Osudy Čechoslováků v sovětském ráji: Internacionální pomoc ukončil Velký teror
V polovině dvacátých let 20. století se z Československa vydalo do sovětského Ruska několik vlakových transportů. Cestovaly s nimi rodiny zapálených komunistů, kteří ve vagonech ozdobených rudými prapory odjížděli budovat pozemský ráj. Alespoň si to představovali…
„Vykládali jste o tom, co bude zítra a je to včera. To je vaše tempo. Jste zemí, v níž zítřek už je historií a která pracuje v pozítří.“ Tato slova napsal v roce 1930 o největší československé komuně v Sovětském svazu Julius Fučík, jedna z ikon předlistopadového režimu. V lidech, kteří na sovětské půdě založili Interhelpo, Pragomašinu a další družstva, našli komunističtí ideologové vítaný příklad „bratrské lásky“ mezi československým a sovětským lidem. Netřeba dodávat, že šlo o účelovou iluzi. Naši komunisté sice odjížděli plni nadšení, čekaly je však mnohdy temné zkušenosti.
Na pomoc sovětům
Bolševické Rusko se v prvních letech existence potýkalo s bídou a nestabilitou. Občanská válka se uzavřela teprve na podzim 1920, značná část země trpěla hladem, krvavé boje i útěky do emigrace měly za důsledek úbytek obyvatel. Postavit takový stát na nohy by představovalo herkulovský úkol i tehdy, kdyby Leninův režim nevyvolával zaváděním bolševické ideologie do reality další problémy. Není divu, že sovětské orgány hledaly možnou pomoc i v zahraničí – marxistická ideologie byla ostatně tradičně internacionální.
Koncem roku 1922 vydal IV. kongres Komunistické internacionály rezoluci nazvanou O proletářské pomoci Sovětskému Rusku. Podle ní již sice byla kritická hospodářská situace země sovětů díky píli proletariátu překonána, intriky imperialistů jí však nadále házely klacky pod nohy. Světová pracující třída byla vyzvána, aby všemi silami shromažďovala finanční podporu.
Jedním z prostředků zlepšení situace mělo být i přistěhovalectví, ovšem nikoliv masové. O příliv pauperizovaných chudáků neměli sovětští soudruzi zájem, šlo jim výhradně o „jednotlivé specialisty, zvlášť nevyhnutelné pro některá odvětví výroby“. Výzva zaznamenala ohlas. Z různých koutů světa, především z Německa a USA, vyrazily budovat novou společnost skupiny zapálených dělníků. Stranou nezůstali ani Čechoslováci. Zmíněnou rezolucí se v únoru 1923 zabýval I. sjezd KSČ a stranickým tiskem se začaly šířit výzvy k emigraci. Následně bylo v různých částech Československa zorganizováno několik vystěhovaleckých družstev.
Domácí státní orgány i nekomunistický tisk se sice zájemce o odchod do Sovětského svazu snažily odradit (Československo ostatně stále neuznávalo jeho existenci), ovšem neúspěšně. Zprávy o hladu a špatných podmínkách na ruském venkově komunisté odbývali mávnutím ruky a dávali přednost líbivým informacím z dílny vlastní propagandy.
Vstříc zářným zítřkům
V zájmu sovětské rezoluce vzniklo několik komun a družstev. Jejich členové přitom sledovali i osobní cíle, protože se snažili nalézt lepší životní podmínky – ani o ekonomických poměrech v poválečném Československu si nelze dělat přílišné iluze. Hned v roce 1923 odešla do Gruzie asi padesátka řemeslníků, tvořících komunu Pragomašina. V hlavním městě byla zorganizována rovněž družstva Reflektor a Čechocentr, na „rudém“ Kladně Kladenská komuna a na Hané Slovácká komuna. Všechny tyto podniky však neměly dlouhého trvání a jejich účastníci se brzy vrátili domů nebo rozptýlili.
Jedna žena ze Slovácké komuny vzpomínala: „Tam jsme vezli všecko a zpátky jen to, co jsme měli na sobě. Jeli jsme tam 19. března 1929 a vrátili jsme se 1. října. Za půl roku byl majetek pryč. Ale nezúfali jsme, děkovali jsme Bohu, že sme tam někdo z rodiny nezahynul.“
Zatímco uvedená družstva měla jepičí život, jedno dokázalo přežít a navzdory všem těžkostem načas dokonce prosperovalo. Jmenovalo se Interhelpo, vzniklo v Žilině a jeho členové odešli až do středoasijské Kyrgyzie. Založili ho členové kroužku umělého jazyka ido, obdoby esperanta, která se podle nich měla stát všeobecným jazykem světového proletariátu.
Hlavním organizátorem Interhelpa byl Čech Rudolf Mareček. Tohoto dobrodruha a člena bolševické strany, který se po válce vrátil do vlasti, pověřili organizováním vystěhovaleckých komun sami soudruzi v Moskvě. V koženém kabátě a jezdeckých botách, přesně podle sovětské módy, objížděl republiku a v přednáškách bájil o kyrgyzské krajině, kterou osobně poznal v roce 1918.
Poměrně rychle se pro Interhelpo podařilo získat stovky zájemců z různých koutů republiky. Členem družstva se přitom mohl stát pouze příslušník KSČ, který disponoval přinejmenším 5 000 Kčs, což byly značné prostředky. Mnozí kvůli tomu prodali veškerý hmotný majetek. Odměnou jim byla vidina společně provozovaného a vlastněného podniku, fungujícího bez vykořisťování kapitalisty.
Uprostřed asijské stepi
První z několika skupin Interhelpa opustila vlast v březnu 1925. Odcházející zdravili na jednotlivých nádražích příbuzní a členové KSČ. Vlakový transport ozdobený rudými prapory, hesly a květinami vyjel k hranicím z Žiliny, přičemž mu na cestu vyhrávala Internacionála. Sám Mareček v něm chyběl. Tvrdilo se, že mu československé úřady nevydaly pas, pravda však byla zřejmě jinde. Jako tajný vystěhovalecký agent dostával stálý plat a odjet do nelehkých poměrů se mu patrně příliš nechtělo. V prvním transportu naopak seděl se svými rodiči ani ne pětiletý hošík jménem Alexander Dubček. Nikdo nemohl tušit, že z malého „Šaňa“ vyroste jeden z nejvýznamnějších československých politiků 20. století.
Cesta do střední Asie trvala v tehdejších podmínkách téměř měsíc. Příjezd do cíle znamenal pro všechny zúčastněné šok. Step, za níž se rýsovaly vysoké hory, měla daleko do krajiny oplývající ovocnými stromy, již vykresloval Mareček. Osada Frunze (dnes Bišek) byla vlastně pouhá stanice pro karavany. Uprostřed ničeho zavládlo hořekování, plané klatby směřované vůči Marečkovi a brzy i hlad. Jediné sousedy tvořili Čechoslovákům negramotní Kyrgyzové. Několik rodin se okamžitě vrátilo zpět, ale většina si to nemohla dovolit – vždyť na jejich účast v družstvu se vázala i sleva na velmi nákladnou cestu.
Krutou daň si začaly vybírat nemoci jako tyfus a malárie, kterým podlehlo několik desítek malých dětí. Nabízí se otázka, proč Sověti usadili Čechoslováky právě uprostřed odlehlé a pusté země. Patrně ze tří důvodů: aby zaostalou oblast hospodářsky povznesli, aby nepoznali obludné poměry panující v západní části Ruska a aby svým západoevropským smýšlením nemohli nakazit tamní obyvatelstvo.
