Při přípravě jídla často vyhodíme spoustu odpadu. Vědci ale tvrdí, že právě to, co vyhazujeme, obsahuje řadu důležitých živin.

Ve své studii spočítali nutriční hodnotu asi 60 tun odpadu z potravin, který za rok vyprodukuje průměrný Američan. Z výsledků vyplynulo, že kdyby lidé tento odpad namísto vyhození snědli, prakticky by tím vyřešili veškeré nedostatky ve své výživě.

TIP: Zapomeňte na organické farmy: Budoucnost stravování představuje hmyz

Jeden člověk v USA každý den vyhodí potraviny, v nichž je například průměrně 1 217 kalorií, 33 gramů proteinů, 6 gramů vlákniny, 286 miligramů vápníku a 880 miligramů draslíku.

Australští vědci naléhavě varují kolegy, aby u vzácných a chráněných druhů velmi zvažovali, zda budou publikovat údaje o jejich výskytu.

Ukázalo se totiž, že se v poslední době na více než 20 nově popsaných velmi vzácných druhů ihned zaměřili pytláci a překupníci. Vše nasvědčuje tomu, že tito lidé sledují nové vědecké publikace a okamžitě vyrážejí do terénu, jakmile se jim naskytne příležitost.

TIP: Učiněná kráska: Nově objevená chiméra je jako z Alenky v říši divů

Pro řadu nově objevených druhů tak může odborná publikace nadšeného objevitele znamenat rozsudek smrti. Vědci teď zřejmě budou muset tyto věci při objevu nových živočichů a rostlin důkladně promýšlet.

Tradice poněkud bláznivého klání sahá údajně až k urážce, kterou v roce 1963 počastoval v pivnici jeden štamgast druhého – a jejich potyčka nakonec vyvrcholila závodem v běhu s pytlem uhlí na zádech.

Událost samozřejmě vzbudila velké pozdvižení, a v městečku Gawthorpe tak vznikla tradice, která přetrvala dodnes. Každý rok se na start postaví řada závodníků z celého světa, přes rameno si přehodí padesátikilový pytel uhlí (dámy běhají s dvaceti kilogramy) a s ním pak překonávají vzdálenost 1 200 yardů, tedy asi 1,1 kilometru.

Mužskou kategorii letos ovládl zemědělec Andrew Corrigan, který trasu absolvoval za 4 minuty a 31 sekund. Mezi ženami nenašla přemožitelku Jen Mustanová, jež doběhla o vteřinu dřív než Andrew.

Případy „vlků“ Bourgota a Verdunga z Besançonu proměnily inkvizitory v honicí psy. Měli před sebou spolky s ďáblem a prohlášení, že se sedláci měnili ve zvířata, odedávna opovrhovaná a obávaná. Naskytla se ideální příležitost k tomu, jak prezentovat moc inkvizice v době, kdy celá Evropa bojovala s kacířstvím. Teď stáli před hlavním úkolem: zjistit podrobnosti a definitivně dokázat, že muži praktikovali čarodějnictví. 

Vyčerpaný vlkodlak

K detekci „čarodějníků“ existovala už tehdy řada postupů a církevní soudci měl k dispozici i popisy, jak se posedlost ďáblem projevuje. Jedním z příznaků mělo být vyčerpání po vykonání satanského obřadu.

„Byl jsi po své proměně unavený?“ dotazoval se soudce.

„Ne. Žádné vyčerpání jsem necítil.“

Doplňková svědectví (zřejmě z Bourgotova okolí) však hovořila o opaku. Údajný lykantrop byl ze své činnosti zmožen natolik, že byl upoután často i několik dní na lůžko. Kromě toho se dočasně značně zhoršila pohyblivost končetin – Bourgot je měl ovládat hodně těžce a neobratně.

Vyšetřování pokračuje

V následujících dnech nabralo přelíčení ještě rychlejší obrátky. Vězňové začali vypovídat o tom, co měli provádět v tělech šelem. A to, co soudci uslyšeli, bychom dnes nazvali přinejmenším hororem.

