Lemur kata (Lemur catta) patří do řádu primátů a podřádu poloopic. Ze všech lemuřích druhů, které bezvýhradně pocházejí z ostrova Madagaskar, je zřejmě tím nejznámějším a díky pruhovanému ocasu je možné jej bez problému identifikovat. Lemur kata má mezi svými vzdálenými příbuznými ještě jeden primát – nejvíc se pohybuje po zemi. Jde o nesmírně společenský druh, který žije ve skupinách čítajících až 30 členů. Velmi spoléhá na svůj čich a značí si teritorium pachovými žlázami. 

TIP: Soužití lidí a zvířata aneb Město, kterému vládnou opice

U samců těchto poloopic jsou dokonce známé pachové souboje, při nichž si soupeři navoní dlouhé huňaté ocasy sekretem pachových žláz a pak proti sobě těmito „pachovými zbraněmi“ mávají (více viz Tajemství komunikace zvířat aneb Řeč vůní a arzenál pachů). Lemuři mají v oblibě teplo a po ránu je možné zahlédnout je v posazení, které připomíná jogínskou „lotosovou pozici“. Na rozdíl od svých lidských protějšků ovšem lemuři nemají nohy zkřížené, ale natažené. Rovněž se často opírají o vhodné větve. V noci a v okamžicích, kdy nesvítí slunce, se členové skupiny shromáždí na jednom místě a vytvoří jeden velký propletenec těl a končetin. Jeho účelem je nejen udržet potřebné teplo, ale rovněž utužit rodinné vazby.

Průlet, jaký předvedla planetka 2015 TB145 během Halloweenu 2015, se nevidí každý den. Zemi tento přibližně 600 metrů velký objekt minul skutečně těsně. Během maximálního přiblížení jej dělilo od Země jen 486 000 kilometrů, tedy zhruba 1,3násobek vzdálenosti k Měsíci. V kosmickém měřítku jde o skutečně mimořádně krátkou vzdálenost.

TIP: Kolem Země prosvištěla šestisetmetrová planetka 2015 TB145

Pozornost si ale získala i z jiného důvodu. Z určitého úhlu totiž připomínala lidskou lebku. Když k tomu připočítáme datum jejího průletu, je jasné, že měla o pozornost postaráno.

Návrat po třech letech

Podle španělských astrofyziků se na její návštěvu můžeme těšit i v příštím roce. Tentokrát ale nepůjde ani zdaleka o tak dramatickou událost. Planetka 2015 TB145 by měla Zemi minout v polovině listopadu 2018 ve vzdálenosti více než 100násobku vzdálenosti k Měsíci.

Podle Pabla Santos-Sanze z ústavu astrofyziky ve španělské Andalusii jde pravděpodobně o zaniklou kometu, která již ztratila většinu své vody a další těkavé materiály potřebné k vzniku typického ohonu.

Průlet planetky 2015 TB145 v roce 2015 byl na dlouhou dobu posledním takto blízkým setkáním. Na to další si budeme muset počkat do 7. srpna 2027, kdy se k Zemi přiblíží planetka 1999 AN10 na vzdálenost 390 tisíc kilometrů.

Za asymetrické z hlediska nasazení letectva lze označit války ve Vietnamu, Afghánistánu (sovětské i americké období), Jugoslávii, Iráku, Mali, Libyi, Sýrii a asymetrická je koneckonců i občanská válka na Ukrajině. Ne zcela typická byla válka ve Vietnamu (americké období), kde v jižní části země mělo americké letectvo absolutní převahu, ale protivník zničil nepřehlédnutelné množství vrtulníků při aeromobilních operacích.

Nebezpečná protiletadlová obrana

Nad severem mělo americké letectvo při bombardovacích útocích velké ztráty z důvodu velmi silné a poměrně efektivní protiletecké obrany a nasazení severovietnamského letectva. Z toho 93 % bojových ztrát šlo na vrub pozemních protiletadlových zbraní a systémů. Ztráty amerických leteckých sil se pohybovaly v různých obdobích od 1,64 do 3,4 sestřeleného letounu na 1 000  vzletů. Zajímavé je vysoké množství nebojových ztrát, které se u některých typů (např. B-52) pohybovalo kolem 30 %.

