Letošní v pořadí již čtvrtý ročník fotosoutěže Dronestagram probíhal od 30. května do 30. června a účastníci mohli soupeřit ve třech kategoriích: příroda, lidé a město. Kromě toho porota mimo hlavní soutěž ocenila i nejzajímavější snímky v kategorii kreativita.

Na Sibiři stále uniká metan. Po nějaké době dal tento silný skleníkový plyn o sobě zase vědět novými explozemi. Lidé tam v nedávné době objevili dva nové velké krátery.

Pastevci sobů na dálném severu Sibiře se před pár dny stali svědky mohutné exploze doprovázené plameny a sloupem kouře. Senzory seizmologů v této oblasti ve stejnou dobu zaznamenaly otřesy země. Vědci pak na místě exploze objevili nově vzniklý kráter.

TIP: Na Sibiři objevili další záhadné krátery. Vědci volají po okamžitém průzkumu

O několik dní dříve byl objeven jiný doposud neznámý kráter v Ťumeňské oblasti. Exploze metanu na řídce osídlené Sibiři zatím nenapáchaly velké škody, místní úřady se ale obávají, že s pokračujícím oteplováním planety a roztáváním věčně zmrzlého permafrostu budou podobné události stále častější. Podle portálu Siberian Times existuje jen na poloostrovech Jamal a Gydan okolo 7 000 podzemních zásobníků plynu, které mohou v důsledku tání permafrostu kdykoliv explodovat.

Rackové nebo kormoráni na to možná tolik nevypadají, ale obývají ohromná území. Zjistili to britští vědci, když sledovali vybrané druhy mořských ptáků Velké Británie a Irska.

Označili si více než 1 300 racků, kormoránů, alek a alkounů ze 29 kolonií na Britských ostrovech, které pak sledovali pomocí satelitního systému GPS. Zjišťovali, kde všude si tito ptáci shánějí potravu.

TIP: Sledování ptáků z vesmíru: Satelity zmapovaly celý druh albatrosů

Výsledky studie jsou impozantní. Ptáci těchto druhů využívají k obživě území o velikosti nejméně 1,5 milionu kilometrů čtverečních, což odpovídá zhruba trojnásobku rozlohy Španělska. Většinou jde o moře u pobřeží Skotska, což zdůrazňuje význam ochrany prostředí v těchto vodách.

Janáčkovo divadlo bylo v době svého otevření největším a technicky nejlépe vybaveným divadlem v tehdejším Československu. Na jeho vybudování si ovšem Brňané museli počkat téměř osmdesát let! 

Kde sehnat peníze?

Již od 80. let 19. století usilovalo čerstvě založené Družstvo českého Národního divadla v Brně o získání prostředků na postavení reprezentativní divadelní budovy – svolávaly sefinanční sbírky apořádaly bazary a věcnéloterie. Divadlo na Veveří ulici, kde Národní divadlo od roku 1884 působilo, se totiž od počátku považovalo za provizorní útočiště.

Proběhlo několik architektonických soutěží, realizaci stavby však dvakrát zastavila světová válka a nemalé částky také spolkly následné rekonstrukce stávajících budov. Kvůli těmto a dalším komplikacím se k realizaci přikročilo až v letech 1960 až 1965! Technické možnosti a velkorysá architektonická koncepce předurčily budovu k uvádění velkých operních a baletních inscenací. Bezprostředně po dokončení se sem nastěhoval operní a baletní soubor Národního divadla. 