„Na jedné ze svých vlkodlačích cest jsem napadl šesti- či sedmiletého chlapce a pokusil se ho roztrhat a sežrat. Dítě však křičelo tak hlasitě, že jsem byl donucen dát se na ústup ke svým šatům a potřít se salve, načež jsem se proměnil do své podoby a utekl. Navzdory neúspěchu jsme s Michelem jednoho dne rozervali na kusy ženu, která sbírala hrách. Na pomoc jí přispěchala paní de Chusnée; tu jsme zabili rovněž.“

Inkvizitorům, jakkoliv byli z praxe vůči nechutným příběhům vězňů otrlí, přeběhl mráz po zádech. Hrůzná zpověď však zdaleka neměla svůj konec.

„Jednoho večera, za soumraku, jsem přeskočil zeď,“ pokrčoval Bourgot ve výčtu svých zločinů. „Narazil jsem na malou dívku, asi tak devět let… Zrovna plela zahradu. Padla na kolena a prosila mě, abych ji ušetřil. Chňapl jsem ji ale za krk, usmrtil a nechal její mrtvolu ležet mezi kytkami.“ Při této vraždě se však podle svého líčení necítil být vlkem. Také poslední zločin, totiž napadení a usmrcení kozy jistého Pierra Lerugena, spáchal Bourgot v „lidské“ kůži. Důkazem jeho tvrzení byl fakt, že ji neroztrhal zuby, ale podřízl jí hrdlo nožem.

Jasný rozsudek

„Popište mi nyní, jak proměny probíhaly,“ nařídil soudce.

„No... Michel to měl snadnější, zvládl proměnu v šatech," rozhovořil se Bourgot. „Zato já se pokaždé musel svléci; pokud jsem nebyl zcela nahý, proměna neproběhla.“

„A kam se po návratu do lidské podoby poděla srst?“

„To já nevím...“

Poté se inkvizitoři obrátili na druhého obžalovaného – Verdunga. Ten bezváhání otřesné líčení spoluvězně potvrdil...

Oba sedláci po svém zatčení nepobyli ve vězení dlouho. Proces byl krátký – zadržení vypovídali jasně a jednoznačně. Neuhýbali, neodvolávali a vzájemně svá tvrzení nevyvraceli. Výrok byl jasný: Bourgot i Verdung jsou pod vlivem ďábla a prostřednictvím jeho výtvorů provozovali čarodějné praktiky, kvůli kterým přišlo o život několik lidí. Rozsudek nad oběma „vlčími bestiemi“ proto zněl podle očekávání jasně – smrt.

Případ Bourgot a Verdung, ukončený roku 1521, se tak stal prvním soudně ošetřeným „důkazem“ lykantropie na východofrancouzském území a zároveň precedentem, jak nadále podobné kauzy řešit. V následujících letech jich ve Francii přibylo víc než dost...

Zcela přesnou inspiraci pro vznik minimotorky, na níž řidič sedící v podřepu skutečně připomíná opici, dnes neznáme. Podle jedné z teorií se stroj zrodil v Japonsku a byl konstruován tak, aby na něm mohly jezdit i děti. Jiní připisují jeho počátky americkým zábavním parkům, kde měl představovat další atrakci. Vyloučit nelze ani spojitost s válkou, přičemž by prapředky „opic“ mohly být tzv. welbiky, jež sloužily jako lehké skládací motorky pro výsadkáře. 

Vůbec první Hondou Monkey se stal v roce 1961 model Z100, fungoval však spíš jako atrakce a v prodeji se nikdy neobjevil. Všeobecně proslula teprve řada Z50 s modely A, J, M a R – především v Americe a v Austrálii.  

Afrikou na pitbiku 

Cestovatel a motorkář Jaroslav Šíma ví o kvalitách malé motorky své. S opicí nazývanou také „pitbike“ totiž vyrazil do Afriky a přes Dakar na ní dojel až do Mali. „K Africe tíhnu už dlouhá léta, s opicí to byla moje čtyřiadvacátá cesta na africký kontinent. Od počátku jsem věděl, že s tímhle malým motocyklem tam nebudu mít problém,“ vysvětluje Šíma. 