Tyto letouny byly v řadě případů použity jako prostředek taktické podpory, kdy ničily kobercovým bombardováním pozemní síly. Jednalo se tedy o kombinaci symetrické a asymetrické války. V průběhu vietnamské války se měnila taktika. V počátečním období probíhaly nálety ve středních výškách 1 000 až 6 000 m. Po nasazení raketových systémů byly letové hladiny sníženy pod 1 000, avšak vzrostl počet ztrát způsobených palbou hlavňových zbraní a následně přenosných kompletů.

Příliš vysoko, nebo těsně nad zemí

Později byly nálety prováděny buď ve velkých výškách nad 6 000 m, kam měly dosah pouze některé raketové systémy, které byly rušeny v rámci (radio)elektronického boje, nebo ve vysloveně přízemním letu do 300 m s využitím terénních nerovností, což zkracuje možnost reakce hlavňových zbraní protiletecké obrany. Už ve Vietnamu se ukázalo, a další konflikty to potvrdily, že převážná většina bitevních útoků je vedena v podzvukových rychlostech.

Důvodem jsou problémy se zvýšeným odporem vzduchu, způsobeným podvěšenou výzbrojí, elektronickými podvěsy a palivovými nádržemi. Podvěsy a nádrže navíc při prudkých manévrech ve velké rychlosti neúměrně namáhaly drak letounu a odpadaly kvůli přetížení ze závěsníků. Proto jsou během prezentací vojenských letadel na veřejnosti závěsníky prázdné a palivové nádrže poloprázdné. 

Chybující člověk

Nepřehlédnutelná jsou rovněž omezení lidského faktoru, zvláště při letu v minimálních výškách, který je psychicky velmi náročný. Při rychlosti kolem 750 km/h je chyba ve vizuálním odhadu výšky kolem 45 %. Při rychlosti 1 000 km/h vznikají u pilota iluze přibližujícího se horizontu a deformace tvaru běžných objektů. Z výše uvedeného vyplývá, že americké letectvo muselo řešit dva základní problémy, a to rychlost versus přesnost a výška versus přesnost.

Výsledkem se stala přesná munice, tedy naváděné bomby a řízené střely. Určitým řešením se staly rovněž kontejnerové bomby nebo zásobníky, které pokryly submunicí velkou plochu, čímž odpadl problém vztahu jedné bomby a jednoho bodového cíle. Důležité bylo zavedení elektronických kontejnerů pro navigaci a zaměřování za zhoršené viditelnosti.

Jedním z nejznámějších je LANTIRN. Při jeho použití efektivita bombardovacích útoků vzrůstá pětinásobně. LANTIRN umožňuje let v malé výšce s překonáváním překážek buď přelétáváním, nebo oblétáváním. Při tom se výrazně uplatňuje spolupráce s GPS a elektronickými mapami. Obecně lze konstatovat, že válka ve Vietnamu byla zdrojem mnoha informací, které se odrazily do taktiky a technologií používaných i v aktuálních asymetrických konfliktech. 

Konec klasických bomb

V současnosti se stále snižuje počet typů bojových letounů, takže v aktuálních konfliktech je možné vidět především víceúčelové typy. Ve většině případů byla provedena transformace z převážně stíhacích letounů na víceúčelový typ s převahou cílů na zemi. V některých případech to vedlo k vytvoření pracoviště druhého člena osádky jako operátora zbraňových systémů.

