Příběh o Robinu Hoodovi, ochránci utiskovaných a věčném oponentovi zlovolného šerifa z Nottinghamu, se vyvíjel po celá staletí. Vyprávění o odvážném zbojníkovi a „veselých chlapících“ ze Sherwoodu lidé milovali. Od úst k ústům se vedle Robina Hooda nesla jména jeho družiníků Malého Johna, Willa Scarleta, Muche, syna mlynářova, bratra Tucka, i Robinovy milé panny Marion. Psanec ze Sherwoodu vystupoval také proti proradnému princi Janovi (pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi) na podporu jeho bratra, krále Richarda I. Lví Srdce, toho času na křížové výpravě.

Epickou hloubku středověkým příběhům a baladám pak dodali pozdější literáti, zejména Walter Scott a po něm Alexandre Dumas starší. Působivá dobrodružství Robina Hooda však měla pramálo společného se skutečným středověkým zbojníkem toho jména, jehož identita pod vlivem folkloru prakticky zmizela. Nezbývá než pátrat ve skromných dochovaných písemných pramenech a pokusit se poodhalit obrysy reálné postavy a jejího příběhu.

Hrdina prostých lidí

Nejstarší balady ze 14. a 15. století se o Robinu Hoodovi zmiňují jako o svobodném sedlákovi, zemanovi prudké povahy, který žil v Sherwoodském lese s družinou zbojníků a často křížil meč s šerifem z Nottinghamu. Tyto první literární záznamy obsahují již také mnohé, co o Robinovi víme dnes, například jeho lukostřelecké mistrovství, averzi vůči církvi či úctu k ženám. Vystupuje však jako muž z lidu, nikoliv jako pronásledovaný šlechtic.

Nejstarší literární zmínka o hrdinovi v kápi pochází z básně Piers Plowman, která vznikla kolem roku 1377. I když se Robin v básni objevuje pouze okrajově, je zřejmé, že je velmi dobře znám prostým lidem z písní a balad. V době, kdy se příběh zbojníka Robina začal objevovat v psané podobě, musel za sebou nepochybně mít už dlouhou cestu ústního podání. Ve středověku, kdy vládla všeobecná negramotnost, se zprávy a příběhy nesly v podobě vyprávění, často prostřednictvím potulných pěvců, kteří mnohdy kvůli i větší působivosti děje skutečné události okořenili fantazií.

Příběh o zbojníkovi, který se svými druhy bojoval proti zlému šerifovi z Nottinghamu, nacházel u lidových vrstev, žijících v neustálém strachu z libovůle svého pána, velkou odezvu. Robin byl hrdinou, s nímž se dokázali ztotožnit a zasadit ho do svých vlastních životů. V tom se zásadně odlišoval od postavy krále Artuše a rytířů kulatého stolu, kteří byli v době vrcholného středověku symbolem rytířství, křesťanských ctností a hloubkou svého příběhu oslovovali hlavně nejvyšší vrstvy a aristokracii obecně.

Teprve mnohem později, v 16. století, se v baladách stává z Robina Hooda šlechtic zbavený majetku a je dáván do souvislosti s králem Richardem Lví Srdce jako jeho zastánce. Na samém sklonku 16. věku pak sepsal Anthony Munday, významný Shakespearův předchůdce, dvě divadelní hry, kde získává Robin Hood identitu hraběte z Huntingdonu, což významně ovlivnilo a zkreslilo další vnímání slavného zbojníka.

Z historie do balad

Nejstarší doložená balada o Robinu Hoodovi byla zapsána kolem roku 1450 a jmenuje se Robin Hode a mnich. Vypráví, že se Robin jednoho rána, i přes varování Malého Johna, rozhodne jít do nottinghamského kostela na mši. Zde ho však pozná mnich, kterého dříve oloupil, a rychle vyrozumí šerifa, že je lapka v kostele. Robin je zajat a vsazen do hladomorny. Když se to dozví Malý John, nastrojí smělou léčku, do níž vtáhne i krále, aby pronikl do Nottinghamu a mohl Robina osvobodit. Johnův plán skutečně vyjde a Robin je osvobozen. Král se nejdřív hněvá, ale poté nechá záležitost být s tím, že Malý John je nejloajálnějším mužem v Anglii.

Tato balada Robina Hooda mnohem více přibližuje realitě. Je ale zapotřebí zmínit ještě jeden významný ohlas Robinových skutků, který časově předcházel literárním ztvárněním. K roku 1426 je v Exeteru poprvé písemně doloženo konání lidových slavností k poctě Robina Hooda, jakýchsi her, které byly součástí oslav příchodu léta 1. května (May Day), známých z keltských časů jako svátek Beltine. První máj ale slavili i Germáni či Římané. Právě během těchto slavností, přežívajících z pohanských dob, lidé hráli představení o Robinovi a jeho veselých družinících. V májových slavnostech se také poprvé objevily postavy Lady Marion a bratra Tucka.