A jeho slova se naplnila. Celkem šestnáct tisíc kilometrů najetých na stroji, který unese v náručí, si motorkář nemohl vynachválit: „Úhel mezi stehnem a lýtkem je naprosto stejný jako na běžné motorce, na stroji se dobře sedí, protože má zvýšené sedlo. Měl jsem ho trochu přizpůsobený cestě […], ale rozhodně jsem si na něj nemohl stěžovat – naopak to byla naprostá pohoda.“ 

Na různých motorkách najel Šíma na několika kontinentech přes jeden a čtvrt milionu kilometrů. Opici si půjčil, když měl v opravě své cestovní enduro, a brzo bylo jasno. Kromě pohodlnosti na ní ocenil také nízkou spotřebu, díky níž byla jeho poslední výprava do Afriky zatím tou nejlevnější. Pozitivní je prý i další fakt: „Za ta léta, co jezdím, musím říct, že všechno není o rychlosti. Cestování je totiž hlavně o pozorování okolí. Při šedesáti až devadesáti kilometrech v hodině toho oproti normální motorce vidíte skutečně mnohem víc.“

Opičí rekordman 

Udělat z drsných motorkářů „opičáky“ umí velmi dobře také bývalý závodník z Dakaru Ivo Kaštan: „Motorky mi splnily všechny klukovské sny, a Dakar mi splnil i to, o čem se mi nesnilo.“ Na mysli má hlavně svůj devátý závod, na nějž vyrazil právě na opravené opici – lépe řečeno na pitbiku, který jinak slouží maximálně mechanikům v táboře, aby si dojeli pro svačinu. 

„Mám dokonce historický zápis, že jsem startoval na vůbec nejmenší motorce, která kdy na Dakaru jela. A přestože jsem závod nedokončil, jsem pravděpodobně jediný, kdo na pitbiku přejel Andy tam a zpět,“ dodává Kaštan. Má přitom zřejmě i úplně nejrychlejší minimotorku: Rekord, který si s opicí na Dakaru připsal – a uvedl tak v úžas i pořadatele závodu –, zlomil na solných pláních Bonneville ve Spojených státech. „Na tak malé motorce jsem dosáhl průměrné rychlosti osmdesát mil, tedy kolem sto třiceti kilometrů v hodině, což je myslím velmi slušný výkon,“ pochlubil se Kaštan. Jeho rekord atakující sto mil v hodině (asi 160 km/h) přitom dosud nikdo nepřekonal. 

Opičí fandové tvrdí, že tato motorka může člověka provázet celým životem, průměrný věk jejích majitelů se však pohybuje kolem padesátky. „Jde i o to, že si starší pánové už nechtějí kupovat velkou motorku, protože se o ně třeba jejich manželky bojí,“ uzavírá Ivo Kaštan, jeden z nejuznávanějších odborníků na „opice“ na světě.

Studie „Atlas of the Human Planet 2017: Global Exposure to Natural Hazards“ hodnotí šest vybraných přírodních živlů: zemětřesení, sopky, vlny cunami, záplavy, bouře a přívaly bouří na pobřeží. Například riziko vážného zemětřesení hrozí asi 2,7 miliardám lidí, tedy asi třetině obyvatel Země.

TIP: Zkáza z hlubin: Geologický zlom ohrožuje Bangladéš, východní Indii a Myanmar

Smrtícím záplavám je vystavena asi 1 miliarda lidí ze 155 zemí světa. 400 milionů lidí zase žije do stokilometrové vzdálenosti od některé z 220 nejnebezpečnějších sopek planety. Neradostné údaje by měly vyvolat alarm u příslušných úřadů a také vědců, kteří by se měli přírodním rizikům věnovat zvýšenou pozornost.

Legio Patria Nostra (tedy Legie je naše vlast) – tak zní neoficiální heslo Francouzské cizinecké legie, elitní vojenské jednotky s tradicí od roku 1831. Vyjadřuje se v něm bezvýhradné sepětí všech legionářů-dobrovolníků jak při plnění bojových úkolů, tak během samotné služby, a to bez ohledu na původ či společenské postavení.

