Město nad Seinou rádo vystavuje na odiv své okázalé bulváry a velkolepou architekturu. Paříž ale dovede být i záhadná se všemi svými tajemnými zákoutími, která nechávají nahlédnout do její středověké duše. V jedné takové uličce, nedaleko slavného Centre Pompidou, se nachází nejstarší dochovaný pařížský dům, kde žil údajný tvůrce kamene mudrců. 

Nejen čtenáři Harry Pottera znají jméno středověkého alchymisty Nicolase Flamela. Románová postava, která se v knize přátelila s ředitelem bradavické školy, Brumbálem, má svůj skutečný předobraz v pařížském písaři a notáři Nicolasu Flamelovi (1330–1418). Tento univerzitní písař se na sklonku svého života začal zabývat alchymií a přišel k velkému bohatství. 

Zda to bylo díky jeho alchymistickým úspěchům v oblasti výroby zlata, nalezení kamene mudrců nebo tomu, že půjčoval na lichvu, nikdo přesně neví. V roce 1407 každopádně nechal postavit v ulici Montmorency dům, který je dnes oficiálně nejstarším pařížským domem. Jeho kamenná fasáda nese původní desku zvoucí všechny nemocné či opuštěné, aby nalezli v domě útočiště. Kromě azylu potřebným nechal Flamel zbudovat i několik nemocnic a útulků. V domě se nyní nachází oblíbená restaurace střední cenové třídy (polední menu za 18 až 25 eur).

Veselé lebky a tajemný obelisk 

Románské katakomby na náměstí Denfert-Rochereau jsou oblíbenou turistickou destinací, neboť předvádí kostry a lebky ze všech pařížských hřbitovů poskládané do teatrálně děsivých či naopak až nemístně romantických kompozic. Těm, kteří se nechtějí strkat se skupinkou Japonců, můžeme doporučit jinou kostnici – malou a nenápadnou, ovšem s půvabnou zahradou a gotickou architekturou. Kostnice Saint-Séverin vedle stejnojmenného kostela je na úplném konci nevelkého náměstí s parkem a připomíná spíše klášterní zahradu obestřenou kuloárem chodeb se špičatými gotickými střechami.

Naše další destinace je velmi populární turistickou atrakcí od roku 2003, kdy vyšel román Šifra mistra Leonarda amerického spisovatele Dana Browna. Mnozí z vás možná tuší, že se jedná o gnómon v kostele Saint-Sulpice, jemuž spisovatel přisoudil jistá tajemství. Gnómon je bílý obelisk, který po většinu dne stojí utopen v temnotě chrámu. Pouze v poledne slouží jako sluneční hodiny, protože na obelisk dopadá světlo z okna naproti. V tom okamžiku kostelník z druhého největšího pařížského kostela rozezní zvon, aby bil pravé poledne. 

Když „musíte”

Jedna věc, která se turistům vždycky hodí, ale v málokterém průvodci ji opravdu najdou, jsou toalety. Na procházkách po jednom z nejromantičtějších měst světa se jednou prostě budete muset zastavit a vyhledat „onu“ místnost. Záchodky v nejnavštěvovanějším městě světa jsou pestrou směsicí největšího luxusu a nejodpudivější špíny. 

TIP: Ekologické močení po francouzsku: Ochrání novinka památky Paříže?

Některé pařížské hotýlky na předměstí, stejně jako mnohé restaurace v centru města, mají jednu libůstku jen pro opravdové fajnšmekry – turecké záchody. Není nutné dodávat, že ona díra v zemi s ťapkami po stranách není většinou ukázkou vypulírovaných kachliček, ale spíše smrdutým místem na splašky sloužícím nejspíš k tomu, aby zákazník rychle zaplatil a s ucpaným nosem vyběhl z restaurace. Na druhou stranu bezplatný systém veřejných záchodů funguje v Paříži vcelku dobře. Jsou to budky z plastu, které se po použití samy vyčistí. V centru jich najdete docela dost. Pokud si ale potrpíte na stoprocentní čistotu, přepychový styl a vytříbený design, rozhodně doporučujeme veřejné záchody vedle neoklasicistního kostela Madeleine. 

