Srdce je sice relativně jednoduchý, ale zároveň velmi namáhaný a současně kriticky důležitý orgán. Pokud je trvale poškozené, je transplantace často jedinou možností. Tradičně se srdce dárce vyjme z těla a uloží se v chladu a bez zásobování krví. Doba, kterou takto chlazené srdce pro transplantaci může strávit mimo tělo je samozřejmě jen omezená a navzdory chladnému prostředí představuje pro orgán značné riziko. Srdce během té doby nebije. Může dojít k jeho poškození a znehodnocení nebo k odmítnutí transplantátu tělem pacienta.

Transplantace srdce v plném provvozu

Tým chirurgů Národní univerzitní nemocnice Tchaj-wanu (NTUH) před časem úspěšně zvládl nový, revoluční postup transplantace srdce, při němž není aktivita srdce nikdy zastavena a příjemce dostává trvale tlukoucí srdce. Tento postup snižuje riziko pro srdce a tím i riziko neúspěchu transplantace.

Nový typ operace umožnil speciálně navržený systém pro podporu živého orgánu. Systém udržuje srdce v chodu, když je mimo tělo pacienta tím, že skrz něj protéká okysličená krev. Odborníci NTUH se při vývoji tohoto systému inspirovali systémy pro podporu života, které dočasně nahrazují činnost srdce a plic.

Během zmíněné operace tým NTUH transplantoval srdce 49leté ženě, která trpěla dilatační čili městnavou kardiomyopatií. Operace proběhla loni v srpnu a žena byla brzy propuštěna z nemocnice. Dodnes se jí daří dobře. Tým doufá, že podobné operace budou v budoucnu stále častější. Úspěšnou operaci popisuje studie, kterou zveřejnil odborný časopis Journal of Thoracic and Cardiovascular Surgery Techniques.

Image

Čtěte také

Vědcům se podařilo prodloužit životnost srdcí určených k transplantacím

Kdy se u nás Keltové objevili? To je těžká otázka, protože nemůžeme určit nejen přesný rok příchodu, ale těžko se trefujeme i do století. Zhruba to lze odhadnout na 4. století před Kristem, tedy zhruba před 2 400 lety. Kolem roku 400 vycházejí zpoza pomyslných kulis na jeviště českých dějin. Keltové jsou sice stále hodně tajemní a víme o jejich životě vlastně jen útržky, ale ve srovnání s anonymitou pravěkých společností už to nejsou jen tušené stíny, ale skuteční lidé z masa a krve. Keltům se někdy říká také klasici barbarského světa. Do dějin vstupují jako první pojmenovaní a písemně historicky zaznamenaní obyvatelé středoevropského vnitrozemí. Kolébku Keltů bychom našli v zemi, kde pramení Dunaj. Na sever od Alp někde mezi východní Francií a Čechami. 

Dobývání území 

O Keltech nepsal nikdo menší než „otec dějepisu“, Řek Hérodotos z Halikarnassu už v 5. století před Kristem. Své rozsáhlé historické a místopisné dílo nazval Histories apodexis, tedy Výklad zkoumaného. Podle jeho zpráv žili Keltové neboli Keltoi v zemi zvané Keltiké. Česky bychom mohli říct: Keltsko. Jeho zpráva je důležitá i v tom, že upřesňuje datování. Dokládá, že v jeho době znal antický svět jenom Kelty středoevropské, tedy vnitrozemské. Nezažil je dosud na mořském břehu jako obávané dobyvatele. 

Keltové se totiž představili antickému světu jako náramně drsní, neohrožení válečníci. Řekové a později i Římané byli zděšeni tvrdostí keltských útoků. Vyděsila je možná i odvaha, s jakou v armádách Keltů bojovaly ženy po boku mužů, a zděsili se i nad keltským kořistnictvím – lačným jako bezohledným. 

Tři kmeny (či etnické skupiny, chcete-li) budily na jihu evropského kontinentu skutečnou hrůzu: Peršané, Skythové a Keltové. Řekové se smáli, že kopí Keltů nemají průraznost. Opravdu, jejich hroty byly ze železa příliš měkkého a po několika úderech se ohnuly. Jenomže keltští bojovníci ohnuté špičky svých zbraní za pochodu narovnávali nohama a nenechali se ničím zastavit. Kopí (latinsky gaesum) mělo dřevěnou botku a dosahovalo délky přes dva metry. Nebylo samozřejmě jedinou keltskou zbraní. Používali například takzvané velitelské mečíky, jakkoliv šlo více o odznak moci než o skutečnou zbraň.

Odvaha a odhodlání 

Kromě toho však Keltové měli i pevný železný meč jako bojový nástroj. Jeho délka se někdy blížila jednomu metru. Ukládal se do pochvy, kterou v pozdějších časech bohatší vrstvy nechávaly i umělecky dekorovat. Proto se ve 2. století před Kristem mluví o „stylu krásných mečů“. A měli i další zbraně: oštěpy, luky a šípy. Typickou zbraní býval prak, do nějž se jako munice používaly oblázky. Římané sice pomlouvali štíty Keltů (jsou prý jen slabou ochranou, protože pořádným oštěpem legionáře lze prorazit i dva tři najednou), ale Keltové poničené štíty odhazovali a brali si nové, lemované často bronzovým plechem, se střední bronzovou puklicí chránící ruku. 

Vedle pěších jednotek vyzbrojených spíš skromně bojovalo na všech frontách keltské vozatajstvo – útvary lehkých dvoukolých kár, tedy jízdní sbory postavené z příslušníků keltské aristokracie. Ti dovedli v největším trysku obrátit koně a smést nepřítele smykem káry. Za jízdy pobíhali vozatajové po ojích, stavěli se na jho, skrývali se za těly hřebců a nečekaně vnikali do týlu nepřítele, aby vzápětí mizeli jak stíny. V dalších stoletích ovšem Keltové používali i regulérní jezdce na koních bez vozů. 

Hluk a valící se masa 

Hrůzu u protivníků vzbuzoval nenapodobitelný ryk keltských útočících vojů – doslova ohlušující řvaní smíšené s hlasitým troubením na rohy a dlouhé válečné trouby. „Vzhled keltského vojska a hluk, které způsobovalo,“ napsal Řek Polybios, „naplňoval děsem. Rohů a trub bylo nespočetně, zároveň vojsko tropilo takový povyk, že nejen přehlušoval zvuk hudebních nástrojů a volání vojáků, ale dokonce i okolí znělo ozvěnou, jako by se k tomuto hřmotu připojovalo...“ Postrachem se stal také rozšířený a známý keltský zvyk uřezávat hlavy přemoženým. 

Souvisel s dávným kultem hlavy – jeho stopy se nalézají po celé někdejší oblasti Keltů. Podle jejich představ byla hlava nejdůležitější částí lidského těla a patrně i sídlem duše. Vlastnit hlavu nepřítele znamenalo ovládnout ho celého. Z tohoto názoru vznikla a rozmohla se jakási sběratelská vášeň. 

