Isabela a Karel V.: Manželství z rozumu, které skončilo láskou na celý život
I když ho osobně neznala, byla prakticky od dětství přesvědčená, že ona bude tou ideální nevěstou pro svého bratrance Karla V. Je udivující, že se jí ho podařilo získat! Jak dokázala, že jí po celé manželství zůstal věrný?
Španělský král Karel V. z rodu Habsburků představoval v 16. století zřejmě nejatraktivnější partii v tehdejší Evropě. Zájem o něj byl mimořádný! Žádného pohádkového prince si ale nepředstavujte. A už vůbec ne krasavce. Měl pro Habsburky typickou mohutnou dolní čelist, kvůli níž nemohl pořádně zavírat ústa a prý mu způsobovala potíže i při jídle. Karlovým největším afrodisiakem byla jeho ohromná říše, nad níž slunce nezapadalo…
Isabela a věno
Karel si měl z čeho vybírat. Princezen na vdávání bylo tehdy více než vhodných princů. Kromě „dětské snoubenky“ Anny Jagellonské se v hledáčku ocitly třebas i dcery znepřáteleného francouzského krále. Nakonec se ale začalo uvažovat o Isabele Portugalské, dceři portugalského krále a vnučce katolických veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského.
Kdy přesně začala diplomatická vyjednávání o případném sňatku? Vlastně se to ani moc neví. Isabela byla nejen mimořádně krásná, ale zároveň také velmi vzdělaná žena. I ona měla punc žádoucí nevěsty, stejně jako Karel V. Toho prý zpočátku ani tak nepřitahovala její dokonalá krása jako spíš vyhlídka na její věno. Po svých předčasně zemřelých rodičích totiž zdědila velký majetek a Habsburkové, jak je všeobecně známo, stále trpěli nedostatkem financí. Isabelin majetek se stal základní podmínkou pro uzavření sňatku.
Jednání byla složitá a docela se vlekla. Navíc Karel neustále bojoval s francouzským králem a na svatbu neměl čas ani pomyšlení. Teprve v roce 1526 se, po krátkém uzavření příměří, mohl zaměřit na svatební projekt. Když jeho vyjednávači úspěšně završili finanční otázku manželství a Isabela získala štědré věno 900 tisíc doblas, mohly začít svatební přípravy. Svatba se odehrála v Seville, kam nevěsta dorazila z Lisabonu jako první. Dostalo se jí bouřlivého přijetí. Nedočkavý byl i Karel, který znal Isabelu jen z miniaturních medailonků. Jaká realita ho čeká? Doufal, že malíři nepřikrašlovali, jak bývalo zvykem. Že bude Isabela ve skutečnosti ještě krásnější než na portrétech, tak s tím nepočítal! Pak už to šlo rychle. Zásnuby i svatba se konaly hned následujícího dne. A šlo se do ložnice.
Věrný a milující
Tak začal příběh krásného manželství, které trvalo třináct let, až do Isabeliny smrti. Karel a Isabela se milovali od prvního momentu. Překvapilo to právě u citově nestálého Karla V. Ten vedl do svatby bouřlivý život a zplodil několik nemanželských dětí. To teď skončilo. Z Karla se díky Isabele stal ten nejvěrnější manžel. Když poprvé od své milované choti odjížděl, čekala už prvního potomka. Opouštěl ji nerad, ale nedalo se nic dělat. Vládl obrovské říši a měl přespříliš povinností. Neustále cestoval a na soukromí mu moc času nezbývalo. Brzy se ukázalo, že Isabela je nejen krásná, ale taktéž velmi schopná žena, která zvládá řídit království během manželovy nepřítomnosti. Jmenoval ji svou regentkou a plně jí důvěřoval. Neustále si psali dopisy. O všem ho pravidelně informovala, a to nejen ve státních záležitostech, ale také o svém soukromí.
V roce 1627 přivedla Isabela na svět prvorozeného syna Filipa. Mimořádně obtížný porod ztěžovala Isabelina křehká postava. Rodila vždy neuvěřitelně dlouho, nesmírně trpěla a ocitla tak často jednou nohou v hrobě. Bohužel ze všech dětí se jen tři dožily dospělosti. Karla velice trápilo, že nemůže být v těchto těžkých chvílích s ní. Někdy pobýval mimo domov dlouhé měsíce a šťastných chvil, které manželé trávili spolu, nezbývalo zrovna mnoho. Po Karlově odjezdu Isabela zpravidla zjistila nové těhotenství.
Z dochované korespondence je ale jasné, jak silné city manžele poutaly a jak toužili být spolu. Karel se zajímal i o své děti, zejména o svého nástupce Filipa. Isabela ho vychovávala dost tvrdě a vyžadovala, aby nikdy na veřejnosti neprojevoval své emoce. I ona sama si držela od lidí odstup, city dávala najevo jen mezi nejbližšími příbuznými. Ve Španělsku se kladl velký důraz na religiozitu a z Filipa vyrostl přímo bigotní panovník bez špetky náboženské tolerance.
Osudné těhotenství
Isabela si příliš radosti neužila, žila víceméně neustále svými vladařskými povinnostmi, těhotenstvími či porody. Živě se ale zajímala i o italskou renesanční kulturu. Zavést ji však ve Španělsku už nestihla. Mimořádně obtížný byl Isabelin předposlední porod chlapečka Juana v roce 1537. Dítě navíc po necelém půlroce zemřelo. Brzy poté Isabela znovu otěhotněla. I když každé těhotenství a porod doslova protrpěla, tentokrát jako by tušila, že už ji to čeká naposledy.
Jisté podezření měl i Karel. I když svou ženu bezmezně miloval, jeho láska ji prakticky přiváděla hrobníkovi na lopatu. S takovým rizikem se ale musely všechny tehdejší ženy vnitřně vyrovnat. Tentokrát Karel odložil všechny politické záležitosti a rozhodl se zůstat doma s Isabelou. Chlapeček se ale narodil předčasně a hned po porodu zemřel. Zcela vyčerpaná Isabela ani nedokázala vstát z lůžka a zemřela po několika dnech 1. května 1539 v pětatřiceti letech. Spekulovalo se i o možné tuberkulóze.