Postupné úspěchy
V srpnu 1926 dorazil do Frunze druhý transport čítající přes 660 lidí, což bylo příliš velké množství na to, aby se zde mohli uživit. Kdo mohl, odešel rychle jinam. Navzdory varováním československé administrativy přijelo ještě několik transportů, ten poslední v roce 1932. Jen pomalu a s nesmírnými obtížemi budovali interhelpovci doslova z ničeho osadu a průmyslové budovy. Prvním výdobytkem se staly malé dvojdomky, ve kterých každá rodina obývala dva pokoje. V jednom z nich žili i Dubčekovi.
Vlakem nedorazili do Frunze pouze osadníci, ale také základní vybavení pro dílny, dieselový motor pro výrobu elektřiny, malý nákladní automobil a další technika. V druhém roce existence komuny čekalo interhelpovce neštěstí, když vyhořely čerstvě dokončené dílny. Postupem času se však karta začala obracet a potom, co byla v roce 1927 zahájena textilní výroba, nastalo nedlouhé období relativního rozkvětu.
V pátém roce existence Interhelpa, provázeném několikadenními oslavami, do něj zavítala dělnická delegace z Československa. K jejím členům patřil i Julius Fučík, literárně talentovaný redaktor Rudého práva. Podobně jako řadu dalších levicových intelektuálů ho myšlenka Interhelpa nadchla, bylo však příznačné, že během svého pobytu v Sovětském svazu viděl jenom to, co mu soudruzi dovolili, a to, co toužil vidět on sám. V knižní reportáži nazvané V zemi, kde zítra již znamená včera (1932) uvedl: „Tato knížka nezkresluje. Ale právě proto je tendenční. Neboť chce zachytit celou pravdu. Celou pravdu o Sovětském svazu.“
V pasážích o Interhelpu nenajdeme nic o tom, že se někteří zklamaní a ožebračení členové družstva vraceli do vlasti pouze díky pomoci československých úřadů, ani to, že komunu opustili obuvníci, nejperspektivnější z jejích řemeslníků, přičemž jeden z nich na schůzi křičel: „Nebudeme se dřít na jiné!“
Přichází Velký teror
Členy Interhelpa můžeme považovat za naivní snílky, ovšem to, co dokázali vlastníma rukama v nitru stepi, je obdivuhodné. Začátek třicátých let pro ně znamenal prosperitu a klid. Provázely jej ovšem pozvolné změny. Od roku 1928 v Interhelpu výrazně přibývalo jinonárodních členů a již v roce 1931 začal počet Rusů a Ukrajinců převládat. Zároveň klesal i absolutní počet Čechoslováků. Původně velmi odlišní imigranti se snažili co nejvíce přizpůsobit sovětským poměrům. Časy, kdy se spolu pokoušeli mluvit jazykem ido, postupně odeznívaly a nastoupila rusifikace, která se nejnápadněji projevovala upravováním českých jmen, především doplňováním otčestva.
Úspěšný výrobní podnik se stal pro sovětské úřady lákavým soustem. Největší změny v životě Interhelpa souvisely se snahou o jeho kolektivizaci a řízení shora. Přituhující poměry přiměly k odchodu další kolonisty. V roce 1933 odešli i Dubčekovi, byť prozatím ne do vlasti, ale do Nižného Novgorodu.
Bylo to takříkajíc v pravou chvíli, neboť nadcházel čas stalinských čistek. Velký teror se nejprve začal projevovat tím, že mizeli lidé z okolí. Posléze došlo i na některé příslušníky Interhelpa, které v očích obludného systému činil podezřelými už jejich původ. Perzekuci přistěhovalců usnadňoval fakt, že mnozí z nich přijali sovětské občanství. Od roku 1938 tak museli učinit všichni cizinci žijící na území Sovětského svazu, což se pro některé Čechoslováky stalo pohnutkou k návratu domů – tuto možnost zvolili i Dubčekovi.
Interhelpo mezitím vstoupilo do nejsmutnější fáze své existence. Paranoidní stalinské čistky si vyžádaly 19 životů jeho členů. Byli odsouzeni v nesmyslných politických procesech, posláni do Gulagu nebo rovnou popraveni. Přesné osudy těchto obětí zůstávají mnohdy nejasné, protože se o nich nedozvěděli ani jejich nejbližší příbuzní.
Krutá realita sovětského ráje
Roku 1939 došlo k zestátnění většiny interhelpovských podniků a tento proces byl dovršen o čtyři roky později. Režim chtěl mít přímou kontrolu nad vším, tím spíše nad ekonomicky úspěšným projektem. Fakt, že ho ze svých úspor a dřiny vytvořili přistěhovalci, ho nijak netrápil. Rozvrat původní komuny pak dokonal vstup Sovětského svazu do druhé světové války, během níž byla řada lidí z Interhelpa nahnána na frontu či do pracovních táborů.
Neblahé osudy našich krajanů, kteří byli okradeni o dílo své práce a mnohdy nesmyslně perzekvováni, přirozeně vzbudily zájem nacistické propagandy. V roce 1943 vyšla v Praze brožura s titulem Na Sibiř? Zkušenosti českých osadníků v zemi sovětů. Přestože šlo o dílko poplatné jinému totalitárnímu režimu, mělo k pravdě mnohem blíž než pozdější komunistické dějepisectví. To o zlikvidovaných členech Interhelpa vyhýbavě hovořilo jako o lidech, kteří „padli na frontě výstavby socialismu“.
Další články v sekci
Vědci našli v Brazílii fosilii nejstaršího známého mravence světa
Brazilští vědci objevili fosilii nejstaršího známého mravence, pekelného dravce z doby dinosaurů, který přepisuje příběh evoluce těchto fascinujících tvorů.
Mravenci jsou jednou z nejrozšířenějších, druhově pestrých a nejpočetnějších skupin živočichů. Odborníci odhadují, že jejich dnes žije asi 22 tisíc druhů, z nichž jsme objevili necelých 14 tisíc. Podle toho, co víme, sahají počátky linie mravenců do období křídy. Potvrzuje to i nedávný objev brazilských vědců Univerzity São Paulo.
Vápenec z formace Crato na severovýchodě Brazílie ukrýval fosilii, která představuje nejstaršího známého mravence. Dostal jméno Vulcanidris cratensis a žil ve spodní křídě, asi před 113 miliony let. Vulkanidris patří do dnes již vyhynulé skupiny mravenců Haidomyrmecinae, jimiž se kvůli nápadnému vzhledu s hrozivě vyhlížejícími kusadly přezdívá „pekelní mravenci“.
Pekelný mravenec z vápence
„Náš tým objevil fosilii, která je nejstarším známým nezpochybněným mravencem,“ potvrzuje vedoucí výzkumu Anderson Lepeco z Muzea zoologie Univerzity São Paulo. „Je velmi zajímavé, že navzdory tomu, že jde o velmi starobylého mravence, má vulkanidris na svém těle znaky, které odpovídají vysoce specializovanému loveckému chování.“ Z toho je možné soudit, že existovaly ještě starší, méně specializované druhy mravenců, z nichž tento druh vznikl.
Nález vulkanidrise přinesl několik zajímavých prvenství. Jde o prvního „pekelného mravence“, který byl objevený jako klasická fosilie v hornině. Tito mravenci totiž byli doposud známí prakticky jen z jantaru. Současně jde o prvního „pekelného mravence“ Jižní Ameriky, což svědčí o tom, že byli rozšířenější, než se odborníci původně domnívali. Detailní výzkum anatomických rysů vulkanidrise ukazuje, že v rámci ostatních „pekelných mravenců“ mu byl nejblíže příbuzný mravenec Aquilomyrmex huangi, který byl objeven v myanmarském jantaru z doby před 99 miliony let.