Slavnostní otevření

Poprvé se divadlo otevřelo veřejnosti 2. října 1965 novým nastudováním Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v režii Miloše Wasserbauera a za řízení Františka Jílka, vynikajícího janáčkovského dirigenta a propagátora Janáčkova hudebního díla. O šest dní později se před diváky uvedl i soubor baletu a to premiérou Stravinského Petrušky a Ravelova Dafnise a Chloé v choreografii Miroslava Kůry

Na snímku proslulého válečného fotografa Davida Douglase Duncana vidíme amerického navigátora japonského původu, Minoru Wada během bojů o Filipíny v roce 1945. Tento muž vyrostl v Japonsku, kde také po určitou dobu sloužil v armádě. Padl do zajetí právě na Filipínách, ale nabídl své služby Američanům. Zde navádí americké bombardovací letectvo k úspěšnému náletu na velitelství japonské 100. divize. Jeho motivací k tomuto činu bylo minimalizovat ztráty na životech a uspíšit konec války v Pacifiku.

Westerlund 2 je stará přibližně 2 milióny let a obsahuje jedny z nejsvítivějších a nejhmotnějších hvězd v naší galaxii. Měří asi 10 světelných let a nachází se asi 20 000 světelných let daleko v souhvězdí Lodního kýlu. Následující vizualizace je sestavená ze snímků Hubbleova kosmického dalekohledu ve viditelném a infračerveném světle.

Na psí útulek v ukrajinském Nikopolu se s prosbou obrátila dívka jménem Lena. Útulek prosila o pomoc při záchraně psa, který podle jejích slov již tři roky žije v podzemní teplárenské síti. 

Dívka se snažila psa z podzemního komplexu dostat vlastními silami, vystrašený pes se ale vždy schoval a osvobodit se jej tak nedařilo. Tři roky se o uvězněného psa starala a do šachty mu shazovala jídlo. Lena žádala o pomoc místní úřady, známé, dobrovolníky i profesionální kynology. S žádostí o pomoc se obrátila i na Ministerstvo pro mimořádné události. Odpovědí jí ale bylo sdělení, že podobnými incidenty se úřad nezabývá.

Pomocnou ruku nakonec Lena našla v pracovnících psího útulku. Během komplikované záchranné operace se psa pojmenovaného podle ruského cara Alexandra II. podařilo z podzemní sítě vyprostit a dopravit ho do rukou veterinářů. Pes Alexander je podle jedné z pracovnic útulku relativně v pořádku, je jen velmi vystrašený.

Běh s býky je tradiční součástí oslav svátku svatého Fermína, které se v Pamploně konají od 16. století. Původ této tradice je veskrze prostý – v dávných časech honci časně z rána hnali býky uličkami Pamplony k řezníkovi nebo na koridu. Na počátku 20. století se z transportu dobytka stal adrenalinový sport – mladíci, ukazující svou odvahu, se přidávali k procesí býků se špičatými rohy. Postupem času se z Encierro stala masová atrakce, která každoročně do Pamplony přiláká až milion návštěvníků z celého světa.

TIP: Dusot kopyt a krev na dlažbě: V Pamploně odstartoval běh s býky

Přestože vše vypadá poměrně dramaticky, od roku 1910 přišlo přímo při bězích o život „jen“ 16 lidí. Poslední obětí býka se stal v roce 2009 sedmadvacetiletý Daniel Jimeno Romero.

Černé a bílé pruhy. Nepřehlédnutelné a z kulturního povědomí nesmazatelné. Ikonické oblečení pro odsouzené. I české děti ví, že v pruhovaném oděvu chodí vězeň. I když tomu tak vlastně ve skutečnosti téměř nikdy nebylo. „Pruhované oblečení se na našem území s výjimkou období nacistické okupace nepoužívalo,“ potvrzuje Aleš Kýr z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR. 

Přesto černobílí pruhovaní vězni pronikli do popkultury a vryli se do podvědomí několika generací přinejmenším filmových diváků. Skuteční odsouzení se ovšem oblékli do černobílých pruhů přece jen o něco dříve než jejich představitelé v němých groteskách a zvukových filmech. Stalo se to v roce 1815 v New Yorku. Kromě praktických důvodů – pruhovaného vězně lze na útěku zahlédnout mnohem snadněji než kohokoli v běžném oblečení – mělo oblečení také hlubší význam. Ve středověku pruhy symbolizovaly hanbu a v 19. století také mříže. Vězni za nimi žili a se svým oblečením je navíc „nosili“ přímo na těle. 