Klasické (takzvané železné) bomby jsou v období asymetrických konfliktů stále vzácnější. Ve velké míře jsou nahrazovány typy s různými způsoby navedení k přesnému zasahování bodových cílů. Tím se zvyšuje efektivita leteckých útoků, ale cena každé takové bomby se pohybuje přibližně v desítkách tisíc dolarů. Hlavním problémem z hlediska efektivního použití letectva v asymetrických konfliktech nízké intenzity se stává rozprostřenost cílů, které mají mnohdy malou bojovou hodnotu. 

Výhled do budoucna

V současnosti jsou postupně vyřazovány klasické bitevní stroje A-10 a Su-25, a to bez nástupců. Rusko i USA plánují strategický bombardér nové generace. Většinu bombardování a podpory pozemních sil pravděpodobně bude vykonávat stále menší počet víceúčelových bojových letounů. Přímou podporou pozemních sil se budou v některých případech a na vedlejších bojištích zabývat lehké bitevní letouny a vyzbrojené verze cvičných letounů, případně letouny palebné podpory typu AC-130.

Lze rovněž předpokládat rozšíření podílu bezpilotních bojových a útočných letounů a vrtulníků. Podíl bitevních a víceúčelových bojových vrtulníků zůstane zachován. Novinkou se mohou stát především hyperzvukové letouny jako pokračovatelé strategického letectva, což je ovšem téma na samostatný článek, stejně jako například vývoj letecké výzbroje.

Stratolaunch Systems staví gigantický nosný letoun Scaled Composites Model 351, který bude vynášet jejich kosmické lodi do vesmíru. Stroj se dvěma trupy, kterému se přezdívá „Roc“, česky „Pták Noh“, měří na délku 73 metrů.

Se svým rozpětím křídel, které činí 117 metrů, je Roc momentálně letounem s nejdelšími křídly na světě. Měl by vynášet náklad o maximální hmotnosti až 250 tun, s nímž vyletí do výšky kolem 11 kilometrů.

TIP: Největší letadlo na světě vyjelo z hangáru: Bude vynášet kosmické rakety

V těchto dnech nosný letoun Roc s posádkou absolvoval první testy s pojížděním po ranveji základny Mojave Air and Space Port v Kalifornii. Inženýři během nich otestovali řízení, brzdy, protiskluzové systémy a telemetrii. Vše proběhlo úspěšně.

Podle představitelů Stratolaunch Systems jde o významný krok směrem k prvnímu letu obdivuhodného stroje. Nosný letoun by měl začít vynášet rakety s malými satelity ještě do konce tohoto desetiletí. Mojave Air and Space Port se pak stane řídícím střediskem kosmických operací Stratolaunch Systems.

Kvetoucí rostliny se snaží nalákat opylovače. Používají k tomu různé triky, od rozmanitých barev a tvarů až po výrazné vůně. Britští vědci nedávno přišli na to, že opylovači mohou při hledání květů využívat i tepelné navádění.

Badatelé prostudovali květy celkem 118 druhů rostlin pomocí termokamery. U 55 procent z nich zjistili, že na květech jsou místa, jejichž teplota se liší nejméně o 2°C. V rekordním případě dokonce na jediném květu naměřili rozdíl 11°C.

TIP: Zoborožci se v rozpálené poušti ochlazují vyzařováním tepla velkými zobáky

Když pak vědci experimentovali s umělými květy, na nichž vytvářeli vzory pomocí míst s rozdílnou teplotou, vyšlo najevo, že včely tyto vzory vnímají a mohou se s jejich pomocí orientovat. Rostliny si prostě snaží zařídit návštěvu opylovačů na květech všemi možnými způsoby.

Mezi nejvíc protikladná ztvárnění druhohorních dinosaurů patří jejich podoba ve filmech Cesta do pravěku a Jurský park: V nádherném klasickém snímku Karla Zemana můžeme obdivovat toporné a těžkopádné tvory, z nichž ti největší – sauropodní dinosauři – museli žít ve vodě, aby dokázali unést vlastní těla. V díle amerického režiséra Stevena Spielberga pozorujeme ladně se procházejícího obřího brachiosaura a tyranosaura prohánějícího džíp rychlostí 50 km/h. 