Nejluxusnější pařížské veřejné záchodky jsou postaveny v secesním stylu a většina návštěvníků si je chodí prohlížet, nikoli sem vykonat potřebu. Paní toaletářka je dokonale nalíčená a učesaná dáma, která si každého nevrle prohlíží a při placení vás upozorní, že fotit se zde opravdu nesmí. A tak nezbývá, než v posvátném tichu, jež jen občas přeruší hluk splachovadla nějakého opovážlivce, který se odvážil toalety opravdu použít, obdivovat dveře a stěny z masivního temného dřeva doplněné secesními vitrážemi s květinovými motivy.

Nejmenší dům a kankánová čtvrť 

Když procházíte rue du Chateau-d´Eau nedaleko náměstí République, živoucího místa se spoustou orientálních fastfoodů a krámků, zřejmě přehlédnete něco skutečně zajímavého - stojí tu nejmenší dům v Paříži. Na šířku měří pouhých 120 centimetrů a vysoký je zhruba 5 metrů. Tenhle „domeček pro panenky“, jak mu Francouzi přezdívají, se skládá z přízemí a jedné místnosti v prvním patře. Jak taková podivnost vznikla, nikdo přesně neví, koluje však legenda, že za vším stojí rodinný spor. Dědici se prý nemohli dohodnout, jak rozdělit majetek, a majitel to vyřešil tak, že malou uličku nechal prostě zastavět. 

Z náměstí République se pak můžete vydat do slavné kankánové čtvrti Pigalle, jejímž znakem je dodnes obří červené mlýnské kolo vyhlášeného podniku Moulin Rouge. Pokud vám dlouhonohé tanečnice se sukněmi vykasanými až ke krku nic neříkají, stačí poodejít pár kroků a stanete před slepou uličkou nesoucí hrdé označení Cité Véron. Je to jedna z mnoha slepých ulic v této čtvrti, do níž když vejdete, dýchne na vás poklidná atmosféra počátku století.

Cité Véron se ale navíc pyšní dvěma opravdu slavnými nájemníky. V čísle 6 tu od roku 1953 bydlel se svou rodinou slavný francouzský básník Jacques Prévert. Strávil zde více než dvacet let a po dobu šesti let měl souseda neméně slavného než on sám: Borise Viana, s nímž sdílel společnou terasu s výhledem na Moulin Rouge. Slavný spisovatel, autor i u nás oblíbené Pěny dní či Naplivu na vaše hroby, tady žil až do své smrti v roce 1959. Jeho druhá žena Ursula, která ho vždy neúnavně podporovala, zde zemřela v roce 2010. 

Obecní radnice se v 90. letech rozhodla, že Cité Véron přejmenuje na Cité Pierre Dac – po slavném francouzském humoristovi, ale kvůli protestům obyvatel k tomu nakonec nedošlo. 

Když bolí nohy 

Pokud budete z věčného chození unavení, nabízí se jako možná alternativa svezení autobusem, a to nikoli turistickým vyhlídkovým, za nějž zaplatíte nekřesťanský peníz, ale obyčejným městským. Doporučit můžeme zejména linku 21 a linku 24. Obě vyjíždějí z nádraží St-Lazare.

TIP: Paříž očima Seiny: Na projížďce francouzskou metropolí

Autobus číslo 21 jezdí kolem Opery Garnier, která se pyšní velkolepě vymalovaným stropem z roku 1963 od Marca Chagalla, poté zajede k Palais Royal (Královský palác), kde sídlí národní divadlo Comédie-Française a Státní rada, a pokračuje po rue Rivoli, což je nákupní třída s bezpočtem módních obchodů. Linka projíždí Île de la Cité, na němž se nachází slavná katedrála Notre-Dame, a kolem fontány St. Michel, kde si Pařížané s oblibou dávají dostaveníčko, a doveze vás až k Lucemburským zahradám. Autobus číslo 24 vás zase poveze kolem kostela Madeleine, poté k slavnému Musée d´Orsay a pokračuje po nábřeží Seiny až do srdce Paříže – k fontáně St-Michel. 

Infekce virem HIV je v dnešní době stále ještě neléčitelná. Soudobé léky dovedou lidem s touto nákazou zařídit víceméně normální život. Ani tak to ale pacienti nemají jednoduché. Asi u poloviny lidí s HIV dochází k poklesu duševních schopností.

Odborníci věří, že přinejmenším z části je za tento pokles zodpovědný chronický zánět mozku, k němuž u mnoha pacientů s virem HIV dochází. Imunitní systém těchto lidí totiž neustále bojuje s přítomnou infekcí a časem víc škodí, než pomáhá. Američtí vědci Michiganské státní univerzity nedávno přišli na to, že by v tomto případě mohla pomoci medicínská marihuana.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Jde o to, že marihuana má mimo jiné i výrazně protizánětlivé účinky. Vědci v úvodních experimentech potvrdili, že účinné látky marihuany skutečně významně snižují počet imunitních buněk vyvolávajících zánět.