Kopřiváky a prádlo na černo

Ostatně i současní vězni vnímají své vězeňské oblečení jako nedílnou součást trestu. „Působí to tak, jak to působit má, takže člověka to degraduje. Ale samozřejmě jen na určitou úroveň, tak aby to nebylo úplně na dno. Nicméně jsme vězni,“ připouští odsouzený Stanislav.

I československé vězeňství má mezi používanými oděvy několik ikonických kousků. Nejsou tak obecně známé jako oblečení s příčnými a podélnými pruhy. Pro ty, kteří v nich strávili několik let, se ovšem staly nezapomenutelnými společníky jejich nevítaných časů za mřížemi. 

Představujeme první model – Halinu. „V devatenáctém století dochází ke změně vězeňského oděvu v rámci habsburské monarchie a na území Čech, Moravy a Slezska se začíná nosit takzvaná Halina,“ popisuje Aleš Kýr. „Byla to poměrně teplá hnědá látka se stojacím límcem.“ Po válce nahradil „stojáček“ Haliny běžný sakový límec. Nedobrovolně si ho vyzkoušela například celá řada politických vězňů v padesátých letech minulého století. 

Pak však přicházejí kopřiváky. „Na počátku sedmdesátých let, když československá armáda vyřazovala stejnokroj vzor 21, využil se tento stejnokroj ve vězeňství,“ říká Aleš Kýr. Vězeňský žargon popsal tento styl oblečení podle jeho nepříjemného škrábání. 

Brzy po nasazení kopřiváků však přišel nový oděv – sintry. Modré stejnokroje, ušité ze stejné látky pro muže i ženy. S nezbytným doplňkem v podobě čepice lodičky pro muže a šátkem pro ženy. „Ve věznici v Pardubicích ženy šily vězeňské oděvy včetně ženského vězeňského prádla. To bylo ušito z pruhaté velmi výrazné látky. Odsouzené ženy však nebyly s erárním spodním prádlem spokojeny. Z různých kousků látek si tedy sešívaly svoje osobní spodní prádlo, za to ovšem byly kázeňsky postihovány.“ 

A tak se na pruhy nakonec dostalo i v českém vězeňském prostředí. Připomeňme však ještě jednu pruhovanou kapitolu. Za protektorátu zde platily předpisy německého nacistického vězeňství. To na černobílé linie aplikovalo chladnokrevný systém. „Podle barvy našitého trojúhelníčku si nacisté viditelně označovali kategorie odsouzených. Zelený trojúhelníček byl našíván kriminálním zločincům, hnědý trojúhelníček zločincům, kteří se údajně štítili práce, fialový trojúhelníček vykladačům Bible. Růžový trojúhelníček nosili odsouzení homosexuálové, modrý pak měli zpravidla Němci.“ 

Obléct se do banánu

Současný šatník vězňů má hned několik variant. Ta nejběžnější se skládá z krátkého trička a dlouhých kalhot. Tohle oblečení nosí odsouzení takzvaně „na doma.“ Když jdou mimo své oddělení, oblékají si bundu. Na zimu pak mají erární vatovaný kabát, pletenou čepici i šálu. Oranžová vesta na pracovním oblečení znamená možnost vyjít i mimo věznici. Bílé svršky zase signalizují, že jejich majitel vydává jídlo. Na spaní si berou erární žluté pyžamo. Ve vězeňském žargonu tomu říkají „obléci se do banánu.“ „Pro mne byl začátek hrozný. Příjezd, fasování věcí, všechno bylo poměrně staré a velké. Na první návštěvu jsem měl o třicet centimetrů delší rukávy, vypadal jsem hrozně, žena mne málem nepoznala,“ popisuje odsouzený Stanislav. 