Další články v sekci
Thajská policie nasadila humanoidního robopolicistu: Výsledky jsou zatím rozpačité
Thajská policie nasadila prvního humanoidního robota, který spíš než respekt, budí hlavně rozpaky.
Pokud vám připadá, že nasazení robota v policejní uniformě zní trochu jako začátek dystopického filmu, nejste sami. Královská thajská policie během festivalu Songkran vypustila do ulic „AI police cyborg 1.0“. Ano, takhle epicky svého robotického strážce zákona pojmenovali. Ačkoli, upřímně – spíše než o kyborga jde o poněkud nedomrlého androida na kolečkách.
Thajský policejní robot je vybaven 360° kamerami a technologií na rozpoznávání obličejů. Umí nahlásit přítomnost „nebezpečných osob“ nebo detekovat zbraně. Takže něco jako Robocop. Vlastně spíš jako Robocop z Wishe.
Robocop z Wishe
Zveřejněné fotografie a videa ukazují robota, jak stojí zcela nehybně na kovové plošině na kolečkách. Působí tak spíš jako stativ s kamerou a počítačem na kolech. Otázka tedy zní: proč dělat humanoidní figurínu, když by totéž zvládla kamera na trojnožce, nebo ještě lépe – roj dronů? Navíc, bez skupinky lidských strážců okolo by stačilo jedno šťouchnutí a super kyborg by šel velmi pravděpodobně k zemi.
Thajsko pochopitelně není první zemí, která experimentuje s nasazením robotických strážců zákona. V USA testují robo-policisty od firmy Knightscope již zhruba 10 let. Výsledky ale zatím nejsou úplně slavné – jeden robot v nákupním centru Stanford v Palo Alto například přejel batole, jiný zapadl do fontány ve Washingtonu nebo si nevěděl rady s příliš úzkým chodníkem. Pozitivní odezvy, týkající se snížení kriminality po nasazení robotických policistů ve vyloučených lokalitách, se pro změnu nepodařilo jednoznačně připsat robotům. Žádný velký „sukces“ nepřineslo ani nasazení policejních robotů (připomínajících BB-8 ze Star Wars) v Číně.
Technologie humanoidních robotů je i přes pokrok posledních let stále ještě v plenkách. Pořád se hlavně učí chodit, takže jejich nasazení vyžaduje hromadu lidského dohledu. Přesto všechno je ale jasné, že humanoidní roboti v bezpečnostních složkách budou hrát v budoucnosti čím dál větší roli. Jakmile se podaří překonat technické nedostatky a vyřešit zásadní otázky ochrany soukromí, můžeme očekávat, že robotičtí policisté budou nejen hlídat ulice, ale třeba i vyjednávat s pachatelem nebo pomáhat při záchranných operacích. Do té doby si ale na skutečné Robocopy budeme muset ještě chvíli počkat – a možná se mezitím spokojit s trochu neohrabanými androidy na kolečkách.
Další články v sekci
Minilaboratoř EGGS: Britové testují výrobu potravin na oběžné dráze
Miniaturní laboratoř SpaceLab testuje, jak by mohla výroba potravin a bioproduktů přímo ve vesmíru změnit budoucnost kosmického zásobování.
Společnost Frontiers Space, kterou založili odborníci britské Univerzity v Cranfieldu, se zaměřuje na rozvoj biotechnologického výzkumu a výroby cenných bioproduktů na oběžné dráze. Doposud k tomu využívali pozemní bioreaktor. Před pár dny vstoupili do vesmíru a vyslali na orbitu pilotní variantu miniaturizované automatické laboratoře SpaceLab.
Minilaboratoř SpaceLab ve variantě EGGS (Early Gen micro-Gravity Service) vynesla na oběžnou dráhu nosná raketa Falcon 9 letos 22. dubna. Je umístěná uvnitř návratové kapsle PHOENIX-I německé společnosti ATMOS Space Cargo, která by měla SpaceLab dopravit zpátky.
Výroba potravin ve vesmíru
Podle výkonného ředitele Aqeela Shamsula je EGGS zařízení navržené pro tuto konkrétní misi jako technologický demonstrátor. Jeho účelem je otestovat komponenty minilaboratoře SpaceLab, jako například mikrokapalinové čipy nebo systém pro zobrazovaní biologických vzorků přímo na oběžné dráze.
Na palubě zařízení EGGS jsou tři experimenty. Jeden z nich připravili odborníci britské univerzity Imperial College London, kteří vyvíjejí technologii výroby potravin z kvasinek procesem „přesné fermentace“. Po experimentech v pozemním bioreaktoru ověřují, jak tato technologie funguje v kosmickém prostoru.
V současné době je stále velmi nákladné posílat do vesmíru věci pro každodenní spotřebu, jako jsou výrobky z plastů, palivo, léky nebo potraviny. Náklady na stravu pro jednoho astronauta na palubě ISS na jediný den se pohybují kolem 20 tisíc liber (téměř 585 tisíc Kč). Pokud by bylo možné vyrábět takové produkty v prostředí mikrogravitace oběžné dráhy, řešilo by to celou řadu problémů spojených se zásobováním.
Další články v sekci
Senegalská rezervace Djoudj: Ohrožená oáza ptáků
Národní ptačí rezervace Djoudj leží v deltě řeky Senegal a její bohaté vodní plochy hrají klíčovou roli pro tamní populaci stěhovavých ptáků. V posledních letech však křehký ekosystém výrazně narušuje zemědělství i nedaleká přehrada.
Národní ptačí rezervace Djoudj se rozprostírá na 16 000 hektarech a z velké části ji tvoří vodní plochy. Kromě potoků, rozlehlého jezera a dalších stojatých vod se tam nachází celá řada mokřadů, které jako útočiště s oblibou využívají tažní ptáci. Podle odhadů žije v lokalitě až 1,5 milionu migrujících opeřenců: Z téměř 400 druhů zachytí oči turisty především pelikány a plameňáky, přičemž v místní „sestavě“ dominují volavky fialové a bílé, kolpík africký či kormorán velký.
Není těžké vysvětlit, proč si opeřenci oblast tak oblíbili – rozsáhlé vodní plochy totiž představují první oázu, která se jim otevírá po přeletu Sahary. Ptáci však nepatří k jediným lákadlům parku: Návštěvníky přitahují i početné populace krokodýlů či kapustňáků.
Nebezpečí z více stran
V poslední době ovšem rezervace čelí vážnému nebezpečí – zemědělské chemikálie vypouštěné do řeky Senegal značně ohrožují křehkou rovnováhu tamního potravního řetězce. Navíc se v důsledku vybudování přehrady Diama výrazně narušily hladiny vod, načež se přemnožilo několik invazivních druhů vodních rostlin. Kromě toho dochází k odsolování vody a zanášení toků. To vše mělo za následek zmenšení i úplné vymizení některých ptačích kolonií. V letech 1984–1988 a 2000–2006 se tak park ocitl na seznamu památek UNESCO v ohrožení.
Další články v sekci
Tři horká a suchá léta změnila běh britských dějin víc než celé legie vojáků
Tři roky extrémního sucha proměnily kdysi mocnou římskou Británii v kolabující provincii, kterou si rozebrali barbaři.
V roce 367 našeho letopočtu, v době, kdy Římská říše už nijak nemohla zakrýt všudypřítomný úpadek, stíhalo římskou provincii jedno neštěstí za druhým. Římská posádka Hadriánova valu, mohutného opevnění, které téměř 300 let tvořilo hlavní hranici na severu Římské říše, se vzbouřila. Ve stejném roce Británie čelila třem útokům barbarů současně. Z území dnešního Skotska zaútočili obávaní keltští Piktové, na západní Británii přes moře udeřil další keltský kmen Skotů a z Evropy napadli jižní Británii germánští Sasové.