Nevíme, jak moc byly hoodovské hry součástí oslav a jak moc byly rozšířeny, jistě však sahaly mnohem hlouběji do minulosti. K jejich masovému rozšíření pak došlo na konci 15. a v 16. století. Už ve 14. století všichni věděli, kdo je Robin Hood, a v 15. století se ústní tradice dostala i na papír. Mějme ovšem na paměti, že se zatím stále bavíme o Robinovi z vyprávění a balad, které jsou jako pramen nepříliš spolehlivé, ačkoliv jistou výpovědní hodnotu mají.

Postrach lesů

Jak starý je příběh o zbojníkovi ze Sherwoodského lesa? Nejméně sedm století a o něco málo mladší než sám Robin Hood. První zprávy o člověku téhož jména totiž nacházíme v pramenech úřední povahy už ve 13. století. K roku 1226 dokládají účetní záznamy z Yorkshiru, že v předchozím roce byl zbaven majetku jistý Robert Hod, prchající před zákonem, a že peníze následně získal šerif z Yorkshiru. Celkem devětkrát se v Yorkshiru, mezi lety 1226 a 1234, objevuje jméno Robert Hod, Robert Hood nebo už jako přezdívka Hobbehod. Jen pro úplnost, Robin byla hojně užívaná zdrobnělina jména Robert. Ano, máme tu živého Robina Hooda, psance, který je v konfliktu se šerifem. Že se děj neodehrává v Nottinghamu, vůbec nevadí. Šerifem, který se obohatil na úkor Roberta, byl jistý Eustace de Ludenham, jenž v letech 1213 a 1232 zastával post šerifa v Nottinghamu a v letech 1225–1226 v sousedním Yorkshiru.

TIP: V blízkosti Velkého dubu Robina Hooda se chystá těžba břidlicového plynu

Zprávy o „psanci a zločinci“ Robertu Hodovi, který působil škody na majetku a možná i na životech, se nesly rychle. Z Yorku do Londýna vedla stará římská cesta, hlavní obchodní tepna z velké části lemovaná lesem, včetně Sherwoodu, který měl ve středověku ohromující rozlohu 400 km². Povědomí o obávaném zbojníkovi tak měli i v Londýně, jak ostatně dokládají yorkshirské účetní záznamy, sepsané ve Westminsteru. Že ve 13. století zbojníci představovali značné riziko a cesty byly na hony vzdálené tomu, co si představujeme pod slovem „bezpečný“, dokládá zákon z šedesátých let téhož věku, který nařizuje, že les nesmí sahat k tržnímu městu blíž než 200 metrů. Anglie 13. století ale měla i další, vážnější problémy.

Válka baronů

Pytláctví a zboj byla jedna věc, avšak povstání proti králi představovalo potíž mnohem větší. Tedy ne, že by Robin Hood vedl povstání proti panovníkovi, ale možná byl jeho produktem. Robin (Robert) Hood nebyl totiž ani zdaleka jen jeden.

Roku 1258 se rozhořel spor mezi králem Jindřichem III. a mocnými anglickými barony, kteří nebyli spokojeni s jeho politikou. Do jejich čela se postavil Simon de Montfort a trval na tom, aby král potvrdil Magnu Chartu a více dbal na domácí poměry. Po prvotních úspěších byli ovšem rebelující baroni roku 1265 poraženi v bitvě u Eveshamu a v zemi byla obnovena jednota. Hned se to ale nestalo. Mnoho uprchlých baronů a jejich příznivců i nadále odmítalo složit zbraně, případně se snažili uniknout před odplatou. Skrývali se v lesích, někteří se uchýlili do Isle of Ely v Cambridgeshiru a další na hrad Kenilworth. Právě tehdy nalézáme mezi povstalci z Ely muže jménem Robert Hod.

Uprchlým příznivcům Simona de Montforta se říkalo vyděděnci a královu milost si mohli vykoupit pouze velkou sumou peněz. Byl to i případ skutečného Robina Hooda? K roku 1266 se o Robertu Hoodovi zmiňuje také skotský kronikář Walter Bower a před rokem 1283 uvádí Robyna Hudea a Malého Johna rovněž skotský dějepisec Andrew Wyntoun. Zmínky těchto autorů jsou nejstaršími kronikářskými zápisy.