Někteří badatelé označují proto Kelty jako „lovce lebek“. Bojovníci odcházeli z bitevního pole s co nejpočetnější kolekcí uřezaných hlav. Nepřátelské hlavy přibíjeli na dům jako viditelné znamení statečnosti jeho obyvatele. Hlavy byly často balzamovány a v domácím prostředí tvořily sbírku udatného veterána. Lebek nepřátel se užívalo jako číší při kultovních slavnostech a při této příležitosti sloužily i jako ozdoba. Při oslavách je Keltové rozmisťovali po hodovních halách či kolem nich. 

Dvě stě let dobývání 

Římané jim říkali Galové a od tohoto pojmenování vznikl i Tumultus gallicus, čili galský postrach. Keltský nápor trval dvě století. Nejvíc je lákaly nejbohatší kraje Evropy – jih a jihovýchod. Z Řecka a Itálie se už v době halštatské dostávala do pravlasti Keltů spousta přepychového zboží – od zlatých a bronzových šperků přes nejjemněji tkané látky až po amfory s vínem a taky nádherné etruské zobákovité konvice. A postupem času si je Keltové chtěli brát sami – ne kupovat od obchodníků. Snadná kořist se stala heslem a železná zbraň praporem dobyvačné války. 

Co bylo příčinou keltského tažení? Na jedné straně silné přelidnění (na poměrně malém území se tísnil kmen vedle kmene a také patrně kmen proti kmeni bojoval), nedostatek půdy a obživy. Kam to mohlo vést? Jedině k masovým odchodům početných skupin za daleké obzory, za nadějí na nová sídla, pole, zemi. Byly to pochody se zbraní v ruce, neboť půdu ani obživu nikdo dobrovolně nevydá, pochody, které přerostly ve valící se záplavu, šířící hrůzu – Tumultus gallicus. 

Ale Keltům nešlo zdaleka jenom o hledání nového domova. Stali se z nich draví kořistníci. Zvykli si na divoká tažení a na svévolné hospodaření v bohatých jižních zemích. Lákalo je drancování a při něm snadno nabytý lup a snadná obživa. Prostě kořist všeho druhu, kterou někdy nosili napíchnutou na svých pověstných kopích. 

Roku 225 př. n. l. uštědřily římské armády Keltům jednu z rozhodujících porážek v bitvě u Telamonui na etruském pobřeží. Roku 195 př. n. l. pak shořela severoitalská keltská pevnost stojící na místě dnešní Boloně. Brzy poté se války s Kelty přenesly do krajů, odkud se kdysi útočníci vydali za výboji. Někdejší dobyvatelé se nyní sami museli bránit za svými hradbami před odvetou stále mocnější římské říše. Ta měla ovšem zájem pojistit se před nebezpečím nových vpádů jednou provždy. Proto v posledních desetiletích před počátkem nového letopočtu obsadily římské legie někdejší keltské državy až po linii horního Dunaje a Rýna. 

Kam se poděla bojovnost a nepřemožitelnost Keltů? Gaius Julius Caesar například ve svých Zápiscích napsal: „Působila zde i změna podnebí. Bojovníci, kteří žili po generace ve studených a vlhkých krajích střední Evropy a nyní se ocitli v teplém a laskavém pásmu Středozemního moře, prodělali vlastně škodlivou změnu, neboť zdejší příjemné prostředí ubírá ne-li na odvaze, tedy aspoň na houževnatosti...“ Další příčinu spatřoval Caesar v keltské nejednotnosti, kmenové i osobní nesvornosti. Těmito vlastnostmi Galové přímo prosluli. Na rozdíl od Římanů, kterým byla v té době republika vším a služba vlasti byla prvořadou věcí každého, vytvářeli Keltové jenom větší či menší skupiny, častěji znepřátelené než spojenecké. 

Češi poprvé na scéně? 

Jméno Bójů se vlastně poprvé objevuje v době, kdy Keltové bili Římany jako žito. Římský historik Titus Livius líčí, kterak se Keltové vydali do Itálie přes alpské velehory: „Do té doby nebyly Alpy po žádné cestě skutečně překročeny.“ To ovšem Livius přehnal, protože odedávna proudily přes alpské průsmyky kupecké karavany. „Nyní se jimi hrnuly vojenské sbory. Za novou zemí šly nejrůznější keltské kmeny – Insubrové, Cenomanové, Lingonové, Senonové...“ 

Nás budou zajímat nejspíš Bójové, kteří okupovali kraj kolem etruského města Felsiny. „To podle nich změnilo jméno na Bononii (dnešní Bolognu).“ Jen část těchto dobyvatel se v nových krajích usazovala, ostatní táhli dál a předcházel je onen Tumultus gallicus. Vždyť kmenové jméno Bójů znamená Strašní. Mezi bitvou u říčky Allie roku 390 př. n. l., po které následoval keltský útok na Řím, a bitvou u Telamonu roku 225 př. n. l. se odehrál keltský nástup a ústup. 

V písemných pramenech se jméno Bójů v souvislosti s Čechami objevilo až v poslední čtvrtině 2. století před Kristem. Zmínil ho Řek Strabón, autor mnohasvazkové Geografiky, který zachytil výňatky z díla svého kolegy Poseidonia z Apameie. Tento Poseidonios procestoval kdejaký kout tehdy známého světa, kromě toho pobyl i ve zmíněném Keltsku. V některých končinách mu poněkud činila problémy aklimatizace: „Těžko jsem si zvykal na obyčej galských náčelníků předvádět svou sbírku uťatých hlav...“ 

Jedna z jeho zpráv se týká i našeho území. Římané začali vytlačovat Kelty z Itálie, ovšem kdesi západně od Čech je odrazili Bójové, proto chtěli roku 192 př. n. l. zničit i jejich město v Itálii Bononii (Bolognu). Šlo v té době o nejvýznamnější boj na italské půdě. Co bylo pak? Část Bójů patrně splynula se zdejším obyvatelstvem, ale část odešla. Kam? Těžko říct, protože kmen Bójů vynikal mimořádnou pohyblivostí. Můžeme se však domnívat, že postupovali jednak k severovýchodu do Podunají a jednak k nám do Čech. A té zemi dali první jméno, které se v dějinách dochovalo: Boiohaemum čili Bohemia.

Image

Čtěte také

Negramotní, ale nadčasoví barbaři: Co všechno jsme zdědili po Keltech?

V době takzvané opotřebovací války (1967–1970) se vedoucí představitelé Izraele rozhodli nová území vojensky zajistit, a tak na východním břehu Suezského průplavu vyrostl po roce 1969 systém bunkrů a opevnění, pro který se brzy vžilo pojmenování Bar Levova linie (po tehdejším náčelníku generálního štábu). Pozorovatelny s úkryty určené hlavně ke sledování aktivit syrské armády byly vybudovány i na výšinách podél „purpurové linie“ (linie zastavení palby) na Golanech.