Zmíněné filmy ilustrují zásadní rozdíl v chápání fyziologie dinosaurů a jejich pohybových schopností: Přišel na přelomu 60. a 70. let, kdy nastalo období malé vědecké revoluce, nazývané „dinosauří renesance“. První myšlenky o hbitosti dinosaurů a jejich anatomické podobnosti s ptáky představil britský přírodovědec Thomas Huxley dokonce již v 19. století. Ve své době se však neprosadily a trvalo velmi dlouho, než se k nim světoví paleontologové vrátili. 

Prarodiče ptáků

Jedním z průkopníků se v tomto směru stal Američan John Ostrom, který v roce 1969 popsal středně velkého dravého dinosaura druhu Deinonychus antirrhopus: Na první pohled vědce zaujala nesmírně lehká a elegantní stavba raně křídového teropoda. Deinonychus, v překladu „strašný dráp“, představoval skutečně úžasný stroj na zabíjení z doby před 110 miliony let – na délku měřil asi 3,5 m, vážil kolem 80 kg a jeho dlouhé štíhlé kosti dokazují, že šlo o velmi rychlého lovce. 

Ostrom si všiml podobnosti ve stavbě kostry deinonycha, „praptáka“ archeopteryxe a současných opeřenců, načež oprášil Huxleyho sto let starou teorii o dinosauřím původu ptáků. Dostupné fosilní důkazy se náhle zdály dostatečně výmluvné. Poměrně rychle pak byly publikovány další teorie o teplokrevnosti dinosaurů, jejich evolučním úspěchu nebo třeba studie, jež odhalila asi 120 shodných znaků s ptáky. Ostromova myšlenka našla velkou podporu a většinová paleontologická obec se s představou opeřenců coby potomků dávných stvoření záhy sžila. 

Rychlejší než Usain Bolt?

Na Ostroma pak navázal jeho student Robert Bakker, který zaznamenal mnoho dalších ukazatelů teplokrevnosti a značné metabolické aktivity. Výsledkem byl moderní pohled na dinosaury, jenž se odrazil například ve zmiňovaném Spielbergově filmu. Sprintující tyranosaurus se stal přímým dědicem hypotéz Bakkera a jeho krajana Gregoryho Paula, kteří přišli v 80. letech s představou, že tito několikatunoví dravci běhali rychlostí až 72 km/h. Tvor o hmotnosti slona podle nich předstihl třeba závodního koně či nejrychlejší lidské sprintery: Usain Bolt získal světový rekord na 100 m rychlostí 44,72 km/h. 

Moderní výzkumy však s tvrzením Bakkera a Paula nesouhlasí. Prakticky všechny se shodnou, že se dospělí tyranosauři nemohli ani zdaleka pohybovat tak rychle – a podle některých dokonce nemohli běhat vůbec. James Farlow a jeho dva kolegové ve svém článku z roku 1995 dokládali, že pokud by tyranosaurus v plném běhu zakopl a upadl, mohl by se snadno zabít. Na několikatunového tvora by při pádu z výšky 2 m (kde končilo jeho břicho) působily takové síly, že by mu rozdrtily hrudník. Tělo i hlava by přitom v suché zemi vytvořily menší „kráter“ o hloubce asi 20 cm… Farlow sice vycházel z nesmyslných údajů od Bakkera a Paula, nebezpečnost běhu by však byla stejná i při nižších rychlostech.

Nejtěžší stehna na světě

Zmíněné zjištění samozřejmě nevylučuje možnost, že se tyranosauři občas při lovu či v ohrožení života na chvíli rozběhli. Jak rychle však uháněli? V roce 1998 přišel odborník na tyranosauridy Thomas Holtz s postřehem, že jsou dolní části nártu a prstů tyranosaura v poměru ke stehenní kosti delší než u většiny jiných dinosaurů – a že tento znak odkazuje k jeho schopnosti pohybovat se rychle. Téhož roku srovnal Per Christiansen kosti nohou tyranosaura a slona: Ze společných znaků pak usoudil, že byla dávná stvoření omezena rychlostí zhruba 40 km/h. 

