Supermikrochirurgie zahrnuje nesmírně delikátní rekonstrukční chirurgické zákroky, které musejí být extrémně přesné. Většinou jde o propojování ultratenkých cév, o průměru menším než 1 milimetr, aby se obnovila jejich původní funkce. Doposud to měli na starost ti nejlepší chirurgové, teď by jejich práci, alespoň z části, mohli převzít roboti, jako je nový systém Musa.

Supermikrochirurgického robota Musa vyvinul nizozemský startup Microsure. Musa nepracuje vyloženě autonomně. Je řízený chirurgem a přenáší pohyby jeho lidských rukou do precizních akcí robotických končetin. Hlavním důvodem využití takového robota je, že lidé roboti nejsou a i tomu nejlepšímu chirurgovi se může zatřást ruka. Když se na operování podílí Musa, měla by být supermikrochirurgie pro pacienta bezpečnější.

TIP: Čínský automatický zubař poprvé voperoval implantát bez lidské asistence

Jedním z častých využití supermikrochirurgie je léčba lymfedému, tedy otoku vzniklého narušením mízní soustavy, k němuž bohužel dochází například po léčbě rakoviny prsu. Tvůrci Musy otestovali jeho možnosti v klinickém testu, kterého se účastnilo 20 pacientů s lymfedémem, z nichž část operovali chirurgové s pomocí robota. Výsledky jsou velmi slibné a zákroky, na nichž se podílel Musa, významně zlepšily kvalitu života pacientů.

Vědcům z newyorského Rochester Institute of Technology se podařilo vystopovat mládě obří planety. Jde skutečně o mladičkou exoplanetu – její mateřská hvězda se podle vědců zrodila před pouhými 5 miliony let a je tak zhruba tisíckrát mladší než naše Slunce. Zároveň jde o nejbližší takto mladou obří planetu – nachází se v jižním souhvězdí Chameleona a od Země ji dělí zhruba 330 světelných let.

TIP: Exoplaneta K2-33b je možná jedním z nejmladších světů, jaký jsme kdy objevili

Nově objevená planeta nese jméno 2MASS 1155-7919 b. Podle toho, co víme, jde o temný a chladný objekt, který je zřejmě stále ještě ve stavu zrodu. Svou hvězdu obíhá ve vzdálenosti asi 600 astronomických jednotek (tedy násobků vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí). Jak tato mladá obří planeta mohla skončit tak daleko od své „mateřské“ hvězdy, je pro vědce zatím záhadou. Hmotnost této planety odpovídá přibližně 10 Jupiterům, což se blíží horní hranici pro možnou velikost planety. Nad touho hranicí už nejde o plynné obry, nýbrž o hnědé trpaslíky.

Jen málokterá značka má takovou setrvačnost jako „mýdlo s jelenem“. Legendární výrobek zrozený roku 1891 ve firmě Johanna Schichta přežil všechny moderní vymoženosti a vyrábí se dodnes.

Už před více než 100 lety se bez něj neobešla snad žádná hospodyně a ještě na začátku 21. století se ho prodávaly miliony kusů ročně. Jelen ve skoku je také hrdinou jedné z prvních filmových reklam, když svádí vítězný boj se špinavými čertíky, kteří sužují pradlenu u necek s valchou. Dodnes se dochovaly smaltované reklamní cedule i barevné plakáty s jelenem, kdy a proč se ale toto logo na kostkách Schichtova mýdla poprvé objevilo, známé není. Symbol jelena byl navíc zpočátku používán i pro jiné produkty a ve více verzích.

Osvobození od námahy

Rodina získala licenci na výrobu mýdla už v roce 1848, kdy ještě firma sídlila v Rynolticích. Jelena jako ochrannou známku si ale Schichtové zaregistrovali až roku 1891, kdy už devět let fungoval moderní provoz na střekovském nábřeží v Ústí nad Labem. Mýdlo s jelenem se prodávalo ve stamilionech kusů a leckdo se chtěl na jeho úspěšnosti přiživit, takže Schichtové bojovali s padělateli a zdůrazňovali, že padělek nikdy nedosáhne kvalit jejich receptury. Reklamní letáky začátkem minulého století hlásaly, že šlo o „výborné mýdlo na velmi špinavé prádlo“ hlavně pro dělnickou třídu.

