Vždy připraveni: Národní garda Spojených států amerických (1)

10.09.2019 - Erik Ondria

Muži a ženy sloužící v národní gardě jsou připraveni k nasazení v domovském státě Unie či v jejích jiných státech stejně jako kdekoliv v zahraničí. Pomáhají při živelných katastrofách, domácích nepokojích, ale také bojují v afghánských horách proti Tálibánu. Jejich motto zní: „Vždy připraveni, vždy zde“

<p>Vojáci mississippské národní gardy na cvičení v Kuvajtu při protitankové střelbě z javelinu</p><p> </p>

Vojáci mississippské národní gardy na cvičení v Kuvajtu při protitankové střelbě z javelinu

 


Reklama

Tradice národní gardy Spojených států sahá až do roku 1636, kdy se v severoamerické kolonii Massachusetts zformovala první milice (či domobrana) ve válce proti indiánskému kmenu Pequotů. Tato milice byla rozdělena do tří pluků a dodnes existují v Massachusettské národní gardě jejich následovníci – 181. a 182. pěchotní pluk, 101. pluk polního dělostřelectva a 101. ženijní prapor. Postupem času vznikaly převážně z obranných důvodů milice ve všech koloniích, později státech USA.

Ty byly organizovány hlavně pod vlivem dobových britských koloniálních ideí o tom, že každý zdravý svobodný muž má právo a povinnost starat se o svoji zbraň a v případě všeobecné potřeby bránit svoji kolonii. Poprvé byly milice právně zakotveny v zákoně z roku 1792, který platil 111 let. Stanovoval, že všichni muži ve věku mezi 18 a 45 lety (až na stanovené výjimky) mají povinnost vstoupit do milicí pro potřeby obrany a zájmů státu. Jednotky dobrovolníků, které si koupily vlastní vybavení a uniformy, byly rovněž vítány. Právě 19. století je z pohledu milicí charakteristické nárůstem jejich početního stavu.

Od milice po složku armády 

Milice představovaly během americké občanské války základní bojovou sílu obou táborů. Několik let po válce měly některé jižanské státy zákaz organizovat své milice, ale v polovině 70. let 19. století bylo od tohoto zákazu upuštěno. Po přijetí zákona Posse Comitatus Act v roku 1878 byla omezena pravomoc amerického prezidenta v souvislosti s využíváním domobrany v době míru.

Narostly tak možnosti jednotlivých států využívat milice i pro domácí potřeby, a tak na přelomu 80. a 90. let 19. století jednotlivé státy zrevidovaly a zreorganizovaly své milice a začaly je označovat pojmem „národní gardy“. Devatenáct amerických států v tomto období také zavedlo námořní gardové jednotky, ale dnes je jako federální síla uznána jen ta v New Yorku. V roce 1903 nahradil takzvaný Dickův zákon předcházející zákon o milicích a krom jiného ustanovil národní gardy za součást hlavních rezerv armády USA.

Umožnil také zvýšenou federální kontrolu nad gardami. Zřejmě nejvýraznější právní úpravou byl Zákon o národní obraně z roku 1916. Mimo oficiální uzákonění pojmu „národní gardy“ pro označení těchto jednotek, či potvrzení funkce gardistických rezerv pro armádu, určoval tento zákon pro gardisty plnit svoje povinnosti jak pro svůj stát, tak i pro federální vládu USA. Mobilizační zákon o národních gardách z roku 1933 z nich udělal rovněž složku armády USA. 

Dva vrchní velitelé 

Aktivace národních gard USA či národní gardy má v současnosti poměrně komplikovanou právní úpravu v jurisdikci USA. Podle zákona může aktivovat a využívat jednotky národní gardy buď prezident USA pro potřeby státního zájmu a obrany západní velmoci, nebo guvernér státu, ve kterém je národní garda zřízena pro rozličné krizové potřeby daného státu Unie.

Guvernér také může gardu aktivovat pro státně vojenské mise jako například obrana hranic či strategických objektů, v případě možného ohrožení bezpečnosti státu a podobně. Na druhé straně, pokud je garda aktivována jedním z uvedených státníků, nelze ji využívat pro potřeby druhé strany. V případě států USA, ve kterých se vyskytly krizové situace, si guvernéři mohou pomoci – požádat o pomoc gardu ze sousedního státu. Přednost při aktivaci národní gardy však závisí na okolnostech – v případě mírového stavu má přednost aktivace guvernérem státu, v případě stavu ohrožení USA má přednost prezident.

Gardy jsou ve většině případů děleny podobně jako armáda USA do divizí a menších jednotek. Poměrně rozdílné je velení v případě státní či federální mise. V případě federální mise, pod velením prezidenta, jsou gardy podřízeny velení armády a ministerstvu obrany. V případě, že gardu aktivuje guvernér, velí jí pobočný generál. Tito poboční generálové jsou často jmenováni do funkce guvernérem, s výjimkou některých států, kde je pobočný generál volen některou ze státních institucí. Národní gardy existují v každém státě unie a jsou organizovány i v přidružených územích spadajících pod USA – Guam, Americké Panenské ostrovy, District of Columbia (DC) a Commonwealth Portoriko.

Požadavky na uchazeče 

Osoba, která má zájem vstoupit do národní gardy, by měla být fyzicky a mentálně zdatná a odolná. Výhodou je nepochybně předešlá služba v některé ze složek ozbrojených sil USA. V takovýchto případech by měl uchazeč splňovat několik požadavků jako například věk pod 60 let, zdravotní způsobilost, propouštěcí rozkaz a podobně.

Dokončení: Vždy připraveni: Národní garda Spojených států amerických (2) (vychází v pátek 13. září)

Uchazeč také musí absolvovat dodatečný 6týdenní základní výcvik, ale doba výcviku se může změnit v závislosti od délky přestávky uchazeče mimo armádní službu. Uchazeči s 10letou pauzou mimo službu navíc musí projít takzvaným ASVAB testem – zkouškou z různých disciplín jako například matematika, elektronika, mechanika, právo, všeobecné vědy a podobně. Mezi přijetím bývalých vojáků a důstojníků do národních gard jsou ovšem jisté rozdíly.

  • Zdroj textu:

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Divoké páření královny a trubce za letu

Věda

Autonomní uklízeč sněhu u osvětlení letištní dráhy

Věda

Snímek komety C/2019 Q4 Borisov, pořízený teleskopem Canada-France-Hawaii Telescope na Havaji

Vesmír
Zajímavosti

Mnoho exemplářů hry nezůstalo, a pokud ano, jde o pouhé fragmenty

Historie

Děti otročící na plantážích chodí oblečené jako jejich vrstevníci jinde na světě, žijí však v extrémní chudobě. Pod hranicí extrémní chudoby, tedy s méně než 44 korunami na den, žije v například Burkině Faso 43,7 % obyvatel.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907