Popis operace Biting nevypadá snadno ani na papíře: britští commandos se při ní úspěšně pokusili o odvážnou „krádež za bílého dne“, a to na území plně kontrolovaném nepřítelem. Tedy v Brunevalu v okupované Francii. Právě tady se totiž nacházel radar Wurzburg, který Němcům sloužil jako systém včasného varování před nálety Spojenců. Pět týmů výsadkářů dokázalo vybraný prostor obsadit a po dvě hodiny uhájit – a přitom doprovodit britského radarového technika přímo ke stroji, aby si z něj mohl vybrat ty nejzajímavější kousky. Jako milý bonus zajali výsadkáři i dva německé techniky. Celý náklad pak na člunech dopravili do Británie. 

Pro Němce to byla pořádná rána: ztratili technickou převahu a dost tvrdě utrpěla i jejich morálka. Představa, že za každým křovím může číhat britský parašutista, je jistě netěšila. Radary území Třetí říše kontrolovaly i nadále, ale Spojenci si v nich už dokázali „otevřít okno“ nenáročnými rušičkami – hliníkovými proužky Window, které rozhazovali.

Milionové plány

Britská stíhačka Spitfire nebyla vůbec špatná, ale letovými schopnostmi ji německá kvalita stroje Focke-Wulf Fw 190 zdatně překonávala. Proto se chtěli britští inženýři na německý stroj podívat zblízka. Jenže jak? Nápadů bylo několik a některé i velmi obskurní. Představte si třeba anglického, leč německy hovořícího pilota, pilotujícího ukořistěnou německou stíhačku Messerschmitt Bf 109. Ve vzduchu se jakoby náhodou připlete k Fw 190 a doprovodí jej na britskou základnu. Nebo co třeba obsadit nějakou německou radarovou stanici a navést na přistání v Británii celou letku Focke-Wulfů? 

Problém se nakonec vyřešil sám: jeden německý stíhač si během přestřelky poškodil navigační systém a zcela dezorientovaný přistál na britském letišti v Bristolu. Domníval se, že dosedl v bezpečí okupované Francie. K zajištění požadovaného letounu pak stačil jen obyčejný letištní technik vyzbrojený pistolí.

Útěk ve velkém stylu

Američan Bob Hoover byl bezpochyby legendárním pilotem, který má dodnes na kontě několik nepřekonaných leteckých rekordů v šampionátech akrobatického létání. Proslul také jako odvážný testovací pilot prvního amerického nadzvukového letounu a rovněž jako poněkud svérázný instruktor létání. V únoru roku 1944 mu ale štěstí nepřálo: během své 59. mise nad Evropou jeho stroj selže a německý stíhač jej sestřelí. 

Hoover je umístěn v zajateckém táboře Stalag Luft I poblíž Barthu, ale nechce být jen pasivní divák. A tak během zinscenované rvačky využije okamžiku a uprchne. Postupně ukradne civilní oděv, pistoli a jízdní kolo. To je k cestě za svobodou trochu málo. Proto si z nedalekého letiště „vypůjčí“ německý Focke-Wulf Fw 190. Stroj nikdo nehlídal, protože byl určen k rozebrání na součástky. Hoover není vybíravý, a tak zvládne s ukradeným strojem doletět až do osvobozeného Holandska, kde se mu dostane náležitého uvítání. Hrdina se vrátil ze zajetí a ještě přivezl pěkný dáreček.

Letadla, která chceme

V pořadí druhý německý letoun s reaktivním pohonem a vůbec první proudový bombardér – takový byl Arado Ar 234, který němečtí letečtí inženýři vyvíjeli od roku 1942. Do války vstoupil naštěstí pozdě, protože byl klasickými stíhačkami v podstatě nedostižitelný. Němci jej využívali krátce po vylodění Spojenců v Normandii jako průzkumný letoun, protože jako jediný byl schopen rychlého průletu nad těžce bráněným územím. 

Spojenci se ale k tomuhle mimořádnému stroji dostali bez větších obtíží. Němečtí obránci jej totiž ponechali svému osudu v norském hangáru a britští vojáci se opuštěného kousku rádi ujali. Na jejich úspěch pak navázali Američané operací LUSTY. Šlo o cílené vyhledávání technologicky mimořádných letounů Luftwaffe na dobytých území i za frontovou linií. Zvláštní úlohu tu sehráli piloti z letky Watson's Whizzers. Jejich úkolem bylo odletět do bezpečí s letadly, o nichž ani pořádně netušili, jak přesně se pilotují! Takto sbírali německé letecké experimenty napříč celou Evropou.

60 tun oceli

Tank Panzerkampfwagen VI Tiger patřil mezi špičku německé strojní techniky a k nejobávanějším zjevům válečné vřavy. V jeden jediný den dokázaly tyhle těžké tanky na východní frontě zničit stovku sovětských – a ještě bez velkých ztrát. Britové se obávají, že příchod těchto ocelových obrů na africké bojiště by dočista zvrátil průběh války. Proto se na pokyn Winstona Churchilla rozhodnou, že jeden takový stroj získají a prozkoumají jeho slabiny.