S Isabelou zemřela i část Karla. Vdovec propadl hlubokému žalu. Na dva měsíce se uzavřel do kláštera, kde se o samotě modlil a truchlil. Na ženy sice nezanevřel, ale na svou krásnou manželku, kterou přežil o devatenáct let, myslel do konce svého života. Na znamení smutku nosil černou barvu oděvu. Na rozdíl od jiných panovníků se už znovu neoženil.
Další články v sekci
Padlí američtí generálporučíci: Lesley McNair a Millard Harmon
Životní příběh dvou amerických generálporučíků, kteří zahynuli během druhé světové války. Jeden padl vinou přátelské palby vlastních jednotek, druhý zmizel kdesi nad Pacifikem a po válce byl prohlášen za mrtvého.
Minnesotský rodák Lesley McNair si po absolutoriu na West Pointu vybral jako své umístění dělostřelectvo, ale zakrátko požádal o přidělení k výzbrojnímu oddělení, kde se věnoval testování a experimentům s různými druhy zbraní, zpočátku zejména horskými kanony. Nadále se odborně vzdělával a absolvoval několik stáží. V roce 1909 se vrátil zpět k dělostřelectvu, pořád se však věnoval zdokonalování zbraní i výstroje, díky čemuž se dočkal instruktorského místa ve škole polního dělostřelectva.
Obránce Havaje
Měsíc po vstupu USA do Velké války byl povýšen na majora a převelen k nově vzniklé 1. pěší divizi, s níž odcestoval do Evropy. Během plavby sdílel kajutu s tehdejším kapitánem Georgem Marshallem, s nímž se spřátelil. Krátce po příjezdu do Francie byl přidělen k velitelství Amerických expedičních sil jako náčelník pro dělostřelecký výcvik a taktiku. V říjnu 1918 dostal dočasnou hodnost brigádního generála a ve svých 35 letech se tak stal druhým nejmladším generálem amerických ozbrojených sil. Na konci války obdržel Armádní medaili za vynikající službu a francouzský Řád Čestné legie. Poté se vrátil zpět do hodnosti majora a věnoval se až do roku 1921 vojenskému školství. Následovala služba na Havaji, kde se mimo jiné zabýval otázkou nejlepšího způsobu obrany pobřeží, zejména pokud šlo o výhody a nevýhody letectva a pobřežního dělostřelectva.
Po povýšení na podplukovníka nastoupil McNair roku 1928 na vysokou válečnou školu, kterou dokončil s vynikajícím hodnocením a doporučením na umístění do vrchního velení. Posléze se stal zástupcem velitele dělostřelecké školy, kde se věnoval modernizaci nasazení polního dělostřelectva: stál například u rozvoje použití předsunutých pozorovatelů. Od roku 1933 dostal McNair velení dělostřeleckého praporu, ale již o rok později jej čekalo převelení do čela jedné ze sekcí takzvaných Civilních ochranných sborů, což byla pracovní služba pro mladé nezaměstnané muže – jedna z hlavních součást Rooseveltova New Dealu.
Zabit vlastními bombardéry
V květnu 1935 McNaira povýšili na plukovníka a přemístili do funkce výkonného důstojníka u náčelníka polního dělostřelectva. I na této víceméně administrativní pozici si našel čas k testování různých druhů zbraní, například protileteckých a protitankových kanonů Hotchkiss. Studoval ale i možnost použití vírníků. V lednu 1937 byl povýšen na brigádního generála a krátce nato obdržel velení dělostřelecké brigády spadající pod 2. pěší divizi. V březnu 1939 se pak postavil do čela vysoké školy pro velitele a štábní důstojníky. V červenci 1940 McNair dostal významnou funkci náčelníka štábu generálního velitelství US Army a o necelý rok později byl povýšen na dočasného generálporučíka. V březnu ovšem došlo k rozpuštění jeho úřadu, jehož pravomoci přešly na tři nové instituce. V čele jedné z nich – Velitelství pozemních sil armády Spojených států – stanul právě Lesley McNair, a to s nelehkým úkolem rozšířit pozemní síly ze stávajících zhruba 780 000 důstojníků a mužů na více než 2,2 milionu v červenci 1943 a přes osm milionů do roku 1945.
Stal se tak jedním z architektů americké válečné armády, sám ovšem nikdy žádnému útvaru na bojišti nevelel, za což mohla také postupná ztráta sluchu, kterou trpěl. Neznamená to však, že by se na frontu nikdy nedostal. Na jaře 1943 například při inspekci vojsk v severní Africe utrpěl v přední linii zranění od střepin na hlavě a paži. V polovině roku 1944 McNair dorazil na evropské válčiště, prozatím bez zařazení, nicméně počítalo se s tím, že po generálporučíku Georgi Pattonovi převezme velení klamné 1. skupiny armád.
V červenci McNair odcestoval do Francie, kde se jako pozorovatel zúčastnil operace Cobra. Právě tam jej však zastihla smrt, když bombardéry americké 8. letecké armády omylem shodily svůj náklad na pozice 2. praporu pěšího pluku 120. Zahynulo přes 100 amerických vojáků, dalších 500 utrpělo zranění. V roce 1954 byl Lesley McNair posmrtně povýšen na generála.
Ztracen beze stopy
Také rodák z Fort Mason v Kalifornii Millard Harmon absolvoval akademii ve West Pointu, a to v roce 1912. Od dva roky později byl odvelen na Filipíny a roku 1916 se přidal k nově se formujícím leteckým silám US Army. Po vstupu Spojených států do Velké války působil přímo ve Francii jako bojový pilot, za což si vysloužil Croix de guerre. V poválečných letech vykonával různé velitelské a štábní funkce, zároveň si intenzivně doplňoval vojenské vzdělání.
