Co může být v parném dnu lahodnějšího než kornout sladké zmrzliny? Pokud si sladké pokušení odpíráte v obavě z nadbytečných kilogramů, máme pro vás dobrou zprávu – i se zmrzlinou se dá hubnout.

Vychlazená dieta

Dvaatřicetiletý youtuber Anthony Howard-Crow přišel se zajímavým experimentem – vyzkoušel, co s jeho tělem udělá 100 dnů „zmrzlinové diety“. Denně si naordinoval 2 000 zmrzlinových kalorií, doplněných o 500 kalorií z proteinového nápoje a kapky alkoholu. Alkohol do svého experimentu Anthony zařadil víceméně navíc – podle jednoho z mýtů totiž nelze s alkoholem efektivně hubnout.

Po 100 dnech Anthony vážil téměř o 15 kilogramů méně než na začátku svého experimentu. Ba co víc, zlepšily se mu hodnoty „hodného“ HDL cholesterolu, hodnoty „zlého“ LDL cholesterolu stejně jako hodnoty jeho krevních tuků byly naopak nižší. Dramatický pokles vykázaly také triglyceridy – tuky obsažené v krvi. Nejpřekvapivějším zjištěním zmrzlinového experimentu ale bylo, že i přes denní přísun značného množství cukrů došlo u Anthonyho k celkovému snížení koncentrace glukózy v jeho krvi.

TIP: Hubněte s vědou: Šest vědeckých poznatků, díky kterým zhubnete efektivně

I přes pozitivní výsledek experimentu bylo 100 dnů vychlazené diety hotovým utrpením. Zatímco běžně dokázal pracovat 4 až 7 hodin denně, po měsíci měl sotva sílu na pár minut. S blížícím se koncem experimentu již zcela vynechal návštěvy posilovny, neboť mu chyběla jak síla, tak i chuť na cvičení. „Ta únava byla šílená. Zmrzlinová dieta byla nejhorším dobrodružstvím, do jakého jsem se doposud pustil,“ okomentoval svůj sladký experiment Anthony.

Opatrnosti není nikdy dost: obzvlášť na amerických školách, které mají s násilím velmi smutné zkušenosti. Když proto 1. května nejmenovaný mladík v kampusu Colgate University mával něčím, co vzdáleně připomínalo pistoli, rozpoutal paniku.

Škola všem studentům nařídila schovat se do bezpečnostních krytů a na místo okamžitě přijely zásahové jednotky policie, jež pak prohledaly celý areál. Po čtyřech hodinách napětí a strachu se však ukázalo, že údajná zbraň byla ve skutečnosti pouze tavná lepicí pistole, s níž jeden ze studentů dokončoval svůj výtvarný projekt… 

Vědcům z Ohio State University se pomocí robotických dalekohledů KELT (Kilodegree Extremely Little Telescope) podařilo objevit doposud nežhavější planetu jakou známe. Je dokonce žhavější, než celá řada hvězd. 

KELT-9b, jak zní její katalogové označení, je přibližně dvakrát větší než náš Jupiter a zhruba třikrát tak hmotná. Nachází se v souhvězdí Labutě, 620 světelných let od Země.

Odpařující se planeta

Planeta je uzamčena slapovou silou své mateřské hvězdy ve vázané rotaci a je tak k ní otočena stále stejnou stranou. Denní strana planety je hvězdou HD 195689 rozpalována na teplotu okolo 4300 °C. Pro srovnání – povrchová teplota našeho Slunce je asi 5 500 °C. Intenzivní žár mateřské hvězdy má za následek, nafukování atmosféry planety a její postupné odpařování. Astronomové odhadují, že by se každou sekundu mohlo z planety KELT-9b odpařit mezi 10 miliardami až 10 biliony gramů hmoty.

TIP: Nejžhavější bílý trpaslík září tisíckrát víc než naše Slunce

Více o extrémním světě exoplanety KELT-9b by nám měl prozradit plánovaný výzkum, do kterého se má zapojit teleskop Spitzer či Hubbleův vesmírný dalekohled. V budoucnu by se planeta mohla stát cílem i pro připravovaný dalekohled Jamese Webba.