Na sklonku 13. století, již za vlády Edwarda I., máme doloženu existenci zbojníka Robyna Hodea. Kronikářský zápis z díla Polychronicon říká, že „jistý psanec jménem Robyn Hode se svými společníky neustále napadal a okrádal královy věrné služebníky v Sherwoodu i jinde“. Tento Robin Hood prokazatelně řádil v letech 1294 až 1299. Kdo jsou oni královi věrní? Nepochybně šerifové, rychtáři či správci. Jenomže to není všechno. K roku 1309 se vážou dvě zmínky o Robertu Hoddeovi z Wakefieldu v Yorkshiru, jenž se provinil výtržnictvím a pytláctvím. V těchto souvislostech se v pramenech objevuje celkem dvacetkrát až do roku 1322. Robert z Wakefieldu však ani v jednom z případů není označován za psance jako jeho předchůdci. Vše tedy napovídá tomu, že legendy o Robinu Hoodovi mají kořeny ve 13. století, v době velmi neklidné.

Jméno jako synonymum

Ve 14. století bylo jméno Robin Hood (v různých variantách pravopisu) již velmi dobře známé, prakticky každý věděl, o koho jde. Jen ve 13. století existují důkazy o životě hned několika Robinů Hoodů, z nichž značná část měla opletačky se zákonem. Několik Robinů poznalo i 14. století. Ovšem ani v jednom z případů evidentně nejde o stejnou osobu. Prvním zaznamenaným je Robert Hod z Yorkshiru, jehož pověst, i když dochovaná ve střípcích, musela být vskutku působivá. Nepochybně existoval někdo obávaný a proslulý na počátku 13. století. Mnoho jmen, mnoho osudů, společné charakteristiky. Bylo by nemožné, aby se jméno Roberta (Robina) Hoda (Hooda) stalo synonymem pro ostatní zbojníky, lupiče a psance? Právě naopak. Je to celkem pravděpodobné. Označení Robin Hood mohlo být přezdívkou, která se postupem času transformovala do postavy lidového hrdiny.

Nebylo by to poprvé, kdy by k něčemu takovému došlo. Na počátku 19. století působil na pomezí jižních Čech, jižní Moravy a Rakouska lupič a zloděj Jan Jiří Grasel. Krátce po jeho popravě roku 1818 se z něj v Rakousku a mezi českými Němci stal lidový hrdina, který bohatým bral a chudým dával. Kolovalo o něm mnoho pověstí, písní a románů. Naopak v českých zemích jeho jméno zlidovělo jako synonymum pro lumpa a násilníka – grázl. Stalo se to i skutečnému Robinu Hoodovi? 

Jen málokdo se vyzná v záplavách a managementu vody víc než Nizozemci. Dvě třetiny z nich ostatně žijí pod úrovní mořské hladiny. V časech obav ze vzestupu oceánu proto potřebují nápady a inovace.

Se zajímavým nápadem přišli inženýři z institutu Maritime Research Institute Netherlands (MARIN). Pracují zde na projektu plovoucích měst a ostrovů. Takový ostrov o průměru až 5 kilometrů by hostil sídelní čtvrti, rekreační oblasti, parky, farmy a nezbytné přístavy.

TIP: Vědci varují: Hladina oceánů stoupá a miliony lidí přijdou o domovy

Osídlený plovoucí ostrov by mohl využít řadu zdrojů obnovitelné energie, od větrných farem, přes přílivové elektrárny a elektrárny využívající energii vln, až po plovoucí solární panely, které by doprovázely město. A hlavně, stoupající hladina oceánu není pro plovoucí ostrovy žádný problém.

Kořeny a staré listy denivek obsahují derivát naftalénu – hemerocallin (stypandrol), který působí analgeticky, omamně a ve velkých dávkách halucinogenně. Je ovšem jedovatý pro ovce a řadu dalších zvířat, například kočky. Suché listy byly používány pro pletení košíků, kabelek a pro výrobu bot. Teprve později se denivky rozšířily i jako okrasné rostliny.

TIP: Bláznivé příbuzenstvo afrických fialek aneb Jednolisté jeskynní rostliny

Z východní Asie se do Evropy nejspíše již ve středověku dostaly denivka žlutá (Hemerocallis lilioasphodelus) a denivka plavá (H. fulva), které v Alpách a na Kavkaze zplanily.

Denivky jsou kvůli tvaru a barvě květů často zaměňovány s liliemi. Zatímco ale lilie jsou cibuloviny s olistěným stonkem, denivky jsou trsnatě rostoucí byliny s krátkým oddenkem, z něhož roste přízemní růžice listů a stonky nesoucí květy. Stonky jsou buď jednokvěté nebo častěji větvené a zakončené šroubelem 1–6 květů. Květy jsou velké trojčetné tvořené šesti okvětními lístky, jež na bázi srůstají v trubku. Plodem je tobolka.

Do konce 19. století byly pěstovány především botanické druhy a též některé staré asijské odrůdy. Teprve koncem století se zahradníci pokusili o záměrné křížení. Dnes se počet odrůd odhaduje na 60 000. Zahradní odrůdy mají květy v celé škále barev od skoro bílé po tmavě červenou a fialovou.