Necelých třicet kilometrů na severovýchod od Brna leží obce Podomí a Ruprechtov. Tady se už zvedá Drahanská vrchovina. V lese mezi oběma obcemi je místo zvané Psí žleb. Teče tudy potok, který se po chvíli vlévá do Malé Hané. Před půl stoletím u něj našel lékař a amatérský archeolog Ervín Černý stopy po základech šesti domů. Aniž to tušil, zřejmě nalezl místo, kde se vynořil i s průvodem 130 dětí krysař z Hameln.

Legenda o pištci

V roce 1284 se prý v Hameln objevil podivný muž. Měl na sobě kabát z pestrého sukna a vydával se za krysaře. Tvrdil, že za peníze zbaví měšťany všech myší a krys, které je už dlouho trápily. Když se domluvili, krysař vytáhl dlouhou píšťalu a začal pískat táhlou melodii. Krysy vylezly v ohromném množství ze všech domů a sběhly se kolem tajemného muže. Krysař vyšel pomalým krokem z města a celý ten houf havěti za ním. Tak muž došel k řece Vezeře, podkasal si kabát a vstoupil do vody. Všechna krysí havěť se vrhla do vody a utopila se.

Když byli měšťané takto osvobozeni od krysího trápení, začali litovat, že slíbili krysaři vysokou mzdu, a jali se vykrucovat. Marně se cizinec zlobil a dohadoval, nakonec musel opustit město s prázdnou. Avšak 26. června, na den sv. Jana a Pavla, se objevil znovu, tentokrát oblečen jako myslivec s červeným kloboukem a rozezlenou tváří. Opět se rozezvučela jeho píšťala v ulicích a brzy začaly ze všech domů vybíhat už ne krysy a myši, ale chlapci a děvčata. Šli za ním všichni starší čtyř let, mezi nimi také purkmistrova dcera. Bylo jich celkem 130. Přivedl je k jedné hoře za městem, kde s nimi navěky zmizel. Tak přišli Hamelnští o své děti. 

Ptáte se asi, je-li na tom vůbec něco pravdy? Zvláštní je už to, že pověst nezačíná něčím jako „stalo se kdysi”, ale že uvádí přesné datum a místo: 26. června 1284 v městě Hameln. Ten fakt sám už přilákal několik generací badatelů. Našly se i dokumenty o tom, že v Hameln toho roku došlo k záhadnému odchodu dětí. Odvedl je prý nápadně oblečený muž a ve městě je už nikdo nespatřil. Doklady jsou to sporé, ale přesvědčivé. Vydat se za nimi musíme až do severního Německa. Hameln leží v Dolním Sasku, asi čtyřicet kilometrů od Hannoveru, a dnes je proslulé právě díky krysaři.

Věk kolonizace

Konec 13. století, tedy doba, do které je zasazen příběh o krysaři, to je doba velkého pohybu obyvatelstva ze západu Evropy na východ, označovaného jako kolonizace. Z relativně přelidněných území v Německu, ve Flandrech, ale také v severní Francii, odcházeli lidé houfně na východ, aby v neosídlených oblastech střední a východní Evropy zakládali nové vesnice a města. U nás přinesla kolonizace za posledních Přemyslovců hospodářský rozkvět. Vznikala města, rozvíjela se řemesla, zemědělství i obchod. Wolfgang Wann, kdysi archiváře v Opavě, později ve Würzburgu, rozpřádá teorii, podle které je pověst o dětech z Hameln odrazem situace, kdy mladí lidé opouštěli přelidněné Dolní Sasko a odcházeli si založit nový život na východ.

Kolem problému „krysař” existuje bohatá literatura a několik teorií. Zájem se však pochopitelně soustřeďuje i na okolnosti odchodu dětí z města. Historici a jazykovědci došli k poznatku, že obsah středohornoněmeckého pojmu kint ze starých textů se zcela nekryje s moderním německým Kind (dítě), ale znamenal ve své době také mladíka nebo dívku. Tím dostal výklad pověsti o dětech z Hameln nový rozměr. Nápadně oděný pištec mohl odvést z města na východ nikoliv děti, ale mladé lidi.

