Říká se, že láska je slepá. Pro včely je přitom tohle rčení hluboce pravdivé. Láska mezi včelí královnou a trubcem může královnu připravit o zrak, alespoň krátkodobě. Zjistili to američtí vědci, kteří analyzují proteiny ve výměšcích včel. Jejich tým během let objevil už více než 300 takových látek, které mívají i velmi specifický účel. 

Nedávno přišli na to, že včelí trubci v průběhu sexu vstřikují do své královny ve spermatu jedovaté látky, které včelí královnu dočasně oslepí. Zní to nepěkně, ale pro trubce je to výhodné. Veškerý jejich sex probíhá brzy potom, co trubci dospějí. Pak včelí trubci umírají, zatímco královny mohou žít a rozmnožovat se ještě mnoho let, aniž by k tomu potřebovali další sex.

TIP: Závislost v říši hmyzu: Včely jsou bláznivé do kofeinu

Podle vědců si včelí trubci vyvinuli látky oslepující královnu po páření, aby si zvýšili šance, že se jejich geny dostanou na potomstva královny. Jedna královna se za svého krátkého svatebního letu může pářit až s 90 různými samci. Proto je v zájmu těch prvních, aby královně zkomplikovali páření s těmi dalšími. Pokud královna špatně vidí, tak mnohem hůře létá a také se méně páří. Včelí láska je podle všeho docela drsná záležitost.

Každý rok slýcháme předpovědi, že má být podle všeho nejhorší sezóna alergií všech dob. A rok po roce se množství pylu v ovzduší skutečně zhoršuje, částečně i kvůli změně klimatu. Jarní sezóna alergií každoročně přivádí k lékárenským pultům, obchodům se zdravou výživou a do lékařských ordinací padesát milionů kýchajících a sípajících Američanů hledajících úlevu. Ačkoliv jsou tedy sezónní alergie velmi reálným problémem, jejich léčba je stále předmětem mnoha mýtů, které se ve společnosti zarputile drží.

Mýtus jedna: „Když budete brát léky proti alergii denně, přestanou zabírat.“

Alergologové neustále čelí pacientům, kteří tomuto tvrzení věří – a tím pádem neberou správně předepsané léky. Americká akademie alergií, astmatu a imunologie nabízí online službu „Zeptejte se odborníka“, v níž zaznamenala dokonce i dotaz lékaře, zda „denní podávání antihistaminik… může tělu navodit odolnost vůči těmto lékům“.

Tuto obavu alergiků už však mnohé studie vyvrátily. Zatímco lidé trpící alergiemi si na to běžně stěžují, skutečnost je taková, že denní užívání léků proti alergiím k odolnosti těla vůči nim nevede. Pacienti, kteří si myslí, že jim léky přestávají zabírat, možná trpí zhoršenými symptomy kvůli novým alergiím nebo přestěhování do nového domu či jiného města. Delší a intenzivnější sezóna alergií může znamenat, že léky, které dříve zabíraly skvěle, už nejsou tak účinné. Někteří alergici neužívají léky správně nebo se mylně domnívají, že všechny léky jsou stejné.

Alergici přehnaně využívají některé volně prodejné nosní dekongestanty (léky určené k odstranění zduření sliznice) ve spreji, které nabízejí dočasnou rychlou úlevu od ucpaného nosu. Lékaři často vidí, že na těchto sprejích vzniká u pacientů závislost, a to zejména při léčbě chronické rýmy – což může mít vliv na spánek, příjem potravy a na kvalitu života obecně. Dlouhodobé stálé užívání těchto druhů sprejů může nakonec mít naprosto opačný účinek a ucpání nosu dokonce zhoršovat, tento jev nese název rhinitis medicamentosa. Chcete-li se závislosti vyhnout, měli byste nosní spreje přestat používat vždy po třech dnech léčby. Základním kamenem léčby sezónních alergií jsou však intranazální steroidy, které závislost nezpůsobují – alergici je tedy mohou směle používat celé jaro.

Mýtus dvě: „Rozkvetlé jarní květiny způsobují alergie.“

Články o sezónách alergií téměř vždy obsahují obrázky alergiků vedle jasně zbarvených květů. Nedávno například televizní stanice NBC ve městě Helena v americkém státě Montana oznamovala, že „s jarními květy přicházejí alergie“. Pacienti mi často říkají, že si myslí, že kýchají kvůli pylu z dřínu, třešňových květů a dalších klasických jarních květin.

Ve skutečnosti ale jarní alergie způsobuje pyl stromů, nikoliv květin. Největšími alergeny mezi stromy je dub, bříza a javor, a ty mají květů jen minimální množství, nebo dokonce nemají květy vůbec. Jejich značný vliv na alergie je však způsobený tím, že produkují hodně pylu – ten cestuje větrem a může doletět velmi daleko. Stromy s pěknými květy, jako například právě dříny či třešně, cibulovité rostliny jako tulipán a kvetoucí keře jako hortenzie, růže a azalky k opylování přitahují hmyz – jejich pyl se tedy větrem přenáší jen zřídka a nevede k alergiím, přestože by mohl alergika podráždit, kdyby se k němu dostal příliš blízko.

Mýtus tři: „Studená zasněžená zima a pozdní jaro znamenají, že alergie nebudou tak hrozné.“

Letos se i v půli dubna, kdy už sezóna alergií dávno začala, většina Američanů stále ještě potýkala se zimním nachlazením, viry a dokonce i chřipkou. To nejspíš mnohé přivedlo k dojmu, že jarní alergie letos tak hrozné nebudou. Místní zprávy od Wisconsinu až po Rhode Island hlásily, že sezónu stromových alergií letos „zdržela“ nebo „zpozdila“ přetrvávající zima.