Úkolem je pověřena četa polních techniků majora Douglase Lidderdalea. Teoreticky je to jednoduché: být v Africe všude tam, kde Němci nasazují tanky. A doufat, že náhodou kápnou právě na Tigra poškozeného tak, aby se nemohl bránit, ale pořád natolik schopného provozu, aby si jej Britové mohli odvézt. Zmínění inženýři sice neměli dohromady žádné bojové zkušenosti, po roce pátrání ale obávaný tank skutečně zastihnou a jako velmi užitečný suvenýr jej dopraví až do Londýna. Premiér Churchill se v něm ovšem nesveze – nemůže se vejít dovnitř. „Ti skopčáci jsou nějak moc hubení, ne?“ prohlásí…

Image

Čtěte také

Prolomení kódu Enigma pomohlo zkrátit druhou světovou válku o dva roky

První záznamy o pozorování slunečního zatmění se datují do starověku, a to k různým civilizacím. Jeden z nejstarších přitom pochází přibližně z roku 2 134 př. n. l. z Číny. Podle legendy zanedbali dvorní astronomové Si a Che své povinnosti a neupozornili císaře na nadcházející zatmění, načež přišli o hlavu. Uvedený doklad sice není zcela přesný, ale ukazuje na význam zatmění Slunce ve starověké čínské kultuře.

Babyloňané v Mezopotámii dokumentovali astronomické jevy velmi exaktně. V 1. tisíciletí př. n. l. popsali několik slunečních zatmění a jejich záznamy patří k nejstarším písemným důkazům o zmíněných jevech. Staroegyptské zdroje nejsou tak detailní; existují však zmínky o zatměních Slunce, která se považovala za důležité náboženské události, přičemž se datují do podobného období jako ty babylonské. Vcelku seriózním výzkumem slunečních zatmění pak proslulo starověké Řecko, kde se jimi ve staletích kolem přelomu letopočtu zabývala celá řada filozofů.

Méně detailní popisy potom pocházejí i ze vzdálenější minulosti. Petroglyfy na megalitickém monumentu poblíž irského Loughcrew mají rysy záznamu zatmění, jež se odehrálo v roce 3 340 př. n. l. A konečně poetické líčení Slunce „probodeného temnotou“, obsažené v hinduistickém textu Rgvéda, zřejmě odkazuje na úplné zatmění, které indický subkontinent zažil před šesti milénii.

Image

Čtěte také

Jak se fotí zatmění Slunce: Velký rozhovor s předním světovým astrofotografem

Psychické potíže a nemoci samozřejmě nepřinesla moderní doba. S lidstvem jsou spojeny už od nepaměti. Duševně nemocní to však po většinu času neměli lehké, čekal je život na okraji společnosti končící mnohdy předčasnou smrtí. Zlom přineslo 19. století, kdy se s modernizujícím zdravotnictvím rodila i psychiatrie jako lékařský obor, který v monarchii – a zejména v českých zemích – patřil svého času k nejlepším v Evropě. Spojen byl především s pražským Ústavem pro choromyslné. 

Nesmělé počátky 

Vývoj péče o duševně nemocné se v Čechách a na Moravě nijak výrazně nelišil od okolních evropských zemí. Až do pozdního středověku končili neklidní a nebezpeční lidé často ve vězení či vyhoštění za branami měst, protože si s nimi společnost nevěděla rady. Mohli rovněž upadnout do spárů inkvizice a skončit na hranici, neboť byli často považováni za posedlé ďáblem a viněni z kacířství. 

Teprve v 15. a 16. století byly zřizovány městské útulky a církevní špitály, z nichž některé speciálně přijímaly duševně nemocné, jako tomu bylo v roce 1498 ve Znojmě v Hospitale hominum rationem non habentium. Péče o nemocné, chudé, sirotky i blázny se pak stala hájemstvím církevních řádů, které od 17. století zakládaly špitály. 

Systematičtější péče ze strany státu je spojena až s osvícenstvím a racionálním 18. stoletím spjatým s novými myšlenkovými proudy, které přicházely zejména z Francie. S novými poznatky a přístupy se zkvalitňovala lékařská péče. Zásadní změnu přinesla takzvaná direktivní pravidla, která 24. května 1781 vydal císař Josef II. Na jejich základě měla v každém velkém městě monarchie vzniknout nemocnice, porodnice s nalezincem, ústav pro choromyslné a chorobinec. Vzhledem k tomu, že císař zrušil zhruba polovinu církevních řádů, které do té doby zastávaly péči o potřebné, představovalo zřízení uvedených ústavů i nutnost. 

První nemocnice byla otevřena ve Vídni už v roce 1784, a spolu s ní také blázinec, který byl umístěn ve speciální budově kruhového půdorysu zvané Narrenturm (Věž bláznů), kde se dnes nachází patologicko-anatomická sbírka vídeňského Přírodovědného muzea. V českých zemích se podařilo nemocnice, kde bylo několik lůžek vyčleněno i pro duševně nemocné, zřídit nejprve na Moravě. První zařízení tohoto typu vzniklo roku 1786 v budově zrušeného kláštera u sv. Anny v Brně. V Olomouci byla nemocnice umístěna roku 1787 do zrušeného minoritského kláštera na Předhradí. 