V souvislosti s kolonizací se nám pestře oděný cizinec s píšťalou představuje jako lokátor, tedy člověk, který měl za úkol přivést nové osadníky a jejich jménem uzavíral smlouvu s feudálním držitelem osídlovaných území. Šlo patrně o osobu šlechtického původu, což vysvětluje i jeho pestrý a obdivovaný oděv („spanilý, dobře oblečený mladý muž ve věku třiceti let, jehož postavu i oděv obdivovali všichni, kdo ho viděli”).

Z Německa k nám

S přijatelným vysvětlením přišel právě Wolfgang Wann. Teprve posmrtně, roku 1984, mu vyšla v Mnichově útlá knížka s názvem Krysař z Hameln, která shrnuje autorovo celoživotní studium. Jeho závěry nás přenášejí z kolébky pověsti Dolního Saska na Moravu, z Hameln na Brněnsko.

Z obsáhlého listinného materiálu k moravským dějinám 13. století vyhledal všechna dostupná jména a utřídil je. Totéž provedl se starými písemnosti z Dolního Saska. Díky této mravenčí práci zjistil, že v letech 1250– 1300 bylo ve službách olomouckého biskupa a jeho leníků na 300 lokátorů. Vedle slovanských a jazykově nejednoznačných jmen zjistil asi 150 německých. Pro některá našel protějšek v Dolním Sasku, a to dokonce přímo v Hameln a jeho nejbližším okolí (Fülme neboli Füllstein, Stango alias Stange, Wertinghausen, Vrolenvezen vulgo Frolebsen, Stoskvisch, Ohsen, Turri, Rottorpe, Loo a další).

Hledat typická dolnosaská jména mezi prostými kolonisty bylo mnohem obtížnější, neboť většina z nich měla jen jména křestní. Přesto se i tady Wannovi podařilo sestavit poměrně dlouhý seznam. Překvapením byla jména, která napovídala původ z Hameln. V průběhu kolonizace se na Moravě objevují lidé zvaní Hamel, Hamal, Hamelius, Haemler.

Lokátory a biskupovy leníky z Hameln a okolí najdeme i na Brněnsku. Například jméno lokátora Boda či Bode se přímo odráží v názvu vsi Boda, což je nejstarší označení obce Podomí, ležící na rozhraní dnešních okresů Vyškov a Blansko. K tomuto kraji se pojí i nejzávažnější objev doktora Wanna. V sousedství Podomí totiž stávala ve středověku jiná ves, označovaná v nejstarších pramenech jako Hemlynkow. Tato osada o třiceti lánech v sousedství německých vesnic, vzniklých za kolonizace, se nacházela na panství Holštejn, někdejším manství olomouckých biskupů. V jejím názvu (též Hemlíkov či villa dicta Hamlynkow) nachází Wolfgang Wann počeštěnou podobu původního německého Hamlingen či Hämlingen, což znamená Hamelnští, tedy obyvatelé Hameln.

Na moravské mýtině

Čeští filologové a historici vyvozují název obce z neznámého německého základu, Wann však byl přesvědčen, že našel konečné vysvětlení otázky, kam došly „děti z Hameln”. Nikde jinde ve východní Evropě, kde probíhala kolonizace, se nevyskytovala obec podobného jména. Nikde, kromě jediného případu na Brněnsku.

Zní to věrohodně, i když chybějí přímé doklady. První zmínka o Hamlínkovu je až z doby vzdálené téměř sedmdesát let od exodu hamelnských dětí. Vesnice však nepochybně existovala už před rokem 1351 a sporé informace nasvědčují, že vznikla za kolonizace vymýcením lesa. Kruh se pomalu uzavírá: krysař-lokátor a děti z Hameln, jejich odchod z města, při kterém se ztrácí Hamelnským z očí u místa zvaného Kalvárie, příchod na Moravu a založení obce Hamlínkov.

Americká vesmírná agentura NASA intenzivně pracuje na vývoji nové nosné rakety Space Launch System (SLS). V rámci příprav specialisté NASA ve středu 13. prosince uskutečnili nejnovější test motoru pro tuto nosnou raketu. První verze rakety SLS budou používat upravené motory RS-25, čili raketové motory na kapalné palivo, s nimiž létaly americké raketoplány Space Shuttle.

Test motoru RS-25, který obsahoval 3D tištěné součásti, proběhl ve středisku NASA Stennis Space Center poblíž Bay St. Louis, stát Mississippi. Testovaný motor pracoval po dobu 400 sekund a vytvořil při tom mohutný oblak kouře.

