Navždy ztracené země Koruny české: Ztracená, neztracená Horní a Dolní Lužice

12.02.2020 - Karel Vrchovec

Většina území Koruny české zůstala součástí České republiky dodnes. Tedy pokud mezi ně počítáme Čechy, Moravu a Slezsko. Horní a Dolní Lužice je dnes součástí Německa a Polska, alespoň formálně ale stále patří České koruně

<p>Lužice byla poprvé dána v léno králi Vratislavu II. roku 1076, ztracena byla v saské zástavě od roku 1635. Formálně stále patří k České koruně. Habsbursko-lotrinská dynastie dodnes disponuje titulem markrabě Horno- a Dolno Lužický.</p>

Lužice byla poprvé dána v léno králi Vratislavu II. roku 1076, ztracena byla v saské zástavě od roku 1635. Formálně stále patří k České koruně. Habsbursko-lotrinská dynastie dodnes disponuje titulem markrabě Horno- a Dolno Lužický.


Reklama

Rok 1348 byl pro Karla IV. jeden z nejplodnějších. Začal budovat Karlštejn i Nové Město pražské, založil univerzitu, a hlavně vytvořil svazek zemí patřící svatováclavské koruně. Jednotlivé lenní závazky a vztahy mezi zeměmi tak už nebyly vázány na osobu panovníka, ale patřily k státu jako celku. Tento krok zajistil mnohem větší stabilitu soustátí, ovšem kladl i nároky na panovníka samotného. Vladař najednou nebyl tím, komu země patří, ale jen správcem koruny. Právní pojem země Koruny české Karla IV. výrazně přežil. Svazek zanikl až se vznikem Československa a se zánikem české monarchie roku 1918. O které připojené země jsme ale od Karlových dob přišli?

Ztracená, neztracená Lužice

Lužice se stala předmětem střetu německých, polských a českých panovníků a dodnes je rozdělena mezi území těchto států. Slované se tu objevili poprvé někdy v 8. století, Geograf Bavorský se ve svém Popisu měst a míst na severní straně Dunaje z 9. století zmiňuje o třiceti českých sídlištích. Franská říše v Lužici mezi lety 850 a 900 vybudovala Východní marku, která měla chránit východní hranici říše. Zájem o moc nad Lužicí ale neměli pouze Frankové. Saská šlechta tu vytvořila Saskou marku a do země zasahovala i moc Velkomoravské říše v době jejího největšího rozkvětu.

Pak se začal osud Lužice výrazně komplikovat. Území zabírající přibližně dnešní Horní Lužici byla připojena k Východní marce nově vzniklého Německého království. To, co bychom dnes nazvali Dolní Lužice, připadlo do Míšeňské marky. A z Budyšínska vznikla samostatná marka. Tyto změny ale neměly vydržet věčně.

O Budyšínsko bojoval polský kníže a budoucí král Boleslav Chrabrý s římským císařem Jindřichem II. Mír v Budyšíně přiřkl Boleslavovi nejen Lužici, ale i Moravu (kterou vzápětí ztratil). Po smrti Boleslava Chrabrého ale začala polská moc uvadat a Lužice se vrátila císaři. Její větší část pak formálně dostal v léno český kníže Vratislav II., ten ji ovšem nedokázal nikdy skutečně ovládnout. To se částečně povedlo až Soběslavovi I., který získal Horní Lužici roku 1136 a držel ji až do poloviny 13. století.

Když Lucemburkové nakupují...

Chaotické, že? A to jsme zmínili jen nejdůležitější změny a nedostali jsme se vůbec k tomu, jak získali Lužici Askánci. Nám zcela postačí, kdo ji po částech získal po vymření jejich braniborské větve. K zemím Koruny české totiž začal Lužici připojovat až Jan Lucemburský, který prvně připojil Budyšínsko, pak Zhořelecko, dále Lubaň... Karel IV. poté přikoupil a do komplexu korunních zemí připojil Dolní Lužici. 

Lužice se na dlouhou dobu stala pevnou součástí zemí Koruny české. Časem se zmenšila – v půlce 15. století si Chotěbuzsko odloupl braniborský kurfiřt. Také nebyla vždy ovládána z Prahy, když ji mezi lety 1469 a 1490 držel Matyáš Korvín. Jednoznačně ale patřila do svazku korunních zemí.

To se čistě formálně nezměnilo, ani když dal český král a římský císař Ferdinand II. Štýrský Lužici roku 1635 saskému kurfiřtovi v rámci vyrovnání válečných dluhů. České království ale Lužici nikdy nevyplatilo a život v Lužici se tak změnil jen v jedné věci: součástí zástavních podmínek byla i náboženská svoboda pro katolické obyvatelstvo. Lužice pak prožila ještě několik změn a dělení, ale zástavní právo českých králů vůči ní se stalo už pouhou formalitou. Tu nezrušily ani mírové podmínky po 1. světové válce a čeští králové (z dynastie habsbursko-lotrinské) si stále nárokují titul markraběte Horní i Dolní Lužice. Politická skutečnost je ale samozřejmě velmi odlišná.

TIP: Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?

Zajímavé je, že Lužice sama se několikrát snažila znovu připojit k Československu. Poprvé hned po vzniku první republiky, stejně tak po roce 1989. Tyto snahy ale k ničemu nevedly. Hnutí Lužických Srbů se tak muselo vymezovat proti snahám o germanizaci a projít vlastním národním sebeuvědoměním samo. Dnes jsou práva Lužických Srbů garantována jak ústavně, tak konkrétními zákony. Zastřešující organizací srbských národních snah je Domowina, která byla založena roku 1913 a kromě období 1937 až 1945, kdy byla její činnost zakázaná, funguje nepřetržitě dodnes.

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Obrazec dlouhý 37 metrů s jasně viditelnými liniemi o tloušťce mezi 30 a 40 centimetry představuje kočku s natočenou hlavou. Vědci jeho vznik datují do let 200 až 100 před naším letopočtem.

Zajímavosti

Ledovec Silvretta ve švýcarských Alpách. Odborníci odhadují, že do konce století zmizí 95 procent ze současných čtyř tisíc alpských ledovců.

Věda

Čingischán byl vůči nepřátelům nemilosrdný. Ti, kteří se vzdali, však mohli očekávat shovívavost.

Zajímavosti

Solar Orbiter má panely s rozpětím 18 metrů a váží 1,8 tuny. Na palubě nese deset měřicích přístrojů a okolo Slunce bude obíhat do roku 2027.

Vesmír

Slovenský prezident Jozef Tiso s Adolfem Hitlerem.

Historie

Vyvolávací cena státovky je jeden milion korun. „Odhaduji, že se její cena může vyšplhat až na čtyřnásobek,“ uvádí Aleš Kohout spolumajitel aukční společnosti. Naposledy se ve veřejné nabídce tato bankovka objevila v květnu 1994 a vydražila se za 280 000 Kč. 

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907