Ve skutečnosti ale jarní alergie začínají dávno před jarem. Životní cyklus rostlin začíná v zimě, kdy sníh a deště dodávají rostlině vláhu potřebnou k růstu. Stoupající teploty a delší dny s větším množstvím slunečního záření spouštějí opylování a v únoru a na začátku března už americká města zaznamenávají množství pylových zrn v ovzduší, zvláště pak v jižních městech. Studie ukazují, že vyšší teploty a vyšší hladiny CO2, spojované se změnou klimatu, také přispívají k dřívějšímu a robustnějšímu růstu rostlin a opylování. Jedna studie od Rutgers University z roku 2013 pak zjistila, že v důsledku toho se sezóna alergií za posledních dvacet let prodloužila asi o den a půl. „Pozdní“ začátek jara tedy nemá moc význam, když je Země obecně teplejší, roční období trvají déle a vystavení pylu je intenzivnější.

Mýtus čtyři: „Nemusím si s alergiemi dělat starosti, dokud neuvidím všude poletovat pyl.“

Období poletujícího pylu je pro ordinace alergologů nejrušnějším obdobím, lidé totiž většinou čekají, až alergie opravdu dosáhnou vrcholu – a jim je opravdu mizerně – než vyhledají pomoc. Studie z roku 2015 vydaná v časopise Environmental Health zjistila, že volně prodejné léky proti alergiím korelují s daty vrcholů sezóny jarních alergií.

Ale pokud všude vidíte poletovat prachový žlutý pyl, možná už je na účinnou léčbu pozdě. Většina alergologů doporučuje pacientům začít léčbu alespoň dva týdny před začátkem sezóny. Konec zimy znamená, že nepříjemný cyklus symptomů, které si obvykle s jarem spojujeme, už započal. Když teploty začnou poprvé stoupat, alergici jsou vystaveni určitému množství pylu – a už to může spustit mírné příznaky. Teploty však často ještě poklesnou a vystavení pylu je minimální, jenže když se vyšší teploty navrátí a množství pylu zvýší, tělo je „infiltrováno“, a je tedy hyperreaktivní. To znamená, že i minimální množství pylu může při opětovném vystavení způsobit silnou alergickou reakci. Fyziologicky efekt infiltrace nastává vlivem zvýšené reaktivity nosní přepážky způsobené opakovaným vystavením pylu. Jakmile k infiltraci dojde, může trvat dny až týdny, než se efekt zvrátí – a zde nastupuje výhoda brzkého vyzbrojení antialergeny už před sezónou.

Mýtus pět: „Užívání místního medu alergie vyléčí.“

Internet je plný dobře míněných stránek, které ale opakují dlouhodobě zakořeněný mýtus, že místní med může od alergií ulevit. „Aby med proti alergiím účinkoval, musí splňovat následující kritéria,“ píše se na stránce DIYNatural.com a pokračuje se tvrzením, že med musí být surový a vyrobený z květin, které danému pacientovi alergii způsobují.

Med sice má určité antibakteriální a protizánětlivé účinky, ale myšlenka, že dokáže zabránit alergiím, je nepravdivá. Podle této falešné teorie včely při svém pohybu mezi květy sbírají pylová zrnka, která se pak přenášejí i do jejich včelího medu, a postupné vystavení těla těmto místním alergenům tedy údajně poskytuje proti nim imunitu. Tento koncept není úplně mimo mísu: Alergenová imunoterapie funguje obdobně, ale injekce léčiva obsahují mnohem vyšší koncentraci pylu, než je jeho minimální množství v medu. Alergenní pyl se navíc přenáší větrem a vůbec nepochází z květového pylu, který šíří včely. 

TIP: O jaké alergii jste asi ještě neslyšeli? Alergie na vibrace!

Studie z roku 2002 vydaná v Análech alergie, astmatu a imunologie (Annals of Allergy, Asthma and Immunology) sledovala tři skupiny alergiků jednu alergickou sezónu. Jedna skupina denně užívala polévkovou lžíci místního medu, druhá komerčně vyráběný med a třetí dostávala placebo v podobě kukuřičného sirupu s medovou příchutí. Výzkumníci zaznamenávali příznaky subjektů studie a po několika měsících došli k závěru, že med neposkytoval oproti placebu žádné výhody. 

Zelené figurky s domečky, červené s hotely, pár papírových bankovek a také šestistěnné kostky. V podstatě běžný obsah krabice se společenskou hrou Monopoly. Pokud vám ovšem chybí návod, nejspíš si ji nezahrajete. A přesně takový problém už léta řeší Ulrich Schädler z Univerzity ve Freiburgu, specializující se na zapomenutá pravidla historických stolních her. Rád by si totiž zahrál partičku latrones jako staří Římané před dvěma tisíci lety.

Hra, o které se básnilo a mluvil o ní Platón

Názvy latrones, Ludus latrunculorum nebo prostě jen latrunculi patří jedné jediné stolní hře. Ve třetím století ji znal nejspíš každý a na její pravidla bychom se mohli zeptat kteréhokoli otroka, venkovského farmáře či pretoriána. Všichni by nám pravděpodobně dali správnou odpověď, jen by se asi podivovali, proč něco tak samozřejmého nevíme. „Pravidla všech nám známých stolních her: šachů, dámy nebo žolíka, je těžké obsáhnout v detailech,“ vysvětluje Schädler. „Nedají se odvodit jen z přítomnosti různobarevných kamenů, vyřezávaných figurek nebo obrázkových karet. A to je problém.“

Archeologické vykopávky sice nabízejí četné fragmenty hry latrunculi, je z nich ale poněkud těžké usoudit, jak se vlastně hrála. Jisté náznaky tu přesto jsou. „Víme, že to byla hra pro dva hráče, a že její prapůvod je blízký řecké populární hře pettiea,“ vysvětluje Schädler. Herní deska, často zabudovaná přímo do podlahy chrámů, měla 7 x 8 polí, někdy však také 8 x 8 nebo 8 x 12. Z řady náznaků můžeme usuzovat, že to byla hra taktická, simulující bojovou situaci. Odkud tyto teoretické poznatky pramení? Překvapivě z klasické literatury.