Římský historik Ammianus Marcellinus, který v té době žil, se domníval, že tyto tři útoky byly propojené. Další historici tyto události nazývali „spiknutím barbarů“. Výsledkem byla katastrofální porážka římských jednotek. Římané v roce 369 sice obnovili vládu nad Británií, ale ne na dlouho. Už v roce 410 Británii vyklidili navždy.
Osudové sucho
Doktorand Charles Norman z britské Univerzity v Cambridgi a jeho spolupracovníci přidali k zmíněnému výčtu událostí další faktor, který mohl sehrát stěžejní roli. Vědci rekonstruovali historické klima na základě letokruhů dubů a zjistili, že tři po sobě jdoucí roky sucha (364–366 n. l.) vedly k hladomoru a rozvratu společnosti, což oslabilo římskou obranu a umožnilo útoky barbarských kmenů.
Výzkum publikovaný v časopise Climatic Change ukázal, že v jižní Británii během zmíněného období nastala extrémní série suchých let. Zatímco průměrné srážky v hlavní zemědělské sezóně (duben–červenec) činily mezi lety 350–500 n. l. přibližně 51 mm měsíčně, v letech 364–366 spadly hodnoty dramaticky: v roce 364 jen na 29 mm, následující rok dokonce na 28 mm a poté na 37 mm. Taková série sucha byla výjimečná nejen v kontextu tehdejší doby, ale i při srovnání s obdobím od 19. století do současnosti.
Profesor Ulf Büntgen z katedry geografie v Cambridge k tomu říká: „Tři roky po sobě jdoucího sucha by měly devastující dopad na produkci potravin v nejúrodnějších oblastech římské Británie.“
Hlad, rozvrat a barbarské nájezdy
Británie byla v té době závislá na pěstování plodin jako pšenice a ječmen, které byly zvlášť náchylné na nedostatek vláhy v jarních a letních měsících. Když několik po sobě jdoucích sklizní selhalo, výsledkem byl hladomor – jak potvrzují i tehdejší římské záznamy. Například kronikář Ammianus Marcellinus popsal, že tehdejší obyvatelstvo se ocitlo „na pokraji hladovění“.
Zásobování římských posádek, zejména na Hadriánově valu, selhalo. Docházelo ke vzpourám mezi vojáky, někteří přebíhali na stranu útočníků. Do chaosu se zapojily barbarské kmeny Piktů ze severu, Scotti z Irska a Sasové z evropské pevniny, kteří koordinovaně napadli římskou Británii ze všech stran. Seniorní velitelé byli zabiti či zajati, mnoho vojáků dezertovalo, a po venkově se potulovaly loupeživé bandy.
Podle vědců nebylo „barbarské spiknutí“ náhodným chaotickým výbuchem zoufalství, ale spíše organizovaným tažením silných proti oslabenému. Sucho podle vědců nejspíš nebylo jediným hybatelem událostí, je podle nich ale pravděpodobné, že fungovalo jako katalyzátor. Analýza vztahů mezi klimatem a konflikty v celém pozdně římském světě v období 350–476 n. l. ukázala, že k řadě bitev došlo po obdobích sucha. Podle vědců jde o důkaz, jak křehká může být civilizace tváří v tvář přírodním katastrofám.
Další články v sekci
Stvoření vs. věda: Fakta a mýty o porodu
Každou minutu se po celém světě narodí průměrně 278 dětí a stejný počet žen tedy absolvuje porod. Třebaže jde o zcela přirozený proces, který již miliony let umožňuje reprodukci všech savců, doprovází jej řada mýtů. Jak se k nim stavějí moderní vědecké poznatky?
Chůze po dvou končetinách sice umožnila člověku zásadní pokrok ve všech oblastech života, zároveň však přinesla jeden zásadní hendikep – lidské matky rodí nejdéle a nejnáročněji ze všech živočišných druhů. Dokonce i primáti, lidem evolučně nejbližší živočichové, zvládají porod relativně snadno. Oproti tomu ženy se během přivádění potomka na svět obvykle neobejdou bez asistence jiných žen.
Nepřipravená mláďata
V šedesátých letech minulého století představil americký antropolog Sherwood Washburn hypotézu tzv. porodnického dilematu. Podle něj je popsané úskalí výsledkem dvou protichůdných evolučních tlaků při vývoji lidské pánve: zužování pánevního otvoru a zároveň zvětšování mozkovny, tedy i lebky. Podle některých názorů oba zmíněné procesy nastaly přibližně u Homo habilis, tedy asi před 2,3–1,4 milionu let. Pánevní cesty jsou v současnosti natolik úzké, že hlavička plodu při průchodu těsně přiléhá k jejich stěně a navíc se celé tělíčko musí během porodu otáčet, aby se do nich vešlo.
Washburnova teorie pak zachází ještě dál a nabízí odpověď na otázku, proč ve srovnání s ostatními zvířaty přicházejí novorozenci na svět extrémně nepřipraveni na život bez matky (například mláďata kopytníků se ihned po porodu staví na nohy). Washburn se domnívá, že jde o důsledek postupného zkrácení fyziologicky optimální doby těhotenství během evoluce. Čím déle dítě v děloze přibývá na váze, tím rozměrnější je samozřejmě i jeho hlavička, až v určitém bodě dosáhne krajního obvodu pro průchod pánví. Devět měsíců ale nestačí k tomu, aby se rozvinuly některé základní schopnosti nebo funkce. Například lidský mozek při narození funguje z pouhých 25 % své kapacity.
Obavy, zda je pánev dostatečně široká pro hladký průběh porodu, ale nejsou namístě. Ve všech fázích těhotenství se totiž z vaječníků a placenty do krve uvolňuje hormon relaxin, jehož úkolem je mimo jiné uvolnit vazy v přední části pánve a rovněž změkčit a rozšířit děložní hrdlo a pochvu.
Císařský řez znovu a znovu?
Přirozený porod je až několikrát bezpečnější než císařský řez. Proto je-li to aspoň trochu možné, doporučují lékaři ženám rodit vaginální cestou. Porodníci donedávna u žen po císařském řezu volili při následném těhotenství opět operační zákrok, a to z bezpečnostních důvodů. Panovaly totiž obavy, že jizva na děloze by mohla při kontrakcích prasknout. Dnes již se od tohoto názoru opustilo – ženy, které si přejí své druhé miminko přivést na svět přirozeně, obvykle mohou, nebrání-li jim žádný jiný zdravotní problém.
Významnější riziko hrozí, absolvovala-li žena v minulosti více císařských řezů – v takovém případě se jí přirozený porod nedoporučuje. Mimochodem, pokud si žena sama od sebe přeje rodit císařským řezem (například kvůli obavě z bolesti), ale chybí k tomu lékařská indikace (vysoký věk matky, nevhodná poloha plodu, vícečetné těhotenství aj.), lékaři jí to budou pravděpodobně rozmlouvat. Možnost císařského řezu „na přání“ neexistuje.
Budou se v porodnici snažit porod urychlit?
Fyziologický porod může trvat dvanáct i více hodin, a v minulosti proto patřila k běžné praxi snaha jej urychlit pomocí medikace. Nejčastěji se ženám hned po příjmu do porodnice nitrožilně podal hormon oxytocin, který stimuluje děložní kontrakce, aniž by se dbalo na přirozený průběh celého procesu. Intenzivnější stahy pak skutečně vypudí dítě z těla matky efektivněji a rychleji, ale zpravidla za cenu silné bolesti.