Raketové motory pro SLS

NASA vyvíjí tyto motory se společností Aerojet Rocketdyne. Používají při tom 3D tisk i další nové technologie, aby s jejich pomocí snížili jak finanční náklady, tak i čas potřebný k výrobě takových motorů, aniž by přitom obětovali bezpečnost motorů a jejich spolehlivost.

TIP: Start rakety SLS se odkládá: Do vesmíru by měla odstartovat nejpozději v roce 2020

Motory RS-25 by se měly dostat ke slovu nejdříve v roce 2019, na kdy je plánován první start nosné rakety SLS. První mise ponese název Exploration Mission 1. V jejím průběhu se kosmická loď Orion bez lidské posádky vydá na cestu kolem Měsíce a pak se vrátí zpět na Zemi.

Robůtci Dobi, které vyrábí firma WL Intelligent Technology, zvládají omezeně mluvit, zpívat a nechybí jim ani pár dalších lidských projevů. Dovedou však také tančit, což je kvalifikovalo k pokusu o překonání rekordu v počtu strojů skotačících na jednom místě.

Loni v této kategorii získala zápis do Guinnessovy knihy čínská společnost Ever Win Company za 1 007 tancujících robotů. Modelů Dobi se ovšem dalo v jeden okamžik do pohybu celkem 1 069 a předvedly publiku bezchybnou minutovou sestavu. Původně se jich do akce vrhlo dokonce ještě víc, pár z nich ovšem neudrželo rovnováhu, spadlo a muselo být diskvalifikováno.

Saké je japonským národním nápojem a mezi nejpopulárnější značky zde patří Dassai sake. Skutečnost, že se vašemu výrobku daří, by nejspíš měla být pro vedení společnosti radostnou zprávou. Zakladatel firmy a hlavní sládek (v Japonsku se jim říká Tōji) Asahi Shuzo to ale vidí trochu jinak.

V jednom z nejčtenějších listů země firma nedávno uveřejnila celostránkovou reklamu, ve které prosí své zákazníky, aby za jejich saké neplatili zbytečně přemrštěnou cenu. Část maloobchodních prodejců podle sládka Asahi Shuzo zneužívá popularity jejich nápoje a uměle navyšují jeho cenu. Inzerát mimo jiné obsahoval i seznam prodejců, kteří férové ceny dodržují.

TIP: Ochutnejte Aragog: Originální koktejl s příměsí jedu tarantule

Zdánlivě nelogický krok firmy ale má své vysvětlení. Způsob a doba skladování má podle Shuza zásadní vliv na výslednou kvalitu saké. Pokud ale žádají obchodníci přemrštěnou cenu, nápoj déle leží ve skladech a v regálech a jeho kvalita tím trpí.

Ceny Dassai sake se liší podle typu nápoje – nejlevnější verze vyjde na necelých 300 korun za láhev o objemu 0,75 litru, dražší varianty pak stojí přibližně tisícikorunu.

Květenství lítostek má podobnou stavbu jako květenství většiny árónovitých rostlin. Palice je obalena toulcem, který je často zakončený víčkem, jež chrání vnitřek květenství před deštěm. Na spodní straně palice jsou květy pestíkové, nad nimi je někdy zavěšen pruh sterilních pestíkovitých květů. Poté následují květy prašníkové a opět pruh sterilních květů. Palice pak směrem vzhůru pokračuje částí bez květů, takzvaným přívěskem. Ten může být kyjovitý, krátký a celý schovaný pod toulcem, nebo naopak vyčnívá ven, je tenký a velice dlouhý.

TIP: Lítostky s ďábelskou pověstí aneb Rod indiánského tuřínu

Opylování květů většiny druhů lítostek zajišťuje drobný dvoukřídlý hmyz, především bedlobytky. Ty si květenství kvůli výrazné vůni pletou s houbami nebo zrajícím ovocem. Snaží do něj naklást vajíčka, ale uvnitř zjistí, že se nejedná o živnou rostlinu. Bedlobytka tedy vyleze ven a hledá další houbu. Často se pak opět zmýlí a navštíví nové květenství, na něž přenese pyl. Na rozdíl od áronů není hmyz v květu zadržován delší dobu. Bedlobytky jsou totiž krátkověké a dvoudenní uvěznění by pro ně bylo smrtící. Rostlina by pak z takového opylovače neměla žádný prospěch.