V letech 1927–1930 stál v čele letecké školy zaměřené na základní výcvik. Následovalo velení 20. stíhací skupiny a v roce 1936 již jako podplukovník převzal 5. bombardovací skupinu na Havaji. Po dvou letech se vrátil do Spojených států a zapojil se mimo jiné opět do leteckého školství. V roce 1940 byl povýšen na brigádního generála. V lednu 1941 pak Harmona čekalo převelení do Velké Británie, kde působil jako pozorovatel. Poté následoval relativně rychlý postup na kariérním žebříčku, takže v prosinci 1942 byl již jako generálmajor jmenován do čela Bojového velitelství vzdušných sil. Na této pozici se však dlouho neohřál, neboť na konci ledna 1942 se stal náčelníkem leteckého štábu vzdušných sil US Army a v červnu 1942 pak převzal funkci velitele armádních sil jižního Pacifiku, kde mimo jiné úspěšně spolupracoval s admirálem Williamem Halseym.
V únoru 1943 se Harmon dočkal povýšení na generálporučíka a v září 1944 přešel na novou pozici velitele armádních leteckých sil v Pacifiku. Zanedlouho se ale dostal do kompetenčního sporu s generálem Henry Arnoldem a generálmajorem Curtisem LeMayem. Dne 25. února 1945 se tak Harmon v doprovodu náčelníka svého štábu brigádního generála Jamese Andersena vydal na palubě letounu C-87A Liberator Express (neozbrojená dopravní verze bombardéru B-24 Liberator) z Guamu přes Kwajalein a Havaj do Washingtonu, aby spor vyřešil. Zatímco na druhý zmíněný atol letoun bezpečně dorazil, následujícího dne po startu na Havaj se nad oceánem beze stopy ztratil. Navzdory rozsáhlé pátrací akci nebyl nalezen ani letoun, ani nikdo z osádky. Příčiny neštěstí jsou neznámé, s největší pravděpodobností však nešlo o práci japonských stíhačů, kteří už v dané oblasti neoperovali. Millard Harmon byl za mrtvého prohlášen rok po svém zmizení 27. února 1946.
Další články v sekci
Zvířata na pranýři: Středověká justice trestala prasata, krysy i chrousty
Zatímco si kat na návsi chystal sekeru, z ulic jeho směrem proudily davy lidí. Poprava představovala významnou událost, na kterou se scházeli obyvatelé ze širokého okolí. Zavrženíhodnými zločinci odsouzenými na smrt přitom nemuseli být jen lidé, ale i zvířata.
Ve středověké a raně novověké Evropě byly soudní procesy se zvířaty víceméně běžnou praxí, prováděnou od 13. století. Ačkoliv se tento fenomén může zdát z dnešního pohledu absurdní, z historických pramenů se dozvídáme, že se většinou nejednalo o lidovou tvořivost, nýbrž zcela vážná soudní řízení.
Popravy napříč Evropou
První zaznamenaný proces se zvířetem se dochoval z roku 1266, kdy mělo být za vraždu dítěte odsouzeno prase ke smrti upálením. Podle stanovisek nedávných vědeckých studií ale tuto událost nelze považovat za soud v pravém slova smyslu. Z konce 13. století však pocházejí další zprávy podobného znění, a tak je možné tuto dobu prohlásit za jistý začátek soudních řízení se zvířaty.
Dochované záznamy naznačují, že se do hledáčku justice nejčastěji dostávala prasata, což je poměrně pochopitelné. Tito všežravci totiž žili volně u lidských obydlí a v případě, že zůstali sami bez dozoru, mohli zaútočit na malé děti, což nejednou končilo jejich smrtí. Tragický průběh událostí potvrzuje například zápis z věznice v Normandii, kde byla mezi 4. červnem a 14. červencem 1408 držena v cele prasnice za vraždu dítěte, přičemž na ni údajně musely být vynaloženy stejné finance jako na lidského vězně.
Před soudem nicméně stanula i další zvířata, mezi nimi krtci, myši, kobylky, psi anebo kohouti. Většina těchto případů se odehrála ve Francii a Švýcarsku, ale existují záznamy i z území dnešního Německa, Nizozemí nebo z oblasti Tyrolska. Ojediněle se vyskytují zprávy o soudech v Itálii, Španělsku či Chorvatsku. Prvenství Francie zřejmě souvisí s kvalitní sítí tamějších archivů, v nichž se právní dokumenty dochovaly. Pro historické území České republiky a Slovenska nebyl žádný průkazný pramen objeven, zdejší badatelé ale podotýkají, že dost pravděpodobně byla zvířata v rámci soudních řízení usmrcována i u nás.
Světský vs. církevní soud
Praxe středověkého a raně novověkého soudnictví se dělila na světskou a církevní. Z dochovaných záznamů vyplývá, že tyto dva druhy soudů se zabývaly případy jiných tvorů ze zvířecí říše. Světské soudy většinou řešily prohřešky velkých hospodářských a domácích zvířat: ponejvíc napadení prasaty, trkající býky či neposlušné psy. Soud a poprava probíhaly, jako kdyby byl souzen člověk. Dochoval se dokonce i záznam z roku 1386 o praseti z Falaise, které bylo na přelíčení oblečeno, a to snad proto, aby se podobalo člověku, a lidé tak brali soudní řízení coby výstrahu, jež se jich přímo týká.
Ojediněle byl se čtyřnohým provinilcem souzen i jeho pán, a pokud přiznal, že o „úmyslech“ zvířete věděl, čekal ho stejný trest. V případě, že odpřisáhl opak, byl osvobozen, nicméně stále nucen zaplatit pokutu.
Církevní soudy se v drtivé většině zaměřovaly proti škůdcům, mezi které se řadily krysy, chroustí larvy nebo kobylky. Tito tvorové představovali trvalou hrozbu pro společnost v podobě přenosu různých epidemií či sežrání úrody. Útok na obilí a jiné potraviny byl chápán jako porušení řádu věcí, k jehož obnově bylo nutné využít autority církve. Předvolat si dané škůdce k řádnému soudu však dost dobře nejde, jakkoliv měl pověřený poslíček za úkol obžalované svým křikem na místě jejich výskytu svolat. Proto byla tato drobná zvířata souzena v nepřítomnosti, nebo pracovníci justice přinesli několik pochytaných zástupců.
Ve značném množství případů jim byl přidělen obhájce ex offo, který hájil své mandanty. To v praxi například znamenalo, že advokát žádal roku 1545 ve francouzské obci Die o osvobození chroustů hodujících na vinicích. Činili tak údajně z důvodu, že je stejně jako lidi stvořil Bůh, tím pádem mají také právo se někde živit. Obhajoba však nebyla úspěšná a chrousti byli vykázáni za hranice tamní diecéze.