K urychlení různými prostředky (mimo jiné umělým protržením vaku blan nebo aplikací spasmolytik pro uvolnění svalstva) se přistupovalo také v případě tzv. pomalu postupujícího porodu – pod tuto definici spadala například situace, kdy dilatace porodní branky postupovala pomaleji než jeden centimetr za hodinu. Tzv. aktivní vedení porodu však v současnosti Světová zdravotnická organizace již nedoporučuje a lékaři by tedy měli respektovat individuální tempo daného porodu a zdravotní anamnézu konkrétní pacientky.
Co vlastně značí začátek porodu?
Na otázku „Jak poznat začátek porodu?“ by se dalo odpovědět jednoslovně: „Obtížně.“ Zejména pro prvorodičky může být obtížné zjistit, kdy porod skutečně začíná, neboť v závěrečných fázích těhotenství (a v některých případech dokonce i celý třetí trimestr) se často vyskytují různé matoucí příznaky, jako například falešné, tzv. Braxton-Hicksovy kontrakce, lidově známé jako poslíčci. Na rozdíl od skutečných stahů vedoucích k porodu ale časem slábnou a jejich intenzitu pomůže zmírnit poloha vleže na zádech v posteli nebo ve vaně.
Zásadním symptomem počínajícího porodu je prasknutí a odtok plodové vody, u některých žen ale tekutina pouze prosakuje, zatímco jiné již pociťují silné kontrakce, aniž by došlo k protržení amniotického vaku. K dalším „spolehlivým“ ukazatelům se řadí odchod hlenové zátky, tedy žláznatého epitelu tvořícího hlen, jehož úkolem je ochrana nitroděložního prostoru před infekcí. Tato tkáň se ovšem může uvolnit i několik desítek hodin před definitivním porodem a přítomnost hlenu tedy nutně neznamená jeho bezprostřední počátek.
V neposlední řadě jsou pak pro zahájení procesu porodu klíčové již několikrát zmíněné kontrakce, nicméně ty se většinou ve slabé a nepravidelné míře začínají objevovat již několik dní před začátkem první doby porodní. Od „poslíčků“ je lze rozeznat zpravidla tak, že postupně pokračují a zesilují, načež se začnou usazovat do rytmického vzorce ve zkracujícím se intervalu – nejprve v řádu desítek minut, později se frekvence zvýší až na desítky sekund. Průměrně kontrakce nastupují do šesti hodin po odtoku plodové tekutiny, měly by se ale dostavit nejpozději do 24 hodin.
Musí se při porodu ležet?
Poloha matky během porodu patří k faktorům, které průběh porodu mohou zásadně ovlivnit. Zatímco v minulosti se v nemocnicích rodilo téměř výhradně v mírném pololehu s pokrčenými koleny, dnes si ženy mohou vybrat, jaká pozice je jim instinktivně nejpohodlnější. Studie prokazují, že vzpřímená poloha (například vestoje s oporou) umožňuje vyšší zapojení gravitace, takže přirozená zemská přitažlivost pomůže dítěti dostat se dolů a ven z porodních cest. Děloha se může stahovat rychleji a efektivněji a podle mnoha žen je taková pozice méně bolestivá.
Snímky z magnetické rezonance naznačují, že rozměry pánevního vývodu se snadněji rozšiřují v dřepu nebo vkleče, přičemž plod se zároveň může dostat do lepší polohy pro průchod pánví. Důvod, proč ve většině zdravotnických zařízení přesto upřednostňují polohu vleže se zvednutých čelem postele, spočívá většinou v tom, že lékař tak má k rodičce snadnější přístup. Množství výzkumů potvrzujících výhody jiných poloh však vedou k tomu, že řada porodníků je již ochotna vyhovět požadavkům konkrétních žen.
Je druhý porod snadnější?
Často se setkáváme s tvrzením, že „podruhé to jde snadněji“. Je-li již porodní cesta rozšířená po prvním dítěti (porod přirozenou cestou skutečně zanechá na pánvi znatelné změny), čistě logicky by se dalo očekávat, že druhý potomek bude mít příchod na svět usnadněný, a tudíž se méně nadře i matka. Průběh porodu nicméně ovlivňuje tolik proměnných, že jeho délku či náročnost nelze dopředu téměř nikdy stanovit. Statisticky je ovšem u druhého porodu nižší riziko nástřihu hráze neboli epiziotomie.
Další články v sekci
Když Sojuzy psaly historii: Dramata, prvenství i nezlomná vůle kosmonautů
Dlouhá éra Sojuzů je bohatá na prvenství jak světová, tak domácí, sovětsko-ruská. Vždyť na legendárních strojích „vyrostly“ celé generace kosmonautů. Pojďme se nyní na několik zajímavých údajů a faktů spojených s posádkami Sojuzů podívat.
Lodě Sojuz patří mezi největší ikony mezi kosmickými plavidly. Mimo jiné totiž zůstávají vizuálně víceméně stejné, byť „pod kapotou“ se změnilo mnohé, a přitom vozí lidi do vesmíru již pět dekád. Během své služby posloužily stroje řady 7K několika stovkám členů posádek a do kosmu se zatím vydaly víc než stopadesátkrát.
Jednou lodí tam, druhou zpátky
Kosmonauti se z ISS zpravidla vracejí jinou lodí, než jakou přiletěli. Je tomu tak zejména u krátkodobých pobytů posádek ESA, eventuálně u výprav ze zemí jako Spojené arabské emiráty a podobně. Zmíněná praxe se začala využívat v roce 1978, když ve vesmíru poprvé kroužila stanice se dvěma plnohodnotnými stykovacími uzly Saljut 6. Bylo totiž výhodné nechat návštěvnickou posádku odletět ve staré lodi, v níž se na stanici dostali členové dlouhodobé expedice,
a „starousedlíkům“ dát k dispozici nové plavidlo.
Dvakrát volným prostorem
První takový případ se ovšem odehrál už v době před úsvitem orbitálních komplexů, v lednu 1969 při misi Sojuzu 4 a 5. Sověti tehdy ještě neopustili utkvělou představu, že musejí dříve než Spojené státy vysadit vlastního kosmonauta na Měsíci. Jenže architektura jejich lunárního dobrodružství předpokládala oproti Američanům jistou operaci navíc…
Jelikož zatím nebyl rozpracován stykovací uzel s možností přechodu skrz vnitřní prostory, musel by se sovětský kosmonaut dostat do jednomístného lunárního modulu LK vnějškem. A stejně tak by se musel po opětovném zadokování u mateřské orbitální lodi 7K-LOK přesunout i s odebranými vzorky volným prostorem zpátky ke kolegovi čekajícímu na palubě. Popsaná operace nepatřila k nejjednodušším, a proto se musela prověřit v reálných podmínkách. Původně se s tím počítalo při pilotované premiéře Sojuzu, nicméně po tragické smrti Vladimira Komarova v Sojuzu 1 se vše odsunulo na dobu, kdy bude loď uznána za bezpečnou pro posádku.
Nebezpečné přistání
Uvedený čas nastal koncem roku 1968: V lednu měl tedy v Sojuzu 4 vzlétnout Vladimir Šatalov a o den později v Sojuzu 5 trojice Boris Volynov, Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov. Lodě se měly na orbitě spojit a dva poslední jmenovaní by přešli z „pětky“ do „čtyřky“. Šatalov by tudíž přistával s Jelisejevem a Chrunovem, zatímco Volynov se měl na Zemi vrátit sám. Start Sojuzu 4 se původně plánoval na 13. ledna 1969, ale závada na raketě jej o den zdržela. Sojuz 5 s tříčlennou posádkou se na oběžnou dráhu vydal 15. ledna, den nato se lodě spojily a Jelisejev s Chrunovem bez větších problémů absolvovali přechod. Sojuz 4 se třemi kosmonauty pak 17. ledna přistál v kazašské stepi.