Pražský Tollhaus 

V Praze bylo předstupněm specializovaného pracoviště oddělení pro duševně nemocné kněze, zřízené na základě císařského dekretu z roku 1783 v nemocnici Milosrdných bratří (dnešní nemocnice Na Františku). Později provozovala oddělení pro choromyslné muže nemocnice u sv. Bartoloměje a ženám byla péče poskytována u Alžbětinek Na Slupi. 

Na všeobecnou nemocnici si Praha musela počkat až do počátku devadesátých let 18. století. Na vině byly finanční problémy a spory o její umístění. Ty nakonec vyřešil sám císař Josef II., který při návštěvě Prahy roku 1786 poukázal na nevyužitou budovu Ústavu šlechtičen u sv. Andělů na dnešním Karlově náměstí. Přestavbou damenstiftu byl pověřen František Ladislav Herget, profesor a ředitel pražské polytechniky. Nemocnice byla do provozu slavnostně uvedena 2. ledna 1791, její součástí byl i první Ústav pro choromyslné v Čechách, tehdy oficiálně označovaný jako Tollhaus. 

„Pro šílence zuřivé, okolí nebezpečné a nečisté“ byla zřízena zcela nová budova. Herget ji pojal jako jednoduchou, sýpku připomínající podélnou trojpodlažní stavbu. Okna se nacházela vysoko, aby se k nim pacienti nemohli dostat a zároveň tudy mohl proudit dostatek tepla a světla. První ředitel nemocnice Tadeáš Bauer uspořádání Tollhausu popsal: „Každé poschodí mělo centrální chodbu probíhající po celé délce budovy, ze které vedly dveře do 19 pokojů a do místnosti pro ošetřovatele. Kapacita budovy byla 57 nemocných, přičemž měl z počátku každý svůj pokoj a teprve později byli dáváni dva nemocní do jedné místnosti. Přízemí bylo určeno pro muže, I. patro pro ženy, II. patro bylo společné, ale oddělené mřížemi a sloužilo jako oddělení třídní (…). Lůžka pro klidné nemocné byla opatřena slamníkem, prostěradlem, žíněným podhlavníkem, vlněnou prošívanou dekou, povlečenou v pruhovaném kanafasu.“ 

Vstříc pacientům 

Pražský Tollhaus byl na svou dobu velmi dobré zařízení, přestože nadále sloužil spíše k detenci a přetrvávaly zde některé drsné léčebné metody, k nimž patřila závěsná otáčivá židle (odstředivá síla měla vytěsnit zlé myšlenky), kurtování a svazování, vyvolávání zvracení či polévání ledovou vodou. Přístup k pacientům se nicméně postupně lepšil. Svědčí o tom i upuštění od spíše hanlivého německého označení Tollhaus (blázinec), které nově nahradil umírněnější termín Irrenhaus (od slova irre – pomatený, pomýlený). Na choromyslné, kteří „nedostatečně užívali rozumu“, ostatně pamatoval i Všeobecný zákoník občanský z roku 1811. Osoby nezpůsobilé spravovat své vlastní záležitosti stavěl pod ochranu státu skrze zřízení opatrovníka. 

Hospitalizace probíhala s vědomím radnice nebo soudu. Při přijetí pacienta byl stanoven poplatek za ošetření a sepsána smlouva, následně nemocného prohlédl lékař, ranhojič či městský fyzik, což bylo tehdy označení pro (v dnešním slova smyslu) hygienika. Jednotlivá oddělení se mimo jiné dělila dle sociálního statusu do tří platících tříd, podle nichž se lišilo i vybavení pokojů nebo jídelníček. Existovala rovněž skupina gratis pro ty, kdo si poplatek nemohli v žádném případě dovolit. Museli však doložit takzvané vysvědčení o chudobě, které vystavoval příslušný farní obvod. Mimopražští pacienti mohli být přijati pouze v případě, že jejich léčbu uhradila domovská obec nebo vrchnost. 

V čele ústavu stál ředitel všeobecné nemocnice, jenž byl současně protomedikem – vrchním zemským lékařem. Jeho zástupcem a zároveň lékařsky nejvýše postavenou osobou byl vrchní nemocniční lékař, který nad ústavem vykonával dohled. Tito lékaři byli často chirurgové (až roku 1811 byl ústav svěřen primářům interního oddělení), pro něž se psychiatrie nacházela na okraji zájmu. 

Výjimku v tomto ohledu představoval Jan Theobald Held, který pozici zastupujícího vrchního lékaře vykonával v letech 1806–1811. Jednalo se o významného lékaře své doby (mimo jiné je známý jako přítel románového F. L. Věka), proslul odbornou erudicí, ale i lidským přístupem a empatií k nemocným. První zkušenosti s psychiatrickými pacienty získal, když pečoval o duševně choré kněze v nemocnici Milosrdných bratří. Zasadil se mimo jiné o to, aby přestalo být užíváno hanlivé označení Tollhaus, a respektoval důstojnost každého jedince. Na svou dobu byl velmi pokrokový – v ústavu zřídil pro nemocné knihovnu s čítárnou, hudební místnost, zavedl léčbu zaměstnáním, pracovní dílny a tělesná cvičení. Zároveň se snažil pro psychiatrii získat mediky, které sem vodil na praxi. 