Jeden z nejslavnějších případů se škůdci proběhl už v roce 1522. Advokátem krys se stal Francouz Barthélemy de Chasseneuz, který proces dlouho zdržoval právními kličkami. Jeho mandanti byli totiž nejprve předvoláni nedostatečně, podruhé jim byla dána na přesun krátká doba a při třetím stání se měli bát přijít kvůli přítomnosti koček. To už však tribunálu došla trpělivost a krysy odsoudil v nepřítomnosti.
Proč právě zvířata?
Ačkoliv o existenci soudů se zvířaty nejsou pochybnosti, badatelé se v diskusích neshodují na jejich smyslu. Procesy s domácími a hospodářskými zvířaty pravděpodobně sloužily jako odstrašení pro nepozorné rodiče či chůvy, aby nenechávali své ratolesti bez dozoru, a incidenty zabití dětí se tak neopakovaly. Podle jiného výkladu, který bere v úvahu silný vliv církve na středověké a raně novověké soudnictví v Evropě, nabývaly popravy zvířat podobu určitých představení. Ta měla diváky utvrdit v tom, že světská i božská spravedlnost je vykonána na každém zločinci. Našlo se mnoho učenců i právníků, kteří se proti souzení zvířecích tvorů aktivně vymezovali. Teolog Tomáš Akvinský (asi 1225–1274) například tvrdil, že „zvířata nemohou být subjekty práva, protože nemohou rozumět slovům ani rozumně uvažovat“.
Otázka práv zvířat zůstává otevřená dodnes. V roce 2014 proletěla světem zpráva o zamítnutí žaloby organizace Nonhuman Rights Project soudem v New Yorku. Její zástupci se snažili prosadit svobodu pro šimpanze. Poněvadž je tento primát tolik podobný lidem, argumentovali, že by měl disponovat stejnými právy. Soud se však v rozsudku odkázal na to, že by v tomto případě musel mít i stejné povinnosti a řídit se lidskými zákony, čehož evidentně není schopen.
Další články v sekci
Mozek není počítač: Proč selháváme, když přepínáme mezi úkoly?
Provádění dvou i více úkolů naráz neodráží vysokou úroveň kognitivních schopností, jak se nám snaží namluvit samozvaní odborníci. Náš mozek ve skutečnosti není naprogramovaný na multitasking. Máme zakódováno „monotaskerství“, tedy soustředění se na jeden úkol a jeho řádné dokončení.
Během dne si ani nevšimneme, kolikrát děláme více věcí najednou. Jedeme do práce autem a posloucháme u toho rádio. Nebo řídíme a telefonujeme s milovanou osobou. Nebo si prohlížíme sociální sítě při psaní textových zpráv. Případně přepínáme mezi důležitými projekty, jako je psaní výroční zprávy a plánování rutinní schůzky. Multitasking ale málokdy znamená efektivní zvládání více úkonů najednou, spíše jde o ponechání jednoho úkolu nedokončeného, aby bylo možné provést další.
Více činností naráz
Multitasking je buzzword neboli takové to módní slovo, na které narážíme na každém rohu. Nejčastěji v pracovních inzerátech. Novodobý kandidát na pracovní pozici si dvakrát rozmyslí, jestli na inzerát zareaguje, když si v seznamu požadavků přečte „schopnost multitaskingu“. Proč? Skutečný „multitasking“ (neboli přeskakování z jednoho úkolu na druhý) totiž podle odhadů snižuje produktivitu až o 40 %.
Studie doktora Kevina P. Madora s názvem Multicosts of Multitasking odhaluje zjištění, že mezi schopností multitaskingu a skutečným pracovním nasazením existuje jen mizivá korelace. „Multitasking je vlastně nesprávné pojmenování, protože lidská mysl postrádá architekturu k provádění dvou nebo více úkolů současně,“ doplňuje Madore. Architekturou rozumíme kognitivní a nervové systémy mentálního fungování.
Frontoparietální kontrolní síť v mozku kóduje cíl úkolu a výběr informací týkajících se jeho zadání. To znamená, že identifikuje cíl, vybírá relevantní informace a ignoruje vše nepodstatné, co nám k dosažení cíle nepomáhá. Z toho vyplývá, že mozek má potíže se zpracováním a dokončením dvou nebo více úkolů najednou. „Ventrální síť v mozku podporuje automatické přeorientování pozornosti. Provádíme-li multitasking, je ventrální síť náchylnější k rozptýlení konkurenčním proudem informací, včetně těch, které jsou relevantní pro jeden úkol, ale irelevantní pro jiný – tím se narušuje kognitivní výkon,“ varuje Madore.
Proč to nemůže fungovat?
Realita není tak dokonalá, jak se fanoušci multitaskingu snaží předvést. Normální mozek je nastavený na „monotasking“, tedy soustředění se na jeden úkon a jeho řádné dokončení. Psychiatrička Cynthia Kubuová upozorňuje, že to, co mylně považujeme za multitasking, je ve skutečnosti chaotické přeskakování z jednoho úkolu na druhý. „Na světě existuje jen asi 2,5 % osob schopných efektivního multitaskingu, ostatní si myslí, že ho provádějí, ale vlastně to není pravda.“
Studie na toto téma ukazují, že když mozek neustále přepíná mezi úkoly – zvláště těmi složitými, vyžadujícími aktivní pozornost – není tak výkonný a exponenciálně se zvyšuje pravděpodobnost, že udělá chybu. U jednoduchých až rutinních úkolů to není tak zjevné. Když např. při chůzi posloucháme hudbu nebo při skládání prádla sledujeme televizi, není v sázce nic podstatného. Když ale třeba při řízení telefonujeme, vědomě ohrožujeme svůj i cizí životy.
„Čím častěji se pokoušíme dělat víc věcí najednou, tím výrazněji ztrácíme schopnost soustředit se na učení,“ říká Cynthia Kubuová. „Pokud se pokoušíme o multitasking, přicházíme o vylaďování hloubkové práce a učení.“ Studie zjistily, že vysokoškolákům aplikujícím multitasking trvalo vypracování domácích úkolů déle, a i tak za ně dostali horší známky, protože byly zpracované nedbale.