Řecký filozof Platón například píše o oponentech filozofa Sokrata, že: „Byli jako nezkušení hráči latrunculi, neboť nikdy nevěděli, jak správně táhnout.“ A Publius Ovidius Naso nás ve svém fenomenálním díle Umění milovat zase seznamuje s faktem, že: „Dobrý milenec musí být jak hráč latrunculorum, a zkušeně zvažovat daleko dopředu každý krok s opatrností.“ Svým způsobem napomáhají i nejrůznější nástěnné malby a mozaiky, které soustředěné hráče latrones zachycují. Díky nim můžeme odtušit, že každý hráč disponoval 16 až 24 hracími kameny.

A pak je tu samozřejmě ještě Marcus Valerius Martialis, římský básník žijící kolem roku 70 na území Hispánie, tedy dnešního Španělska. Ten do svých epigramů poznamenal: „Když jeden je obklíčen dvěma a zahnán do kouta, je bezradný a ztracený jako kámen v latrunculi.“ Nakolik je tento poetický příměr trefný dnes sice posoudit nedokážeme, ale o pravidlech tajemné hry už cosi vypovídá. Trefit se do pravidel však skutečně není snadné. 

Jak například upozorňuje americký archeolog Walter Crist: „Nedá se předpokládat, že by se hra tak populární v dávném Římě, na území Egypta, Británie, Tunisu a Německa, řídila jedněmi a stejnými pravidly.“

Popradský náčelník hrál latrunculi ve velkém

Poslední velmi vágní zmínky o hře latrunculi jsou „čerstvé“ tři století. To je ve své knize zacílené na analýzu šachové hry zmiňuje jednou větou jistý Danican Philidor. Zprávy o tom, jak napínavá kdysi nejspíš byla partie latrunculi, „když se hrací deska chvěla pod kameny dvou barev, pohybujících se v odvážných přímých liniích,“ zahrnul do svého literárního díla v roce 1290 středověký šachový mistr Jacobus de Cessolis. Ale stačí to? „Zatím bohužel ne,“ připouští smutně Schädler, který si vytvořil k latrunculi jen „pracovní verzi“ pravidel.

TIP: Bojujeme proti nepříteli: Desková hra pro děti nacistů

Na radosti mu nepřidal ani mimořádný archeologický nález, který byl objeven roku 2005 ve slovenském Popradu. Bohatě vybavený hrob germánského náčelníka totiž vydal i dřevěnou hrací desku, nápadně podobnou té na latrunculi. Jenže měla 17 x 18 polí, a počty hracích kamenů šly do desítek. Populární hra si tak na odhalení svých pravidel bude muset ještě chvilku počkat.

Typická kakaová farma na Pobřeží slonoviny je malá, s rozlohou do 40 000 m², a její roční výdělek činí v průměru 43,5 tisíce korun. Pohybuje se tedy hluboko pod hranicí chudoby, jak ji vytyčila Světová banka. S tak nízkými příjmy si tamní rodiče zkrátka nemohou dovolit posílat své ratolesti do školy, a tak je využívají na plantážích. Zbytek dětí přivážejí pašeráci z různých koutů Afriky: Podle loňské studie Tulane University až 16 tisíc nezletilých nutí na kakaových polích Pobřeží slonoviny pracovat někdo jiný než rodiče. 

Stejně jako náctiletí jinde ve světě, také Abou Ouedrago a jeho přátelé Karim Bakary a Aboudnamune Ouedrago nosí barevné sportovní oblečení. Na noc však uléhají do chatrčí, dny tráví tvrdou prací a nechodí do školy ani se nevídají se svými rodinami. Když některý z chlapců onemocní, musejí se všichni složit, aby měl na léky. Už v březnu stoupají teploty k 32 °C, takže vzácné chvíle odpočinku tráví kluci ve stínu a dělí se o kalnou vodu nabranou z nedalekého rybníka. Přišli sem hledat lepší život, a teď si za svou dřinu vydělají v přepočtu 19 korun denně.

Cena za utrpení

 „V Burkině nejsou žádné peníze,“ tvrdí Karim, který do oblasti dorazil před čtyřmi lety, když mu bylo dvanáct. „Pokud si tam chcete něco vydělat, musíte hodně trpět. Přišli jsme sem, abychom přežili.“ Jen jednou se Karimovi povedlo poslat domů nějaké peníze – tvrdě ušetřených 778 korun. Utíkat však nechce, na plantážích hodlá zůstat a vydělat víc. 

Děti, kterým je i pouhých deset let, lákají pašeráci na peníze nebo na dárky: Pokud nastoupí na autobus směřující do Pobřeží slonoviny, slibují jim například kola. Zhruba polovina dotazovaných nezletilých potvrdila, že se posléze nemohli vrátit domů. Dvě třetiny se setkaly s fyzickým násilím a výhrůžkami. Většina hledala práci a někteří nikdy neviděli peníze, které jim pašeráci slíbili. Podle muže, jenž dohlížel na Aboua i další chlapce, ale odmítl reportérům sdělit své jméno, není situace zcela černobílá: „Spoustu z místních dětí jednoduše opustili rodiče a přicházejí sem, aby se uživily.“ 

Nechte nás na pokoji!

„Máme morální zodpovědnost za to, abychom v jednadvacátém století netolerovali otrokářství, a obzvlášť ne to dětské,“ prohlásil již v roce 2001 republikán Eliot Engel. Poté navrhl systém značení, který by ukazoval, zda se na pěstování kakaových bobů podíleli nezletilí. Opatření sice prošlo vládním aparátem Spojených států, nicméně zástupci společností se shodli, že čokoládový průmysl vládní regulaci nepotřebuje. 

Demokrat Tom Harkin následně s firmami vyjednal, že stát sice nebude do jejich konání zasahovat, ale společnosti se zavážou, že přestanou využívat kakao poznamenané otrokářstvím, a zároveň přijdou s přehledným systémem značení. Představitelé Hershey, Mars, Nestlé a pěti dalších gigantů souhlasili, pomoc přislíbila i vláda Pobřeží slonoviny a tzv. Engel-Harkinův protokol stanovil pevný termín, dokdy má nastat změna – konkrétně do července 2005. 