Nedostatek lůžek 

Prakticky od svého založení bojoval pražský ústav s nedostatečnou kapacitou. Zdálo se, že problém vyřeší nové prostory, které získal během dvacátých let 19. století v areálu zrušeného kláštera sv. Kateřiny v těsném sousedství nemocnice. Jednalo se o hlavní klášterní budovu o čtyřech křídlech, na niž přiléhal kostel sv. Kateřiny, kde vzniklo mužské oddělení, a menší jednopatrový objekt při nároží Kateřinské ulice a ulice Ke Karlovu, kam byly umístěny ženské pacientky. V původní Hergetově budově končily nevyléčitelné případy.

Další kvalitativní posun v péči o choromyslné přineslo zřízení samostatného primariátu v roce 1829. Primář měl k dispozici asistenta (sekundáře), přičemž se oba mohli věnovat skutečně jen psychiatrickým pacientům. Zástupce primáře musel být navíc neustále k zastižení, proto v ústavu i bydlel. O část svých povinností se dělil s chirurgem, jenž měl na starosti ošetřovatelský personál a vykonával kupříkladu pitvy. Od roku 1830 byl lékařský tým rozšířen o pomocného sekundáře, který pracoval jen za byt a stravu.

Nově vzniklý komplex, pro nějž se vžilo všeobecné označení Kateřinky, však problém s kapacitou zdaleka nevyřešil. Už v roce 1840 se proto začal na bývalých pozemcích kláštera budovat pavilon dodnes zvaný Nový dům, který byl dokončen o čtyři roky později (v současnosti se zde nachází psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty UK). Jednalo se o jedno z nejmodernějších zařízení svého druhu v Evropě s kapacitou 150 lůžek, pacienti měli k dispozici několik zahrad, altánky, kulečník, dílny, kde pracovali v rámci terapie za plat, knihovnu, hudební nástroje či pavilon s vodoléčbou. 

Život za zdí 

Snahou ústavních lékařů bylo zajistit, aby se pacienti cítili bezpečně a pokud možno i příjemně. Základem jejich života byl pevný denní režim, který většině nemocných dával mantinely, v nichž jim bylo dobře. Den začínal v létě v pět a v zimě v šest hodin. V sedm se podávala snídaně, v poledne oběd a v šest či sedm večer (dle ročního období) večeře. Jedlo se pod dohledem z cínového nádobí příbory upravenými tak, aby si nemocní nemohli ublížit. Představu o stravě za zdmi ústavu si můžeme učinit z dochovaného jídelníčku z roku 1847. Rozmanitost pokrmů se odvíjela od platové třídy, v níž se pacient nacházel. Ke snídani se obvykle podával masový vývar s žemlí. Nemocní z 1. třídy k obědu dostávali na výběr většinou dušené hovězí maso nebo různé druhy pečeného masa. Mohli si ale zvolit i další pokrmy jako tvarohové buchty, rýžový nákyp a k tomu salát či kompot. K večeři se zasytili pečenými bramborami, skopovým masem na houbách nebo mléčnou rýží. 

Podobný jídelníček měli rovněž pacienti z 2. třídy s tím rozdílem, že maso dostávali jen čtyřikrát do týdne a saláty třikrát. Nepřekvapí, že pacienti z 3. třídy jídlo na výběr neměli. Obvykle jim bylo podáváno dušené maso se zeleninou a k večeři nejrůznější kaše. 

A jak vypadal pacientův den? Doba se od prvních špitálů a ústavů, kde šlo zejména o detenci, změnila a možnosti byly pestré. Většinu času zabraly léčebné procedury a terapie, které se odvíjely od druhu onemocnění a jeho intenzity. Kvalita se s postupujícím rozvojem péče zlepšovala. Krom běžných léčebných metod se nabízela možnost lázní, pití minerálních vod, masáží či elektroléčby. Nejrozšířenější byla pracovní terapie, která se zároveň stala velmi oblíbenou a jejíž možnosti se zvětšovaly společně s rozrůstáním ústavního komplexu. Nemocní se věnovali zelinářství, včelařství, květinářství, nebo dokonce chovu dobytka. Postupně se rozšiřovalo i spektrum řemesel: krejčovství, obuvnictví, rukavičkářství, šití, tkalcovství nebo pletení. Peníze z terapie se nemocným ukládaly, aby měli po propuštění něco do začátku. 

Ovšem nejen prací byl pacient živ. Ti s lehčími potížemi mohli na kratší vycházky, věřící měli možnost účastnit se mší v ústavním kostele za dozoru opatrovníků, avšak vždy muži a ženy zvlášť. Našel se i prostor pro různé festivity (dožínky, karnevaly, hudební koncerty či divadlo) a každodenní volnočasové aktivity. Zejména po večerech pacienti hráli deskové hry, biliár, ženy často trávily čas u klavíru. Večerka byla obvykle v devět hodin večer. 

