Inkviziční proces byl uveden v život za pontifikátu velmi aktivního papeže Innocence III. (1198–1216) , který usiloval o zvýšení moci a prestiže církve. Inquiro znamená vyšetřuji, zjišťuji a inkviziční šetření mělo zásadním způsobem změnit průběh dosavadní soudní praxe. Šlo vlastně o velmi praktickou úpravu, o racionalizaci zjišťování toho, co se skutečně stalo.

Pokrok ve vyšetřování

Dnes to možná vypadá neuvěřitelně, ale teprve inkviziční proces požadoval hledání důkazních prostředků a svědecké výpovědi! Napříště také omezil praxi oněch nešťastných božích soudů neboli ordálů, kdy se například při testu vodou věřilo, že co zůstane plavat na hladině, je vinno. Jinými slovy: prokázání neviny znamenalo utopení vyšetřovaného. Uplatnění této formy soudních řízení tak připomínalo spíš lynč než cestu nalézání spravedlnosti.

TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem

Zatímco církev tímto způsobem vyšetřovala přestupky proti disciplíně, v prostředí světském se inkviziční šetření uplatnilo v trestním právu. Není tedy v žádném případě pravdou, že by inkviziční soudy vznikaly účelově a pouze proti kacířským hnutím v západní Evropě 2. poloviny 13. století. Ukázaly se však být velmi účinným prostředkem ve vyšetřování.

Mučením za pravdou

Innocenc III. položil základy, ale jednotná instituce, kterou dnes známe jako inkvizici, vznikla až za pontifikátu papeže Řehoře IX. před polovinou 13. století. Měla ruku v ruce s místními biskupskými soudy šetřit jednotlivé případy kacířství. Tehdy se také úspěšně uplatnilo šetření za pomoci tortury. Bylo to možné díky změně náhledu na závažnost provinění. Přestupky proti víře začaly být považovány za urážku (božského) majestátu neboli crimen laese majestatis (divinae) a pro takový zločin doporučovaly použití tortury již zákony antického Říma. Postupem doby bylo mučení obviněných vnímáno jako zcela normální a v mnoha případech se vyloženě doporučovalo, aby se urychlilo „nalézání pravdy“.

Velmi často pak docházelo k nejrůznějším excesům při shromažďování „důkazního materiálu“ proti vyšetřovaným útrpným výslechem. Jak vyplývá z Institorova Malleus maleficarum, v soudním řízení s čarodějníky 15. století rozhodoval o možnosti připuštění obhájce sám soudce. Z toho pochopitelně plynulo velmi nerovné postavení mezi soudním tribunálem a vyšetřovanými, kteří se často neuměli hájit.

Marný boj lidí, kteří padli takové justici do sítí, vedl k jejich usvědčení jedním ze čtyř způsobů: svědeckou výpovědí, díky zjevnosti (nepopiratelnosti) spáchaného činu, za pomoci indicií a přiznáním obviněného, třeba právě po opakovaném použití důmyslných mučicích nástrojů. Ovšem zatímco pronásledování kacířů bylo od středověku záležitostí církve, jejich trestáním se preláti odmítali zaobírat s tvrzením, že „církev nebaží po krvi“. Světské spravedlnosti tak příslušela samotná exekuce, jak ostatně dobře známe z procesu s Janem Husem.

Světská záležitost

Mučení přinášelo až nečekaná přiznání, a tak se již na konci 15. století užití tortury při inkvizičním vyšetřování jakéhokoliv závažného trestného činu u městských soudů na území římskoněmecké říše objevovalo stále častěji. Politická moc církve včetně inkvizice jako církevní instituce však v době začínající reformace slábla, proto souzení zločinů, které by ve středověku spadaly do církevní kompetence, stále častěji připadalo místním světským soudům. Tím se zločin čarodějnictví dostával před světské soudní tribunály a církev nad průběhem vyšetřování (inkvizičního procesu) ztrácela kontrolu. 

K tomuto zásadnímu posunu došlo také v českých zemích, kde od husitských válek, tedy specifické české reformace, neměla církevní inkvizice prakticky žádnou váhu. Do poloviny 16. století ukončila inkvizice svou činnost nejen na území římskoněmecké říše a v zemích, kde mocenské pozice zaujali stoupenci reformace, ale i tam, kde lidé a elity zůstali katolíky. Zajímavé však je, že ve státech jako bylo Španělsko, Portugalsko, Irsko a Itálie, kde reformační proudy víceméně neuspěly, proběhlo minimum procesů ve srovnání se zeměmi protestantskými.

