Kolektivní imunita funguje jako neviditelný ochranný štít celé společnosti – čím víc lidí je očkovaných, tím méně šancí má virus na šíření. Pokud je například proti spalničkám chráněno alespoň 95 % lidí, virus se „zadrhne“, protože nenajde dost nových hostitelů. Tím se chrání i ti, kteří se očkovat nemohou – novorozenci, těhotné ženy nebo lidé s oslabenou imunitou. Je to jako kdybychom společně postavili hráz proti infekci – když v ní vznikne příliš děr, voda (nebo v tomto případě virus) si rychle najde cestu ven a zaplaví všechno kolem.

Hrozba ze zapomenuté minulosti

Podle nové studie publikované v prestižním lékařském časopise JAMA stačí i malý pokles v dětské proočkovanosti, aby znovu ožily nebezpečné infekční choroby, které jsme v minulosti téměř zcela potlačili. A vyčnívá mezi nimi jedna obzvlášť zrádná – spalničky.

Lo Nathan z medicíny Univerzity ve Stanfordu a jeho kolegové simulovali vliv poklesu proočkovanosti populace v případě spalniček, zarděnek, dětské obrny a záškrtu, dříve obávaných nemocí, které si vyžádaly mnoho především dětských životů. Všechny tyto nemoci se přitom moderní medicíně podařilo prakticky vymýtit důsledným očkováním.

Výsledky jsou alarmující. Vědci zjistili, že při současné úrovni očkování, které je výsledkem postupného poklesu počtu očkovaných dětí v posledních letech, bude jen v případě Spojených států brzy každoročně nakaženo spalničkami přes 850 tisíc lidí, z nichž za rok zemře přes 2 500. V drtivé většině přitom půjde o zcela zbytečná úmrtí, jimž šlo plně zabránit očkováním.

A může být ještě podstatně hůř. Pokles počtu očkovaných dětí přinejmenším ve Spojených státech stále pokračuje. Pokud procento proočkovaných v případě spalniček poklesne o dalších 10 procent, bude to znamenat více než 11 milionů nakažených v USA každým rokem a pochopitelně také mnohem vyšší počet mrtvých.

Když kolektivní imunita selže

Obavy přitom vzbuzují především spalničky, které patří mezi nejnakažlivější virové infekce vůbec. Jeden pacient se spalničkami může nakazit 12 až 18 dalších, z nichž zase každý nakazí dalších 12 až 18 lidí, a tak dále. Jde o mnohem intenzivnější šíření než v případě covidu nebo třeba chřipky. Aby se takto nakažlivá choroba nešířila mezi lidmi, musí být podle odborníků pročkováno více než 95 procent populace. To teď není splněno v USA ani v řadě dalších zemí, včetně vyspělých ekonomik.

Ačkoli spalničky představují největší bezprostřední riziko kvůli své nakažlivosti, odborníci varují, že by mohly znovu propuknout i další dříve běžné choroby: zarděnky, dětská obrna a záškrt. Každá z těchto nemocí má potenciál způsobit vážné komplikace. Například zarděnky mohou vést k vážným vrozeným vadám u nenarozených dětí, dětská obrna k trvalému ochrnutí a záškrt může u neočkovaných dětí skončit až ve 30 % případů smrtí.

Image

Čtěte také

Odkud se berou mýty o našem zdraví? Vakcína (ne)způsobující autismus

Prapůvod zrodu „vrhače ampulí“ dodnes obestírá tajemství. Dlouho se říkalo, že vznikl někdy v létě 1941, kdy se Rudá armáda nalézala v zoufalé situaci a využila takřka cokoli, co alespoň trochu fungovalo. Archivy ale posléze vydaly dokumenty, podle nichž se na této zbrani pracovalo už v roce 1940. Výroba skleněných kulových ampulí o průměru 125 mm navíc byla zahájena ještě daleko dříve, možná již na konci 20. let, kdy se do nich plnily bojové plyny. To vedlo k hypotéze, že ampulomjot měl snad původně sloužit pro vedení chemické války, avšak spolehlivé důkazy pro takovou úvahu chybějí.

Palba skleněnými koulemi

Jisté je, že nezvyklá zbraň vstoupila do služby v roce 1941 pod oficiálním názvem 125-mm ampulomjot obr. 1941 goda. Šlo o opravdu primitivní konstrukci, jejíž hlaveň tvořila plechová roura, do níž se ústím zasouvaly ampule, zatímco vzadu se nalézal závěr pro slepé brokové patrony ráže 12. Ty se odpalovaly pomocí pákové spouště a vzniklý tlak plynů vymetl ampuli z hlavně. Na té se nacházela jednoduchá mířidla s pěti stupni nastavení a zbraň byla instalována na čtyřnohém kovovém podstavci, popřípadě jen na dřevěném bloku. 

Ampulomjot mohl být přenášen na hřbetě koně a také se dal umístit na jednoduchý smyk nebo saně. Jako munice  sloužily již zmíněné skleněné koule neboli ampule, nejčastěji typu AK-1 alias AS-1, jež obsahovaly zápalnou směs KS, kterou lze pokládat za sovětský ekvivalent napalmu, jelikož obsahovala zahuštěný benzin, fosfor a síru a vyvíjela teplotu asi 1 000 °C. Někdy se užívala i směs BGS na bázi benzenu, jež generovala nižší teplotu, ale byla bezpečnější. Později se dostaly do výzbroje též další typy  ampulí včetně cínových, jež se ale nerozbíjely při dopadu, a tudíž potřebovaly také roznětku, která způsobila jejich prasknutí a kontakt zápalné směsi se vzduchem.