Podle vědeckých průzkumů navíc platí, že čím vyšší mají lidé vzdělání, tím vyšší procento prokrastinujících mezi nimi najdeme. Obecně lze říct, že se zmíněným fenoménem nejvíce bojují ti, kdo si při práci mohou organizovat čas sami.

S podobnou situací se již setkal asi každý: Na monitoru „visí“ prázdná stránka, ale člověk se ne a ne pustit do psaní: „Začnu hned, jak vyměním povlečení na posteli, televize je koneckonců strašně zaprášená a co teprve knihovna. A když už jsem vstal/a, ještě zaliju kytky…“ Pořadí i druh činností se přitom může libovolně měnit. Jakkoliv vyčítavě bílá stránka působí, nedokážeme se přinutit přesně k tomu, co bychom dělat měli.

Nejdůležitější až na konec

„Nejde sice o psychiatrickou diagnózu, ale rozhodně se jedná o věc, s níž se psychologové setkávají v poslední době čím dál častěji,“ vysvětluje Jaroslav Vacek z Centra adiktologie (léčby závislostí) Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Podle odborníků se přitom chorobná míra odsouvání povinností projevuje především u lidí, kteří svůj život vidí jako sérii povinností, jimž nelze dostát. Souvisí to s jejich nízkou sebedůvěrou, ale i se špatným hospodařením s časem. Z odborného pohledu jde tedy o poměrně nový fenomén, jakousi civilizační chorobu, která představuje odpověď na přehnané společenské požadavky na výkon.

Veronika se považuje za těžký případ prokrastinace. Její Achillovou patou se staly studijní povinnosti. První úder přitom přišel už před maturitou – mladá dívka si tehdy donekonečna vypracovávala nové studijní plány a na učení samotné nakonec vůbec nedošlo. Dnes studuje vyšší odbornou školu a chorobné odkládání povinností ji dostihlo znova. Místo „biflování“ nebo psaní seminárních prací se zabývá vším možným, včetně aktivit, kterým se v běžném životě jinak nevěnuje. 

Diagnóza: nechuť k práci?

„Když prokrastinující člověk úkol odkládá, tak se vlastně před jeho dokončením dostává do určitého stresu, protože ho to nutí a tlačí, aby práci dodělal včas. A právě tento stres působí na mnoho lidí pozitivně motivačně,“ objasňuje Jaroslav Vacek možné příčiny mnohdy iracionálního odkládání důležitých úkolů. 

Veronika však rozhodně nepředstavuje ojedinělý případ – podle výzkumů trpí stejnou diagnózou až třetina populace. V určitých případech však může postižení přerůst do chronické formy. Kromě nezvládání jakýchkoliv úkolů pak patří k nepříjemným projevům také úzkosti, stres, pocity viny, psychická krize a ztráta výkonnosti. Všechno dohromady nakonec vytvoří jakýsi bludný kruh. Navíc mají chorobní prokrastinátoři obavu vyhledat odbornou pomoc – jejich postižení totiž společnost často zaměňuje za lenost, slabou vůli nebo nízké ambice. 

Signál Wow! byl silný rádiový signál, který 15. srpna 1977 zachytil Jerry Ehman z projektu SETI. Nejsilnější byl na frekvenci 1 420 MHz. Signál se natolik podobal očekávanému signálu mimozemské civilizace, že k němu Ehman červeně připsal emotivní poznámku „Wow!“.

Od té doby signál Wow! fascinuje mnoho lidí. Vidí v něm neuvěřitelné věci, od vzkazu mimozemšťanů až po doposud neznámý fyzikální fenomén. Jeho pravou podstatu se zřejmě podařilo odhalit Antonio Parisimu z floridského Centra planetární vědy. A není nic extra tajemného - podle všeho jde o rádiový signál komety.

Kometární Wow!