S nápadem, jak zpříjemnit život chodcům v londýnské metropoli a zároveň rozšířit plochu městské zeleně, přišel v roce 2013 architekt a designér Thomas Heatherwick. Jeho Zahradní most měl oba břehy Temže spojit již letos. Futuristický projekt ale šel nyní definitivně k ledu.

S nápadem na vybudování 367 metrů dlouhé lávky pro pěší, kryté zelenou klenbou stromů, přišlo v roce 2013 Heatherwickovo studio ve spolupráci s krajinným inženýrem Danem Pearsonem a inženýrskou firmou Arup. Stavba za 60 milionů liber měla spojit londýnské části South Bank a Covent Garden. Nejnovější studie ale ukázala, že lávka by včetně nákladů na provoz a údržbu vyšla na nejméně 200 milionů liber. Od projektu tak i přes původní podporu dal ruce pryč i londýnský starosta Sadiq Khan.

Ke zrušení ambiciózního projektu zřejmě kromě peněz přispěly i spekulace provázející výběrové řízení. V něm mělo být Heatherwickovo studio zvýhodňováno. Zatímco pro úřady je současný projekt jednoznačně mrtvý, Thomas Heatherwick se naděje na vybudování zelené lávky nad Temží nevzdává. „Pro projekt Garden Bridge nyní není vhodná doba, věřím ale, že jednou přijde čas, kdy bude Londýn otevřený myšlenkám, které z něj dělají lepším místem pro život,“ uvedl v prohlášení architekt. 

Že nejde jen o plané naděje dokládá i skutečnost, že společnosti The Garden Bridge Trust, která se starala o financování projektu, se podařilo shromáždit 70 milionů liber (téměř 2 miliardy korun) ze soukromých zdrojů.

Všichni milovníci astronomie a nevšedních zážitků vůbec se již nepochybně těší na velkou událost. V pondělí 21. srpna 2017 přejde přes celé území kontinentálních USA stín úplného zatmění Slunce.

Naposledy se podobné úplné zatmění, které bylo viditelné přes celé Spojené státy, odehrálo 8. června 1918. Teď se úplné zatmění odehraje v úzkém pásu o šířce cca 110 kilometrů. Bude se rozprostírat přes 14 amerických států: Oregon, Idaho, Wyoming, Montanu, Iowu, Kansas, Nebrasku, Missouri, Illinois, Kentucky, Tennessee, Georgii, Severní Karolínu a Jižní Karolínu. Ve zbytku USA, stejně jako i v dalších zemích bude viditelné pouze částečné zatmění.

Dopravní zácpy a falešné brýle

V úzkém pruhu úplného zatmění se očekává ohromný nával zájemců o unikátní pozorování. Úřady varují před dopravními zácpami, obzvláště v menších sídlech. Stejně tak je prý na místě obezřetnost před falešnými brýlemi na pozorování zatmění. Takové brýle totiž mohou snadno vést k vážnému poškození zraku.

TIP: Za pár dnů nás čeká částečné zatmění Slunce, příští (úplné) bude až za 120 let

Úplné a částečné zatmění se projeví na Zemi mnoha různými způsoby. Výrazně bude zasažena například solární energetika. Kalifornie přijde o 4 až 6 tisíc MW, postiženy budou i mnohé další státy.

Vitamín C nezbytně potřebujeme k životu. A ve zvýšeném množství by nám mohl pomoct v boji se záludnými nádory krve, jak zjistili američtí vědci.

Řada typů rakoviny krve, včetně leukemií, obvykle zahrnuje mutaci v genu TET2. Produkt tohoto genu kontroluje dělení kmenových buněk při tvorbě nových krevních buněk. Když tenhle gen zmutuje, je to jako když se autu rozbijí brzdy. Buňky se pak nekontrolovaně množí, což vede ke vzniku rakoviny.

Když pokusné myši se zmutovaným genem TET2 dostaly injekce s velmi velkými dávkami vitamínu C, tak se u nich výrazně zpomalil rozvoj leukémie. Vitamín C totiž podporuje správnou funkci genu TET2.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Jíst pomeranče ale nestačí. Pacient by jich musel sníst celý náklaďák a stejně by to nefungovalo. Případná léčba lidí bude muset vycházet z injekcí velkého množství vitamínu C přímo do krve.