Proti se však postavilo několik studií. John Hutchinson v roce 2002 tvrdil, že aby velcí tyranosauři dosáhli zmíněné rychlosti, museli by mít na nohách svaly představující 86 % jejich celkové hmotnosti – což je absurdní. S tím, co měli tito tvorové skutečně k dispozici, odhadl jejich rychlost asi na 18 km/h.

Praskající kosti

Zatím poslední slovo padlo v teoriích z let 2010–2017, jež se věnují odhadu velikosti a síly svalů u báze ocasu a pravděpodobné „technice“ tyranosauřího pohybu. Podle Scotta Personse mělo zvíře velmi silnou muskulaturu spojující ocas a zadní část nohy, jež mu mohla výrazně pomáhat při běhu a udržování rovnováhy. Německý paleontolog Heinrich Mallison zas tvrdí, že tvor zvládal značnou rychlost díky krátkým krokům s vysokou frekvencí místo dlouhých kroků, typických pro většinu rychle běhajících obratlovců. 

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Podobný způsob pohybu předpokládá i nejnovější studie z tohoto roku, podle níž tyranosauři vůbec neběhali, ale pouze „kráčeli“ rychlostí kolem 17 km/h. V opačném případě by jejich nohy nevydržely tlak při pohybu a praskaly by jim kosti.

Skutečnou rychlost tyranosaurů sice stále neznáme, přesto je pravděpodobné, že si občas mohli dovolit přidat alespoň na 20 km/h. Ostatně i téměř stejně těžcí sloni, hroši a nosorožci umějí dočasně značně zrychlit. Kultovní scéna z Jurského parku však reálná není a schopnost dohnat džíp tyranosaurům v životě jistě nechyběla – jednoduše se živili dinosaury, kteří byli ještě pomalejší. 

Asi před 1 200 lety žila mocná šedesátiletá žena, která je dnes známá jako Královna z Huarmey. V roce 2012 objevili její pozůstatky v hrobce naleziště El Castillo de Huarmey, na pobřeží dnešního Peru. Šlo o vysoce postavenou ženu kultury Wari, která o několik staletí předcházela Inckou říši.

Archeologové Miłosz Giersz a Oscar Nilsson nedávno pečlivě rekonstruovali její tvář. Nejprve prostudovali lebku královny a pak odhadli tloušťku tkání, které lebku pokrývaly. Nakonec vytvořili tvář královny z Huarmey kolem 3D tištěného modelu její lebky.

TIP: Tváří v tvář po 1 600 letech: Jak vypadala slavná peruánská mumie Dáma z Cao?

Vědci postupovali velmi důkladně a při rekonstrukci využili fotografie místních obyvatel, kteří dnes žijí v okolí hrobky. Na místním trhu s parukami zakoupili vlasy zdejší staré ženy a po 220 hodinách práci zhotovili velmi přesvědčivou rekonstrukci dávné hodnostářky.

Spartakovy oddíly byly v takřka neustálém ohrožení, ale bývalý gladiátor se jejich neomezeným diktátorem nikdy nestal. Mylně bychom se domnívali, že byl jediný, kdo měl na povstání otroků vliv. Ve vzbouřeneckém vojsku křižujícím Itálii působilo od začátku několik dalších velitelů. A ti měli mezi rebely nemálo příznivců! 