Odborníci dlouho nemohli přijít na to, co by mohlo být zdrojem tohoto signálu. Paris si všiml, že se v roce 1977 se v oblasti výskytu signálu pohybovaly dvě komety – 266P/Christensen a P/2008 Y2 (Gibbs). Když se do těchto míst loni v lednu vrátila kometa 266P/Christensen, tak se Paris chopil příležitosti a zkusil se podívat po signálu. A signál na frekvenci 1 420 MHz tam byl.

TIP: Americký profesor přišel s vysvětlením legendárního Wow! signálu z vesmíru

Pokud se Paris neplete, tak jde o konec legendy. Zároveň je to ale zajímavý objev, který nám ukazuje, že komety vyzařují emise rádiového záření. Podle všeho je teď bude možné detekovat a sledovat pomocí radioteleskopů. 

Letmé políbení zobáku a něžné pohlazení hlavy – lepší důkaz, že Kyrgyzové orly milují, bychom jen těžko hledali. Přestože dnes už orlí hlídače a lovce díky moderní technice potomci kočovného pasteveckého národa vlastně nepotřebují, stále se snaží udržet tradici sokolnictví živou a každoročně poměřují své síly.

Soutěž pro otrlé

Disciplína první a rovnou královská: lov orla. Kyrgyzové svým dravcům říkají berkut a lišky nebo vlky s nimi lovili už před dvěma a půl tisíci lety. Taje sokolnictví se i dnes předávají z otce na syna. „Sokolnictví se věnuju od třinácti let. Moji předci jsou všichni lovci a já doufám, že mladá generace v tom bude pokračovat,“ vypráví kyrgyzský lovec Šaršembijev Esenbulat.

Kyrgyzové orly chovají už od mláďat a ptáci s nabroušenými pařáty i zobákem jim bezmezně věří. Dokážou je poznat podle hlasu a to je v soutěži velká výhoda. Úkol zní: zaútočit a ulovit lišku – i když tu na festivalu zastupuje jen liščí kůže. Kyrgyzové tak poměřují síly svých orlů.

Druhá disciplína – lov vlka – odkazuje k hlavnímu úkolu orlů, jímž je ochrana stád kyrgyzských pastevců před vlky. I dnes je to jedna z dovedností, kterou sokolníci své svěřence učí – i když zejména mezi zahraničními návštěvníky tato tradice budí přinejmenším údiv. Tady už se žádná náhražka nepoužívá, orel opravdu bojuje s vlkem. A sledovat, jak dravec se zvířetem zápasí a má jasně navrch, je něco, co neskousnou nejen ochránci přírody. Přestože soupeři jsou od sebe co nejdříve odtrženi, vlk často utrpí zranění. Kyrgyzové se však hájí tím, že je to součást jejich tradic.

Přítel ze supího hnízda

Lov byl pro Kyrgyzy jediným způsobem, jak v nehostinné stepi přežít. Pozadu proto nezůstávaly ani ženy a ovládly umění lukostřelby, které by jim leckterý muž mohl jen závidět.

Orel skalní ale samozřejmě není jediný věrný pomocník pastevců. Odedávna se spoléhají i na psy. Kynologické federace sice plemeno taigan neuznávají, Kyrgyzové na něj ale nedají dopustit. Tihle psi se prý narodili v hnízdě supa a možná právě v něm získali svou pověstnou ostražitost a nezávislost.

„To, co tu dnes vidíte, je vlastně sport, který v sobě spojuje lov s dravci, lukostřelbu a lov s taigany. Deset let jsme usilovali o to, aby se tato tradice stala národním sportem. A podařilo se. Ovšem jen díky tomu, že je to kulturní dědictví kyrgyzského národa,“ vysvětluje ředitel festivalu Almazbek Akunov.

Tento „kyrgyzský trojboj“ už málem vymizel. Kyrgyzy ale napadlo povýšit jej na sport a tím ho zachránili. Není to ale snadné: Umění sokolnictví se předává z generace na generaci a taigany si Kyrgyzové nemohou koupit. Podle tradice mohou psa získat jen tak, že jim ho někdo daruje – stejně jako ho prý bůh daroval lidem. 

