Jezero Kerkini, ležící v severním Řecku jen pár kilometrů od bulharských hranic, určitě patří mezi nejdůležitější ornitologické oblasti tohoto státu. Přitom vlastně jde o umělou vodní nádrž, která vznikla v roce 1932 zatopením původních bažin řeky Strymon. V roce 1980 navíc Řekové vybudovali na jižním okraji jezera menší přehradu, aby tak udrželi konstantní výšku hladiny. Vzhledem k tomu, že nádrž leží v oblasti pravidelného tahu obrovského množství ptáků, podařilo se citlivým lidským zásahem vytvořit naprosto unikátní místo – ptačí ráj o rozloze přes 100 kilometrů čtverečních.

Šampion mnoha disciplín

Kerkini patří do seznamu tzv. ramsarských oblastí, tedy míst s chráněnými mokřady. Celkově je zde možné vidět až desetitisíce ptáků, jejichž lov je samozřejmě zakázán. Na jezeře a v jeho okolí lze pozorovat více než 200 ptačích druhů, ale také několik druhů žab, mloků, hadů, želv a samozřejmě i velké množství různého hmyzu. Na severu je vodní plocha ohraničena vysokými zasněženými horami a tak ani pohled na orla kroužícího nad vrcholky hor není neobvyklý.

Hlavním cílem mé cesty k jezeru byl pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus), který patří k největším druhům pelikánů a také největším ptákům obecně. Hmotnost 9–15 kilogramů jej zároveň řadí k nejtěžším létajícím ptákům. Tak velké tělo pochopitelně potřebuje pořádná křídla, jejichž rozpětí může být v případě tohoto druhu i přes tři metry. Ostatně rovněž velikost zobáku staví pelikána kadeřavého do čela pomyslného žebříčku šampionů. Pouze pelikán australský (Pelecanus conspicillatus) mívá ještě delší zobák.

S rybami a v loďce

Pozorování pelikánů na jezeře Kerkini je relativně snadné. Ptáci se zdržují po celé vodní ploše, ale nejlépe se k nim dostanete v jižní části poblíž rybářských přístřešků. Tam je můžete vidět i ze vzdálenosti několika málo metrů. Navíc mohu doporučit způsob, jak ptáky přilákat ještě blíž. Když si od rybářů koupíte pár ryb, můžete pelikány krmit prakticky z ruky. A navíc budou všichni spokojení: vy budete mít zážitek, rybáři si vydělají nějaké peníze a pelikání se hezky a bez větší námahy nakrmí.

Další možností jak se dostat blíž, je vyrazit na výlet lodí. Zkušení rybáři dokážou za jízdy krmit pelikány a pozorovat tyto velké ptáky v letu je rovněž velký zážitek. Jejich pohyb vzduchem je totiž podobný jako u volavek – s krkem přilepeným těsně na tělo.

Daň za lovecké schopnosti

Pelikáni kadeřavý loví velmi zajímavým způsobem. Na rozdíl od ostatních druhů se totiž za rybami nepotápí, ale chytají je do vaku jako do velkého podběráku přímo na hladině. Ptáci dokážou také velmi účinně spolupracovat ve dvojicích nebo větších skupinách. Ryby obklíčí nebo zaženou na mělčinu a poté vyloví. Jejich trávení je dost rychlé, takže nemají problém „cpát“ se klidně celý den. Takto dokážou denně zkonzumovat jeden až dva kilogramy ryb.

Kořist polykají v celku a ve vaku si ji vždy připraví tak, aby ryba klouzala do krku hlavou dolů. Přesto zřejmě není nouze o různá poranění od ryb, sám jsem viděl několik pelikánů s viditelně potrhaným vakem.

Bezproblémové soužití s lidmi

Pelikán kadeřavý je ohroženým druhem, a proto je nutná jeho ochrana a respekt k životnímu prostředí. V tomto ohledu nám Řekové mohou jít příkladem – život u jezera je ukázkovým příkladem bezproblémového soužití lidí a zvířat. Zatímco u nás se nemohu zbavit dojmu, že každý vodní pták lovící ryby je pro českého rybáře nepřítelem číslo jedna, na jezeře Kerkini byly mé pocity mnohem pozitivnější. Nikdy jsem nezaznamenal ani náznak negativního chování lidí vůči zvířatům.

Rybáři mají své sítě natažené mezi kůly zabodnuté v rovnoměrné vzdálenosti od sebe a spojené jedním provazem. S oblibou se k nim slétají kormoráni, kteří se snaží přiživit na ulovených rybách. Asi jednou za hodinku, když už je počet kormoránů u sítě příliš velký, začne rybář třást provazem a melodicky u toho zpívá, čímž většinu strávníků donutí k odletu. Při vybírání sítí, kdy se u člunu hromadí jak pelikáni, tak kormoráni, si jich rybáři prostě nevšímají. Zřejmě všichni pochopili, že je to jejich přirozené chování a jen těžko ho lze změnit. Navíc jim pravděpodobně dochází, že ptáci lákají k jezeru mnoho turistů a ornitologů a dávají tak nepřímo vydělat i rybářům.

Pár tipů na cestu

Pokud byste se chtěli k jezeru Kerkini vydat, doporučuji cestu spíš v zimě. Sice je toto období na množství druhů a počty ptáků o něco chudší (stále jich tam jsou tisíce!), ale pelikáni kadeřaví jsou v tomto období nejfotogeničtější. Jejich vak bývá sytě oranžový až červený a také kadeře na temeni hlavy jsou nejvíce „natočené“. Z ornitologického hlediska stojí jezero za návštěvu prakticky v kteroukoli roční dobu.