TIP: Čistota půl zdraví: Jak mýdla z Marseille dobyla svět 

Mýdlo přežilo druhou světovou válku i znárodnění a změnu firmy na Severočeské tukové závody. Přečkalo také pád režimu v roce 1989 a dále se vyrábělo i úspěšně exportovalo. Roku 2002 ale Setuza z ekonomických důvodů jeho výrobu zastavila a převedla ji na Slovensko k externí firmě. Ta ovšem roku 2005 také přestala mýdlo vyrábět a už to vypadalo, že jedna z nejdéle existujících českých značek z trhu zmizí. Roku 2006 se však podnik rozhodl produkci obnovit, a to dokonce v Česku, i když ne přímo v Ústí. Po krachu Setuzy dnes mýdlo s jelenem vyrábí a prodává nástupnická společnost Schicht.

Antarktida – kontinent sněhu, ledu a tučňáků, se otepluje přímo před našima očima. Potvrzuje to i nový teplotní rekord, který hlásí posádka argentinské výzkumné základny Esperanza. 6. února 2020 zde vědci naměřili zneklidňujících 18,3 °C. Pokud bude tato teplota potvrzena, půjde o nejvyšší teplotu, jakou jsme kdy naměřili v kontinentální Antarktidě.

Dosavadní teplotní rekord Antarktidy měl přitom hodnotu 17,5 °C. Na tuto hodnotu se vyšplhal teploměr 24. března 2015. Aktuálně naměřená teplota je zároveň druhou nejvyšší, jaká kdy byla naměřena jižně od 60° zeměpisné šířky. Vyšší teplotu jsme zaznamenali pouze na ostrově Signy v souostroví Jižní Orkneje. V lednu 1982 tam bylo 19,8 °C.

TIP: Evropu trápí mrazy, Arktidu zasáhlo až strašidelně teplé počasí

Dlouhodobá data ukazují, že Antarktický poloostrov se za uplynulé půlstoletí ohřál asi o 3 °C. Množství ledu ztraceného ročně z antarktické ledové pokrývky se mezi lety 1979 a 2017 zvýšilo nejméně šestkrát. Nový rekord vědci zaznamenali v severozápadní části kontinentu. Tato část paří k místům, která se podle měření oteplují nejvyšší rychlostí.

Nově naměřená teplota se stane oficiálním rekordem, až ji potvrdí Světová meteorologická organizace WMO. Podle vyjádření představitelů WMO jde ale v tomto případě spíše o formální proceduru. Okolnosti prý nasvědčují tomu, že s potvrzením rekordu nebude problém.

Epidemie koronaviru, která ochromuje Čínu, má k dnešnímu dni již více než 60 tisíc nakažených a vyžádala si již přes 1 300 obětí. Kromě toho ale obrátila život milionům lidí uvězněných v nemocniční izolaci i v domácí karanténě.

Patří mezi ně i Pan Shancu – amatérský běžec z Chang-čou ležícího asi 200 km jihojihozápadně od Šanghaje. „Již několik dnů jsem nebyl venku a už se to nedalo vydržet,“ nechal se slyšet mladý muž. Rozhodl se proto, že vynucené nicnedělání vymění za pohyb a vyrazil na trať maratonského závodu.

Jeho maraton byl o to těžší, že jej musel absolvovat v uzavřeném prostoru svého bytu. Maratonskou vzdálenost 42 195 metrů zvládl za 4 hodiny, 48 minut a 44 sekund, což je zhruba o dvě hodiny pomalejší než jeho osobní rekord. V součtu urazil dokonce více než předepsaných 42 kilometrů, neboť svůj necelých osm metrů dlouhý okruh absolvoval celkem 6 250×.

Leváci v dnešní době reprezentují zhruba desetinu lidské populace. Nebylo tomu tak ale vždycky – v pravěku byl podíl praváků a leváků víceméně vyrovnaný. Praváci začali mít podle nedávných výzkumů přesilu až od dob, kdy už se ve větší míře používaly nástroje – tedy v době bronzové.