Vršenky (Appendicularia) jsou drobní živočichové ze skupiny pláštěnců. Žijí nenápadným způsobem života u hladiny i ve větších hloubkách všech moří. Jsou to zdatní filtrátoři a svým ústním ústrojím zachytí i menší částečky, než ostatní živočichové filtrující v mořské vodě.

Problém je v tom, že vršenky filtrují nejen plankton, ale i nepatrné částečky plastového odpadu, který se rozpadá v oceánu. S jejich miniaturními exkrementy se pak tento plast dostává od hladiny do hlubin oceánů.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Odstraňování plastu z hladiny moří by mohlo vypadat jako dobrá věc. Podle odborníků to ale může být problém, protože plast v hlubinách oceánu by mohl uškodit některým živočichům. Vědci teď budou vršenky i jejich sklon filtrovat plast bedlivě sledovat.

Botanici dříve řadili trojčetky do obsáhlé čeledi liliovitých, dnes, poté co se ukázalo, že původní čeleď se skládá z řady nepříbuzných skupin, ji zařazují do čeledi kýchavicovitých (Melanthiaceae). Centrum jejich rozšíření je na severovýchodě Severní Ameriky, kde je známo 37 druhů a na západě tohoto kontinentu, kde jich bylo popsáno sedm. Pět druhů roste na Dálném východě.

Většinou se jedná o rostliny hajní, rostoucí v humusem a živinami bohatých listnatých lesích. V zemi mají tlustý, vodorovně položený oddenek s dobře patrnými jizvami po starých stoncích. Z oddenku u mladších rostlin vyrůstají pouze listy, u starších stonek, který nese tři listeny (většina zahradnické literatury je také označuje jako listy) v jejichž středu vyrůstá květ. Listeny bývají někdy skvrnité. Květ má tři bylinné, zelené kališní lístky a výrazně zbarvené korunní lístky. Tyčinek je šest, pestík má horní semeník se třemi bliznami.

TIP: Všechny naše kosatce: Divocí bratranci zahradních okras

Některé květy svěže voní a jsou opylovány blanokřídlým hmyzem. Tmavé květy spíše zapáchají a opyluje je hmyz dvoukřídlý. Plod je bobulovitý s dutinami vyplněnými semeny, takže se ve skutečnosti jedná o dužnatou tobolku. Semena mají masíčko určené pro mravence, kteří semena rozšiřují. Mladé listy některých druhů se jedí jako zelenina (T. erectum) nebo se vaří na špenát (Trillium undulatum, T. grandiflorum, T. sessile). Plody asijských druhů jsou prý jedlé. Některé druhy byly používány jako léčivky, indiáni je považovali za posvátnou ženskou bylinu.

Trojčetka vzpřímená (Trillium erectum)

Listeny jsou zelené, květy stopkaté, obvykle nakloněné na stranu. Kališní lístky zelené purpurově naběhlé, korunní lístky delší, někdy dozadu ohnuté. Květy páchnou podobně jako mokrý pes.

Oddenky byly Indiány tradičně používány při léčbě ženských nemocí a na podporu porodu. Obsahují totiž steroidní saponiny s hormonálními účinky. Nadzemní část se používá jako obklad při kožních chorobách a infekcích.

Velikost: až 50 cm 
Barva květu: purpurové, najdou se také rostliny s květy nažloutlými nebo bílými
Rozšíření: Apalačské pohoří, v okolí velkých jezer a severovýchodních státech USA a v jihovýchodní Kanadě
Ekologie: ve smíšených či jehličnatých lesích

Trojčetka velkokvětá (Trillium grandiflorum)

Listeny jsou zelené, neskvrnité. Stopkaté květy bývají mírně sklopené na stranu. Kališní lístky jsou menší, zelené. Korunní lístky jsou velké, na koncích bývají mírně zpět ohnuté. Vzájemně se překrývají, mají mírně zvlněný okraj. Prašníky jsou vzpřímené s velice krátkými nitkami, žluté, pestík drobný, nazelenalý. 
Často se pěstuje v zahradách, jsou známé také plnokvěté odrůdy. Syrový nastrouhaný kořen se přikládá jako obklad na oči s cílem snížit otok, používá se také jako obklad na bolavé klouby.

Velikost: dorůstají 20–30 cm
Barva květu: bílé nebo růžové
Rozšíření: východ Severní Ameriky
Ekologie: nejčastěji v bukových nebo javorových lesích

Trojčetka přisedlá (Trillium sessile)

Listeny jsou přisedlé, výrazně stříbrně znamenané a také s tmavě zelenými skvrnami. Kališní lístky jsou široce kopinaté, zelené nebo purpurově naběhlé, vodorovně rozprostřené. Korunní lístky jsou prohnuté, vzpřímené, oválné. Tyčinky jsou přibližně stejně dlouhé jako pestíky, prašníky se otvírají směrem dovnitř květu, nitka pokračuje 2–5 mm nad prašníky.