Nejznámější Spartakův Gal

Crixus (keltsky kudrnatý) se do Itálie pravděpodobně dostal v útlém věku jako zajatec, když Římané zčásti zotročili jeho kmen Alloborgů. Když vyrostl, byl pro svou sílu a nezkrotnost poslán do gladiátorské školy v Capuy. Crixus nikdy nepoznal svobodu, ale Spartakus v něm podle všeho zasel touhu poznat její opojnost. V roce 73 př. n. l. se Crixus společně s dalšími sedmdesáti gladiátory rozhodl uprchnout. Nejen že se útěk zdařil, ale podařilo se jim shromáždit další uprchlé otroky. Poté pustošili Kampánii a Crixus se společně s dalšími Galy Oenomaem, Castem a Gannikem stal Spartakovým spoluvelitelem. 

Hned po dosažení prvních úspěchů nastal mezi povstalci rozkol. Římský historik Sallustius (86–35 př. n. l.) napsal, že mezi otroky došlo k ostré výměně názorů ohledně dalšího postupu. Crixus a spolu s ním někteří Galové a Germáni si přáli utkat se s Římany co nejdříve, zatímco Spartakus chtěl střetnutí oddalovat. Sallustius také zaznamenal, že i přes výslovný Spartakův zákaz otroci znásilňovali ženy a mučili své oběti tak, že je polomrtvé nechali umírat v bolestech. Roztržka mezi Spartakem a Crixem ohledně násilí mohla přispět k rozdělení povstalecké armády. Nakonec se Crixus od Spartaka odtrhl a stanul v čele skupiny toužící po pomstě a krvi. A dál už to známe, Crixovy oddíly táhly na sever, ale u hory Gargano v Apulii byly v roce 72 př. n. l. poraženy. Crixus zde nalezl smrt.

První padlý velitel

Také Oenomaus pocházel z Galie a stejně jako mnoho jiných Galů byl poslán do gladiátorské školy v Capuy vedené starým známým Lentulem Batiatem. Gladiátorská škola z něho měla udělat stroj na zabíjení pro pobavení davu. V ludu, jak Římané nazývali gladiátorské školy, se Oenomaus místo toho seznámil s Thrákem Spartakem. Pravděpodobně na Spartakův podnět v roce 73 př. n. l. společně s Crixem ze školy uprchl. Podílel se na velení Spartakova povstání, které v první fázi sklízelo jeden úspěch za druhým. Oenomaus byl jedním z hlavních strůjců vítězství vzbouřenců nad třítisícovou armádou římské domobrany vedené praetorem Gaiem Claudiem Glaberem pod horou Vesuv.

TIP: Překvapivý objev: Badatelé vystopovali neznámou bitvu u Thermopyl

Dlouho si však ovoce vítězství neužil. Doba a místo jeho smrti sice nejsou přesně známy, ale podle historika Paula Orosia měl Oenomaus padnout v boji během první povstalecké zimy, tedy již na přelomu let 73–72 př. n. l., a to během pustošení měst kdesi v jižní Itálii. 

Dva nejvěrnější gladiátoři

Téměř na konci Spartakova tažení v roce 71 př. n. l. se dovídáme o dvou galských velitelích, kteří se po neshodách se Spartakem oddělili od jeho vojska. Také Casta a Gannica spojil osud dohromady v gladiátorské škole Lentula Batiata v Capuy. Patřili mezi ty gladiátory, kteří se v roce 73 př. n. l. odhodlali spolu se sedmdesáti dalšími k útěku. Společně se Spartakem, Crixem a Oenomaem patřili mezi velitele povstání. Do roku 71 př. n. l. se drželi Spartakovy armády, pak se ale v zimě od Spartaka odtrhli a utábořili se u Lukánského jezera. Rozdělení vojska využil Marcus Crassus a všech dvanáct tisíc tři sta vzbouřenců včetně Gannika a Casta pobil. Podle řeckého historika Plútarcha padli všichni otroci statečně v boji. 

Důležitým nástrojem germanizace v protektorátu Čechy a Morava se stal zábor půdy. Okupanti za tím účelem využívali také bývalé čs. vojenské výcvikové tábory, které pro potřeby Wehrmachtu mnohonásobně územně rozšiřovali. Stranou ale nechtěly zůstat ani SS. Myšlenku na zřízení vlastního výcvikového prostoru v srdci Čech nadhodil říšský vůdce SS Heinrich Himmler již v roce 1939.