Bobři v minulosti v řadě zemí vymřeli. Dnes se na některá místa mohou vracet, lidé se ale často obávají jejich rozsáhlých zásahů v krajině. Má vůbec smysl usilovat o jejich návrat?

Vědecký výzkum ukazuje, že bobři mají v řadě ohledů na krajinu příznivý vliv. Jejich kanály, nádrže a přehrady sice občas ztěžují život lidem, ale zároveň velice zlepšují kvalitu vody, fungují jako prevenci vůči záplavám a erozi půdy.

TIP: Jak vylepšit zubní sklovinu? Poradí nám s tím bobři!

Badatelé sledovali kolonii bobrů v Devonu na jihozápadě Anglie a hodnotili její vliv na krajinu. Výsledky je přesvědčily a teď doporučují, že by se bobři skutečně měli do Anglie vrátit.

Satelitní data ukazují, že se v oblasti Larsenova šelfového ledu C v Západní Antarktidě stále šíří prasklina, která podle všeho od Antarktidy oddělí masu ledu o ploše zhruba 5 tisíc kilometrů čtverečních.

Prasklina v ledovci, jehož mocnost je asi 350 metrů, se za posledních pár dní prodloužila o dalších 17 kilometrů. Oddělující se ledovec teď spojuje s hlavní masou oblasti Larsenova šelfového ledu C už jenom 13 kilometrů široký kus.

TIP: V antarktickém šelfovém ledovci Larsen C se rozevírá kolosální trhlina

Oddělení obrovského ledovce je podle všeho na spadnutí. Zároveň to bude znamenat, že Larsenův šelfový led C, který je jeden z největších v Antarktidě, přijde o desetinu své rozlohy. 

Laguna Verde (Zelená laguna) je slané jezero na jihozápadě bolívijské části náhorní plošiny Altiplano. Zvláštní zbarvení jezera je způsobeno vysokým obsahem minerálních látek jako jsou hořčík, uhličitan vápenatý, olovo a arsen. Barva se mění v závislosti na síle větru a jím způsobeným zvířením a promícháním sedimentů od světle tyrkysové po tmavě zelenou. Běžným jevem jsou zde ledově chladné větry, díky kterým může teplota vody klesnout až k -56 °C. Chemické složení vody ale způsobuje, že zůstává stále kapalná.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano aneb Na dosah jihoamerického nebe

Vysoký obsah minerálních látek také znamená, že se na jezeře nevyskytují plameňáci, kteří běžně obývají břehy blízkého jezera Laguna Blanca.

Jihozápadně od jezera, na hranici mezi Bolívií a Chile se nachází neaktivní sopka Licancabur (5 868 m n. m.), jejíž tvar je téměř přesně kónický. Jižně od jezera se pak nachází další vulkán Juriques (5 704 m n. m.).

Američan Steve Sansweet platí za velkého fanouška Star Wars a vášnivého sběratele. Jeho sbírka vystavená v muzeu Rancho Obi-Wan v kalifornském Petalumě čítá na 300 tisíc figurek a dalších memorabilií s tématikou Star Wars.

V únoru se na Steva obrátil jeho dobrý přítel Philip Wise s tím, že se mu podařilo koupit vzácnou figurku Boba Fett. Podle Wise mu prodejce nabízel i další zajímavé předměty s tématikou Star Wars. Jako odborník Steve rychle pochopil, že tady něco nehraje. Následná inventura v muzeu ukázala, že figurka, kterou Wise koupil, pochází právě z Rancho Obi-Wan. Kromě figurky chyběla i zhruba stovka dalších artefaktů v celkové hodnotě okolo 200 tisíc dolarů (v přepočtu zhruba 4,5 milionu korun).

Následné vyšetřování ukázalo, že zlodějem je s největší pravděpodobností další známý sběratel a Sansweetův osobní přítel Carl Edward Cunningham, který si různé předměty z Rancho Obi-Wan odnášel přibližně dva roky. Cunningham se později ke krádeži přiznal a nyní ho čeká nepříjemné vysvětlování před soudem.