Osamocený Volynov zamířil domů o den později, jeho návrat však rozhodně neproběhl hladce. Šlo mu totiž doslova o život poté, co se kvůli technické závadě neoddělil přístrojový úsek od návratové kabiny. Loď tudíž směřovala do atmosféry vstupním průlezem, a pokud by nakonec zmíněný úsek neoddělily aerodynamické síly a intenzivní žár, stal by se Volynov po Komarovovi druhým sovětským kosmonautem, který položil život při misi. Takto naštěstí celé drama skončilo jen velmi tvrdým dosednutím a několika vyraženými zuby.
Trojnásobný veterán
Již zmíněný Vladimir Šatalov se stal zároveň prvním kosmonautem, který v Sojuzu letěl podruhé a posléze i potřetí. Jeho cesta ke třem misím v uvedené lodi v průběhu pouhých dvou roků byla přitom skutečně zajímavá: Šatalov se zúčastnil druhého náboru sovětských kosmonautů a do oddílu se zařadil 10. ledna 1963. Jeho nepopiratelné kvality mu v roce 1965 zajistily místo ve skupině, jež se připravovala k letům na lodích Voschod. Velel dokonce záložní posádce Voschodu 3, i když se daná mise nakonec nikdy neuskutečnila. Na podzim roku 1968 jej pak jmenovali velitelem Sojuzu 4, který absolvoval výše popsané spojení se Sojuzem 5, a zároveň velel i celému soulodí.
Velká rošáda
Na konci února byly jmenovány posádky pro další skupinový let Sojuzů, a tentokrát se počítalo dokonce se startem tří strojů: Sojuzy 7 a 8 se měly na orbitě spojit, s tím že Sojuz 6 by celou operaci zpovzdálí natáčel a fotografoval. Posádku „osmičky“, kterou při spojení čekala aktivní role, tvořili Andrijan Nikolajev a Vitalij Sevasťjanov, zatímco zálohu pro všechny tři lodě představovali Anatolij Kuklin, Georgij Grečko a Pjotr Kolodin. V červenci musel ovšem Kuklin z výcviku ze zdravotních důvodů odstoupit a jeho místo zaujal Jevgenij Chrunov. Nicméně pouhé tři týdny po svém jmenování zavinil dopravní nehodu a nadřízení byli nesmlouvaví, takže musel opět z kola ven.
Jenže kde narychlo sehnat nástupce, který musel navíc zvládnout de facto práci velitele všech tří lodí? (Fakt, že měly totožnou záložní posádku, zůstává dodnes poměrně nepochopitelný.) Velitel oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin proto sáhl po Šatalovovi jako po člověku, který měl jednoznačně největší šanci danou roli úspěšně zvládnout: Nicméně Vladimir Alexandrovič své angažmá podmínil tím, že se jeho palubním inženýrem stane Alexej Jelisejev. Už spolu do vesmíru letěli, byli dobře sehraní a příliš mnoho času nezbývalo. Záložní posádka ve složení Šatalov, Jelisejev, Kolodin tak začala od srpna trénovat.
Zklamaně domů
A bylo skutečně za pět minut dvanáct. Ukázalo se, že Nikolajev a Sevasťjanov coby hlavní posádka Sojuzu 8 svou roli příliš dobře nezvládají. Při zápočtových zkouškách obdrželi známku „uspokojivě“, což znamenalo poměrně velký průšvih. Kamanin tedy určil, že se zmíněná dvojice i Šatalov s Jelisejevem budou od 20. srpna připravovat jako rovnocenné týmy a rozhodne se podle jejich výkonů při závěrečných zkouškách. Ty se uskutečnily 17. září a jako nesrovnatelně lépe připravení z nich vyšli druzí dva muži. Od 18. září tudíž tvořili základní posádku.
Šatalov tak 13. října 1969 startoval do vesmíru podruhé, tentokrát v Sojuzu 8. Navzdory nesporným kvalitám dané posádky však ke spojení se „sedmičkou“ nedošlo. Selhal naváděcí systém Igla a při absenci jakýchkoliv pomůcek pro odhad vzdálenosti a vzájemné rychlosti nedokázali kosmonauti své plavidlo bezpečně dovést ke druhé lodi. Jak se ukázalo o pár let později u dalších letů, při nichž Igla rovněž selhala, přiblížení a spojení pomocí pouhého odhadu a „od oka“ jednoduše není možné. Zklamaná dvojice tedy 18. října zamířila domů.
Potřetí na start
Ani Šatalovova cesta k třetímu letu nebyla od začátku jednoznačná. Nejprve ho v létě roku 1970 jmenovali velitelem podpůrné posádky pro stanici Saljut 1, spolu s Vladislavem Volkovem a Viktorem Pacajevem. Jenže začátkem února 1971 dal velitel hlavní posádky Georgij Šonin před nácvikem jednoho z experimentů přednost alkoholu a koupání v moskevském bazénu, načež musel přípravu s okamžitou platností ukončit. Na jeho místo Kamanin přeřadil Šatalova, který se tak v týmu opět setkal s Jelisejevem, a trojici doplnil nováček Nikolaj Rukavišnikov.
První orbitální stanice v historii zamířila na oběžnou dráhu 19. dubna 1971 a dostala název Saljut. Poté měl 22. dubna následovat Sojuz 10 s Šatalovovou posádkou, ale těsně před startem selhala technika: Od rakety se neoddělil kabelový svazek propojující pozemní infrastrukturu s třetím stupněm. Teprve následujícího dne konečně všechno klaplo a Šatalov se potřetí ocitl za branami atmosféry. Jenže ani tentokrát mu nebylo souzeno vyplnit celý program letu…
Přestup se nezdařil
Den po startu se Sojuz přiblížil ke stanici a ve vzdálenosti 200 metrů převzal Šatalov ruční řízení. Dovedl loď naprosto dokonale ke stykovacímu uzlu Saljutu a následoval záchyt dokovací tyče v „hnízdě“ přijímacího kónusu stanice. Vše se zdálo být perfektní: Zbývalo tyč pouze zatáhnout a prostřednictvím silných háků v obrubách stykovacího uzlu stanici a loď pevně spojit. Jenže po několika minutách se stahování zastavilo. Nikdo nemohl tušit, že se vinou nedomyšlené logiky programu řídicího systému po záchytu nevypnuly orientační motorky Sojuzu. Loď se tak snažila aktivně tlumit oscilace vznikající v důsledku kontaktu obou strojů, místo aby vyčkala na jejich přirozené uklidnění. Při oscilacích lodi se pak stykovací zařízení poničilo, zatímco k úplnému stažení plavidel zbývalo pouhých 90 milimetrů…
Nedalo se tedy nic dělat: Na stanici nebylo možné přestoupit a kosmonauti museli zamířit domů. Když ovšem dali stykovacímu mechanismu povel k odpojení, nestalo se vůbec nic. Stanice nechtěla loď pustit! Nikolaj Rukavišnikov, inženýr CKBEM, následně podle instrukcí kolegů z řídícího střediska improvizovaně upravil elektrický systém stykovacího uzlu Sojuzu a po 5 hodinách a 30 minutách byli opět volní. Ihned proto zahájili přípravy k návratu a brzy ráno 25. dubna jejich kabina bezpečně dosedla zpátky na Zemi. Jednalo se přitom o první noční přistání sovětské lodi v historii.