Nebezpečný všem

Ampulomjoty ovšem dokázaly vystřelit prakticky cokoli s průměrem přibližně 125 mm, takže se uplatňovaly třeba pro odpalování balíků letáků. Již stručný popis zbraně ale napovídá, že nemohla nabízet nijak dlouhý dostřel či velkou přesnost. Koneckonců měla sloužit zejména pro palbu na rozměrné nebo plošné cíle, například budovy a živou sílu, ačkoliv byly zaznamenány i případy úspěšného nasazení proti tankům. 

Obsluhu zpravidla tvořili dva vojáci, z nichž jeden zasouval ampule do ústí, kdežto ten druhý vkládal do závěru patrony, mířil a střílel. Občas byl přítomen ještě třetí muž v roli nosiče munice, jejíž standardní zásoba zahrnovala deset ampulí a 12 patron. 

Podle mnoha svědectví se ampulomjoty relativně osvědčily například v obranných bojích či při nočních přepadových akcích, byť se objevovaly též stížnosti. Skleněné ampule se totiž při dopadu do sněhu či bahna občas nerozbíjely, zatímco jindy praskaly hned po opuštění hlavně, čímž ohrožovaly obsluhu. Ukořistěné vrhače zkoušeli Němci i Finové, kteří však pochopení pro tento vynález nenašli a do služby je nepřijali. Rudá armáda používala ampulomjoty ještě u Stalingradu, brzy poté je ovšem vyřadila. Dnes lze tuto zbraň zhlédnout v několika muzeích včetně armádního muzea na pražském Žižkově.

Image

Čtěte také

Ohnivé souboje na východní frontě (1): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41

Eliška Kateřina ze Smiřic vstoupila díky svému životnímu příběhu do lidové slovesnosti a stala se mimo jiné i hlavní hrdinkou kramářské písně „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…“. Dcera Zikmunda II. Smiřického však nepatřila k půvabným romantickým hrdinkám. Narodila se roku 1590 jako příslušnice starobylého šlechtického rodu, který v první polovině 17. století náležel mezi nejbohatší v Českém království. 

Žádný portrét Elišky Kateřiny se do dnešních dnů nedochoval, údajně ale krásou příliš neoplývala, a navíc trpěla jakousi tělesnou vadou. Podle výpovědi její služky Evy, šlechtična „… na paní mateř svou naříkávala, že jí vždyckny laje, že není pěkná a že nerovně chodí, a kdyby věděla kterak, že by preč do některého města ušla a tam se šitím živila“. Nepěkný vzhled ale mladé dívce nijak nebránil v toužení po lásce. 

Pohledný kovář 

Vše začalo na zámku v Kostelci nad Černými lesy roku 1607. Šlechtična jednoho dne vyhlédla z okna na nádvoří, kde spatřila kováře Jiřího Wagnera a „… tak si ho zamilovala, že nikterak odvésti se od něj nedala a chtěla, aby se jí za manžela dostal“. Pod různými záminkami pak zvala kováře do svých pokojů a tam se mu bez ostychu nabízela. Ještě předtím se ale pokoušela podobným způsobem získat další dva muže z řad poddaných – čeledína Martina Rozporejtera a barvíře Jiříka. Její tužby se ale zřejmě nevyplnily, a tak to zkusila ještě s klíčníkem Vaškem, jenž „… frejerské věci o milování spisoval a jí, šlechtičně, o tom oznamoval a toho spisování někdy i dvakrát za den dodával a ona to od něho přijímala a s ním o těch věcech často rozprávěla“. Mladá šlechtična následně využila svou služku Evu a postupně z ní učinila kuplířku. Nejdříve po ní posílala Jiříkovi milostná psaní a později ji nabádala, aby mladíka přiváděla na smluvená místa. 

Když pak na jaře roku 1608 vpadlo v rámci dynastických sporů mezi Habsburky do Čech vojsko uherského krále Matyáše II., uchýlili se Smiřičtí na Hrubou Skálu. Tam v atmosféře zmatků dozrál Eliščin plán. Rozhodla se opustit rodinu a utéct s kovářem. Její záměr byl však vyzrazen. Služebná Eva i kovář Jiří skončili na několik let ve vězení na Českém Dubu a stejný osud potkal i náruživou šlechtičnu. Její rodiče se obávali skandálu, nechali proto dceru internovat na Hrubé Skále a později ji převezli na hrad Kumburk, aby se o jejím hříchu nikdo nedozvěděl. Rod Smiřických totiž na počátku 17. století patřil k nejpřednějším v Čechách a nechybělo mnoho, aby dal zemi i nového vladaře – Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic. 

Otázka dědictví 

Po smrti Zikmunda II. Smiřického (†1608) spravoval rodový majetek nejstarší z jeho synů, Jaroslav. Ten však za necelé tři roky následoval svého otce na onen svět, a poněvadž nejmladší z bratří, Albrecht Jan, byl v té době ještě nedospělý a Jindřich Jiří zase mentálně zaostalý, ujal se panství Albrecht Václav z náchodské větve Smiřických. I on ale zakrátko zemřel v mladém věku (†1614). Rozsáhlý majetek již poté převzal Albrecht Jan, který ovšem 18. listopadu 1618 taktéž skonal. Na rodu Smiřických totiž leželo tragické břímě tehdy nevyléčitelné choroby, pravděpodobně tuberkulózy, která postihovala především mladé mužské ratolesti. 

V roce 1619 tak byla znovu nastolena otázka dědictví. Duševně chorý Jindřich Jiří nepřicházel v úvahu, a tak se staly oprávněnými nástupkyněmi jeho sestry. Právo ujmout se rodinných statků měla starší Eliška, která však v té době již jedenáctým rokem pobývala v domácím vězení. Právě z této doby pocházejí také prameny, které barvitě a otevřeně líčí její milostnou aféru s kovářem Jiříkem. 