Velikost: kolem 25 cm
Barva květu: purpurová
Rozšíření: střední a východních státy USA na jih od Velkých jezer
Ekologie: dává přednost opadavým lesům na vápencích
Ochrana: CITES D

Výsadkové operace bývají už jen kvůli obtížnosti dopravy vojáků na místo určení extrémně riskantní akci. Vatutina a velitele výsadkového sboru u Dněpru v roce 1943 některé okolnosti překvapili. Rudá armáda překročila 21. a 22. září řeku u Ržiščeva a Velikého Bukrinu. Rudoarmějci zatlačili 4. tankovou armádu v Kyjevě za Dněpr a 9. německá armáda zodpovědná za obranu Dněpru jižně od Kyjeva ještě měla většinu sil na severním břehu řeky.

Předchozí část: Bukrinské předmostí 1943: Sovětský výsadkový Arnhem (1)

Klikatá cesta ke katastrofě

Levé křídlo 9. armády se pokoušel upevnit XXIV. tankový sbor, nedokázal se ale odpoutat z bojů s rudoarmějci. Na severním břehu Dněpru tak v německých pozicích severně od Kaněva vznikla průrva, ke které se navíc blížila 3. gardová tanková armáda. Němci horečně usilovali o zabezpečení tohoto prostoru. Nejrychleji obsadil klíčové pozice XXIV. tankový sbor, který dosáhl břehu Dněpru jižně od Kaněva 23. září.

O den později se celý sbor (tvořený pěší 10., 34., 57. a 112. divizí) přepravil přes Dněpr. Němci vyhodili do vzduchu most u Kaněva. Devatenáctá tanková divize se navíc začala přesunovat jižně od Kyjeva, 57. a 112. divize se ocitly v prostoru vymezeném pro plánovaný seskok parašutistů. Sovětům nepřálo ani počasí, takže bez průzkumu nic netušili o hrozivém přeskupení německých sil, ale také se jim nepodařilo soustředit na klíčových letištích všechna letadla a dokonce ani muže, protože chyběla auta.

Kvůli opravám železnice nedorazilo dost zásob a munice. Vatutin přesto operaci neodvolal, pouze ji odložil na noc z 24. na 25. září a výsadek omezil na dvě brigády, které se dostaly na letiště. Urychleně změnil rozkazy. Třetí gardový výsadkový sbor měl seskočit jihovýchodně od Ržiščeva a zabezpečit linii z Krivého Rogu přes Makedony a Sinjavku po Kozarovku a udržet ji do příchodu 40. armády. Pátý gardový výsadkový sbor dostal rozkaz obsadit prostor západně od Kaněva u Kovali, Kostjancí a Trostince a udržet pozice do příchodu vojsk z prostoru Bučak–Selišče–Kaněv. První gardový sbor Vatutin ponechal v záloze.

Nové pokyny velitele Voroněžského frontu vyvolaly chaos. Velitelé sborů dostali instrukce asi hodinu před nástupem mužstva do letadel. Velitelé rot už měli na informace o změnách pro podřízené asi čtvrthodinu a velitelé čet vyrozuměli vojáky těsně před seskokem.

Chyb a nepromyšlených kroků se při organizaci celé akce ale udělalo ještě víc: Výsadkářům chyběly polní lopatky a protitankové miny pro vybudování účinné obrany i oblečení do chladného podzimního počasí. Výsadková skupina se shromáždila na letištích 24. září – ani po denním zpoždění nedorazila všechna letadla, takže ne vždy se daly vytvořit požadované roje po 2–3 strojích a letouny tak zamířily k cíli mnohdy osamoceně.

Seskok do jámy lvové

Výsadkáře letouny vysazovaly po několikáté změně plánu nad oblastí Romaški. Zde je ohromeně sledovali Němci ze zásobovacích a opravárenských jednotek Tankového průzkumného praporu 19. „Masové nasazení výsadkářů? To nezažili ani nejstarší mazáci. (…) Svobodník Hellmold a jeho kamarádi s úžasem sledují to divadlo. Ale vyruší je řízný povel nadporučíka Isselhorsta: Palte na seskakujícího nepřítele!“ tak popisoval začátek akce německý historik a bývalý mluvčí nacistického ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa Paul Carell.