Denivka citronová (Hemerocallis citrina)

Rostliny dorůstají do výšky jednoho metru, na zimu zatahují. Kořeny jsou na konci hlízovitě ztloustlé. Listy mívají alespoň ve spodní části červený okraj.

Květy se používají jako zelenina a koření s jemnou citronovou chutí. Číňané je pěstují na polích, květy sbírají večer, spaří je, usuší a rozemelou na prášek.

Velikost: až 1 m
Rozšíření: Čína, Japonsko, Korea, 
Ekologie: Roste na okrajích lesů, na loukách a v horách až do výšky 2 000 metrů.

Denivka plavá (Hemerocallis fulva)

Mladé listy a květy i hlíznaté kořeny slouží jako zelenina. Rostliny jsou poměrně mohutné, listy na zimu zatahují, u některých odrůd jsou stálezelené. Jednotlivé květy se otevírají ráno a zavírají večer, takže jeden kvete přibližně 14 hodin. Květ je oranžový, obvykle tmavší uvnitř se světlejší střední žilkou, okvětní lístky mají zvlněný okraj. Nevoní. V USA a Kanadě je považována za invazivní druh.

Využívá se též jako léčivka s antibakteriálními, diuretickými a projímavými účinky, nebo při léčbě tuberkulózy. Rozemletý kořen býval aplikován jako protijed při otravě arzénem. Hemerocallin a antrachinony získané z kořenů plnokvěté odrůdy ´Kwanzo´ se ukazují jako perspektivní léčivo proti drobným cizopasným motolicím – krevničce střevní a japonské (Schistosoma mansoni a S. japonica). Používá se také jako meliorační rostlina pro zpevnění svahů a břehů potoků.

Velikost: až 1,5 m
Rozšíření: Čína, Indie, Japonsko, Korea, Rusko. Zplaněle roste na Kavkaze a v Alpách
Ekologie: Roste v řídkých lesích a na loukách obvykle podél potoků, v horách až do výšky 2 500 metrů.

Denivka menší (Hemerocallis minor)

Stonek je krátký nevětvený či 1–2× větvený. Každá větev nese jeden nebo dva květy, které se otevírají navečer a kvetou obvykle dva dny. Jsou citronově žluté se zelenavou trubkou, vonné.

Místy jsou květy sbírány a používány jako zelenina a koření pro ochucení polévek. Občas se jako zelenina jí i mladé listy. Výtažky z kořenů vykazují protinádorové účinky.

Velikost: až 0,7 m
Rozšíření: Severní Čína, Mongolsko, Sibiř, Korea
Ekologie: Travnaté stráně, vlhčí místa ve stepi

Kam za denivkami?

Největší sbírku denivek u nás vystavuje Botanická zahrada hlavního města Prahy v Troji. Rozsáhlou sbírku můžete vidět také v Botanické zahradě Chotobuz v Průhonicích a v Liberecké botanické zahradě.

Hlavní limit pro IS-2 představovala jeho hmotnost. V ruské „rasputici“ na jaře a na podzim hrozilo tanku zapadnutí do bahna a mnoho běžných mostů by jej neuneslo. Jelikož kanón používal dělenou munici, nevynikal rychlostí střelby. Ta se zlepšila až u později vyrobených kusů s jinak řešeným závěrem.

Předchozí část: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů (1)

Modernizace a úpravy

I navzdory velkému výkonu motoru se IS-2 nemohl v rychlosti rovnat středním tankům, vynikal však jízdními vlastnostmi v těžce průchodném terénu. Celkově se vyrobilo asi 3 385 tanků IS-2 a na jejich základě vznikly i samohybné houfnice ISU-122 a ISU-152. O modernizaci IS-2 se začalo uvažovat až v padesátých letech – nová verze IS-2M se vyznačovala přídavným pancířem na bocích korby a motorem V-54K-IS, užívaným v nových středních tancích T-54.

Obrněnce získaly také nové převodovky a zařízení pro noční boj, zásoba munice se zvýšila na 35 granátů. Přestože u IS-2M narostla hmotnost, díky novému motoru a převodovce si udržel dobrou pohyblivost a dosahoval dokonce i větší rychlosti než jeho starší provedení.

Osm IS-2 sloužilo i v čs. armádě, která je ovšem dostala až pro veřejnou prezentaci v Praze 17. května 1945. Tyto stroje dosloužily jako „přehlídkové tanky“ a jako učební pomůcka pro mechaniky. Existovala ještě verze IS-3, jejíž první vyrobené kusy se objevily až v květnu 1945, a proti Němcům tudíž nezasáhly. V omezené míře se zúčastnily bojů proti Japoncům v létě 1945 a zapojily se do řady dalších konfliktů. Jejich vývoj vyústil v T-10, posledním sériovém těžkém tanku sovětské výroby, s nímž se čs. veřejnost setkala ještě v srpnu 1968.