Pevné základy 

Oproti Čechám si Morava na svůj první samostatný ústav pro léčbu duševně nemocných musela od časů Josefa II. počkat takřka osmdesát let. Pacienti byli odkázaní zejména na ústavy zřizované při všeobecných nemocnicích v Brně a Olomouci. Jejich kapacita a často i lékařská péče však byly mizerné. V roce 1862 přešly všechny dobročinné moravské ústavy pod zemskou správu, což přineslo efektivnější financování a rozvoj. Nově vystavěný Moravský zemský ústav pro choromyslné v Brně-Černovicích se 336 lůžky zahájil svou činnost 1. listopadu 1863. V jeho čele stál významný lékař Josef Ignáz Čermák, který na Moravu přišel z pražských Kateřinek. 

Ve Slezsku se o choromyslné pečovalo v městské nemocnici v Opavě, založené v prostorách bývalého františkánského kláštera roku 1800 (od roku 1807 Heiderichova nemocnice). Vlastní zemský ústav se podařilo slezskému sněmu postavit až v roce 1889. Areál s kapacitou 200 lůžek dle architekta Waldemara Osterloffa patřil mezi nejmodernější svého druhu. 

Dlouhé 19. století zrodilo psychiatrii jako nový lékařský obor, který se v českých zemích úspěšně etabloval. Z původně detenčních zařízení vznikly přispěním zemských úřadů ústavy pro choromyslné na vysoké evropské úrovni. Československá psychiatrie tak měla po první světové válce na co navazovat, k dispozici měla základní páteřní síť léčebných ústavů, která v podstatě přetrvala dodnes – bohužel včetně nejpalčivějšího problému s kapacitou.

Image

Čtěte také

Sedm století lidského šílenství: Pohnutá historie londýnského ústavu pro choromyslné

Krokodýli jsou často považováni za „živoucí fosilie“ – zdánlivě neměnné tvory, kteří od dob dinosaurů přežívají ve vlhkých a bahnitých koutech světa. Nový výzkum vědců z University of Central Oklahoma a University of Utah ale ukazuje, že pravda je mnohem zajímavější. Tito plazi nejsou jen přežívající relikty minulosti, ale potomci výjimečně přizpůsobivých předků, kteří obstáli i v době dvou největších planetárních krizí.

Dnešní krokodýli, aligátoři a gaviálové patří do širší skupiny zvané krokodylomorfové, která se objevila už před 230 miliony let. Tito tvorové přežili nejen konec triasu, ale i slavné vyhynutí dinosaurů na konci křídy. Zatímco jiné skupiny – dokonce i jejich příbuzní z řad pseudosuchianů – zcela vyhynuly, právě krokodylomorfové dokázali přetrvat.

Jak to dokázali? Klíčovou se ukázala jejich ekologická flexibilita. Nešlo o vybíravé jedlíky – přežili díky schopnosti přizpůsobit se různým prostředím i potravním strategiím. Právě tuto schopnost vědci označují za jeden z hlavních faktorů, který jim zajistil přežití.

Evoluční chameleon

Zatímco dnešní krokodýli jsou převážně predátoři, trávící většinu času ve vodě, jejich dávní předci měli mnohem rozmanitější životní styl. Někteří byli suchozemští všežravci, jiní specializovaní masožravci nebo dokonce býložravci. Po vymírání na konci triasu přežily především všežravé suchozemské formy – pravděpodobně díky své přizpůsobivosti.

Během druhohor pak krokodylomorfové zažili explozi evoluční rozmanitosti. Existovali jak vodní lovci, tak pozemští predátoři a býložravci. Jenže s blížícím se koncem křídy přišel postupný útlum. Když do Země narazil osudný asteroid, přežily hlavně polovodní všežravé druhy – přímí předchůdci dnešních krokodýlů.

Jak vědci vůbec poznají, co jedli dávní plazi? Odpovědi ukrývají tvary lebek a zubů. Ostré zuby značí masožravce, zploštělé zuby zase býložravce. Studie, uveřejněná v odborném časopisu Palaeontology, zahrnovala 99 vyhynulých druhů a 20 žijících krokodýlů. Vědci srovnávali jejich zuby s chrupem dalších 136 druhů savců a plazů, aby mohli odvodit jejich potravní ekologii – tedy jaký typ potravy konzumovali a kde ji získávali. Tým procestoval sedm zemí a čtyři kontinenty, aby získal vzorky. Výsledkem je nejkomplexnější databáze evolučních přizpůsobení krokodylomorfů, která pokrývá čtvrt miliardy let.

Poučení pro budoucnost?

Země aktuálně čelí šestému hromadnému vymírání – způsobenému především činností člověka, ničením přirozených stanovišť, invazními druhy a změnou klimatu. Zjištění, že obecná přizpůsobivost zvyšuje šance na přežití, může být pro dnešní ochránce přírody klíčové. Druhy jako gaviál indický (Gavialis gangeticus) nebo krokodýl kubánský (Crocodylus rhombifer) jsou dnes kriticky ohrožené. Pokud se jejich životní prostředí zachová, jejich přirozená schopnost přizpůsobit se by jim mohla dát šanci přežít i tuto krizi.