Úvodní papírování

Jednotka přijímá pouze přísně prověřené rekruty, kteří splní stanovená administrativní, fyzická i lékařská kritéria. Nejprve se ale musí osobně zaregistrovat v  některém informačním centru (Poste d'information, PILE ve velkých francouzských městech) či náborovém středisku (Centre de présélection, CP) v Aubagne.

Zájemce o službu se hned na úvod musí poprat s  „úředním šimlem“, neboť veškeré úřední formality nutné pro vstup na francouzské území (víza, povolení k pobytu a podobně) si vyřizuje sám a na vlastní náklady. Při samotném nástupu do výběrového řízení s sebou má mít jen menší hotovost. Přijímací komise legie vyžaduje od každého zájemce detailní osobní údaje. Pokud se hlásíte jako český občan, pak se prokážete občankou či cestovním pasem. Předložte i povolení k pobytu, oddací list nebo fotokopii „livret de famille“ (výpisu z  matriky), čímž dáte najevo snahu vystupovat co nejotevřeněji. Pro urychlení administrativních úkonů doporučují legionáři přiložit také rodný list, respektive jeho přeloženou a  ověřenou kopii mladší šesti měsíců.

Mladíci i vyzrálí muži

Ohledně vzdělání není třeba dokládat žádný konkrétní dosažený stupeň odborné způsobilosti. Jedinou dovednost, na které budou komisaři trvat, představuje psaní a plynulé čtení v mateřském jazyce uchazeče, což může znamenat problém třeba pro některé mladíky původem z chudých afrických států. Samozřejmě i zde platí: Čím víc toho kandidát zná a umí, tím lépe.

Vítané jsou řemeslné, stavební či IT profese, oceňují se různé odborné kurzy – od zdravotnických po potápěčské. Vezměte si proto všechna osvědčení o absolvovaných kurzech, řidičské či zbrojní průkazy, ale třeba i průkaz vůdce malého plavidla, případně letecká osvědčení a licence.

Čím víc průkazek a vysvědčení vylovíte z kapes, tím lépe! Určitou výhodu představuje také znalost francouzštiny, avšak není to povinnost. Striktně je naopak stanoven věk uchazeče, který se musí vejít do rozmezí 17,5 let až 39,5 let. Pokud uchazeč ještě nedosáhl 18 let, trvají legionáři zpravidla na předložení ručně psaného a  následně podepsaného souhlasu obou rodičů, případně zákonných zástupců. Tento dokument navíc musí nést razítko úředního ověření (třeba na ambasádě) a rovněž obsahovat fotokopii průkazů totožnosti rodičů. A aby to nejmladší zahraniční zájemci měli ještě o něco složitější, musejí všechny zmíněné dokumenty dodat přeložené do francouzštiny, a to certifikovaným odborníkem.

Pokračování: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie: Zdravotní způsobilost

Pryč jsou doby, kdy se v řadách legie ukrývali nejrůznější dobrodruzi žijící na hranici zákona či dokonce kriminální živly nejtěžšího kalibru. Ještě nedávno přitom platilo, že uchazeče s odhaleným „škraloupem“ sice komise rázně odmítla, avšak tento muž poté svobodně odešel nikým a  ničím neobtěžován. Dnes už jej ruka zákona ale dostihne i v samotné legii, neboť francouzští politici tlačení veřejností prosadili povinnost takové jedince bez váhání vydávat orgánům činným v trestním řízení. Shrnuto a podtrženo: U této jednotky se bez čistého trestního rejstříku neschováte.

V předchozí části článku jsme si připomněli dva Saturnovy měsíce, Iapetus, který připomíná vlašský ořech, a Mimas, který má na svém povrchu obrovský kráter. Ukázali jsme si také maličké měsíce Marsu, Phobos a Deimos.

Nepřehlédněte také první část, v níž se věnujeme Tritonu, Epimetheu a Hyperionu.

7. Znovuzrozená Miranda

Planeta: Uran
Průměr: 472 km

Každý satelit se od těch ostatních něčím liší. Z hlediska zvláštností povrchu patří k těm nejzajímavějším Uranova Miranda o průměru 472 km, kterou 16. února 1948 objevil Gerard P. Kuiper. Najdeme na ní prolákliny a pohoří, dlouhé rýhy, trhliny, zvrásnění, brázdy, krátery a plošiny – vše jakoby navzájem promíchané. Jedno z tamních údolí je přitom 12× hlubší než pozemský Grand Canyon. 