Je zde vybudováno několik pozorovacích věží s informačními tabulemi, ale jinak je oblast volně přístupná a můžete se podívat prakticky kamkoliv. Velká část břehů jezera je ale bahnitá, takže si neberte sváteční šaty. Pro přesuny vozem do některých částí se doporučuje pohon na všechna kola (4×4).
Ubytovat se dá pohodlně a relativně levně v mnoha malých hotýlcích po celém obvodu jezera. Mnoho z nich nabízí rovněž lokální pochoutky a tak můžete ochutnat dobroty z místního buvolího masa a mléka.

TIP: Sídliště mořských lovců: Život v bílé kolonii

Jedinou menší komplikací, se kterou jsme se setkali, byli místní psi. Paradoxně ti toulaví vyskytující se u rybářských přístřešků byli absolutně v klidu. Ale jejich kolegové hlídající zemědělské usedlosti na východě jezera byli dost agresivní a několikrát tvrdě útočili na naše pomalu jedoucí vozidlo. Cykloturistiku bych tedy doporučoval jen v některých oblastech jezera a určitě trasu konzultoval s někým z místních lidí. Na jezeře je možné v menší míře vidět i příbuzného pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus), ohromné množství kormoránů, dále různé druhy potápek a velké množství dalších vodních ptáků.

Stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí. Kromě negativního stresu, označovaného jako distres ale existuje i jeho pozitivní varianta.

Termín „eustres“ pochází ze stejného slovního základu jako „stres“, přičemž označuje to pozitivní, co stres přináší. Zavedl jej endokrinolog Hans Selye v poslední třetině minulého století a v překladu z řečtiny znamená doslova „dobrý stres“. Jedná se o krátkodobý tlak, který je pro dotyčného vzrušující a relativně snadno zvládnutelný. 

TIP: Syndrom zlomeného srdce není jen básnický obrat. Může i zabíjet

Badatelé se rovněž shodují, že jej nedefinuje ani tak typ stresoru – tedy skutečnosti, jež u dotyčného stres vyvolává –, ale spíš to, jak ho daný člověk vnímá: Stejnou překážku může totiž někdo považovat za nepřekonatelnou, zatímco jiný v ní vidí výzvu. Stručně řečeno představuje eustres motivující a povzbuzující typ stresu, který pobízí k dobrému výkonu. Mezi „eustresové“ situace patří nástup do nového zaměstnání, uzavření manželství nebo třeba přestěhování do nového města. 

Pětice chlapců se ohání mačetami na kakaové plantáži. Postupně zdolávají nepoddajnou divočinu, a připravují tak půdu k výsadbě dalších kakaovníků. Celou dobu mlčí, jejich tváře jsou bez výrazu. Je slyšet jen svistot čepelí cupujících zeleň a tupá kovová zadrnčení, když ostří narazí na tvrdší překážku.

Mladíci utekli z chudé Burkiny Faso na západě Afriky: Jednoduše nasedli na autobus směr Pobřeží slonoviny, kde chtěli najít práci na jedné ze stovek tisíc drobných kakaových farem. Jedná se o nejvýznamnější globální zdroj této plodiny, ale zároveň také o semeniště dětského otrokářství, které se nadnárodní společnosti vyrábějící sladkosti zavázaly vymýtit už před dvaceti lety. 

Veřejné tajemství

„Kolik ti je?“ ptá se reportér The Washington Post jednoho ze starších chlapců. „Devatenáct,“ odpovídá Abou Traore šeptem. Podle zákonů Pobřeží slonoviny by z něj tento věk dělal dospělého. Jenže zatímco mladík mluví, nervózně se ohlíží po jednom z farmářů, kteří je hlídají. Jakmile se ujistí, že si ho muž nevšímá, klekne si a nakreslí prstem do písku pravdivou odpověď: 15. 

Poté naznačí patnáctku také na rukou a dodá, že na kakaových farmách pracuje už od svých deseti let. Věk zbylých chlapců se příliš neliší: Jednomu je patnáct, dvěma čtrnáct a poslednímu třináct. Abou si pak postěžuje, že má hlad a bolí ho záda. „Přijel jsem do téhle země, abych chodil do školy,“ vysvětluje. „V lavici jsem však neseděl už pět let.“ 

Zvykli jsme si drancovat

Asi dvě třetiny světového kakaa pocházejí ze západní Afriky, kde podle údajů amerického ministerstva práce z roku 2015 otročí na plantážích až dva miliony dětí. Ani největší hráči na trhu, jako Hershey, Mars a Nestlé, přitom nedokážou zaručit, že nekupují surovinu zaplacenou utrpením nezletilých.  

S růstem světové ekonomiky si Američané zvykli slýchat zprávy, že se při získávání surovin porušují lidská práva a drancují se odlehlé kouty světa. V málokterém odvětví však podle expertů existuje tolik důkazů o protizákonné činnosti a zároveň o nesplněných závazcích ohledně nápravy jako v průmyslu zpracovávajícím kakao. 

Odsouzeni k nezdaru

O nutnosti změny se mluvilo již v roce 2001, kdy se lídři největších společností produkujících cukrovinky zavázali pod tlakem amerického Kongresu k řešení dětského otrokářství na plantážích s boby – do čtyř let se měla zavést taková opatření, aby nezletilí z farem zcela zmizeli. Aby však firmy uspěly, musely by překonat svody, jež děti do kakaových oblastí vábí. Zároveň by potřebovaly zavést značení, které by pomocí certifikátů oddělovalo kakao získané eticky od toho, v jehož pěstování hrálo roli otrokářství. 