Květenství lítostek může být jednodomé (jsou v něm jak samčí, tak samičí květy), nebo dvoudomé. Pohlaví květenství se přitom u dvoudomých druhů může během života měnit. Mladé či slabší rostliny mají jen květy prašníkové, u starších silnějších rostlin je možné najít buď jen květy pestíkové, nebo prašníkové i pestíkové květy zároveň. Pokud rostlina předčasně přijde o listy, může původně samičí rostlina následující rok vykvést květy samčími.

Kamera OmegaCAM osazená na dalekohledu ESO/VST zachytila zářící hvězdnou porodnici Sharpless 29. Na záběru je zdokumentována celá řada astrofyzikálních procesů včetně oblaků plynu a prachu, které odrážejí, absorbují a opět emitují světlo mladých horkých hvězd ukrytých v nitru mlhoviny.

Část oblohy zachycená na tomto snímku je zanesena v katalogu Sharpless, který obsahuje takzvané H II oblasti: oblaky mezihvězdného ionizovaného plynu, kde se rodí nové hvězdy. Oblast s označením SH 2-29, Sharpless 29 se nachází asi 5 500 světelných let daleko a na obloze se promítá do souhvězdí Střelce, hned vedle známé mlhoviny Laguna. Nalezneme zde celou řadu astronomických zajímavostí včetně mlhoviny NGC 6559 (uprostřed snímku), ve které probíhají intenzivní procesy formování nových hvězd.

Centrální mlhovina oblasti Sharpless 29 je bezesporu tou nejpůsobivější částí celého regionu. Přestože na šířku měří jen několik světelných let, je zářivou ukázkou chaosu, jaký jsou schopné způsobit hvězdy rodící se v nitru mezihvězdného oblaku. Horké hvězdy zachycené na tomto snímku nejsou starší než 2 miliony let a ozařují své okolí proudy vysokoenergetického záření. Uvolněná energie ohřívá okolní prach i plyn a intenzivní hvězdný vítr těchto mladých stálic tvaruje (a rozfukuje) materiál v okolí místa jejich vzniku. V nitru mlhoviny se ve skutečnosti nachází nápadná dutina, kterou vytvořil dominantní dvojhvězdný systém. Dutina se neustále zvětšuje, což vede k hromadění mezihvězdné hmoty a ke vzniku načervenalé obloukovité struktury po jejím obvodu.

Mezihvězdný plyn a prach pod náporem ultrafialového záření mladých horkých hvězd intenzivně září. Rozptýlené načervenalé světlo prostupující celým snímkem představuje emise vodíku, zatímco modré odstíny jsou způsobeny odrazem a rozptylem světla hvězd na drobných částicích prachu. Kromě emise, odrazu a rozptylu světla dochází v nitru mlhoviny také k absorpci. Oblaky prachu brání průchodu světla směrem k nám a díky tomu nemůžeme spatřit hvězdy v pozadí. Drobnější prachová vlákna pak vytvářejí v oblacích složitou strukturu filamentů.

Vše nasvědčuje tomu, že drony přinesou farmářům po celé světě užitek, hlavně pokud jde o monitorování pěstovaných plodin v průběhu roku. Problém je v tom, že neustálé létání s dronem na pole a zpět by bylo nejspíš náročné na výdrž i na čas.

Americká společnost z Bostonu American Robotics proto vytvořila autonomní dron Scout, který to všechno zvládne sám. Farmář nainstaluje základnu pro dron, poskytne mu potřebné instrukce a pak může na dron po zbytek sezóny zapomenout. Dron sleduje pole s plodinami a data posílá na cloud, kde si je pak farmář může vyhodnocovat.

TIP: Doba dronová: Nabíjecí stanice poskytnou dronům prakticky neomezený dolet

Scout je kvadrikoptéra s multispektrálními kamerami, která vzlétá ze základny Drone Station s otevírací střechou. Základna je jako stáj, kde se dron skryje před nepřízní počasí a načerpá energii pro další práci.

Tisíc opevněných horských průsmyků a deset tisíc strážních věží, postavených v místech, kde se stěží dokážou bezpečně pohybovat horské kozy. Mohutné valy a pevnosti v nehostinné poušti, kde se dá stavět doslova jen z prachu. A věže z milionů cihel, vystavěné na útesech tak strmých, že se na nich člověk jen tak tak udrží na nohou. To všechno je Velká čínská zeď, obranný val, vystavěný před staletími na obranu čínské říše proti smrtící expanzi kočovných nájezdníků. 