Miranda vypadá, jako by se v dávné minulosti po srážce s jiným objektem rozpadla a posléze znovu zcela náhodně „slepila“ dohromady. Ostatně podobným způsobem zřejmě vznikl i souputník Země. Některé části povrchu Uranova satelitu se zdají být velmi staré, jiné právě naopak. Nitro Mirandy se možná působením slapových sil zahřívá a částečně natavuje, což vede k výronům vody na povrch. Tam se tekutina rozlila a zamrzla, a svrchní vrstvy tělesa tak působí „mladším dojmem“. 

8. Dvojníci Dione a Rhea

Planeta: Saturn
Průměr: 1 123 km; 1 528 km

Ze soustavy Saturnových měsíců stojí za zmínku i Dione a Rhea, ledové objekty kroužící nad povrchem planety jako 4. a 5. v pořadí. Kolem rodného tělesa obíhají ve vzdálenosti 377 415 km, respektive 527 068 km a jejich průměry dosahují 1 123 km a 1 528 km. Oba satelity se přitom navzájem podobají nejen velikostí, ale také vzhledem. Dione pokrývá spousta kráterů, přičemž některé měří v průměru i více než 100 km. Na jejím povrchu rozeznáme rovněž praskliny – vypadají jako „tygří škrábance“ na Enceladu, z nichž uniká vodní pára v podobě gejzírů. Část vody překonává gravitaci zmíněného satelitu a putuje do prstence E, odkud se zase ledové částice dostávají k Dione a ulpívají na ní. 

Teplota na povrchu měsíců Dione i Rhea kolísá. U druhého zmíněného naměřila sonda Cassini na Sluncem osvětlené části −174 °C, zatímco minimum ve stínu činí −220 °C. Průměrná hustota tělesa převyšuje o 25 % hustotu vody. Rhea má tedy zřejmě kamenné jádro, které zaujímá asi čtvrtinu jejího objemu. Zbytek připadá na vodní led, a měsíc tak připomíná velkou zmrzlou sněhovou kouli se stopami po srážkách s meteority.

Není bez zajímavosti, že Dione sdílí stejnou dráhu ještě se dvěma malými souputníky Saturnu: Helene obíhá 60° před ní a Polydeuces krouží naopak 60° za svou větší „sestrou“.

9. Nitro Měsíce je stále žhavé

Planeta: Země
Průměr: 3 476 km

I satelit Země podléhá slapovým silám, a to především působení naší planety. Slapy podněcují vznik tepla, a způsobují tak následné zahřátí části ledu, jako například u Saturnova Enceladu. V případě kamenných těles to pak může vyvolat silnou vulkanickou aktivitu, podobně jako u Jupiterova měsíce Io.

Na základě detailního studia dat z japonské sondy Kaguja vědci zjistili, že v nitru Měsíce existují tekuté vrstvy, jejichž ohřev má na svědomí zemská gravitace. Výzkum prokázal, že nejhlubší oblasti měsíčního pláště jsou tekuté, což se shoduje s teoretickými výpočty. A tekuté je rovněž vnější jádro našeho přirozeného satelitu. Vnitřní (tuhé) jádro má poloměr zhruba 240 km a navazující vnější, kapalné jádro sahá do vzdálenosti 330 km od středu tělesa, přičemž jej obaluje tekutá vrstva spodního pláště. Rozhraní mezi tekutou a tuhou částí pláště leží asi ve vzdálenosti 500 km od lunárního středu. Nejsvrchnější část povrchu Měsíce pak tvoří kůra, jejíž tloušťka kolísá kolem 50 km.

Texaská prodejna vozidel značky Kia ožila netradiční soutěží, jejíž vítěz odjel domů v novém automobilu. Klání nazvané „Kiss a Kia“ neboli „polib Kiu“ mělo jednoduchá pravidla: Všichni zúčastnění museli na vůz přitisknout rty, a kdo vydržel nejdéle, vyhrál. Každou hodinu následovala desetiminutová přestávka a v rámci bezpečnosti museli soutěžící střídat polohu vsedě a vestoje. Přesto nebylo zcela možné se vyhnout komplikacím, ať už šlo o následky nedostatku spánku, či otlačeniny. 