Není tedy divu, že se velké společnosti podle viceprezidenta World Cocoa Foundation Timothyho McCoye zavázaly v roce 2001 k dohodě, která nemohla nikdy uspět: „Rozsah dětského otrokářství nebyl známý a nikdo nevěděl, jak se k řešení tak rozsáhlého problému postavit.“ Nadnárodní giganti sice pomáhali v zemi budovat školy, podněcovali vznik zemědělských družstev a radili farmářům, jak získávat kakao efektivněji. Za posledních 18 let investovali do zlepšení situace v přepočtu víc než 3,4 miliardy korun. Z jejich celkového zisku ve výši 2,3 bilionu se však jedná o drobné. A dětská práce bují dál.  

Selhání bez následků

„Společnosti investovaly vždy jen tolik, aby se měly na co vymluvit, pokud by si problému všimla média,“ tvrdí Antonie Fountain, ředitel organizace Voice Network, která s dětským otrokářstvím bojuje. „Vždycky dávaly málo a pozdě. A v současnosti tomu není jinak.“ Fountain dodává, že jsme se dětského otrokářství ještě nezbavili, protože nás k tomu nikdo nenutí: „Jaké jsou následky nedodržení termínů? Kolik pokut za svou neschopnost společnosti dostaly? Kolik lidí skončilo ve vězení? Žádní. Selhání zkrátka nemá následky.“ 

Většina otročících dětí žije na farmách svých rodičů, kde se musejí ohánět mačetami, nosit příliš těžká břemena a stříkat na rostliny pesticidy. Mezinárodní organizace považují tento druh práce za nejhorší formu dětského otrokářství. Její vymýcení je však komplikované, protože vyrůstá z jiného problému – z chudoby. 

Image

Čtěte také

Čokoláda z dětských rukou: Proč se nám nedaří vymýtit dětské otrokářství?

Vědci i nadšenci doufají, že dříve či později ve vesmíru objevíme planetu, která bude vhodná pro život našeho typu. Nebo dokonce celou řadu takových planet. Teď nás k tomuto cíli zase o něco přiblížil tým astronomů britské University College London, který jako první objevil vodu v atmosféře exoplanety v obyvatelné zóně. Vědci k tomu využili data Hubbleova vesmírného dalekohledu.

Jde o superzemi K2-18b, která se nachází ve vzdálenosti 110 světelných let. Obíhá červeného trpaslíka a jeden oběh dokončí za 33 dní. Její oběžná dráha je sice podstatně blíže hvězdě, než v případě Země a Slunce, mateřská hvězda této planety ale zároveň září mnohem slaběji než Slunce. Exoplaneta K2-18b ve skutečnosti obíhá v obyvatelné zóně dotyčné hvězdy, takže by tam teoreticky mohlo být prostředí podobné Zemi.

Obyvatelná superzemě?

Podle vědců planeta K2-18b není věrnou kopií Země. Je podstatně větší a těžší, a zřejmě má i atmosféru odlišného složení. To ale nevylučuje, že by mohlo jít o obyvatelný svět. Víme, že planeta má hustotu zhruba jako náš Mars, takže velmi pravděpodobně jde o terestrickou planetu s pevným povrchem. Podle vědců by na ní mohly panovat teploty okolo 0 °C.

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Badatelé zdůrazňují, že objev vody v atmosféře planety K2-18b ještě neznamená, že bude kapalná voda i na jejím povrchu. Zároveň ale očekávají, že podobných slibných superzemí, u nichž je šance, že by mohly být obyvatelné, bude do budoucna přibývat. Zatím vše nasvědčuje tomu, že právě superzemě jsou v Mléčné dráze velmi častým typem planet, a červení trpaslíci, jako je hvězda K2-18, jsou zase daleko nejčastějším typem hvězd naší Galaxie.

Nosorožci tuponosí severní už na Zemi zůstali jen dva. V obou případech jde o samice, takže rozmnožování přirozenou cestou je vyloučené. Vědci naštěstí před časem získali sperma od samců tohoto poddruhu – Suniho a Sauta, kteří jsou už řadu let po smrti. Díky tomu má tento nosorožčí poddruh ještě teoretickou šanci na záchranu.

Poslední dvě žijící samice těchto nosorožců, které se jmenují Najin a Fatu, se narodily v ZOO ve Dvoře Králové. Obě nyní žijí v soukromé rezervaci Ol Pejeta v Keni. Problém je ale v tom, že ani jedna z nich není schopná donosit zdravé mládě.

Vědci proto nedávno úspěšně oplodnili jejich odebraná vajíčka spermatem dříve zemřelých samců, a vytvořili dvě embrya. Vajíčka Fatu byla oplodněna spermatem Suniho, vajíčka Najin spermatem Sauta. Nakonec se ukázala jako perspektivnější dvojice Suni a Fatu – dvě z oplodněných vajíček dospěla do takového stadia vývoje, že mohla být zamražena.

TIP: Na světě jsou už jenom tři poslední severní nosorožci tuponosí

Asistované rozmnožování nosorožců je velmi komplikované. Z původně 10 odebraných vajíček jich bylo 7 vhodných pro umělé oplodnění. Z nich nakonec vzešla dvě použitelná embrya.

Dalším krokem bude vložení těchto zárodků do dělohy dvou samic velmi blízce příbuzných nosorožců tuponosých jižních. Těch v současnosti žije asi 20 tisíc, většinou v Jihoafrické republice.

Pokud uchazeč o vstup do Národní gardy Spojených států dříve nesloužil své vlasti, měl by splňovat několik základních předpokladů: věk mezi 17 a 35 lety, ukončené středoškolské vzdělání, dosáhnout minimálně požadované skóre v ASVAB, které také může pomoci v určení vhodného zařazení či specializace. Samozřejmostí je také mít v pořádku zdravotní a fyzické testy a splňovat morální požadavky na člena gardy.