Cena, kterou platíme
Jedním ze způsobů, jak zkoumat multitasking, je analýza tzv. „nákladů na přepnutí pozornosti“. Laicky jde o práci potřebnou k tomu, aby mozek beze zbytku přepnul pozornost z jednoho úkolu na druhý a začal se na něj plně soustředit. „Náklady na přepnutí snižují přesnost kognitivního výkonu,“ potvrzuje Edita Poljacová, autorka studie New perspectives on human multitasking.
Rozsáhlý výzkum zdokumentoval, že behaviorální náklady spojené s přepínáním mezi úkoly vedou k nevyhnutelnému – jednotlivci téměř vždy trvá dokončení úkolu déle a „naseká“ v něm mnohem více chyb, než když zůstane u jednoho úkolu, ten dokončí, a pak se přesune k dalšímu. To ostatně potvrdil i výzkum Michaela L. Waskoma ze Stanfordské univerzity v Kalifornii, který nechal testované subjekty klasifikovat předměty podle jednoho ze tří kritérií (barva, tvar a vzor).
„Subjektům trvalo déle klasifikovat podněty, pokud jsme jim zadali úkoly, mezi kterými přeskakovali. Když jsme je nechali zpracovat jen jeden úkol, byli mnohem úspěšnější. Frontoparietální oblasti byly u přechodu mezi úkony citlivější, u statického úkonu byly klidné,“ uvedl psychiatr Michael L. Waskom. To znamená, že když přecházíme z jednoho úkolu na druhý, vytváříme tlak na neuronové zpracování, protože si musíme znovu vzpomenout na parametry nového úkolu a ty pak použít k udržení pozornosti upřené na informace relevantní k jeho dokončení. Je ale správné nad multitaskingem zlomit hůl?
Dá se natrénovat
Vědci zkoumající podstatu multitaskingu na začátku nového tisíciletí by s novodobými poznatky určitě nesouhlasili. Už v roce 1999 se objevovala tvrzení, že „zásadní omezení kognitivního systému plynoucí z provádění několika činností naráz není neměnné: Prodloužený trénink duálních úkolů výrazně snižuje náklady na multitasking.“ Jedním z největších popularizátorů „tréninku multitaskingu“ byl americký expert na pokročilé vědy Kirk I. Erickson.
„Trénink indukuje přechod od pomalého deliberativního zpracování v ‚univerzálních‘ mozkových sítích k rychlému automatickému zpracování v neuronových okruzích specifických pro daný úkol,“ hlásal v roce 2007 a zjednodušeně tím chtěl říct, že klíčová oblast mozku zodpovědná za kognitivní kontrolu, prefrontální kortex, se může „posílit“ a vytrénovat k automatickému přepínání mezi úkoly, což by vedlo k efektivní koordinaci multitaskingu. Přinejmenším v jedné věci měl pravdu. Pokud jde o správu úkolů, je prefrontální kůra mozku naprosto klíčová. Co se ale skutečně v neuronové síti děje?
„Hopsající“ písmenka
Přední část prefrontálního kortexu vytváří záměr, například „chci sušenku“. Zadní část prefrontální kůry v ten okamžik „mluví“ se zbytkem mozku, takže naše ruka sáhne do sáčku a vyloví sušenku. Zbytek mysli jásá, že má sušenku a spouští slinění a další sekundární projevy. Co se ale stane, když do hry vstoupí další úkol? To zjišťovali neurologové Etienne Koechlin a Sylvain Charron z francouzské Biomedicínské výzkumné agentury INSERM. Použili funkční magnetickou rezonanci měřící změny mozkové aktivity, přičemž sledovali 16 žen a 16 mužů ve věku od 19 do 32 let při plnění (pro mozek) složitého úkolu – přiřazování písmen.
Na obrazovce počítače jim v náhodném pořadí ukazovali písmena tvořící slovo „tablet“. Dobrovolníci museli určit, zda se dvě po sobě jdoucí písmena objevila ve stejném pořadí, jako je tomu ve slově. V rámci multitaskingu se museli vypořádat také s velkými a malými písmeny a přiřazovat k sobě buď všechna velká, nebo malá. Pokud si vedli dobře, dostali účastníci malý obnos peněz. Výsledek odpovídal očekávání týmu.
„Práce na jednom úkolu – přiřazování písmen do slova ‚tablet‘ – aktivovala obě strany mozku najednou a spustila signál, který zavelel úkol dokončit. Jakmile ale dobrovolníci museli splnit ještě druhý úkol – zařazení písmen nejen podle smyslu, ale i podle velikosti – mozek práci rozdělil: Levá strana prefrontálního kortexu pracovala na jednom úkolu, zatímco pravá převzala druhý,“ vysvětlili Etienne Koechlin a Sylvain Charron. Každá strana mozku pracovala nezávisle, sledovala svůj vlastní cíl a hnala se za peněžní odměnou.
Tři už je příliš
Výsledky naznačují, že mozek nemůže efektivně žonglovat s více než dvěma úkoly naráz, protože má k dispozici pouze dvě hemisféry. „Když jsme účastníky v další fázi testování poprosili, aby kromě významu a velikosti rozdělili písmena ještě podle barvy, soustředění jim totálně zkolabovalo. Neustále zapomínali na jeden z úkolů a udělali také třikrát více chyb než při duálním zadání,“ dodal Koechlin.
Pokud máme na práci tři činnosti naráz, prefrontální kůra bez milosti jednu „zahodí“. A děje se to tak i u „bezvýznamných“ úkonů. „Lidé jsou například pozoruhodně dobří v provádění několika činností při jídle,“ říká Charron, „protože motorické dovednosti spojené s jídlem se příliš nepřekrývají s těmi, které interpretují vizuální podněty, ovládají jazyk nebo provádějí jiné složité procesy.“ Stále ale platí, že pokud bychom chtěli naráz například žehlit, jíst a dívat se na televizi, velmi brzy jednu činnost provádět přestaneme, protože mozek na ni už zkrátka nebude mít kapacitu.
Umí to někdo lépe?