Pro Šatalova šlo o třetí a poslední let v Sojuzu a také o poslední misi celkově. Pár týdnů po návratu jej z oddílu vyřadili, v souvislosti s přechodem na funkci pomocníka velitele vzdušných sil pro přípravu a zabezpečení kosmických letů. Převzal ji od legendárního Nikolaje Kamanina, a stal se tak klíčovou osobou v oblasti vedení pilotovaných misí. V letech 1987–1991 pak velel Středisku výcviku kosmonautů.
Další články v sekci
Příběh dvou statečných mužů: Jeden den u 7. perutě Royal Flying Corps
Do historických kulis bitvy u Passchendaele jsme zasadili fiktivní příběh, jenž přiblíží typický den u průzkumné letky. Rozhovory letců jsou sice smyšlené, ale jedná se o skutečné osoby, které nad Belgií skutečně bojovaly.
Plátěné hangáry letiště Proven u Poperinge se časně zrána ještě ztrácejí v mlze. Srpnové počasí roku 1917 je nejdeštivější za posledních 30 let, což pro letce ze 7. perutě Královského leteckého sboru (Royal Flying Corps – RFC) znamená méně letů a tím pádem větší šanci na přežití. Někteří se však nemohou dočkat, až budou mít opět příležitost přispět svou troškou k vysněnému průlomu fronty.
K nim patří i poručík Norman Sharples, pilot pozorovacího letounu Royal Aircraft Factory R.E.8. Pomalu usrkává čaj a pomyslí si: „Dnes to konečně půjde!“ Na brífink, jenž se kvůli nejistému počasí přesunul na 8.30, se ze všech stran loudají piloti a jejich pozorovatelé. Míjejí své stroje připravené na stojánkách a sem tam je slyšet chrchlání motorů, které se mechanici snaží na poslední chvíli řádně vyladit.
Předletový brífink
V místnosti to bzučí jako v úle. Na stěně visí velká mapa okolí města Ypry se zakreslenými pozicemi fronty, přátelských i nepřátelských jednotek, proti
leteckých baterií, pozorovacích balonů, vlakových nádraží a dalších význačných orientačních bodů. Vedle ní se nachází velká tabule s datem 21. srpna 1917 a rozpisem denních leteckých úkolů pro letecký personál. Poručík Sharples zamává na svého pozorovatele podporučíka Maurice Alexandera O’Callaghana, jehož vidí v hloučku bouřlivě diskutujících spolubojovníků. Dnes po dlouhé době poletí všichni, a tak jsou osádky plné očekávání. Společně přistoupí k tabuli a se zatajeným dechem zkoumají, co si pro ně velitel perutě připravil. Mají letět dvakrát a vždy do stejné oblasti – severovýchodně od města Ypry, kde se zítra armáda pokusí o další průlom.
Dopoledne mají za úkol řídit dělostřeleckou palbu, což letcům přinese určitou úlevu. Znamená to, že mohou zůstat na své straně fronty a v případě nebezpečí rychle zmizet. Druhý, odpolední, let již bude horší. Budou muset fotografovat výsledky dopoledního bombardování a aktuální pozice německých vojsk v okolí vesnice Frezenberg ležící za frontovou linií. A to znamená téměř jistě setkání s nepřítelem.
Sharples a O’Callaghan zamíří ke stolu velitele perutě pro dokumenty k letu a pár povzbuzujících slov. Nadřízený poukázal na předchozí dva dny neletového počasí, a tak očekává, že dnes půjdou do vzduchu všechna německá letadla. Klade jim na srdce splnění úkolu, ale hlavně se mají vrátit v pořádku domů. Poté je velitel major Arthur Whitelock propouští.
Do vzduchu
Start prvního letu je stanoven na 9.50, a proto oba pospíchají do jídelny naplnit žaludky něčím pořádným a rozebrat podrobnosti mise nad šálkem čaje. S nelibostí nesou, že oba jejich úkoly jsou samostatné, zatímco zbytek perutě letí pohromadě na bombardovací nálet a navíc dostane i doprovod stíhaček. Také Sharples se svým pozorovatelem by raději útočili přímo na nepřítele.
Po snídani se jdou převléknout „do pracovního“: podvlékaček, uniformy, svetru a kombinézy Sidcot. Na hlavu si nasadí koženou leteckou kuklu s ovčí výstelkou a letecké brýle. Ruce schovají do vlněných „palčáků“ a na nohy přijdou vysoké kožené jezdecké boty, protože i v srpnu je ve výškách nad 3 000 m teplota hluboko pod nulou.
V 9.30 se oba potkávají u letadla a Sharples od mechaniků vyzvídá, v jakém stavu se nachází jejich stroj. O’Callaghan využívá čas a kontroluje funkci bezdrátového telegrafu, bez nějž by nemohli hlásit dělostřelcům výsledky bombardování a korigovat palbu. Jakmile se ujistí, že přístroj funguje, upne svou pozornost na obranný kulomet Lewis. Ujistí se, že je zbraň čistá a správně naolejovaná a že se v příslušných schránkách nacházejí bubnové zásobníky. Ty si většina pozorovatelů po večerech plní sama, protože na jejich spolehlivosti mnohdy závisí život celé osádky.
O patnáct minut později už oba sedí v letadle a Sharples dává pokyn k natočení vrtule. „Kontakt“ znamená magneta zapnuta a motor chytá na první otočení. Z výfuků R.E.8 připomínajících komíny se vyvalí hustá oblaka dýmu jako ze staré lokomotivy. Dvanáctiválcový motor se pomalu ustálí v otáčkách a postupně se zahřívá. Po pěti minutách Sharples zamává k uvolnění zarážek kol a po krátkém rozjezdu se letadlo odpoutá od země.
K ruce kanonýrům
Rychle stoupají a zbytky nízko se převalujících oblak nechávají hluboko pod sebou. Po dlouhé době to opravdu vypadá na hezký letní den. K linii fronty je to pouhých 20 km, což znamená sotva desetiminutový let. Ještě je třeba zamířit nad dělostřelce a vyzkoušet spojení. Během krátkého zakroužení O’Callaghan odvine anténu a navazuje kontakt s velitelem baterie, s nímž si vymění pár zpráv o způsobu zaměřování. Poté R.E.8 pokračuje směrem k frontě a svému cíli – nepřátelskému skladišti, jež ze vzduchu snadno poznají podle dvou železničních tratí, které se v místě protínají. Z výšky 2800 m mají celý sektor fronty jako na dlani a určené místo rychle nacházejí. O’Callaghan dává pokyn baterii k zahájení palby a sleduje, kam jejich granáty dopadají.
Sharples se mezitím věnuje pilotáži a má možnost rozhlížet se kolem sebe. V jednu chvíli dokonce na úrovni letadla spatří granát, který pomalu vystoupal ze země a na vrcholu své paraboly se takřka zastavil, aby se vzápětí snesl dolů někam na německé pozice. Mnozí piloti pozorovacích letadel se stali svědky něčeho podobného.
Pozorovatel řídí palbu velmi dobře a jen po pár korekcích výbuchy „zarámují“ skladiště, a tak nezbývá než jen dokonat dílo zkázy a stále mít oči na stopkách kvůli nepřátelským stíhačům. Ti se ale jen zřídka pouštějí za vlastní linii fronty a také pohled do slunce zůstává „čistý“. Konec jejich mise označí série oranžověžlutých záblesků znamenající přímý zásah, a tak pomalu otáčejí k domovu. O’Callaghan si ještě vymění pár zdvořilostních zpráv s dělostřelci, zazní pozvání na večírek v zázemí a Sharpes již pomalu nasazuje na přistání. Je 12.10, když rolují k hangárům.