Rozměrné dílo, v mnoha ohledech přesahující možnosti lidského chápání, zrodilo i mnoho legend, které stavbu Velké čínské zdi provázejí. 

Počátky stavby spadají do období kolem roku 200 před naším letopočtem, kdy se dostala k moci dynastie Čchin. První císař této dynastie spojil roztříštěné administrativní celky v jeden stát. A aby tento nový stát ubránil před nájezdy loupeživých kmenů ze severu, rozhodl se vystavět největší a nejúčinnější opevnění na světě.

Stavba, jak ji dnes známe, přesněji řečeno to, co z ní zbylo, je však výsledkem práce trvající téměř šestnáct století. Zeď je dnes na mnoha místech ztracená, je obtížné ji beze zbytku zmapovat. Celá staletí nikdo nevěděl, jak je vlastně dlouhá. Traduje se však, že by mohla vytvořit hradbu po obvodu celé Země. V souvislosti s podrobným mapováním zdi a dopočítáváním její délky i v místech, kde zanikla a splynula s okolním terénem, došli vědci k představě o jejích skutečných rozměrech relativně nedávno. Délka samotné zdi se nejčastěji odhaduje na šestnáct tisíc kilometrů. Pokud se však provede součet všech opevnění, která se samotnou zdí souvisejí, představuje celková délka této megastavby zhruba padesát tisíc kilometrů. Obvod Země na rovníku je 40 075 kilometrů, takže Velká čínská zeď by onu zmíněnou hradbu kolem celé planety skutečně vytvořila a ještě by kus zbyl.

První čínský císař pověřil vedením stavby opevnění generála jménem Meng Ti. Nelítostný válečník se rozhodl upřednostnit při stavbě nejjednodušší tradiční technologii, která nestála téměř nic. Jen tisíce životů dělníků, umírajících v nelidských podmínkách nesmírně namáhavé stavby.

Mimořádně pracná a pomalá technologie spočívala v postupném dusání hlíny do forem jednoduchými beranidly. Výsledkem byla pevná, v podstatě nezničitelná masa hliněné zdi. Na stavbu byli nahnáni zajatci, ale také stovky tisíc čínských rolníků, které vojáci proti jejich vůli odvlékali na severní hranici ze všech koutů země. Odhaduje se, že při stavbě zdi zemřelo až milion dělníků, a řada Číňanů dodnes věří, že jejich kosti, zabudované do základů, dávají magickou sílu pevnostním valům. 

Archeologové na tento mýtus pohlíželi skepticky a argumentovali velkým počtem hřbitovů odkrytých poblíž zdi. Zemřelí dělníci tam byli zpravidla pohřbíváni bez hlav a těla mrtvých se také často vhazovala do vyschlých studní. Odborníci soudí, že velké množství umírajících při stavbě zdi se pohřbívalo především co nejrychleji a bez jakýchkoli obřadů.

Před nedávnem skupina vědců prováděla průzkum hustoty zdi pomocí magnetometru. Počítačové zpracování získaných záznamů přineslo sérii snímků, na nichž byla hustota zaznamenána různými barvami. Zjistilo se pouze to, že hustota zdi je srovnatelná s hustotou lidských kostí, a jednotlivé pozůstatky tedy v podstatě není možné odhalit. Větší množství lidských koster na jednom místě však analýza nepotvrdila. 

Předvěký beton v poušti

Působení nadpřirozených sil spatřovali mnozí Číňané i pozdější cestovatelé v místech, kde tisíce kilometrů zdi doslova vyrůstaly z písku a prachu pouště Gobi. V odlehlých pustinách nebyl k dispozici žádný materiál kromě písku, štěrku a kamení. V podstatě neexistoval způsob, jak dopravit do vzdálených končin říše jakýkoli stavební materiál. Jaké je tedy tajemství stavby dodnes zachovalých opevnění v místech, kde není nic než navátý prach? Jaká tajemná hmota zcelila sypký písek v masu tvrdou jako skála? Ve skutečnosti je vše opět výsledkem umu čínských stavitelů a stratégů. Ti pouze zdokonalili už vyzkoušenou metodu spočívající ve vršení valů spojených vrstvami rákosu. Vzniklo cosi jako předchůdce armovaného betonu. 

Tato etapa budování zdi se odehrávala kolem roku 140 před naším letopočtem, za vlády císaře Chan Wu-ti z dynastie Chan, který se po letech neúspěšných bojů a složitého vyjednávání s Huny rozhodl nebezpečí ze strany těchto agresivních nomádů rázně čelit.