Zásadní debata se vede o genderových rozdílech ve schopnosti multitaskingu, a ačkoliv existuje poměrně sebevědomé veřejné mínění, že ženy jsou v multitaskingu lepší než muži, vědci tak jednoznační nejsou. Vyhrocená diskuse začala kolem roku 2009, kdy tým čínských vědců v čele s Dongning Renem oživil hypotézu lovců a sběračů, aby vysvětlil mužské a ženské multitaskingové dovednosti. „Muži a ženy jsou kognitivně přizpůsobeni k dělbě práce. Pochází to z dob, kdy muži lovili a ženy sbíraly,“ uvažoval Ren a spekuloval o tom, že ženské pokolení musí hlídat děti, což „možná“ vyžaduje více multitaskingu.
K tomuto závěru se v roce 2013 přiklonil i skotský psycholog Gijsbert Stoet, který měřil rychlost odezvy mužů a žen provádějících dva různé úkoly. „Zjistil jsem, že i když muži a ženy plní jednotlivé úkoly stejně rychle, smíchání těchto úkolů muže více zpomalilo. Z toho usuzujeme, že ženy mají oproti mužům v multitaskingu větší praxi.“ Už v roce 2019 se ale ukázalo, že tomu tak není. Ženy podle studie psychiatriček Patricie Hirschové a Julie Karbachové nejsou lepší v multitaskingu, jen pracují více.
„Multitasking je tradičně vnímán jako doména žen. Žena, zvláště ta s dětmi, běžně žongluje s prací a domácností – ukazuje se ale, že ve skutečnosti není o nic lepší v multitaskingu než muž.“ Studie testovala, zda jsou ženy lepší v přepínání mezi úkoly a ve vypořádání se s více úkoly současně. Výsledky ukázaly, že mozky žen nejsou v žádné z těchto činností efektivnější než mozky mužů.
Další články v sekci
Maďarský sopečný kopec Somló vydal poklady z doby bronzové i železné
Tisíc let staré poklady z bronzu a jantaru ukryté pod vinohrady osamělého maďarského kopce Somló odhalují tajemstvími zahalenou historii dávného osídlení.
V jinak rovinaté krajině západního Maďarska se do výšky výšce 431 metrů vypíná osamocený kopec vulkanického původu Somló. Obklopují ho vinice, kterým zdejší sopečná půda velmi prospívá. Shodou okolností to byli právě vinaři, kteří koncem 19. století začali na Somló nacházet dávné artefakty.
Šlo o řadu zajímavých nálezů, zahrnujících šperky, zbraně nebo třeba bronzové nádoby. Jejich množství a kvalita naznačovaly, že v dotyčné oblasti bylo v době mezi 13. a 6. stoletím před naším letopočtem početné osídlení. Vědci ovšem dodnes netuší, kdo tehdy v západním Maďarsku žil a identita lidí ze Somló tak dodnes zůstává do značné míry záhadou.
Poklady ve vinicích
Bence Soós z Maďarského národního muzea a jeho kolegové se rozhodli prozkoumat Somló pomocí detektorů kovů a dronu vybaveného LIDARem. Během prvního roku intenzivního průzkumu se jim podařilo objevit nejméně šest pokladů s celkem téměř tisícovkou kovových artefaktů. Pocházely z mladší doby bronzové (1450 až 800 před naším letopočtem) a starší doby železné (800 až 450 př. n. l.).
Kromě kovových předmětů vědci na Somló objevili také jantarové korálky, zbytky látek a kůží, a také zuby prasat divokých i domácích. Většina nálezů pochází z plošiny na jihovýchodní straně kopce. Badatelé vzhledem k povaze nálezů soudí, že výroba bronzu tehdy probíhala přímo na místě a že jde o „lokální produkty“.
V okolí Somló se již dříve podařilo odhalit monumentální pohřební mohyly s pohřebními obětinami odpovídajícími starší době železné. Podle některých odborníků mohlo jít o sídlo elitní vrstvy válečných velitelů, kteří ovládali kmenovou nebo klanovou společnost. Výzkum na Somló každopádně stále pokračuje a je tak pravděpodobné, že nešlo o poslední překvapení, které toto místo ukrývá.
Další články v sekci
Padlí američtí generálporučíci: Simon Bolivar Buckner a Frank Andrews
Nejvýše postavení američtí důstojníci, kteří padli v průběhu druhé světové války, měli hodnost generálporučíka. Prvního z následujících velitelů usmrtil nepřátelský dělostřelecký granát, druhý zahynul při letecké nehodě.
Syn konfederačního generála Simon Bolivar Buckner Jr. absolvoval West Point v roce 1908, poté vykonal dva turnusy na Filipínách a v průběhu první světové války coby dočasný major driloval disciplínu u budoucích letců. Také meziválečná léta strávil převážně v rámci vojenského školství, a ačkoliv měl výborné hodnocení, objevovaly se i hlasy, podle kterých byl na kadety až příliš tvrdý.
Od roku 1936 postupně prošel velitelskými funkcemi u různých pěších pluků a v září 1940 se dočkal povýšení na brigádního generála, přičemž měl nově na starost obranu Aljašky. O necelý rok později přišlo další povýšení na generálmajora a Bucknerova služba se nesla především ve znamení neustálého očekávání japonského útoku.
Smrt na pozorovatelně
Ten přišel teprve na začátku června 1942, když došlo k úderu na Dutch Harbor a obsazení ostrovů Kiska a Attu. Buckner se obával, že by Japonci mohli na Aleutských ostrovech zřídit letecké základny a z nich pak bombardovat americké západní pobřeží. V rámci obranných opatření vydal v červnu 1942 kontroverzní rozkaz k evakuaci domorodých obyvatel souostroví a spálení jejich vesnic, přičemž zpět se nemohli vrátit až do konce války. Odmítal také nasazení afroamerických vojáků na Aljašce s tím, že by tam po válce zůstali a „že by se křížili s indiány a Eskymáky a vytvořili nepřijatelnou rasu kříženců, což by byl problém“. V květnu 1943 Američané se značnými ztrátami na obou stranách dobyli ostrov Attu a v srpnu provedli vylodění na Kisku, odkud se ale Japonci již předtím v tichosti stáhli.