Její mladší sestra Markéta Salomena, tehdy už manželka Jindřicha Slavaty, se snažila pojistit si nárok na dědictví přijetím poručnictví nad nesvéprávným bratrem Jindřichem Jiřím. Vše nasvědčovalo tomu, že na rod Smiřických se tak brzy zapomene a jejich majetek povznese mezi nejvýznačnější rody království Slavaty. 

Nečekané vysvobození 

Tehdy se ale na scéně objevil šlechtic Ota z Vartenberka, řečený Kulhavý. Tomu, podle kronikáře Pavla Skály ze Zhoře, přišlo, že je škoda nechat sotva 28letou Elišku „zahálet“ ve vězení. Rozhodl se proto „… vyjevit úmysl svůj šlechtičně a byv od ní v tom ujištěn, jestliže ji z toho přesmutného obydlí vymůže, že netoliko ji za manželku dostati, ale i polovice statkův Smiřických spolu s ní užít má“. Dále kronikář dosvědčuje, že Ota z Vartenberka „… byv s mnohými předními vojenskými oficíry seznámen, soldátům svým dotčený zámek zlézti dali a šlechtičnu arestovanou z něho preč odvezli“. 

Eliška a Ota se poté ihned vzali a koncem roku 1619 se usadili na smiřickém panství v Jičíně. Odtud se novomanželé pokoušeli ovládnout kumburské, českodubské a hruboskalské panství Smiřických. Cítili se být v právu, protože otec Zikmund Elišku Kateřinu nevydědil. Markéta Salomena Slavatová se ale pochopitelně snažila o zvrat situace a rozhodla se vytáhnout na světlo starý sestřin prohřešek a tím ji zbavit dědického práva. 

Smrt v troskách zámku 

Na počátku 17. století totiž platilo, že ke ztrátě dědických nároků dochází, když „… která panna panenství svého nezachovala“. Na základě tohoto ustanovení pohnala Markéta vlastní sestru před soud. Začal tak proces, během něhož soudci se zájmem odkrývali pikantnosti, jež se děly v tak významné rodině, jakou byli Smiřičtí. 

Salomena využila pochopitelně i přátelství některých direktorů, zejména nejvyššího kancléře Václava Viléma z Roupova, jehož si naklonila na svou stranu částkou 50 000 kop grošů. Není tedy divu, že zemský soud nakonec rozhodl ve prospěch mladší sestry Markéty. Ota z Vartenberka se ocitl ve vězení za to, že neprávem nabyl majetky Smiřických a královská komise v čele s Jindřichem Slavatou pospíchala do Jičína, aby se ujala statků. K městu dorazila 1. února 1620. Eliška Kateřina je ale do města vpustila až poté, co získala od městské rady příslib, že stojí na její straně. Královští úředníci však snadno přiměli obec, aby daný slib zrušila. Dosáhli i toho, že z města byli odveleni vartenberští vojáci, takže na zámku zůstalo jen několik desítek mušketýrů. 

Komise se odebrala do zámku, ale šlechtična jim odmítla otevřít. Slavata měl naštěstí svůj klíč a vpustil pány dovnitř. Ve značně vyhrocené atmosféře pak došlo večer z neznámých příčin ve sklepení k explozi střelného prachu. Část zámku vyletěla do povětří a v jeho troskách zahynula těhotná Eliška i její švagr a dalších 40 lidí. Co přesně se tehdy stalo, se už nejspíš nedovíme. Podle Pavla Skály ze Zhoře šlo o nešťastnou náhodu. 

Eliška zbylé mušketýry po celý den hostila vínem, a když jim šla večer podle obyčeje vydávat střelný prach, jeden z opilých vojáků nešťastně upustil do sudu s prachem zapálený lunt. Zlé jazyky naopak tvrdily, že uskladněný prach odpálila sama Eliška. Smrt prý pro ni byla přijatelnější než ztráta rodového majetku a případné další vězení. Markétě Salomeně tak spadlo do klína celé smiřické dědictví. Dlouho si ho ale neužila. 

Když se dva perou… 

Osmého listopadu 1620 utrpěla stavovská vojska v bitvě na Bílé hoře porážku a nekatolíci v českých zemích začali být v ohrožení. Markéta Salomena, která se rovněž hlásila k protestantské víře, z obav před pronásledováním raději uprchla z vlasti a vzala s sebou i svého nesvéprávného bratra Jindřicha Jiřího. Nároků na své majetky se ale nevzdala. Přestože byla roku 1623 odsouzena k smrti a ztrátě panství, v průběhu třicetileté války se ještě třikrát vrátila domů, aby usilovala o navrácení majetků. O smiřické dědictví se nadále hlásil i Ota z Vartenberka. Po bitvě na Bílé hoře konvertoval ke katolíkům a dal se do služeb Habsburků, ani to mu ale nepomohlo statky získat. 

Na scéně se totiž tehdy objevil vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který se rozhodl majetky smiřických shrábnout pro sebe. Jeho matka sice byla rozená Smiřická, avšak jednalo se o natolik vzdálené příbuzenství, že Valdštejn na jeho základě mohl jen stěží uplatnit dědické nároky. Vymohl si proto u císaře poručnictví nad duševně zaostalým Jindřichem Jiřím. Přestože Markéta zavlekla svého bratra do ciziny, budoucí generalissimus císařských vojsk se nevzdal a usiloval o jeho vydání. Po několika letech se mu to podařilo, umístil jej pak na Hrubé Skále, kde poslední potomek slavného rodu roku 1630 zemřel. A tak majetek, o nějž se dva prali, nakonec uchvátili jiní. Císař Ferdinand II. (1619–1637) převzal vrchní poručnictví nad všemi statky Smiřických a posléze je Valdštejnovi odprodal.