Dostavba zdi v poušti Gobi byla součástí jeho strategie a tam, kde nebylo možné použít technologii dusané hlíny, stavělo se ze štěrku a rákosu, případně se hloubily příkopy. Z písku a rákosových rohoží vyrostly i desetimetrové strážní věže a rákos se spolu s vlčím trusem používal i k zapalování signálních ohňů. Zásoby zkamenělých rákosových snopů lze v Gobi u zbytků signálních věží ostatně nalézt dodnes. Stejně jako jeden z nejpůsobivějších dokladů umění tehdejších stavitelů – pevnost Yumenguan, jejíž desetimetrové zdi z písku a jílu stále vzbuzují respekt.

Mingové a kouzelná cihla

Chan Wu-ti hunské nájezdníky ze severu země za pomoci vojenské síly a obranných opatření skutečně vystrnadil, takže se otevřel bezpečný průchod po celé trase proslulé Hedvábné stezky z Dálného východu až do Říma.

Po tisíci letech však prověřila účinnost čínského opevnění nová hrozba – dobyvačná expanze Čingischánových mongolských vojsk. Nezastavila je. Mongolové ovládli Čínu na sto let, dokud je dynastie Ming nevyhnala ze země.

Mingové se rozhodli čelit ohrožení jednou pro vždy a vrátit se k projektu velké zdi. Bylo třeba opevnit každý průsmyk. Mingové však nenahnali na stavbu zajatce a rolníky, ale povolali specialisty, stavitele a vojáky, nejlepší muže, kteří byli k dispozici. Obsadili zdi dobře vyzbrojenými posádkami a vybudovali pro ně ubytování v opevněných věžích. Začali ke stavbě používat cihly. Zhruba třináct kilogramů těžké cihly se v nepředstavitelném počtu dopravovaly na vrcholky strmých hor. Na místech, kde se téměř nedalo udržet na nohou, vznikaly strážní věže a rozsáhlá opevnění

Bílá barva malty, kterou jsou tyto cihly spojeny, dala vzniknout legendě o tom, že se malta vyráběla z mletých lidských kostí. Ve skutečnosti jí dává bílou barvu vápenec. Obsahuje však přece jen jedno tajemství: zvláštní přísadu v podobě rýžového škrobu, který výrazně zlepšuje přilnavost malty k cihlám.

Velká zeď končila na západě země v jedné z nejnehostinnějších pouští světa. V průsmyku Ťia Jü Kuan se karavany na Hedvábné stezce stávaly snadnou kořistí nomádských nájezdníků. A protože za průchod územím Číny platily nemalé daně a požadovaly za ně bezpečný průjezd, bylo nutné vystavět na tomto odlehlém místě mimořádně silné a odolné opevnění. Vznikla mistrovská pevnost – labyrint bran, průchodů, věží a zdí, děsivý čínský hlavolam, který měl nepříteli doslova zamotat hlavu. Nikdo ji nikdy nedobyl, nikdo se o to ani nepokusil, takový budila respekt. 

K dispozici byly opět jen hlína, písek, štěrk a rákos. Doba však přinesla nutnost odolat i dělovým salvám, bylo proto potřeba hledat odolnější materiály. Kromě tradičních materiálů tedy použili stavitelé i cihly vysušené na slunci. Výsledkem byl komplex impozantních zdí proděravělých úzkými okénky střílen. 

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Se stavbou se pojí legenda o poslední cihle. Traduje se, že generál, pověřeným vedením stavby, dostal za úkol vypočítat, kolik cihel bude na stavbu potřeba. Nesměl se zmýlit, protože zatímco dnes by si stavební firma jednoduše připočítala několik milionů za „více práce“, za dynastie Ming by stavbyvedoucí přišel o hlavu. Po dokončení stavby zbyla jediná cihla, kterou stavitel položil na římsu jedné z budov. Když se ho zeptali, co to znamená, prohlásil, že ji tam položila nadpřirozená bytost a nikdo ji nesmí odstranit. Toto vysvětlení postačilo k tomu, že se na cihlu nikdo neodvážil sáhnout. Stal se z ní jakýsi magický klíč chránící pevnost před dobytím. A je tam dosud. A zůstává nepatrným fragmentem mnoha legend spojených s Velkou čínskou zdí, kterou Mingové koncem šestnáctého století dotvořili do podoby největšího obranného systému, jaký kdy svět spatřil.