Podle původního plánu měl vozidlo obdržet vytrvalec, který jej zvládne líbat 50 hodin. Limit však překonalo hned sedm soutěžících, a o výherci tak nakonec rozhodl los – štěstí přálo třicetileté Dilini Jayasurayaové.

Představme si teoretickou situa­ci: Je neděle, pohoda panuje i na oběžné dráze, astronaut Jack Fischer na dlouhodobé misi na ISS právě hovoří prostřednictvím webkamery s manželkou. Náhle však rodinnou konverzaci přerušuje řídicí středisko z Houstonu – ke stanici se rychle blíží úlomek staré meteorologické družice, který pozemní radary bohužel odhalily příliš pozdě. Na úhybný manévr nezbývá čas, komplex se musí preventivně evakuovat.

Posádka už nestíhá uzavřít poklopy mezi jednotlivými moduly stanice a přesouvá se do připojených lodí Sojuz. Chvíle napětí a pak zvuk alarmu ve sluchátkách: Fragment prorazil stěnu ústředního modulu Unity a celá základna podléhá rychlé dekompresi, dýchatelná atmosféra kvapem uniká do vesmíru…

Ve stejné době se od ISS odpojují Sojuzy s kosmonauty a o několik hodin později přistávají na Zemi. Posádka je zachráněna, nám ovšem nad hlavami krouží mrtvý komplex, vážící stovky tun… Ano, jde pouze o hypotetický scénář, v praxi jej ovšem zcela vyloučit nelze. Vesmírné smetí dnes představuje skutečný a vážný problém.

Vesmírná skládka

Jako první zamířila do kosmu v roce 1957 sovětská družice Sputnik a včetně této mise se k letošnímu 15. květnu uskutečnilo 5 267 startů raket s nákladem. To zahrnuje spoustu vyneseného materiálu, přičemž zdaleka ne všechen se vrátil na Zemi či shořel v atmosféře.

Tzv. vesmírné smetí dělíme do dvou kategorií – na přirozené a vzniklé v důsledku lidské činnosti. Do první skupiny řadíme zejména malé meteoroidy, kroužící na oběžných dráhách okolo Slunce, jež se občas zkříží s trajektorií naší planety. Pro vesmírné mise nepředstavují statisticky významné ohrožení, přesto se NASA snaží vyhýbat výstupům astronautů ve skafandrech ze stanice v době maxim silnějších meteorických rojů, jako jsou třeba srpnové Perseidy či listopadové Leonidy.

Mnohem závažnějším problémem se stalo umělé kosmické smetí – výsledek lidské činnosti na zemské orbitě: Zahrnuje nefunkční družice, vyhořelé stupně raket, předměty odhozené či ztracené během vesmírných letů a samozřejmě spoustu fragmentů rozpadlých těles. NASA uvádí, že se v různých výškách okolo Země pohybuje na 20 tisíc předmětů větších než kopací míč, 500 tisíc objektů s větším průměrem než mince a miliony menších projektilů, které ani nelze pořádně sledovat a katalogizovat. Obvykle se přitom prostorem řítí rychlostí až 28 000 km/h, takže i kolize s obyčejným úlomkem laku může mít pro kosmickou misi fatální následky. Okna raketoplánů se nejednou vyměňovala právě kvůli poškození malou částečkou z někdejší orbitální expedice…

Kosmonauti pod palbou

Ve Spojených státech si starost o vesmírné smetí rozdělily NASA a Ministerstvo obrany, přičemž obě instituce oběžnou dráhu kolem Země pečlivě monitorují. Vojenské radary dokážou zachytit úlomek o průměru až 5 cm na nízké orbitě a o průměru kolem 1 m na geostacionární dráze. Armáda momentálně sleduje přes 21 tisíc takových fragmentů, přičemž každých osm hodin posílá do NASA report o případném ohrožení ISS a jednou denně od pondělí do pátku tak činí v případě družic. Na podobné sledovací síti pracuje v současnosti i Evropa.