Image

Čtěte také

Urážka majestátu: Čím pobouřil rytíř Vchynský císaře Rudolfa II.?

Včerejší den byl na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) ve znamení vzácné události: dvě astronautky NASA, Anne McClainová a Nichole Ayersová, absolvovaly pátý čistě ženský výstup do volného vesmíru v historii. Během téměř šestihodinové vycházky do volného vesmíru (EVA) zvládly většinu plánovaných úkolů – především přípravu stanice na instalaci nové generace solárních panelů.

ISS čeká energetický upgrade

Hlavním cílem výstupu byla příprava na instalaci montážního hardwaru pro sedmý pár solárních panelů typu IROSA (International Space Station Rollout Solar Arrays). Tyto moderní, skládací panely – menší, ale mnohem efektivnější než původní – mají zvýšit energetickou kapacitu ISS až o 30 %, z původních 160 na až 215 kilowattů. Nové solární panely dorazí na ISS v průběhu roku v rámci zásobovací mise společnosti SpaceX.

Obě astronautky sestavily a připevnily horní trojúhelníkovou část modifikačního kitu a pravou stranu výztuh, než dostaly pokyn přejít na naléhavější úkol: přesun antény.

Po úpravách v oblasti hlavní konstrukce stanice se obě astronautky přesunuly na segment P3, kde přemístily anténu, kterou využívají zásobovací lodě Cygnus společnosti Northrop Grumman. Tato změna pomůže optimalizovat komunikační spojení při budoucích zásobovacích misích.

V závěru výstupu astronautky zvládly ještě přípravy na budoucí servisní operace. Ayersová nainstalovala propojovací kabel, který umožňuje převod stejnosměrné energie mezi americkým a ruským segmentem stanice, McClainová se věnovala práci na ochranném krytu proti mikrometeoritům.

Ženy v akci

Pro Anne McClainovou to byl již třetí výstup do vesmíru, čímž své konto rozšířila na celkem 18 hodin a 52 minut ve volném prostoru. Pro Nichole Ayersovou šlo o premiéru. Výstup McClainové a Ayersové byl již 93. výstupem z amerického modulu Quest a celkově 275. EVA v rámci výstavby a údržby ISS. První čistě ženský výstup se uskutečnil v říjnu 2019, kdy stanici opustily astronautky Christina Kochová a Jessica Meirová. Od té doby se uskutečnily další tři ženské výstupy, včetně toho včerejšího.

Image

Čtěte také

Blamáž na ISS: NASA musela zrušit první čistě ženský výstup do volného prostoru

Z mnoha stran dnes zaznívají hlasy: jezme méně masa, dávejme přednost luštěninám, zelenině a udržitelnějším potravinám. Ale co to vlastně znamená „méně masa“? Vědci z Dánské technické univerzity (DTU) přišli s konkrétním číslem: 255 gramů drůbežího nebo vepřového masa týdně. To odpovídá zhruba dvěma kuřecím prsům – a podle vědců jde o maximální množství, které planeta ještě unese.

Na hovězí zapomeňte

Podle nové studie publikované v prestižním vědeckém časopise Nature Food je i umírněná konzumace červeného masa (např. hovězího nebo jehněčího) neudržitelná. Z hlediska emisí CO₂, spotřeby vody, záboru půdy i zdravotních dopadů červené maso jednoduše překračuje meze, které planeta zvládne regenerovat.

„Naše výpočty ukazují, že dokonce i střídmá konzumace červeného masa není slučitelná s udržitelným využíváním planetárních zdrojů,“ říká hlavní autorka studie, postdoktorandka Caroline H. Gebara.

Primárním cílem studie bylo zjistit, zda je možné zajistit výživově plnohodnotnou stravu pro celé lidstvo, aniž bychom překročili tzv. planetární limity. Výsledek? Ano – ale bude to chtít změnu na všech úrovních.

Udržitelnost má mnoho podob

Z výzkumu vzešlo konkrétní doporučení: maximálně 255 gramů drůbežího nebo vepřového týdně. Pro lepší představu – běžné balení dvou kuřecích prsou v dánském supermarketu váží asi 280 gramů, což je už nad udržitelnou hranicí. Klíčová je proto nejen volba masa, ale i jeho celkové množství. Výzkumný tým porovnal více než 100 000 variant 11 různých typů jídelníčků, aby vyhodnotil jejich environmentální a zdravotní dopady. A výsledky jsou jasné: flexitariánství, vegetariánství, pesco-vegetariánství nebo veganská strava mají mnohem větší šanci vejít se do ekologického rozpočtu planety – pokud jsou správně sestavené.

Studie zároveň ukazuje, že udržitelný jídelníček nemusí být extrémní. Lze si dopřát sýr, vejce, ryby či bílé maso, pokud je zbytek jídelníčku dobře vyvážený a šetrný k životnímu prostředí. Nejde tedy o „vše nebo nic“, ale o informované a uvážené volby.

„Chceme lidem ukázat, že existuje mnoho cest k udržitelné stravě. I když si chcete dopřát sýr nebo občasný kousek masa, stále můžete jíst zdravě a s ohledem na planetu,“ uzavírá Gebara.

Image

Čtěte také

Masožravci od přírody: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o mase (ale báli jste se zeptat)

K celé řadě hluboce zakořeněných mýtů o vykonavatelích katovské profese patří představa, že dlouhodobým základem obživy těchto lidí byly popravy či jiné úkony spjaté s hrdelním soudnictvím. Ve skutečnosti totiž ani ve středověku a raném novověku nepatřily kapitální tresty a mučení ke každodenním jevům, a tak bylo pro popravčí mistry víceméně nutností mít podstatně širší záběr činnosti. V neoficiální rovině nezřídka přicházeli do styku s většinovou společností jako léčitelé, často se uplatňovali zejména při ošetřování zlomenin či jiných úrazů. 