Vězni v Jiřicích berou do ruky jehlu jenom tehdy, když šijí medvídky pro děti z dětských domovů. Proslýchá se ale, že v některých věznicích je možné za úplatek získat oblečení na míru. Nebo si nechat ušít třeba vlastní střih kalhot. I když za mřížemi fasují všichni stejné stejnokroje, platí i tady, že šaty dělají člověka. Není proto divu, že civilní oblečení je jednou z věcí, po které se odsouzeným nejvíce stýská. „Nevím, jestli by tady bylo praktické nosit oblek, ale džíny bych nosil rád určitě,“ říká odsouzený Roman. 

„Hodně to vypovídá o osobnosti dotyčného. Pakliže je někdo čistý a upravený, působí na okolí včetně zaměstnanců věznice rozhodně příjemněji, než odsouzený, který má oděv v nepořádku a zanedbaný,“ vysvětluje speciální pedagožka věznice Jiřice Hana Procházková. 

Retrovlnu ve vězeňských oděvech zažívají v současné době v USA. Pruhované oblečení se do některých věznic zase vrací a dokonce v barevných variantách. Někteří teoretici módy ale tuhle „módní vlnu“ zatracují. Černobílé pruhy získaly za dobu své existence tolik významů, že dnes jde spíše o bizarní kostým než o důstojný oděv. I když za mřížemi.

Pravda, český lid i značná část nekatolicky orientované šlechty mu nikdy příliš nefandila. Přesto o něm lze mluvit jako o jednom z nejschopnějších a nejúspěšnějších vladařů pozdního středověku. Už první měsíce jeho pobytu v Čechách v roce 1436 a především v Praze naznačily, že kompromis v podobě basilejských kompaktát bude velmi křehký. To ukázaly i nejbližší události. Zikmund nepotvrdil českému sněmu volbu Jana Rokycany za českého arcibiskupa, načež se Rokycana rozhodl demonstrativně utéct z Prahy, což Zikmunda značně diskreditovalo v očích české kališnické veřejnosti.

Zikmund ale bojoval také se záležitostmi těla. Se svým zdravím měl trvalé problémy a s nemocí zvanou dna (jinak také pakostnice či podagra) v závěru svého života marně zápasil. Historické prameny tvrdí, že ještě téhož dne, kdy oběsili Jana Roháče, posledního husitského vůdce, s nímž se Zikmund potýkal, začala nesnesitelná bolest rozežírat už dost zničenou císařovu tělesnou schránku. „Nemoc králů“ samozřejmě středověcí lékaři znali a jako její příčinu stanovili nadměrnou konzumaci masitých jídel či přemíru alkoholu, což si samozřejmě mohli dopřát jen bohatí. Dnešní medicína ji charakterizuje jako typ artritidy, při níž se v těle hromadí velké množství kyseliny močové, která se usazuje v tkáních.

Dietní rádce

U Zikmunda se podle dochovaných lékařských informací toto onemocnění projevovalo opakujícími se záchvaty kořene u palce nohy. Jeho doprovodným jevem bývaly ledvinové kameny, otoky kloubů na nohou a pravděpodobně i silná bolest rukou a ramen. Zikmund totiž trpěl těžkým revmatismem, chronickou rýmou, sklonem k zácpě a častými závratěmi. Tuto diagnózu mu určil už v roce 1426 pražský arcibiskup Albík z Uničova, dobře obeznámený s medicínskou teorií a praxí. Ten mimo jiné například spojoval chronickou rýmu s příliš častým mytím hlavy! Proto králi radil, aby měl hlavu stále v teple, aby se v zimě teple oblékal a halil si krk i vlasy.