Šance nikdy neexistovala

Během následujících pěti let začal cukrovinkářský průmysl problém studovat, vyčlenil k jeho analýze celé týmy, rozjel pilotní programy… A mimo jiné se pokoušel změnit povahu svého slibu, okolo kterého mlžil a přicházel s alternativními výklady. Vznikla také International Cocoa Initiative, jež měla celé tažení proti dětskému otrokářství koordinovat. Podle Petera McAllistera, který ji mezi roky 2003 a 2015 vedl, se však firmy ve skutečnosti pokoušely z úmluvy vyvléknout, protože slíbily víc, než dokázaly splnit. 

„Existovala někdy šance, že by do roku 2005 zmizelo ze západu Afriky dětské otrokářství? Ne, nikdy,“ tvrdí McAllister. A Engel dodává, že ještě čtyři měsíce před vypršením limitu se vůbec nepracovalo na jakémkoliv značení výrobků, nevznikl žádný systém ověřování, zda se na pěstování kakaových bobů nepodíleli nezletilí, a celkové vymýcení dětského otrokářství bylo nemyslitelné. 

Beznadějné vyhlídky

Potravinářský průmysl, který boby od velkoproducentů nakupuje, si nevěděl rady, a tak se obrátil na specializované organizace: Fairtrade, Utz a Rainforest Alliance. Měly s problematikou vlastní zkušenosti a potravináři je najali, aby přišly se značením produktů – což se podařilo. Některé společnosti nicméně přiznávají, že ani systém certifikace příliš nepomáhá. Inspekce farem totiž probíhají sporadicky a lze se jim vyhnout: Úřady hlásí kontrolu předem a ročně navštíví méně než desetinu plantáží. 

Když se čokoládovému průmyslu nepovedlo dosáhnout vytyčených cílů ani v roce 2010, rozhodl se své ambice snížit a zavázal se k redukci dětského otrokářství o 70 %, a to do roku 2020. V současnosti je však pravděpodobné, že ani tento slib nesplní, a navíc stále nepracuje na žádném unifikovaném systému značení pro spotřebitele. 

Snažíme se, ale…

Aby dodrželo vlastní část úmluvy, schválilo Pobřeží slonoviny mezi roky 2010 a 2016 zákony, které přesně definují ilegální dětskou práci a vymezují za ni tresty. Nicméně otrokářství a pašování stále vzkvétá, protože země nedokáže novou legislativu prosazovat. Loni americké ministerstvo zahraničí uvedlo, že protipašerácká jednotka státu sídlí v hlavním městě Abidžan, tedy několik hodin cesty od plantáží, kde by jí bylo zapotřebí. Její roční rozpočet navíc činí pouhých 114 tisíc korun… 

Zatímco giganti tápou a vládě chybějí nezbytné prostředky, mnozí experti poukazují, že o nejpřímočařejším řešení se takřka nemluví: Spočívá totiž v tom, že by se farmářům za boby platilo víc. Větší zisky by rodičům umožnily posílat děti do škol, farmy by nesužovala chudoba a situace by nebyla tak zoufalá.  

Čokoládu nepotřebujeme

Díky programu Fairtrade dostávají farmáři za kakaové boby o 10 % víc, ani to však jejich chudobu neřeší. Malá nizozemská čokoládovna Tony’s Chocolonely se proto rozhodla s problémem bojovat na vlastní pěst a ve snaze o zlepšení života pěstitelů jim platí o 40 % víc. Na otázku, zda je pravděpodobné, že si z ní větší společnosti vezmou příklad, však její ředitel Paul Schoenmakers odpovídá negativně: Podle něj se giganti bojí, že by tím nahráli konkurenci do karet. 

Dodává přitom, že je situace ohledně kakaa zbytečně komplikovaná. „Čokoládu nikdo nutně nepotřebuje,“ tvrdí. „Jde o luxusní zboží a podle nás je naprosto šílené, aby kvůli něčemu, co není životně důležité, trpělo tolik lidí.“

Image

Čtěte také

Na kakaových plantážích v západní Africe dřou až dva miliony dětských otroků

Vpodvečer 15. května 1974 telefonoval hlavní konstruktér systémů řízení raket Nikolaj Piljugin do Podlipek náměstkovi hlavního konstruktéra raketokosmických systémů Borisi Čertokovi: „Mišin od vás odchází. Dostanete nového šéfa.“ „Koho?“ „Gluška! Ty mi nevěříš? Už jsem s ním konzultoval další osudy N-1. Řekl, že s ní nechce pokračovat.“

Na likvidaci lunární rakety N-1 se Gluško domluvil již dřív v Kremlu. „Musíme soustředit všechny síly, abychom rozpracovali novou rodinu silných nosičů místo N-1,“ vysvětloval Čertokovi ve své pracovně. „Vysadit jednoho kosmonauta na Měsíci, možná deset let po Američanech, by byla hloupost. Musíme tam postavit stálou základnu.“

Mnoha někdejších spolupracovníků Sergeje Koroljova se toto jmenování dotklo. Dobře si pamatovali na konec spolupráce obou konstrukčních kanceláří na lunární raketě, za který mohla Gluškova neschopnost vyvíjet velké motory, jež by nepoužívaly jedovaté palivo.

Nakažen vesmírem

Valentin Petrovič Gluško se narodil 20. srpna 1908 v Oděse. „Oděská léta byla nejšťastnějším obdobím mého života,“ vzpomínal později. „Tam jsem se ‚nakazil‘ myšlenkou vesmírných cest, zejména pod vlivem verneovek. Určitý podíl na tom měla místní hvězdárna. Pracoval jsem jako amatérský astronom. Od patnácti let jsem v bulletinech a časopisech astronomické společnosti publikoval své články. Napsal jsem také knihu, která měla vyjít někdy v roce 1924, ale nakonec z toho sešlo.“

Na podzim 1925 poslali Valentina Petroviče studovat na matematicko-fyzikální fakultu do Leningradu. V diplomové práci se věnoval helioraketoplánu – kosmickému dopravnímu prostředku poháněnému elektrickými raketovými motory, které by využívaly energii slunečních paprsků. Odborníkům se myšlenky mladého inženýra zamlouvaly. Kosmické lety však byly ještě daleko a reaktivními motory se zabývala pouze leningradská Laboratoř pro výzkum dynamiky plynů – GDL. V květnu 1929 tam Gluško nastoupil.