Za dominancí jedné ruky stojí tedy pravděpodobně lidská spolupráce. Podle týmu italských vědců pod vedením profesora Giorgia Val­lortigy z Terstu nepředstavuje člověk jako tvor s dominující převahou jedné části těla žádnou výjimku. Podobný fenomén zaznamenali také u celé řady zvířat – ať již jde o savce, ptáky, obojživelníky či ryby –, a to v poměrném zastoupení 10–35 %. Proč tedy evoluce vyvinula praváctví i leváctví?

TIP: Mezi pravou a levou rukou: Jaká jsou rizika přeučování leváků?

Vědci dospěli k závěru, že podobně jako u člověka vše souvisí s tím, zda zvíře žije osaměle, či ve skupině. Čím vyšší je jeho sociální úroveň, a tedy i ochota spolupracovat, tím větší má jeho populace tendenci směřovat k dominanci jedné strany těla. 

Pokud taktické okolnosti hrály německým tankistům do karet, dokázali s Tigerem II nepříteli řádně zatopit. Dokladem budiž skóre 503. praporu těžkých tanků SS, který od ledna do dubna 1945 zničil pět stovek tanků, přičemž vlastní bojové ztráty činily jen deset strojů.

Nejlepší esa zůstávala postrachem protivníka i v posledních válečných týdnech, což ilustruje například výkon SS-Hauptscharführera Karla Körnera z téhož útvaru. V dubnu 1945 zaskočil sovětskou tankovou jednotku při doplňování paliva a výhody dokonale využil vyřazením 13 těžkých IS-2 a 39 středních T-34. 

Technické i logistické potíže 

Obávanějším protivníkem než obrněnce Spojenců se stávalo jejich taktické letectvo, které si připsalo na konto většinu odepsaných strojů. Mnoho dalších padlo za oběť technickým poruchám a osádky pak musely znehybnělé obry opustit a poškodit, aby nepadly bojeschopné do nepřátelských rukou. Ačkoliv si němečtí tankisté Tiger II oblíbili, jeho provoz se vyznačoval mnoha problémy.

Vysoká hmotnost v kombinaci s podmotorovaností odsuzovala tank takřka výhradně k defenzivním operacím – stejně jako enormní spotřeba paliva až 800 l na 100 km. Vzhledem k rozměrům se stroj jen s obtížemi pohyboval v městské zástavbě či na užších cestách. Potíže s motorem, který mechanici museli měnit již po 1 000 km, znásobovalo nadměrně namáhané směrové ústrojí, stejně jako náchylnost těsnění k únikům provozních kapalin.

Nezbytní opraváři

Zatímco zkušené osádky si se záludnostmi dokázaly poradit, nováčci mnohdy sami vyřadili Tiger II z boje – třeba když řidič nechal běžet motor příliš dlouho na vysoké otáčky. Stroje potřebovaly nepřetržitou údržbu, což negativně ovlivňovalo bojeschopnost praporů. Nectnosti svého výtvoru si uvědomovali i Henschelovi konstruktéři, kteří v příručkách nedoporučovali překonávat po vlastní ose velké vzdálenosti.

Docházelo totiž k přetížení výkyvných ramen, na nichž byla zavěšena pojezdová kola – a pokud se ramena zdeformovala, následovalo poškození pásů. Jakmile závada vyřadila Tiger II z boje, nastal další problém – Wehrmacht ani Waffen-SS nedisponovaly dostatečně výkonným vyprošťovacím vozidlem, aby s kolosem pohnulo. Odtáhnout tank do bezpečí zvládl výhradně jiný königstiger.