Do vody na mytí hlavy mu měli jeho lazebníci přidávat víno, heřmánek a mátu a jeho „pomazanou“ hlavu měli masírovat tak dlouho a intenzivně, aby se co nejvíce otevřely póry a nemoc vyšla z těla ven. Trávicí problémy se Albík u Zikmunda snažil odstranit pomocí vyvážené stravy. Doporučoval mu dietu, určil mu pitný režim a „nutil“ ho k většímu tělesnému pohybu, což paradoxně králi způsobovalo ještě větší bolesti. Měl se vyvarovat všeho tučného masa, uzených ryb a kyselých pokrmů, naopak mu do jídelníčku doporučoval drobnou drůbež, nikoli však kachny a husy, zato však mě pojídat dostatek vajec „na měkko“. 

Všechno marné

Král sice teoreticky věděl, co by měl jíst a pít, nicméně jako panovník musel pořádat někdy velmi bujaré hostiny na počest vznešených osobností a na druhé straně je sám při svých diplomatických cestách musel absolvovat. Tehdy nepochybně házel dobré rady svého arcibiskupa a lékaře v jedné osobě za hlavu. A stejně tak tomu bylo i s alkoholem. Albík mu radil, aby se vyvaroval pití příliš těžkého vína, jemuž ovšem Zikmund holdoval ve značné míře stejně jako jeho bratr Václav IV. A ještě jednu radu Albík svému panovníkovi dával: měl by výrazněji krotit svoji pověstnou a nezřízenou sexuální vášeň.

I další lékaři, kteří byli ke králi přivoláni, věděli, jaká nemoc ho sužuje, ale pomoci mu nemohli. Samozřejmě, i oni mu doporučovali dietu, pití různých čajů či bylinných odvarů, které si měl také jako obklady přikládat na bolavá místa. Měl jíst hodně třešní čerstvých i sušených, vhodná by pro něho měla být konzumace jahod. Po čase však všichni téměř svorně došli ke konstatování, že jeho neduhy jsou nezhojitelné.

Proklatý palec

Nejvíce problémů mu působil palec u nohy, který ho šeredně pálil. Postupem doby mu napuchl, zčervenal a stal se přecitlivělým na dotek, takže obuv mu působila muka a kde mohl, tam se zouval. Tehdy lékaři tvrdili, že jeho palec byl zachvácen ohněm pekelným, odborně „sacer ignis“. Ti, kdo s ním měli co do činění při oblékání a obouvání tvrdili, že se mu kůže strašně napjala a doslova hrozila protržením. A jak se nemoc zhoršovala, přidávaly se k ní zimnice a teploty.

Nepochybně mu jeho muka a snad i brzký konec přáli jeho nepřátelé, kterých nebylo málo. Všeobecně se mluvilo o boží pomstě, seslané na něho za všechna příkoří, která českému národu způsobil. Lékaři navrhli palec uříznout. Zikmund po určitém váhání na jejich návrh přistoupil, ačkoli dobře věděl, že bude muset snášet snad až neuvěřitelnou bolest a že ho to z muk pekelných nakonec vysvobodit nemusí. Lékařské konsilium zákrok provedlo, ale ke zlepšení zdravotního stavu podle očekávání stejně nevedl.

Poslední věci vladaře

Nicméně ani ony bolesti mu nezabránily činit v posledních dnech svého života závažná rozhodnutí. Vedl politická jednání s vyslanci koncilu i se zástupci šlechty. Nabádal všechny kolem sebe, aby zůstali věrni jeho dědici a zeti Albrechtu Habsburskému a tím i jeho politickému konceptu, jemuž věnoval dvacet let svého neklidného života.

TIP: Zikmund Albík z Uničova: Lékař ve víru husitské revoluce

Bohužel, nepodařilo se mu zplodit syna, který by měl nárok na dědičné pokračování v lucemburské linii. A vzhledem k tomu, že katedrála v Oradee byla v 17. století vyrabována Turky a všechny ostatky v ní uložené byly zničeny, nemohla být ověřena hypotéza, že Zikmunda neskolilo stáří ani dna, nýbrž některá z forem rakoviny. Tomu by odpovídalo i dobrozdání očitých svědků, kteří Zikmundovo tělo odváželi k poslednímu spočinutí. Dušovali se, že bylo jen „kost a kůže“.