V okolí Mezinárodní vesmírné stanice udržuje NASA pomyslnou bezpečnostní zónu, s rozměry 50 × 50 × 1,5 km. Stometrový komplex se pochopitelně nachází uprostřed, a pokud se objeví riziko, že by mohl oblast narušit úlomek kosmického smetí, automaticky je vyhlášen poplach.

První logický krok v takovém případě představuje úhybný manévr – většinou krátký impulz provedený buď vlastními motory základny, či pohonnými jednotkami připojené zásobovací lodi. Při současné konfiguraci stanice připadá tato úloha Rusům, kteří připraví zážeh trysek na zadním modulu Zvezda; případně manévr vykoná nákladní loď Progress, pokud právě kotví na zadním portu Zvezdy. Nachystat a provést úhybný manévr celé stanice však není zrovna snadný úkol a včetně veškeré přípravy a koordinace mezi Houstonem a Moskvou zabere přibližně 30 hodin. Výstraha před blížícím se fragmentem musí být tedy skutečně včasná.

Zatím jen čtyřikrát

Ještě relativně nedávno, v dobách, kdy k ISS létaly raketoplány, trvala příprava na úhybný manévr jen několik málo hodin. Zároveň u vesmírných letounů platilo, že pokud bylo riziko srážky s kosmickým smetím menší než 1 : 100 000, prováděl se manévr pouze v případě, že neměl negativní dopad na splnění cílů mise. Při menším riziku než 1 : 10 000 sáhla NASA k úhybnému manévru jen tehdy, pokud posádku nevystavil dalšímu nebezpečí.

I dnes může samozřejmě dojít k chybné interpretaci radarových dat, načež stanici ohrozí blízkým průletem předmět, jehož trajektorie původně vypadala bezpečně – případně je zkrátka těleso objeveno příliš pozdě na přípravu a provedení úhybného manévru. Podobná nouzová situace nastala během programu ISS zatím jen čtyřikrát, naposled v červenci 2015: Tehdy se posádka musela preventivně přemístit na palubu Sojuzu.

K popsanému opatření existují dva důvody: Jednak jsou astronauti připraveni rychle opustit ohroženou základnu a jednak je pravděpodobnost, že úlomek trefí malou dopravní loď, mnohem nižší. V každém případě se musí preventivní evakuace dokončit nejpozději deset minut před očekávaným největším přiblížením projektilu k ISS. Všechny čtyři dosud vyhlášené poplachy naštěstí skončily návratem posádky na stanici po průletu smetí v bezpečné vzdálenosti.

Malé velké nebezpečí

Moduly ISS mají na vnějším plášti nárazuvzdornou vrstvu z kevlaru a nextelu, jež by měla povrch ochránit před kolizemi s malými částicemi o průměru do 1 cm. Přesto lze stopy po srážkách s miniprojektily najít na solárních panelech, na vnějších vrstvách oken, a dokonce i na zábradlí, které astronautům pomáhá při pohybu během výstupů ve skafandrech.

Kosmonauti vyrážející na vesmírnou vycházku jsou na existenci těchto vnějších narušení upozorňováni. Ostré okraje by jim totiž mohly poškodit rukavice: Ty se proto během výstupu každou půlhodinu kontrolují a díky kameře na přilbě astronauta vidí záběry v reálném čase i řídicí středisko. Nejde přitom o zanedbatelné riziko, jak dokládá událost ze srpna 2007, kdy se musel během letu raketoplánu Endeavour vrátit do přechodové komory Richard Mastracchio – rutinní prohlídka rukavic tehdy odhalila nebezpečné poškození.

Mrtvá stanice

Vraťme se nyní k hypotetickému scénáři z úvodu. Poté co by posádka stanici v případě vážného poškození opustila, pozemní týmy by na základě telemetrických dat zhruba dva týdny vyhodnocovaly celkový stav komplexu. Rovněž by se řešilo, zda „nahoru“ poslat speciálně trénované astronauty-opraváře a pokusit se ISS zachránit, či ji prostě zlikvidovat.