Předchozí část: Vždy připraveni: Národní garda Spojených států amerických (1)

Výcvik a specializace 

Při splnění všech podmínek se uchazeč zúčastňuje 10týdenního výcviku. V prvním týdnu dostane uniformu, zvyká si na vojenské povinnosti, vyřizuje administrativní záležitosti a připravuje se na základní výcvik. Během samotného výcviku jsou gardisté cvičeni ve vícero dovednostech – střelba a údržba zbraní, práce s mapou, výcvik v noci, fyzické cvičení, pochody, nacvičují se vojenské operace v městské zástavbě, základy zneškodňování výbušnin, dodatečný výcvik se zbraněmi (kulomety, granátomety, miny). Celý výcvik hradí stát a ukončuje se armádním fyzickým testem, který musí každý z uchazečů zvládnout, pokud se chce stát vojákem národní gardy.

Po ukončení základního výcviku většinou nastupují vojáci NG na rozšířený individuální výcvik. Před ním si určují specializaci, kterou chtějí dosáhnout. V závislosti od zvolené specializace může tento výcvik trvat od šesti do 80 týdnů. Specializací je kolem dvou set a patří mezi ně například: chemický specialista, operátor automobilové dopravy, zpravodajec, zdravotník, zásobovač, náborový konzultant či lingvista. Vojáci národní gardy jsou povinnizúčastňovat se pravidelných cvičení – jeden víkend v měsíci a jednoho výročního cvičení, které trvá dva týdny.

Kontrakty se v národních gardách podepisují většinou na osm let aktivní služby, případně na šest let aktivní služby s dodatečnými dvěma roky v záloze. Kromě služby a povinností jsou vojáci placeni na základě dosažené hodnosti, výsledků či specializace a dostávají různé benefity jako například zdravotní a životní pojištění, možnost financování studia na vysoké škole, případně aplikace federálního plánu odchodu do důchodu. Protože národní gardy spadají pod ozbrojené síly USA a z větší části je financuje federální vláda, výzbroj a výstroj vojáků je prakticky stejná jako u americké armády. 

Ve všech velkých válkách...

Od svého vzniku se milice a později národní gardy podílely prakticky na všech vojenských konfliktech, do kterých zasáhly Spojené státy americké, ať už přímým nasazením jako divize, nebo ve formě rezerv a náhrad. Zaměřme se však na 20. století – příslušníci národních gard představovali 40 % bojové síly USA v první světové válce. Ve druhé bojovalo 18 divizí národních gard v severní Africe, Evropě či Tichomoří. Masivního nasazení se příslušníci národních gard dočkali také během války v Koreji.

Osm národních gard sloužilo ve Vietnamu a v průběhu 70. a 80. let zaznamenaly národní gardy největší modernizaci, rozšiřování a úpravy ve výcviku. V tomto období se už postupně rozbíhal nábor černochů a žen do národních gard (ženy jako zdravotnice sloužily v národních gardách už předtím). Operace Pouštní bouře znamenala pro gardy největší mobilizaci od války v Koreji v rámci 20. století. Ve válce v Perském zálivu bojovalo více než 60 000 gardistů. Z nedávných vojenských misí USA sloužili gardisté jak v Iráku, tak v Afghánistánu. 

...i domácích katastrofách

Jak jsme už uvedli, národní gardy vykonávají dvojí službu. V souvislosti se službou v rámci území USA je možné uvést hned několik příkladů z nedávné minulosti. Zřejmě nejznámější je případ z 11. září 2001, kdy letiště a jiné strategické objekty pomáhali střežit právě příslušníci národních gard. Ti jsou také povoláváni na pomoc v případě přírodních katastrof, jako jsou požáry, sněhové bouře, hurikány či povodně. V roce 1992 při nepokojích v Los Angeles, které policie přestávala zvládat, musela zasáhnou také národní garda.

TIP: Strážce Severního moře: Ozbrojené síly Norského království

Největšího nasazení se dočkali gardisté po hurikánu Katrina, který zdevastoval pobřeží Mexického zálivu v roce 2005 . Národní gardy představují svým způsobem unikátní vojenskou sílu – financovanou většinou ze strany federální vlády a cvičenou podle jejích stadnardů, ale jejich služby může podle zákonů využít jak federální vláda USA, tak i jednotlivý stát reprezentovaný guvernérem. Celkový počet příslušníků národních gard se v současnosti pohybuje mezi 450 000 a 500 000 vojáků. Národní gardy existují v každém státě Unie a jsou organizovány i v přidružených územích spadajících pod USA, jako jsou Americké Panenské ostrovy, District of Columbia (DC) a Commonwealth Portoriko. 

Anglicky Mount Everest, v překladu z nepálštiny Tvář nebes. Z tibetštiny pak pochází název Čumulangma, tedy Matka vesmíru. Vrchol vypínající se do výšky 8 848 metrů nad mořem má být domovem bohyně Mijolangsangmy, jedné z pěti strážkyň dlouhověkosti. Právě ona prý v roce 1953 dovolila, aby Novozélanďan Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norgay úspěšně vystoupali na Everest jako první známí lezci v dějinách. 

Bohyně obývající horu na hranicích Nepálu a Tibetu si však čas od času vyžádá oběť a některého ze smrtelníků ve svém sídle pohřbí. Od roku 1922 zemřelo při pokusu zdolat Mount Everest přes 300 lidí včetně dvou Čechů a průměrně na tamních svazích každoročně vydechnou naposled čtyři lezci.