„Když se podíváme na dnešní krokodýly, neměli bychom v nich vidět jen nebezpečná zvířata nebo zdroj luxusních kabelek,“ připomíná paleontolog Randy Irmis. „Jsou to výjimeční přeživší, kteří si zaslouží náš respekt – a ochranu.“

Image

Čtěte také

Katastrofální sled událostí vedl k opakovaným vymíráním v oceánech druhohor

Stav nazývaný francouzsky déjà vu neboli „již viděné“ představuje přechodný pocit, že jsme někdy v minulosti zažili identickou situaci, přestože to není možné. Ukazuje se, že alespoň jednu takovou zkušenost má drtivá většina lidí. Jde o velmi častý jev například u pacientů s epilepsií spánkového laloku a u nemocných je jeho vznik vědcům poměrně jasný. Zatím ovšem přesně nevědí, proč jej zažívají i zcela zdraví jedinci. Klíčovou roli však podle nich hraje hipokampus, zodpovídající za ukládání krátkodobých vzpomínek.

Odborníci z brněnské Masarykovy univerzity například vyšetřením mozku více než stovky dobrovolníků zjistili, že jedinci, u nichž se déjà vu vyskytlo či vyskytuje, mají významně menší hipokampus než lidé bez popsané zkušenosti. Není ovšem zcela jasné, co přesně vede k jeho vyšší citlivosti, podráždění nervových buněk a vyvolání falešné vzpomínky. 

Vědci se shodují, že půjde zřejmě o kombinaci genetických předpokladů a vnějších podnětů v podobě stresu, nedostatku spánku či nejrůznějších zánětů a nedokrvení. 

Image

Čtěte také

Podvody vlastního mozku: Falešné vzpomínky vznikají bleskovou rychlostí

Ustavující schůze Organizace spojených národů začala ještě před koncem války, 25. dubna 1945 v San Franciscu. Jednáním předcházel spor o postavení Francie, kterou Roosevelt odmítal zařadit mezi vedoucí mocnosti. Učinil tak až po Churchillově naléhání. Britský premiér tímto krokem zřejmě usiloval také o oslabení vlivu SSSR, k jehož politice cítil sílící nedůvěru. 

Společnost národů zaniká

Zasedání se zúčastnili zástupci 50 zemí a řady nestátních organizací. Rokování vyústilo 25. června v přijetí Charty OSN. Dokument upravoval strukturu a kompetence jednotlivých složek organizace. Vymezení účelu OSN vycházelo z principů Deklarace. USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína se staly stálými členskými zeměmi Rady bezpečnosti, ustavené v říjnu 1945.  Ve stejné době došlo také ke jmenování prvního generálního tajemníka, britského diplomata Gladwyna Jebba. Ten funkci zastával pouze prozatímně do doby, než z volby vzejde nový tajemník. K tomu došlo na prvním regulérním zasedání OSN v Londýně počátkem následujícího roku, kdy Jebba nahradil Nor Trygve Lie.

Symbolické poslední zasedání Společnosti národů proběhlo 18. dubna 1946 v Ženevě. Delegáti 34 zemí se shodli na likvidaci Společnosti a na předání jejího majetku nástupnické OSN. Na základě ujednání z jaltské konference OSN po své předchůdkyni převzala také mandátní teritoria, nově označovaná jako poručenská území. Šlo o 11 oblastí, jež se nacházely de facto v koloniální správě evropských mocností. Všechna poručenská území se v průběhu let 1957–1994 postupně osamostatnila.

Pomoc a obnova

K primárním úkolům OSN v jejích počátcích patřilo především zajištění humanitární pomoci a hospodářské konsolidace v regionech zasažených válkou. Již během přípravné fáze,  v listopadu 1943, došlo k založení Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, UNRRA). Organizace, na jejímž chodu se podílelo 44 zakládajících států, sídlila v New Yorku a její činnost financovaly z převážné části USA. UNRRA sehrála důležitou roli při zajišťování repatriace vězňů, nuceně nasazených a válečných zajatců. Mimo to se starala o zásobování potravinami, oděvy i zemědělskými a stavebními potřebami. Počet pracovníků UNNRA v prvních poválečných letech dosáhl 12 tisíc osob. Pomoc putovala celkem do 16 zemí. 

Problémy spojené s činností UNNRA ale předznamenaly potíže, jimž měla zakrátko čelit celá OSN. Již na podzim 1946 se vedení UNNRA rozhodlo upustit od plánovaných dodávek do Sovětského svazu s odůvodněním, že se Moskva nepřípustně vměšuje do záležitostí sousedních států. Když OSN v závěru roku 1947 ukončila činnost UNNRA a rozhodla se ji nahradit takzvaným Marshallovým plánem, země formujícího se sovětského bloku další podporu ze Západu odmítly. V atmosféře počínající studené války tak systém mezinárodní spolupráce dostal první citelné trhliny. 

Svobodné území Terst

Zatěžkávací zkouškou mladé OSN se stalo řešení vlastnictví přístavu Terst, který si nárokovala Itálie i Jugoslávie. V závěru druhé světové války se město stalo předmětem „závodu“ mezi Titovými partyzány a britskými jednotkami. Ty nakonec dorazily jako první a zabránily jugoslávské anexi. Trvající napětí v oblasti vedlo k vydání rezoluce OSN z 10. ledna 1947, která vytvořila Svobodné území Terst. 