Plány pro řízený zánik základny počítají s šestiměsíční „čekací dobou“, kdy by se dráha stanice snižovala přirozenou cestou třením o zbytky atmosféry. Mezitím by Rusko připravilo a vypustilo dvě bezpilotní lodě Progress, které by se následně připojily k modulu Zvezda a přečerpaly by do jeho nádrží část svého paliva. Mohutný impulz raketových motorů tří plavidel by poté ISS definitivně zbrzdil a umožnil by její zánik v atmosféře nad odlehlou oblastí jižního Pacifiku – tedy v místě, kde obvykle končí zásobovací lodě s odpadem.

Zdánlivě jednoduchý scénář má ovšem svá úskalí a NASA i Rusko na jejich odstranění usilovně pracují. Jde například o přípravu softwaru lodí Progress pro tak náročné manévry či odhad stavu řídicí elektroniky a množství paliva v nádržích stanice po více než půl roce mimo provoz. Musíme si uvědomit, že ISS nebyla projektována pro bezpilotní režim, takže i sebemenší selhání na palubě může mít bez přítomnosti astronautů dalekosáhlé následky. Podle NASA mají být příslušné operační plány pro případnou řízenou likvidaci stanice hotové letos v září.

Nevytvářet nové, likvidovat staré

Řešení problémů se smetím na orbitě lze rozdělit do dvou kategorií – „nevytvářet nové“ a „likvidovat staré“. Opatření v první oblasti se v kosmickém průmyslu zavádějí už dnes: Vesmírné agentury a provozovatelé komerčních družic například zajišťují, aby satelit před koncem aktivní služby vypustil z nádrží zbytky paliva a odpojil své baterie od elektrických obvodů. Jedná se o prevenci exploze vysloužilé družice, kterou zahřívají sluneční paprsky: Vždy je totiž snazší monitorovat jeden velký kus smetí než tisíce menších. Stejně tak se provozovatelé snaží ochránit geostacionární orbitu – stroje, jejichž mise se chýlí ke konci, zvýší oběžnou dráhu zhruba o 300 km, načež vstoupí na tzv. hřbitovní orbitu, kde neohrožují aktivní satelity.

Souběžně se odehrává snaha o vyčištění okolí Země od již existujícího smetí, přestože jde zatím o experimentální oblast. Letos v lednu se například chystal pokus s využitím japonské zásobovací lodi Kounotori 6 po jejím odletu od ISS s několika tunami odpadu. Plavidlo mělo po dosažení bezpečné vzdálenosti od stanice vysunout do prostoru asi 700 m dlouhý vodivý popruh ze slitin hliníku a nerezové oceli. Japonští vědci pak plánovali zhruba týden sledovat experiment, který měl demonstrovat odstraňování smetí z orbity bez potřeby paliva, na základě změn oběžné dráhy v důsledku interakce tohoto vodivého popruhu s magnetickým polem planety. Potíže s vysunutím zařízení sice nakonec celý pokus zmařily, přesto se jedná o zajímavý příslib do budoucna. Kounotori 6 pak podle plánu zanikla v atmosféře nad Pacifikem po impulzu vlastních motorů.

Kosmičtí popeláři

Jiný postup navrhovala studie NASA z roku 2011, podle níž by se opakovanými zásahy fragmentu na oběžné dráze pozemním laserem mohla snížit rychlost objektu, načež by zanikl v atmosféře – nebo by už alespoň nemohl poškodit operační družici. Podobnou myšlenkou se zabývalo vojenské letectvo již v 90. letech.

Projekt robotických vesmírných „popelářů“ rozvíjejí také Švýcarsko spolu s Evropskou kosmickou agenturou. Satelit, vybavený pokročilým navigačním hardwarem pro setkávání objektů na orbitě, by přiletěl k vysloužilé družici, zachytil by ji pomocí robotické paže či prostorové sítě a společně s ní by zamířil k zániku v atmosféře. Jak je zřejmé, vesmírné smetí dnes skutečně představuje reálný a vážný problém. Zmíněné plány však ukazují, že se na jeho řešení intenzivně pracuje.