Němci výsadkáře ostřelovali už ve vzduchu všemi dostupými zbraněmi včetně rychlopalných děl. „Práskají výstřely z pušek. K nebi létají salvy z kulometů. Trhají padáky. Některé plápolají jako vlajky. A výsadkáři, kteří na nich visí, klesají k zemi jako kameny. Kde zůstal padák neporušený, tam se na šňůrách houpají vojáci, pomalu a bezmocně – snadný cíl pro stovky pušek,“ přibližuje jatka Carell.

Výsadek v naprostém chaosu zabral asi hodinu až hodinu a půl. U Dudari parašutisté seskakovali přímo do cesty koloně obrněných transportérů 73. pluk pancéřových granátníků, kteří je kosili kulomety. Výsadkářský bojový celek se rozpadl do malých skupin. Němci většinu mužů pobili, přičemž bílé padáky Sovětů v noci využívali jako majáky, jiné parašutisty zajali.

Dokončení: Bukrinské předmostí 1943: Sovětský výsadkový Arnhem (3)

Pouze malé skupiny se probily a rozptýlily v terénu. Jen mezi Dudari a Rossavou seskočilo 1 500 parašutistů, přičemž 692 z nich Němci zabili a 209 zajali. U Gruševa jich padlo přibližně 150. Celkem obě výsadkové brigády ztratily asi 2 300 z 4 575 mužů. „Když se rozednilo, granátníci spatřili, že se větrný mlýn v Kolesišči otáčel v ranním větru vanoucím od Dněpru. Na jednom rameni příznačně vlál roztrhaný padák. Červenal se krví mrtvého výsadkáře, který visel na šňůrách,“ líčil scenérii po bitvě nebo spíš masakru Carell.

Mezinárodní tým astronomů se zaměřil na tzv. „medúzovité galaxie“ v blízkých galaktických kupách, které jsou pojmenovány podle mimořádně dlouhých útvarů připomínajících chapadla táhnoucí se prostorem tisíce světelných let mimo disk mateřské galaxie. Doposud bylo nalezeno asi 400 kandidátů tohoto specifického druhu galaxií.

Za tajemstvím supermasivních obrů

Pozorování nyní ukázala, že mechanismus vzniku struktur tvořených plynem i hvězdami a připomínajících chapadla medúzy, které daly těmto objektům jméno, rovněž umožňuje, aby se plyn dostal až do centrální oblasti galaxie, stal se kořistí černé díry a jasně se rozzářil. 

Chapadla „medúzovitých galaxií“ vznikají v galaktických kupách v důsledku procesu známého jako „ram pressure stripping“, což by se dalo popsat jako „náporové vyfukování“ plynu. Vzájemná gravitační přitažlivost jednotlivých galaxií vede k tomu, že vysokou rychlostí padají do středu kupy, kde se střetávají s horkým a hustým plynem, který působí jako silný protivítr. Ten vyfukuje proudy plynu ven z galaktického disku a zároveň působí jako iniciační proces pro překotný vznik nových hvězd.    

Vědcům se podařilo objevit, že šest ze sedmi takových galaxií obsažených v této studii skrývá ve svém centru superhmotnou černou díru pohlcující okolní plyn. To je nečekaně vysoký podíl – v obecném vzorku galaxií je to méně než jedena z deseti.     

Vědce již dlouho trápí otázka, proč pouze malá část superhmotných černých děr v centrech galaxií je aktivní. Černé díry se totiž nacházejí téměř v každé galaxii, tak proč pouze zlomek z nich pohlcuje hmotu a jasně září? Tyto nové výsledky odhalují dosud neznámý mechanismus, jakým mohou černé díry hmotu získávat.

V současnosti je Indie třetí největší producent CO2 na světě (následuje za Čínou a USA). Napříč zemí proto probíhají různé akce, jejichž hlavním cílem je výsadba nových stromů a péče o ty stávající.

TIP: Šedesátiletý Bangladéšan již půl století vysazuje každý den jeden strom

Vláda zalesňování podporuje investicí v přepočtu 141,3 miliardy korun. Loňský rekord ze státu Uttarpradéš s „pouhými“ 50 miliony nových stromů tak mohli dobrovolníci překonat o dalších šestnáct milionů nově vysazených rostlin v „konkurenčním“ státě Madhjapradéš. Celá výsadba zabrala pouze 12 hodin.