Za nepřátelské linie
Zbytek perutě se tou dobou nacházel někde nad německým územím, a tak dvojice zamířila do jídelny sama. Společnost jim dělalo jen několika mechaniků, kteří ale zasedli ke svému stolu. Jejich druhý let je naplánován na 13.40, takže mají spoustu času podělit se o zážitky a snad trochu ulevit nervozitě z očekávané, podstatně složitější mise. Také si domluvili pár signálů pro případ útoku nepřátelských stíhaček. V R.E.8 sedí pilot a pozorovatel poměrně daleko od sebe, a tak se komunikace omezuje pouze na poklepání na rameno či mávání křídel. O’Callaghan si také potřebuje ujasnit, jak komunikovat v případě, kdy bude potřeba opakovat přelet nad fotografovaným územím, protože kvalita snímků je pro splnění úkolu klíčová.
Když ve 13.20 opět usedají do letadla, mají oba smíšené pocity. Stroj dopoledne fungoval perfektně a dvojice si tak stihla dnešní vzdušný prostor pěkně „osahat“. Současně si však uvědomují, že tentokrát to tak snadné nebude. Ve 13.30 se motor rozbíhá a o deset minut později startují. Ideální výška pro fotografování je asi 1 500 metrů, takže tentokrát nemusí letadlo hnát zbytečně vysoko. V případě nepřátelského útoku ale budou zaskočeni nízko a v malé rychlosti, což je vražedná kombinace. Bez asistence doprovodných stíhaček je pomalý pozorovací letoun velmi snadnou kořistí.
Tyto úvahy Sharplesovi a O’Callaghanovi běží hlavou při překročení frontové linie severně od Yper. Zatím v dálce zahlédli pouze britské stíhačky Sopwith Pup, které však pokračovaly dále na východ, a tak jim nebudou nijak nápomocné.
Nepříjemné překvapení
Ve 14.10 dosahují svého cílového prostoru a pozorovatel ladí svůj fotografický nástroj. Od Sharplese se očekává přímý let severojižním směrem a zase zpátky tak, aby jeho parťák mohl vše pod sebou pěkně zachytit. Zatím je v jejich činnosti ruší pouze sporadická protiletecká palba. Oba ale mají již dost zkušeností na to, aby věděli, že protiletecká palba vždy přitáhne pozornost nepřátelských stíhačů.
Pro Sharplese se pomalý let mezi obláčky vybuchujících granátů táhne jako věčnost. Čas od času se podívá za sebe a vždy vidí O’Callaghana skloněného nad fotoaparátem. Pilot se neustále rozhlíží kolem sebe, když najednou ucítí poklepání na rameno. Jde o dohodnutý signál, že O’Callaghan je se svou prací hotov. Sharples udělá ostrý obrat na západ a zamíří k domovu. Najednou však ucítí zuřivé bubnování na pravé rameno. Rychlý obrat vzad ukáže ustaranou tvář jeho pozorovatele divoce gestikulujícího dozadu vpravo. Blíží se k nim čtyři nepřátelské stíhačky letící 300 metrů nad nimi a sotva půl kilometru vzdálené.
Cenný skalp
Sharples pošle stroj do piké (sestupný pohyb letounu pod velkým úhlem k zemi, většinou ještě zahájený obratem na záda) a snaží se získat co nejvíce rychlosti z té mála výšky, kterou mají, ale proti jednomístným výkonným stíhačkám je to beznadějný manévr. Jak se nepřátelé přibližují, pilot rozeznává jasné kontury německých Albatrosů D.III. Jejich velitel se odpoutal a vede útok. Sharpes se mu snaží znesnadnit míření kopáním do směrovky a půlobratem, když zaslechne štěkot O’Callaghanova kulometu Lewis. Příjemný zvuk náhle ustal a při rychlém ohlédnutí vidí svého pozorovatele, jak zápasí se zaseknutou zbraní. V jeho pozadí však zahlédne německou stíhačku, jak náhle zavrávorala a z jejích útrob se vyvalil hustý černý dým. Krátce nato oranžový plamen obalil celý letoun a během pár vteřin stroj s trámovými kříži na křídlech explodoval.
Zbývající trojici situace natolik rozhodila, že ihned obrátili zpět na svou stranu fronty. Zbytek letu již proběhl bez rušivých událostí, a tak R.E.8 zanedlouho přistál na domovském letišti. Po přistání O’Callaghan sedl k telefonu a začal ihned obtelefonovávat okolní jednotky pro potvrzení sestřelu. Po krátkém vyšetřování se ukázalo, že se dvojici podařilo sestřelit německé stíhací eso Eduarda von Dostlera. V té chvíli už nic nebránilo tomu, aby se oslavy u 7. perutě RFC rozběhly naplno.
A co se dělo dál s poručíkem Sharplesem a jeho pozorovatelem O’Callaghanem? První jmenovaný padl o měsíc později při letu nad nepřátelské území. Na pozorovatelském místě spolu s ním zahynul poručík Bliss Wilberforce Ryan. O’Callaghan byl do konce roku 1917 dvakrát sestřelen, ale pokaždé vyvázl a vrátil se do služby. Poslední válečné zranění prodělal při nehodě 8. října 1918, kdy si zlomil nohu a nos. Zároveň si ten den také připsal další sestřel, když poslal k zemi německou stíhačku Pfalz.
Další články v sekci
Gladiátor versus šelma: Kostra z Yorku dokládá krvavé dějiny římských zápasů
První přímý důkaz souboje gladiátora s divokou šelmou odhalili archeologové na římském pohřebišti v britském Yorku.
Z historických pramenů víme, že se gladiátorských zápasů v Římě účastnili nejen lidští bojovníci, ale také nebezpečná zvířata. Nejprve se v arénách používala k popravám odsouzených zločinců a vojenských zběhů. V době císařství ale postupně význam zvířat při gladiátorských hrách rostl. V těchto zápasech obvykle bojovali speciálně vycvičení gladiátoři venatores, kteří čelili mnoha různým druhům zvířat, přičemž nejoblíbenějšími byly velké kočkovité šelmy.
Až doposud chyběly přímé důkazy, které by potvrzovaly střety lidských gladiátorů se zvířaty. Souboje gladiátorů se zvířaty sice popisují římské texty a také se objevují na římských mozaikách a keramice, kde jsou přímo vyobrazeni gladiátoři při střetech se lvy a dalšími šelmami. Fyzický důkaz ale až doposud chyběl.
Pokousaný gladiátor
S průlomový objevem v tomto směru nyní přichází mezinárodní tým archeologů a osteologů, který vedl Tim Thompson z irské Univerzity v Maynoothu. Badatelé narazili na první přesvědčivý kosterní nález, který dokládá útok kočkovité šelmy na bojovníka. Vědci jej objevili na římském hřbitově u anglického Yorku, na místě, kde podle všeho byli pochováváni gladiátoři.
Jak uvádí studie, kterou Thompson s kolegy zveřejnili v odborném časopisu PLOS One, u jedné z koster vědci objevili na pánvi léze, které po detailní analýze a srovnání s dnes žijícími druhy zvířat, odpovídaly stopám kousnutí velké kočkovité šelmy. Podle badatelů lze z okolností nálezu soudit, že doopravdy šlo o gladiátora, který s takovou šelmou bojoval.
„Velmi dlouho jsme v našem chápání gladiátorských zápasů vycházeli pouze z nepřímých historických pramenů,“ potvrzuje Thompson. „Náš objev představuje první přímý fyzický důkaz toho, že v dané době doopravdy probíhaly zápasy tohoto typu.“
Shodou okolností jde o nález na území římské provincie Británie, která se nacházela na periferii Římské říše. Gladiátorské zápasy se zvířaty se ale nepochybně odehrávaly na celém římském území.