Letos však hora „řádila“ víc než kdy dřív: Za sezonu její ledová náruč pohřbila 11 nešťastníků. Jde tak o čtvrtý nejtragičtější součet v historii: V roce 1996 zahynulo při výstupu 15 osob, zatímco v letech 2014 a 2015 bylo vždy přes 10 obětí, plus další, které zavalila lavina vyvolaná zemětřesením. 

Fronta jako na Everest

Od dob Hillaryho se hora zdánlivě nezměnila, jedno je však dnes zcela jiné – její přístupnost. Jen pro letošní sezonu vydala nepálská vláda zahraničním zájemcům 381 povolení k výstupu, nepočítaje šerpy, kteří je na expedici musejí doprovázet, přičemž na každého lezce připadá minimálně jeden. Například 23. května, v nejkrizovější den tohoto roku, se pod vrcholem pohybovalo současně bezmála 250 lidí. Na sestup pak museli čekat ve frontě i několik hodin a čtyři z nich nápor nezvládli. 

Dle většiny expertů vedl k rekordnímu počtu úmrtí právě nadměrný ruch. S uvedeným vysvětlením však úplně nesouhlasí Dandurádž Ghimire z nepálského úřadu pro turistiku. Podle něj většina obětí nedoplatila na fronty a dlouhé čekání v zimě, ale podlehla výškové nemoci (viz Když výška bolí), jež v těchto extrémních podmínkách představuje jednu z nejčastějších příčin smrti. Další důvod tkví podle něj v tom, že mnozí lezci nejsou na zátěž, kterou si pokoření Everestu žádá, vůbec připraveni.

Jeho slova potvrzuje i 49letý šerpa Kami Rita. Světový rekordman stanul na vrcholu již 24krát a podle něj jsou tamní zácpy běžným fenoménem, s nímž už dnes průvodci i účastníci dopředu počítají. Problémem číslo jedna prý zůstávají méně zkušení horolezci, kteří se chtějí nahoru dostat za každou cenu – v tomto případě bohužel i za tu nejvyšší. 

Zácpa pod vrcholem

Důvodů, proč zmínění „nadšenci“ například ignorují signály vlastního těla velící k návratu, je dle Kamiho hned několik. Často jde ovšem o peníze: Lidé do dobrodružství investovali nemalé finance, v přepočtu mezi 700 tisíci až třemi miliony korun. Vyhradili si týdny času, absolvovali přípravu a nechtějí odjet „s prázdnou“. Svou roli samozřejmě hraje také adrenalin a touha po splnění snu či získání stále ještě exkluzivního zážitku – na nejvyšší bod světa se dosud podívalo „jen“ kolem pěti tisíc lidí.

Některé výzkumy rovněž naznačily, že si horolezci mohou na Everestu přivodit tzv. horečku vrcholu: Mentálně se přinutí vystoupat až k cíli, jen aby si dokázali, že to zvládnou, ačkoliv jim tělo velí pravý opak. Nahoře pak energie rychle dojde a oni už nemají dost sil k návratu. Většina úmrtí skutečně nastává cestou dolů, kdy vyčerpaní dobrodruzi spadnou, zkolabují nebo usnou a už se nikdy neprobudí. 

Trénovat netřeba

Určitá kategorie návštěvníků zas bere celý výstup jako zaplacené dobrodružství a hrubě ho podcení. Očekávají, že se o ně za nemalý obnos prostě někdo postará. Podle Kamiho je však třeba si uvědomit, že „Everest není nikdy snadný“, ani když vás jistí ostřílený šerpa. Jak ostatně dokazuje alarmující počet mrtvých v letošním roce: Pokud se vám v 8 400 metrech nad mořem udělá zle, nepomůže vám ani ten nejlepší průvodce. 

Nezkušení lezci navíc často ohrožují i životy svých zdatnějších kolegů. Většinou se na Everest dostanou prostřednictvím nepálských nízkonákladových agentur, jimž jde primárně o peníze a „berou“ každého. Podle očitých svědků můžete na hoře potkat lezce, kteří si dokonce neumějí nasadit mačky. Zní to možná neuvěřitelně, ale v současnosti se k výstupu z nepálské strany skutečně  není třeba nijak kvalifikovat, a to ani počtem tréninkových hodin či lékařským posudkem. Na tibetské straně ovšem kontrolu nedávno převzala Čína a vydala pro zájemce sérii přísných požadavků: Mimo jiné musejí doložit úspěšné zdolání některé z dalších osmitisícovek. 

Příliš šikmá plocha 

Když se na Mount Everestu zkombinují nevalné schopnosti s dalšími faktory – především špatným počasím, které letos převládalo –, je smrtelná nehoda téměř jistá. Těch několik hodin příhodných povětrnostních podmínek denně, na něž všichni čekají, se stává hrdlem trychtýře, kde mohou lezci snadno uvíznout. 

Jarní sezona trvá obvykle od března do května, pro dosažení vrcholu se však ideálně hodí jen pár dnů ve druhé polovině května, kdy ustanou nepříznivé větry. Letos bylo ovšem „okno“ velmi krátké a na rozdíl od minulého roku se otevřelo až na samém sklonku sezony. Lidé hrnoucí se k vrcholu pak trasu doslova ucpali a cestou zpět uvízli i na několik hodin v „zóně smrti“: Jedná se o nejobávanější úsek, od posledního tábora označovaného jako Camp IV až k vrcholu. 