Souboj pancířů a kanonů

Když IS-2 přišly na jaře 1944 na frontu, okamžitě se projevila jejich převaha nad německými PzKpfw III a PzKpfw IV. Jediné vážné ohrožení „ieska“ představoval PzKpfw V Panther, který se svým 75mm kanonem dokázal čelní pancéřování těžkého tanku probít. Ovšem IS-2 jej mohl ohrozit z větší vzdálenosti. Na straně pantheru, jakožto středního tanku, stála ale větší pohyblivost.

Zajímavěji vyjde srovnání IS-2 s německým těžkým tankem Tiger. Jeho kanón ráže 88mm dosahoval přibližně srovnatelných účinků se 122mm dělem sovětského protějšku. K vzájemným střetům tigerů a IS-2 docházelo ale jen zřídka – například v bojích o Budapešť či v lednu 1945 během bitvy na Odře. Ještě větší nebezpečí představovaly tanky Tiger II. Nový německý obrněnec nesl rovněž kanón ráže 88mm, ovšem s hlavní dlouhou 6,2 m, který svým balistickým výkonem ruské dělo překonával.

V čelním souboji mohl německý tank prostřelit přední pancíř IS-2 na velkou vzdálenost, sovětský tank měl ovšem proti tomuto kolosu výhodu – nižší hmotnost a větší pohyblivosti. Na jaře 1944 už Sověti uplatňovali u těžkých tanků účinnou taktiku. Do boje vyrážely vždy na hrotu útoku ve velkém počtu. Působily v rámci samostatných pluků po 21 strojích dělených do čtyř rot po pěti tancích a jednoho velitelského. Pluk dále disponoval třemi vyprošťovacími tanky bez věže a třemi obrněnými transportéry.

Před zahájením ofenzivy se celý útvar přesunul do výchozích pozic asi 1 km od okraje fronty. Těsně před útokem ženisté vyčistili tento úsek od min a po dělostřelecké přípravě vyrazily IS-2 vpřed. Střední T-34 postupovaly po křídlech a v druhé linii za IS-2. Sověti nedisponovali dostatečným množstvím obrněných transportérů, a tak pěchota jela jako desant přímo na tancích. Na IS-2 se běžně vozilo i 12 rudoarmějců.

Hrozba z flaků a faustniků

Jako první jednotka s IS-2 zasáhl do boje 11. gardový tankový pluk v dubnu 1944. Bojoval pod velením plukovníka Cytanova u města Obertin v Ivanofrankovské oblasti. Mezi 20. dubnem a 10. květnem zničil 41 německých tanků a samohybných děl včetně několika tigerů. Pluk přitom ztratil pouze osm vlastních strojů. V létě 1944 postupovaly IS-2 Rumunskem, ve velkých počtech se zapojily do ofenzivy Bagration (22. června 1944–29. srpna 1944). S tím, jak z výrobních závodů přicházely další tanky, účastnily se IS-2 ve vzrůstajících počtech prakticky všech bitev, které Rudá armáda vybojovala.

Ani silné pancéřování ale IS-2 nezajišťovalo absolutní nezranitelnost. Němci disponovali kvalitním protitankovým dělostřelectvem. Staré 37 a 50mm kanony roku 1944 nahradily kanony ráže 75 mm, které dokázaly probít i čelní pancíř IS-2. Ještě větší nebezpečí představoval legendární 88mm Flak. Šlo však o zbraň značně rozměrnou, s vysokou siluetou. Do palebného postavení ji musel dopravit tahač a obsluha ji pak teprve sestavila. To ji činilo zranitelnou tankovými útoky. Pouliční boje koncem války přinesly ale nová nebezpečí.

TIP: Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války

Německá pěchota v té době začala masově používat panzerfausty a panzerschrecky. Sovětští vojáci jim přezdívali „faust“ a jejím obsluhám „faustniky“. Velkou slabinou IS-2 v boji s nimi se ukázalo pevné zalafetování předního kulometu, který se při bojích s pohyblivou pěchotou neosvědčil. Sovětské osádky proto začaly na své stroje montovat kovové pletivo nebo pružinové rámy z postelí, aby kumulativní hlavice vybuchla kus od hlavního pancíře a ztratila část své energie. Na místě zásahu potom zůstávaly jen černé vypálené důlky.

Prostor Sluneční soustavy není prázdný, ale obsahuje mnoho menších těles: od prachových částeček po neforemná skaliska planetek. V některých oblastech systému se těchto objektů vyskytuje víc než jinde, přičemž se převážně jedná o pozůstatky formování naší soustavy. Kromě hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem patří k těmto význačným lokalitám Kuiperův pás (přesněji Edgeworthův-Kuiperův pás) za oběžnou dráhou Neptunu a Oortův oblak na hranici Sluneční soustavy. 

