů, souhrnně pojmenovaných taxin. Zajímavé je, že více taxinu obsahují samčí jedinci. K otravě tisem ovšem dochází u člověka velmi zřídka.

Potenciálně jsou nejvíce ohroženy děti a také nezkušená domácí zvířata, především koně a skot. Otrava se projevuje zvracením, křečemi, slabým pulsem a nakonec bezvědomím. Jed se rychle vstřebává a smrt může přijít už během několika minut. Co se však týká plodů, jedovatá je pouze pecka. Málokdo by ji ale vědomě polknul, protože má odporně hořkou chuť. Nerozkousnutá by ale při náhodném spolknutí měla projít zažívacím traktem bez zdravotních potíží. I když tímto způsobem běžně rozšiřují semena tisů ptáci, vy to raději nezkoušejte.

Legenda dvou tisíciletí

V případě, že si budete chtít prohlédnout opravdu královský exemplář tisu červeného, doporučuji vám návštěvu pohraniční obce Krompachy u Cvikova. Když ze silnice klikatící se vískou sejdete do louky a vydáte se prošlapanou pěšinou, stanete před legendárním tisem Lužických hor. Dosahuje sice výšky pouhých 12 metrů, ale po obvodu kmene měří něco přes čtyři metry.

Krompašský tis je mimo jiné pozoruhodný tím, že ještě v druhé polovině 20. století byl považován za nejstarší strom v Čechách. Pověsti mu totiž přisoudily stáří kolem 2 000 let a na starých rakouských mapách byl zakreslen jako význačný orientační bod. Jeho stáří nelze ani dnes určit naprosto přesně (statný kmen vznikl zřejmě srůstem několika výhonků a navíc je již uvnitř dutý), je věk tohoto exempláře odhadován na více než 400 let. Podle doc. Jaroslava Hofmana z Botanického ústavu ČSA v Praze zde byl uměle vysazen v 16. století. Zřejmě se tedy nejedná o pozůstatek původního porostu.

Otec nové generace

Krompašský tis se však stal významným stromem Lužických hor ještě z jiného důvodu než jen pro dlouhověkost nadsazenou legendami. V roce 1999 odebrali semena tohoto tisu dobrovolníci Českého svazu ochránců přírody, vyseli je do lesních školek a vzešlé semenáčky později vysadili v rámci projektu návrat tisu červeného zpět do Lužických hor. Za posledních dvacet let zde bylo vysazeno několik tisíc sazenic tisu červeného. Všechny sazenice jsou potomky legendárního krompašského tisu a několika dalších staletých jedinců v okolí. Zároveň s výsadbou provádí ochránci přírody i terénní průzkum, aby zjistili, v kterých místech a v jakém počtu přežily původní tisy až do současnosti. O návrat tisů červených usiluje i občanské sdružení Čmelák, které již vysadilo několik stovek tisových sazenic do Jizerských hor a něco málo i na Ještědský hřeben v rámci projektu Nového pralesa. Ačkoli nutno dodat, že v tomto případě se nejednalo o semena Krompašského tisu, ale tisů z PR Pod Dračí skálou u Fojtky.

TIP: Úžasné stromy lužních lesů: Soumrak starých dubů

Podobné tendence jsou i na Vsetínsku nebo v CHKO Český les, kam ochránci přírody vysázeli rovněž několik set sazenic tohoto druhu. Bylo by hezké, kdyby se české krajině vrátil její původní ráz a také znovu naplnil zastřený smysl názvů českých vísek, jako je brána k romantickému kraji Labských pískovců Tisá, Tisová v údolí potoka Labuťky, kutnohorská Tisí skála nebo Tisovské rybníky na Tachovsku.

Česká Falc zabírá severovýchodní část Bavorska a přímo sousedí s Čechami. Když ji Karel IV. začlenil do svazku korunních zemí, věnoval jí mnoho pozornosti. Řemesla i obchod se zde snažil rozvíjet daňovými úlevami a další podporou. Protože území České Falce zasahovalo téměř až do bohatého Norimberku, měla být Česká Falc přirozenou obchodní stezkou.

Česká Falc

Jasným dokladem významu, který Karel IV. České Falci přikládal, může být intenzivní stavební činnost, kterou zahájil v městečku Lauf. Vybudoval tu hrad s kaplí zasvěcenou českému patronu sv. Václavovi a hradní sál vyzdobil 112 erby zemí České koruny. Zájem Karla IV. netrval dlouho – po čase se totiž objevila výhodnější nabídka. Císař vyměnil část území s Wittelsbachy (a přihodil ještě spoustu peněz) za markrabství Braniborské. Zbytek České Falce pak ztratil Václav IV. a k zemím Koruny české je připojil zpět až Jiří z Poděbrad.

Nárok české koruny na Českou Falc poté využila Marie Terezie – posloužil jí jako základ pro získání Bavorska, což vyprovokovalo pruskou reakci a válku o dědictví bavorské. Mír, který následoval, připojil části Bavorska k rakouské monarchii, vztah mezi Českou korunou a Horní Falcí ale nadobro zanikl.

Braniborské markrabství

Na začátku 14. století držel Braniborsko německý šlechtický rod Askánců. Když vymřeli, dostalo se do rukou Wittelsbachů. Ti sami ale zabředli do finančních a politických problémů, díky kterým získal Karel IV. Českou Falc. 

Když se ale objevila tučnější kořist, sáhl Otec vlasti po ní. Připojení rozsáhlého braniborského markrabství bylo výhodným tahem po všech stránkách. Braniborská marka navazovala přímo na Lužici, která také patřila ke korunním zemím, a o významu braniborského panství možná nejvíce napoví to, že jeho centrem byl Berlín. Jenže už Karlův syn, císař Zikmund Lucemburský svěřil Braniborsko jako říšské léno Hohenzollernům. Česká koruna ho tak navždy ztratila, Hohenzollerni ho totiž drželi až do roku 1918.