Ve výškách přesahujících osm tisíc metrů nad mořem je atmosférický tlak velmi nízký a hladina kyslíku tělu nestačí. S výjimkou několika špičkových horolezců se speciálním tréninkem nedokážou běžní smrtelníci v místě dlouho přežít a musejí sáhnout po kyslíkové bombě. Zásoby životodárného plynu jsou však omezené a po jejich vyčerpání nastává smrt. 

Peníze lákají 

Tragické události letošní sezony doslova volají po opatřeních, jež by do budoucna něčemu podobnému zabránila. Zavádět by je měla především nepálská vláda, která se však zatím změnám v politice Everestu brání. Podle některých informací se nicméně již příští rok zvýší poplatky za výstup z 11 tisíc dolarů na 15 tisíc (asi 343 tisíc korun oproti 250 tisícům), což by mohlo některé zájemce odradit.

TIP: Památky praskající ve švech: Přeplněný thajský ráj a chátrající chlouba Inků

Mnozí odborníci také nepálskou vládu dlouhodobě kritizují, že přivírá oči nad bezpečnostními standardy a příliš benevolentně poskytuje licence nedostatečně kvalifikovaným společnostem, jež výstupy nabízejí. Jenže Nepál patří k nejchudším zemím světa, s HDP okolo 2 460 dolarů na hlavu (pro srovnání, v Česku jde o 35 500 dolarů). Jen v letech 2017–2018 vzrostly v zemi příjmy z cestovního ruchu na 643 milionů dolarů a bezmála třetina se pojila právě s výstupy na osmitisícovky. Není tak příliš pravděpodobné, že by se Nepál chtěl přísunu zdrojů z Everestu vzdát. Mediální „humbuk“ kolem tragických úmrtí má navíc na potenciální lezce přesně opačný efekt: Zájem se ještě zvyšuje, protože nebezpečí zkrátka láká. 

Podle dalších hlasů by bylo možné zácpám na vrcholu zabránit zpřístupněním hory i na podzim. Přestože tou dobou panují horší povětrnostní podmínky než na jaře, díky mnohem přesnějším předpovědím počasí by teoreticky bylo možné podnikat expedice i tehdy. Problémem zůstává, že k tomu zatím chybí potřebná infrastruktura.

Jen těžko si představit více cizí svět, než je tichý a temný oceán pod antarktickým ledem. Právě tam se ale našel slibný lék na nemoc, která zabíjí mnoho lidí v tropických oblastech celého světa. Jde o malárii, která doposud vzdoruje úsilí vědců i lékařů o nalezení skutečně účinného léku. V současné době se navíc šíří rezistentní prvoci, kteří jsou odolní vůči běžně používaným lékům, kvůli čemuž je léčba malárie ještě svízelnější.

Malárie je skutečnou metlou lidstva – v roce 2017 bylo podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO ve světě asi 219 milionů nemocných, přičemž 435 tisíc z nich zemřelo. Tato choroba přenášená komářím štípnutím je tím pádem jedním z nejhorším zabijáků lidí na světě.

TIP: Jak zatočit s malárií? Začněme tím, že budeme léčit komáry

Asi jen málokdo čekal, že látka se slibnými účinky proti malárii bude v Antarktidě. Ukázalo se ale, že antarktická mořská houba ze skupiny rohovitých Inflatella coelosphaeroides obsahuje peptid pojmenovaný jako friomaramid, který brání infekci dalšímu vývoji malarických zimniček. Vědci zároveň zjistili, že lidským jaterním buňkám tato látka neškodí. Friomaramid teď nejspíš čeká intenzivní výzkum a testování při léčbě malárie.

Od detailně propracovaných scén a kostýmů po soundtrack, který zahrnuje dosud na CD nevydané živé nahrávky, Bohemian Rhapsody je strojem času pro všechny fanoušky kapely Queen. Film by však zůstal ničím nebýt výkonu, který předvedl Rami Malek. Jeho bezchybné podání hlavní role je kouskem skládačky, v jehož nalezení už Brian May, kytarista Queen, přestával doufat. „Naprosto to trefil, “ tvrdí May. „Nestačí vypadat jako Freddie. Ale on se ve Freddieho osobnosti naprosto zabydlel.“

Bál jste se někdy, že tento projekt nebude vůbec dokončen?

Pochybovali jsme o tom nejmíň tisíckrát. Byla to dost drkotavá jízda, ale takový je někdy život. Věci se nedějí přímočaře a možná jsou díky tomu nakonec lepší. Svým způsobem je to odraz skutečné historie kapely. Stěží bych mohl říct, že Queen šlo všechno vždycky hladce, ale právě některé z těch nesnadných momentů vás udělají silnějšími. S tímto filmem je to úplně stejné. 

Co cítíte, když snímek sledujete – radost, smutek, nostalgii?

Všechno z toho. Štěstí, hrůzu, smutek – všechny ty silné emoce. Viděl jsem ten film nespočetněkrát, nejprve jako hromadu střípků a poté jako celek. Musím říct, že mě pořád dostává. Vlastně je to celé o Freddiem. Ano, my jsme tam taky, ale je to Freddieho příběh – to byl při natáčení vždycky náš cíl. Jeden z velkých počátečních průlomů byl, když Peter Morgan [scénárista] řekl: „Vždyť je film o rodině.“ Je to o všem tom, co se může stát v rodině – něco dobrého, něco špatného, odcházení, hledání nezávislosti a starost o ostatní. Jedna vrstva filmu je o tomhle, a další o Freddieho formujícím se talentu, o jeho úžasné houževnatosti a smyslu pro humor.

Je to celé o Freddiem

Film končí vystoupením Queen na Live Aid roku 1985. Byli jste v pokušení pokračovat dál?