Preferovaná letadla a tanky

Výsledek šestidenní války měl ještě jeden výrazný dopad – ve světle oslnivého vítězství totiž Izraelci, včetně nejvyšších armádních a politických představitelů, okázale přehlíželi mnohé chyby a nedostatky vlastních ozbrojených sil (Israeli Defence Forces – IDF) a nabyli zkreslený dojem o jejich možnostech. Například díky skutečnosti, že izraelské letectvo (Israeli Air Force – IAF) v červnu 1967 doslova smetlo letectva arabských států, převládl v nejvyšších armádních kruzích názor, že do budoucna může IAF zajistit bez problémů nejen ochranu vlastního vzdušného prostoru, ale také vybojovat převahu nad bojištěm a ještě navíc plnit i roli „létajícího“ dělostřelectva. Proto také v dalších letech šlo na jeho rozvoj plných 52 % z obranného rozpočtu. Tyto prostředky posloužily zejména k nákupu amerických strojů F-4 Phantom II a bitevních A-4 Skyhawk. Klasické pozemní dělostřelectvo (polní děla a samohybné houfnice) tak nebylo po roce 1967 výrazněji modernizováno nebo alespoň početně posíleno.

Podobně se přeceňoval i význam tankového vojska, což se v následujících letech projevilo doslova „tankománií“ izraelských vyšších důstojníků. Mnozí z nich vyšli právě z řad obrněných jednotek (například generálové Rafael Ejtan, Jisrael Tal a další). Nákupy nových tanků (amerických M60 nazývaných v IDF Magach a upravených britských centurionů označovaných jako Šo‘t kal) dostaly absolutní prioritu. To se negativně odrazilo na stavu vybavení ostatních složek pozemního vojska, zejména pěchoty, jíž se nedostávalo výkonnějších obrněných transportérů a moderních ručních palných zbraní (takže se nadále využívaly zastaralé polopásové M3 amerického původu nebo u záložních útvarů ještě dokonce kořistní pušky Mauser 98k).

To vše se dělo v době, kdy Egypt a Sýrie zaváděly do výzbroje sovětské transportéry BMP-1 a egyptská a syrská pěchota byla masově vyzbrojena útočnými puškami AK-47. Také zastaralá představa generálů, že nejlepší zbraní proti tanku je zase jen tank, způsobila, že došlo k zanedbání nákupu protitankových raket TOW z USA, a to ve chvíli kdy již Izraelci věděli, že arabské armády disponují sovětskými řízenými střelami Šmel a Majlutka a granátomety RPG-7.

Změny v Egyptě a Sýrii

V Egyptě kromě obnovování materiálních ztrát a osvojování si nejmodernější sovětské výzbroje probíhaly další mnohé méně nápadné změny, které měly za výsledek obnovení bojové morálky armády. Společným jmenovatelem těchto změn se stala podrobná analýza příčin porážky z roku 1967, snaha definovat klíčové prvky izraelského úspěchu a najít prostředky, jak je neutralizovat. 

Obrodný proces urychlila významná změna ve vedení Egypta. Dne 28. září 1970 totiž nečekaně zemřel egyptský prezident Gamál Násir a jeho nástupcem se stal viceprezident Anvar Sadat. Ten přišel s novátorským nápadem omezené války. Hodlal na východním břehu Suezského průplavu dobýt a udržet jen tolik území, aby si vynutil obnovení diplomatických jednání a dosáhl návratu oblastí ovládnutých Izraelem politickou cestou. Pro realizaci svých plánů ustanovil začátkem roku 1971 Saada Šazlího novým náčelníkem  generálního štábu egyptské armády. Šazlí se okamžitě energicky pustil do plánování operace na překročení toku Suezského průplavu (operace Badr – půlměsíc). 

Sadatovi nakonec pomohla ještě jedna významná okolnost. V Sýrii se v březnu 1971 stal prezidentem ministr obrany generál Háfiz al-Asad, jenž byl rovněž nakloněn myšlence znovudobytí ztracených území. Nic už tak nestálo v cestě navázání těsné vojenské spolupráce a koordinaci konkrétních kroků vedoucích ke společnému vojenskému vystoupení proti Izraeli. Když se potom sovětští nejvyšší představitelé setkali s jednohlasnými požadavky Egypťanů a Syřanů, zprostředkované velvyslanci z Káhiry a Damašku, souhlasili i oni s plány na omezený konflikt a začali bezodkladně plnit jejich požadavky na „speciální“ materiál.

Upevňování „koncepce“

Mezitím v Izraeli neměl nikdo o tomto novém vývoji ani ponětí. Nejenže vojenská rozvědka Aman nepostřehla změnu v egyptské strategii, ale také v průběhu let 1972 a 1973 nezjistila nic, co by naznačovalo úzce koordinovaný egyptsko-syrský postup. Náčelník Amanu generál Eli Zeira opakovaně ve svých zpravodajských odhadech ohodnocoval nebezpečí války „nižší než nízké“, přestože  v Egyptě docházelo opakovaně k vojenským cvičením. Aman vše samozřejmě sledoval, ale postupně jej začala rutina pohybů egyptské armády uklidňovat. Ani to Zeiru nevyvedlo z jeho mylného hodnocení situace a všechna opatření protivníka označoval za čistě obranná. 

Na Golanských výšinách se syrská armáda rovněž věnovala podobné rutině cvičení a posilování jednotek na linii dotyku, a tak Aman opět dospěl k závěru, že se Syřané zřejmě obávají útoku IDF. Navzdory zdánlivému klidu a sebejistotě izraelských tajných služeb několik příslušníků ozbrojených sil včetně nově jmenovaného náčelníka generálního štábu generála Davida „Dado“ Elazara (od ledna 1972) a ministra obrany Mošeho Dajana získalo na začátku roku 1973 pocit, že se určitě něco stane. Na základě  varování Mosadu a tedy i navzdory uklidňujícím hlášením Zeiry Izraelci 7. května 1973 skutečně částečně mobilizovali. Ukázalo se však, že šlo o planý poplach, který stál daňové poplatníky 45 milionů dolarů. Tento nezdar jenom do budoucna posilnil věrohodnost Zeirovy „koncepce“ a na čas umlčel jeho odpůrce.

Znovu válka!

Koncem září 1973 však už nikdo na nejvyšších místech v Izraeli nemohl přehlédnout množství náznaků, že nový konflikt je přede dveřmi. Hlavně na Golanských výšinách vojáci IDF ze svých dobře umístěných pozorovatelen sledovali, jak počty vojenské techniky na syrské straně každým dnem enormně narůstají. I Egypťané u Suezského průplavu po troškách a neúnavně posilovali své jednotky.

Nejzávažnější varování ale přišlo od ředitele Mosadu generála Cvi Zamira, který ráno 5. října získal v Londýně zprávu od svého agenta z egyptských nejvyšších kruhů, že válka vypukne zítra na svátek Dne smíření (Jom kipur) o šesté hodině večer. Ale i tehdy se ministr obrany a premiérka zdráhali této informaci uvěřit. 

Elazar jako jediný už nepochyboval a požadoval okamžitou a plnou mobilizaci. Finanční ztráty způsobené tou květnovou byly ale ještě v čerstvé paměti a také Zeira neustále všechny kolem ujišťoval, že pravděpodobnost konfliktu je nízká. Z tohoto důvodu Dajan a premiérka Elazarův požadavek zamítli. 