Po složitých přípravách došlo k definitivnímu rozhodnutí v listopadu 1941 a od března 1942 až do dubna 1944 bylo zabráno území od soutoku Vltavy a Sázavy na jih k Sedlčanům o rozloze 433,5 km2. Násilné vystěhování se dotklo 65 obcí a 144 osad s 30 986 českými obyvateli. Zbraně SS zde postupně zřídily školu pro dělostřelce, osádky útočných děl, ženisty a tankové granátníky, řadu střelnic a muničních skladišť, ale také vlastní hospodářské dvory i pobočky koncentračních táborů. Cvičiště se díky své výhodné poloze nedaleko Prahy stalo významnou výcvikovou a operační základnou. Intenzivní německá činnost se projevila značnou devastací opuštěných vesnic a její pozůstatky jsou patrné dodnes.

Okolím bývalé ženijní školy SS 

Nejvíce válečných pozůstatků lze nalézt v širším okolí soutoku Vltavy a Sázavy mezi obcemi Hradištko a Třebsín. Šlo o první vystěhovanou oblast, kde již od července 1942 fungovala ženijní škola SS. Pro její aktivity toto místo skýtalo příhodné podmínky – rozsáhlé lesy s úzkými a hlubokými roklemi se střídaly s poli, na soutoku řek se navíc nacházel naplaveninový terén.

U Brunšova a Pikovic také fungovalo speciální vodní cvičiště s přístavišti útočných člunů a skladišti. Při nízkém stavu hladiny Vltavy lze dodnes severně od Brunšova vidět jedno menší kotviště. Území od Hradištka až k vlastnímu soutoku sloužilo pro nácvik zemních a zákopových prací. Dnes je tam chatová kolonie, v níž lze při troše štěstí na soukromém pozemku spatřit cvičný betonový objekt nápadně připomínající srub čs. těžkého opevnění.

Pobočka koncentračního tábora

Naproti tomu volně přístupná je bývalá pistolová střelnice s mohutnou zdí s dvěma oblouky a ochrannými zemními valy v lese západně od vrchu Medník. Dostaneme se k ní pohodlně po pěšině, odbočíme-li asi 300 m za Hradištkem vpravo ze silnice na Pikovice. Smutnou kapitolou historie Hradištka je existence pracovně-výchovného tábora, později přeměněného v pobočku koncentračního tábora Flossenbürg. Areál tvořily dva dřevěné baráky pro celkem 500 osob a několik obslužných budov. Vše bylo obehnáno drátěným plotem s několika strážními věžemi.

Vězni – především Poláci, Francouzi, Rusové, Španělé a němečtí kriminálníci pracovali za tvrdých podmínek například v kamenolomu, na různých stavbách (jejich dílem je například dlážděná cesta vedoucí Hradištkem) a v závěru války na protitankových příkopech u Závisti a Třebsína. Tam také došlo mezi 9. a 11. dubnem 1945 k velkému masakru vězňů strážním oddílem SS. Odhady hovoří o 50 či dokonce 98 osobách zastřelených pod záminkou útěku na silnici za Závistí. Smutnou událost dnes připomíná nenápadný pomník v zatáčce před Hradištkem u vyústění cesty z lesa Na Chlumu na silnici č. 106.

Štěchovický archiv

Z vlastního tábora se dochovala betonová podezdívka oplocení, mezi chatami i několik betonových sloupků a v příkopech u silnice základy strážních věží. Dosud stojí také budova marodky využívaná dnes jako chata. Prohlédnout si můžete také místo spojené s takzvaným Frankovým archivem. Tehdejší neomezený vládce protektorátu K. H. Frank totiž nechal několik dní před koncem války ukrýt v blízkosti Hradištka různé citlivé dokumenty včetně spisů úřadu říšského protektora.