Ve službách hygieny 

Velmi rozšířené však bylo jejich regulérní uplatnění v oblasti, již dnes zahrnujeme mezi veřejné služby. Nezastupitelným zdrojem výdělku mnoha katů se stal úklid fekálií. Odstraňování lidských výkalů patřilo k nejpalčivějším hygienickým problémům větších sídelních jednotek, tedy především měst, která se s ním různým způsobem vypořádávala od počátků své existence. 

Rostoucí pozornosti městských orgánů se obecně těšilo od pozdního středověku. Na budování moderních kanalizací však ještě dlouho nebylo ani pomyšlení. A tak ve městech po celý raný novověk spočívalo obvyklé řešení problému s fekáliemi v jejich vyvážení z jímek, zpravidla vyzděných a situovaných v zadních částech domovních parcel. Jen výjimečně – jako například v Norimberku – byla tato práce samostatnou živností, jinak ji většinou měli na starosti právě obyvatelé katoven. 

Na zajišťování veřejné hygieny se však mistři ostrého meče často podíleli i jinak. Vyplývalo to z prolínání katovského řemesla s jinou „sníženou“ či „bezectnou“ profesí – rasovskou. Mnozí kati byli totiž současně také rasy neboli pohodnými a jako takoví měli v náplni práce odklízení zdechlin, zabíjení potulných psů či koček, popřípadě též odstraňování těl sebevrahů. Také v raně novověkém Brně byla katovská a rasovská živnost propojena. O mršiny se zdejší popravčí a jejich čeládka (právě na té obvykle spočíval vlastní výkon příslušné činnosti) měli starat nejenom v samotném městě, ale také v jeho okolí. 

Kauza brněnského popravčího 

Kolem poloviny 18. století se v Brně intenzivně řešily problémy provázející zajišťování veřejné hygieny. Podobně jako v mnoha jiných městech patřilo jak vyprazdňování žump, tak odstraňování uhynulých zvířat k úkolům zdejšího mistra ostrého meče. Kontroverze spojené s těmito pracemi přitom rozhodně neplynuly z toho, že by se je brněnský kat zdráhal vykonávat. Právě naopak, byly pro něj vítaným zdrojem zisku a často sváděly k nekalému obohacování. 

Když 27. října 1746 předstoupil před brněnský magistrát popravčí mistr Jan Martin Neümeister, vyslechl si řadu výtek a napomenutí. Všechny kritické výroky radních pánů na jeho adresu se týkaly náčiní, které používal. Nešlo však o katovské meče či doplňky k šibenici, ani o mučicí nástroje, nýbrž o sudy používané k vyvážení obsahu fekálních jímek.

Předvolání Neümeistera před brněnské konšely z konce října 1746 předcházely stížnosti některých obyvatel města na katovy přemrštěné finanční požadavky za odvoz fekálií z jejich domů. Konkrétně šlo o množství sudů naplněných nevábným obsahem (respektive o počet fůr naložených těmito nádobami), které si popravčí mistr po vykonání práce vyúčtovával. Pro vyvážení obsahu jímek se měly používat sudy o stanoveném objemu, jenž v této době činil tři vědra, tedy přibližně 170 litrů. Nespokojenost s účty za vyprazdňování žump vyvolala v radních pánech podezření, že Neümeister se svými lidmi nepracuje s nádobami o stanoveném objemu, nýbrž s menšími, čímž podvodně navyšuje jejich počet. Již 23. září 1746 proto magistrát pověřil městský soud v čele s rychtářem Leopoldem Haberlerem, aby věc prověřil. 

Z Haberlerovy zprávy doručené radním pánům 3. října 1746 vyplynulo, že popravčí mistr sice k vyvážení jímek používal třívěderní sudy, avšak reálně se do nich vešlo méně fekálií. Zmenšení objemu těchto nádob bylo důsledkem jejich průběžného vyspravování, ale také toho, že na nich postupně přibývaly nánosy zaschlé nečistoty. Neümeister prý rychtáři po prohlídce sudů přislíbil, že si neprodleně pořídí zcela nové a že každý raději nechá udělat o půl vědra větší. Poté co se konšelé 3. října s rychtářovou zprávou seznámili, usnesli se na tom, že sudy odpovídající velikosti má katovi zhotovit městský taverník (provozovatel obecního hostince). Ten je měl také opatřit značením garantujícím jejich správnost. 

Opovrženíhodná čeládka 

O rozhodnutí brněnských konšelů byl Jan Martin Neümeister oficiálně informován 27. října. Mezi napomenutími, kterými jej onoho dne představitelé města zahrnuli, zazněl i pokyn, aby svým lidem přísně zakázal vkládat do nových sudů kameny či jiné předměty. Od kata se pak členové magistrátu dozvěděli, že výrobu nových nádob už zadal bednářskému mistrovi na předměstské Pekařské ulici. 

Jak radním později potvrdil nový městský rychtář Jan Norbert Tschurtschenthaler, žádný z řemeslníků ve vnitřním městě, včetně taverníka, se nebyl ochoten zakázky ujmout. Důvodem jejich odmítavého stanoviska bylo to, že zhotovitel sudů měl do budoucna zajišťovat i jejich opravy. Právě vyhlídka na nutnost dotýkat se nádob znečištěných fekáliemi vnitroměstské živnostníky od jejich výroby odrazovala. Když s nimi o tom rychtář mluvil, dali mu jasně na srozuměnou, že pokud k tomu budou nuceni, tak prý raději odejdou z Brna. 