Po několikahodinovém dohadování dostal Elazar od Dajana 6. října ráno povolení mobilizovat pouze 120 000 záložníků. Soukolí se tedy dalo kolem oběda do pohybu, ale bez 48hodinového varování předem, které měl zajistit Aman,a týkalo se jen části záložních útvarů. Úvodní nápor nepřátel do příchodu prvních záloh tak musely zvládnout krycí oddíly pravidelné armády. 

Jejich velitelé však nepochopitelně obdrželi od Elazara pouze varování, že se Egypťané a Syřané 6. října o „něco“ pokusí. Slovo válka nebylo vůbec zmíněno, a tak se vojáci na Golanech a Sinaji domnívali, že je čeká pouze další rutinní „bojový den“ čili intenzivní výměna palby a možná omezené útoky nepřátelské pěchoty s cílem získat zajatce či dobýt některý z opevněných bodů hlídajících linii zastavení palby z roku 1967. Do příchodu noci mělo být po všem. Izrael tak byl v předvečer další války zoufale nepřipraven.

Image

Čtěte také

Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Aktuálně se nezadržitelně blíží hranici 1 500 solů (marsovských dnů), během nichž na povrchu Marsu najezdil více než 33 kilometrů – a to je teprve začátek. Díky radioizotopovému zdroji nemá pojízdná laboratoř nazvaná Perseverance neboli „vytrvalost“ problém se zásobováním energií, a jelikož se nespoléhá na sluneční baterie, může se vydávat i do míst, kam by jiné stroje nemohly. V konstrukci roveru, včetně přepracovaných kol či podvozku, se odráží zkušenosti s jeho předchůdcem Curiosity, který brázdí planiny Marsu již 12 let.

Navíc se Perseverance zatím vyhýbají technické kotrmelce. Po přistání měl sice problémy se softwarem při přechodu z přistávacího režimu na pracovní, na počátku mise ho občas potkaly výpadky komunikace a zápolil s potížemi při odběru vzorků i s neposlušným vrtákem. Jedná se však vlastně o pouhé drobnosti – jinak je jeho technický stav výtečný a vede si nad očekávání dobře.

Kde jinde hledat život?

Perseverance přistál na Marsu v noci z 18. na 19. února 2021. Cíl představovala elipsa v kráteru Jezero o rozměru 7,7 × 6,6 km a rover bezpečně dosedl 1,7 km od jejího středu. Šlo přitom o poměrně členitý terén a v rámci vymezené oblasti se nedalo přistát kdekoliv. Palubní software se tak musel „za pochodu“ zorientovat pomocí radarových snímků a vybrat nejvhodnější plochu, což se nakonec povedlo. Jak zmínil hlavní inženýr mise Adam Steltzner, navigační algoritmus přivedl rover „na místo rovné jako kulečníkový stůl“.

Na kráter Jezero o průměru 49 km, vytvořený nárazem asteroidu před čtyřmi miliardami let, padla volba záměrně. V dobách, kdy rudá planeta představovala vlhký a teplý svět se stabilním podnebím, se v něm totiž skutečně rozkládalo jezero. Tři přítoky do něj pak naplavily až kilometrový nános usazenin a mnohé z uvedených vrstev jsou dnes díky členitému terénu obnažené, takže se dají relativně dobře zkoumat. Kromě sedimentů se tam nacházejí i horniny zřejmě vulkanického původu, což geologickou atraktivitu místa ještě zvyšuje. Nicméně vlhká a teplá minulost před 3,5–3,9 miliardy let hraje zásadní roli. Pokud totiž máme šanci najít někde stopy minulého života, tak právě v uvedené lokalitě – samozřejmě za předpokladu, že se někdy na Marsu vyvinul.

První kapsle se plní

Úvodní fáze operací na rudé planetě se uskutečnila od února do května 2021 a zahrnovala jak zprovoznění roveru, tak zkoušky jednotlivých systémů a přístrojů – a rovněž vysazení vrtulníčku Ingenuity. Od 1. června pak následovala první operační fáze s názvem Cratered Floor neboli „na dně kráteru“ a trvala do dubna 2022. „Necháváme komisní část mise a místo přistání ve zpětném zrcátku a vydáváme se na cestu,“ konstatovala projektová manažerka mise v NASA Jennifer Trosperová.

Během uvedené první operační fáze ujel rover 5 km a navštívil dvě geologické lokality: usazeninami vyplněnou prohlubeň Máaz, což v jazyce Navahů znamená „Mars“, a geologický útvar s dunami, kamenitým dnem a zlomy pojmenovaný Séítah čili „uprostřed písku“. Tam se také 5. srpna 2021 odehrál premiérový pokus o odběr materiálu. Jde o jeden z hlavních úkolů mise – sbírat zajímavé vzorky, jež by se měly někdy v budoucnu dostat do pozemních laboratoří. K jejich dočasnému uskladnění na Marsu přitom slouží titanové kapsle s vnitřním průměrem 1,3 cm a výškou 6 cm, z nichž každá může teoreticky pojmout 20 g hornin.

Celkem dostal Perseverance do výbavy 43 podobných kapslí, nicméně pět z nich představují tzv. svědecké trubičky: Jsou stejné jako schránky na vzorky, ale už před startem byly naplněny materiálem, jenž má zachytit znečištění okolního prostředí. Na Marsu se jednorázově otevřou a vnitřní náplň zaznamená „svědectví“ o okolí. Měly by se tak identifikovat jakékoliv nečistoty ze Země, které se mohly z roveru dostat do procesu zpracování vzorků.

Ovšem zpět k prvnímu odběru – ten se totiž nepovedl. Materiál byl překvapivě měkký, rozsypal se na zrnka a nedal se uložit do kapsle. Perseverance proto přejel 455 m do další lokality, na jiné vybrané místo. Bruska tam pak nejprve z kamene pojmenovaného Rochette odstranila zhruba centimetrovou svrchní vrstvu, poškozenou erozí, vlivem atmosféry a záření, a 1. září došlo na úspěšné odvrtání. První vzorek se tak podařilo uložit do kapsle!

Skladiště na soutoku

Druhá vědecká kampaň s názvem Delta Front, tedy „přední delta“, se uskutečnila mezi dubnem 2022 a loňským lednem. Vyschlá říční delta se považuje za klíčové místo pro hledání důkazů o dávném mikrobiálním životě na Marsu. Sestává z vrstev sedimentů, jež se pravděpodobně usadily na dně někdejšího jezera, a poskytují tak cenné informace o historii vody na rudé planetě. Perseverance se zaměřil na oblast Three Forks neboli „tři vidličky“, jejíž název souvisí s faktem, že místo připomíná spojení tří řek. A právě tam rover vytvořil „skladiště“ marsovských vzorků.

V tuto chvíli se předpokládá, že k místu přistání rakety, která má kapsle dopravit na Zemi, je přiveze přímo Perseverance. Do té doby ho však může vyřadit třeba technická závada nebo zůstanou vzorky vinou poruchy „uvězněné“ na jeho palubě a nebude možné je předat. Proto byla část kapslí odhozena na povrch, kde je bude moct příští mise vyzvednout. Původně se plánovalo, že je posbírá evropský Sample Fetch Rover čili SFR, ale po úspěchu vrtulníčku Ingenuity dostala přednost dvojice strojů podobné konstrukce. Dnes ovšem architektura mise Mars Sample Return alias MSR prochází revizí, takže způsob vyzvednutí kapslí není jasný.