Ne, myslím si, že je to přirozené vyvrcholení. A tak to vycházelo už v nejranějších scénářích. Cítili jsme, že to je vrchol – i přesto, co do tisku psali lidi, kteří o tom věděli starou belu. Někdo, koho nebudu jmenovat, řekl: „No jo, v půlce filmu ukážou umírajícího Freddieho a pak to bude o životě bez něj.“ Zkrátka úplná blbost. Je to celé o Freddiem a myslím, že Live Aid je dobré místo k zakončení. Kdo ví, třeba bude pokračování [smích].

Bylo vystoupení na Live Aid pro člena Queen příjemným zážitkem?

Byl to úžasný okamžik. A celkem neočekávaný, protože jsme na seznam vystupujících přibyli jako úplně poslední a bylo vyprodáno dřív, než vůbec oznámili naši účast. Věděli jsme, že diváci nepřišli na Queen a moc jsme od toho nečekali – cítili jsme se trochu jako páté kolo u vozu. Vidět tu odezvu ale bylo ohromující. A to uvidíte i ve filmu, navíc i z našeho pohledu, což v žádném dokumentu nenajdete. Uvidíte rekonstrukci snu, úžasně skutečného snu.

Najít správnou osobnost pro roli Freddieho byla asi od začátku noční můra, že?

Všichni jsme věděli, že to bude obtížné. Chvílemi jsme si říkali, že to snad ani není možné. Ale objevil se Rami Malek a my z něho rychle získali skvělý pocit.

Pokud by si Sacha Baron Cohen udržel hlavní roli, narazili byste vůbec na Ramiho?

No, to byla málem pohroma. Myslím, že jsme si všimli právě včas, jaká katastrofa by to byla. A uvědomit si to vlastně nebylo tak obtížné. Myslím, že na začátku, když se obsazovaly role, jsme byli všichni nervózní. Protože ano, je opravdu těžké to pojmout – někdo jiný hraje ve své roli vás. S klukem, co hraje mě, Gwily­mem Leem, jsem strávil hodně času, takže mě chápal. Všímal si, jak se projevuji a co mě nakopne. Takže když jsme s filmovým Freddiem společně ve studiu, působí to velmi reálně. Něco z toho byla improvizace, ale předvedli ji s tím, že nám skrz naskrz rozuměli.

Zvrhlík? Ale kdeže…

Jedná se o pouze lichotivé vyobrazení Freddieho, nebo film ukazuje i jeho nedostatky?

Ne, ukazujeme všechno. Nikdo si nemyslí, že Freddie byl dokonalý, ale rozhodně byl výjimečný. Ve filmu všechno, ale nikoliv samoúčelně. Nemá to být špinavé a zhýralé.

Není to ale přece jen film o rocku a drogách?

Ne, a ani to nebylo potřeba. Něco jsme naznačili, ale není nutné se vyžívat ve zhýralých výjevech. A Freddie konec konců opravdu nebyl takový zvrhlík. Vím, že někteří lidé na to čekali, ale mají smůlu. Film zobrazuje pravdu místy docela hrubým a upřímným, ale i zábavným způsobem.

Myslíte, že by Freddie film schválil a oblíbil si ho?

Ano. Myslím, že by měl pocit, že je to dobře odvedený kus práce. Ukazuje jeho velikost, stejně jako jeho omylnost a nejistotu – celou skutečnost. Myslím, že ho zobrazuje nikoliv patolízalsky, ale způsobem, který oceňuje jeho talent. Protože byl skutečně jedinečný. Nikdy předtím ani potom jsem ve svém životě nepotkal nikoho jako Freddie, a už k tomu asi znovu nedojde.

Byl by Freddie dobrá filmová hvězda?

Ne. Neměl potřebnou trpělivost. Jednou mu nabízeli smlouvu na West Endu a on bez mrknutí oka prohlásil: „Fajn, jdu do toho. Kolik představení týdně?“ Oni řekli: „Osm.“ A on na to: „Odehraju dvě.“ Nerad dělal něco dokola, trpělivost opravdu nebyla Freddieho silnou stránkou. Myslím, že by obtížně snášel být každý den na scéně. Asi by mu to nevydrželo dlouho [smích].

Brian May na pódiu se svou slavnou kytarou Red Special, kterou si sám zkonstruoval. I na ni si zahráli tvůrci publikace Queen – Kompletní příběh. Jak doopravdy zní? (Repro z publikace Queen – Kompletní příběh)

Střih zakázán

Která scéna ve filmu je vaše oblíbená?

Můj oblíbený moment s Ramim je, když sbírá odvahu, aby nám řekl, že odchází pracovat na svém sólovém albu. Je to nádherně sehraný kousek, navíc hodně z toho vůbec nebylo ve scénáři. Když to sleduju, říkám si, že to je přesně Freddie. Mluví potichu, potahuje z cigarety, nechce to říct nahlas. Nakonec to udělá – dost suše a věcně, ale cítíte tu úzkost uvnitř. Ta scéna byla z filmu málem vystřižena – vždycky se najde někdo, kdo má snahu všechno zkrátit. Ale my jsme bojovali, aby tam zůstala, protože její realističnost je skutečně až nervy drásající. Byla to pro nás těžká chvíle, když Freddie tak trochu opouštěl rodinu.

Také jste doplnil svou knihu Queen ve 3D o exkluzivní fotografie z natáčení. Jaké to bylo, účastnit se toho všeho?