Poslední dny obra 

Pokusy inženýrů z konce války o navýšení výkonnosti a spolehlivosti královského tygra už zůstaly pouze na papíře. Kdyby k modernizaci došlo, obdržel by mimo jiné výkonnější verzi motoru Maybach, která se nakonec teprve po válce uplatnila v prototypu francouzského tanku AMX 50, a zodolněnou převodovku. Hlavní změnu však měl představovat kanon 10,5cm KwK L/68, jenž se vyznačoval podstatně vyšší průrazností než standardní osmaosmdesátka.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů

Po válce se přeživší exempláře staly objektem zájmu vítězných mocností a prošly testováním na západě i východě. Několik kusů, zpravidla znehybněných po zapadnutí v terénu, se nalezlo také na našem území. Jeden Tiger II se dokonce dočkal použití v čs. armádě, která na něm v Milovicích nacvičovala vyprošťovací akce. Do dnešních dnů se dochovalo asi deset königstigerů. Jediný provozuschopný se nachází ve francouzském Musée des Blindés v Saumuru, statické exponáty lze spatřit mimo jiné v muzeích v Kubince (Rusko), Dorsetu (Británie), Full-Reuenthalu (Švýcarsko) nebo La Gleize (Belgie). 

Slintavka a kulhavka patří k nejnakažlivějším infekcím. Když dostane příležitost, šíří se jako požár. Pro lidi není příliš nebezpečná, ale chovatelům dobytka může způsobit obrovské ztráty. Na celém světě bylo dosud laboratorně potvrzeno a popsáno pouze asi 30 – 40 případů slintavky u člověka. Rakovina slinivky je zase jedním z nejnebezpečnějších nádorů. Pět let od diagnózy přežije jen 5 procent pacientů.

Britští vědci nedávno zjistili, že mohou tyto nebezpečné choroby postavit proti sobě. Přišli na to, že jeden z peptidů viru slintavky a kulhavky, což je malý a poměrně jednoduchý RNA virus, velmi přesně cílí na protein zvaný alpha-v-beta-6. Tento protein se přitom v hojném počtu vyskytuje na povrchu buněk většiny nádorů slinivky. Virus slintavky a kulhavky zmíněný peptid využívá jako důmyslný naváděcí systém a váže se s jeho pomocí k proteinu alpha-v-beta-6 na povrchu buněk jazyka krávy či jiného sudokopytníka, když se chystá infikovat nového hostitele.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Dřívější výzkumy ukazují, že asi 84 procent pacientů s rakovinou slinivky má buňky tohoto nádoru pokryty velkým počtem molekul proteinu alpha-v-beta-6. Peptid viru slinivky a kulhavky by se teď mohl stát účinným naváděcím systémem pro léčiva používaná proti nádoru slinivky. První experimenty na lidských buněčných kulturách a na pokusných myších potvrzují, že by taková léčba mohla fungovat.

Rok 1348 byl pro Karla IV. jeden z nejplodnějších. Začal budovat Karlštejn i Nové Město pražské, založil univerzitu, a hlavně vytvořil svazek zemí patřící svatováclavské koruně. Jednotlivé lenní závazky a vztahy mezi zeměmi tak už nebyly vázány na osobu panovníka, ale patřily k státu jako celku. Tento krok zajistil mnohem větší stabilitu soustátí, ovšem kladl i nároky na panovníka samotného. Vladař najednou nebyl tím, komu země patří, ale jen správcem koruny. Právní pojem země Koruny české Karla IV. výrazně přežil. Svazek zanikl až se vznikem Československa a se zánikem české monarchie roku 1918. O které připojené země jsme ale od Karlových dob přišli?

Ztracená, neztracená Lužice

Lužice se stala předmětem střetu německých, polských a českých panovníků a dodnes je rozdělena mezi území těchto států. Slované se tu objevili poprvé někdy v 8. století, Geograf Bavorský se ve svém Popisu měst a míst na severní straně Dunaje z 9. století zmiňuje o třiceti českých sídlištích. Franská říše v Lužici mezi lety 850 a 900 vybudovala Východní marku, která měla chránit východní hranici říše. Zájem o moc nad Lužicí ale neměli pouze Frankové. Saská šlechta tu vytvořila Saskou marku a do země zasahovala i moc Velkomoravské říše v době jejího největšího rozkvětu.

Pak se začal osud Lužice výrazně komplikovat. Území zabírající přibližně dnešní Horní Lužici byla připojena k Východní marce nově vzniklého Německého království. To, co bychom dnes nazvali Dolní Lužice, připadlo do Míšeňské marky. A z Budyšínska vznikla samostatná marka. Tyto změny ale neměly vydržet věčně.