Pro nás je teď ovšem důležitá technická realizace uložení. První vzorek odhodil rover na povrch planety 21. prosince 2022, načež jej kamera WATSON pečlivě zdokumentovala z hlediska správné pozice i umístění. Existovala totiž asi 5% šance, že zůstane kapsle po dopadu ve vertikální poloze. V takovém případě by do ní Perseverance lehce „šťouchnul“ svým manipulátorem, aby se dostala do žádoucí horizontální pozice. A co se týká umístění – ať už pro vzorek dorazí jakýkoliv stroj, dojde k tomu až za několik let a bude potřeba kapsli najít. Může se však stát, že ji zčásti nebo zcela zanese prach, a pak bude hrát přesná znalost polohy klíčovou roli. Celkem bylo přitom na povrch ve vzdálenosti 5–15 m od sebe uloženo 10 z 18 vzorků, jež se do té doby podařilo nasbírat.

Kámen, který změní svět

Třetí vědecká kampaň, uskutečněná od ledna do září 2023, dostala název Upper Fan alias „horní vějíř“. Jedná se o odkaz na vějířovité sedimenty v horní části delty řeky, jež ústila do dávného jezera. Sedimenty přinášela voda, která kdysi tekla do kráteru a vytvářela vrstevnatou strukturu. A jelikož se oblast nachází ve vrstveném sedimentárním systému výš, může poskytovat klíčové informace o novějších fázích vývoje daného prostředí. Usazeniny navíc pocházejí z různých lokalit Marsu, proto se Perseverance zaměřil na to, jaké materiály obsahují a jakým způsobem se v průběhu času ukládaly. Srovnání jednotlivých vrstev nám kromě toho nabídne pohled do postupných změn prostředí.

Mezi zářím 2023 a loňským srpnem následovala čtvrtá kampaň a svůj název Margin získala podle marginální uhličitanové jednotky, kterou měla za cíl prozkoumat. Tamní horniny mohou obsahovat stopy života a jejich tvorba souvisí s přítomností kapalné vody. Rover se pohyboval na hranici mezi deltou a vlastním kráterem, přičemž mimo jiné objevil kámen nazvaný posléze Cheyava Falls, o rozměrech zhruba 0,6 × 1 m. Útvar pojmenovaný podle vodopádů v Grand Canyonu vykazuje chemické vlastnosti a struktury, jež mohly vzniknout působením živých forem před miliardami let, když oblast zaplavovala voda: Obsahuje organické sloučeniny a má skvrny, které by na Zemi mohly souviset s mikrobiálním životem. 

Jak uvedl projektový vědec Ken Farley z kalifornského Caltechu: „Cheyava Falls představuje zatím nejzáhadnější, nejkomplexnější, a dost možná nejdůležitější kámen, který Perseverance studoval. Máme tu přesvědčivý nález organického materiálu, barevné skvrny naznačující chemické reakce, jež mohl případný mikrobiální život využít jako zdroj energie, a jasné důkazy, že kdysi čelil působení vody, což je pro život zásadní. Naproti tomu zatím nedokážeme přesně určit, jak kámen vznikl ani do jaké míry ho mohlo ovlivnit okolní prostředí.“ Perseverance každopádně odebral vzorek, na který bychom se jednou mohli podívat opravdu zblízka.

Vzhůru na okraj kráteru!

Nejnovější vědecká kampaň Crater Rim čili „okraj kráteru“ začala 19. srpna. Rover během ní absolvoval několikaměsíční stoupání na západní okraj kráteru Jezero, přičemž bude zdolávat dosud nejtěžší terén a také nejstrmější svahy, se sklonem až 23°. Výškový rozdíl má přesáhnout 300 m, díky čemuž se před kamerami otevře jedinečný výhled na celý kráter. Cíl samozřejmě nespočívá jen v získání hezkých záběrů, ale také ve vědě, protože stěna Jezera umožňuje nahlédnout do historie planety.

„Vzorky jsou již teď neuvěřitelně vědecky zajímavé, ale okraj kráteru slibuje, že nám poskytne ještě víc materiálu, který bude mít zásadní dopad na naše chápání geologické historie Marsu. Očekáváme, že budeme zkoumat horniny z jeho nejstarší éry. Vznikly různými procesy a některé z nich představují potenciálně obyvatelná dávná prostředí, která jsme dosud nestudovali zblízka,“ vysvětluje Eleni Ravanisová z University of Hawai’i, jež má na starosti přístroj Mastcam-Z.

Do hledáčku Perseverance se dostala oblast Pico Turquino, která zahrnuje zlomy utvořené možná dávnou hydrotermální aktivitou, a dále Witch Hazel Hill, kde se očekávají usazeniny z dob diametrálně odlišného marsovského podnebí. Co bude dál, se teprve uvidí: Rover je každopádně ve výtečném stavu, a pokud se něco zásadně nepokazí, čekají ho ještě dlouhé a přínosné roky.

Image

Čtěte také

Vyslanci vědy (nejen) na kolečkách: Robotické laboratoře dneška i budoucnosti

Odborníci se shodnou, že využívání ohně, ať už na vaření nebo jako zdroj světla pro nejrůznější účely a každopádně pro zahřátí, bylo zásadní pro to, aby dávní lidé přežili nejmladší dobu ledovou. Naši předci ostatně používali oheň už dávno předtím. Proto je do jisté míry záhadou, proč se z klimaticky nejdrsnějšího období této doby ledové nezachovaly téměř žádné pozůstatky ohnišť.

Geoarcheolog William Chase Murphree z portugalské Univerzity Algarve s týmem spolupracovníků ve snaze osvětlit tuto záhadu prozkoumal lokalitu Korman' 9, která se nachází u řeky Dněstr na jihozápadě Ukrajiny. Tato lokalita zahrnuje nálezy spojené s přítomnosti lidí v době glaciálního maxima, tj. asi před 26 500 až 19 000 lety. Tehdy tam panovaly arktické podmínky a život tam určitě nebyl jednoduchý.

Ohniště z doby ledové

Vědci tam objevili a analyzovali celkem tři ohniště. Ukázalo se, že lidé i v klimaticky nejvíce náročném období doby ledové budovali podle potřeby sofistikovaná ohniště různých typů. Jako palivo tehdy používali především dřevo, ale zřejmě i kosti a tuk. Výzkum pravěkých ohnišť z glaciálního maxima uveřejnil odborný časopis Geoarchaeology.

Výzkum tohoto druhu bývá obtížný. Murphree s kolegy při výzkumu využili pokročilé geoarcheologické metody, včetně mikrostratigrafické analýzy, mikromorfologie a kolorimetrické analýzy. S jejich pomocí identifikovali tři místa, na nichž lidé tehdy postavili jednoduchá, plochá ohniště.

Badatelé dospěli k závěru, že lidé v době glaciálního maxima, přinejmenším na lokalitě Korman' 9, využívali jako palivo především smrkové dřevo. Současně ale také zřejmě využívali kosti a tuk, které měli určitě k dispozici. Velmi zajímavé bylo také zjištění, že na zkoumaných ohništích dosahoval oheň teplot až 650 °C. To ukazuje na mistrovské ovládání ohně i ve velmi těžkých podmínkách doby ledové.