Zmíněné dvě oblasti jsou přitom zcela odlišné. Kuiperův pás má formu zploštělého disku blízko roviny ekliptiky, v němž drtivá většina těles obíhá ve stejném smyslu jako ostatní planety. Jde zřejmě o pozůstatek původního asteroidálního pásu kolem Praslunce, který do míst vymetla gravitační činnost velkých planet v raných fázích vývoje systému. Je zdrojem krátkoperiodických komet a k jeho členům patří i velké planetky, z nichž některé řadíme dokonce do kategorie trpasličích planet (například Pluto, Makemake nebo Haumea). 

Oproti tomu Oortův oblak představuje sférický útvar obsahující triliony ledových těles, jež na samotné periferii Sluneční soustavy obíhají po náhodně skloněných dráhách. Jedná se o pozůstatky původního protoplanetárního disku a do těchto vzdáleností je vymetlo gravitační působení ostatních těles a rovněž intenzivní vichr vanoucí od Praslunce na samotném počátku existence naší soustavy. Pohyby těles v Oortově oblaku ruší okolní hvězdy a oblast je zdrojem dlouhoperiodických komet.

Vyhřeznutí meziobratlové ploténky je obvykle velmi bolestivé. Nejčastější příčinou tohoto stavu je kombinace věku a chybného držení těla, nedostatek pohybu a oslabení svalů podél páteře, jednostranné chronické případně náhlé přetěžování páteře (obvykle již poškozené meziobratlové ploténky).

Kladivo místo rentgenu

Léčba obvykle obnáší fyzioterapeutické postupy, ať už pomocí teplých zábalů, koupelí a ultrazvuku, v krajních případech je nutná operace. Samotné léčbě by mělo vždy předcházet důkladné vyšetření pomocí rentgenu, počítačové či pozitronové tomografie.

Nic z toho ovšem nepotřebuje Rosdi Hasan – svérázný chiropraktik z Malajsie, který si vystačí s vlastní intuicí, černým fixem a kladivem.

Rosdi se léčbě bolestí zad věnuje již několik let a podle svých vlastních slov, má jen ty nejlepší výsledky. Své pacienty nejdříve vyšetří hmatem, pomocí fixu si na postiženou oblast zakreslí problémové části a poté obyčejným kladivem a dřevěným špalíkem vrací ploténky na správné místo.

Pacienti si péči svérázného chiropraktika pochvalují, lékaři jsou ovšem vesměs zděšeni. Podle Rosdiho krajana doktora Mahyuddina jsou popsané postupy nejen zcela nepřesné a z principu chybné, mohou podle něj i ohrožovat pacientovo zdraví. „Bez pořádného vyšetření nelze objektivně zjistit zdravotní stav pacienta. Stačí jeden špatně vedený úder a pacient může zůstat nadosmrti ochrnutý,“ varuje před podobnými postupy doktor Mahyuddin.

Pro výlety do přírody jsou klíšťata strašákem, číhajícím v trávě na svou kořist. Tou se mohou stát zvířata i lidé, které tito drobní škůdci ohrožují řadou nepříjemných průvodních aspektů klíštěcího kousnutí. Jak se na sezónu krvesajných parazitů připravit, co nepodcenit a proč přemýšlet nad vhodným očkováním nebo alespoň repelentem, jsme se ptali Mgr. Radomíra Dohnala z Přírodovědné fakulty Jihočeské univerzity.

? Jaké nemoci klíšťata přenášejí?

Klíšťata se mohou stát přenašeči původců hned několika onemocnění, které můžou mít vážné a trvalé následky na lidské zdraví. Jde především o bakteriální původce Lymské boreliózy, ehrlichiózy a viry způsobující virové záněty mozku (TBEV, klíšťovou encefalitidu). Kromě toho ale mohou přenášet i další patogenní mikroorganismy, jednobuněčné prvoky, které způsobují další infekční onemocnění (babésiózu, bartonelózu), nebo bakterie tularemie (takzvané zaječí nemoci). Ročně se u nás kvůli klíšťatům nakazí přibližně čtyři tisíce lidí boreliózou, čtyři stovky klíšťovou encefalitidou a zhruba sto lidí tularemií. Všechny tyto nemoci jsou ve svých počátečních fázích dobře léčitelné, bohužel téměř čtyřicet procent případů nákazy probíhá bezpříznakově.

? Dělají nám to klíšťata schválně?