V lednu 1934 se pracovníci GDL přestěhovali do Moskvy. Spojením leningradské laboratoře a moskevské Skupiny pro výzkum reaktivního pohybu (GIRD) vznikl Reaktivní vědecko-výzkumný ústav (RNII). V této instituci se také poprvé sjednotilo úsilí Sergeje Koroljova a Valentina Gluška směřující k opanování vesmíru.

Jste špion a sabotér!

Ve druhé polovině 30. let rozpoutal sovětský vůdce Josif Stalin novou vlnu teroru. Chtěl tak upevnit svou pozici a zlikvidovat možné konkurenty a kritiky. Jeho pozornosti přitom neušla ani armáda a její organizace. Zatýkalo se i v RNII. Nejprve zmizeli vedoucí pracovníci, poté přicházela policejní komanda NKVD rovněž pro zaměstnance na nižších úrovních. Na dveře u Glušků zabušili policisté v noci z 22. na 23. března 1938. Třebaže už začínalo jaro, jeden z tajných Gluškovi poradil: „Oblečte se tepleji!“ Naznačoval tak, že ho čeká dlouhé vězení.

Tajná policie měla několik důvodů k zatčení: Gluško si dopisoval s Hermannem Oberthem – byl tedy německým špionem. A také se mu nevydařila řada zkoušek motorů – což představovalo vědomou sabotáž! Výslechy v podzemí Lubjanky byly tvrdé. Po dvou dnech Gluško podepsal protokol, v němž se doznal, že byl „členem antisovětské organizace“ a že se „účastnil špionážní činnosti ve prospěch Německa“. Při mučení prozradil i svého „spolupachatele“ – Koroljova.

Konstruktér za mřížemi

Soud Gluškovi vyměřil osm let v „nápravně-pracovním táboře“. Na Sibiř ho však neposlali. Ve věznici sdílel celu s několika vynikajícími osobnostmi, mimo jiné s odborníkem na termomechaniku Borisem Stěčkinem, který věděl o existenci „šarašek“ – výzkumných ústavů a konstrukčních kanceláří tajné policie. A poradil mu: „Nabídněte, že byste tam mohl pracovat jako specialista.“

A tak začal vězeň Gluško pracovat v továrně na výrobu leteckých motorů v moskevském Tušinu. V roce 1941 ho přeložili do Kazaně, do nově vznikajícího leteckého podniku. Založil tam Zkušební a konstrukční kancelář číslo 16 (OKB-16 NKVD). Všichni vězni měli dost jídla, ale dřeli do úmoru a měli zakázány návštěvy i vycházky. Gluško postavil raketový motor RD-1 s tahem 2 940 N. Od léta 1943 jej pak zkoušeli na lehkém bombardéru Pe-2, který se vyráběl ve vedlejší továrně. Testy vedl Gluškův zástupce, rovněž vězněný Koroljov.

Výzkumy v Kazani měly pro Gluška rozhodující význam. Stal se tam hlavním konstruktérem, získal svou výrobní základnu, vlastní zkušební stavy. A také se tam zrodil kolektiv budoucí velké konstrukční kanceláře raketových motorů. V Kazani se skutečně projevil i Gluškův organizační talent, vytříbil se styl jeho práce. Byl neustále soustředěný, velmi přesný, až puntičkářský. Naslouchal názorům druhých, ale rozhodoval sám. Zpříma jednal jak s nadřízenými, tak s podřízenými.

Z vězně národním hrdinou

Dne 27. srpna 1944 byli konstruktéři podmíněně propuštěni. Brzy nato oblékl Gluško vojenskou uniformu a v letech 1945–1946 navštívil se skupinou odborníků Německo, Československo a Rakousko, aby se seznámili s ukořistěnou německou raketovou technikou. Po návratu do Moskvy se Gluško pustil do vývoje nových kapalinových raketových motorů. Byl hlavním konstruktérem OKB-456 v Chimkách, severně od Moskvy.

Za svou práci obdržel mnohá vyznamenání. V létě 1953, po skončení série letů geofyzikálních a biologických raket, ho zvolili členem-korespondentem sovětské akademie věd a o pět let později se stal akademikem. Za motory pro bojovou raketu středního doletu R-5M Pobeda (SS-3 Shyster), která úspěšně odstartovala 2. února 1956, dostal zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce. V květnu 1956 ho úřady rehabilitovaly, téhož roku vstoupil do komunistické strany a už začátkem roku 1959 byl delegátem XXI. mimořádného sjezdu KSSS.

Mohutné pohonné jednotky vyvíjel Gluško nejen pro Koroljova, ale i pro další konstruktéry. V dubnu 1953 Kreml schválil, aby se tři týmy pustily do vývoje mezikontinentálních raket, jež by mohly dopravit atomové hlavice na americkou půdu. Zvítězil Koroljov s nosičem R-7, který měl v prvním stupni Gluškovy motory RD-107 na klasické pohonné hmoty – kyslík a kerosin. V říjnu 1957 vynesla raketa R-7 první umělou družici Země, v dubnu 1961 s ní startoval Jurij Gagarin. Za prvního kosmonauta si šel Gluško pro další zlatou hvězdu.

Konstruktér však nedokázal vyřešit potíže se stabilizací hoření u velkých raketových motorů. Proto chtěl u mohutného nosiče N-1, který měl na Měsíc dopravit sovětské kosmonauty, využít motory na netradiční palivo. Koroljov ovšem odmítl použití jedovatých látek, jež by mohly v případě havárie posádku usmrtit. Uražený Gluško nakonec zvažovaný motor nabídl konkurentovi Sergeje Pavloviče – Vladimiru Čelomejovi.