Image

Čtěte také

Lidé používali oheň při přípravě pokrmů již před 780 000 lety

„Po všech těch městech, městečkách, zámcích a vesnicích, kde páter Albrecht Chanovský chodil, tak sladce všude chvály jeho vypravují, že až posavad se radují, jak se jen zmínka o něm stane, a jej svatým, a apoštolem, a pokorným, a sprostným, a spravedlivým, a nábožným, a otcem svým nazývají, a když ho dosti vynachválí, tehdy teprve své chvály jak velicí páni, tak sprostní lidé, jak světští kněží a faráři, tak řeholníci, jak muži, tak ženy, s pláčem uzavírají.“

Tato slova jsou adresována nejznámějšímu českému domácímu misionáři doby po Bílé hoře, otci Albrechtu Chanovskému. Misijní práci obětoval většinou svého života. Spoléhal na své poslání dané od Boha, a také na sílu slova, proto vždy důrazně odmítal vojenskou pomoc a veškeré násilné prostředky. Přesně tak ho líčí jeho životopisec Jan Tanner. Říká mu apoštol Čech a prosťáček Boží. Životopis vznikl ze dvou důvodů, aby zveřejnil tento vzor příkladného jezuitského misionáře, hodný následování, a dále aby se jezuité mohli ještě lépe bránit proti stížnostem, že využívají při obracení obyvatel násilných prostředků. Je sice pravda, že za misionáři často kráčely nelítostné vojenské oddíly, ale nikoli za Chanovským. 

Přijímat podjednou 

Albrecht se narodil ve Svéradicích u Horažďovic v rodině rytířů Chanovských z Dlouhé Vsi Léta Páně 1581. Jeho matka, rodem Valovská z Úsuší, se hlásila ke katolickému vyznání, ale s dovolením svaté katolické církve a podle basilejských kompaktát přijímala podobojí. První věc, o kterou se Albrecht doma snažil, bylo, aby svou matku přivedl k přijímání po způsobu chleba, jak tomu bylo i v jiných v katolických zemích. Albrecht si zkrátka i doma počínal zásadově. Však byl od svých dvaceti let jezuitou. 

Do řádu vstoupil dlouho před Bílou horou. Studoval v Praze, Českém Krumlově, ve Štýrském Hradci. Věnoval se teologii, v Praze a Olomouci pak vyučoval matematice, hebrejštině a vykládal Písmo svaté. Po Bílé hoře byl dva roky rektorem koleje v Českém Krumlově, ale zdejšího úřadu byl zproštěn po stížnosti, se kterou se obrátila na generála řádu paní Polyxena z Lobkovic. Té vzácné katolické paní se nelíbilo, že Chanovský poškodil při přestavbě kostela sv. Víta v Českém Krumlově památku Petra Voka z Rožmberka, jejího švagra. Od té doby už otec Albrecht nezastával žádné důležité řádové hodnosti, intenzivně se ale věnoval misijní práci v západních a jihozápadních Čechách. 

Snězte si mě! 

Chanovský byl skutečným vzorem barokního misionáře: „Uposlechl páter Albrecht Kristova hlasu, poněvadž tak velikým byl nepřítelem svého těla a svých žádostí, že se zdá, jako by byl nic jiného nežádal na světě, krom samé bídy, kříže a úzkosti.“ Nenáročný člověk. Ani v nejmenším nedbal o vlastní tělesnou schránku a veškeré své konání podřídil velebení Boha. Přesně v duchu typických barokních protikladů, kdy bída a ubohost pozemského bytí kontrastuje s nedostižnou vznešeností Boží. V praxi to znamenalo, že veškeré trable, strasti, choroby, příkoří bral jenom jako zkoušku pevnosti ve své víře. 

„Dokonce i když ho zle trápil obtížný hmyz, tak ho rozhodně nechtěl nikterak omezovat: Aby pak ho nenutili jeho přátelé vší a blech vybírati, divně se jim vymlouval, prose jich, aby nechali, aby se ten hmyz na jeho hříšném těle pásl, a tento jeho osel (tak obyčejně přezdíval svému vlastnímu tělu: osel) od vší a blech štípán byl. A říkával, že to jest jeho dobytek a stádo. Vůbec se neohlížel na svoje otevřené rány a hnisající vředy, stejně neochvějně kráčel vstříc životu věčnému.“ 

Dobrý zpěv podmínkou 

Byl to zkrátka prosťáček Boží, ale žádný nevzdělanec. Vystudoval teologii a působil jako učitel na vysokoškolských katedrách. Přesto se dokázal až nezvyklou měrou přizpůsobit vnímavosti prostých lidí. Při svých misiích vcházel do vesnic za zvuku zvonečku, a když byl již u humen, začal zpívat nějakou českou pobožnou písničku. Nejdřív k sobě přivábil děti, kterým rozdával svaté obrázky. Pak se snažil vlídně porozprávět i s dospělými a snažil se, aby s ním šli do kostela, kde by jim bylo křesťanské učení lépe vyloženo. 

Prakticky všichni misionáři museli umět zpívat, a dobře zpívat. Byla to součást jejich kvalifikace. „Sotva který národ miluje pobožné zpěvy, jako Čechové, jichž za starodávna také při bitvách užívali, jak tehdáž, dokud ještě v katolickém náboženství trvali, tak také potom, když do husitského kacířstva upadli, a pod vůdcem Janem Žižkou proti katolickým ukrutný boj vedli.“ 

Otec Chanovský byl vlídnost a tolerance sama. S jedinou výjimkou. Bylo jí zabavování nekatolických knížek. A kdyby jenom zabavování, on je s gustem pálil. Byl to takový jeho „koníček“. Dělal to vyloženě s láskou. Věru boží prosťáček. „Kacířské knihy téměř nesčíslné nic nedbaje na žalost a hněv všech lidí, popálil, a jakkoli jich v tmavých sklepích a skrýších schováno bylo, však on je chytře nacházel a k hranici na světlo vytahoval.“ 

Pozor na něžné pohlaví 

Jezuitský řád byl výlučně mužský. K založení ženské odnože nikdy nedošlo, přestože se o ní nějaký čas uvažovalo. Jezuité však měli na ženy a dívky velký vliv, a to už od dob svého zakladatele, svatého Ignáce z Loyoly. Velmi v něm zdomácnělo ukládání přísných kajícných opatření. Aby bylo jasné, tato opatření byla určena něžnému pohlaví, údajně daleko hříšnějšímu, než bylo to mužské. Dost možná, že právě proto se brzy vyrojily různé zkazky, vinící jezuity z perverze a z prohřešků vůči mravnosti. Jak se to projevovalo? Inu, ženy nosily na doporučení jezuitů žíněné opasky a košile, které oblékaly pod svrchní šat, aby tak zabraňovaly různým tělesným touhám. A nadto se ještě rády bičovaly, pochopitelně pouze při soukromém pokání. 