Nikoli, sama nemají moc na výběr. Nakazí se totiž již v prvním vývojovém stadiu jako larvy. Zdrojem nákazy jsou jim většinou drobní hlodavci, kteří fungují jako přírodní rezervoár těchto onemocnění. Parazité, tedy viry a bakterie, se s klíštětem jen vezou. A vzhledem k tomu, že klíště může svůj čtyřfázový vývoj za nepříznivých podmínek na šest měsíců nebo celý rok zastavit, vezou se velmi pomalu. Každé z vývojových stadií klíštěte (u dospělých jedinců jen samičky) saje krev pouze jednou. Po nasátí odpadnou na zem, kde pod listím dochází během měsíců k jejich další přeměně. Na rozdíl od zvířat je člověk konečným článkem šíření nákazy. Nakazit vás může „centimetrová boule“ nasátého klíštěte, stejně jako 0,8 milimetrů velká larva.

? Kde se nacházejí nakažená klíšťata?

Klíšťata se vyskytují v České republice plošně, a k nákaze proto můžete přijít kdekoli v místě jejich výskytu. Pravdou ale je, že lze vytipovat určitá ohniska, kde lidé k infekcím přichází častěji. Klíšťata přenášející tularemii byla zatím zaznamenána v kraji Jihočeském, Libereckém, Středočeském a v Praze. S boreliózou je to už složitější, čistě teoreticky na ni narazíte spíše v nížinách. Mezi nejvíce promořené okresy loni patřil Uhersko-hradišťský a Kutnohorský. Riziková je ale prakticky celá oblast kraje Jihomoravského, Zlínského, Moravskoslezského, Středočeského a Jihočeského. A encefalitida? Ta pestrou mozaikou pokrývá každý třetí okres: Frýdek-Místek, Karviná, Prostějov, Blansko, Ústí nad Orlicí, Náchod, Havlíčkův Brod, Benešov, Kolín, Mladá Boleslav, Prachatice, Most, Teplice a Sokolov. 

? Je každé klíště infikované?

Zdaleka ne každé klíště je přenašečem původců onemocnění, ale bohužel už nepoznáte, které se na vás zrovna přisálo. Promořenost českých populací klíšťat ehrlichiózou nepřesahovala hranici šesti procent, virus klíšťové encefalitidy byl zaznamenán u tří až šesti procent klíšťat a boreliózu přenášelo v nejvíce rizikových oblastech každé páté klíště. Pro potřeby prevence se tedy počítá, že dvacet procent našich klíšťat je nyní přenašečem zmíněných chorob. Jedno klíště je totiž schopné přenášet několik různých patogenů, kterými vás po svém přisátí obdaruje. Ale ne nutně pokaždé. Infikované přisáté klíště na vás přenese nákazu jen v asi třiceti procentech případů. Záleží, jak dlouho na vás bylo uchyceno. Na přenos klíšťové encefalitidy stačí podstatně kratší kontakt než u bakteriálních infekcí a boreliózy. Rozhodující zůstává vaše tělesná kondice a stav vašich protilátek.

? Jaké je nejvhodnější místo pro klíště?

Ve skutečnosti není nic jako „univerzální“ popis terénu vhodného pro klíšťata. Vyskytovat se mohou na loukách v nížinách stejně jako v horských lesích. Jen jich tam bude méně. Typickým biotopem klíštěte jsou listnaté a smíšené lesy a porosty křovin s bylinným patrem, zejména jejich „sluncem prohřáté“ lemy a dále porosty na okrajích vodních toků. Často se klíšťata vyskytují i v parcích, zahradách a na neudržovaných pastvinách. Výrazně méně jich je v jehličnatých lesích, hlavně jsou-li bez podrostu, a v kamenitém prostředí s minimem porostu. Vyloženě přesluněná prostranství klíšťata nevyhledávají, a proto na ně většinou nenarazíte ani uprostřed polních monokultur.

? Kdy nastává čas klíšťat?

Navzdory obecnému úsudku jsou klíšťata poměrně odolná, chladné teploty jim nevadí. Jistotu, že klíště skutečně nepotkáte, máte jen tehdy, když na zemi stojí sníh nebo panuje mráz. Už při pěti stupních nad nulou začínají klíšťata opouštět své úkryty v podzemí a jejich životní cyklus se začíná rozbíhat. A při patnácti stupních už fungují na plný výkon. Pro přehlednost se doba potenciálního výskytu klíšťat v České republice vymezuje od dubna do října, ale teplý podzim nebo časné jaro může s tímto časovým vymezením zamávat. Do tuhého jde hlavně v letních měsících. To proto, že lidé vyráží do přírody a frekvence vzájemných setkání s krvesajnými roztoči narůstá. Pokud si nejste jistí aktuálním stavem, podívejte se na předpověď aktivity klíšťat na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu.

? Jak odstranit klíště a co pak s ním?