Buckner povýšený v roce 1943 na generálporučíka byl v červenci 1944 odvelen na Havaj, kde dohlížel na formování 10. armády, jejímž primárním úkolem se měla stát invaze na Tchaj-wan. Tato operace však byla posléze zrušena, a tak Bucknera a jeho muže nově čekalo nasazení na Okinawě.
Krvavá bitva začala 1. dubna 1945, a přestože v počátcích slavila agresivní taktika velitele 10. armády úspěch, v dalších fázích se dopustil také vážných omylů, které útočníky stály další životy. Mezi více než 12 500 jmény padlých Američanů se navíc ocitlo i to Bucknerovo.
Dne 18. června dorazil na pozorovací stanoviště zhruba 300 metrů za frontovou linií, odkud hodlal sledovat postup svých vojáků. Nedbal přitom příliš na bezpečnost, protože na místo přijel v džípu označeném generálskou vlaječkou a také na jeho přilbě do dálky zářily tři generálské hvězdy. Na tuto skutečnost Bucknera upozornilo i jedno ze vzdálených mariňáckých předsunutých stanovišť. Velitel 10. armády si sice ještě stihl vyměnit přilbu za obyčejnou bez označení, jenže vzápětí dopadl nedaleko něj dělostřelecký granát a střepiny generálporučíka vážně poranily na prsou. Následoval rychlý převoz na nedalekou stanici první pomoci, kde však Simon Bolivar Buckner Jr. zemřel na operačním stole. V roce 1954 byl posmrtně povýšen na generála.
Od kavalerie do vzduchu
Vůbec prvním americkým generálporučíkem, který přišel během druhé světové války o život, se stal Frank Andrews. Rodák z Nashvillu absolvoval v roce 1906 vojenskou akademii ve West Pointu a posléze byl v hodnosti podporučíka zařazen ke kavalerii. Andrewse to ovšem táhlo do vzduchu, a tak si již v roce 1914 podal žádost o zařazení k letecké službě. Nadřízení mu ale přemístění zamítli.
Teprve poté, co se Spojené státy zapojily do Velké války, byl Andrews dočasně povýšen na majora a přes nevoli svého velitele se dostal k letecké sekci při US Signal Corps. Nejprve pracoval ve štábu, ale v dubnu 1918 se konečně dostal k pilotnímu výcviku. Po jeho absolvování ovšem vzhledem ke své hodnosti neputoval na frontu do Francie, nýbrž zůstal v USA a podílel se výcviku dalších pilotů a plnil štábní úkoly. Po válce se přesunul do Evropy, kde sloužil jako letecký důstojník u americké okupační armády v Německu. V roce 1920 obdržel trvalé povýšení na majora a zároveň byl oficiálně převeden k letectvu, které se nově stalo jednou ze zbraní americké pozemní armády.
Zastánce čtyřmotoráků
Po návratu do USA v roce 1923 Andrews postupně prošel různými velitelskými a štábními funkcemi, přičemž v březnu 1935 jej tehdejší náčelník štábu US Army generál Douglas MacArthur prosadil do čela Hlavního velitelství vzdušných sil. Necelý rok poté následovalo rychlé povýšení až na úřadujícího generálmajora.
Andrews platil za zastánce těžkých čtyřmotorových bombardérů a zejména pak konstrukce firmy Boeing, z níž vzešel slavný B-17 Flying Fortress. Prosazoval nákup velkého množství těchto strojů, jenže náčelníkem štábu se mezitím stal generál Malin Craig, který letectvo viděl jen jako podpůrnou složku pro pěchotu, a proto upřednostnil nákup lehkých a středních bombardérů.
Jelikož Andrews své záměry prosazoval až příliš vehementně, udělal si řadu nepřátel, a tak jej čekal kariérní propad: po konci jeho čtyřletého mandátu v dosavadní funkci nebyl opětovně jmenován, takže se vrátil na svou stálou hodnost plukovníka. Už zakrátko jej však na výsluní vytáhl starý přítel generál George Marshall, čerstvě jmenovaný náčelníkem štábu armády Spojených států. Andrews byl povýšen na brigádního generála a zastával funkci zástupce náčelníka štábu pro věci operační. Zodpovídal tak za přípravu celé armády na nevyhnutelný vstup do války.
Nechtěný primát
Roku 1940 se ujal velení vzdušných sil v oblasti Panamy a od září 1941 stál v čele Velitelství obrany Karibiku. V únoru 1942 se Andrews stal svědkem útoku německých ponorek na ostrov Aruba a ve stejném roce strávil tři měsíce v severní Africe v čele Velitelství sil armády Spojených států na Blízkém východě. Poté následoval další významný postup, když nahradil generála Dwighta Eisenhowera na pozici velitele armády Spojených států pro evropské válčiště.
Zářnou kariéru ale uťala náhlá smrt. Dne 3. května 1943 generálporučík Andrews, který hodlal podniknout rychlou návštěvu amerických sil na Islandu, nastoupil v Británii na palubu bombardéru B-24 Liberator „Hot Stuff“ od 93. bombardovací skupiny, pilotovaného kapitánem Shannonem. Šlo o vůbec první stroj 8. letecké armády, s kterým jeho osádka odlétala 25 misí nad okupovanou Evropou, a po absolvování té 31. byla vybrána, aby se vrátila do USA kvůli propagačnímu turné za účelem podpory prodeje válečných dluhopisů.
Na cestě měl liberator naplánovanou zastávku na islandské základně RAF Kaldadarnes kvůli dotankování paliva a zároveň tam měl vysadit Andrewse. Pro špatné počasí však pilot přistávací manévr přerušil a krátce poté stroj narazil do svahu hory Fagradalsfjall. Při nehodě zahynulo 14 osob včetně generálporučíka Andrewse a náčelníka jeho štábu brigádního generála Charlese Bartha. Přežil jediný muž: zadní střelec štábní seržant Eisel. Spojenci toho dne přišli o jednoho ze žhavých kandidátů na velení chystané invaze do Francie.