Takovému pokání učil misionář Chanovský prostřednictvím své praneteře Kateřiny: „Poručil, aby biče a také žíněné opasky rozdávala. A tím se stávalo, že mnohé urozené paní a panny, naučivše se u ní v soukromí, jak by měly buďto ‚disciplíny‘ neb žíněného opasku užívati, takové nástroje kříže Kristova od ní sobě kupovaly, kterých by byly od muže, totiž od pátera Albrechta, pro stud zakoupiti nechtěly. Takové a podobné zprávy už byly jenom krůček vzdáleny od toho, aby byli jezuité označováni za zhoubce mravopočestnosti, aby se začaly šířit fámy o obnažování žen před zpovědníky, kteří je měli mrskat a nato provádět rozličné nepřístojnosti, kněžím a řádovým otcům rozhodně nepříslušející.“ 

Ubit kvůli víře 

Albrecht Chanovský nebyl ze všech domácích jezuitských misionářů zdaleka ten nejhorlivější. Byli ještě přičinlivější, třeba Adam Kravařský. Toho vyzdvihuje do výšin až závratných jezuita Bohuslav Balbín. Podobně jako Chanovský ani Adam Kravařský nebyl zastáncem nějakého nátlaku na lidi. Proto taky o něm Balbín mluví s takovým uznáním. Získával církvi oddané ovečky, aniž používal hrozeb, či dokonce násilí. Na rozdíl od jistého kapucína Valeriána Magniho, kterému, co se ohledů vůči lidem týká, bylo jasné, že tudy cesta nevede, že se na to musí jinak, silou: „Dejte mně vojsko, jaké mají při svých misiích jezuité, a já vám obrátím celý svět. Vždyť to vše je jen násilí, a nikoli z dobré vůle!“ 

A je tu další věci opravdu upřímně oddaný jezuitský misionář, Matěj Burnatý. Po latinsku Burnatius. Setkáváme se s ním na severu a severovýchodě Čech. Prošel jezuitskými kolejemi v Jičíně a Českém Krumlově, misionářskou činností se zabýval v okolí Litomyšle, v Mnichově Hradiště údajně zažehnal hrozící povstání. Velký úspěch zaznamenal ve Mšeném, zatímco v Bělé pod Bezdězem narazil na prudký odpor, tak raději ustoupil, snad proto, že nechtěl, aby bylo povoláno vojsko. Hned nato dorazil do Doks, nikoli však sám, nýbrž doprovázen třiceti vojáky. Zapůsobilo to dokonale. Na 250 obyvatel se rozhodlo okamžitě přestoupit na katolictví. Od Doks je Stráž pod Ralskem coby kamenem dohodil. Tam se Matěj Burnatý ocitl v přímém ohrožení života, ale podařilo se mu vyváznout. 

Zato v Turnově to skoro už nestihl. Tam se jeho misijní poslání setkalo s takovým odporem, že nepomohlo ani přesvědčování, ani přítomnost ozbrojených sil. Musel utéci a schovat se na faře v Libuni, ta skrýše se však pro něj stala pastí, protože ho tam vzbouření sedláci našli, a velice mu vyčítali, že to byl on, kdo na ně poslal vojáky. Jakmile vyšel z budovy fary, tak ho sedláci i s jeho spolupracovníkem ubili. Údajně byl propíchnut vidlemi na hnůj. Což byla vražda, nadto sluhy Božího. Sankce zřejmě následovaly vzápětí a byly tvrdé. Vzpouru zdolalo vojsko, přivolané z Turnova, a na čtyřicet povstalců zaplatilo rebelii svými životy, další byli zajati a uvězněni.

Image

Čtěte také

V Novém světě: Jak se dařilo českým jezuitům na misiích v Americe?

Velká rudá skvrna alias Great Red Spot v oblačné atmosféře Jupitera nepochybně dominuje. Zmínky o ní existují už déle než čtyři staletí, a přestože se její rozměry v čase mění, podle všeho je nebývale stabilní. U ostatních plynných obrů se skvrny – tedy velké bouře či atmosférické útvary – objevují, nicméně nejsou tak „trvanlivé“. 

Na Saturnu se atmosférické útvary a bouře tu a tam vyskytují, bývají však většinou dočasné. Například Velká bílá skvrna neboli Great White Spot se objevuje každých 20–30 let a přetrvá několik měsíců, načež zmizí. Atmosféra Uranu je obecně na výraznější formace velmi chudá, a ačkoliv se v ní také podařilo některé oblačné struktury pozorovat, jejich životnost nepřekročila několik měsíců. 

Překvapivě stabilní bouře naopak nalezneme na Neptunu. Tzv. Velkou tmavou skvrnu čili Great Dark Spot poprvé odhalil Voyager 2 v roce 1989. Podobala se Velké rudé skvrně na Jupiteru, ale když planetu v roce 1994 fotografoval Hubbleův dalekohled, byla už pryč. V následujících letech se na ledovém obrovi povedlo pozorovat hned několik tmavých vírů, jejich životnost ovšem obvykle nepřesáhla několik měsíců. Jupiterova Velká rudá skvrna tak představuje bezkonkurenčně nejdéle existující oblačný vír ve Sluneční soustavě.

Image

Čtěte také

Saturnův hexagon: Jaký je původ jednoho z nejzajímavějších jevů ve Sluneční soustavě?

Historiky souvislost divadla a Velikonoc nepřekvapí. Řecké a římské amfiteátry dávno zasypal čas a s ním i rozvinutou divadelní kulturu starověku. Až dlouho poté, při nejvýznamnějších křesťanských svátcích se ve středověké Evropě objevila touha vidět biblické události tak říkajíc na vlastní oči. Lidé chtěli zažít zázrak. Zpřítomnit ho v životní realitě, ne jen na obraze či v podobě soch, ale v podání živých aktérů. A tak se v kostelích objevily první hrané výjevy oživující evangelijní zvěst. „Divadlo křesťanské Evropy má počátek ve skutečném Jeruzalémě,“ formuloval svou provokativní myšlenku historik Vojtěch Ron, jeden z našich nejvýznamnějších badatelů v oblasti pašijového divadla. 

Zakázané hry 

Renesanční vzdělanci později oprášili antické autory a zrodilo se divadlo podobné tomu, jaké známe dnes. To ale platilo spíš o šlechtických dvorech či městech, kde se pohybovali i posluchači univerzit. Na venkově často divadlo po celá staletí souviselo s velikonočními svátky. 

Divadelní představení či slavnosti se o Velikonocích odehrávaly na různých místech – v sálech, pod širým nebem, ale třeba i na šibeničním vrchu. Představením a produkcím pojednávajícím o umučení Krista se říká pašije. Většinou si je místní sousedé pospolu psali, hráli a starali se i o výpravu. Nešlo přitom o nijak menšinovou zálibu. Podílely se desítky až stovky účinkujících! Nebylo také nic neobvyklého, že diváci se stávali na chvíli herci – a naopak. Role se během dlouhých a někdy několikadenních produkcí proměňovaly. 

Popularita pašijových her se zdála tak významnou, že dokonce mnohým duchovním ležela v žaludku, protože pohled venkovanů na Písmo svaté se přece jen čas od času vzdálil od přísného teologického hlediska. Kritikům připadaly pašijové produkce jako znevažování svatých dějů, a tak došlo i na zákazy. V některých vesnicích zejména v Podkrkonoší však tradice pašijových her a procesí přetrvávala. Odkaz středověké kultury díky tomu přežíval i v době baroka a výjimečně až takřka do 20. století! 