To se členilo do zón A a B. Zónu A, která zahrnovala samotné přístavní město, spravovala americká vojenská komise s pomocí kontingentu britské armády. Venkovská zóna B byla v rukou Jugoslávců. Až v roce 1954 se zástupci USA, Velké Británie, Itálie a Jugoslávie dohodli na rozdělení území s tím, že zóna A se stane součástí Itálie a zóna B připadne Jugoslávii. Vzájemné nároky obou států na sporné území formálně ukončila až Osimská smlouva z roku 1975.

Image

Čtěte také

Jak vypadalo poválečné působení mezinárodní organizace UNRRA v Evropě

Pokud na dávné Zemi vznikl život, mohl využívat vhodné organické, čili probiotické molekuly. Ty ale nemusely být nutně pozemského původu. Pozoruhodný nový výzkum chemiků Havajské univerzity v Mānoa upozorňuje, že probiotické molekuly se mohly objevit už dlouho před samotným vznikem Země, přímo v kosmickém prostoru.

Badatelé Výzkumné laboratoře astrochemie W. M. Kecka úspěšně napodobili extrémní podmínky hustých mezihvězdných mračen a zjistili, že v nich mohou vznikat veškeré složité karboxylové kyseliny, které potřebují živé organismy k základnímu metabolismu. Nejsou k tomu nutné žádné organismy a stačí jen pár milionů let.

Metabolismus z vesmíru

Výzkum týmu, který vedl Ralf Kaiser, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis PNAS, se soustředil především na organické látky, které tvoří slavný Krebsův (citrátový) cyklus, základní metabolickou dráhu prakticky všech dnešních organismů. Jak se zdá, tyto molekuly, které se v buňkách podílejí na aerobní oxidaci živin a „výrobě energie“, mohly pocházet z mrazivého mezihvězdného prostoru.

Vědci nejprve vystavili jednoduché plyny, co jsou zcela běžné v kosmickém prostoru, teplotám blízkým absolutní nule. Pak je vystavili simulovaným paprskům kosmického záření a pomalu je ohřívali, jako když poblíž vzniká nová hvězda. Za těchto podmínek se v experimentu samovolně objevila kompletní sestava organických kyselin, které jsou nutné pro Krebsův cyklus.

Výsledky experimentu podporují představu, podle které mohla mladá Země zdědit „sadu pro vznik života pro začátečníky“ z okolního vesmírného prostoru, kde již byly přítomny potřebné molekuly. Když se v planetárním systému rodí planety, mohou se tyto molekuly dostat na jejich povrch s meteority či kometami. Pak se spustí chemické procesy, které v příznivém případě povedou ke vzniku života.

Image

Čtěte také

Mladé hvězdy obklopují ohromná množství organických látek

Vědci bijí na poplach – do řek a moří se dostávají zbytky lidských léků, které zásadně ovlivňují chování vodních živočichů. Nejnovější studie mezinárodního výzkumného týmu vedeného Švédskou univerzitou zemědělských věd odhaluje, jak jeden z běžně předepisovaných léků – klobazam – benzodiazepin používaný při léčbě úzkostí a nespavosti – mění migraci a sociální chování mladých lososů obecných (Salmo salar). Následky mohou být podle vědců závažné nejen pro samotné ryby, ale i pro celý vodní ekosystém.

Lososi na benzodiazepinu

Studie probíhala přímo v terénu – tedy ve volné přírodě, nikoli jen v laboratoři. Vědci sledovali lososy v klíčové fázi jejich života – kdy putují z řek do Baltského moře. Pomocí pomalu se uvolňujících implantátů s léky a sledovacích čipů vědci zjistili, že lososi vystavení klobazamu migrují rychleji než je běžné, překonávají překážky jako vodní elektrárny s nečekanou lehkostí a ignorují přirozené opatrnostní mechanismy, které je chrání před predátory.

Ačkoliv se může zdát, že rychlejší migrace je pozitivní, vědci upozorňují, že jakákoli změna přirozeného chování může mít neblahé dopady – od narušení rozmnožování přes snížení šancí na přežití až po narušení rovnováhy v celém ekosystému.

Laboratorní experimenty navíc ukázaly, že klobazam narušuje přirozené shlukování ryb v hejnech, jež slouží k ochraně a společnému přežívání. Jde o změnu důležitého sociálního chování, která může mít vliv na rozmnožování a soudržnost nejen lososí populace. Vzhledem k tomu, že losos atlantský se dostal na červený seznam ohrožených druhů a v některých oblastech (např. v Maine nebo Velké Británii) je dokonce kriticky ohrožený, je jakékoli oslabení jeho sociální struktury důvodem k obavám. Jsou-li těmito látkami zasaženy celé ekosystémy – tedy více druhů najednou – může docházet k nepředvídatelným interakcím a řetězovým ekologickým dopadům.

„Farmaceutické polutanty se stávají celosvětovým problémem. V řekách už bylo detekováno přes 900 různých léčiv,“ uvádí Marcus Michelangeli z australské Griffithovy univerzity. „Velké obavy vzbuzují psychoaktivní látky, které mohou výrazně ovlivňovat chování živočichů.“

Z řek na talíř

Znečištění vod farmakologickými přípravky navíc nepředstavuje problém pouze pro rybí populace. Přestože studium možných dopadů konzumace kontaminovaných ryb těmito látkami je zatím v plenkách, existují náznaky, podle kterých může mít negativní následky i na lidské zdraví. 