Cítil jsem mnoho různých emocí. Ze začátku, když film režíroval Bryan Singer, to bylo celé dost strnulé a napjaté, občas jsem měl pocit, že bych tam neměl být, abych nezasahoval do procesu. Přesto jsem si vzal fotoaparát a některé momenty z natáčení zvěčnil. Později, když režii převzal Dexter Fletcher, to bylo jako z jiného vesmíru – všichni se postupně uvolnili a napětí opadlo. Myslím, že filmu prospěly oba režimy; má vážný podtón, ale je místy i odlehčený, opravdu zábavný a vtipný.

Když koncert ožívá

Domníváte se, že snímek uspokojí i skalní fanoušky Queen?

Určitě ano. Uspokojuje nás, co díky němu cítíme. Je tam neuvěřitelné množství detailů. Zapojili jsme všechny naše techniky, takže když se rozhlédnete po kytarách a zesilovačích na scéně pro Live Aid, uvidíte, že jsou všechny umístěné správně. A kluci, kteří stavěli pódium pro filmový Live Aid, byli titíž, kteří postavili originál. Samozřejmě, že pokaždé někde najdete chybu – neexistuje nic jako dokonalý film a fanoušci Queen jistě pochopí, že jistými věcmi jsme museli trochu pohnout, aby příběh dával smysl. Nemůžete stlačit čtyřicet let života do dvou a půl hodiny, aniž byste spoustu věcí nevynechali.

Slyšel jsem, že i ponožky Rogera Taylora jsou dobové.

O ponožkách nic nevím. Abych byl upřímný, rozhodně ne všechno oblečení jsou přesné napodobeniny, ale důležité drobnosti tam všechny jsou. Jakmile se vše dalo do pohybu, už to nebyl náš film, byl to film Foxu – oni platili účty. Čili my jsme nechodili do studia a neříkali lidem, co mají dělat. Pokud jsme viděli něco, co opravdu dřelo a co očividně nebylo správně, velice potichu jsme to řekli režisérovi a řešení nechali na něm.

Opravdu jste na kytaru Red Special hrál houslovým smyčcem jako v upoutávce?

Ne. Vtip je v tom, že lidi dělající na upoutávce pracují s filmovým materiálem, který byl natočen jen pro ně, takže většina věcí z traileru ve filmu vůbec není. Ta scéna se mnou a smyčcem vznikla v rámci nějakého experimentování – my jsme u toho nebyli. Když jsem to viděl, řekl jsem: „Ne, takhle to nebylo. A ani nepředstírejme, že to tak bylo.“ Ale lidem od upoutávky se to zalíbilo a dopadlo to, jak to dopadlo.

Herec Rami Malek, představitel Freddie Mercuryho, se členy skupiny Queen  kytaristou Brianem Mayem a bubeníkem Rogerem Taylorem během natáčení filmu Bohemian Rhapsody (Repro z publikace Queen – Kompletní příběh)

Úsměv z dávnověku

Soundtrack zahrnuje dosud nevydaný záznam z Live Aid, je to tak?

Ano, je tam dobrý živý materiál, část z něj oficiálně nikdy nevyšla. Ale taky jsou tam rané věci, které samozřejmě nejsou dobové, například Freddieho příchod na koncert Smile. Něco z té hudby se nám ale podařilo zrekonstruovat, šlo o docela zábavný proces. Dokonce přišel i Tim Staffel [zpěvák Smile] a nahrával s námi, takže součástí soundtracku je skladba Doing All Right od Smile.

V hudebním průmyslu jste strávil skoro padesát let, ale film je úplně jiná liga. Myslíte, že byste dokázal být součástí hollywoodské mašinérie dlouhodobě, nebo byste se z takového života nervově zhroutil?

Je vtipné, čemu všemu se dokážete přizpůsobit. Chvilku si můžete užívat, že toho jste součástí, ale je to těžká dřina. Jejich finanční obraty jsou mnohasetnásobně vyšší než ty, se kterými se denně potýkáme my. Je to jiný svět a míra plýtvání je v něm doslova neuvěřitelná. Ale děje se tam i spousta báječných věcí – třeba jako tenhle film.

Letos v dubnu dostali čínští vědci k dispozici zbrusu nový radioteleskop FAST v jihozápadní Číně, na zkušební provoz. Výzkum na tomto teleskopu ale probíhal již dříve. S talířovou anténou o průměru asi 600 metrů je největším radioteleskopem s jedinou anténou na světě. Ve zkušebním provozu se FAST osvědčil a v těchto dnech byl prohlášen za schopný operačního provozu.

Přestože FAST pracuje krátce, má už na svém kontě významné úspěchy. Nejnověji v průběhu pár dní na přelomu srpna a září FAST sledoval část oblohy, kde se nachází objekt FRB 121102 – jediný známý zdroj opakovaných rádiových záblesků. A nově spuštěnému radioteleskopu se podařilo „ulovit“ více než 100 nových rádiových záblesků z tohoto zdroje.

Výzkum rádiových záblesků

O zdroji FRB 121102 již víme, že se nachází v trpasličí galaxii, vzdálené od nás asi 3 miliardy světelných let. Tímto zdrojem by mohla být neutronová hvězda, která se pohybuje v nesmírně silném magnetickém poli. Není to ale vůbec jisté a proto jsou stále důležité každé další informace o zdroji FRB 121102. Nová data teleskopu FAST přicházejí v pravou chvíli.

TIP: Nový největší radioteleskop světa v Číně má za sebou první objevy

Radioteleskop FAST teď ještě čeká zhodnocení na národní úrovni, po němž by měl získat status plně provozuschopného zařízení. Pak by měl být přístupný pro vědce z celého světa, alespoň teoreticky. Už teď je jasné, že se FAST stává velmi užitečným nástrojem k výzkumu rádiového vesmíru.