Kolonizace Měsíce

Dne 22. května 1974 přijel šestašedesátiletý Valentin Gluško do Podlipek. Stal se ředitelem a generálním konstruktérem dvou velkých konstrukčních kanceláří: Ke své firmě na stavbu raketových motorů KBEM (Konstrukční kancelář energetického strojírenství) přidal ještě CKBEM (Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství). Jejich sloučením vzniklo ohromné Vědecko-výrobní sdružení (NPO), které dostalo na návrh nového šéfa název Energija. Gluško chtěl sovětské raketové technice vtisknout novou tvář – svou tvář! A za nejbližší úkol považoval kolonizaci Měsíce.

Podle jeho názoru byly nosiče R-7 a UR-500 zastaralé. Bylo nutné je vyměnit za druhou generaci – modernější, efektivnější a silnější. A postavit supertěžkou raketu Vulkan. Jelikož ovšem Gluško neuměl konstruovat velké kapalinové motory, jako obvykle se uchýlil k paralelnímu přiřazení osmi čtyřkomorových motorů okolo druhého centrálního stupně se čtyřmi pohonnými jednotkami – tedy ke stejné koncepci, podle jaké vznikla R-7. Tento kolos o startovní hmotnosti 6 000 t měl dopravovat na nízkou dráhu okolo Země 230–250 t užitečného nákladu, k Měsíci pak 60 t a na jeho povrch 22 t.

„Vytvoříme celou rodinu raketových létajících aparátů RLA,“ oznámil na zasedání Vojensko-průmyslové komise 13. srpna 1974. Tato stavebnice měla mít tři základní typy: Dvoustupňová RLA-120 měla vynášet 30 t nákladu na nízkou dráhu a od roku 1979 by dopravovala do kosmu jak výzvědné družice, tak moduly zvažované orbitální stanice. Silnější RLA-135 se měla od roku 1982 využívat pro stavbu lunární základny. Šest či osm přídavných palivomotorových bloků okolo prvního stupně RLA-120 by pak vytvořilo nejmohutnější nosič RLA-150 čili Vulkan, jenž by dokázal do vesmíru vynést 250 t. A vzniknout měla i mohutná kosmická loď určená k mnohonásobnému použití.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov a ministři však s Gluškovými návrhy nesouhlasili – považovali je za velikášství. Předpokládaná cena ve výši 12,5 miliardy rublů podle nich nepředstavovala realistický odhad, a navíc se zapomínalo na vývoj raketoplánu vhodného pro vědecké i vojenské úkoly, zatímco Američané jej preferovali!

Pokračování příště

Nový obojživelný létající dron inspirovaly létající ryby. Pohybuje se ve vodě, zároveň ale dokáže vyskočit z vody ven a uletět ve vzduchu až 26 metrů. Podobné přechody z vodního prostředí do vzduchu obvykle vyžadují velké množství energie, což bývá pro malé roboty a drony problém.

Britští vědci a inženýři teď právě pro takové stroje vyvinuli pozoruhodný raketový pohon, k jehož provozu postačuje 0,2 gramu práškovitého karbidu vápníku a pak voda z prostředí, v němž se dron pohybuje. Jedinou pohyblivou částí této raketové létající ryby je malá pumpa, která zajistí nasátí vody z jezera či moře, kde se dron právě pohybuje.

TIP: Obojživelný okřídlený dron EagleRay je doma ve vzduchu i ve vodě

Když se v motoru dronu smíchá karbid vápníku s vodou, vznikne hořlavý acetylén. Jeho vzplanutí vytlačí vodu z trysky a „létající ryba“ může vyskočit z vody a letět vzduchem. Takový dron by se mohl uplatnit například při sběru vzorků v nebezpečném nebo komplikovaném prostředí, například při katastrofách, ať už přírodních nebo civilizačních.

Bezprostředně po československém „vítězném únoru“ se Západem šířil velký strach ze sovětizace dalších zemí od Finska až po Francii spojený s očekáváním armageddonu třetí světové války. Definitivně proto skončila doba usmiřování Stalina, v Pentagonu začala tajná jednání, jež o rok později vyústila ve vznik NATO, a americký Kongres 2. dubna 1948 konečně schválil uvolnění prostředků pro realizaci Marshallova plánu (oficiálně Plán na obnovu Evropy – European Recovery Program).

Hodlala vláda Spojených států skutečně poskytnout hospodářskou pomoc také Sovětskému svazu a zemím střední a východní Evropy, nebo šlo v atmosféře začínající studené války spíš o nástroj psychologického boje s cílem zatlačit Sověty zpět na východ?   

Zbídačený kontinent

První kapitoly studené války se začaly psát, když zkušený americký diplomat v Moskvě George F. Kennan zaslal v únoru 1946 do Washingtonu takzvaný dlouhý telegram, v němž varoval před sovětským nepřátelstvím vůči Západu a hned měsíc poté v americkém Fultonu bývalý britský premiér Winston Churchill upozornil na spouštějící se železnou oponu napříč starým kontinentem. Americký prezident Harry S. Truman v březnu 1947 v Kongresu promluvil o nutnosti „čelit komunistické agresi kdekoliv na světě v zájmu bezpečnosti USA“.

Dne 5. června 1947 Trumanovu doktrínu o zadržování komunismu doplnil ministr zahraničí George C. Marshall projevem k absolventům Harvardu, v němž za přítomnosti prezidenta nastínil nutnost pomoci evropským státům vyčerpaným válkou i „sibiřskou zimou“ 1946–1947 a vrávorajícím před pádem do nevídané krize.  