O Budyšínsko bojoval polský kníže a budoucí král Boleslav Chrabrý s římským císařem Jindřichem II. Mír v Budyšíně přiřkl Boleslavovi nejen Lužici, ale i Moravu (kterou vzápětí ztratil). Po smrti Boleslava Chrabrého ale začala polská moc uvadat a Lužice se vrátila císaři. Její větší část pak formálně dostal v léno český kníže Vratislav II., ten ji ovšem nedokázal nikdy skutečně ovládnout. To se částečně povedlo až Soběslavovi I., který získal Horní Lužici roku 1136 a držel ji až do poloviny 13. století.

Když Lucemburkové nakupují...

Chaotické, že? A to jsme zmínili jen nejdůležitější změny a nedostali jsme se vůbec k tomu, jak získali Lužici Askánci. Nám zcela postačí, kdo ji po částech získal po vymření jejich braniborské větve. K zemím Koruny české totiž začal Lužici připojovat až Jan Lucemburský, který prvně připojil Budyšínsko, pak Zhořelecko, dále Lubaň... Karel IV. poté přikoupil a do komplexu korunních zemí připojil Dolní Lužici. 

Lužice se na dlouhou dobu stala pevnou součástí zemí Koruny české. Časem se zmenšila – v půlce 15. století si Chotěbuzsko odloupl braniborský kurfiřt. Také nebyla vždy ovládána z Prahy, když ji mezi lety 1469 a 1490 držel Matyáš Korvín. Jednoznačně ale patřila do svazku korunních zemí.

To se čistě formálně nezměnilo, ani když dal český král a římský císař Ferdinand II. Štýrský Lužici roku 1635 saskému kurfiřtovi v rámci vyrovnání válečných dluhů. České království ale Lužici nikdy nevyplatilo a život v Lužici se tak změnil jen v jedné věci: součástí zástavních podmínek byla i náboženská svoboda pro katolické obyvatelstvo. Lužice pak prožila ještě několik změn a dělení, ale zástavní právo českých králů vůči ní se stalo už pouhou formalitou. Tu nezrušily ani mírové podmínky po 1. světové válce a čeští králové (z dynastie habsbursko-lotrinské) si stále nárokují titul markraběte Horní i Dolní Lužice. Politická skutečnost je ale samozřejmě velmi odlišná.

TIP: Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?

Zajímavé je, že Lužice sama se několikrát snažila znovu připojit k Československu. Poprvé hned po vzniku první republiky, stejně tak po roce 1989. Tyto snahy ale k ničemu nevedly. Hnutí Lužických Srbů se tak muselo vymezovat proti snahám o germanizaci a projít vlastním národním sebeuvědoměním samo. Dnes jsou práva Lužických Srbů garantována jak ústavně, tak konkrétními zákony. Zastřešující organizací srbských národních snah je Domowina, která byla založena roku 1913 a kromě období 1937 až 1945, kdy byla její činnost zakázaná, funguje nepřetržitě dodnes.

K uhlíkově neutrálnímu provozu v dnešní době směřují i těžební firmy. Potvrzuje to i nedávno ohlášený projekt společností Anglo American a Williams Advanced Engineering (WAE), které spojily své síly ve vývoji největšího těžebního nákladního automobilu na světě, co má elektrický pohon.

Jde o skutečné automobilové monstrum, které bude mít k dispozici dobíjitelnou lithiovou baterii o celkovém výkonu nejméně 1000 kWh. To je přitom téměř dvojnásobně více, než výkon baterie v současnosti největší elektrického vozidla světa, kterým je švýcarský eDumper.

TIP: Na silnice přijíždějí první autonomní elektrické náklaďáky

Pokud by obřímu náklaďáku z nějakého důvodu nestačila baterie, bude mít ještě k dispozici vodíkový palivový článek s nádrží vodíku. Díky tomu bude moci takový náklaďák operovat delší dobu bez potřeby dobíjet baterii. Testování gigantického automobilu s elektrickým pohonem by mělo začít letos v Jihoafrické republice.