Dohady ohledně fekálního náčiní však řízením z roku 1746 nebyly definitivně ukončeny. Také v dalších letech, kdy již brněnskou katovnu vedli Neümeisterovi nástupci, se na magistrát obraceli měšťané s pochybnostmi o tom, zda používané nádoby odpovídají předepsaným parametrům. Navíc si někteří obyvatelé stěžovali na to, že jim práce katovské čeládky při čištění žump ztrpčuje život. 

Kvůli množícím se sporům bylo 31. října 1749 vydáno nařízení, podle nějž se mohly záchody vyvážet pouze v období od začátku září do konce dubna, a to vždy v noční době. Pouze zcela výjimečně, totiž ve zvlášť naléhavých případech, se mohly příslušné úkony realizovat během čtyř teplých měsíců (května až srpna), ovšem výhradně mezi jedenáctou hodinou večerní a čtvrtou hodinou ranní. Bylo to nicméně nutné předem ohlásit královské policejní komisi a požádat o povolení. 

Samozvaní pohodní 

Počátkem druhé poloviny 18. století, za éry popravčího mistra Ignáce Pitsche, se navíc z podnětu brněnského krajského úřadu neřešily jen kontroverze provázející vyprazdňování žump, ale také problémy spojené s likvidací mršin. Magistrát pověřil 5. února 1753 rychtáře, respektive jím vedený městský soud, aby s katem projednal výši finančních odměn za hygienické úkony. Cílem bylo dospět ke stanovení všestranně přijatelné taxy za sud vyvážených fekálií a sazeb za úklid různých druhů mrtvých zvířat. Pitschův rozklad, s nímž se radní páni seznámili o měsíc později, je však zajímavý především tím, že nastiňuje tehdejší nesnáze brněnského kata jakožto vykonavatele rasovské práce. 

Protože uvnitř Brna bylo zakázáno chovat dobytek, objevovaly se podle Ignáce Pitsche mršiny ve městě jen zcela výjimečně. Pokud šlo o přilehlý venkov, hlavní problém spatřoval kat v nešvaru, který se podle něj na Moravě všeobecně rozšířil. Skoro na každém panství se prý usadil nějaký samozvaný pohodný. Šlo přitom vesměs o pochybná individua, která se nesrovnala s brněnským popravčím mistrem a svévolně provozovala rasovnu buď v nějaké vsi, nebo na samotě. Podle Pitschových informací tito lidé a jejich placení služebníci křižovali kraj a pátrali po zdechlinách. Majitelům uhynulých zvířat za ně dokonce platili. V pozadí takového počínání bylo provozování nepovolených obchodů s masem. Navíc šlo o hrubé narušování výsad popravčích mistrů, kteří tak přicházeli o stanovené odměny za úkony spojené s likvidací uhynulých zvířat. Katovské řemeslo by při dalším tolerování takového nekalého podnikání bylo nevyhnutelně odsouzeno k záhubě. 

Nový taxovní řád 

Během další úřední komunikace, do níž se vedle brněnských městských institucí a krajského hejtmana zapojily také císařská a královská reprezentace a komora (tehdy nejvyšší zeměpanský správní orgán v Markrabství moravském) a královská komise in publico-politicis, nebyl problém s působením nelegálních pohodných systematicky ošetřen. Vyšší místa podle všeho nepovažovala tuto záležitost za natolik závažnou, jak ji prezentoval kat Pitsch. Zato byl v březnu 1756 zveřejněn taxovní řád (sazebník odměn) a formulovány zásady provádění hygienických prací platné nejenom pro Brno, ale i pro ostatní větší moravská města. 

Pokud šlo o vývoz fekálií, počítalo se s pravidelnými, nejméně jednou za čtvrt roku uskutečňovanými kontrolami používaného náčiní se zřetelem k dodržování správného objemu sudů. Zákazníci měli popravčí čeládce poskytovat jak svíčky potřebné pro činnost během noci, tak po žejdlíku (na Moravě asi 1/3 litru) pálenky na každého pacholka. V platnosti zůstávala starší nařízení, podle nichž katovi lidé nesměli požadovat od zákazníků žádnou stravu a při práci byli povinni maximálně dbát na čistotu. V průběhu druhé poloviny 18. století pak došlo na další normativní zásahy, z nichž je patrné, že hygienickému působení mistrů ostrého meče byl přikládán značný význam.

Image

Čtěte také

Potřební, přesto opovrhování: Krvavá historie katovského řemesla

Hvězdy v Mléčné dráze nebývají úplně izolované, pokud jde o jejich původ. Obvykle se rodí ve skupinách: v podobný čas a na podobném místě. Takové hvězdné rodiny pak nějaký čas drží pospolu – cestují Galaxií jako sourozenci než se časem rozptýlí. Některé z těchto rodin mohou držet pohromadě i miliardy let.

Díky evropské kosmické observatoři Gaia jsme už objevili mnoho takových rodin – od malých rozpadlých skupinek po rozsáhlé řetězce hvězd, které se jako neviditelné niti táhnou Galaxií. A právě tyto „rodinné portréty“ nám pomáhají pochopit, jak hvězdy vznikají, jak se chovají – a jak se vyvíjí naše Mléčná dráha jako celek. Dylan Huson z Western Washington University a jeho spolupracovníci ale objevili hvězdnou rodinu, která se vymyká všem dosavadním pravidlům.

Hvězdná rodinka

Pomocí dat z mise Gaia vědci nedávno identifikovali zcela unikátní rodinu více než 1 000 mladých hvězd, která se nachází asi 650 světelných let od nás. Jmenuje se Ophion – a je zvláštní hned v několika ohledech. 