Ačkoliv se Evropě během dvou poválečných let dostalo 10 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu či úvěry od Světové banky, nestačilo to a stav zbídačeného kontinentu vyjadřovala Churchillova lamentace: „Co je teď Evropa? Hromada trosek, hřbitov, semeniště moru a nenávisti.“

Například ve Varšavě byla pro 90 tisíc dětí k dispozici jedna nemocnice s 50 lůžky, příděly potravin v Británii klesly pod válečnou úroveň a počet nezaměstnaných tam dosáhl 6 milionů oproti 3 milionům za hospodářské krize. Nejhorší situace panovala v Rakousku, v Berlíně, kde čtvrtina dětí do jednoho roku umírala, a v západních zónách Německa. Tam přísun kalorií klesl na hranici smrti hladem a americký vojenský guvernér generál Lucius Clay varoval, že Němci se buď můžou „stát komunistou s 1 500 kaloriemi“, jak tomu bylo ve východní zóně, či „věřit v demokracii s 1 000 kaloriemi“, které dostávali v západních pásmech.

Takový rozvrat byl vodou na mlýn komunistických agitátorů, což si ministr Marshall definitivně ujasnil během rozhovoru se Stalinem 15. dubna 1947. Na všechny Američanovy podněty, jak Evropanům pomoci, reagoval diktátor okázalým nezájmem a jako obvykle si kreslil na papír červenou tužkou vlčí hlavy.

První kroky

Zmiňovaná Marshallova řeč na Harvardu, na níž se nemalou měrou podíleli zaměstnanci ministerstva zahraničí George F. Kennan a Dean G. Acheson, propojila otázku svobody a bezpečnosti s otázkou prosperity. Marshall v duchu amerických univerzalistických tradic i liberálního přístupu k trhu apeloval na Američany, aby se snažili pochopit rozsah evropské zkázy. Měli učinit cokoliv k záchraně světového míru a Evropy, které jinak hrozila podobná radikalizace jako po skončení první světové války.

Současně poukázal na malou schopnost evropských zemí platit za dovoz potřebného zboží „zejména z Ameriky“ a iniciativu k zahájení konkrétních jednání nechával na Evropanech. Musel totiž počítat s tradičním a stále vlivným izolacionistickým proudem v americké společnosti.

Svůj plán, jenž zatím neobsahoval žádná konkrétní čísla ani harmonogram pomoci, Marshall nabídl v zásadě všem státům postiženým válkou, ale za varování vyslané Sovětskému svazu a komunistickým stranám bylo možné považovat slova, že „vlády, politické strany či skupiny, které se snaží na věčnost zachovat lidskou bídu, aby z toho politicky či jinak těžily, narazí na odpor Spojených států“. 

Britský ministr zahraničí Ernest Bevin se tohoto „spásného lana hozeného tonoucímu“ prozíravě chytil a spolu s Francouzi zorganizoval přípravnou konferenci, která začala v Paříži 23. června 1947. K realizaci Marshallova plánu měla být založena nadnárodní organizace, což bylo zprvu přijímáno s rozpaky ze strachu z omezení národních suverenit. Labourista Bevin nakonec vsadil na fakt, že plán jeho vládě umožní splnit sliby o plné zaměstnanosti, a Francouzi v něm zase zahlédli řešení akutní potřeby dostat z USA a Porúří koksovatelné uhlí.

Být součástí nějaké nadnárodní organizace ovšem kategoricky odmítla sovětská delegace, která jednání po týdnu opustila. Sověti se totiž domnívali, že v Paříži se domluví obdoba válečného zákona o půjčce a pronájmu, čili že tam Evropané sestaví seznam svých potřeb a Američané jim bezpodmínečně vyhoví. Hlavní konference proběhla opět v Paříži už 12.–15. července 1947. Pozvánku od Británie a Francie dostalo 23 zemí včetně SSSR, kdyby svou účast přehodnotil. Pomoc ale neodstartovala, americké veřejné mínění jí zatím nebylo nakloněno a prezident Truman předložil návrh zákona Kongresu až v prosinci 1947, po přesvědčovací kampani. 

Instrukce „velkého bratra“

Sovětský svaz se konference neúčastnil a na jeho nátlak tak učinily také státy střední a východní Evropy včetně Československa. Původní sovětské instrukce, poslané těmto zemím 5. července, ukládaly účast v Paříži neodmítnout, ale konferenci rozbít a „opustit ji s co největším počtem delegací jiných zemí“. Instrukce z noci z 6. na 7. července ovšem nařizovaly na anglo-francouzské pozvání nereagovat. Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav M. Molotov poté veřejně tvrdě kritizoval zapojování Německa do projektu obnovy, neboť se tak stíral rozdíl mezi vítězi a poraženými, a Sovětům bezpochyby vadil požadavek na vzájemné transparentní poskytování ekonomických dat.

V Moskvě vyvolal Marshallův plán v kombinaci s předtím vyhlášenou Trumanovou doktrínou strach z americké ofenzivy na hospodářském poli, kde světové ekonomice číslo jedna nemohli konkurovat. Sověti se báli, že přijdou o výhody vítěze nad nacismem. Ostatně Stalin to vyjádřil slovy, že carské Rusko dokázalo „vyhrávat války, ne však se těšit z plodů svých vítězství“, což chtěl pro „skvělé ruské válečníky“ tentokrát změnit. 

Změna taktiky

Československý případ odmítnutí účasti na plánu, o kterém s velkým zájmem referovala světová média, si zaslouží krátké zastavení. Gottwaldova vláda váhala, až se nakonec 4. července rozhodla pozvání na konferenci do Paříže přijmout. Mezitím se ale, jak už víme, změnila sovětská taktika, která účast svým spojencům nedoporučovala.

Čs. vládní delegace, složená z premiéra Klementa Gottwalda, ministra zahraničí Jana Masaryka a ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny si v Moskvě 9. července od Stalina vyslechla, že případná účast by představovala „průlom fronty slovanských států a čin namířený proti SSSR.“ Druhý den ráno delegáti seznámili se Stalinovým názorem vládu, která ještě týž den účast odmítla, přičemž sovětské argumenty v podstatě zopakovala ve svém oficiálním zdůvodnění.