Lososi pod vlivem léků tak mohou představovat je pověstnou špičku ledovce. To, co splachujeme do záchodů nebo vylučujeme z našich těl, se nakonec může vracet zpět nejen do řek, ale i na náš vlastní talíř. Podle vědců je proto nejvyšší čas začít brát znečištění farmaky stejně vážně jako znečištění plasty či pesticidy. Vedle větší odpovědnosti farmaceutických firem, které by měly vyvíjet léky, jež se v přírodě snáze rozkládají jsou podle vědců klíčové také modernější čistírny odpadních vod, které dokážou farmaka lépe odstraňovat.

Image

Čtěte také

Úhoři na kokainu: Velké festivaly zatěžují okolní ekosystémy množstvím drog

Výraz Aztékové se v Evropě rozšířil na přelomu 18. a 19. století v době objevitelských výprav do Latinské Ameriky, na které se vydal například francouzský biolog Alcide d‘Orbigny nebo americký spisovatel John Lloyd Stephens spolu s anglickým umělcem Frederickem Catherwoodem, inspirováni publikacemi lorda Kinsborougha. Termín zpopularizoval zejména pruský badatel Alexander von Humboldt (1769 až 1859), jehož zámořské cesty dosáhly v Evropě velkého věhlasu a jehož dílo se dochovalo i v tuzemských knihovnách. K rozšíření jména Aztékové v Evropě pak přispěly především práce západních historiků, jako byli Američané William Hickling Prescott a George Clapp Vaillant, které se překládaly do mnoha jazyků. 

Totožnost dle města 

Jak se tedy Aztékové správně označují? V současném odborném jazyce badatelé nejčastěji používají pojmy Mexikové (španělsky Mexicas) či Tenochkové (Tenochcas). A aby toho nebylo málo, někdy se nazývají také jako Nahuové (Nahuas). Co tyto pojmy vlastně znamenají? Ačkoliv se mnohdy uplatňují jako synonyma, ve skutečnosti mají odlišný význam. 

Aztécká říše byla velmi rozsáhlá a zahrnovala obyvatele různých etnik, kteří náleželi k různým kulturním okruhům. Většina obyvatel Mexického údolí, kde leželo srdce aztéckého impéria, příslušela ke kultuře Nahuů, to je mluvčích jazyka nahuatlu (přesněji Nahuatlacah), a označujeme je proto jako Nahuy. Původní obyvatelé Mezoameriky však svoji identitu chápali spíše lokálně než ve vztahu ke svému etniku či kultuře a sami sebe nejčastěji pojmenovávali etnonymy odvozenými z názvu města, ve kterém žili, nebo z názvu jeho mytického zakladatele. Obyvatelé hlavního města aztécké říše Tenochtitlanu sami sebe označovali za Mexiky (v nahuatlu Mexihkah) či Tenochky (Tenochcah). 

Ten, kdo pochází z Aztlanu 

Výraz Aztékové (v nahuatlu aztecatl) má význam lidu pocházejícího z bájné oblasti Aztlan, odkud podle aztécké mytologie měli lidé doputovat do Mexického údolí, kde později založili hlavní město své říše, a znamená „ten, kdo pochází z Aztlanu“. Podle významného mexického filologa a odborníka na nahuatl Miguela Leóna-Portilly jde o zkrácenou verzi původního názvu Aztatlan, což znamená „místo volavek“. 

Termín Aztékové tedy ve skutečnosti označuje mexické obyvatelstvo během dlouhého období putování (a kočovného života) z bájné domoviny v severním Mexiku do Středního Mexika, které trvalo asi 260 let, jak ostatně dokazují díla domorodých kronikářů. K těm patřil Hernando de Alvarado Tezozómoc nebo Domingo Francisco de San Antón Muñón Chimalpahin Cuauhtlehuanitzin, oba žili v 16.–17. století. 

Název Mexikové naopak pojmenovává již usedlé, zemědělské obyvatelstvo, které se dle vlastních mýtů mělo v roce 1325 usadit na jednom z ostrovů jezera Texcoco, a v budoucích staletích vytvořilo mocnou, světoznámou říši. Právě z tohoto důvodu většina odborníků v současnosti upřednostňuje etnikum označovat tímto pojmem, jak ukazují názvy výstav i odborných publikací. 

Mexický antropolog a historik León-Portilla navíc upozorňuje na skutečnost, že výraz Aztékové odkazuje na původní pány bájné země Aztlan, před nimiž Aztékové utekli, a vlastně tak nazývá jejich porobitele. Obdobně nešťastné je používání pojmu Aztékové, a v tomto případě i Mexikové, pro označení všech obyvatel multietnické aztécké říše, a to už proto, že hlavnímu etniku byla ta další, mnohdy nedobrovolně, podřízena.

Image

Čtěte také

Jak dokázali Aztékové vybudovat město dvakrát větší než tehdejší Londýn?