Na pracích se podíleli také příslušníci ženijní školy SS a v rokli Dušno, v blízkosti hráze Štěchovické přehrady, uložili do staré štoly 32 beden osobních písemností, jakož i materiálů gestapa a SS. Ty pak v únoru 1946 bez povolení čs. úřadů vyzvedla americká vojenská expedice, což způsobilo politickou aféru, načež Američané později dokumenty Československu vrátili. Štola je dnes sice zavalená, nicméně v okolí jsou ještě patrné zákopy budované vězni z Hradištka. 

Za bunkry k Úročnici 

Bezkonkurenčně nejvíce stop po výcvikové činnosti SS lze nalézt v oblasti ohraničené obcemi Týnec nad Sázávou–Dunávice–Úročnice–Chlístov–Bukovany. Zde se nacházely tři rozsáhlé bojové střelnice, takzvané Kampfbahnen, z celkových osmi. V členitém terénu využívaném pro součinnostní cvičení všech zbraní se dochovalo nejméně 33 železobetonových bunkrů – objektů pro obsluhu těchto střelnic.

Typologicky je lze rozlišit na velké strojovny pro motorické vlekání terčů (maket bojové techniky), pěchotní úkryty pro ruční ovládání malých pěchotních terčů a dělostřelecké pozorovatelny. Střelnice nebyly nikdy plně dokončeny a vybaveny, původně totiž Němci plánovali 46 objektů. Například dokončenější střelnice Kampfbahn IV začíná strojovnami východně od obce Úročnice. Kolem samotné obce je největší koncentrace jednoprůzorových pozorovatelen. Raritní je mezi nimi takzvaná generálská pozorovatelna vyšší odolnosti se dvěma průzory na svahu nad horním úročnickým rybníkem.

Nejmenší pěchotní úkryty se pak nacházejí v hůře přístupném terénu západně od Krusičan v zalesněném údolí místního potoka. Kampfbahn III začíná malými úkryty jižně od Podělus. Nejvíce objektů je koncentrováno východně od silnice Chleby–Dunávice. Za zmínku stojí dvě mohutné strojovny – jedna s vybetonovanými obvodovými stěnami a druhá dokončená u Nemanského rybníka, avšak částečně poškozená poválečnou likvidací munice. Celkově je v této lokalitě jen málo objektů snadno přístupných, po většinu roku jsou skryty hustou náletovou vegetací v lesích a polích nebo se nacházejí na soukromých pozemcích.

Pár tipů na závěr

Rozsáhlé území bývalého cvičiště samozřejmě nabízí mnohem více návštěvnických cílů. Zmiňme třeba pomník amerických letců sestřelených nad cvičištěm 19. dubna 1945 a následně brutálně zastřelených na zámku Konopiště. Ten lze nalézt přímo u silnice před parkovištěm konopišťského motocyklového muzea.

TIP: Leibstandarte SS Adolf Hitler: Kdo byli nejvěrnější pretoriáni nacistického vůdce

O cvičišti SS i sestřelených letcích také pojednává drobná expozice v Městském muzeu Sedlčany. Ve vojenském muzeu Lešany se zase nachází původní dřevěná ubikace mužstva školy tankových granátníků – dnes je v ní expozice spojovacího vojska. A třeba v lesíku Chářovická brda (mezi Dunávickým a Matenským rybníkem) jsou stále patrné polozasypané cvičné zákopy. 

První písemná zmínka o vánočním stromku pochází už z roku 1570 z německých Brém. V Česku se tato tradice poprvé objevila až o 242 let později – v roce 1812 napadlo ředitele Stavovského divadla v Praze Jana Karla Liebicha, že by mohl svým hostům zpestřit Vánoce. Uspořádal pro ně ve svém sídle na zámečku Šilboch u Prahy večírek s překvapením – s nazdobeným vánočním stromem. Podívejte se na desítku vánočních stromků, které zpestřují Vánoce obyvatelům českých měst letos.