Podle osvědčené metody cukru a biče nabídl Kreml Praze velkou obchodní smlouvu na pětileté období, k níž se zakrátko připojily i Polsko a Bulharsko. Vzhledem k tomu, že šlo o první takovou smlouvu z iniciativy Moskvy, na Západě se domnívali, že jde o počátek ekonomické integrace Východu. 

Podle některých výkladů Marshallův plán urychlil vznik sovětského bloku. V září 1947 bylo založeno Informační byro komunistických a dělnických stran, na jehož první schůzi si českoslovenští komunisté vyslechli kritiku za spoléhání se na zdlouhavou a nejistou parlamentní cestu k uchopení moci. Ovšem podle historika Víta Smetany se Marshallův plán nestal hlavní příčinou rozdělení kontinentu vedví, neboť Sověti začali novou Kominternu a s ní související systém satelitů plánovat již v roce 1946.

TIP: Přídělový systém a kolonizace pohraničí: Jak vypadal „normální život“ po válce

Jisté je, že mistr politické taktiky Stalin v souvislosti s Marshallovým plánem postupoval překvapivě neobratně. Mohl si spočítat, že za sovětské účasti americký Kongres buď plán odmítne, čímž se celý projekt zhroutí, anebo mohl získat prostředky na tolik potřebnou rekonstrukci rozbombardované země. Ale racionalita byla v Kremlu potlačena strachem, aby do rudého impéria nevnikl trojský kůň v podobě dolaru. 

Spor Cilly Cardenové a jejích sousedů se táhne už několik let. Ona je zarytou vegankou, sousedé si naopak rádi užívají zábavu při grilování na své zahradě. Vůně masa ovšem jak známo nedbá hranic pozemku. 

Sousedský spor proto musel rozhodnout až soud. Ten na počátku letošního roku celou věc smetl ze stolu, frustrovaná Cilly se ovšem odvolala a řízení tak dospělo až k Nejvyššímu soudu západní Austrálie. Cilly Cardenová se zde v 600stránkovém odvolání pokoušela soudce přesvědčit, že jednání sousedů je úmyslné – dobře prý vědí, že ona vůni grilovaného masa nesnáší, a proto pořádají grilovací párty na zahradě. Kromě grilování si Cilly stěžovala i na hluk, zápach z cigaret, blikající světla nebo například na příliš hlasité ptactvo, které sousedé chovají. 

Masožrouti vrací úder!

Poté, co byl celý případ medializován, nabraly události rychlý spád. Rozhodně ale ne směrem, který by Cilly potěšil. Na protest proti žalobě vznikla internetová skupina, jejíž členové plánovali obrovské grilování přímo u domu Cilly Cardenové. K události nazvané „Grilování pro Cillii Carden“ se přihlásily tisíce lidí. Velká grilovací párty se měla uskutečnit 19. října, a sami účastníci ji přirovnávali k australské verzi Útoku na Oblast 51. Ke slovu se opět dostali právníci, kteří potenciální účastníky upozorňovali, že nepovolené grilování kdekoli v blízkosti domu paní Cardenové může být považováno za přestupek.

TIP: Facebook přiznal chybu, když odstranil událost vyzývající k útoku na Oblast 51

Zda naplánovaná trucakce nakonec proběhne není jasné. Původní událost ze sociálních sítí zmizela a organizátoři skupinu přejmenovali s tím, že vyhlašují 19. říjen celosvětovým dnem grilování. 

Co ale rozhodně nekončí je právní bitva Cilly Cardenové a jejích sousedů. Soudce Nejvyššího soudu Peter Quinlan odvolání sice v červnu zamítl a potvrdil tak předchozí rozsudek, naštvaná žena ale prý rozhodně hodlá bojovat dál. 

Dvojici paleontologů, kteří pracovali na světoznámé a velmi bohaté kanadské paleontologické lokalitě z období kambria Burgess Shale, se podařilo objevit novou velmi zajímavou fosilii. Dostala jméno Mollisonia plenovenatrix a podle odborníků jde vlastně o nejstaršího známého klepítkatce. Mollisonia žila na počátku prvohor, před více než 500 miliony let.

Objev mollisonie znamená, že celá skupina klepítkatců, která dnes zahrnuje více než 115 tisíc druhů, včetně pavouků, roztočů, štírů nebo ostrorepů, vznikla před více než 500 miliony lety. Až do tohoto objevu nebyl známý žádný klepítkatec z kambria. Pro paleontology bylo rozhodující, že u mollisonie našli chelicery, čili klepítka, druhý pár končetin typický právě pro klepítkatce.

TIP: Habelia byla malé mořské monstrum s děsivými kusadélky

Mollisonia působí dojmem nelítostného dravce. Její objevitelé věří, že mollisonia lovila v blízkosti mořského dna, kde používala své kráčivé končetiny. Navzdory svému stáří mollisonia určitě není nejstarším klepítkatcem, který kdy žil. Má na těle spoustu pokročilých znaků, takže klepítkatci jako skupina museli vzniknout ještě dříve v kambriu nebo možná i před počátkem prvohor.

Velká rudá skvrna na Jupiteru představuje obří větrný vír, jehož přítomnost registrují pozorovatelé už víc než čtyři století. Kontinuální sledování objektu máme k dispozici teprve od roku 1830, přesto se astronomové domnívají, že dřívější spatření se týkají téhož útvaru. 

TIP: Sonda Juno přinesla nová fakta o největší bouři na Jupiteru

Skvrna se postupně vyvíjela, co se týče dynamiky i velikosti. V posledních několika desetiletích se však zdá, že se nepřehlédnutelná oblačná formace v atmosféře Jupiteru výrazně zmenšuje: V roce 2004 byla v porovnání se sto let starými údaji poloviční. Protože jde o vír, lze z pozorování jednoznačně vysledovat rotaci kolem středu proti směru hodinových ručiček jednou přibližně za šest dní. Perioda se podle měření mírně zkracuje a zůstává otázkou, zda to souvisí se zmenšujícími se rozměry útvaru.