Místo přisátí nejprve dezinfikujte, snížíte tím riziko sekundární infekce. Poté buď pinzetou, kleštičkami, případně mokrým kapesníkem uchopte vyčnívající část klíštěte a zvolna ho vyviklejte ven. Netočte s ním po směru ani proti směru, ústní otvor klíštěte nemá závit! Ranku poté znovu dezinfikujte. A co s ním dál? Pořád nevíte, zda bylo nakažené či nikoli, a proto je vhodné se k němu chovat jako k potenciálně nebezpečnému infekčnímu materiálu. Nesnažte se ho rozmačkat. Můžete jej třeba spálit (zabaleného do toaletního papíru), nebo jej spláchněte do WC. Klidně si tuhle událost poznačte do kalendáře. To, že vám dva až tři dny v místě zůstane malé zarudnutí, problém není. Ale pokud přetrvá déle, nebo zaznamenáte typickou červenou skvrnu s bílým středem, je pozornost lékaře na místě.

Velká rudá skvrna je podivuhodný atmosférický jev v horních vrstvách planety Jupiter. Podle toho, co víme, jde o něco jako gigantický hurikán, který je dvakrát větší než Země. Přesto že Velkou skvrnu známe již dlouho, a jde o nejvýraznější jev na Jupiteru, představuje stále velkou záhadu.

Proto v těchto dnech vzbudily velkou pozornost snímky americké meziplanetární sondy Juno, která 10. července na své oběžné dráze přelétla přes tuto ikonickou oblast. Vědci týmu sondy Juno s vydatnou pomocí vědeckých dobrovolníků ihned zasedli k počítačům a zpracovali první snímky Rudé skvrny z rekordní blízkosti.

Rudá skvrna z největší blízkosti

Podle šéfa týmu Juno Scotta Boltona ze Southwest Research Institute v San Antoniu vědci po celá staletí Velkou rudou skvrnu pozorují, nadšeně obdivují a neméně vášnivě o ní teoretizují. A teď máme k dispozici nejpodrobnější snímky Skvrny v historii.

TIP: Velká rudá skvrna na Jupiteru ohřívá horní vrstvy atmosféry planety

Není to ale konec nýbrž začátek. Badatelé ještě budou muset zpracovat mnoho dat, nejen z kamery sondy JunoCam, ale také z osmi vědeckých přístrojů sondy. Pak se snad dostaneme blíž k řešení Velké rudé záhady, která dráždí celé generace astronomů.

Navzdory obecně rozšířenému mýtu kelímky na kávu ve skutečnosti většinou opětovně využitelné nejsou. Kvůli vodotěsnosti je totiž pokrývá vrstva polyetylenu – plastového materiálu, který nelze ve standardním recyklačním zařízení znovu oddělit. Navíc se zmíněné nádobky primárně nevyrábějí z recyklovatelného papíru, nýbrž z přírodní papíroviny určené na jedno použití: A jen ve Spojených státech na ně ročně „padne“ šest milionů stromů. 

Některé papírové šálky sice zdobí značka, podle níž jsou biologicky odbouratelné; přesto je lze kompostovat pouze za velmi specifických podmínek, které většina lidí nedokáže splnit. Podle odhadů se celosvětově za rok vyrobí asi 500 miliard kelímků a velká část z nich nakonec směřuje na skládku – načež trvá zhruba půl století, než se rozpadnou. 

Odborníci proto doporučují plastové víčko oddělit a kelímek hodit do běžného odpadu. V opačném případě totiž může „kontaminovat“ jiné, recyklovatelné předměty z papíru, takže pak na skládce skončí mnohem víc materiálu. A vůbec nejjednodušší je vychutnat si oblíbený nápoj z běžného šálku.

Kdo někdy viděl nohatku, jistě uzná, že vypadá jako stvoření z jiné planety. Jsou to zvláštní členovci, kteří žijí v moři a působí dojmem, že mají jen nohy a skoro nic jiného. Žijí obvykle v mělkém moři, biologové je ale objevili i v hloubkách okolo 7 kilometrů.

Jsou to dravci a někdy i mrchožrouti, kteří svým bodcem útočí na žahavce, mořské houby, kroužkovce nebo mechovky. Svou kořist obvykle vysávají.

TIP: Špatný rok? Na pobřeží Japonska umírají ve velkém množství ostrorepi

Stejně jako navenek jsou nohatky zvláštní i uvnitř. Mají malá protáhlá srdce, která jim divoce bijí až 180× za minutu, což ale stejně nestačí. Vědci nedávno zjistili, že pohyb krve, tedy v jejich případě hemolymfy, v jejich monstrózních nohách, jim zajišťují stahy střeva, které se u nohatek z tohoto důvodu rozprostírá až do končetin. Není to srdce, ale právě střevo, které nohatkám zařídí oběh většiny krve a v ní rozpuštěného kyslíku.