Na rozdíl od jiných velkých hvězdných skupin se její členové nepohybují společně, ale roztékají se Galaxií chaoticky a nekoordinovaně, jako by ztráceli soudržnost neuvěřitelnou rychlostí. A co je ještě zvláštnější: tento rozpad se děje v řádu několika milionů let, což je zlomek času, který by podobně velká skupina hvězd za normálních okolností potřebovala k rozptýlení.

Prozatím není jasné, proč se hvězdy rodiny Ophion takto chovají. Podle vědců je možné, že k rozpadu hvězdné rodiny mohly přispět interakce s okolními hvězdnými oblastmi. V blízkosti Ophionu se totiž nacházejí další masivní hvězdná seskupení. Badatelé také odhalili stopy po hvězdných explozích, které mohly rovněž přispět k destabilizaci rodiny Ophion.

Image

Čtěte také

Kulovou hvězdokupu NGC 2419 tvoří více populací hvězd

Němci si od prvních měsíců války uvědomovali drtivou materiální převahu nepřítele, ale domnívali se, že konflikt nepotrvá dlouho. Generálové v Berlíně doufali, že zvítězí hlavně díky personálním kvalitám armády, o níž tvrdili, že je z tohoto pohledu nejlepší na světě. A přinejmenším v tomto hodnocení možná nebyli zase tak daleko od pravdy, protože Německo vypracovalo výcvik pravidelné armády na skutečně excelentní úroveň.

Blesková mobilizace

Císařští plánovači vsázeli na to, co se už dříve osvědčilo Prusku, jež také zpravidla bojovalo proti početnějším nepřátelům, takže muselo takového protivníka porazit rychlostí a kvalitou. Mladí muži měli za sebou dvouletou povinnou vojenskou službu, po níž odcházeli na pět  let do zálohy, pak na dvanáct let do sil teritoriální obrany a nakonec ještě na šest let do zeměbrany. Německo takto budovalo rozsáhlý kádr vycvičených vojáků, na jehož základě mohlo v případě potřeby mobilizovat početnou armádu rychleji než kdokoliv jiný.

Pro krátké války se jednalo nepochybně o ideální řešení, vleklý konflikt na západní frontě však záhy začal na tento systém klást enormní zátěž.  Ztráty děsivě narůstaly, a proto muselo vojsko povolávat nejen záložníky, ale brzy také muže z teritoriální obrany a nakonec i zeměbrany. Od počátku se i v Německu formovaly dobrovolnické jednotky, například slavný 16. bavorský záložní pluk, v němž sloužil i zatím neznámý rakouský malíř Adolf Hitler. 

Většina německých vojáků za sebou už každopádně měla povinnou službu v armádě, a proto musela absolvovat jen poměrně krátký pokračovací výcvik. Veleli jim kvalitně vzdělaní profesionálové, od kterých se obvykle žádaly schopnosti nad úrovní jejich hodnosti a funkce.

Prostor pro iniciativu

Výše popsaný princip umožňoval nejen vyhledávat talenty pro vyšší pozice, ale i efektivně nahrazovat ztráty, protože na místo padlého důstojníka mohlo okamžitě nastoupit několik prakticky stejně kvalifikovaných velitelů. S tím souvisel i důraz na samostatnost a iniciativu, protože navzdory pověstnému pruskému drilu se od německých oficírů rozhodně neočekávalo jen slepé plnění rozkazů. Ty navíc nebývaly tak podrobné jako v případě Britů, neboť obvykle určovaly jen finální cíl a nechávaly na úsudku důstojníka a jeho štábu, jak přesně cíle dosáhnou. Jednalo se o naprostý opak britského přístupu, protože Němci vždy věřili, že právě velitel v poli má nejlepší povědomí o situaci ve svém sektoru a dokáže přijít s nejlepším postupem pro dané podmínky.

Také základní doktrína německé pěchoty kladla specifický důraz na individualitu, což úzce souviselo s nejsilnější stránkou primární zbraně německého pěšáka puškou Mauser Gewehr 98. Ta byla optimální pro přesnou palbu na delší vzdálenost, takže německého vojáka při výcviku učili, aby si vždy vybral jednoho nepřátelského pěšáka a vedl na něj mířenou střelbu až do jeho zneškodnění. Němci navíc projevili vyšší flexibilitu, pokud jde o těžké kulomety, jelikož družstva se zbraněmi MG 08 přidělovali též velitelům na nižších stupních. Trpěli však nedostatkem lehkých kulometů, protože lehké MG 08/15 přišly na frontu ve větších počtech až v roce 1917. Během bitvy na Sommě tak Němci často používali ukořistěné britské zbraně Lewis.

V tomto střetu ale sehrála rozhodující roli vysoká kvalita německé obrany, která sice byla po intenzivní britské dělostřelecké přípravě vážně poškozena, ale i tak většinou dokázala zastavit nápor britské pěchoty. Němci však za tuto úspěšnou obranu platili těžkými a pro ně obtížněji nahraditelnými ztrátami, což byl trend, který se měl projevovat s větší a větší naléhavostí i v dalších bitvách na západní frontě.

Krvácející Hornoslezané

Kromě špičkové taktiky mohli Němci spoléhat také na vynikající výstroj a výzbroj. Poddůstojník na následující dvoustraně je oblečen do uniformy zvané Feldrock 1913, původně určené pro Landwehr a Landsturm (záložní zeměbrana a domobrana). Jedná se o zjednodušené provedení pěchotního Feldrocku 1907, který postrádal stahovací pas a byl celkově volněji střižen. Stále se však jednalo o tradiční stejnokroj vycházející z barevných uniforem 19. stol. V září 1914 pak kvůli zjednodušení výroby zavedli „třináctku“ také pro řadovou i gardovou pěchotu. Přestože se jedná o blůzu z předválečných časů, vyobrazená uniforma má „válečnou“ modifikaci v podobě nabarvení lesklých mosazných knoflíků zelenou „kamuflážní“ barvou – v souladu s předpisem z roku 1915.