Ve Vlastiboři, odkud pochází jedna z nejvýznamnějších lidových pašijových her, tzv. Vlastibořská hra velikonoční, máme doložené odehrané představení ještě v roce 1891. Badatel Vojtěch Ron toto datum ne zcela nadneseně označuje za konec středověku. Kolik kulturních fenoménů prokázalo takovou životnost jako lidové pašijové hry? 

Účinkují zvířata 

Pašijové hry vznikaly zejména v Německu. Logicky se tedy i u nás tato tradice projevovala zejména v příhraničních oblastech s německým vlivem. Pašijový kult rozvíjel například osobně císař Karel IV. Za jeho panování se těšilo oblibě vystavování a uctívání relikvií během velikonočních svátků. Takzvaná Chebská pašijová hra pocházející z přelomu 15. a 16. století se v tomto západočeském městě hrála na náměstí během tří dnů a účastnilo se jí asi 350 učinkujících! 

Někde se uplatňovaly i velkolepé scény na koních, jako například v severočeských Mikulášovicích. V 18. století se objevují ostré protesty proti pašijovým hrám. Trnem v oku kritikům se stalo zejména kruté zacházení s postavou Ježíše, což se pokládalo za rouhání. Také patent Josefa II. z roku 1784 zakazoval neliturgické pobožnosti. Tradice postupně mizela a uchovala se jen výjimečně. Za definitivní tečku kontinuální tradice lze považovat nástup nacismu a komunismu. 

Sebemrskači 

Realistickému ukřižování jako na Filipínách se u nás neholdovalo. Pašijová tradice zato souvisí s jiným extrémním jevem – s flagelanstvím. V 16. století se u nás objevují procesí, v nichž se účastníci sami bičovali. Tyto praktiky měli na svědomí jezuité či kapucíni a často po nich následoval i divadelní výstup. Nejprve se flagelanti v Praze setkali s odporem a kritikou. Později procesí přitahovala zvědavé pozorovatele a v lidovém prostředí najdeme vyznavače této formy pokání. Ti, co neholdovali bičování, mohli zvolit jiný způsob, jak se kát. Nosili těžké dřevěné kříže nebo si nasazovali trnové koruny. Po bičování prý někdy následovalo umytí zad octem a solí, což představovalo větší utrpení než samotné údery do zad. 

Za pozornost stojí, že na rozdíl od flagelanství jezuité zamítali realistické výjevy ukřižování. Venkovské obyvatelstvo mělo postoj zcela opačný. Když během 17. století přestávají pašije organizovat církevní bratrstva a uvádění se ujímá lidový živel, začíná se Kristovo utrpení ukazovat více naturalisticky. Ne náhodu byla role Ježíše někdy placená. Její představitel si pašije „užil“ takřka se vším všudy. Ve Vrchlabí dokonce herec během představení zemřel! A to se psalo již moderní 19. století. 

Role za trest 

Díky dochovaným osobním svědectvím si můžeme představit, jak lidové velikonoční hry v polovině 19. století vypadaly: „Diváků bylo požehnaně z celého okolí, z Tanvaldu, Smržovky, Železného Brodu, Semil a také z Němec. Peníze za vstupné se sbíraly do škopků. Přípravy se konaly dlouho a pečlivě. Dojem z představení byl na diváky přímo úchvatný. Při bičování Krista, oblečeného v dlouhé roucho, se z hlediště ozývaly nářky a vzdechy...“, píše kněz jménem Kopal o představení v podkrkonošské obci Zásada a dodává: „Vidím dodnes Máří Magdalenu, jak se procházela po jevišti se spuštěnými vlasy a koketně se zhlížela v zrcátku. Dále vidím farizeje, kteří po Ježíšovi házeli kamením – to byly míče na šňůrkách upevněné. Představitelům historických úloh jména biblických osob zůstala. Od těch dob se říkalo v sousedství: Jdu od Piláta, byl jsem u Jidáše, a jeho dětem se říkalo Jidáščeta.“ 

Jako pikantní můžeme označit praxi, kdy se role neobsazovaly náhodou. Například ve Vrchlabí hrál Piláta skutečný vládce panství. Marii Magdalénu zosobnila žena, která se dopustila nemanželské rozkoše. Hra tak vlastně trochu sloužila jako pomyslný pranýř. Trest? Nebo spíš způsob, jak dosáhnout pokáním odpuštění? Možná šlo ale také o to, vyměnit si jednou do roka role: například místní dráb dostal během hry nařezáno od svých sousedů. Pašijové hry tak měly někdy podobnou funkci jako středověký karneval, v němž se společenské úlohy převracely.

Image

Čtěte také

Skrze bolest blíž k bohu: K čemu slouží krvavé sebepoškozující rituály?

Planeta K2-18b, která je dvaapůlkrát větší než Země, obíhá malou červenou hvězdu ve vzdálenosti 124 světelných let. Zdejší atmosféra podle vědců vykazuje přítomnost dimethylsulfidu (DMS) a dimethyldisulfidu (DMDS) — plynů, které jsou na Zemi výhradně výsledkem činnosti mořského fytoplanktonu a bakterií.

Zvláštní molekuly na zvláštní planetě

Jde už o druhý případ, kdy dalekohled Jamese Webba (JWST) na této planetě detekoval chemikálie spojené s životem, čerstvý nález je ale robustnější. Podle hlavního výzkumníka, profesora Nikku Madhusudhana, je množství těchto molekul v atmosféře planety tisíckrát vyšší než na Zemi — což by, pokud jsou skutečně biologického původu, mohlo znamenat, že planeta doslova překypuje životem.

I přes nadějné signály zůstávají vědci obezřetní. Aktuální měření mají statistickou jistotu 99,7 %. Aby ale mohli hovořit o skutečném vědeckém objevu, potřebují úroveň jistoty 99,99999 %. Cambridgeský tým věří, že této úrovně by mohl dosáhnout během jednoho až dvou let. Výzkumníci také zkoumají, zda by DMS a DMDS mohly vznikat i jinými než biologickými procesy — například geologickými nebo atmosférickými jevy.

Nad složením planety panuje mezi odborníky živá debata. Některé modely naznačují, že se na planetě nachází rozsáhlý oceán kapalné vody, jiní tvrdí, že by mohlo jít i o oceán roztavené horniny — což by možnost života výrazně snižovalo. Podle další hypotézy by K2-18b mohla být „mini“ plynným obrem bez pevného povrchu. To je ale v rozporu s některými daty z JWST.

Navzdory těmto nejasnostem jde o jednu z nejslibnějších stop, které jsme zatím ve vesmíru našli. Přesto, jak varuje například astrofyzik Chris Lintott, je důležité zachovat chladnou hlavu: „Už jsme zažili mnoho 'přelomových momentů'. Tento objev je spíš součástí dlouhého procesu poznávání vesmíru.“

Image

Čtěte také

Labyrint cizích světů: Kde hledat planety, které by mohly hostit život?