Další články v sekci
Galaxie s jediným ramenem: Hubble zachytil podivuhodnou vesmírnou krasavici
Hubbleův teleskop zachytil jedinečný snímek spirální galaxie Arp 184, jejíž neobvyklý tvar a četné supernovy z ní dělají fascinující objekt pro vědecké pozorování.
Nestárnoucí Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno zacílil na podivuhodnou galaxii, která se vymyká tomu, co lze čekat od běžné spirální galaxie. Jde o relativně blízkou galaxii Arp 184, známou též jako NGC 1961, která se nachází v souhvězdí Žirafy ve vzdálenosti zhruba 190 milionů světelných let od nás.
Výraz „Arp“ v označení této galaxie napovídá, že jde o jednu z celkem 338 galaxií, které astronom Halton Arp v roce 1966 zařadil do svého Atlasu neobvyklých galaxií. Tento katalog zahrnuje galaxie, které jsou z různých důvodů vizuálně neobvyklé a představují tím pádem atraktivní objekty pro pozorování.
Velmi speciální spirální galaxie
V řadě případů jde o galaxie, jejichž vzhled ovlivnila interakce s jinými galaxiemi. Galaxie Arp 184 se do lexikonu zvláštních galaxií dostala díky svému jedinému mohutnému spirálnímu ramenu posetému hvězdami, které se zdá být nataženo směrem k nám.
Snímek Hubbleova dalekohledu kombinuje data ze tří programů série Snapshot. Jde o krátká pozorování, která byla zařazena do volných mezer v časovém rozvrhu Hubbleova dalekohledu. Jeden z těchto programů se věnoval pozorování zvláštních galaxií a galaxie Arp 184 byla jednou z nich.
Zbývající dva programy série Snapshot se zabývaly přechodnými jevy ve vesmíru, jako jsou supernovy nebo události, kdy černá díra pohltí hvězdu. V galaxii Arp 184 jsme za poslední tři desetiletí zaznamenali celkem čtyři supernovy, což z ní udělalo zajímavý cíl pro „lovce supernov“.
Další články v sekci
Když se země chvěje a řeky vylévají: Nejhorší přírodní pohromy moderní éry
Lidská historie je nenadálými neštěstími přímo nabitá. Alespoň částečně spolehlivá data však máme až z dvacátého století, a víme tak, že se většina nejhorších katastrof udála v Asii.
Další články v sekci
Od směny k platbě: Kdy začaly v českých zemích cinkat první mince?
Přechod od naturální směny k peněžnímu hospodářství v českých zemích začal ve druhé polovině 10. století, kdy se objevily první stříbrné denáry, jejichž ražba měla zpočátku spíše prestižní než praktický význam.
Historici si nejsou jistí, kdy přesně se v českých zemích začaly razit stříbrné mince. Podle některých badatelů se tak stalo už v 50. či 60. letech 10. století za Boleslava I., jiní udávají až éru jeho nástupce Boleslava II. Pravdou zůstává, že od druhého zmíněného panovníka se dochovalo značné množství stříbrných denárů, zatímco jeho otci se dosud nepodařilo s jistotou přisoudit žádný. Tehdejší kroniky sice již hovoří o peněžní směně, pravděpodobně však ještě fungovala s cizími mincemi.
Přesné datum ovšem není tak důležité – podstatný je postupný přechod od naturální směny k peněžnímu hospodářství. Denáry zpočátku zřejmě sloužily výlučně k obchodování se zahraničními kupci a ražba mincí měla v 10. století spíš prestižní než hospodářský význam. Nerazili je přitom pouze Přemyslovci, ale také jejich konkurenti Slavníkovci.
V 11. století už se denáry běžně používaly v prostředí knížecího dvora, církve a pražských tržišť. Časem se dostaly do oběhu také v dalších významných hradištích, ale na venkově jich bylo podstatně méně. Přesto pronikly i tam, neboť poplatky vrchnosti se postupně začaly platit v penězích, takže každý hospodář nějakou tu hotovost potřeboval. Ovšem i po rozšíření peněz se dlouho udržela rovněž směna zboží, stejně jako poplatky odváděné v naturáliích.
Další články v sekci
Planetární srážka: Co když dopadne kometa na planetu s vázanou rotací?
Srážky komet s planetami mohou být pro vznik života stejně významné jako i ničivé. Nový výzkum ukazuje, že takové události by mohly být časté i na exoplanetách u červených trpaslíků.
Jak víme z pozorování Sluneční soustavy, komety se občas sráží s planetami. Taková srážka přitom může být z hlediska obyvatelnosti dotyčné planety katastrofou a v některých případech i příznivou událostí. Pokud jde o naši Zemi, předpokládáme, že brzy po vzniknu Sluneční soustavy se komety mohly stát zdrojem alespoň části vody, která se dnes nachází na povrchu planety, a také organických látek, které posloužily při vzniku života.
Současně je ale jasné, že podobný náraz představuje velmi dramatickou katastrofu, která devastuje široké okolí dopadu a má vliv na celou postiženou planetu, v neposlední řadě na její klima.
Zásah exoplanety ledovou kometou
Felix Sainsbury-Martinez z britské Univerzity v Leedsu a jeho kolegové v rámci svého výzkumu, zveřejněného odborným časopisem Astrophysical Journal, modelovali dopad ledové komety na terestrickou planetu podobnou Zemi, která je ale ve vázané rotaci se svou hvězdou. Takové exoplanety předpokládáme u červených trpaslíků a představují významné kandidáty v pátrání po obyvatelných světech.
Vědci zjistili, že v takové situaci může i relativně malý náraz komety zásadně narušit klima terestrické exoplanety ve vázané rotaci. Současně ale platí, že kometa může na takovou planetu dopravit kyslík a současně se stát zdrojem vody pro oceány dotyčné planety. Třešničkou na dortu pak bylo zjištění, že bychom za určitých okolností mohli takovou událost detekovat už dnešními teleskopy.
Sainsbury-Martinez a jeho spolupracovníci také odhadují, že by exoplanety ve vázané rotaci vlastně mohly zažívat podobné události častěji než naše Země. Mnohé z nich totiž obíhají červené trpaslíky ve velké blízkosti, což znamená, že by se měly pohybovat na orbitě rychleji než Země a čelit tím pádem srážkám s kometami častěji.