Německá armáda měla za Velké války poměrně složitý systém hodnostních distinkcí. Prosté šedé lemování límce a rukávových manžet, zavedené předpisem ze září 1915, které nahradilo „předválečné“ zlaté a stříbrné okraje, značí, že pěšák vyobrazený na následující dvoustraně má poddůstojnickou hodnost. Běžná pěchotní puška Mauser a bajonet s poddůstojnickým střapcem ho řadí mezi nižší poddůstojníky, ale jeho finální hodnost poznáme až podle páru knoflíků se státním emblémem, které má voják našité na límci. Z těchto indicií vidíme, že se jedná o hodnost Sergeant (český ekvivalent je rotný), tedy hodnost o stupeň vyšší než Unteroffizier (četař). Takový poddůstojník pak u pěchoty zpravidla velel osmnáctičlennému družstvu zvanému Korporalschaft.

Červené číslo na nárameníku v barvě sukna značí příslušnost k pěšímu pluku, v tomto případě „(4. Oberschlesisches) Infanterie-Regiment 63“, jenž byl posádkou v Horním Slezsku ve městě Opolí. Tento pěší pluk se aktivně účastnil celé bitvy na Sommě, přestože v úvodním dni britské ofenzivy utrpěl vysoké ztráty (12. divize, jejíž byl součástí, ztratila 1. června 1916 téměř 60 % mužstva).

Novinky i klasika

Základ výstroje německých vojáků tvořil v létě 1916 kožený opasek s pruskou ocelovou přezkou s heslem „Gott mit uns“ (Bůh s námi), zavedenou v předchozím roce. Ta nahradila starší typ z leštěné mosazi pocházející z roku 1895, který svou cenou i demaskujícím lesklým provedením již neodpovídal standardům moderního konfliktu. Zajímavostí bylo, že armády větších států německého císařství měly vlastní provedení přezek, například Bavoři na ní měli heslo „In Treue Fest“ (Vytrvalí ve věrnosti), zatímco Sasové „Providentiae Memor“ (Buď pamětliv prozřetelnosti).

Na opasek se pak upevňovaly další součásti výstroje, zejména pár kožených sumek, do nichž si voják mohl uložit celkem 90 nábojů v pětiranných páscích. Dále se na něj zavěšoval bodák – německá armáda měla k dispozici hned několik provedení. Osobní věci si muži dávali do malé polní a na opasku se nacházela také hliníková polní láhev. K největším novinkám patřila nepochybně ocelová přilba, která byla zavedena teprve v únoru 1916, a protiplynová maska v pohotovostním pouzdře.

Image

Čtěte také

Zajímavosti o bitvě na Sommě: Zapomenuté příběhy krvavých jatek

Spor označovaný jako arabská studená válka se táhne už bezmála padesát let a jakákoliv dohoda o příměří zůstává zatím v nedohlednu. Územím Západní Sahary prochází od severu k jihu vojenská hranice a dělí ji na dvě nestejně velké části: Východní čtvrtinu zaujímá tzv. Saharská arabská demokratická republika neboli SADR, uznávaná na mezinárodní úrovni zhruba šesti desítkami zemí vesměs třetího světa. V roce 1976 ji vyhlásilo povstalecké hnutí Polisario v reakci na odchod Španělů z tzv. Španělské Sahary a od té doby se SADR s nevalným úspěchem snaží vymanit z marocké nadvlády. 

Něco za něco

Šestnáct let trvající partyzánskou válku sice v roce 1991 završilo příměří zprostředkované Organizací spojených národů, ale představitelé severního souseda dosud odmítají uspořádat dohodnuté referendum o nezávislosti. Marocká vláda si Západní Saharu nárokuje jako integrální součást vlastního území a kontroluje veškerou tamní ekonomickou aktivitu, přičemž o regionu hovoří jako o jedné ze svých provincií. 

Spor má však rovněž mezinárodní dosah: Dotýká se totiž nejen bezprostředně sousedících zemí, ale účastní se ho například i USA coby jeden z dodavatelů zbraní pro marockou stranu. V roce 2020 Spojené státy oznámily, že uznají plnou svrchovanost Maroka nad Západní Saharou výměnou za to, že západoafrická země naváže vztahy s Izraelem.

Touha odejít

Permanentní napětí se hluboce podepsalo na životě půl milionu obyvatel, kteří mezitím hospodaří v mimořádně nehostinných podmínkách jedné z nejsušších oblastí planety: Průměrné letní teploty tam dosahují 43–49 °C a zemědělská půda zaujímá jen 0,02 % území. Životní úroveň lze popsat jako tristní. Polovina populace je negramotná a očekávaná doba dožití dosahuje pouze 52,4 roku, což znamená nejnižší hodnotu na celé planetě. Není divu, že řada obyvatel touží z regionu odejít. V alžírských utečeneckých táborech žije podle různých zdrojů 150–170 tisíc válečných uprchlíků. Ti, kteří zůstali, se z poloviny živí rybolovem na pobřeží Atlantiku, případně je zaměstnává některá z firem těžících fosfáty. Uvedená surovina představuje jeden z klíčových exportních artiklů a ročně se vyváží v objemu zhruba dvou milionů tun.

Image

Čtěte také

Země písku a kamení: Dnes vyprahlá Sahara byla kdysi úrodným rájem